Raw - 19. kapitola

Překlad: Kikina

Twitch

Mít absťák, když se snažíte překonat závislost, může bolet. Ne, víc… je to nesnesitelný.

Je to tejden, co jsem viděl Lexi. A začínám se potit.

Nelíbí se mi to.

Nelíbí se mi, jakou má nade mnou moc. Nelíbí se mi, jak mě ovlivňuje to, že jí nevidím.

Mohli byste moje vyhýbání se jí nazývat nějakým druhem testu.

Musím vědět, jak hluboce jsem zapletenej do tohohle… tohohle… nazvali byste to, co jsme měli, vztahem?

Já osobně bych to nazval dávej a ber.

Ona dávala a já si bral.

Z toho jejího tajnýho sledování už mi začíná hrabat. Ta stupidní ženská šla do práce hned druhej den, co nemocná odešla z mý postele. Druhej den. Musel jsem z dálky sledovat, jak pomalu vychází schody do budovy s třesoucíma se rukama, slabá a bledá.

Naplácal bych jí za to na zadek.

I když něco na těch silnejch ženských je. Něco co vás nutí dívat se na ně s hrdostí.

Lexi si nenechá nic stát v cestě.

Zavolal jsem pár správným lidem a zjistil jsem, že její povinnej test na drogy bude dřív, než jsem si myslel a věděl jsem, že se do toho musím vložit.

Podplatit testovací pracovnici, aby si udělala stěr svý pusy a zaměnila to za Lexiin bylo lehčí, než jsem si myslel. No, stojí za pět táců.

Jako každá jiná závislost, moje výmluva užít znovu byla příliš silná na to, abych s ní bojoval. Lexi je závislost a já jí napsal. Hned jak jsem to udělal, položil jsem mobil na stůl a pevně zavřel oči.

Bylo to oficiální.

Nikdy ji nenechám být.

******

Přicházím ke skladu, abych si vzal novou náplň do tiskárny, a zastavím se, když zaslechnu tlumený rozhovor přicházející zevnitř.

Svraštím obočí. Jdu blíž, abych poslouchal.

"Bylo to tvoje poprvé?" Ling.

Žádná odpověď.

Vyzvídá, "Je to v pohodě, kdyby bylo. Vedl sis skvěle."

Pak, "Nebylo to moje poprvý." Michael. Řekl to až příliš defenzivně.

Prudce ve mně vzroste vztek.

Ling začíná, "Mickey, zlato, nic se neděje. Opravdu, je to-"

Dveře se otevřou a já se setkám s Michaelem s rozcuchanými vlasy a polo rozepnutou košilí.

Jsem vzteky bez sebe.

"Zpátky do práce, hlupáku!" Michael skočí do pozoru.

Dívám se na otrávenou Ling a v hlase si udržuju zlost, když na ní ukážu prstem a říkám, "Ty a já si o tomhle promluvíme."

Odcházím pryč z týhle scény, co mě rozzuřila a Michaela mám v těsném závěsu. Koktá, "A-a-ale ještě jste mi nedal nic, co bych měl udělat." Rychle dodává, "Pane."

Když dojdeme ke kanceláři, uvědomím si, že už nejsem nasranej. Jen unavenej. Zeptám se, "Potřebuješ, abych ti řekl, co máš dělat? Vem si tužku a sešit támhle ze skříně." Ukážu na levou stanu místnosti a on tam spěchá, jak nejrychleji může.

Sedám si za stůl a dívám se, jak se blíží s vykulenýma očima a řeknu, "Číslo jedna na tvém co nedělat seznamu…"

Zamračí se a zeptá se, "Co nedělat seznamu?"

Ignoruju ho a hraju si s nožem na dopisy, kterej je obvykle na mým stole, "Číslo jedna: Nemít sex s Ling."

Konečně se na něj podívám, vidím, jak mu obličej hoří. Tiše vysvětluje, "O-ona řekla, že budete naštvanej, když to neudělám."

Ach bože. Chci ji potrestat za to, že tím klukem manipuluje. Není pochyb, že byl panic. Opravdu je to pošahaná kurva.

Ne, že já bych měl právo něco říkat.

Výraz na mé tváři musí v tuhle chvíli vyjadřovat mé myšlenky o Ling, protože Michael začne panikařit, "Má průšvih?"

Nevšímám si ho a uvedu, "Číslo dvě na tvém co nedělat seznamu: Nenasírej mě."

