Origin - 30. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Jízda byla tichá a napjatá. Kromě faktu, že se každý díval přes rameno, očekávající vojenskou armádu, že nám bude za patami, nikdo nevěděl, co říct nebo jestli vůbec něco mohlo být řečeno.

Otočila jsem se v Daemonových pažích a přitiskla mu obličej k hrudi. Vdechla jsem bohatou vůni dřeva. Pach smrti a zkázy na něm nepřetrval a za to jsem byla vděčná. Když jsem zavřela oči a zadržela dech, dokud jsem neztratila pár mozkových buněk, mohla jsem si téměř představit, že jsme jenom jeli pouští.

Neobtěžoval se s bezpečnostním pásem. V nějakém momentu mě odtáhl od zadního okna a usadil mě mezi svá stehna. Nevadilo mi to. Víc než cokoliv, jeho objetí uzemňovalo následky. A myslím, že to taky potřeboval. Přála jsem si, abych mohla být uvnitř jeho hlavy, a právě teď bych věděla, co si myslí. Pohladila jsem ho palcem na místě, kde bylo srdce, bezmyšlenkovitě mu na hrudi kreslící zvláštní tvary.

Doufala jsem, že ho nesžírala vina. Nic z toho, co se stalo, úmrtí-nebyla jeho chyba. Chtěla jsem mu to říct, ale taky jsem nechtěla prolomit mlčení. Zdálo se, že každý v autě pro někoho truchlil.

S Andrewem ani Ash jsem si nebyla blízká, a Parise jsem neznala tak dobře, ale jejich smrt tím nebolela o nic méně. Každý z nich zemřel, když zachraňoval někoho jiného a většina lidí nikdy nebude znát jejich jména nebo to, co obětovali.

Ale my jo. Jejich ztráta na nás všech zanechá značku na dlouho, pokud ne na věčnost. Daemonova ruka mě hladila po zádech a zamotala se do mých nepořádných vlasů, dokud se jeho prsty neotřely o můj zátylek. Trochu se posunul, a pak jsem cítila jeho rty na čele. Moje sevření na jeho tričku se tisklo k mé hrudi. Natáhla jsem se, moje rty přejely přes jeho ucho.

„Miluju tě tak moc.“ Jeho tělo se napjalo, a pak uvolnilo.

„Děkuji.“ Nejistá, za co mi děkoval, jsem se k němu přitiskla, poslouchající jeho srdce stabilně bít. Každá moje část bolela a já byla unavená, ale spánek se zdál nemožný. Po dvou hodinách Luc řekl, že zamířit do Arizony by bylo příliš riskantní a moc blízko Vegas.

Ani jsem si nevšimla, jakým směrem jsme jeli. Bylo další místo, které vlastnil, v jednom z největších měst v Idahu, něco, co se jmenovalo Coeur d’Alene. Dalších patnáct hodin odsud. Dee pak promluvila, ptající se, jak to, že měl tolik nemovitostí, když měl sotva patnáct. Myslela jsem si, že to byla velmi dobrá otázka.

„Takový druh klubu, jaký provozuju, vydělává hodně peněz, a laskavosti taky nejsou levné,“ řekl. „Takže si rád nechávám možnosti otevřené a vlastním ve Státech pár skrytých děr. Nikdy nevíte, kdy je budete potřebovat.“ Zdálo se, že Dee jeho odpověď akceptovala. A opravdu, měli jsme na výběr? Jednou jsme zastavili, abychom natankovali, někde v severním Utahu následující ráno. Dawson a Daemon šli dovnitř, aby sebrali pití a jídlo, ale ne bez toho, aby změnili svůj vzhled.

Zbytek nás zůstal za tónovanými skly, zatímco Archer plnil nádrž, držící hlavu nízko pod baseballovou čepicí, kterou našel v autě. Příliš nervózní, abych seděla nehybně, jsem se naklonila a zkontrolovala Bethany.

„Spí,“ řekla tiše Dee.

„Nechápu, jak může spát. Nemyslím si, že já ještě někdy budu.“

„Je mi to líto.“ Položila jsem ruku na zadní část jejího sedadla. „Vážně. Vím, že sis s nimi byla blízká a přeju si… přeju si, aby bylo hodně věcí jinak.“

„Já taky,“ řekla a položila ruku na mou. Tváří spočinula na sedadle a několikrát zamrkala. Její oči byly zamlžené.

