SH - 20. kapitola

Překlad: Marta

„Jsi nervózní?“ zeptala jsem se, když jsem si omotávala vlasy okolo prstu.

Romeo předstíral, že si kouše nehty a pak mi stiskl koleno, uculujíc se. „Mnohem víc mix nervozity a vzrušení.“ Vtáhl si mě blíž paží, která byla pevně okolo mého ramene. „Brzo uvidíme naše dítě,“ zašeptal vzrušeně.

Rome sevřel mou ruku pevně. Věděla jsem, že byl mnohem víc nervozní, než dával vědět, ale předstíral bezstarostný přístup pro můj jednoduše-se-nezbláznit prospěch.

Posledních několik dní bylo… nic menšího než neskutečné. Trvalo nám opravdu několik dní zvyknout si  na fakt, že jsme těhotní.

My jsme těhotní.

Romeo se ujišťoval, že to budu vždy říkat takto. Připomínal mi při každé příležitosti, že byl v tom, na sto procent a byla to týmová práce.

Mé přítelkyně, po přijetí, že nebudu mít zhroucení  já-budu-mít-dítě, byly sami o sobě nadšené z nás obou, i když si dělaly pochopitelně malé starosti a slíbily udržet si novinky pro sebe. Také jsem informovala profesorku Rossovou, která byla, řekněme, šokována – ve skutečnosti, to bylo mírně řečeno – ale byla pilířem podpory a snažila se mi pomoct vymyslet způsob, jak pokračovat ve svých studiích po tom, co se dítě narodí. Další než tihle, nikdo by to nevěděl, dokud nebudu mít za sebou první trimestr a nebudu schopná to skrývat.

Život byl náhle bláznivý, ale být těhotná nebylo tak děsivé, jak jsem si původně myslela.

Domluvila jsem si schůzku s gynekologem a vzhledem k matčiným komplikacím v jejím těhotenství, které nakonec vyústily v její smrt, mi bylo řečeno, abych okamžitě přišla k důkladnému vyšetření. Romeo sáhl do jeho svěřeneckého fondu, platíc za jen nejlepšího doktora, takže na rozdíl od většiny pouhých smrtelnic bychom měli být schopní dnes vidět naše dítě mnohem dříve než je obvyklé.

Romeo a já jsme seděli ve sterilní čekárně uprostřed hodně těhotných žen všech věků a hyperaktivní, křičící děti se plazili kolem našich nohou – to bylo dost, aby to vystrašilo svinstvo v nás obou, a podle pobavených obličejů ostatních rodičů, byl náš strach evidentní.

Byla jsem v polovině chichotání se na Romea, který zíral na malého chlapečka, šeptající si, „Ježíši Kriste,“ pod vousy, když jsem uslyšela své jméno.

„Molly Shakespearová?“ Mladá, baculatá sestřička zavolala do místnosti.

Zvedla jsem ruku. „Ano, tady.“ Laskavě se usmála. „Pokud byste mě následovali, prosím, lékař se na vás teď podívá.“

Nadechla jsem se, podívala na Roma a ušklíbla se.

Usmál se a poplácal mě po noze. „Pojď, Shakespearová. Nic, čeho se bát.“

„Jo, pravda, před pěti minutami jsem si myslela, že jsme připraveni vyskočit z okna, abychom se dostali pryč od toho kňučícího kluka.“

„Jen mě uzemnil s jeho vytrvalostí. Ale kdyby byl můj, to by se nemohlo stát. Bude to snadné.“

Uchechtla jsem se mu do ucha. „Sníš, jeslti tomuhle věříš, ale přinejmenším máš snadnou práci při narození. Ty nejsi ten, kdo bude muset vytlačit něco velikosti melounu mezerou velikosti mince.“

Pokládajíc si ruku na srdce, řekl, „Udělal bych to pro tebe, kdybych mohl, bejby.“

„Ha! Jistě bys to udělal.“

Nenápadně mi zmáčkl zadek a nařídil, „Jdi tam budoucí mámo a přestaň to oddalovat.“

Romeo mě vzal za ruku a následovali jsme sestru do typického lékařského pokoje – stůl, lůžko, plastová židle pro návštěvu.

