Origin - 27. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

KATY

Daemon ustoupil, ale ve skutečnosti ucukl před obviněním.

„Ne!“ Jeho hlas byl ochraptělý. „V žádném případě.“

„Je mi to líto,“ řekl Matthew. „Nemohl jsem to dopustit.“

„Co si nemohl dopustit?“ Zeptala se Dee.

Její tvář byla bledá, její ruce zaťaté po bocích. Matthew ani neodtrhl oči od Daemona. Jeho hlas, jeho celé bytí prosilo Daemona, aby pochopil nepochopitelné.

„Nemůžu vás ztratit všechny! Jste moje rodina, a Adam je mrtvý. Zemřel kvůli tomu, co Daedalus chtěl. Musíte to pochopit. Je to poslední věc, kterou bych chtěl zažít ještě jednou.“

Studený pocit se hnal přes moje žíly. „Ještě jednou?“

Matthewovy zářivě modré oči sklouzly ke mně, a maska byla pryč. Poprvé jsem viděla nedůvěru a nenávist v jeho pohledu. Tak silnou a mocnou, že dosáhla na druhou stranu pokoje a nalepila se na mě.

„To je důvod, proč se nemísíme s lidmi. Nehody se stávají, a je to v naší povaze zachraňovat ty, které milujeme. Je to taky důvod, proč nemilujeme lidi. K tomu to vede! V okamžiku, kdy se jeden z nás zaplete s člověkem, je Daedalus jen několik kroků za ním.“

„Ach můj Bože!“ Dee si dala ruce na ústa.

Paris si jemně odfrknul. „To je hrozný důvod, abys zradil ty, které považuješ za rodinu.“

„Ty to nechápeš!“ Matthew se snažil uvolnit z Archerova sevření. „Mám-li obětovat jednoho, abych zachránil ostatní, udělám to. Udělal jsem to. Bylo to tak nejlepší.“

Byla jsem ohromena. Zasáhnutá absolutní hloupostí na chvíli, ale pak jsem si vzpomněla na tu noc, kdy jsme Daemon a já šli k Matthewovi poté, co jsme viděli Aruma jít do domu s Nancy. Tu samou noc, kdy Matthew potvrdil, že pokud Beth žije, žije i Dawson.

Bylo toho tolik, co Matthew věděl a na co jsme se nikdy neptali. A fakt, že věděl o tomhle místě a nikdy to předtím nezmínil? Vzrostla ve mně hrůza, když jsem se na něho dívala.

Luc naklonil hlavu na stranu. „Co ti nabídli? Že všichni budou volní, pokud jen jednoho z nich předáš? Rovnocenná výměna. Život pro hrstku ostatních?“

Chtělo se mi zvracet.

„Chtěli Daemona a Kat,“ řekl, jeho pohled sklouznul zpátky k Daemonovi. „Slíbili, že všechny ostatní nechají na pokoji.“

„Zbláznil ses?“ Vykřikla Dee. „Jak to někomu může pomoct?“

„Pomůže!“ Zařval Matthew. „Proč si myslíš, že dál neobtěžovali tebe a Daemona? Věděli jste o Dawsonově vztahu, a že Bethany o nás znala pravdu. Všichni jste byli v nebezpečí. Musel jsem něco udělat.“

„Ne.“ Tichý hlas Beth otřásl místností. „Můj strýc byl ten, kdo se proti nám obrátil –“

„Tvůj strýc jen potvrdil to, co bylo podezřelé,“ odplivl si Matthew. „Když ke mně přišli kvůli vám dvěma, dali mi možnost. Když jim řeknu pravdu o rozsahu vašeho vztahu a to, co víš, všechny ostatní nechají být.“

„Ty parchante.“ Okraje Daemonova těla se začali rozmazávat. „Předal si jim Dawsona? Mého bratra?“ Jed odkapával z jeho slov.

