Origin - 29. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

DAEMON

Vypukla taková panika, které jsem ještě nikdy nebyl svědkem. Lidi proudili ven z hotelů. Alespoň ti, kteří byli schopni uniknout, se hemžili ve vestibulech hotelů a na ulicích.

Pořád ve své pravé podobě jsem stáhl Kat z ulice. Něco říkala, ale její slova byla ztracena ve výkřicích. Kriste. Tohle bych nikdy nečekal. Ani ve snu by mě nenapadlo, že půjdou po lidech, ale podcenil jsem je a taky to, kam až jsou ochotní zajít, aby nás utajili.

„Ale je příliš pozdě,“ řekl Luc a popadl za paži ženu, která zakopla a spadla na ruce a kolena. Vytáhl ji nahoru. Strana jejího obličeje byla směs syrové tkáně a popálenin. „Už nejde zastavit to, co bylo viděno. A koukněte.“

Obrátil jsem se, berouc Kat se sebou. Dívala se na ženin rozdrcený obličej příliš dlouho. Muž v autě, na které Dee skočila, pořád všechno natáčel na mobil. I nás. Skryl jsem Kat a otočil se zpátky k Lucovi. Měl ruku na ženině čele a ona stála nehybně jako socha. Léčil ji.

„Jdi,“ nařídil Luc, když skončil. Žena na něj jen zírala. Měla na sobě nějaký kostým, který zahrnoval koženou podprsenku a sukni. „Odejdi.“

Rychle utekla.

Archer se obrátil. „Přicházejí.“

Byla to pravda. Muži oblečení ve výstroji SWAT lemovali ulice, ale tohle nebyl SWAT tým z Vegas. Byla to armáda Daedalusu. A jejich zbraně byly obrovské. S projektily čisté energie.

Vystřelili z první zbraně a záblesk červeného světla mířil přímo na Andrewa. Ten se zásahu vyhnul, ale narazil do opěrné zdi, a pak se zpátky postavil. Andrew poslal kouli energie, která vrazila do země před postupujícími muži. Chodník popraskal, zavlnil se, a několik z nich srazil z nohou. Jejich zbraně začali střílet. Červená světla jejich projektilů blikala na obloze. Za muži v černém bylo ještě víc chlapů v maskáčích.

„Do prdele,“ zasténal Archer. „Tohle bude špatné.“

Díky za aktuální informace, kapitáne Troubo.

Strčil jsem Kat za sebe a dupl nohou, posílající trhlinu přes cestu. Zvedl jsem paže a nechal Zdroj, aby se se přese mě převalil. Položil jsem ruce na nárazník Mercedesu přede mnou a náboj energie tančil exteriérem. Zvedl jsem Mercedes a hodil ho jako frisbee směrem k postupujícím vojákům, kteří se roztrousili jako šváby. Letělo vzduchem, točící se, dokud nenarazilo do palmy a nezničilo ji.

Zapulsovalo červené světlo, letící nad našimi hlavami a mezi mnou a Archerem, těsně minoucí Luca. Pomalu jsem se otočil. Ach ne, ne, to jsi neudělal.

Vybouchla ze mě energie v bouřlivé vlně, vrážející do čtyř z pěti vojáků a odhodila je do turistického autobusu. Další výbuch se objevil napravo a já se otočil a popadl Kat, když jsem viděl, jak Paris vystřelil přede mnou. Vrazil do Luca a srazil ho z cesty projektilu.

Paris obdržel přímý zásah.

Zastavil se, jeho tělo mělo křeče, když se pořád dokola měnil z člověka na Luxena. Elektřina se plazila po jeho těle, vybuchující na jeho loktech a kolenou. Ztuhl, jeho světlo matnělo, dokud se nesesypal k zemi. Třpytivě modrá tekutina se pod ním hromadila. Byl mrtvý.

Luc vydal nelidský zvuk a jasná záře ho pohltila. Zvedl se několik stop do vzduchu, statická elektřina a malé paprsky světla praskaly z jeho těla. Jeho světlo jednou zazářilo, jasné jako slunce v poledne, a pak se ozvaly výkřiky. Pach spáleného masa pronikl do vzduchu.