Sestra mi podala modrý oděv. „Oblečte si to, drahoušku a doktor tu bude hned.“

Opustila místnost a šla jsem za závěs pro převlékání. Romeo vstal taky. Položila jsem mu ruku na hruď. „Erm, kam si sakra myslíš, že jdeš?“ Položil mi ruce na záda a pokračoval v tlačení mě dopředu. „Jdu s tebou.“

Plácla jsem ho do rukou. „Dostaň se tam zpátky! Jak trapné. Budou si myslet, že se něco děje!“

Romeovo ústa došly k mému uchu a rukama přejel po mém pasu, dost svůdně na to, abych vyloudila dychtivý povzdech z krku.

„Jdi tam, Shakespearová, přestaň mluvit zpátky ke mně a nech mě tě převléknout.“ Moje oči se nedobrovolně zavřely, jeho postoj mě vzrušoval víc než kdy jindy. Pak znova, těhotenství se zdálo má na mě tenhle efekt. Měla jsem ho mnohem víckrát v posledním týdnu, než jsem si mohla pamatovat.

Romeo zatáhl závěs a začal mě svlékat z bundy a džínů s touhou v očích.

Když jsem byla před ním nahá, vtiskl mi jemný polibek na rty, krk a nakonec na mé břicho předtím, než vstal a pomohl mi upravit oděv.

„Staneš se panovačnou noční můrou na několik příštích měsíců, že jo?“ Dobírala jsem si ho, když jsem přejela jeho rty prstem.

Pokrčil rameny, sajíc prst ústy. „Jen se chci ujistit, že všechno s tebou a miminkem bude v pořádku.“ Políbila jsem ho cudně a odhrnula závěs, jen abych viděla doktora ve středním věku sedícího a čekajícího na nás s pobaveným úsměvem.

Dobrý doktor, alespoň se snažil skrýt svůj smích, když jsem zrudla.

Vstal a natáhl ruku. „Vy musíte být Molly. Jsem doktor Adams.“

„Těší mě, doktore Adamsi. Toto je můj přítel Romeo.“

Romeo napřáhl ruku a lékařovo tvář se rozjasnila. „Rád se s tebou setkávám, Střelo. Jsem velký fanoušek – jsem držitel permanentky.“  Doktor se na mě znova podíval. „A poznávám Váš obličej, slečno Shakespearová.  Šťastný talisman, který pomáhá Střele dovést nás k mistrovství, znova.“

Samozřejmě, fotbal. Jsme v Alabamě, po tom všem.

Romeo mě zabalil do náruče. „To určitě je. Děkuji, pane.“

„Nějaké nové zprávy o draftu? Seattle Seahawks tuhle sezónu umírají. Jejich quarterback byl nucen předčasně odejít kvůli zranění a ty jsi jistý vítězstvím pro první návrh.“

Romeo se na mě úkosem podíval, obavy patrné v jeho tváři a ošíval se na nohou. „Vím tolik co Vy, pane, ale z toho, co jsem slyšel od mého trenéra, Seattle je pro mě velká možnost. Zamračila jsem se. Seattle byla možnost? Nikdy se o tom přede mnou nezmínil.

„Prosím, posaďte se.“ Doktor Adams pokynul, abych ho následovala, přerušujíc mé vnitřní myšlenky. Posunula jsem se na lůžko a Romeo si sedl vedle mě na židli, chytajíc mou napřaženou ruku.

Doktor studoval jeho graf. „Takže. Jste těhotná?“ Mohla jsem vidět záblesk překvapení v jeho modrých očích. Ano, Romeo „Střela“ Prince zbouchnul holku. Jaké klišé.

„Jo. Udělala jsem si test minulý týden a byl positivní. Ve skutečnosti, udělala jsem si čtyři, všechny různé značky a všechny mi říkaly, že opravdu už jsem.“

Doktor Adams pozvedl obočí, hodíc úsměv na můj britský výraz. Romeo špulil rty, aby se nezačal smát s ním.