Ale on se dál zaměřuje na Ling. "Vy…" Ztěžka polkne. "Neublížíte jí, že ne?"

Výsměšně zvednu ruku vysoko a s tupým úderem nechám nůž na dopisy spadnout na stůl. Dýka stojí vzpřímeně, zabodnutá do mého monstrózního stolu a já na něj ukážu a dávám mu poslední instrukci. "Číslo tři na tvém co nedělat seznamu: Nikdy - a myslím tím vůbec nikdy, Michaeli - nikdy se mě na nic neptej."

Chvíli mrká, než přikývne a zaznamenává si svoje pokyny. Vidím v něm tolik sebe, že k němu něco cítím. Něco téměř otcovského.

Protáčím oči a vzdychnu, "Kluku, na ženskou vztáhnu ruku jen v jednom případě," ušklíbnu se při jeho náhlém výrazu zájmu, "když mě o to poprosí."

Přichází blíž, podívá se za sebe na otevřené dveře, než se nakloní blíž a zašeptá, "S-stává se to často?"

Jenom Bůh ví, co ho Ling přinutila dělat.

Napínám tvář, v čelisti mi cuká a odpovím, "Ne. Tohle se nevidí moc často. Ale ano, některé ženy to mají rády." Chci vrazit jednu sám sobě za to, že používám nálepku a vysvětluju mu to způsobem, který může líp pochopit, "Ačkoli se to nepovažuje za normální."

Kývnu ještě jednou a obrátím svou pozornost k obrazovce počítače a mávnu rukou jeho směrem. "Můžeš jít."

Znovu zní zpanikařeně, když rychle říká, "Ale pořád jste mi nedal nic na práci!"

"Udělej mi kafe. Silný a sladký s trochou mléka."

Spěchá pryč, aby to udělal, a já se pro sebe usměju. Je dychtivý potěšit. Je zdvořilej. Ale pořád je tak jako z ulice. Opravdu mám Michaela rád. Je vším co jsem byl já předtím, než ze mě svět udělal bastarda, kterým jsem teď. Jediný, co pro toho kluka chci, je aby jeho příběh skončil jinak než ten můj. Chci, aby jeho příběh byl pohádkově šťastnej, ne drama.

Jsem ztracen v myšlenkách, když se Michael vrací s kávou. Vstávám, setkám se s ním před stolem, beru mu hrnek z rukou a usrknu. Předstírám kašel a prskám, "Cos do toho sakra dal?"

Ze zděšenýho výrazu na jeho tváři se musím nahlas smát. Chechtám se a plácnu ho po rameni, "Je to perfektní. Klid, Michaeli. Vedeš si dobře." Ztěžka oddechuje, přikývne a můj úsměv mizí. Upřímně mu říkám, "Uklidni se, Mickey. Tady jsi v bezpečí." Nepřestává přikyvovat a pokračuje v tom, i když mu rozcuchám vlasy a odtlačím ho pryč, "Najdi Happyho a dej se do práce, hlupáku."

Kdybych měl dítě, jako je Michael, ujistil bych se, že ho vychovávám správně. Je to dobrej člověk.

Vleče se pryč ve svých teniskách a stane se něco divnýho.

Trvá mi minutu, než tuhle událost zpracuju.

Přelije se přese mě trapnej a nevítanej pocit štěstí. Je to divnej a nepříjemnej pocit.

Nevím, jestli se mi to líbí. Ještě.

Ale co vím je to, že celej den pracuju s lehkým úsměvem na tváři.

******

Dívám se na obrazovku počítače a zaslechnu lehké zaklepání na svoje dveře.

Znuděnej hlas se zeptá, "Chtěl jsi mě vidět?"

Ling.

Aniž bych se na ní podíval, trhnu bradou a zavrčím.

Zavírá za sebou dveře, jde dopředu a sedá si na židli pro návštěvy. Už je v obranném postoji, podle toho co můžu říct, když si prohlížím její napnuté tělo a pevně sevřenou čelist. Zeptám se jí, "Užila sis s klukem zábavu?"

Jako kdyby si zjišťovala fakta - o čemž není pochyb, že udělala - jako robot vypálí, "Michaelovi je sedmnáct. Není to protizákonný. Je nad věkovou hranicí v Novém Jižním Walesu. Neudělala jsem nic špatnýho."

S Ling je těžký pořízení. Tak jako já má pokřivenej náhled na to, co je dobrý a špatný.

