SH - 23. kapitola

Překlad: Marta

„Wow, vážně překonali sami sebe,“oznámila jsem, když jsme vylezli z Dodge a čekali na obsluhu pro auta.

Třpytivé vánoční osvětlení se lesklo podél okraje velkého bílého sídla a překročili jsme práh zdobené haly, oba si hyper vědomi, hledající jeho rodiče.

Nezbývalo než vyjít ruku v ruce na dvůr, kde v impozantním bílém stanu rovnému se bohatství bylo plno hráčů Tidů, všichni v bílé. Smyčcové kvarteto sedělo po straně, elegantně hrající skladbu v D.

Cass, Lexi a Ally si nás všimly první skrz plný dav a zamávaly na nás k jejich stolu v protějším rohu. Procházel kolem číšník oblečený ve smokingu a nabídl nám sklenku šampaňského. Na škádlivé dloubnutí Romeo jednu zvedl, když jsem já zdvořile odmítla a vzala si pomerančový džus. Přála jsem si víc než cokoliv, abych směla pít alkohol, abych znecitlivěla stres dnešní noci.

Šli jsme si stoupnout s dívkami, zdravíc tým, když jsme procházeli okolo. Během pár minut jsem byla lemována z každé strany Austinem a Jimmy-Donem, kteří, bych mohla říct, brali jejich ochranu vážně do detailů.

Romeo zašeptal něco Ally, když jsem mluvila s Cass, a najednou zbledla, naklánějíc bradu za mě. Otočili jsme se na její akci a Romeovo rodiče se na nás obrátili s širokým, falešným úsměvem. Ve vleku za nimi byla Shelly, královsky mávajíc v krémově bílých těsných šatech, její dlouhé rudé vlasy sepnuté rovně a spadající na její velká prsa.

Romeo se postavil za mě a chytil mě za ruku tak silně, že to málem zastavilo průtok krve do mých prstů.

Jeho matka, která, jako obvykle, páchla alkoholem, rozhodila paže směrem jejího syna. „Rome, můj drahý! Výborně na tvé velké vítězství.“  Obalila své paže kolem jeho ztuhlého těla, naznačila políbení na obě tváře a přestěhovala se ke mně, zpřísnění jejích úst prozradilo, že je nespokojená s mojí přítomností.

„Molly, jaké potěšení tě znova vidět a vypadáš ohromně!“ Prakticky zpívala, když jsem ztuhla na její objetí. „Jak se máte oba?“

Zůstala jsem zticha. Nedostane ze mě žádné předstírání před jejími hosty.

„Fajn, mami,“ odpověděl Romeo mírně.

Joseph Prince přistoupil a potřásl Romeovi rukou. „Synu.“

„Tati.“

Přikývl na mě v pozdravu. „Molly.“ Dala jsem mu mírné přikývnutí.

Vzduch kolem nás začal stagnovat, jak jsme nemotorně stáli, snažíc se udržovat zdání šťastné zdvořilosti ve prospěch všech ostatních. Všimla jsem si, že Princeovi ignorovali naše přátele, a když Ally, jejich neteř, jim zkusila říct pozdrav, ignorovali jí také. Podle pobaveného pohledu na její tváři jí to nevadilo.

Shelly vykročila vpřed se zářivým úsměvem a šla obejmout Romea, který ustoupil a nevěřícně se podíval na její obličej. „Nech toho svinstva, Shelly,“ vyplivl zlomyslně.

Její obličej se zamračil a ustoupila vedle jeho matky, která byla zjevně naštvaná na jeho veřejné odmítnutí zlatého dítěte. Všichni se otočili a odešli bez dalšího slova.

„Páni! Moc trapné?“ pronesla rytmicky Cass ze svého místa u stolu, což prolomilo trapné ticho.

Odtáhla jsem Romea stranou. „Jsi v pořádku, zlato?“ Přitiskl jemný polibek na mou tvář. „Jo, jen prostě nemůžu vydržet tu jejich zasranou faleš. A co to sakra bylo s tou Shelly?“

„Nevím. Jen to teď nech na pár hodin. Dostaneme se přes to.“  Vyklenul obočí. „Oblíbená poslední slova, Shakespearová. Oblíbená. Poslední. Slova.“

***

Večeře postrádala atmosféru, byla předvídatelně okázalá a z větší části zbytečně pompézní, ale seděli jsme s našimi přáteli a snažili se co nejlépe vyjít z naší špatné situace.

