Raw - 26. kapitola

Překlad: Kikina

Twitch

Dveře mý kanceláře se otevřou a dovnitř se vcourá Michael. Uvelebí se v židli pro hosty a položí si nohy na stůl. Varovně lusku prsty. Nohy jdou dolů.

To je lepší.

Povzdychne si, "Dejte mi nějakou práci, šéfe. Nudim se."

Odfrknu si, "Nudíš se? Tady? Najdi Happyho, aby ti něco našel. Nebo Li-" na vteřinu se zamyslím, "Ne, Ling ne."

Po měsíci práce pro mě, vyprchal Michaelův strach ze mě na skoro úplný nic.

Skoro.

Myslím, že teď mě vidí spíš jako velkýho bráchu. S tím jsem v pohodě. Vždycky jsem chtěl bráchu. A kdybych v tomhle životě nějakýho měl, chtěl bych, aby byl jako Michael. Uvědomil jsem si už před několika týdny, že Michael je chytřejší, než jsem si myslel. Když jednoho rána přišel do mý kanceláře a přímo se mě zeptal, "Jste drogovej dealer?"

Zpražil jsem ho pohledem. K mýmu překvapení se ani nepřikrčil. Ani o píď. Zapůsobilo to na mě. Odpověděl jsem, "Neptej se, nebudu ti muset odpovídat."

Vysmíval se, "No, to je jen fajnovej způsob jak říct ano." Když jsem na to neodpověděl, řekl, "Mohl bych dělat pěšáka, víte? Už jsem to dělal, když jsem pracoval pro Hamida. Vím, jak to chodí, takže by mě nezatkli. Nezklamal bych vás."

"To ty nikdy, Mickey, ale ne. To se nestane. Nepotřebuju další poslíčky. Seš tady, protože pracuješ legálně."

Zamumlal, "Jako vy byste mohl něco říkat."

Ušklíbnul jsem se. Očividně mě má přečtenýho.

Otáčím se k němu a ptám se, "Co se děje?"

Zavrčí, "Nic." Kdyby mi to chtěl říct, udělal by to. Tak to nechávám plavat. Jakmile začnu znova psát, vyhrkne, "Jde o jednu holku."

Jasně že je. Vždycky je to o holce. "Vídáš se s ní?"

Zavrtí hlavou a pronese, "Ne. Nechci ji zvát ven, dokud se nedám do kupy."

"Mě se zdáš docela dost fajn. Máš práci, chodíš do školy, vyděláváš nějaký prachy a děláš tohle všechno, zatímco si hledáš místo, kde bys mohl bydlet, až ti bude osmnáct." Zvednu na něj obočí. "Řekl bych, že klidně můžeš jít do toho."

Lehce se usměje. "Jo." Pak pevněji, "Jo, myslím, že jo." Pozorně si ho prohlížím. Vidím mu v očích kvíst odvahu a bojuju se svým úsměvem. "Udělám to. Pozvu ji ven."

Škubnu rty a souhlasně na něj kývnu.

Najednou se ke mně otočí. "Jak přesně bych to měl udělat?"

Vnitřně se zasměju.

To dítě je fakt kousek.

******

Lexi

Dveře mé kanceláře se s prásknutím otevřou. "Pozvu jí ven!"

Vzhlédnu a uvidím Michaela, který v černých kalhotách, bílé košili s vyhrnutými rukávy a černými kšandami vypadá tak okázale. Vypadá tak moc jako Twitch, až je to děsivé. Minus teda ta tetování a tak vůbec.

Zúžím oči a ukážu na výběr jeho oblečení. Podívá se dolů na sebe a zamumlá, "Pan T řekl, abych se hezky oblíkl."

Proč mě to nepřekvapuje?

Zamumlám si pro sebe, "Samozřejmě, že ano." Rychle dokončuju svůj odstavec, podívám se na něj a zakřením se. "Vypadáš tak pěkně. Jako mini-Twitch." Protočí oči a já bojuju s nutkáním se rozesmát. "Koho chceš pozvat ven, zlatíčko?"