"Ne. Máš pravdu. Není to nelegální. Jenom nemorální a neetický. A to ani nezmiňuju, žes dělala to, cos udělala, v práci." Nakláním se k ní blíž, moje oči se zapichují do jejích. "A říct mu, že budu nasranej, když tě nevošuká, je nátlak. A v tomhle státě je donucování skoro tak špatný jako znásilnění. Zastrašování ho je rozhodně nelegální a já takovýhle problémy nepotřebuju, Ling. Vedeš mě do sraček. Cejtim to."

Nedívá se na nic konkrétního a frustrovaně si povzdychne. Jako kdybych já sral ji.

Vře ve mně vzteky.

"Nejsi lepší než tvůj otec. Nebo tvý bratři. Seš stejná jako oni." Svírá čelist; v očích má plameny. Pokračuju, "Chceš toho kluka vlastnit tak jako vlastnili oni tebe? Šukat ho tak dlouho, dokud v tom přestane vidět tu špatnost a pak prodávat jeho tělo každýmu pedofilovi v Sydney? To je tvůj plán?"

Vyskočí na nohy a zaječí, "Jdi do prdele! Naser si, Twitchi! V ničem nejsem jako oni."

Třese se a tvrdě se zatahá za vlasy. Nechává uniknout bolestný nářek a křičí, "Dělali věci. Dělali je mě. Byla jsem ještě holka. Nevěděla jsem to!" Pořád se tahá za vlasy a zašeptá, "Moje rodina mi dělala špatný věci."

Vidět Ling se rozpadat na kousky není něco, co vidím rád. Je tak silná, ale při zmínce o její rodině je na zhroucení. Zničili ji. Stejně jako moje rodina zničila mě.

Máme sebe navzájem.

Po tvářích jí tečou slzy zbarvený řasenkou, když se otřásá vzteky. Obcházím stůl a pokládám ruce na její boky a přitáhnu si ji k sobě. "Já vím, LingLing. Nebyla to tvoje chyba."

Popotáhne a zašeptá mi na krku, "Tys mě zachránil."

Ona tomu říká záchrana; já tomu říkám najmutí bezcitnýho zaměstnance.

Ling šlapala chodník, když jsem ji objevil. Byla sjetá, když ke mně v noci přišla a když jsem odmítl její návrhy, vytáhla na mě nůž. Ani ne jako výhružku. Ta pitomá děvka byla tak v prdeli, že se mi skutečně pokoušela podříznout hrdlo, zatímco se mi z kapsy kalhot pokoušela sebrat peněženku.

Měl jsem dvě možnosti.

Zabít tu děvku.

Nebo tu děvku zaměstnat.

Vybral jsem si to druhý. Přišla sem žít tady se mnou. Donutil jsem jí k detoxu a najal sestru, aby se o ní přes měsíc starala. Po tý době byla opět částečně člověk. První slova, který ode mě kdy Ling slyšela, byly, "Dlužíš mi."

Krmil jsem ji, dal jí střechu nad hlavou a oblíknul do těch nejlepších značek.

A ona byla vděčná.

Téměř v jakoukoli dobu mi ukazovala, jak vděčná je.

Nikdy mě neprudila. Až do nedávna.

Ling si sama sobě dokázala přiznat, že má závislost na sexu. Jednou jsem se jí pokoušel pomoct. Jednou.

Pak jsem jí našel, jak líže Dr. Lauru McCullough.

Ta doktorka byla dost nakloněná k tomu, že mi vykouří péro, když jsem viděl, jak jí Ling líže, až z toho šílí. I když to bylo žhavý, nikdy jsem tam Ling znovu nevzal.

Ling se ode mě odtahuje. "Ty zkurvysyne. Nikdy už nevytahuj mojí rodinu." Opět vzteklá mi vrazí facku a zařve, "Už nikdy!"

Její podpatky klapou pryč a dveře kanceláře se s prásknutím zavřou.

Třu si svou červenou, pálivou tvář a ušklíbnu se.

Netrvá dlouho a je zpátky tam, kde byla.

Zvedám mobil a volám Happymu. Zazvoní to dvakrát, než odpoví, "Jo."

Našpulím rty a zeptám se, "Co víš o spodním prádle?"

Vyštěkne smíchy a pak, "Uh, vím, že ženský v tom vypadaj dobře."

Zachechtám se, "Ne, myslel jsem, co víš o značkách spodního prádla? Který jsou dobrý a tak vůbec?"

