Raw - 18. kapitola

Překlad: Kikina

Lexi

Probouzím se do černočerné tmy s tepající hlavou, bolestí v krku a zvedajícím se žaludkem, rychle si sedám a vylítnu z postele ke koupelně. Bojuju s klikou u dveří, začíná se mi navalovat, když se kolem mě natahuje ruka a otevírá dveře. Jakmile jsem uvnitř, hodím svým třesoucím se tělem k záchodu a vyklopím tam obsah svého žaludku.

Což je vážně škoda.

Milovala jsem každé sousto, které jsem včera snědla.

Sténajíc do záchodové mísy, něco těžkého překryje mé tělo, ale já jsem teď tak přehřátá, že to ze sebe setřesu. Z mé levé strany se ozve ospalé, "Nech si to na sobě, Anděli."

Se zavřenýma očima se zamračím, "Příliš horko."

Ze studené ruky na svém čele šťastně zavzdychám. Dokud neuslyším, "Sakra Lexi. Ty hoříš."

A to je poslední věc, kterou si pamatuju předtím, než vytuhnu, s hlavou v záchodové míse.

******

Twitch

Poznám přesně ten moment, kdy Lexi odpadla, protože jí ruce, kterýma objímala záchodovou mísu, bezvládně spadnou po stranách a tváří leží na záchodovém prkýnku. Ten sladkej zvuk jejího pravidelnýho dýchání je jediná věc, která mě v tuhle chvíli uklidňuje.

Nechávám jí, zatímco odpočívá a jdu k nočnímu stolku pro mobil a volám Happymu. Ve 3:57 ráno.

V polospánku odpovídá, "Radši bys měl mít dobrej důvod, ty kreténe."

Ignoruju jeho frustraci a rychle mu říkám, "Potřebuju číslo na doktora."

Ticho. Pak vyčítavě, "Cos udělal?"

Vyštěknu zpátky, "Budu ignorovat tvůj tón a to zkurvený prohlášení a zeptám se tě ještě jednou."

Okamžitě ustoupí, "Nebuď takovej, brácho. Omlouvám se, jo? Cos čekal, že si budu myslet, když mi voláš v tuhle chvíli v noci a zníš, jako když seš v průšvihu?"

Neviním ho. Opravdu ne. Vím, že má svý důvody si o mě myslet to nejhorší. Ten chlap už byl u tolika mých rvaček, který neměly vůbec žádnej důvod. A je to jeden z mých nejlepších přátel.

Rukou si přejedu po tváři a říkám mu, "To Lexi. Ling jí nechala dát si dvě zkurvený lajny. Nechal jsem jí, aby se osprchovala, a když jsem se vrátil tak jsem jí našel sedět na dlaždičkách pod ledovou vodou. Takže nevím, jestli je nemocná nebo má jen reakci na koks. Prostě… není jí dobře."

Hlas mu zjihne, "Nech mě to zařídit, chlape. Buď u ní. Budeme tam brzo."

Říkám, "Díky, brácho." To co neříkám je, "Dlužím ti."

Ale oba víme, že je to jasný.

******

Doktor prohlíží Lexiino bezvládné a potící se tělo, teď zakryté jedním z mých triček, už asi deset minut dělá jen umm a ahh. Prohmatává jí uzliny, světlem svítí do očí, přičemž jí v průběhu už čtyřikrát změřil teplotu. Bezpečně můžu říct, že panikařím.

Kdyby to byl kdokoliv jinej, ale ona…

Vytlačuju tu myšlenku z hlavy a sleduju ho pozorněji. Nelíbí se mi jeho ruce na ní. Všude. Jo jsem až takhle směšnej. Vím, že je to doktor. Vím, že je tady, aby jí pomohl. Ale to mě nezastaví od toho, že mu chci urvat hlavu při pohledu na jeho ruce na jejím těle.

Na mým těle. Ona je moje. Patří mě.

Na vteřinu se trápím obavami, že jsem s Lexi zašel až příliš daleko. Na vteřinu si říkám, že bych s ní měl zpřetrhat všechny vazby. Na vteřinu přemítám, jestli už v tom nejsem příliš hluboko.

Na vteřinu.

Ten doktor, vysokej chlap středního věku v kondici s prošedivělými vlasy si přichází stoupnout vedle mě. Stříká si dezinfekci na ruce a tře si je o sebe. "Takže vy říkáte, že drogy si nikdy předtím nevzala, pak se rozhodla, že si vezme marihuanu a kokain a to během jedné noci?" Svraští obočí. Nevěří mi ani slovo.