"Tahliu."

Ach wow!

Srdce se mi dme pýchou.

Při pomyšlení na Michaela a Tahliu spolu jsem radostí bez sebe. Oba měli méně-než-hvězdnou výchovu. Mohli by se navzájem naprosto chápat. A já vím, že Tahlia je do Michaela zamilovaná. Když jsem jí naposledy volala, abych jí zkontrolovala, ptala se mě na něj třikrát.

S vykulenýma očima se trochu nakloním nad svůj stůl a s předstíraně zašeptám, "Ach-můj-bože! To je tak vzrušující! Jak se jí chceš zeptat?"

Úsměv mu opadne. "Já-já prostě se jí zeptám. Pan T říkal, abych byl přímej, ale nevmetl jí to do tváře. Abych se prostě zeptal, ale nedal jí možnost, aby řekla ne."

Chci zavýt smíchy. On si šel k Twitchovi pro radu na rande? Ach drahý Bože. Tohle musím napravit. A rychle.

Potlačím šílené nutkání se zachechtat a začnu, "Zlato, ne. Když se jí nezeptáš správně, mohlo by to všechno pokazit." Vystrašeně vykulí oči a já si povzdychnu, "Kam máš v plánu ji vzít?"

Pokrčí rameny. "Nevím. Do kina nebo na nějaký klidný místo."

Zasténám, pak zanaříkám, "Michaeli! Musíš mít rande naplánované předem, abys jí mohl dát bližší informace, až řekne ano."

Zvedne obočí. "Řekne ano?"

Přikývnu a lehce se usměju, "Řekne ano."

Najednou vážný, si sedá na okraj mého stolu a říká, "Okay. Dobře. Chci ji vzít někam, kde je to pěkný. Pan T už řekl, že můžu použít podnikovýho řidiče. Chci jí vzít někam, kde je to nóbl."

Uch. Ne.

"Mickey, Tahlia není ten typ holky, která chce jít někam, kde je to nóbl. Mohla by se tam cítit nepříjemně a mohlo by to vypadat, že až moc tlačíš na pilu. Tahlia by určitě chtěla jít někam, kde je to útulné." Pokrčím rameny. "Řekněme, do italské restaurace." Uhodí do mě myšlenka a vzrušeně vytřeštím oči. "Jedno přesně takové místo znám! Vydrž."

Beru mobil a rychle píšu zprávu.

Já: Potřebuju adresu tý italský restaurace, do který jsi mě vzal.

Odpověď přichází téměř okamžitě. Překvapuje mě, že neukazuje žádné nepřátelství, po tom co jsme včera ukončili naše setkání takový hrubým způsobem.

Twitch: Už jsem to pro kluka a jeho holku rezervoval. Dám mu adresu, až přijde. Řekni mu, ať pohne zadkem. Přijde pozdě do práce.

Usmívám se jako idiot a rychle píšu odpověď.

Já: Dneska večer si zasloužíš sex za odměnu. Miluju tě x

Twitch: Já mám sex každej večer, Anděli. x

Nelže. Šukáme každou noc.

Teď už s Twitchem v podstatě žiju několik týdnů. Byla jsem doma jen pro oblečení a zkontrolovat poštu. A pokaždé, když jsem si přinesla oblečení z domů, vypaloval mi pohledem díry do hlavy za to, že nepoužívám šatník, který je určený pro mě. Ale já mu pořád zas a znova říkám, že ta šatna je děsivá!

"Všechno máš zarezervované, sluníčko. Twitch ti dá bližší info. Dostaneš ho, až se dostaneš do práce, kam, jen tak mimochodem, jdeš pozdě," říkám mu, když se podívám na hodinky.

Kontroluje čas na vlastních a zasyčí, "Do prdele!" pak vystřelí ze dveří. Ani ne o vteřinu později přiběhne zpátky a lapá po dechu, "Jak jí mám pozvat ven?"