Matthew zavrtěl hlavou. „Víš, co dělají Luxenům, kteří porušují pravidla? Už o nich nikdo nikdy neslyšel. Hrozilo, že si vás všechny vezmou dovnitř.“ Otočil se k, Ash a Andrewovi. „Dokonce i vás. Neměl jsem jinou možnost.“

Energie praskala po místnosti.

„Jo, skončili by v Daedalusu,“ řekl Archer, jeho ruce se napnuly. „Přímo na stejném místě, kam si nedávno poslal Daemona a Katy.“

„Řekl si jim o Beth a mě?“ Dawsonův hlas se v polovině otázky zlomil.

Matthew znovu přikývl. „Je mi to líto, ale vy dva jste nás jim všechny vystavily.“

Daemon vypadal zasažený, jako by dostal ránu pěstí.

V místnosti stoupalo náhlé teplo, ale nepřicházelo od Daemona. Bylo od Dawsona. Vycházel z něho jemný proud energie.

„Teď je to stejné.“ Matthew si sepjal ruce, jako by se modlil.

„Všechno, co chtějí, je Daemon a Katy.“

„ Ostatní, včetně tebe a Beth, budou v bezpečí. Musel jsem to udělat. Musím ochránit –“

Dawson zareagoval tak rychle, že pokud by ho někdo v místnosti chtěl zastavit, on ani ona by neměli šanci. O krok ustoupil a poslal výbuch čisté, nestabilní energie přímo do Matthewa.

Blesk udeřil do Matthewovy hrudi, omotal se kolem něj.

Věděla jsem, že Matthew byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.

Věděla jsem, že to byla Dee, kdo křičel.

Věděla jsem, že to byl Daemon, kdo mě chytil za ruku a táhl mě z místnosti.

Věděla jsem, že to byl Archerův hlas, který se pozvedl nad chaosem, spojující se s Daemonovým ve vydávání příkazů.

A taky jsem věděla, že jsme se museli odsud dostat. Rychle.

Ale nikdy jsem nečekala, že by Matthew udělal něco takového, nebo že by byl Dawson schopný zabít ho bez mrknutí oka.

„Zůstaň se mnou, Kotě.“ Daemonův hluboký hlas mi klouzal přes kůži. Míjeli jsme kuchyň. „Potřebuju abys –“

„Jsem v pořádku,“ přerušila jsem ho a sledovala Luca, jak se otočil kolem, aby bleskově vtáhl Ash do haly. „Jdou. Už teď.“

„Můžeš na to vsadit kousek svého zadku,“ řekl Archer, mířící k nim. Vytáhl zbraň.

„Nelíbí se mi, že mluvíš o Katyně zadku, ale kromě toho, kam jdeme?“ zeptal se Daemon a sevřel pevněji mou ruku. „Jaký je plán? Utíkat odsud jako šílení?“

„To zní dobře,“ řekl Andrew. „Pokud nechceme, aby nás všechny chytili.“

„Ne.“ Luc pečlivě sledoval Dawsona a Beth. Dawson pořád pěstoval vzteklou tvář. „Pojedeme ven z města, směrem k Arizoně. Mám místo, které ty kreténi nenajdou. Ale musíme se dostat z města.“

Daemon se podíval na svého bratra. „Co ty na to?“ Když Dawson přikývl, Daemon pustil mou ruku, přistoupil k jeho bratrovi a sevřel mu ramena. „Udělal jsi, co jsi musel udělat.“

Dawson položil ruku na Daemonovo rameno. „Udělal bych to znovu.“

„Tak jo, ruším tuhle rodinnou chvíli a každý, kdo se dostane do jednoho z těch aut venku, je na stejné lodi,“ řekl Paris a zatřásl sadou klíčů od aut. „Pokud si ještě myslíte, že nejste připraveni položit svůj život za každého tady, pak zůstaňte opodál. Pokud nás někdo z vás podrazí, zabiju ho.“ Usmál se okouzlujícím úsměvem. „A nejspíš si to užiju.“

Daemon se na něho temně podíval, a řekl. „S tím naprosto souhlasím.“

„Už jsem zašel daleko,“ řekl Andrew a pokrčil rameny. „Klidně to dotáhnu až do konce.“

Všichni se podívali na, Ash.