Zazněly výstřely, kulky zasvištěly kolem mé hlavy a zasáhly auta. Zdálo se, že dorazila kavalerie s dobrými staromódními zbraněmi.

Dawson doběhl ke mně, jeho prsty se otřely o zadek limuzíny. Ta letěla na autobus a přišpendlila vojáky.

Zůstaň za mnou! Varoval jsem Kat, když jsem cítil, že mě pomalu obchází.

Můžu ti pomoct.

Můžeš zemřít, takže zůstaň za mnou.

Sálal z ní vztek, ale zatnula zuby a zůstala vzadu. Byly tady větší problémy.

Skřípání těžkých pneumatik upoutalo naší pozornost. To, že jsme vyklidili cestu, se obrátilo proti nám. Flotila vojenských teréňáků vyšla z kouře a… Byl to tank?

„To si ze mě děláte prdel,“ řekla Kat. „Co s tím plánují dělat?“

Zbraň tanku se posouvala naším směrem, zářící, jako bychom na sobě měli nápisy „teď mě zasáhni, prosím“ a „díky“.

„Sakra,“ řekl Archer.

Napříč autům běžel Andrew a vrazil pěstí do kapoty jednoho teréňáku. Vypukly plameny, když použil nádrž teréňáku jako rozbušku. Vojáci proudili z jeho trupu, drápající se pryč pár vteřin předtím, než vybouchl. Teréňák vyletěl do vzduchu jako petarda, mrštil sebou přes bulvár. Narazil do zahrad Benátska a kutálel se parkovištěm.

Srdce se mi rozbušilo jako sbíječka a přinutil jsem kousky rozbitého asfaltu zvednout se ze země. Odhodil jsem je k poldům, což je donutilo couvnout dozadu.

Všechno se dělo tak rychle. Vojáci přicházeli ze všech stran a Luc šel po nich, nedržící se zpátky. Poldové přecházeli bulvárem a stříleli do všeho, co dýchalo. Lidé, nevinné osoby, se ukrývali za auty a křičeli. Dee se je snažila odvést pryč ze silnice, mimo nebezpečí, ale všichni byli zmraženi strachem. Konec konců, zářila jako zatracená disko koule.

Dee vklouzla do lidské podoby před mužem a ženou, kteří svírali svoje děti.

„Vypadněte odsud!“ Zakřičela.

„Jděte! Hned!“

Vteřinu váhali, a pak pár zvedl jejich děti a rozběhli se odstavným pruhem k místu, kde Ash pořád strážila Beth.

Červené světlo se řinulo kolem mého obličeje, otáčející mě dokola. Blesk bílého světla se vyklenul a já slyšel, jak za mnou tělo dopadlo na zem. Viděl jsem Kat před sebou, její zorničky zářily. Pomalu jsem se otočil, nacházející vojáka na zemi, zbraň s projektily čisté energie v jeho bezvládné ruce.

„Můžu ti pomoct.“

Zachránila jsi mi život.

Otočil jsem se zpátky k ní.

To je tak sexy.

Zavrtěla hlavou a zvedla bradu.

„Musíme se… Ach můj Bože, Daemone. Daemone.“

Moje srdce zakoplo v odezvě na strach v jejím hlase. Začal jsem k ní směřovat, a pak jsem to pocítil. Cítil jsem to hluboko a v každé části mého bytí. Zahlédl jsem Dawsona zastavit se. Viděl jsem Andrewa otočit se. Nad neonovými nápisy Caesarova paláce a hotelu Bellagio, se tmavé mračna pohybovala neuvěřitelně rychle, blokující hvězdy.

Ale nebyly to mraky. Nebo hejno netopýrů. Byli to Arumové.

KATY

Věci se změnily ze špatných na hrůzostrašné během několika vteřin. Ani jednou od toho okamžiku, kdy nám Daemon oznámil svůj plán, až do chvíle, kdy vojáci sundali vrtulník plný nevinných lidí, jsem nevěřila, že se to takhle podělá.