Říkám mu to, co bych ráda slyšela já. "Řekni jí, žes čekal na správný okamžik, aby ses zeptal a že jsi to chtěl udělat už dávno, ale nevěděl jsi jak. Přines jí květiny. Kopretiny, myslím. Řekne ano."

"Nevím, co bych si bez vás počal, slečno Ballentine."

Pokrčím rameny. "Jsi jedno z mých dětí. Brzy už o tebe přijdu. Musím pomáhat, kde jen můžu."

Chvilku na mě mrká, než skloní bradu. "Navždycky budu vaše dítě."

Pak je pryč.

Nechává mě ubrečenou v mé kanceláři.

******

Twitch

Nejsi nikdo, dokud tě někdo nemiluje.

Aspoň tak se cítím teď, když mám Lexi. Vždycky jsem si myslel, že ji potřebuju, protože to bylo, co mi říkala má hlava, že potřebuju. Protože moje hlava je narušená ve více směrech než jednom, se můj zájem o ní změnil v posedlost. Přidejte si silnou závislost na drogách a určitě musíte mít problém. S tímhle mi má hlava radila, že Lexi nejen potřebuju, ale že potřebuju, aby trpěla za to, že mě přiměla věřit, že v mým životě může bejt místo, kde pro mě věci budou lepší… ale jen tak dlouho, jak jsem jí měl.

Když mi bylo osm, měl jsem ji. Jednu noc. Osud je ale krutá děvka a ta noc pro mě všechno změnila.

Můžu hledat výmluvy.

Mohl bych říct, že jsem byl jenom narušený dítě, který vyrostlo v narušenýho chlapa.

Mohl bych.

Ale nebudu.

Nemám rád nálepky. Nechci bejt definovanej slovama jako je normální, nevyrovnaný nebo narušený. Pro mě to znamená mnohem víc než jen slova. Mám svoje vrstvy, stejně jako jiný lidi a když ze mě budete loupat vrstvu za vrstvou, najdete zčernalou krustu, tam kde by mělo bejt moje srdce. Ale od tý doby, kdy mi do života přišla Lexi, klíčí tam tenkej pupen zeleně, který mi dává naději, že dokonce i já bych mohl být člověkem, který pro někoho dokáže udělat den lepším.

Každým dnem to roste. A ať se propadnu, jestli se mi jí někdo pokusí vzít. Zabil bych každýho, kdo by to zkusil.

Rukou si vjíždím do vlasů a těžce polknu, když se mi svírají útroby.

Musím udělat rozhodnutí. Nikdo se neodváží mi ji vzít, tak proč riskuju, že bych jí ztratil tím, že jí řeknu pravdu?

Vím, že to co jsem udělal, bylo neodpustitelný. Mohl bych jí to říct. I když vím, jaký to bude mít výsledek. Moje holka by ode mě ve vteřině odešla.

Ten skličující pocit roste.

Musím toho ale říct ještě víc. A Nox měl pravdu… ta smyčka kolem mýho krku se utahuje. Sotva můžu dýchat.

"Jste v pohodě, šéfe?" Znepokojený hlas přicházející ode dveří upoutá mou pozornost.

Kluk. "Jsem dobrej." Ušklíbnu se a zeptám se, "A ty? Už jsi tu holku pozval ven nebo co?"

Skoro naštvaně se na mě podívá. "Udělal bych to, kdybych si nemyslel, že přijdu pozdě do práce."

Existujou nějaký věci, který prostě nemůžou počkat. Teď to vím.

Zvedám mobil, napíšu zprávu, zmáčknu odeslat a čekám. Michael vypadá každou vteřinou nervóznější a nervóznější a já se usměju. Líbí se mi to vědomí, že se mě pořád bojí, i když by neměl. Je to zábavný.

Za Michaelem se ve dveřích kanceláře objeví Happy. "O co jde?"

