SH - 17. kapitola

Překlad: Marta

Romeo měl ještě mluvit.  Byl děsivě tichý celou cestu k jeho rodičům.

Posunula jsem se na sedadle, přehodila svou nohu přes jeho a položila si hlavu na jeho rameno, dívajíc se na pochmurný obličej. Dal mi ustaraný úsměv a polibek do vlasů, svírajíc pevně mé vystavené stehno.

Ally a holky mi pomohly se připravit, měla jsem na sobě černé, přiléhavé Valentino šaty, s tříčtvrtečními rukávy, které končily pod mými koleny, černé jehlové podpatky, vlasy mi volně spadaly v tmavých kadeřích, zafixované  na straně s ozdobnou sponou a diamantové pecičky v uších. Romeo měl na sobě černé kalhoty a bílou propínací košili. Nikdy jsem ho neviděla tak formálního a vypadal v tom asi tak nepohodlně, jak jsem cítila.

„Chci, abys mě poslouchala, ok?“ oznámil důrazně.

Přikývla jsem, věnujíc mu plnou pozornost.

„Pravděpodobně vytáhnou dneska večer cokoliv, zlomyslně. Cokoliv řeknou, nenech to dostat se k tobě. Budu tě chránit. Pokud budeš potřebovat kdykoliv odejít, z jakéhokoliv důvodu, půjdeme – ne pokud nebo ale. Ale slib mi, že je nenecháš ublížit ti.“ Jeho hlas nesl známku zoufalství a oči byly zahaleny něčím neznámým, nepopsatelnou emocí.

„Slibuji.“

„Tak proč mám pocit, že se tě chystám ztratit?“

Nemohla jsem vydržet jeho smutný pohled. „Zastav.“

Romeo nezaváhal. Kola zaskřípaly na kamínkách, když náhle prudce zastavil na straně silnice. Posunula jsem se a rozkročila nad jeho klín, rozčesávajíc na své místo jeho střapaté blonďaté vlasy svými prsty. „Neztratíš mě.“

Nevypadal přesvědčený. „Já nemůžu, Mol. Znamenáš pro mě tak moc. Víš to, že? Dokážeš si představit, jak se ohledně tebe cítím? Jak moc tě potřebuji? Protože je to tak. Vím, že moc nemluvím o svých pocitech, ale…ale…já…já…“

„Shh…nepotřebuješ tohle dělat.“ Láska mě zasáhla jako meteorit padající k povrchu země a musela jsem se kousnout do rtu, abych se zastavila od rozpadnutí v jeho náručí.  Jeho oči se sklonily a potlačovaný smutek zalil kabinu náklaďáku.

„Romeo, dal jsi mi důvod být šťastná. Nebyla jsem v pořádku tak dlouhou dobu. Přivedl jsi mě zpátky k životu. Víš to, že?“

„Nejsou to dobří lidé, bejby. Vím, že mi nevěříš, ale není tu žádný způsob, dnešní večer je jen o tom, jak prosadit jejich moc nade mnou. Je to vždycky o tom.“ Jeho hlava padla na mou hruď. „Nikdy mě nenechají jít, nikdy mě nenechají být jen šťastný s tebou. Něco udělají, vždycky něco udělají, aby zničili můj život.“  Jeho tělo sebou trhlo a snažil se mě sundat z jeho kolen. „Jdeme domů. Neuděláme tuhle sračku.“

Opřela jsem ruce o jeho ramena a zatlačila ho dolů se vší sílou. „Ano, uděláme.“

Romeovo paže se uzamkly kolem mého pasu a jen jsme tak zůstali, uklidňujíc a konejšíc naší zběsilou nervozitu. Nakonec zvedl znavenou hlavu, jeho kamenná, domýšlivá fasáda téměř úspěšně skryla malého, ztraceného chlapce, který byl doutnající pod povrchem.

Téměř.