Vše, co jsme chtěli, bylo překvapit je a způsobit trochu zmatku, abychom mohli utéct. Neplánovali jsme rozpoutat válku. Teď byl Paris mrtvý a něco mnohem horšího, než příšery pod postelí, mířilo k nám. Vůbec jsem nepochybovala, že stíny závodící oblohou, tady nebyly náhodou. Jo, právě teď se dělo hodně Luxeního kouzla, ale jaká je pravděpodobnost toho, že se prostě objeví Arum a přidá se k zábavě? Nulová.

Byli tady kvůli Daedalusu, protože s nimi spolupracovali.

Temný mrak se rozpadl, proudící oblohou jako zákeřné olejové skvrnky. Schovaly se za Caesarův palác, mizící na chvíli, a pak se vyrojily z boční strany hotelu. Střepy skla a trosky vyletěly do vzduchu. Otevřela jsem pusu, abych zakřičela, ale nic nevyšlo.

Arum sestoupil na bulvár, pohybující se přes něj tak rychle, že jsem ani nemohla říct, že to trvalo vteřinu, abych pochopila, kam směruje. Vyletěl zpoza zadní části Hummeru a vrazil do Andrewa, zvedající ho několik stop do vzduchu.

Ashiny výkřiky plné zděšení se ode mě odrazily. Arum uprostřed letu nabral tvar, jeho kůže černá a zářivá jako obsidián. Odhodil Andrewa, jako by nebyl nic víc než hadrová panenka.

Další Arum vystřelil ulicí, kličkující mezi auty. Zvedl se, chytil Andrewa, a oba dva se ponořili nosem napřed do bazénu Treasure Island. Daemon vyskočil ze země v podobě jasného světla, a pak byl ve vzduchu.

Vrazil do druhého Aruma, a tak mu odřízl cestu k bazénu. Srazili se, směs temnoty a světla, kutáleli se na obloze jako dělová koule. Dawson se hnal kupředu, uhýbající se výbuchům červeného světla.

Arum a Andrew se vynořili z bazénu, a pak se Arum natáhl a vrazil ruku do Andrewovy hrudi. Trhl sebou, jeho světlo zablikalo jako světluška. Vystartovala jsem kupředu, ale paže se mi omotaly kolem pasu. Nebylo to přátelské objetí.

Panika se mnou prořízla, když byly moje chodidla zvednutá ze země, přesně v té chvíli, kdy jsem uviděla, jak Arum zvedl Andrewa do vzduchu. Další puls světla, a pak Andrew… Panebože…

Ashin výkřik potvrdil to, co jsem tušila. Viděla jsem ji, jak se přeměnila do své pravé podoby, a pak znovu zpátky, jako by to nedokázala kontrolovat. Vlna energie se převalila přes cestu.

***

O vteřinu později jsem ležela na zádech, vzduch z plic vyražen, a zírala jsem do chráněného obličeje.

Můj dech se zadrhl, a na chvíli jsem neměla ponětí, co dělat. Byla jsem zmražená, chycená mezí nevírou a hrůzou. Paris byl mrtvý. Andrew byl mrtvý. A ústí podivně vypadající zbraně mířilo přímo do mého obličeje.

„Ani nepřemýšlej, že se hneš,“ řekl tlumený hlas.

Můj mozek přestal zpracovávat věci normální rychlostí. Když jsem vzhlédla a moje vlastní rozšířené oči se zrcadlily v taktické přilbě, moje lidská část vypnula.

Bublal ve mně vztek a to bylo dobré. Nebyl to strach ani panika, ani zármutek. Byla to síla.

Výkřik, který se ve mně budoval, ten druh výkřiku, jaký zanechal otisk na okolí ještě desetiletí později, jsem uvolnila. Nevím, jak jsem to udělala, ale voják a zbraň už nebyly nade mnou.

Všude kolem mě, vozidla zařinčely, posunuly se dopředu, a převrátily se. Sklo popraskalo, pak explodovalo, bombardovalo cestu a mě maličkými střepy.

Jemné zářezy bolesti nebyly nic. Kdo ví, kam šel voják? Prostě zmizel a to bylo vše, na čem záleželo. Vytáhla jsem se na nohy a rozhlédla se kolem. Z Treasure Island a Caesarova paláce sálal oheň. Z Mirage se kouřilo.

Okna z aut byla vyražená. Těla ležela na ulici.