Projevy byly strašné. Když Kathryn Princeová mluvila o jejím milovaném synovi a jak je hrdá na jeho úspěchy ve fotbale a doufá v jeho kariéru v NFII, prakticky jsem musela bránit Romea, aby nepřevrátil stůl a nezačal šílet.

Chytila jsem ho za ruku a přitáhla ho blíže, přesvědčujíc ho, aby se uklidnil a řekla mu, jak moc ho miluji, znova a znova, s jeho rukou přitisknutou na mém břiše. Zdálo se, že to fungovalo.

Stoly byly uklizené a každý se přesunul do středu tanečního parketu a Romeo, po vyslechnutí začátečních akordů písničky Lynyrd Skynrd’s „Sweet Home Alabama“, vstal a vytáhl mě na nohy. „Pojďme, Shakespearová. Každý pravý občan Alabamy musí na tohle tančit, je to jako rituál.“

Zasmála jsem se, když mě objal pažemi a svůdně mě přesunul na taneční parket, zpívajíc mi text do ucha, těžce falešně.

Stovky očí sledovaly, když jsme tančili se šťastnými úsměvy, Romeo mě točil v náruči a naklonil mě dolů pro dramatický polibek s nadšeným potleskem ostatních. Střela a jeho talisman pro štěstí opět jednou v centru pozornosti.

Bohužel já jsem také viděla Kathryn Princeovou, zírající na nás, kymácejí se nejistě jako výsledek příliš mnoha alkoholu. Ušklíbla se na náš předváděný vztah přede všemi jejími hosty a nemohla jsem si pomoct, ale usmála jsem se jejím směrem. Věděla jsem, že to bylo přidávání paliva do ohně, ale nemohla udělat nic před jejich přáteli.

Romo se o tom ujistil.

Když se píseň schylovala ke konci, přišel trenér Tidů, poplácal Romea po zádech a požádal ho, aby si šel promluvit o fotbalu s nějakými důležitými lidmi.

Romeo se sehnul, když mě usazoval ke stolu.

„Budu zpátky tak brzo, jak budu moci. Zůstaň s někým, ok?“

„Slibuji.“

„Budu spěchat.“ Políbil mě na ruku a odešel k čekající skupince mužů.

Zůstala jsem se svými přáteli přes hodinu a Romeo stále ještě nebyl nikde vidět. Vypila jsem mnohem víc pomerančové šťávy, než jsem si myslela, že je možné a s nově získaným močovým měchýřem velikosti hrášku, jsem potřebovala jít na toaletu znova po bůhvíkolikáté téhle noci.

Vstala jsem a Jimmy-Don vstal také.

„Jimmy-Done, jdu jen na toalety…znova. Mohu to zvládnout na vlastní pěst. Upřímně, zůstaň tu s Cass – tancujte, buďte veselý a všechny ty kecy.“

„Ne, pojďme, zlato. Uvízla jsi se mnou.“

Stiskla jsem mu v poděkování paži a křikla k dívkám. „Jen jdu na toalety. Řekněte to Romeovi, kdyby se vrátil.“ Otočila jsem se a šla do domu.

Právě bych prošla kolem obrovského hlavního schodiště, když ke mně přišla Cait a držela kus papíru. „Hej, Molly, byla jsem požádána, abych ti tohle dala.“

Vzkaz.

Převrátila jsem očima a otevřela to.

Potřebuji se na chvíli dostat pryč.

Setkáme se v knihovně.

Rome

Rychle jsem použila koupelnu, a když jsem vyšla, ukázala jsem Jimmy-Donovi vzkaz. Usmál se a zavrtěl hlavou. „Co je to s vámi dvěma? Pojď, doprovodím tě a nechám tě tam.“

Objala jsem ho a dala mu vděčný úsměv a přesunuli jsme se nabitým domem najít knihovnu. Jimmy-Don udělal, jak řekl a vstoupila jsem sama do masivní staré knihovny, zavírajíc dveře.

Byla jsem okamžitě uchvácena policemi a policemi knih, od podlahy až ke stropu, s několika kovovými žebříky podél, pro dosažení vyšších svazků. Byla jsem v nebi, knihomolovo nebi. Mohla bych strávit hodiny na takovém místě, ztracená ve stránkách, přemístěna na jiné světy, jiné životy, zapomínajíc na chvíli na realitu. Můj vnitřní podivín začal dělat salta vzrušením.