Sklonila jsem se dopředu, sladce ho políbila a vyhřívala se ve vůni, která byla celý on. S posledním objetím jsem si poposedla zpátky na místo a povzdechla si. Romeo otočil zapalováním. Vytáhli jsme se zpátky na klidnou venkovskou silnici a zasmála jsem se bez humoru.

„Co?“ zeptal se strnule.

„Jsem naivní Julie Capuletová, riskující všechno, aby měla večeři u Monteků.“ Obrátil očima. „Julie kurva nebyla takový blázen, aby to riskovala. Oni prostě utekli a místo toho se vzali – dobrý plán. Ale moje verze Julie se rozhodla, že se setká se svým úhlavním nepřítelem, aby pomohla. Brzo uvidíme, jestli je to pravda, ale chci tě upozornit právě teď, že si myslím, že je to zasraně hloupý nápad.“

Nenáviděla jsem vidět ho vypadat tak znepokojeně.

Pročistil si krk. „Jedna věc je definitivně ta samá myšlenka.“

„A co je to?“

„Že k tobě cítím to samé, co Montek cítil k Julii.“ Propletl si prsty s mými. „Udělal bych to pro tebe také všechno.“

Položila jsem si hlavu znova na jeho rameno, sledujíc přes okýnko, jak unavené slunce klesá nízko na obloze. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se pro sebe. Nic, co by mohli jeho rodiče říct nebo udělat, mě nedonutí jít pryč.

Nic.

*****

Romeo a já  jsem vystoupali strmé schody do obrovského, rozlehlého domu s bílými sloupy na plantáži, s rukama stále pevně sevřenými navzájem.

Mé se třásly, ale Romeo neřekl nic. Jen mě pevně držel.

Dostali jsme se ke dveřím a otočil se ke mně.

„Za prvé, vypadáš nádherně, bejby.“

„Děkuji ti.“

„Za druhé. Pamatuj, co jsem říkal. Nenech je, ti ublížit. Nezáleží na tom, co se děje.“  Přejela jsem si prsty přes srdce. Právě když šel zaklepat, dveře se rozlétly a odhalily Romeovo ultra-okouzlující, přibližně padesátiletou, s blonďatým mikádem učesanou matku, oblečenou do červeného kostýmku a perel, svírající whisky, z té vůně se mi chtělo skoro zvracet. Její rubínově červené rty byly stočené do krutého úšklebku, když zírala na Romea, kompletně ignorujíc mou přítomnost. „Jdeš pozdě.“

Romeo ztuhl. „Matko. Jako vždy příjemná.“

Paní Princeová se zašklebila odporem. „Škoda, že to samé nelze říci i o tobě.“ Otočila se a zřejmě pod vlivem alkoholu klopýtla na třesoucích se nohách a odešla klenutou chodbou po její levé straně.

Romeo se pomalu nadechl a zavřel oči na uklidněnou. Mohla jsem říct, že tento druh zacházení nebylo nic nového. Jeho reakce mi řekla vše. Když se podíval dolů na mne, povzbudivě jsem se usmála, ale musela jsem přestat skřípat zuby. Byla jsem rozzuřená.

Následovali jsme směr jeho matky, a když jsme zatočili za roh k obrovskému černo-bíle zdobenému salonu, pan Prince stál vedle velkého krbu a očekával náš příchod, na sobě měl dokonale přizpůsobený šedý oblek. Okamžitě jsem se cítila nesvá v jeho přítomnosti.

Paní Princeová se připojila ke svému manželovi a Romeovo otec se narovnal, umístil ruce do kapes, téměř výsměšně.

Nebyly tu žádné pozdravy, žádné vřelé objímání, jen chlad, dost na to, abych se zachvěla od hlavy až k patě.