Nikdy předtím jsem neviděla takovou zkázu, ne ve skutečném životě. Hledala jsem Daemona a přátelé. Nejprve jsem našla Daemona. Bojoval s Arumem a nebyli nic víc, než čmouha černé a bílé. Archer bojoval s Arumem z bazénu a Dee z jeho hloubek vytahovala Andrewovo bezvládné tělo.

 Voda jí stékala po obličeji a lpěla na jejích vlasech. Dostala jej přes opěrnou zeď a omotala kolem něj ruce. Ta scéna způsobila, že každá moje část bolela.

Obrátila jsem se k místu, kde Ash pořád hlídala Beth. Byla v lidské podobě a vypadalo to, že váhá, jestli dělat to, co slíbila Dawsonovi nebo jít za svým bratrem.

To bylo něco, co jsem mohla zvládnout i já. Mohla jsem udržet Beth v bezpečí a Ash mohla jít, kam potřebovala.

Vojenský vrtulník kroužil kolem, bránící mi v postupu. Archer se objevil odnikud. Zdroj z něho sálal jako vlna světla a on rozhodil ruce. Výbuch čistého bílého světla zasáhl spodní část vrtulníku, posílající ho směrem k jednomu z kasin.

Náraz byl ohlušující a výsledná ohnivá koule rozzářila noční oblohu. Otočila jsem se k místu, kde stál, ale už byl pryč, jako nějaký zatracený kouzelník. Ježíši.

Zabořila jsem prsty do popraskaného chodníku a sledovala jsem cestu k Beth a Ash. Luc zaměstnával vojáky. Alespoň to, co z nich zbylo. Byl tady takový strašlivý zápach, z něhož se mi převracel žaludek, a já jsem si vzpomněla, co můžou dělat původní. Jak se zdá, malé ďábelské spouštěče ohně mohly být přidané na jejich podivný seznam popisu.

Rozběhla jsem se, utíkající kolem převraceného auta. Bethina hlava střelila mým směrem. Ruce měla ochranitelsky omotané kolem svého pasu. Vypadala vyděšeně.

 Prošla jsem kolem spadlé palmy a byla jsem tak blízko. A pak jsem ztratila zem pod nohama a letěla zpátky. Narazila jsem do dodávky; náraz mi otřásl tělem a hlava se mi zvrátila dozadu. Šípy bolesti vystřelily mou páteří. Můj pohled se zatemnil, když jsem sklouzla na cestu. Prokrista. To bolelo. Pomalu jsem zamrkala, pokoušející se vyjasnit si vidění.

Zasténala jsem, převrátila se na bok a položila ruce na roztříštěný asfalt. Moje paže se zatřásla, když jsem se pokusila vytáhnout se nahoru. Moje vnitřnosti mi připadaly otřesené a přemístěné. Potřebovala jsem se dostat…

Temnota se mi vplížila do okraje vidění. Trvalo mi vteřinu, než jsem si uvědomila, že to nebylo proto, že jsem byla na pokraji omdlení. Na pažích mi naskočila husí kůže. Něco chladného se ke mně přitisklo. Arum.

Vyrovnala jsem své tělo a vlezla pod dodávku, vyhledávající pár vteřin navíc, abych znovu získala svou sílu a stabilitu.

Zápach oleje a kouře mi ucpal hrdlo. Zavřela jsem oči, když jsem klouzala po cestě, ignorující, jak mi asfalt dřel kůži. Dostala jsem se na druhou stranu a plazila se kolem limuzíny, svírající nárazník, abych se zvedla. Dodávka se začala otřásat, a pak vyletěla do vzduchu. Už nic nebránilo Arumovi v cestě.

Arum stál v jeho lidské podobě, bledý a přízračně nádherný, chladná a netečná krása, která mi kradla dech a zároveň mě odpuzovala. Pomalý, znervózňující úsměv zkroutil jeho rty a bylo to, jako bych byla zasažená mrazivým vzduchem. Nepromluvil, když zvedl ruce.

Vzduch vířil kolem mě, když jsem klopýtala dozadu. Za mnou se třásly palmy a kov sténal. Vítr hučel a v poslední vteřině jsem uhnula. Stromy byly vyvrácené z kořenů, kroutící se směrem k Arumovi.