Jeho hlas je zbarvený pobavením, "Možná by sis o tom měl promluvit s Ling."

Drbu se vzadu na krku a říkám mu, "Ne. Nasral jsem ji."

Happy si povzdychne, "Co udělala tentokrát? Víš, že přítěž, že jo?"

"Já vím. Ale to jsem já taky." Mlčím a pak vyhrknu, "Chci Lexi koupit nějaký prádlo."

Na chvíli je zticha a pak zpěvným hlasem říká, "Pak hádám, že budeš muset jít nakupovat. Šťastnej lov."

Zavěsí mi.

Nasraně se dívám na mobil a s povzdechem ho házím na stůl.

Nákupy.

Jak hrozný to může bejt?

******

Lexi

Napjatá ze včerejšího testu na drogy nadskočím, když zaslechnu otevírat se vstupní dveře.

Můžou to být jen tři lidi.

Nikky, Dave nebo Twitch.

Protože s těma prvníma dvěma jsem mluvila a vím, že jsou oba dnes večer zaneprázdnění, procesem eliminace dojdu k možnosti tři.

A to si pište, že si dneska promluvíme.

Hned, jak ho uvidím ve dveřích, začnu s, "Máš nějakou nervo-"

Odmlčuju se v polovině věty a padá mi brada. Vleče za sebou tašky, tašky a víc tašek, kopnutím zavře dveře a pak říká, "Hodila by se mi tady malá pomoc, Anděli."

Ten způsob, jakým mi říká Anděli… neměl by mít svolení říkat mi Anděli.

Vydechnu, "Okay."

Stojím tam ve svých teplácích, topu, s rozcuchanýma vlasama a brýlích na čtení, jdu k jeho do obleku oblečené postavě a beru od něj nějaké tašky. Jde chodbou do mé ložnice a pokládá je na podlahu. Já pokládám svou haldu tašek na podlahu vedle té jeho a sleduju, jak je obrací vzhůru nohama.

Oblečení, doplňky a krabice s botami padají na mou postel.

A já tam jen stojím a myslím si, "Um… nejsme na sebe náhodou naštvaní?"

Zašeptám, "Co to je tohle všechno?"

Neodpoví mi na otázku a pokládá řečnickou otázku, "Vědělas, že v obchoďáku je ženská, kterou si můžeš najmout, aby za tebe nakoupila? Všechno co potřebuje, jsou míry a bum, jede. Jako zkurvenej stroj. Řekneš jí, že nemá žádnej limit a ona prostě nemá žádnej limit." Podívá se na mě přes rameno s vědoucím pohledem, "Víš, co myslím?"

S pusou pořád dokořán se zmůžu jen na, "Uhh…"

Ukazuje na náhodné věci na mé posteli. "Večerní šaty. Boty na večer. Oblečení do práce. Boty do práce. Nějaký šaty a každodenní oblečení. Náhrdelníky a takový ty nabíraný sračičky. Věci do vlasů." Zakření se, "A tady tvoje libůstky."

Libůstky?

Podívám se na něj se zamračením, nakloním se, abych se podívala do tašky, na kterou právě ukazuje. Zvedám krajkové průhledné kombiné a vypísknu, "Spodní prádlo."

Kroutím hlavou a naštvaně se zeptám, "Co tady děláš? Týden jsem o tobě neslyšela. Víš? Když jsi mě nechal ve svý posteli se zotavovat z virusu a vůbec jsi mi ani nezavolal, abys mě zkontroloval?"

Twitch sebou ani nehne. "Možná, že jsem nezavolal, ale věděl jsem, že je ti fajn. Vždycky to vím. Stejně jako jsem věděl, že potřebuješ pomoc s tím povinným drogovým testem, maličká."

Vyštěknu, "Nemyslel sis, že tě budu chtít vidět? Že tě možná potřebuju-" Zastavím sama sebe. Nedám mu najevo, jak moc jsem ho potom potřebovala. Jak moc mi zlomilo srdce, že mě prostě odstřihnul, jako bych byla jenom nějaká další ženská.

Ztuhne a pak se ke mně otočí. "Potřebovala co?"

"Byla bych ráda, kdybys odešel."

Oči mu ztmavnou. "Ne dřív, než dostanu to, pro co jsem si přišel."

Trochu mi přeskočí hlas, "P-pro co sis přišel?"

Pomalu ke mně jde s úsmyslem a já vím přesně, co chce říct dřív, než to řekne.