Nakoukla jsem kolem rohu místnosti k velkému kamennému krbu a kožené sedací soupravě, hledajíc Romea, ale místnost vypadala úplně prázdná. Co měl v úmyslu?

Usmála jsem se vzrušeně a zazpívala, „Romeo, Romeo, kde jsi Romeo?“ Žádná odpověď.

„Romeo?“

Nic.

„Rome, jsi tady?“

Slyšela jsem zapadnout zámek za mnou, a když jsem se otočila, Shelly a Kathryn Prince stály u vchodu, culíc se na mě se stejným výrazem mrchy.

Moje vzrušení se brzo obrátilo ve strach.

Kathryn klopýtla dopředu, její oči se hrubě opile leskly. „No, ahoj, Molly. Opět se setkáváme.“  Posunula jsem se na konec stolu, vytvářejíc nějakou vzdálenost mezi náma. „Co si myslíte, že děláte?“ Podívala jsem se nejdříve na Kathryn a pak na Shelly, která se držela nervózně v pozadí.

„Dostala jsi vzkaz, jak vidím?“

Můj žaludek se potopil. Ony mi ho poslaly a já se na to chytla jako myš do pasti.

„Tady Shelly mi řekla o tobě a Romeovi a vašich odporně přeslazených vzkazech –sledovala tě – a věděla jsem, že tohle tě dostane z pod ochrany tvých přátel.“ Kroužily jsme kolem stolu jako bojovníci kroužící po ringu.

„Udělala jsem si nějaký průzkum o tobě, slečno Shakespearová z Durhamu, Anglie.“ Četla poplach v mém výrazu a zlomyslně se zasmála. „Mmm…ano, dělalo to velmi zajímavé čtení.“  Vystrčila jsem bradu, abych ukázala, že mě to nevyvedlo z míry. Byla jsem všechno, jen to ne.

„Podívejme se….“ Položila prst k ústům a předstírala, že přemýšlí. „Chudá, pracovní třída, žijící v tom, co může být popsáno jako brloh. Máma zemřela při porodu a zanechala tě v péči alkoholika otce, horníka, který, když jsi byla malé dítě,“  fňukla holčičím hlasem, obnažujíc příliš bílé zuby „se rozhodl, že nestojíš za to zůstat s tebou a rozřízl si zápěstí ve vaně.“

Udeřila rukama o dřevěný stůl. „Mám skončit, Molly? Zasáhlo tě to? Že nepatříš nikam poblíž mé rodiny?“

Slzy se vylily z mých očí, ale stála jsem pevně, nehybně. Podívala jsem se na Shelly, která vylekaně hlídala dveře. Vypadala šokovaně. Možná to bylo proto, že nevěděla, jaké malé zastrašování bude vyvíjeno rozcupováním mého života.

Kathryn stála pouze několik stop ode mě, využila mé odvedené pozornosti. „Těsně před dosažením osmi let dostala babička rakovinu, pokročilé stádium, z přílišného kouření a malá, osamělá Molly o ní musí úplně sama pečovat , dokud – oops! Také umírá, opouští malou Molly docela samotnou a hází jí do pěstounské péče.“

Rukama se třu na hrudi, jak se snažím dýchat, plíce se dusily smutkem, který vyvolala její slova. Moje nohy slábly, byly příliš slabé, abych se pohnula, když se přibližovala, její zkažený dech whiskou mě málem donutil zvracet.

„Ale to není konec, že jo? Molly je sužována úzkostí a depresemi tak moc, že potřebuje pomoc, terapii…hodně terapie. Ale nefunguje to. Tak vymyslí plán – bohatě se vdát! Je chytrá a manipulativní, takže prchá na Oxford, aby se pokusila zachytit bohatého idiota, který jí padne do náruče. Není to pravda, drahoušku?“

Zavrtěla jsem hlavou sem a tam. „Nikdy bych to neudělala! Přestaňte si vymýšlet věci!“ Hněv zachvátil její tvář.

 „Vymýšlet si? Zní ti jméno Oliver Bartholomew povědomě? Scházela ses s ním, nebo ne? Syn hraběte? Pak když to nevyšlo, přišla jsi sem a ponořila své drápy do Roma tak brzo, jak jsi mohla, ty zlatokopecká děvko! Věděla jsi, že je bohatý a přesvědčila jsi ho, aby byl s tebou, nebo ne? Měl být s ní!“ Ukázala na Shelly, která teď přecházela před vchodem, hrající si s rukama, vypadajíc zdánlivě zoufale.