Auto mi vyklouzlo ze sevření, jako by ho vtahoval. Turistický stojan na brožury se točil ve vzduchu. Kusy cesty se zvedly, chvíli se vznášely, a pak k němu letěly. Ozval se ostrý výkřik, který mi trhal uši. Proletěla kolem mě žena, mizející za Arumem. Další zmačkané tělo se přidalo k těm na zemi.

Byl jako svoje osobní černá díra, vtahující všechno kolem a přitahující to k sobě. Já jsem nebyla výjimkou. Nezáleželo na tom, jak tvrdě jsem se zarývala do země, moje chodidla se táhly po cestě. Jeho ledové prsty se mi omotaly kolem hrdla a on sklonil hlavu k mé. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem už někdy předtím viděla oči Aruma. Měly ten nejbledší odstín modré, jako by z nich byla smazaná všechna barva.

„Co to tady máme?“ Arum promluvil nahlas. Zhluboka se nadechl, zavírající oči, jako by mě mohl ochutnat.

 „Hybrid. Chutné.“

Rozhodně se mi nezamlouvalo být mezigalaktickou večerní svačinou. Napřáhla jsem ruku, natahující se po Zdroji, ale Arumova volná ruka mi sevřela zápěstí, jeho uchopení trestající.

Srdce mi skočilo až do krku, když se jeho ledová tvář opřela o mou. Jeho rty se pohybovaly blízko mého ucha, posílající mnou záchvěv odporu.

„Tohle by mohlo bolet. Trochu,“ řekl, a pak se drsně zasmál.

„Dobře. Mohlo by to bolet hodně.“

Chystal se krmit. A ta malá část mého mozku, která pořád fungovala, si myslela, že tohle byl zatracený způsob, jak zemřít.

Po tom všem, Daedalus, zbraně, kulky a vše ostatní, budu vysátá dosucha? Všechno ve mně se stáhlo, směsí strachu a vzteku, odporu a paniky. Rozmotalo se to jako stlačená pružina, šlehající ze mě. Prolétla mnou energie, zintenzívnila mé smysly. Vycítila jsem proti sobě Aruma.

 Ucítila jsem, jak sladil ústa s mými, vzdálený jen několik nepatrných centimetrů. Cítila jsem jeho nádech, hluboké zachvění síly otevírající se uvnitř něj. A pocítila jsem mrazící, sající táhnutí, které se natáhlo hluboko do mě, zarývající se malými háčky.

Položila jsem ruku na Arumovu hruď a ten příval energie mě opustil, jako když je vzduch vyražen z vašich plic jedinou ránou. Mezi tím a Arumem nebyl žádný prostor, nic, co by zmenšilo efekt. Zdroj ze mě vystřelil a hned zasáhl Aruma. Záblesk světla ze mě do něj byl intenzivní. Energie explodovala, odhazující nás od sebe. Hvězdy udělaly přemety.

Narazila jsem na chodník bokem a přetočila se na záda. Arum byl pozastavený ve vzduchu, jeho paže a nohy doširoka roztažené. Jeho tělo se otřáslo jednou, pak dvakrát. Skvrna světla na jeho hrudi, značka, kterou po sobě zanechal Zdroj, přecházela jeho tělem malými štěrbinami bílých prasklin, zahrnující celé jeho tělo. Roztříštil se na tisíce malých kousků.

Svaté mimozemské děti…

Když jsem se postavila na nohy a otočila se v pase, moje oči se setkaly s očima mladého muže. Vypadal jako někdo, kdo pracoval na autopilotovi, vidící všechno, ale ne úplně rozumějící, čeho byl svědkem.

Tak trochu jsem s ním soucítila. Byla jsem si jistá, že jsem měla ten samý „co to sakra“ pohled, když jsem viděla Daemona zastavit náklaďák a uvědomila si, že jsem se nezabývala něčím lidským. Pravděpodobně jsem ten pohled měla i teď.