„Ok, dobře, uděláme dnes několik testů a dáme ultrazvuk, abychom viděli, jak daleko jste. Myslíte, že asi tak měsíc?“

„Pokud jsou mé výpočty správné, ano. Ale měla jsem skutečně mírnou periodu minulý měsíc, takže si nejsem tak jistá.“

„Je normální na začátku těhotenství trochu krvácet, takže můžete být ještě déle. Začneme, ne?“ Sestra mi vzala krev, zkontrolovala životně důležité orgány, váhu, atd…a nakonec jsme byli připraveni na ultrazvuk.

Zvedla jsem oděv a doktor si vzal děsivě vyhlížející hůlku od přístroje. „Tohle může být nepohodlné, ale pomůže nám to získat lepší představu, jak daleko jste. Musíme použít vnitřní ultrazvuk, protože jste stále na začátku stádia.“ Podívala jsem se na Romea a ušklíbla se. Kývl na mě na podporu a tála jsem při sledování, jak byl prakticky na okraji židle v očekávání. Dala jsem mu ruku a stiskla. Políbil jí s malým, úzkostným úsměvem.

„Ok, vy dva, pojďme se setkat s vaším dítětem.“ Doktor Adams zasunul plastovou hůlku a trhla jsem sebou při nepříjemném pocitu. Ten byl v minutě rychle zapomenut a zrnitý obraz vyskočil na obrazovce vedle nás. Zpočátku to bylo jen rozmazané, mlhavé bouřlivé nic, dokud nezamanévroval zařízením a uslyšely jsme to – nebeský rytmus malého bijícího srdíčka. Něco blikalo na monitoru a tam to bylo, naše miminko, zasazené útulně v mé děloze, o velikosti fazolky.

Jakékoliv obavy, které jsem měla se rozptýlily s každým melodickým předením maličkého srdečního tepu mého děťátka. Romeo pevně sevřel rty, když jediná slza stékala pomalu z jeho oka. Zvedla jsem palec a uhladila jí pryč, milujíc, jak moc chtěl tohle dítě….nás chtěl.

V tu chvíli jsem se stala matkou a s užaslým pohledem na Romeovo krásnou tvář, on se stal tátou.

Doktor Adams si pohrál s přístrojem a usmál se. „Všechno vypadá skvěle a měří, tak jak jste si myslela…okolo…ah…asi na osm týdnů.“

Osm týdnů.

Doktor Adams stiskl tlačítko a snímek vyšel z tiskárny. Podal mi čtvercový kousek filmu, který nesl obrázek našeho malého andílka, projev lásky od Romea, který tak začal nazývat našeho syna nebo dceru.

Zírala jsem, nemohla jsem přestat zírat na malý, černobílý obrázek.

Romeo se nade mnou naklonil a políbil mě na hlavu beze slova, jeho hrdlo bylo ucpané emocemi.

Teď se můžete, Molly, obléknout a uvidíme se opět asi za dva měsíce, pokud se nesetkáte s žádnými problémy, které jsme probírali, pak byste potřebovala přijít hned zpátky.“

„Můžeme pak zjistit pohlaví?“ zeptala jsem se rychle.

„Doufejme.“ Doktor Adams vstal a ještě jednou nám potřásl rukama, plácajíc Romea po zádech. „Gratuluji, synu, uvidíme se na mistrovském šampionátu v Georgii a jeďte Tidi!“

Romeo sevřel jeho paži mužným způsobem.

„Jeďte Tidi.“ A s tím opustil doktor místnost.

Ticho se rozprostřelo mezi námi jako význam toho, co na nás právě padlo.

Podala jsem Romeovi obrázek a vedla nohy z postele.

Romeo se pro mě natáhl, pomohl mi dolů a drtil mě pevně na jeho hrudi.

„Romeo co - “

„Děkuji ti, Mol. Jen…děkuji ti…“