Pan Prince ukázal bradou k Romeovi. „Nechal jsi nás čekat na naše pozvání na večeři dneska večer. Nepřijatelné.“  Romeo se posunul na nohou. „Myslel jsem, že možná budu mít trénink. Nemám, jak se ukázalo. Dal jsem ti vědět tak brzo, jak jsem mohl.“ Pan Prince vypadal uraženě. „ No, štěstí pro nás,“ pronesl sarkasticky. „Pořád nevím, proč plýtváš časem s tím celým fotbalovým nesmyslem. Oba víme, že nepůjdeš do draftu.“

Moje oči se upřely překvapeně na Romea, ale zatnutí jeho čelisti a jeho nedostatečná reakce byly jediný ukazatelé, že slova jeho otce měla nějaký dopad.

Paní Princeová zazvonila na zvonek předtím, než mohl Romeo odpovědět a ukázala k luxusní bronzové pohovce. „Proč si všichni nesedneme?“ zeptala se nezřetelně.

Romeo a já jsme se prkenně přestěhovali ke gauči, jeho ruka pevně svírala mou a odmítal jí pustit.

Během několika minut, služka oblečená v tradičním černo-bílém barevném obleku vstoupila do místnosti.

„Čtyřikrát šampaňské Bollinger,“ nařídila paní Princeová, ostré hrany jejího příkazu. Starší služka se uklonila a opustila místnost.

Pan a paní Princeovi se přesunuli naproti nám na stejnou pohovku.

„Takže Molly, je to tak?“ paní Princeová se zeptala bez obalu.

Přikývla jsem. „Ano.“

Její horní ret se stočil, což se zdálo jako znechucené zavrčení. „Slyšela jsem, že jsi sem přešla?“

„Ano. Přijela jsem dokončit dříve můj magisterský program v tomto akademickém  roce.“

„A poznala jsi Romea, jak?“

Otočila jsem se na Romea a usmála se. Vrhl na mě koutkem oka pohled a stiskl mi ruku.

„Poznali jsme se první den vyučování.“ Romeo se usmál a naklonil se dopředu, umísťujíc mi polibek na hlavu. „Nejlepší zatracený den mého života.“

„No, není tohle…sladké?“ Řekla paní Princeová, neupřímnost kapala z každého slova.

Romea a já jsme obrátili pozornost zpátky k jeho rodičům, jejichž sladěné mračení ukazovalo, že nebyli nadšení naší malou přehlídkou lásky.

Starší služka znovu vstoupila do místnosti, přerušujíc trapný moment, nesoucí naše drinky a přistoupila ke každému zvlášť se skleničkou. Rychle jsem upila, když nebyl žádný přípitek a paní Princeová se napila jedním velkým douškem, doplňujíc si její skotskou z velké lahve stojící přímo před ní na stole.

„Takže, Molly, předpokládám, že jsi si vědoma Romeových plánů po vysoké škole?“ Zeptala se paní Princeová.

„S fotbalem?“ odpověděla jsem, mírně zmatená podivným tónem jejího hlasu.

Romeovo rodiče se hlasitě zasmáli s blahosklonným výrazem.

„Absolutně ne! Mluvíme o jeho povinnosti převzít rodinný podnik,“ ohnal se chladně pan Prince.

„Táto.“ Varoval ho Romeo.

„Potřebuje to vědět, Rome.“ Odpověděl mu s úšklebkem.  Mohla jsem vidět, že se o něco pokouší. „Potřebuje vědět, že nebudeš mít čas pokračovat se svým životním stylem hráče.“

„Nech toho!“ vyštěkl Romeo, tentokrát s mnohem větší silou. „Nebudu tohle s tebou dneska večer dělat.“

Obličej pana Prince ztmavl do šarlatové barvy po Romeovo upomínce a napětí se stalo dusivým, jak otec a syn zírali na sebe navzájem.

Pročistila jsem si krk, „Mohla bych prosím použít vaší koupelnu?“ Potřebovala jsem nějaký prostor, potřebovala jsem si vzít moment, abych se uklidnila a srovnala na zbytek večera.

Romeo se na mě zadíval s obavami, přerušujíc pohled na jeho otce. „Ukážu ti, kde to je, bejby.“

Vstali jsme a zamířili ven z místnosti bez ohlédnutí, zanechávajíc jeho rodiče mumlajíc si navzájem na gauči.

