Raw - 27. kapitola

Překlad: Kikina

Lexi

Srdce mi buší tak rychle, že hrozí, že mi vystřelí z hrudníku, když běžím přeplněnými ulicemi města.

Běžím tak rychle, až mám nohy znecitlivělé. Strkám a tlačím si cestu oceánem lidí bez omluvy. Křičím na lidi, aby se uhnuli z cesty.

Panikařím.

Jsem podrážděná.

To ti lidi nerozumí, že jsem ve stavu nouze? Jak se opovažují jen tak si žít své životy, když ten můj se hroutí?

Dělám si starosti.

Jsem vyděšená.

A ještě víc, když konečně doběhnu ke vchodu do nemocnice. Zastavuju se na recepci, rychle se ptám, kde je čekárna pohotovosti. Jakmile mám odpověď, jsem pryč. Běžím chodbami sterilní nemocnice a hlavou mi probíhá milion myšlenek.

Co když je Mickey opravdu zraněný? Co když po tomhle bude potřebovat speciální pomoc? Co když je…

Vyklepávám tu šílenu myšlenku z hlavy a rozhoduju se počkat, než dostanu detaily, takže budu vědět, s čím se tu dá pracovat.

Nemusí to taky být nic.

Běžím na konec chodby a zahlédnu Twitche. Oddechuju a potím se, když přicházím k němu. Je ke mně otočený zády, když se tiše zeptám, "Co se stalo?"

Twitch se ke mně otočí. Tvář má bez výrazu.

Chvíli mi pátrá ve tváři a pak vysvětlí, "Kluk chtěl pozvat svoji holku ven. Řekl mi, že by to už udělal, kdyby nemusel bejt v práci včas, takže jsem řekl Happymu, aby ho tam vzal a pak s ním byl zbytek dne na pochůzkách." Sklápí oči, ošije se, nakloní se blíž a zašeptá, "Happy musel udělat pár zastávek. Udělat pár dodávek. Ochránit pár pěšáků."

Z obličeje mi odtéká veškerá krev.

"Happy vzal kluka, aby pozval tu holku ven a pak šli do práce. Byli na třech různejch místech a bylo to bez problémů." Udělá krok blíž ke mně a něžně mě chytá za paže. "Happy věděl, že se něco děje, hned jak byli uvnitř. Bylo tam hodně chlapů. Hodně ozbrojených mužů. Pokoušeli se sebrat zásilku bez placení. Happy to udělal dobře, strčil kluka za sebe, než vytáhnul svou zbraň."

Natáhne se, uchopí mou bradu mezi prsty a zvedá ji, takže se díváme z očí do očí. "Střelili mýho pěšáka. Umřel na místě. Happy dostal jednu do ramene." Několik drží můj pohled. "Michael to schytal do zad."

Z náhlého hlubokého nádechu se zachvěju. Ustoupím z jeho dosahu a roztřeseně se zeptám, "Kde je?"

Ztěžka polyká a vykročí ke mně, "Happy je z tý přestřelky dostal. Dostal ho sem rychle. Ztrácel krev…"

Udělám další krok vzad. Roztřeseněji se ptám, "Kde je?"

"… hodně krve. Začali mu hned dávat infuzi. Happy volal dopředu, takže věděli, co čekat. Čekali na ně u vchodu na pohotovosti…"

Tiše říkám, "Chci ho vidět, Twitchi."

"… z tý ztráty krve byl slabej a měl srdeční zástavu. Přivedli ho zpátky, několikrát, a on bojoval, zlato, bojoval tvrdě, ale…"

Slabě zašeptám, "Chci vidět své mládě."

V očích se mu usadí smutek. "…ale on umřel, Anděli. Je pryč."

Srdce mi úplně přestává bít. Lapám po dechu, pozadu odcházím od Twitche a varovně držím natažené ruce. Blíž ke mně ani nechoď. S každým nádechem se mi zdá, jako by žádný vzduch nešel dovnitř. Točí se mi hlava.

Tohle právě neřekl.

Nemohl.