„Nic z tohohle se nezdá skutečné. Nebo to jen mně?“

„Ne jenom tobě.“ Stiskla jsem jí ruku.

„Pořád si myslím, že se probudím.“

„A vzbudíš se v době před plesem, před pár měsíci, co?“ Přikývla jsem, ale tenhle druh zbožných přání byl jen jednosměrný lístek do Downersvilleu.

Daemon a Dawson se vrátili s rukama plnýma tašek. Když byl Archer znovu za volantem, začali rozdělovat nápoje a svačiny. Daemon mi podal malý zelený balíček cibulových křupek. Můj dech bude neodolatelný. „Díky.“

„Jen se mě chvíli nepokoušej líbat,“ řekl. Usmála jsem se, a zdálo se mi to zvláštní, ale jeho oči zajiskřily, když jsem to udělala, a já věděla, že pravidlo žádného líbání nevydrží moc dlouho. Ne, když měl v očích ten pohled.

„Slyšels v samoobsluze něco zajímavého?“ zeptala jsem se, zvědavá. Daemon a Dawson si vyměnili rychlé pohledy. Nemohla jsem to rozluštit, ale hned jsem začala být podezíravá, když Daemon potřásl hlavou. „Nic důležitého.“ Moje oči se zúžily. Vyklenul na mě obočí.

„Daemone.“ Povzdechl si.

„Za pultem byla televize, vysílající naživo z Vegas. Bylo to ztlumené, takže jsem nemohl slyšet, co říkali.“

„Nic víc?“ Chvíli byl zticha. „Několik lidí, čekajících na placení, mluvilo o mimozemšťanech a o tom, jak vždycky měli podezření, že to vláda kamufluje. Říkali něco hloupého o UFO, které viděli v Roswellu v padesátých letech.

Upřímně řečeno, přestal jsem poslouchat.“ Trochu jsem se uvolnila. To byly dobré zprávy. Alespoň nebyla žádná zmínka o lynčujících davech, lovících mimozemšťany. Většinu dne jsme cestovali, ale i když jsme byli víc a víc mil od Vegas, napětí nepovolilo. Bude trvat dlouho, než se budou všichni z nás cítit opravdu pohodlně.

První, čeho jsem si v severním Idahu všimla, byly vysoké jedle a majestátní horské úbočí v dálce. Město blízko velkého, hlubokého jezera bylo malé, ve srovnání s Vegas, ale pořád rušné. Projeli jsme kolem vstupu do rezortu a já se pokoušela soustředit se na pokyny, které dával Luc Archerovi, ale v pokynech jsem byla na hovno.

Ztratila jsem se při „na křižovatce zaboč doprava.“ Za dalších asi patnáct minut jsme byli na okraji národního lesa. A pokud jsem si myslela, že Petersburg byl uprostřed ničeho, tak jsem ještě nic neviděla. Auto nadskakovalo na úzké cestě obklopené jedlemi a jinými stromy, které vypadaly dokonale pro vánoční dekorace.

„Myslím, že by nás tady mohl sežrat medvěd,“ poznamenal Daemon, když zíral z okna.

„No, může se to stát, ale nebudeš se muset starat o příliš mnoho Arumů.“ Luc se otočil na sedadle a blýskl unaveným úsměvem. „Tohle místo má přírodní nánosy křemence a není tady žádný Luxen, o kterém bych věděl.“ Daemon přikývl.

„To je dobré.“

„Arumové… myslíte, že se objevili náhodou?“ zeptala se Dee.

„Vůbec ne,“ odpověděl Archer, dívající se na vteřinu do zpětného zrcátka. Zlehka se usmál, myslím, že kvůli Beth. „Daedalus má Arumy v záloze a volá je, když Luxeni… překročí hranici. V Coloradu byl nějaký problém, těsně předtím, jak vás chytili v Mount Weather. Nějaká dáma byla v nesprávném čase na nesprávném místě, a tak poslali Aruma.“

„Potkals ho,“ řekl Luc, dívající se na Daemona.

„Víš, ten Arum v mém klubu, se kterým jste vedli ty silácké řeči? Jo, byl povolán DOD, aby se postaral o jeden z problémů.“ Podívala jsem se na Daemona, který trénoval důležitý zamračený výraz. „Nevypadal, že by se staral o problém.“ Lucův úsměv byl zčásti záhadný, zčásti smutný. „Záleží na tom, z jakého hlediska se na to díváš.“ Odmlčel se, otáčející se zpátky.