Obrním se a vysvětluju, "Zeptal jsem se jí, jestli si se mnou nezakouří a ona to udělala," dívám se mu do očí a říkám, "dobrovolně." Přikývne řádně poznamenáno způsobem a já dodávám, "Ale myslím, že ta tráva narušila její úsudek natolik, že si pak dala koks. Nebyl jsem u toho, a když jsem se vrátil, byla na kaši. Dělala si starosti už s trávou v těle, takže nevím, proč by…" Pokrčím rameny. Zbytek už je jasnej.

Doktor si mě pozorně prohlíží s přimhouřenýma očima. Ten kretén mě dusí a moc dobře to ví. Rukou si vjede do vlasů a povzdychne si, "Připadá mi to jako virus. Požití drog mohlo zesílit reakci organismu na ten virus, ale jistě můžu říct jen to, že je hrozně dehydratovaná. Proto ta kapačka."

Podívám se na kapačku zavěšeno nad Lexiinou rukou. Vlastně, zírám.

Opravdu jí dokážu ublížit, když ani nesnesu pohled na to, že v sobě má zkurvenou jehlu?

Nikdy jsem neřekl ani hovno, ale Happy měl pravdu. Nikdy jsem nebyl v pohodě. Ani jeden den ve svým životě. Moje mysl je… je… v troskách. A znám ten přesnej moment, kdy to šlo od špatnýho k horšímu.

Doktor promluví, "Budu tady muset zůstat dokud se neprobudí. Kapačka dokape až za čtyři hodiny. Takže jestli pro mě máte volnou postel, rád ji přijmu. Radši nějakou blízko toho děvčete."

Stojí mě to všechno moje sebeovládání, abych ho nesložil na zem. Nelíbí se mi způsob, jakým řekl toho děvčete. Řekl to, jako by to byla feťačka nebo zkurvená prostitutka nebo tak něco. Neví vůbec nic o tom, co dělá nebo jaký má vláda zkurvený štěstí, že na svý straně maj někoho tak vášnivýho jako je ona. Ale já platím tomu chlapovi zkurvený malý jmění, aby se neptal na osobní údaje.

"Takže," dál se dívám na Lexi, svýho anděla, "bude v pohodě, ne?"

Zvedá tašku a říká, "Nemohu to potvrdit ani vyvrátit. Musím ji prohlédnout, až se probudí."

Zapomenutý Happy se vynoří ze dveří a navádí doktora, aby šel za ním. A já jsem sám s holkou, která je předurčena k tomu, aby mě nenáviděla. S holkou, kterou milu-

Wow. Co to kurva?

Tělo mi ztuhne. Zabodávám se pohledem do Lexi a zavrtím hlavou, jako kdyby se tak mohla vyčistit.

Nelíbí se mi, co se mnou dělá.

Moje prvotní emoce na to, co se mi nelíbí nebo čemu nerozumím je vztek. A najednou jsem na ní naštvanej.

Se zamračením se otáčím na podpatku a odcházím z pokoje.

Nikdy jsem jí sem neměl vodit.

******

Lexi

Moje těžká víčka se pokouší otevřít, ale jejich váha mě donutí zastavit. Chladný vánek vanoucí přes moje horké tělo přináší jen malou úlevu, nicméně je to pořád dobrý pocit. Při škubání v mé ruce svraštím obočí. Je to, jako bych dostala žihadlo od včely.

Přiměju svou ruku se zvednout a pomalu se mi podaří dosáhnout k bolavému místu na hřbetu ruky a ucítím hrbolatý plast. Zamračím se ještě víc. V tu chvíli uslyším někoho promluvit u strany mé postele, "Probouzí se. Jo. Nevím. Okay."

Otevírám jedno oko, abych se podívala na svého návštěvníka, a uvidím Happyho jak mě opatrným pohledem sleduje.

Zdá se, že snaha otevřít to jedno oko mě stála veškerou energii. Zavírám ho, přestávám se hýbat a zamumlám, "Je mi špatně."

Cítím jak se Happy naklání blíž a odhrnuje mi vlasy přilepené na čele, "Já vím, panenko. Už je ti trochu líp. Už nemáš horečku. Takže to je dobře."

Těžce polykám a zašeptám, "Twitch."

Happy na chvíli zaváhá, než se nakloní ještě blíž a zašeptá, "Brzo bude doma. Okay?"

Tělo se mi chvěje, neodpovím. Dokonce i kývnutí hlavou by bylo příliš.

Chci Twitche.

******

Sedím na posteli a prohlíží mě doktor. Zkouší pohyblivost a já se podívám na digitální budík na nočním stolku.

4:56 ráno.