Tohle je vtip. Hloupý žert. Dělá si ze mě srandu.

Nebreč. Jenom si dělá srandu.

Bolí mě na hrudi, podívám se do těch chladných hnědých očí. Teprve nyní nejsou tak chladné. Jsou vřelé, omluvné a prosebné.

V tu chvíli mi to dojde.

Je pryč.

Michael je opravdu pryč.

"Ne," zašeptám a zvedám třesoucí se ruku, abych si zakryla ústa, zatímco tu druhou kolem sebe obaluju, držím sama sebe. Uklidňuju sama sebe. Pevně zavírám oči a uniká ze mě tichý kvílivý nářek.

Ale můj smutek je přerušen vztekem, který mi proudí v žilách jako tekutá láva.

Tohle všechno je jeho vina.

Oddechuju, otevřu oči a přes zaťaté zuby zasyčím, "Tohle je tvoje vina. Všechno je to tvoje vina!" Twitch udělá malý krok vzad, jako by ho má slova fyzicky zraňovala. "Byl to ještě kluk. A teď je mrtvý. Mojí prací je jim pomáhat a teď budu muset žít s vědomím, že jsem za tohle zodpovědná - za jeho smrt - protože…" Zlomí se mi hlas. "… nikdy by tě nepotkal, kdybych s tebou nešukala!" Skláním bradu a ramena se mi otřásají tichými vzlyky. Když na rameni ucítím prsty, ucuknu pryč.

Pomalu zvedám hlavu, a znechuceně se na něj podívám. "Nedotýkej se mě. Ani se mě kurva nedotkni." Pozpátku odcházím a plivnu na něj poslední jed. "Všechno čeho se dotkneš, se posere."

Otáčím se a odcházím pryč. Brečím a přemýšlím, jak řeknu Tahlie, že se její rande ruší.

******

Některé věci v životě jsou tak smutné, že neexistují žádná slova, která by popsala to množství smutku, zármutku a žalu, které člověk cítí.

Předpokládám, že to je důvod, proč Bůh umožnil lidem jednoduchý akt pláče.

Když lidé pláčou, mají pocit, že z nich smutek pomalu odplouvá. Mají pocit, jako že po právu respektují osobu, která zemřela, tím, že ukazují svůj žal. Dovolí té chvilce smutku, aby je překonala, a vybrečí tak malou část jejich skryté bolesti.

Zavolat Tahlie bylo jednou z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělala.

Na chvíli zadržuju slzy a snažím se pro ní být silná. Opravdu jsem se snažila. Předpokládala, že jsem jí volala, abych jí pogratulovala a dala jí rady na rande. Když se bez zábran zasmála a vykřikla, "Nemůžu uvěřit, že se mě konečně zeptal!" to byla chvíle, kdy jsem se opět zhroutila.

Vysvětlila jsem jí, že rande se nekoná a ona zůstala zticha. Je těžké číst v někom přes telefon, když je zticha. Nevíte, co se stalo nebo co cítí. Popotahuju a říkám jí, že se stala nehoda a že Michaela převezli do nemocnice. Tahlia se okamžitě zpanikařeně ptá do jaké nemocnice. Řekla, že za ním chce jít. Tvrdě jsem se snažila zmírnit pro ní ten tvrdý konec. Do chvíle, než jsem si uvědomila, že není žádný snadný způsob říct člověku, že někdo na kom mu záleželo, zemřel.

Tahlia je dál zticha, když jí vysvětluju, že Michael byl smrtelně postřelen. Poslouchá trpělivě, vůbec nedává najevo svoje emoce. Najednou chce ukončit náš hovor zuřivým, "Je to všechno, slečno Ballentine? Opravdu už musím jít."

Náhlá změna v jejím chování by měla být znepokojující, ale já vím, že jen chrání sama sebe. Dala jsem se dohromady jen na to, abych jí řekla, že budu vždycky k dispozici, kdyby si potřebovala promluvit a poprosila jí, aby mi dala vědět, kdyby cokoliv potřebovala. Zavrčela mi do ucha, že to nebude nutné. Zdrženlivě jsme se rozloučily a Tahlia hodila telefon, protože si očividně myslela, že hovor ukončila. Ale neukončila.