„Tak by to řekl Paris.“ Znovu jsem se uvelebila v ohbí Daemonovy paže, plánující zeptat se ho na to později. Vozidlo v zatáčce zpomalilo a části srubu vykukovaly zpoza jedlí. Byl to obrovský, velmi drahý srub, který měl dvě patra a velikost dvou domů. Lucův klub musel vydělávat překvapivě dobře. Vozidlo zastavilo před garážovými vraty. Luc vyskočil ven a poskakoval kolem předku auta. Zastavil se před dveřmi, otevřel klávesnici a naťukal kód rychlými, mrštnými prsty. Dveře se hladce otevřely.

„Pojďte dovnitř,“ zavolal a podlezl pod otevírajícími se dveřmi. Nemohla jsem se dočkat, až vylezu z auta, když vjíždělo do garáže. Můj zadek byl znecitlivělý a moje nohy trochu roztřesené, když jsem chodidla položila na cement.

Znovu jsem si rozproudila krev v těle a vyšla ven z garáže do slunečního světla. Bylo značně chladno na to, že byl srpen. Nebo bylo září? Neměla jsem tušení, jaký byl měsíc, ne ještě den.

Ale bylo tady nádherně. Jediný zvuk bylo štěbetání ptáků a šustění lesních tvorů. Obloha měla pěkný odstín modré. Jo, bylo tady hezky a připomínalo mi to… domov. Daemon ke mně přišel zezadu a ovinul mi paže kolem pasu. Sklonil se ke mně a spočinul bradou na vrcholu mé hlavy.

„Neutíkej takhle.“

„Já neutíkám. Jen jsem vyšla z garáže,“ řekla jsem a položila ruce na jeho silná předloktí. Sklonil hlavu a strniště na jeho tváři mě pošimralo.

„Právě teď je to příliš daleko.“ Jindy bych ho něčím odepsala a korunovala ho za totálního ňoumu, ale po tom všem jsem chápala, jaký důvod byl za tím. Otočila jsem se v jeho náručí, položila svoje paže pod jeho a kolem jeho pasu.

„Už všichni prozkoumávají dům?“

„Jo. Luc mluvil o tom, že někdo z nás se později vrátí do města a nakoupí jídlo, než bude pozdě. Vypadá to tak, že tady nějakou chvíli budeme zalezlí.“ Silně jsem ho stiskla.

„Nechci, abys šel.“

„Já vím.“ Natáhl se a uhladil mi vlasy z obličeje.

„Ale jenom Dawson a já můžeme změnit svůj vzhled. A já ho nenechám jít samotného, a Dee taky nepustím.“ Zhluboka jsem se nadechla a napjala ramena. Chtěla jsem zuřivě křičet.

„Dobře.“

„Dobře? Nehodíš po mě ďábelský pohled Kotěte?“ Potřásla jsem hlavou, soustředěná na jeho hruď. Vplížila se náhlá emoce a zasekla se mi v hrdle.

„Peklo muselo zamrznout.“ Jeho prsty se mi rozprostřely na tváři. „Hej –“ Přitiskla jsem se ještě víc k němu, položila hlavu na jeho hruď a mé prsty se mu zabořily do boků. Jedna paže mu sklouzla na můj pas a držel mě blízko.

„Omlouvám se,“ řekla jsem a těžce polkla.

„Stalo se toho hodně, Kotě. Není potřeba se omlouvat. Všichni děláme, co můžeme.“ Zvedla jsem hlavu, a zamrkala, zpátky slzy.

„A ty? Jsi v pořádku?“ Tiše se na mě díval. „Neobviňuješ se z toho, co se stalo ve Vegas, že ne? Nebyla to tvoje chyba. Nic z toho.“ Daemon byl dlouho zticha.

„Byl to můj nápad.“ Moje srdce se těžce převrátilo. „Ale my všichni jsme souhlasili.“

„Možná jsme mohli udělat něco jiného.“ Podíval se jinam se sevřeným hrdlem. Za koutky úst mu napjatě tahalo. „Celou cestu jsem si to přehrával v hlavě. Jaké jiné možnosti jsme měli?“

„Neměli jsme žádné.“ Chtěla jsem vlézt do jeho nitra a nějak to zlepšit.