„Oliver a já jsme byli přátelé. Krátce jsme se scházeli, ale nechtěla jsem nic víc. Byl také asistent učitele, pracovali jsme společně, ale to bylo všechno. Byl dobrý přítel a sladký kluk. Nevymýšlejte si, že co jsme měli, bylo špinavé nebo propočítané, protože to nebylo. Skutečnost, že byl bohatý, pro mě neznamená zatraceně vůbec nic!“

Chytila mě za bradu a trhla hlavou k její tváři. „Tak jako neznamená nic, že je Rome také bohatý? Dej mi pokoj! Nebude s tebou, děvko! Musíš ho nechat na pokoji, tak aby mohl udělat své povinnosti k rodině a přestal být takové zasrané selhání alespoň pro jednou v jeho ubohém životě! Nebo toho budete litovat!“

Moje úzkost zmizela s nutkáním bránit Romea. Odstrčila jsem jí ruku pryč. „Promiňte, jak? Má sny, jak víte. Chce hrát fotbal…chce hrát fotbal profesionálně, a není tu nic, abyste ho zastavili. Víte vůbec, jak je talentovaný? Jak je považován za nejlepšího hráče ve vysokoškolském fotbale? Miluje mě a já miluji jeho a nic co, uděláte, nás neodtrhne od sebe!“

 Naklonila jsem se a řekla tichým hlasem, jen tak, abychom to slyšely, „Vím všechno. Řekl mi všechno o vás, panu Princovi, jeho dětství, jeho bití…všechno. A myslím všechno. Nemáte nad ním sílu a už nikdy mít nebudete. Víte vůbec, co jste mu udělali? Jak jste se snažili ovládnout jeho hněv po všechny ty roky tím, že poslouchal, jak byl nežádoucí, k ničemu?“

Pochodovala jsem kolem stolu, zanechávajíc jí kypět vzteky na místě a spěchala jsem ke dveřím, kde se Shelly preventivně šourala na stranu, aby mě nechala projít.

Když jsem se blížila ke konci dlouhého stolu, uslyšela jsem mocný skřek a ostré nehty se mi zaryly do paže, otáčejíc mě dokola. Kathrynina ohnutá  ruka sklouzla po mé tváři, srážejíc mě z rovnováhy a s tvrdým stiskem, způsobila můj pád. Nejdříve břicho, s obrovskou silou, narazilo do okraje starožitného pevného mahagonového stolu.

Zpočátku jsem byla omámená, moje pohyby zpomalené a snažila jsem se vstát, ale spalující bolest mě bodala v břiše, způsobujíc, že jsem křičela nahlas.

Moje vidění bylo rozmazané, když nesnesitelná bolest se stáčela mým tělem a zhroutila jsem se na podlahu, snažíc se něčeho zachytit, abych zmírnila tvrdé křeče. Zvedla jsem hlavu, abych požádala o pomoc a uviděla Shelly lapat po dechu s rukama přes ústa a s hrůzou hledíc na mé nohy.

Podívala jsem se dolů a mé bílé šaty byly zalité krví.

Vlna smutku mě zachytila a hlasité vzlyky se vytrhly z mého těla, když bolestné křeče řezaly do mé páteře, v břiše a nohách, znemožňujíc mi pohyb. Zvedla jsem ruku a položila si jí mezi stehna, a když jsem jí zvedla zpátky, byla potažena mokrou glazurou červené. Shelly vidíc mé utrpení, vyletěla z pokoje, křičíc na Romea.

Lezla jsem k okraji stolu a zkoušela se sama zvednout nahoru, ale nemohla jsem snést muka křečí.

„Jsi těhotná?!“ zaječela Kathryn. „Ty malá děvko!“ Znova udeřila můj obličej, podruhé tvrději, síla toho mě odhodila na podlahu a setkala jsem se s vlastní temnotou. Položila jsem si tvář na koberec, stáčejíc si nohy k hrudi, snažíc se dýchat přes bolest.

Rozruch zazněl u vchodu do knihovny, a když jsem zvedla hlavu, horda lidí na mě poplašeně zírala.