Hodinu jsem jí poslouchala brečet.

Nedokázala jsem se přinutit, abych zavěsila. Měla jsem z toho pocit, jako bych se jí zřekla. Nemohla jsem to udělat. Nikomu ze svých dětí. Tak jsem plakala s ní.

Charlie mi dal na zbytek týdne volno. Snažila jsem se skrýt, jak moc mě to ovlivnilo, ale on viděl přímo skrz mě. Co nevěděl je, že ten týden volna bude týden mučení. Mysl mi bude bloudit po všech cestách, kde by neměla.

Strávím týden obviňováním sama sebe. Strávím týden nenáviděním Twitche. Strávím týden oplakáváním Michaela.

Někdy v brzkých ranních hodinách jsem se pláčem uspala.

Moje srdce se mi tiše láme.

Vina ve mně všechno požírá.

Proč musel zemřít, když mě je umožněno žít?

Bylo mu teprve sedmnáct.

Někde uprostřed mezi spánkem a bdělostí ucítím, jak někdo vedle mě vklouzl do postele. Ucítím ho. Nejsem ani úplně vzhůru, když pootevřu rty a tiše pláču, když si připomenu, proč musel vklouznout dovnitř. Obejme mě rukama. Drží si mě blízko, houpe mnou a brouká. Slyším, jak se mu hlas zadrhne s každým zhoupnutím. Jeho teplé slzy mi kloužou po spánku.

Říká mi, že to bude v pořádku. Říká, že se postará o to, aby to bylo lepší. Říká mi, že je mu to líto. Znovu a znovu.

Jsme jako změť končetin a mou poslední myšlenkou, než upadnu do spánku je, "Tohle je asi špatná chvíle říct mu, že jsem těhotná."

******

Probouzím se do tmy, zjistím, že jsem sama a na chvíli zpanikařím. Zvednu hlavu, zaslechnu pohyb v kuchyni a hlava se mi zase zřítí na polštář.

Snila jsem o Twitchovi, když jsem spala.

Byl vysoko ve vzduchu, seděl na bílém hřebci a na sobě měl lesklou stříbrnou zbroj. Jeho potetované ruce se pro mě natahovaly. Zírala jsem na ty ruce dlouhou chvíli předtím, než jsem od něj ustoupila a dívala se, jak mi mizí z očí.

Možná, že jsem si ho v hlavě postavila tak vysoko, abych nemohla vidět to, čím opravdu je.

Nechci rytíře v lesklé zbroji.

Chci rytíře v ošoupané zbroji.

Chci, aby jeho helma měla promáčkliny. Chci, aby byl můj rytíř skutečný a temný a divoký. Chci, aby můj hrdina byl ten, kdo přežije. Někdo, kdo byl zkoušen a prošel. Ne nějakého zbabělce v zářivým kovu.

Nechci zářivý kov. Nepotřebuju ani zkurvenýho rytíře.

Potřebuju nebojácnýho bojovníka.

Potřebuju Twitche.

Přicházím ke kuchyni a zastavím se na konci chodby a nakukuju dovnitř.

Láme se mi pro něj srdce.

Sedí zády ke mně, ramena má svěšená a bradu skloněnou. Chci mu dát nějaký mír a ticho, tak se otáčím k odchodu.

"Potřebuju pomoct," zašeptá.

Aniž bych se k němu otočila, pevně se chytím rámu dveří a přes knedlík v krku tiše odpovím. "Já vím, zlato."

Po chvíli se tiše zeptá, "Jak bych, mám-mám na mysli, jak bych-" Zřetelně slyším jeho frustraci. "Jak?"

Konečně se otáčím a dívám se na jeho poraženecké držení těla. "Já ti pomůžu."

"Ne. Kdokoli kromě tebe."

Tentokrát to říkám pevněji. "Já ti pomůžu, Twitchi."

Skoro přeslechnu, když zašeptá, "Nezasloužím si tvou pomoc."