„Jsi si tím jistá?“ Jeho hlas byl tichý. „Neměli jsme moc času si to promyslet.“

„Neměli jsme žádný čas.“ Daemon pomalu přikývl, oči zúžené a zaměřené na řadu stromů. „Ash, Andrew, a Paris si to nezasloužili. Vím, že s tím souhlasili a znali rizika, ale nemůžu uvěřit, že jsou –“ Narovnala jsem se a sevřela mu tváře. Bolest se mi rozšířila hrudí, stávající se fyzickou. „Je mi to tak líto, Daemone. Přeju si, aby bylo něco víc, co bych mohla říct. Vím, že ti byli jako rodina. A vím, že pro tebe znamenali svět. Jejich smrt ale není tvoje vina. Prosím, nemysli si to. Nemohla jsem –“ Umlčel mě polibkem. Sladkým, něžným polibkem, který zastínil má slova.

„Musím ti něco říct,“ řekl. „Možná mě pak budeš nenávidět.“

„Cože?“ Odtáhla jsem se, vůbec nečekající tuhle poznámku.

„Nemohla bych tě nenávidět.“ Naklonil hlavu na stranu. „Na začátku jsem ti dal mnoho důvodů, abys mě nenáviděla.“

„Jo, dal, ale to bylo na začátku. Teď už ne.“

„Ještě jsi neslyšela, co ti musím říct.“

„Na tom nezáleží.“ Tak trochu jsem ho chtěla praštit do obličeje za to, že to vůbec naznačil.

„Záleží.“ Nadechl se.

„Víš, když se ve Vegas začínalo všechno hroutit, měl jsem pochybnosti. Když jsem viděl, jak sejmuli Parise, pak Andrewa a Ash, ptal jsem se sám sebe, jestli bych tohle udělal znovu stejně, i kdybych znal rizika.“

„Daemone –“

„Pravdou je, že když jsem vystoupil z auta, rizika jsem znal. Věděl jsem, že lidi můžou zemřít, a nezastavilo mě to. A když jsem vzhlédl a uviděl tě tam stát, živou a v pořádku, věděl jsem, že bych to udělal znovu.“ Jeho jasné smaragdové oči se na mě usadily.

„Udělal bych to, Kat. Jak neuvěřitelně sobecké to je? Jak zvrácené? Myslím, že tím si zasloužím docela hodně tvého odporu.“

„Ne,“ řekla jsem, a pak to řekla znovu.

„Chápu, co říkáš, Daemone. Nenutí mě to nenávidět tě.“ Jeho čelist se zatnula.

„Mělo by.“

„Hele, nevím, co na to říct. Je to stoprocentně správné? Pravděpodobně ne. Ale rozumím tomu. Rozumím, proč Matthew vydal Dawsona a Bethany, a pak se pokusil vydat nás. Všichni děláme šílené věci, abychom ochránili ty, které milujeme. Nemusí to být správné, ale… ale je to, co to je.“ Zíral na mě.

„A nemůžeš se tím ubíjet. Ne, když jsi mi ty sám řekl, že se nemohu ubíjet tím, co se stalo s Adamem kvůli rozhodnutím, které jsem udělala.“ Můj dech byl roztřesený. Chtěla jsem smazat tu bolest v jeho očích, to ublížení.

„Nemohla bych tě nenávidět. Nikdy. Miluju tě, bez ohledu na cokoliv. A nezáleží na tom, co se stane v budoucnu, nebo co se stalo v minulosti.“ Slzy pálily mé oči.

„Vždycky tě budu milovat. A jsme v tomhle společně. To se nikdy nezmění. Rozumíš?“ Když neřekl nic, moje srdce vynechalo úder.

„Daemone?“ Pohnul se tak rychle, že mě překvapil. Znovu mě políbil. Nebylo to sladké a něžné, jako ten poslední polibek.

Bylo to divoké, intenzivní a mocné, poděkování a příslib v jednom. Ten polibek mě roztříštil, a pak znovu poskládal. Jeho polibek… no, tvořil mně. Daemon mě tvořil. A kvůli tomu jsem věděla, že to bylo oboustranné. Daemon byl stvořený pro mě. A já jsem byla stvořená pro Daemona.

DAEMON

Výlet do města s Dawsonem byl překvapivě klidný. Rychle jsme vešli a vyšli z obchodu. Ale nebylo možné, abychom se vyhnuli novinám s obrázky zářících postav, protože byly všude, nebo abychom nezaslechli rozhovory lidí, když jsme čekali v řadě.