Můj pohled poklesl. V jeho rukách s bílými klouby byl smartphone. Všechno, zachytil všechno na svůj mobil. Konkrétně můj obličej. V té chvíli to byla hloupá věc, abych se tím zabývala, hlavně zvažujíc všechno ostatní, co musel zachytit, ale přemýšlela jsem, že tohle video bude sdíleno na internetu, šířící se jako virus, jako ty zatracené spamy, které zahlcují počítače.

Tohle nebyl způsob, jak jsem chtěla, aby se máma dozvěděla, že jsem byla naživu. Možná teda ne naživu a v pořádku, ale rozhodně jsem se poflakovala kolem. Ale bylo příliš pozdě.

Vykročila jsem ke klukovi, abych mu sebrala telefon, ale ten si to všiml a utekl. Mohla jsem za ním běžet, ale museli jsme vyřešit důležitější problémy. Všude byl zápach kouře a smrti.

Klopýtala jsem k místu, kde jsem všechny viděla naposledy, používající červený turistický autobus jako útočiště. Všechno mě bolelo na buněčné úrovni, když jsem si prohlížela škody.

Ty zbraně s projektily čisté energie nebyly neškodné, i když nezasáhly Luxena nebo hybrida. Pouliční světla byly zlomené na dvě části nebo roztavené, připravené ke zhroucení.

 Plameny ohně rozzařovaly celou ulici. Na cestě byla rozházená těla. Přecházela jsem kolem nich, dělající grimasy na rozpuštěné a spálené oblečení, na zubaté díry a spálenou kůži. Zdálo se zbytečné, že bylo tolik nevinných mrtvých.

Luxeni zářily jako chodící žárovky, a dokonce i my hybridi jsme byli docela očividní. Bylo to, jako by se vojáci nestarali, kolik jich zemře z vlastních řad. Byli šílení?

A já věděla, jak tohle vláda otočí: Že to byla naše chyba, že Luxeni byli vinní, i když oni udeřili jako první, beroucí nevinné životy. Při pohledu na všechna mrtvá těla se mi převrátil žaludek, ale pořád jsem mezi nimi přecházela, dokud jsem necítila teplo šířící se mou šíjí.

Zvedla jsem hlavu a uviděla Daemona v jeho lidské podobě, bojující s vojákem. Moje srdce poskočilo, když se vojákovi podařil přímý úder, ale Daemon se vzchopil a sejmul ho jedním úderem. Vzhlédl, jeho pohled se uzamknul s mým.

Jeho vlasy byly vlhké, přilepené na jeho čele a spáncích. Jeho oči zářily jako diamanty. Přes tvář mu přešla úleva a potřásl hlavou, emoce v jeho očích nesnesitelné.

Dále po ulici vystřelilo červené světlo, připomínající mi, jak neuvěřitelně nebezpečné ulice pořád byly. Postoupila jsem o krok dopředu, viděla jsem Ash a Beth přecházející kolem převráceného teréňáku. Byla jsem šťastná, že jsem je pořád viděla stát, i když z Ashiných očí volně proudily slzy. Její bratr… Nadechla jsem se. Tolik…

„Kat!“ zařval Daemon.

Silné paže mě uchopily zezadu. Instinkt bojovat a zápasit mě nakopl, ale byla jsem stáhnuta dozadu chvíli předtím, než červený záblesk střelil přesně na místo, kde jsem stála. Projektil čisté energie proletěl kolem, mířící přímo k Beth. Slyšela jsem Dawsonův rozzuřený křik a čas se zpomalil, dokud se pomalu neplazil. Paže kolem mě trochu povolily. Archerův hlas mi řval do ucha. Daemon běžel mezi auty.

Ash se otočila k Beth, pohybující se neuvěřitelně rychle, tak rychle jako kulka. Její paže se kolem ní omotaly a otočila se, odstrkující Beth z cesty. Střela trefila, Ash do zad. Světlo jí vystřelilo páteří, sledující síť jejich žil. Její hlava se zvrátila a kolena se pod ní podlomila. Spadla dopředu, ale postrádala eleganci, která se u ní vždycky zdála přirozená. Nepohnula se.

Uvolnila jsem se z Archerova sevření, přicházející k ní najednou s Daemonem. Uchopil její ramena, přetáčející ji. Třpytivě modrá tekutina jí vytekla z úst, když se její hlava propadla přes Daemonovu paži. Někde zazněl mužský výkřik přerušený odporným křupnutím.