Křížím si ruce za hlavou, opřu se ve svým trůnu a režíruju je oba. "Dneska vezmeš kluka s sebou. I když si nejdřív musí udělat zastávku. Pak můžete oba pracovat jako obvykle."

Happy na mě zúží oči. "Nemůžu. Mám…" Jeho oči se zapíchnou do mých. "…mám něco důležitýho."

Zatraceně. Zapomněl jsem. Bude doprovázet nějaký pěšáky s velkou zásilkou, který potřebujou ochranu. Padá mi výraz. Nemám čas, abych ho tam vzal já sám. Za hodinu mám schůzku.

Povzdychnu si. "Zapomeň na to." Ale pak uvidím Mickeyho výraz. Padá rychleji než London Bridge. Kurva.

Happy na mě zvedne obočí. Vím, že by ho vzal s sebou, jen potřebuje, abych to řekl. Lexi by mohla bejt naštvaná.

To by byla, ale jen kdyby to zjistila.

Kdyby. Kdyby je dobrý.

Rty mi roztrhne úsměv. "Jdi na to. Mickey, ty jdi a pozvi svou holku ven, pak budeš zbytek dne na cestách s Happym."

Výraz toho kluka se změní z ohromený nevíry na šokovaný a na zářivý, všechno během pár vteřin.

"Vážně?"

Nechci se dívat na to přátelství, který z něj vychází, otáčím se ke svýmu laptopu a oba je odháním. "No tak. Ven."

Datluju do klávesnice a předstírám, že si nevšímám Mickeyho pořád stojícího ve dveřích mý kanceláře.

"Děkuju." Říká to tak tiše, že to sotva slyším. "Za všechno."

Bolí mě na hrudi.

Odpovím stejně laskavě. "Nemáš zač." Pomalu za sebou zavírá dveře.

Zašeptám do prázdný místnosti, "Nemáš zač, brácho."

******

Happy

Křením se jako idiot, když sleduju Michaela běžet dolů po schodech bytovýho komplexu. Má vykulený oči a vypadá, že asi omdlí.

Srdce mi vynechá jeden úder. Úsměv mi spadne.

Zastaví se uprostřed běhu a courá se k autu skoro jak ve zpomaleným filmu.

Kurva. Ten kluk vypadá, jako by měl zlomený srdce.

Zatraceně.

Když konečně dojde k autu, otevře dveře a sedne si a prázdnýma očima se dívá na palubní desku auta.

Natáhnu se, sevřu mu rameno a při stisku se ho opatrně zeptám, "Co se stalo, kámo?"

Otevře pusu, ale nic nevyjde. Pokrčí rameny. O chvilku později zašeptá, "Řekla ano."

Usměju se. "Opravdu?"

Pořád vypadá zmateně a nevěřícně a přikývne.

Strčím ho do ramene a zasměju se, "Není to snad to, cos chtěl, kluku?"

"Jo. Myslím tím, no jasně." Odmlčí se. "Jen nechápu, proč by chtěla zrovna mě."

Och, člověče. Tohle je na mě až moc hluboký.

Nabízím mu to nejlepší přirovnání, na který dokážu přijít. "Viděls Lexi?"

Zamračí se, když přikývne.

"Viděls Twitche?"

S obočím pořád nakrčeným přikývne. Přikývne ještě jednou. Za rty ho zatahá malý úsměv a vím, že mě pochopil. Říkám mu, "Protiklady, kámo. Protiklady se přitahují."

Nastartuju auto, vytáhnu mobil a píšu Twitchovi.

Já: Kluk má svou holku.

Ani ne o deset vteřin později mi telefon zazvoní.

Twitch: Dobrý. Teď zpátky do práce.

Otáčím se k Michaelovi a zeptám se, "Seš připravenej vidět skutečnou stránku Falcon Plastics, kluku?"

Vytřeští oči a zašeptá, "Kurva jo."

Zachechtám se.

Ten kluk si vede dobře.

******

Lexi

Procházet zbytkem rozpočtu od Falcon Plastics mě stresuje.