Něco z toho bylo prostě šílené, ale napětí obalilo lidi i v tomhle obchodě, v malém městě usazeném naproti jezeru, na hony vzdáleném od Vegas. Z toho, co jsme zjistili, vláda ještě neudělala žádné oficiální oznámení s výjimkou vyhlášení stavu nouze v Nevadě a označení „hrůzostrašných akcí“ za teroristický čin.

A věci se zhorší. Ne jenom z hlediska lidí, ale i z hlediska Luxenů. Většina z nich neměla problém žít v utajení. To jsme jim teď překazili. A pak tady byli ti, kteří využijí zmatku, jak řekl Luc. Nemohl jsem si pomoct, ale přemýšlel jsem nad Ethanem Whitem a jeho varováním.

Bylo pozdě, když jsme se vrátili zpátky do srubu, a Kat s Dee, dělaly špagety. Vařila spíš Kat, protože Dee se pokoušela ohřát všechno svýma rukama, což mělo obvykle katastrofální následky. Beth pomáhala s česnekovým chlebem, a bylo dobré vidět ji vzhůru a pohybovat se kolem. Málem jsem si nemohl vzpomenout, jaká byla před Daedalusem. Věděl jsem, že byla tehdy víc upovídaná. A taky se víc usmívala. Později jsem pomohl Kat uklidit. Ona nádobí myla, já ho utíral. Kuchyně byla vybavená myčkou na nádobí, něčím, na co měl Luc potřebu upozornit, ale myslím, že ten zdlouhavý úkol byl uklidňující. Ani jeden z nás nepromluvil. Bylo na tom něco intimního, když se naše lokty a ruce o sebe otíraly. Nějak se Kat na nos dostal chomáč bublinek z pěny. Setřel jsem ho a ona se usmála, a, sakra, její úsměvy byly jako vyhřívat se na slunci. Donutily mě cítit a přemýšlet nad tolika věcmi, včetně nad několika vážně banálními, které bych pravděpodobně nikdy neřekl nahlas. Sotva držela oči otevřené, když jsme skončili. Zavedl jsem ji do obývacího pokoje a ona se svalila na pohovku.

„Kam jdeš?“ zeptala se.

„Dokončím věci v kuchyni.“ Zakryl jsem ji starou přešívanou dekou.

„Odpočiň si. Hned budu zpátky.“ Zamířil jsem přes společenskou místnost a mohl jsem slyšet Archera a Dee spolu mluvit v jednom z pokojů. Byl jsem připravený tam vpadnout, ale nakonec jsem se zastavil. Zavřel jsem oči a tiše zaklel. Dee si potřebovala s někým promluvit. Jen jsem si přál, aby to nebyl Archer. Stál jsem v tmavé chodbě, zíral na křiklavé dřevěné obložení a jen Bůh ví, jak dlouho jsem tam trčel, než jsem se přinutil vrátit se do kuchyně.

Dee ho ale nevezme do Olive Garden. To byla moje hranice. Sebral jsem mokrou utěrku, položil ji na stůl a uklidil Lucův nepořádek. Jeho dětské stravovací návyky a špagety nešly dohromady. Když jsem skončil, podíval jsem se na hodiny. Byla téměř půlnoc.

„Lhal jsi Kat.“ Otočil jsem se za zvukem Dawsonova hlasu. Věděl jsem, o čem mluví.

„Udělal bys to samé.“

„To je sice pravda, ale dozví se to, dříve nebo později.“ Zvedl jsem z pultu láhev vody a svá další slova jsem volil opatrně.

„Poslední věc, kterou chci, aby právě teď věděla, je, že je její obličej v národních zprávách. Místo toho, aby byla znepokojená tím, co to znamená pro ni, bude se strachovat o svou mámu a… s tím teď nemůžeme nic udělat.“ Dawson se opřel o pult a překřížil si ruce. Zíral na mě a já zíral na něj. Věděl jsem, co ten pohled znamená. Snížené obočí a odhodlaně zatnutá čelist. Povzdechl jsem si.

„Co?“ dožadoval jsem se.

„Vím, nad čím přemýšlíš.“ Poklepal jsem prsty po láhvi s vodou.

„Víš?“

„Právě proto si tady hraješ na hospodyňku. Přemýšlíš, co jsi začal.“ Dlouho jsem neodpověděl.