„Uhněte mi kurva z cesty! UHNĚTE!!!“ zaburácel Romeovo hluboký hlas, když vtrhl do místnosti. Zmučený výraz, který zaplavil jeho obličej, téměř rozlomil mé srdce od sebe.

„Mol! Kurva! Bejby, jsem tady! Jsem tady.“Romeo dopadl na podlahu vedle mě, ruce se mu třásly, snažíc se zjistit, co má dělat.

Byl bezmocný, tak jako já.

Podívala jsem se na něj, slané slzy rozmazaly mé vidění. „Romeo, naše dítě, naše dítě…já-já myslím, že jsem ho ztratila. Pomoz mi…prosím,“brečela jsem a nezadržitelně se zlomila.

Úzkostný křik se vytrhl z jeho hrudi. „Zavolejte někdo 911. Přichází o naše dítě!“

„Jsou na cestě, chlape. Budou tu brzo.“ Poznala jsem Jimmyho-Dona texaský přízvuk.

Dívala jsem se strnule, jak víc a víc lidí běží do místnosti, a když jsem otočila hlavou, Cass, Lexi, Ally, Austin, Reece a Jimmy-Don se na mě dívali, rozrušeně.

Holky měly ruce kolem sebe navzájem, otevřeně brečely, když byly svědkem mého svíjení se v bolestech, pokrytá krví.

Romeo pro mě opatrně sáhl, jemně mě vytáhl do klína a držel mě bezpečně v náručí, houpající mě sem a tam, jeho mokrá tvář se tiskla na mou hlavu. „Shh, bejby, je mi to moc líto. Je mi to tak moc, moc  líto.“

Natáhla jsem se, moje krev zanechávala stopy na jeho tváři. „Myslím, že naše dítě je pryč. Tak moc to bolí. Myslím, že naše dítě je pryč…“ Pronikavé kňourání vyšlo z mého krku, když další křeč zachvátila mé lůno.

Potoky slz padaly z Romeových očí a já jsem ochabla, moje zpomalené vidění registrovalo, že většina týmu nyní stála kolem pokoje, hlavy ponořené, sledující scénu, někteří zírali slepě na podlahu, někteří se modlící k Bohu o pomoc.

„Kde je ta zasraná ambulance?! Je těhotná, sakra…Je těhotná…Náš malý Andílek….“ Romeo křičel úzkostí a jeho zlomený hlas se vytratil k zoufalému šepotu, když jeho třesoucí se ruce zvedly mé krví nasáklé šaty.

Palcem táhl po mé tváři, neviditelně přes rty a oči se mu rozšířily. Naklonil mi lehce hlavu do strany. „Bejby? Proč tvoje rty krvácí? Co se ti to sakra stalo?“

Tupě jsem na něj zírala, rozostřeně, vzdáleně. Cítila jsem se odpojená od svého těla, jako bych se vznášela výše, sledujíc tu hrůzu se rozvíjet. Cítila jsem se stále více ospalá a moje energie se rozplývala s každým novým přívalem krve dolů mezi moje stehna.

„Mol?“ Prosil, svíral mě, jako by mohl zastavit moje blednutí. „Mol! Zůstaň se mnou. Mol!“

„T-tvoje… matka jí uhodila a ona spadla na stůl. M-my…j-já nevěděla jsem, že je těhotná… Jen jsme se jí snažily vyděsit. Věci se prostě vymknuly kontrole….“ Poznala jsem Shellyin vinou sužovaný hlas.

Romeo ztuhl, vztek vlastnil jeho tělo s hlasitým řevem. „Kde je?“

„Vykradla se bočními dveřmi,“ informovala Shelly omluvně.

Romeo se posunul, jeho silné paže se pokoušely dát mě dolů, ale sevřela jsem ho pevněji. Cítila jsem se podivně otupělá a chtěla jsem Romea vedle mě, aby mě držel. „Prosím…neopouštěj mě….“ Šeptala jsem, moje srdce sláblo při pohledu na jeho krásné tmavé vyčerpané oči.

Poté, co mě Romeo zajistil zpátky do své náruče, postupně jsem se vzdávala, bolest se zmenšovala, otupovala, jako by mi moje tělo říkalo, že náš malý Andílek říkal konečné, neochotné nashledanou.

„Bejby, je mi to tak líto…náš Andílek…náš Andílek…“

Romeovo pohledný zlomený obličej byl to poslední, co jsem viděla, když oči přestaly vidět a poddala jsem se temnotě.