Jsem vzhůru už hodinu. Řekli mi, že jsem byla dehydratovaná a potřebovala jsem dvě nitrožilní infúze. Musím přiznat, že po tom co se mi podařilo ignorovat to škubání, odvedla kapačka svou práci. Už se cítím líp.

Ale jedna věc chybí.

Nebo bych měla říct, jedna osoba.

******

Pokoj je matně osvětlený lampou, otáčím se, abych viděla Happyho sledujícího televizi ze židle vedle mé postele.

Teď už se cítím mnohem lépe. Už nejsem dehydratovaná a něco jsem snědla. Doktor mi při odchodu dal instrukce, které řekl, že pro mě napíše. Střelil po mě pohledem a podal mi složený papír. Pak byl pryč.

Hned jak odešel, jsem otevřela vzkaz a četla. V hlavičce bylo natištěno Lékařovo doporučení pacientovi. Pod tím bylo naškrábáno:

Neberte kokain.

Vzplály mi tváře. Přesně si nepamatuju, co se minulou noc stalo, ale pamatuju si dost na to, abych se při svých činech ošívala a ošklíbala. Srdce mi buší jako o závod. Nedá se nic dělat. Přijdu o práci. Tenhle rok neprojdu testy na drogy.

A dávám to za vinu Twitchovi.

To svinstvo jeho života se stalo mým svinstvem.

Otáčím se k digitálnímu budíku na nočním stolku a zírám na displej.

22:45 a pořád není doma.

Zkurvenej zbabělec.

Objímám se kolem kolen a tiše říkám, "Ráda bych teď jela domů."

Cítím na sobě Happyho oči. Povzdychne si, "Nemusíš, Lex. Můžeš zůstat-"

Skočím mu do řeči. "Ráda bych jela domů. Jestli můžeš přistavit auto, dobře. Jestli nemůžeš, zavolám si taxi."

Odfrkne, "O tom ani nepřemejšlej, holka. Odvezu tě sám."

Během deseti minut můj ubohý zadek odjíždí od muže, o kterém jsem si myslela, že bych mohla změnit.

Kterého bych změnila.

Hádám, že jsem se mýlila.

******

O týden později…

Abych řekla, že jsem nervózní, je dost slabé slovo.

Už je to týden, co jsem viděla Twitche. Týden, co jsem byla nemocná. Týden, co jsem si poprvé vzala kokain.

Sedím u stolu a poslouchám Charlieho, ale ne doopravdy. Dostávají se ke mně jen malé útržky konverzace. "Roční test na drogy… Každých šest měsíců… Náhodně… Zítra odpoledne… Povinné… Bude mít za následek okamžité ukončení… Není se čeho obávat."

Srdce se mi utápí.

Čas čelit pravdě.

Zítra je den, kdy přijdu o práci. Práci, na kterou jsem se sakra nadřela. Práci, kterou jsem milovala celým svým srdcem.

Charlie pátrá v mé tváři. Zamračí se, "Lex, vím, že bysme v práci neměli být osobní, ale já…" Povzdychne. "… jen se chci zeptat, jestli je všechno v pořádku. V poslední době nejsi sama sebou. Sotva tě vidím se usmívat. Dělám si o tebe starosti."

Okamžitě vstávám a otírám si zpocené dlaně o předek sukně. Nasazuju svůj nejzářivější úsměv a říkám mu, "Jsem v pohodě. Opravdu. Jen jsem poslední dobou moc dobře nespala. Mám toho hodně."

Charlie po mě hodí soucitný úsměv. "Okay. Dobře, víš, že si se mnou můžeš kdykoliv promluvit." Vstává a loučí se a já stojím za svým stolem s prázdnou hlavou.

Ten minulý týden byl na hovno. Na hovno, protože mi většinu dní bylo špatně a na hovno, protože se Twitch rozhodl, že už mu je z hraní si se mnou taky špatně.

Ale neměl žaludek na to, aby mi to řekl sám. Týden jsem čekala, že se ukáže u mě v ložnici nebo mi napíše. Ani jsem necítila, že mě pozoruje. Prostě… zmizel.

Uvědomuju si, že ta věc s kokainem byla špatná a neměla bych to dělat, ale ve vší vážnosti, ani si nepamatuju, že bych to udělala.

Myslím tím, já? Brát kokain? Já-já nevím, co se to stalo.

Tohle prostě nejsem já.

Vyhýbala jsem se Nikky a Daveovi tak moc, jak je v lidských silách. Volali mi každý den a ptali se, jestli se sejdeme, ale já jim říkala, že mi není dobře a nechci je nakazit. Zdálo se, že Dave se uklidnil. Nikky? Ne tak docela.