„Jo, přemýšlím.“

„To rozhodnutí nebylo jenom tvé. Bylo to rozhodnutí nás všech. My všichni jsme to udělali.“ Dawson se odmlčel a hleděl oknem nad dřezem do temné prázdnoty, která obklopovala srub. „Udělal bych to znovu.“

„Opravdu? I kdybys věděl, že Ash a Andrew zemřou?“ Říct jejich jména mi způsobovalo ostrou bolest. Přejel si rukou přes vlasy.

„Nemyslím si, že chceš, abych na to odpověděl.“ Přikývl jsem. Odpověděli bychom stejně. Co to o nás vypovídalo? Dawson těžce vydechl. „Ale je to na hovno. Bože, byli jako rodina. Bez nich už to nebude stejné. Nezasloužili si takhle zemřít.“ Promnul jsem si čelist

. „A Matthew –“

„Srát na Matthewa,“ vyplivl se zúženýma očima. Odsunul jsem láhev stranou a sledoval svého bratra.

„Tak trochu jsme provedli tu samou věc, brácho. Riskovali jsme lidské životy, abychom chránili Dee a holky.“ Potřásl hlavou.

„To je jiné.“

„Vážně?“ Dawson neodpověděl hned.

„No, tak srát na nás.“ Suše jsem se zasmál.

„Jo, srát na nás.“ Jeho rty sebou škubly, když se na mě podíval.

„Člověče, co, ksakru, uděláme?“ Otevřel jsem pusu, ale znovu jsem se zasmál. „Kdo to, do prdele, ví? Hádám, že musíme počkat, a uvidíme, jaký spad to bude mít. Musím vymyslet, jak to udělat, aby v tomhle Kat vypadala jako nevinná oběť. Nemůže se skrývat navždycky.“

„Nikdo z nás nemůže,“ řekl vážně. Pak dodal: „Dal bych cokoliv za to, abych věděl, co si právě teď myslí Starší.“

„To je jednoduché. Pravděpodobně chtějí naše hlavy.“ Pokrčil rameny a trvalo nějakou chvíli, než znovu promluvil. Ať se chystal říct cokoliv, věděl jsem, že si tím nebyl jistý. Jeho ústa na tom chvíli pracovala.

„Vím, že teď není ta nejlepší doba, abych ti to řekl. Sakra, nejsem si jistý, jestli pro tohle vůbec existuje nějaký vhodný okamžik, ale vypadá to, že po tom, co se stalo, s Ash a Andrewem, bych prostě měl držet jazyk za zuby.“ Moje svaly se napjaly.

„Prostě to vyklop, Dawsone.“

„Dobře. Fajn. Potřebuju ti to říct, protože, no, myslím si, že by to měl vědět i někdo jiný, než my.“ Špičky jeho lícních kostí zrudly a vážně jsem neměl ponětí, kam tahle konverzace směřovala.

„Zejména, když věci začnou postupovat a –“

„Dawsone.“ Zhluboka se nadechl a řekl tři slova, která mi vyrazila dech. „Beth je těhotná.“ Moje pusa se otevřela, ale nevyšla žádná slova. Opravdu, vůbec žádná slova. Všechno vyletělo z Dawsona ve spěchu.

„Jo, takže je těhotná. Proto byla tolik unavená a nechtěl jsem, aby něco dělala, když jsme byli ve Vegas. Bylo to příliš riskantní. A cestování ji opravdu vyčerpalo, ale… ale jo, budeme mít dítě.“ Zíral jsem na něj. „Do –“

„Já vím.“ Jeho obličej rozzářil úsměv.

„Prdele,“ dokončil jsem. Pak jsem potřásl hlavou. „Teda, chci říct… gratuluji.“

„Díky.“ Přesunul svou váhu. Málem jsem se zeptal, jak Beth otěhotněla, ale zastavil jsem se, než jsem vyslovil takovou blbou otázku.

„Páni. Vy… vy budete mít dítě?“

„Jo.“ Sevřel jsem okraje pultu. Byl jsem ohromený a taky jsem byl totální kretén, protože jediné, na co jsem mohl myslet, byly ty děti v Daedalusu. Původní. Dítě Luxena a hybridky, tak vzácné, že kdyby se o tom dozvěděl Daedalus… Nemohl jsem tu myšlenku dokončit.