Když jsme vstoupili do rozsáhlé haly, ztuhla jsem v polovině kroku.

„Neuvěřitelné!“ vyplivl Romeo, jeho volnou ruku sevřel v pěst.

Shelly vstupovala do domu, na sobě černé přiléhavé šaty, vysoké podpatky a mazaný úsměv na tváři.

Romeo se napjal. „Co kurva děláš tady?“

Shelly dala malé zamávání a zastavila přímo před námi. „Romeo, miláčku. Tvá máma mě pozvala, abych tě viděla dneska večer.“ Můj žaludek klesl a zklamaný pohled se mě držel. Nastražili to na nás.

Romeo a já jsme sledovali, jak jde Shelly zvolna do salonu do vítající náruče Princeových, pak všichni tři obrátili svou pozornost na nás.

Romeovo matka si stoupla pyšně za Shelly s krutým úsměvem na její botoxové tváři, všechna falešná zdvořilost pryč.

Romeo ukročil dopředu, jeho svaly se napjaly pod tričkem. „Jak se opovažuješ nám tohle udělat!“

„Udělat co? Shelly je rodina a Molly potřebuje být informovaná o několika věcech, které by mohly mít vliv na váš malý…vztah,“ řekl pan Prince klidným hlasem.

Romeo ucukl. „Nezačínej s těma hovnama zase, a když už jsme u toho, zacházej s Molly s nějakým zkurveným respektem!“

Pan Prince se ke mně uklonil s přehnaným královským úklonem, posměšný úsměv na rtech. „Vaše Veličenstvo, jak je královno?“ Shelly a Romeovo matka se zasmály jeho jednání a mě mravenčila kůže na temeni ponížením.

„Pozvali jste nás sem na večeři, abyste se s ní setkali, proč?“ Bolest byla prošpikovaná v každém tóně jeho hlasu. „Byly to všechno jenom kecy? Byl váš plán vrhnout se na ní v minutě, kdy prošla skrz zatracenými dveřmi?“

Pan Prince zavrčel. „Proč bychom se sakra chtěli setkat se zlatokopeckou děvkou, natož jí nechat pobavit se na večeři? Nejspíš by bojovala dokonce i s tím, jak použít příbory, když je tak zatraceně chudá. Shelly nám toho řekla hodně o tvé přítelkyni.“

Nepohnula jsem se, snažíc se vypadat nedotčeně. Nebyla jsem si jistá, jestli to vyšlo.

Pan Prince se zasmál mému mlčení. „Dnešní večer byl o zásahu. Museli jsme tě nějak přinutit přivést nám tvůj nový pamlsek. Pozvání na večeři se zdálo nejlepší. Takže, teď když tu jste a máme vaší pozornost. Uděláš, jak ti nařídíme a ukončíš tuhle šarádu. Okamžitě. Pošli svojí malou děvku její cestou…nejlépe zpátky přes oceán.“  Romeo klopýtl. „Pozvali jste nás sem, abyste to ukončili mezi námi? Ježíši, tohle je extrémní  i na vás!“

Jeho matka se zasmála a její odpovídající jantarový nápoj vystříkl přes okraj skleničky. „Molly tady potřebuje vědět, že její intrikaření tu nebude fungovat.“ Setkala se s mým pohledem.

„Nech ho na pokoji. Nemáš ponětí, komu ses postavila, je to tak? Shelly je zasnoubená s Romem a nějaký přistěhovalec jí nebude stát v cestě. Bylo to sjednáno už před lety.“ Její chladné oči byly děsivé.„Vždycky dostanu, co chci, miláčku. Jen si to pamatuj.“

„Nejsem s ní zasnoubený a nikdy nebudu! Jděte do hajzlu s vaším zasraným majetkem. Nechci s tím nic dělat!“

Romeo mě chytil za ruku a táhl ke dveřím.  Sledovala jsem jeho matku, jak se hnala přímo k nám a když se Romeo otočil, aby se podíval, co upoutalo mou pozornost, zvedla ruku a uhodila ho přes tvář. Náraz kůže na kůži způsobil, že jsem zakřičela a zakryla si ústa.