„Ash,“ řekl Daemon a trochu s ní zatřásl.

 „Ash.“

Její oči byly upřené na nekonečnou oblohu nad námi. Jedna moje část to už věděla, ale můj mozek to odmítl přijmout. Ash a já bychom nikdy nebyly přítelkyně. Pravděpodobně bychom se nedostaly ani na úroveň přátelských nepřítelkyň, ale byla neuvěřitelně silná, tvrdohlavá a upřímně jsem si myslela, že bude jako šváb, přežívající jaderný spad. Ale ta nádherná lidská podoba, a ty bolestně ohromující rysy zeslábly v jemné záři, která rychle temněla. V Daemonových pažích z Ash již nic nezbylo, jenom skořápka průhledné kůže a úzkých žil.

„Ne,“ zašeptala jsem, zírající na Daemona. Jeho tělo se zachvělo.

„Sakra,“ řekl Dawson. Jeho paže objímaly tiše plakající Beth.

„Ona –“ Beth polkla. „Zachránila mi život.“

Stojící vedle Dawsona si Dee přitiskla ruce na pusu. Neřekla nic, ale všechno bylo vyryté na jejím obličeji.

„Lidi, vážně musíme –“ Luc se objevil za Daemonem, odmlčující se s přísným zamračením. „Zatraceně.“

Zvedla jsem hlavu, nemající ani ponětí, co říct. A bylo by zbytečné, kdybych něco řekla. Auto nebo něco jiného někde vybouchlo.

„Asi o blok dál mám velké SUV, vejdou se tam všichni,“ začal Luc. „Musíme jít, zatímco je cesta volná. Pošlou víc vojáků a já je nebudu schopný znovu sejmout. A vy taky ne. Dochází nám dech.“

„Nemůžeme je tady nechat,“ hádal se prudce Daemon.

Archer se připojil. „Nemáme na výběr. Zůstaneme tady ještě chvíli déle a dopadneme stejně. Kat dopadne stejně.“

Sval v Daemonově čelisti se zatnul a moje srdce pro něj bolelo. Vyrůstali s Thompsonovými a já věděla, že nějaká Daemonova část Ash milovala. Ne stejným způsobem, jakým miloval mě, ale ne méně důležitým.

„Nechci tady nechat Parise,“ řekl Luc a zachytil Daemonův pohled. „Nezaslouží si být tady nechán, ale nemáme na výběr.“

Něco se v Daemonově hlavě muselo spojit, protože jemně položil Ash na zem a postavil se. Následovala jsem jeho vedení.

„Kde je auto?“ zeptal se tvrdým hlasem. Luc pokynul dolů ulicí.

Natáhla jsem se k Daemonovi a on mě vzal za ruku.

Před pár minutami nás bylo deset. Teď nás temnou cestou posypanou spálenými auty, těly a trosky běželo jenom sedm. Pořád jsem pohybovala nohama, odmítající dovolit si nad věcmi přemýšlet.

Luc našel Dodge Journey a náklaďák, ale teď jsme potřebovali jenom jedno z aut. To uvědomění mnou poslalo bodavou bolest zármutku. Archer si sedl za volant Journey a Luc dopředu vedle něj.

„Honem,“ naléhal Luc. „Pořád je tam vepředu provoz, ale pohybuje se a zátaras je pryč. Lidi prchají z města. Měli bychom se ztratit v davu.“

Dawson pomohl Beth na jedné straně auta, zatímco jsme Daemon a já šli z druhé. Vylezli jsme dozadu a Dee se připojila k Dawsonovi a Beth v prostřední řadě. Dveře nebyly ještě zavřené, když Archer vyjel.

V mém těle se usadila strnulost, když jsem se na sedadle otočila, zírající ze zadního okna, zatímco jsme se hnali kolem aut a těsně se vyhýbali vyděšeným lidem na ulicích. Opouštěli jsme město, nechávající Parise, Andrewa a Ash za sebou. Pořád jsem zírala ze zadního okna a sledovala, jak Vegas hoří.