Dawson roztřeseně vydechl. „Dobře. Řekni něco jiného.“

„Ehm, jak… jak dlouho je těhotná?“ Je to to, na co se lidi za normálních okolností ptali? Jeho ramena se uvolnila. „Kolem tří měsíců.“ Zatraceně. Museli mít setsakramentské shledání.

„Jsi naštvaný, že jo?“ zeptal se.

„Cože? Ne. Nejsem naštvaný. Jen nevím, co na to všechno říct.“ A pořád jsem přemýšlel o tom, že za šest měsíců tady budeme mít dítě, které bude moct usmažit mozkové buňky pouze jedinou myšlenkou, pokud nedostane svůj dudlík.

„Jen jsem to nečekal.“

„Já ani Beth taky ne. Neplánovali jsme to. Prostě se to… stalo.“ Jeho hruď se ostře zvedla. „Vím, že mít dítě v tomhle věku není tak docela chytré, ale stalo se to a uděláme všechno, co bude v našich silách. Já… já už ho miluju víc než cokoliv.“

„Jeho?“ Dawsonův úsměv byl zčásti neohrabaný, zčásti veselý.

„Můžeme mít i holku, ale říkám mu „on“. Beth to dohání k šílenství.“ Přinutil jsem se k úsměvu. Zdálo se, že neví nic o Původních. Bylo možné, že Beth o tom taky nic nevěděla? Pokud jo, neměli tušení, co se chystali přivést na tenhle svět. Chtěl jsem něco říct, ale zarazil jsem se. Teď nebyl ten správný čas.

„Vím, že to bude těžké,“ pokračoval. „Nemůžeme jít k běžnému doktorovi. Vím to a děsí mě to.“

„Hej.“ Odstrčil jsem se od pultu a položil mu ruku na rameno.

„Bude to v pořádku. Beth a dítě budou v pořádku. Nějak to vyřešíme.“ Dawsonův úsměv úlevy byl očividný. Neměl jsem ponětí, jak tohle vyřešíme, ale ženy měly děti bez doktorů už od počátku. Nemohlo to být tak těžké, nebo jo? Chtěl jsem se po té myšlence praštit do obličeje. Porod mě neskutečně děsil. Ještě chvíli jsme si povídali a slíbil jsem mu, že to udržím v tajnosti. Nebyli připravení sdílet tuhle novinku se všemi a tomu jsem rozuměl. Kat a já jsme taky nikomu neřekli, že jsme se tak nějak vzali. Svatba. Miminko. Mimozemšťani ve Vegas. Šílený svět se blížil ke svému konci.

Pořád jsem se cítil šokovaně, když jsem zamířil do obývacího pokoje. Zastavil jsem před pohovkou, kde byla Kat stočená do klubíčka proti ramenu pohovky, deku měla skrčenou pod bradou. Spala. Sklonil jsem se, opatrně ji zvedl a položil si ji do klína, její nohy rozprostřené mezi mýma. Zavrtěla se, přetočila se na bok, ale zůstala spát.

Hodiny jsem se díval z okna do tmy. Nyní jsme rozhodně museli něco udělat. Ne jen utíkat a skrývat se. To bude téměř nemožné. Svět teď o nás věděl. Odteď budou věci už jen nebezpečnější. A za pár měsíců se budeme starat o dítě. Dítě, které může způsobit obrovskou spoušť. Museli jsme něco udělat. Museli jsme se postavit na odpor, změnit budoucnost, nebo pak nebudeme mít žádnou budoucnost my.

Pohladil jsem rukou Kat po páteři a prsty jí stočil kolem zátylku. Sklonil jsem bradu a políbil ji na čelo. Ospale zamumlala mé jméno a moje hruď se sevřela stupněm emoce, kterou jsem k ní cítil.

Opřel jsem se o pohovku a pokračoval v hledění z okna do temnoty. Nejistota zítřka nad námi nejasně visela jako bouřkový mrak, ale byla jedna věc, kterou jsem si byl zcela jistý. Bylo to něco zlověstnějšího než neznámo, co na nás všechny čekalo. Lidi i Luxeni po nás budou pátrat. A pokud si mysleli, že odhalení pravdy světu byla nejextrémnější věc, kterou jsem mohl udělat, abych ochránil ty, co miluji, pak ještě nic neviděli. Neměli ponětí, čeho jsem byl opravdu schopný.