„Ty drzé dítě! Jak se opovažuješ s námi takhle mluvit po tom všem, co jsme ti dali? Jsi ta nejhorší věc, co se stala téhle zatracené rodině, ty nevděčný kuse hovna! Nikdy jsi neudělal nic správně, nebo ano? Vždycky jsi věci podělal a přivést to do našeho života byl ten nejhorší z dní,“ zaječela a ukazovala prstem extremně blízko u mého obličeje.

„Vezmi to zpátky,“ řekl Romeo skrz zaťaté zuby, když mě ochranitelsky zablokoval svým širokým tělem.

Paní Princeová pozvedla své červeně nalakované ruce k ústům a odfrkla si. „Nebo co, Romeo? Uhodíš mě, svou mámu? Uhodil bys dívku?“

„Dost!“ vyštěkl Romeovo otec a umlčel místnost. Přešel dopředu a položil ruce kolem Romeova límce u košile a přitáhl si ho k sobě blíž. Romeo ho to nechal udělat, prázdný pohled v jeho očích.

„Ještě někdy takhle promluvíš se svou mámou a skoncuju s tebou. Nebudu o tomhle už s tebou diskutovat. Opusť kurva tu holku a dostaň se do toho, co se děje. Tvůj zasraný smysl v tomhle životě je dělat, co řekneme a plnit své povinnosti jako Prince! Tak do toho! A přestaň být tak tvrdohlavý pitomec!“ Jeho hlas byl hluboký a zlověstný, nárokujíc si Romeovo kompletní poslušnost.

Pan Prince hodil Romea zpět ke mně a musela jsem se držet, aby mě nesrazil na zem. Romeo se narovnal a položil mi ruce na obličej, kontrolujíc, jeslti jsem v pořádku. Nebyla jsem. Nemyslím si, že by někdo byl po tom, co byl napaden takovým odporným způsobem. Uviděl mou bolest odrážející se k němu a se zasténáním mě zabalil do bezpečí jeho náruče.

Jeho nejhorší noční můra se právě splnila.

Romeo čelil rodičům. „Skončil jsem s vámi všemi. Vybírám si Molly. Volím si dál nebýt v tomhle zkurveným životě. Ježíši Kriste! Co víc mi můžete udělat?! Jste nejhorší zkurvení lidé, které jsem kdy poznal. Jsem váš jediný syn a nemůžete mě vystát.“ Mírně vykročil dopředu, prosící rodiče, aby poslouchali. „Milovali jste mě vůbec někdy?Aspoň jednou cítili něco pro mě?“ Pan a paní Princeovi se na sebe podívali a jejich nakřáplé zachechtání se ozývalo kolem dokola místnosti. Byla jsem přesvědčená, že jsem se právě stala svědkem čistého zla.

Jeho otec udělal krok vpřed. „Jak by tě někdo mohl milovat? Jak můžeš milovat kámen ve své botě? Jsi jen obří zklamání.  Ale bez ohledu na to, budeš plnit povinnosti ke své rodině. Najdeme cestu, abys ten důvod uviděl, pamatuj si má slova.“  Shelly se zavrtěla na ta vybraná slova, nemohla skrýt její rozpaky z celé scény. Přinejmenším nevypadala tak mstivě jako jeho rodiče, mnohem více jako bezradná figurka v jejich  plánu.

Romeo  vzal mou ruku a málem jsem vykřikla ze sevření jeho prstů kolem mých.

„Odcházíme. Největší zklamání vašeho života je nadobro pryč.“ Romeo se mnou trhl a odvážila jsem se ohlédnout zpátky přes rameno a uviděla jsem nespoutaný vztek na tvářích jeho rodičů.

„Pojď zpátky, kluku! Tohle není konec!“ zakřičel pan Prince. Romeo se nezastavil a já jsem měla pocit, že jsme právě rozdmýchali velmi nebezpečný plamen.