Kdo jsem, abych rozhodovala, které charity a organizace to potřebují víc, než jiné?

Charlie se zastavil před hodinou a půl, aby mě našel, jak nemůžu dýchat. Zeptal se v čem je problém. To bylo ve chvíli, kdy si Alexa Vyšilující Buchta protlačila cestu z mého mozku do mých úst. "Nezbývá už moc peněz, Charlie, a já si myslela, že to bude snadné, víš? Rozdávat peníze lidem, kteří je potřebují, jako Robin Hood. Což z tebe dělá jednoho z mých šťastných mužů. A to je fajn, protože jsi skoro jako ten obrovský ostrovský medvídek, takže by se tě lidi měli bát a nemají ani tušení, že jsi takovej miláček, ale jako člena svých šťastných mužů tě musím požádat, abys tuhle zátěž ode mě vzal. Protože to je velká zátěž. A já jsem jenom člověk, Charlie." Prosebně se mu podívám do očí. "Nelíbí se mi být Robin Hood. Prosím tě, nenuť mě nosit legíny."

A pauza na nádech.

Charlie se usmál a přišel ke mně blíž. Jakmile došel k okraji mého stolu, řekl, "Víš, co se mi na tobě líbí, Lex?" Zavrtím hlavou, pořád ještě panikařím. Pokračuje, "Máš srdce. A věděl jsem, že se ti tohle stane. Překvapuje mě, že to nepřišlo dřív. Ale taky proto jsem věděl, že ty budeš perfektní pro to, aby ses o ten rozpočet postarala." Nechytala jsem se. A podle Charlieho zachechtání jsem poznala, že on to ví taky. "Vím, že ať skončí ten rozpočet kdekoliv, zaslouží si to tam. Vím, že každý poslední cent těch peněz skončí v řadě organizací. Že ty peníze budou spravedlivě a dobře rozděleny." Zahřeje mě u srdce a usměju se. "To proto jsem si vybral tebe."

A s tím odešel.

Sedím za stolem, zatímco se pořád stresuju, ale už se cítím líp, když mi zazvoní mobil. Vytahuju ho z kabelky a uvidím tři zprávy.

Happy: Ta holka řekla ano.

Twitch: Kluk má svojí holku.

Mickey: Měla jste pravdu. Tahlia řekla ano!

Usmívám se jako idiot a zírám na obrazovku, když mi přijde další zpráva.

Micky: Myslím, že mi bude špatně.

Zasměju se sama pro sebe a najednou si uvědomím, že už vůbec nejsem ve stresu. Opravdu není třeba být.

Život je krásný.

******

Odpoledne bylo jedna rozmazaná skvrna.

Po tom, co jsem dvakrát a ještě potřetí zkontrolovala částky, jsem předala podklady se zrevidovaným rozpočtem Charliemu. Lelkuju, dávám si načas, když se vracím do kanceláře. V polovině chodby zaslechnu, jak mi zvoní mobil a právě, když dojdu ke dveřím, tak přestane.

Samozřejmě.

S povzdechem vcházím do kanceláře a kontroluju display.

Deset zmeškaných hovorů od Twitche.

Zamračím se.

Mobil se mi v rukách rozsvítí a zazní můj vyzváněcí tón. Zase Twitch.

Zvedám to s hravým, "Hej ty, pronásleduješ mě?"

Odpověď, kterou dostanu, zabíjí mou dobrou náladu. "Zlato, musíš přijet do nemocnice. Do tý na Macquarie Street. Musíš přijít hned."

Srdce mi pomalu začíná prudce bušit.

Můj hlas zní slabě dokonce i mě, když se zeptám, "Jsi v pořádku?"

Slyším ho ztěžka polknout. Pak něžně říká, "Já jsem v pohodě. Nejde o mě, Lex. Ale o kluka."

Pak řekl dvě slova, která mi z těla odvádí veškerou krev.

"Michaela postřelili."