To má pravdu. Nezaslouží. Ale to neznamená, že budu jeho prosbu ignorovat. To nedokážu.

Přecházím přes místnost a pokládám ruku na jeho nahé, potetované rameno. Trhne sebou. Rychle se dává dohromady, pokládá svou ruku na mou a stiskne ji. "Potřebuju pomoc."

V tichém gestu podpory mu stisknu rameno a zasvědí mě v nose. V očích se mi formují slzy. Zoufale se to snažím v sobě zadržet. Všechno marně.

Tělo se mi otřásá tichými vzlyky. Proudí mnou úleva.

Nemůžu tomu uvěřit. Jsem ohromená. Nikdy jsem nevěřila, že tenhle den nastane.

Je připravený.

Chce pomoc.

******

Je to ve všech zprávách.

Jak byl sedmnáctiletý kluk dohnán k prodeji drog a byl zastřelen drogovými dealery ve špinavé části města. Jaké štěstí, že náhodný kolemjdoucí a vysoce postavený podnikatel zároveň má štěstí, že je živý poté co se pokoušel pomoci svéhlavému mladíkovi. Ale každý, kdo ten příběh slyšel, vrtěl hlavou ve smyslu jo, s to se dalo čekat. Protože Michael byl prostě jen další kluk v systému. Jen další vzpurný kluk hledající způsob, jak šokovat lidi a být na obtíž. Byl jen špínou, která si to zaslouží.

Moje srdce - které sotva drží pohromadě - puká s každým lživým převyprávěním příběhu.

A každou zatracenou chvíli je to horší a ještě více vymyšlené.

Nikdo ho ani neznal. Byl určen pro větší věci. Chtěl život. Dobrý život. Tvrdě pracoval, aby toho dosáhl.

Ale nemělo se to stát.

Twitch zmizel ráno, než jsem se probudila. Doufala jsem, že mu řeknu o naší malé fazolce. Bohužel, dnešek není tím dnem. Nemám tušení, jak bude reagovat. Není to tak, že bych to udělala schválně. Jak jsem trávila všechny ty noci v jeho domě, opravdu jsem zapomněla na ty zatracený otravný pilulky. Byly na mém nočním stolku, takže mi tak připomněly, abych si je vzala, než jsem šla do postele. Naneštěstí, po tom co jsem strávila týden u něj doma a u sebe jsem se jen zastavila pro poštu, nevzpomněla jsem si na to. A teď jsem v časném stádiu těhotenství. Tak brzkém, že si s ním musím promluvit, abych mohla plánovat, ať už se stane cokoliv.

Pitomá část mého mozku si přeje, že uslyší tu novinku a slíbí, že se stane lepším člověkem a to hned. Realistická část mého mozku si jen odfrkne.

To není pravděpodobné.

Jsem připravená, že si tím projdu sama.

Nebudu lhát. Mít v sobě kousek Twitche… je pěkný pocit.

Smrtícím stiskem svírám ovladač, zdá se, že se nemůžu přestat dívat, jak obviňují Michaela z toho všeho, čím nebyl. Chci vstát a zařvat, "Vy jste ho neznali!"

Vaří se ve mně krev.

Vypnu televizi a odhodím ovladač.

Jestli mě tahle situace něco naučila, tak to, že život je krátký a když něco chcete, musíte se pro to natáhnout oběma rukama a pevně se toho držet.

Usměju se pro sebe.

Dobrá nebo špatná nálada, dneska Twitch zjistí, že jsem těhotná.

Doufám v to nejlepší, zatímco očekávám nejhorší.

******

Nikky a Dave sedí přede mnou, oba s otevřenou pusou v ohromeném tichu.

Trpělivě čekám na jejich reakce, zatímco popíjím svůj zelený čaj.

Dave jako první prolomí ticho. "Těhotná, jako že budeš mít dítě? Nebo těhotná, jakože jsi plná emocí, že jsi s nimi v očekávání a mohla bys každou chvíli prasknout a osprchovat lidi Sydney směskou štěstí a smutku?"