Rozrazili jsme dveře a Romeo mě táhl k autu. Otevřel dveře a prakticky mě hodil dovnitř, sledovala jsem, jak se vyhoupl vedle mě a zatočil koly dolů po příjezdové cestě.

Kapky vody vystříkly na mé ruce, které byly napjaté na mých stehnech, a když jsem zvedla třesoucí se ruku, našla jsem slzy smíchané s řasenkou proudící mi z očí. Romeo vyzařoval napětím. Ani jednou se na mě nepodíval, když jsem se pomalu ponořila v zoufalství do měkkého černého koženého čalounění.

„Romeo…,“ zašeptala jsem.

„Teď ne. Bože! Jen…buď zticha…“ vyštěkl, když se jeho oči zkroutily bolestí.

Trhla jsem sebou a zkroutila se proti oknu, pryč od jeho hněvu.

Varoval mě, Ally mě varovala. Neposlouchala jsem, ignorujíc pravdu. Byla jsem svědkem, jak ho jeho otec napadl, ale nikdy bych si nepředstavila, že Romeo žil s tímhle. Vydržet roky násilí a krutosti jako tohle.

Ramena se mi přitiskla tvrději proti kovu dveří auta, když Romeo ostře zabočil doprava a všimla jsem si, že jsme mířili k potoku. Jen jsem chtěla jít domů. Chtěla jsem zapomenout na celou noc a zjistit, co sakra dělat dál.

Mírně tekoucí potok vstoupil do pohledu, téměř stříbrný v šedém soumraku a byla jsem překvapená, když jsme nezastavili.

Jeli jsme asi o míli dál po cestě, hluboko mezi bavlněná pole, když malý, jednopodlažní srub z tmavého dřeva vstoupil do zorného pole. Vůz smykem zastavil a Romeo trhnutím otevřel dveře. Vřítil se dovnitř, zapnul mírné osvětlení. Zvuky nárazů a rozbíjení následovaly.

Zůstala jsem bez hnutí v autě. Nechtěla jsem jít dovnitř. Vůbec poprvé, mě Romeovo výbuch děsil. Nevěřila jsem, že by mi ublížil, ale také jsem nechtěla právě teď být okolo něj. Byl mnohem víc nepředvídatelnější, než jsem ho kdy předtím viděla.

Hlava mi klesla porážkou proti studenému oknu a zírala jsem na miliony hvězd na tmavé obloze – vždycky jsem se cítila malá a nevýznamná v rozlehlém vesmíru.  Ačkoliv ne dneska. Nezáleželo, že jsem věděla, jak naše problémy jsou malé ve velkém schématu věcí, nemohla jsem si pomoci, ale přehrávala jsem si pořád dokola, co se stalo jen před pár minutami.

Dobrý Bože, nikdy jsem nepoznala něco takového.

Princeovi nenáviděli Romea. Jeho rodiče ho skutečně nenáviděli a vypadali pyšní na ten fakt. Bili ho, vyhrožovali mu a slovně ho trhali na kusy.

Jak se mohl vyrovnat s tímhle vším v jeho životě?

Možná jsem měla těžký život, když jsem ztratila rodinu, ale poznala jsem lásku, bezpodmínečnou lásku. Nikdy jsem nebyla týraná. Život pro Romea musel být absolutní peklo. Pocit viny se vnořil do mého těla, když jsem pomyslela na to, jak trávil nekonečné týdny pomocí mě, říkal mi, že jsem byla odvážná a silná a přemlouval mě, abych vystoupila ze své skořápky. Když ve skutečnosti to byla jeho síla, co mě inspirovalo. On potřeboval podpořit.

Jak čas ubíhal, večer narůstal podivně tichý. Věděla jsem, že jsem potřebovala být s ním, utěšit ho, ukázat mu, že jsem se nevzdala a říci mu, po dlouhé době, jak moc ho jsem ho milovala.