"Pro to, co mi dlužíš."

******

Twitch

Sedím na kraji postele, hlavu mám v dlaních, lokty na kolenou.

Lehce se houpu na bříškách chodidel a dohaduju se sám se sebou.

Co to kurva děláš? Dost. Tohle musí přestat.

CD přehrávač na šatníku tiše hraje. One More Night od Maroon 5.

"Děláš to zase, nutíš mě tě milovat."

"Lpíš na mém těle, na mém těle jako tetování."

Moje lehké houpání se stává tvrdší a tvrdší, hraničící s agresí. Zatínám čelist a pevně zavírám oči. Tvář se mi křiví nenávistí a vztekem. Ruce na mé hlavě pevně svírají vlasy. Drtím zuby a zatáhnu za ně.

Běsní ve mně zuřivost.

Náhle vstávám, přecházím k šatníku, zvedám CD přehrávač a vytrhávám kabel ze zdi. Účelně jdu k otevřenému oknu, vyhodím ho ven tak silně jak jen můžu a zavírám okno.

Zazní tlumený náraz.

Vnímám ho.

Zavírám oči, zhluboka se nadechuju a trpělivě čekám, až se můj tep vrátí k normálu.

Otáčím se a podívám se na postel, kde spí.

Jen její světle modré oči jsou otevřené. A viděla, co jsem právě udělal.

Nejsem zvyklej na to, že jsou lidi kolem, když jsem nasranej.

Leží na břiše a její nahá záda svítí v měsíčním světle. Přikrývky jí spočívají níž na zádech, sotva zakrývaj její sladkej zadek. Dívá se na mě bez souzení nebo vzteku.

A na vteřinu mě to přenese do doby dávno zapomenutý. Do doby, kdy byl život dobrej.

Rukou si projedu vlasama, vzdychnu a přecházím k posteli. Sedám si vedle ní a přesunu jí vlasy z ramene. Něžně jí konečky prstů přejíždím z ramene k lokti a zpátky.

"Ahoj." Pozdravím ji tiše.

Opatrně odpoví, "Ahoj."

Výraz mi při zvuku jejího hlasu jihne. Kurva.

"Přemístil jsem CD přehrávač."

Její výraz zůstává pasivní, když lehce odpoví, "To je v pohodě. Stejně jsem chtěla novej a tys mi právě dal důvod si ho koupit."

To mě poser.

Můžu v očích týhle ženský někdy spáchat nějakou křivdu?

Malé zbytky mé předchozí epizody se vrací a já se na ní naštvaně podívám. Okamžitě ztuhne a v očích se jí objeví strach. Nevesele se uchechtnu, "Zlato. Vážně. Seš až moc chytrá na to, bejt s člověkem, jako jsem já a seš rozhodně chytřejší, než abys byla jednou z těch buchet, který šukaj s chlapama, jako jsem já. Ale chápu to, vyhrabala ses ze špíny." Na rtech se mi objeví krutej úsměšek. "Nakonec, hodný holky vždycky chtěj grázly. Ne snad?"

Sedá si v posteli, přikrývky z ní spadnou a já jsem obdařen její nahou krásou.

Její krásný oči jsou teď smutný a zamlžený. Ve tváři má čistej vztek. Je tak nasraná, že se klepe a zašeptá, "Vypadni."

Zachechtám se a protočím oči nad tou show, kterou začíná. Můj smích přestane, když kolem mě proletí lampa z nočního stolku a rozbije se o zeď u mý hlavy. Rozbitý sklo mi padá na podlahu k nohám.

Otočím k ní nasranej pohled, "Mohlas mi vypíchnout oko, Lexi! Kurva!"

Vstává a přechází přes místnost, zvedne křišťálovou vázu a hodí ji po mě, silně. Zachytím ji v letu, když zaječí, "Řekla jsem, abys kurva vypadnul, Twitchi!"

Slzy jí padají po její rozzuřené tváři; tělo se jí třese vztekem a já se cejtím jako kretén.

Ale nemůžu to nechat pokračovat. Není to v mojí povaze. Aspoň teď už ne.

Pokládám vázu na stolek u dveří, beze slova vklouznu do kalhot a bot; do ruky si beru košili a sako a odcházím.

Když za sebou zavírám dveře, Lexi unikne bolestnej nářek.

A je to tady.

Jen připomínka toho, proč spolu nikdy nemůžeme bejt.