Nikky a já se na něj obě podíváme s identickým výrazem zmatení.

Svěsí ramena. "Ach drahý Bože. Nakladl do tebe vajíčka sexy démon."

Smutně se usměju. "Ach, buď hodnej. Není tak špatný. Je…" V mysli se vracím zpátky do včerejší noci. "Ví, že potřebuje pomoc. Žádá o pomoc."

Nikky se natáhne přes konferenční stolek a pokládá svou teplou ruku na mou. "Vím, že budeš ta nejlepší máma na světě. Prostě to vím. A pokud je na to Twitch připravený, pak vás oba podpořím na sto procent. Vím, že bys nikdy neudělala nic, co by ublížilo tvému dítěti."

Má pravdu. Neudělala.

Dave nesouhlasně mlaskne, "Zlato, já prostě nechápu, jak se ti to mohlo stát. To bylo pěkně pitomý. Sotva toho chlapa znáš."

Nikky ho plácne a já jsem za to vděčná. Právě teď tohle poslouchat nepotřebuju.

Dave pokrčí rameny a nehlasně vysloví, "Co?"

Když uvidí můj poraženecký výraz, protočí oči. "Neříkám, že je to špatný. Ale mohlo by to bejt lepší, ne? A vím, že když jsi právě teď ztratila Michaela, jsi na emocionální houpačce. Jen nechci, abys se zastřeným úsudkem dělala nějaký rozhodnutí." Přistrkuje si křeslo blíž ke mně a obejme mě jednou rukou. Přitisknu se k němu. "Miluju tě. A ať se rozhodneš jakkoli, budu stát po tvým boku. Jako tys stála při mně. A bojovala za mě."

Zase ho miluju. Ten podrazáckej bastard.

Hraju se se svým hrníčkem a vyhýbám se jeho pohledu. "Vám jsem to chtěla říct nejdřív. Nevím, jak tohle půjde, ale věřím. Ještě mi neřekl, že mě miluje…" Podívám se na ně na oba s odhodláním v očích. Zašeptám, "…ale cítím to. Vím, že mě miluje. Je to skoro, jako by se to bál říct. Jako kdybych si myslela, že je to slaboch nebo tak něco."

Nikky přikývne. "Někoho milovat je slabost, Lex. Někomu dáváš svoje srdce na stříbrným podnose, aby si s ním dělal, co chce. Musíš mít hodně důvěry v toho člověka, abys to udělal." Povzdychne si, "Neřekla jsi nám nic o tom obvinění z dealování drog, kterýho je teď všude kolem plno a to že jsi nám to neřekla, je absurdní, tak je to. Velkou část tý věci. Takže místo toho, abych ti tady dělala přednášku, řeknu tohle. Pro někoho jako je Twitch, je prokázání lásky někomu projevem totální slabosti."

Srdce mi přeskočí úder.

Oni to vědí.

Nikky pokračuje. "Přemýšlej o tom. Někdo, kdo má problémy s Twitchem, je má najednou i s tebou. Nemusí to být osobní." Vykulím oči. Má pravdu. Nakloní se blíž a zašeptá, "Někdo, kdo má problémy s Twitchem…" odmlčí se, "… má problémy s tvým dítětem."

Ne. Takhle jsem o tom nepřemýšlela.

Srdce mi zběsile buší.

Dave zůstává zticha, ale vidím, že chce něco říct. Zeptám se, "Chceš něco dodat?"

Rychle řekne, "Ach, díky!" Odkašle si a pronese, "Jestli to s tím chlapem myslíš vážně, musíš se připravit na to, co přijde s člověkem s takovým životním stylem." Říká všechno, co jsem šťastně zablokovala. "Drogy, utrpení, závislost, ženský." Omluvně se na mě podívá. "Chlap jako Twitch se nepřimkne jenom k jedný ženský, zlato. Je mi to líto, ale prostě to tak je."

Nehtem ťukám do hrany hrníčku a jsem vděčná za náhlé ticho.

Mám hodně o čem přemýšlet.