Pozná to. Vždycky pozná, že se něco stalo.

A ten kretén. Ten zkurvenej kretén.

Zbavil se mě jako včerejších odpadků.

Říkám sama sobě, že je mi to jedno a že je to tak lepší. Zpřetrhat vazby bez potíží. Ale lhala bych, kdybych řekla, že se to nezařízlo hluboko.

Připadá mi, že si procházím fází smutku.

Už jsem prošla prvním krokem, popírání a izolace a přesunula jsem se do fáze dvě, vzteku. A právě teď jsem vzteklá.

Jak se opovažuje? Kdosi myslí, že je? Nepotřebuju ho.

Možná, že kdybys mu jen zavolala…?

Ach sakra. Už jsem na pokraji kroku tři. Smlouvání.

Je mi jedno, kdo je, nezavolám mu. Neudělala jsem nic špatnýho!

Zase si sedám a píšu Nikky a Daveovi, ptám se jich, jestli by se dneska večer nechtěli sejít.

Potřebuju babinec.

******

"Takže ty říkáš, že prostě přestal volat?"

No, technicky vzato, Twitch mi nikdy nevolal, ale… "Jo. Přesně tak," říkám Nikky.

Dave se na mě dívá smutnýma očima. "Možná bys mu měla zavolat. Může mít prostě jen hodně práce."

Protáčím oči a říkám, "Ty ho ani nemáš rád! Proč ho hájíš?"

Dave zvedá ruce ve vzdávám se gestu, "Možná ho nemám rád, ale vím, že ty jo, což znamená, že musí mít nějaký vlastnosti, který to vyvažujou, jinak bys ho nechtěla."

Má Twitch nějaké takové vlastnosti? O téhle otázce budu muset přemýšlet později.

Nikky se zeptá, "Nemyslíš si, že ti prostě dává nějaký čas jen sama pro sebe po tom, co ti u něj doma bylo špatně? Možná si myslí, že je ti kvůli tomu trapně a přijdeš k němu, až budeš připravená."

Jo. Je to pravda. Oficiálně jsem lhající pytel sraček.

Nemohla bych svým kamarádům říct, že jsem si dobrovolně vzala drogy. Byli by ze mě tak zklamaní. Dave ani Nikky nejsou proti užívání drog, ale vědí, čím se živím. Vědí, co se stane, když si vezmu drogy. Vědí… vědí, že přijdu o práci.

A zítra to všechno vyjde najevo.

Ale do tý doby počkám.

Házím si do pusy nějaké bramborové lupínky, hlasitě žvýkám, povzdychnu si a zkomoleně říkám, "Život stojí za hovno."

******

Žena, která mi tamponem stírala vnitřek tváře, byla mladá a baculatá, s krátkými černými vlasy a tetováním.

Tetování, která mi okamžitě připomněla někoho určitého, na koho radši nechci myslet.

Řekla, "Můžete tady počkat na svoje výsledky," když šla zpracovat můj pozitivní výsledek.

Neschopná tam sedět, když jsem věděla, co se bude za pár minut dít, jsem utíkala zpátky do své kanceláře a nervózně začala prohledávat šuplíky.

Takže teď jsem tady, čekám, až mi někdo zaklepe na dveře a řekne mi můj nevyhnutelný osud.

Ozve se zaklepání a já nadskočím.

"Vstupte," zavolám slabě.

Charlie vkráčí do mé kanceláře s bílým listem papíru v ruce. Pokládá papír na můj stůl a zabodává se do mě pohledem. "Jsou tady výsledky."

Ach sakra. A je to tady.

Projede mnou zmatek, když se široce usměje a mrkne na mě, "Prošla jsi. Jako vždy."

Dveře kanceláře se za ním zavřou. Ohromeně na ně zírám. Nerozumím tomu. Byla jsem připravená na to, že přijdu o svou práci.

Možná, že udělali chybu.

Jak by mohli? V těchhle testech je jen malá možná odchylka.

Musela to být chyba. Šťastná chyba.

Pořád tomu nerozumím.

Co se to právě stalo?

Mobil mi oznamuje příchozí zprávu, děsí mě k smrti.

Zamrkám, podívám se na displej a srdce mi začne divoce tlouct.

Twitch: Nemáš zač.

Ach.

Tak tohle se stalo.

Neuběhne ani vteřina, když mi telefon zazvoní znovu.

A z téhle zprávy se mi srdce zastaví.

Twitch: Do záznamu… dlužíš mi, Anděli.

Nemám ani tušení, co to znamená, ale vím, že to není nic dobrého.

Sedím v úplném tichu a bolí mě na hrudi.

Do čeho jsem se to dostala?