„Co?“ Zeptala se a zastrčila si krátké vlasy za uši. „Koukněte. Kdybych nechtěla být součástí tohohle šílenství, zůstala bych doma, ale jsem tady.“

Měla pravdu, ale chtěla jsem se zeptat Ash nebo Andrewa, proč by riskovali všechno, když nepatřili do mého ani Bethina fanklubu. Pak mi to došlo. Nebylo to o nás. Bylo to o Daemonovi a Dawsonovi. Byla to jejich rodina. Mohla jsem se přes to dostat.

Spěchali jsme ke dveřím, ale v té sekundě jsem popadla Daemonovu ruku. „Počkej! Musím se vrátit nahoru.“

Archer se otočil. „Ať je to cokoliv, můžeme to tu nechat. Není to důležité.“

„Daemone –“ Moje prsty se zabodly. Předpokládala jsem, že všichni měli svoje identifikační karty. Nevěděla jsem to, ale potřebovali jsme naše papíry. Museli jsme je mít.

„Do prdele.“ Věděl, o čem jsem mluvila. „Jdi ven. Já budu rychlejší.“

Přikývla jsem, vyrazila kolem něj a přidala se k Archerovi.

„Opravdu?“ Zavrčel nízkým hlasem. „Tyhle papíry jsou tak důležité?“

„Ano.“ Neměli jsme prstýnky. Neměli jsme papíry na naše pravá jména a jo, nebylo to opravdové, ale měli jsme oddací list, naše falešné identifikační karty, a pravě teď tyhle věci znamenali všechno. Byly naše budoucnost.

Dawson už Beth naložil na zadní sedadlo SUV. Ash a Andrew lezli za nimi.

„Jdi s nimi,“ řekla jsem Archerovi, protože jsem věděla, že je udrží v bezpečí. „My pojedeme s Lucem a Parisem.“

Archer nezaváhal. Zastavil Dawsona a posadil se za volant. „Chceš, abych řídil, když věci půjdou do prdele. Věř mi.“

Dawson o tom nevypadal přesvědčený, a v té chvíli byl přesná replika jeho bratra, ale udělal něco, co by Daemon asi nikdy neudělal. Nehádal se. Prostě si sedl na místo spolujezdce a byl zticha.

O sekundu později se za mnou objevil Daemon. „Jsou v mé zadní kapse.“

„Děkuju.“

Vlezli jsme do Hummera, Paris za volant a Luc na sedadlo spolujezdce. Luc se otočil dozadu, když jsme zavřeli dveře.

„To s Matthewem mě mrzí,“ řekl Daemonovi. „Vím, že jste si byli blízcí. Byl rodina. To je na hovno. Ale lidi dělají na hovno věci, když jsou zoufalí.“

„A když jsou pitomí,“ zamumlal Paris pod vousy.

Daemon přikývl a opřel se zpátky o sedadlo. Podíval se na mě a zvedl ruku. Nezaváhala jsem. Srdce mi bušilo něčím divokým. Posunula jsem se a přitiskla se mu k boku. Jeho ruka byla kolem mě, jeho prsy mě dloubaly do ruky.

„Omlouvám se.“ Zašeptala jsem. „Tak moc se omlouvám.“

„Ššš,“ zamumlal. „Nemáš se za co omlouvat.“

Bylo toho hodně za co se omlouvat. Věci, které jsem ani nemohla pochopit, když jsme vyrazili z příjezdové cesty. A ty další věci, jako třeba fakt, že Daedalus byl s největší pravděpodobností už na cestě? Jo, ani o tom jsem nemohla přemýšlet. Panika už ve mně vřela, chtěla do mě potopit svoje drápy. Vyšiluju zbytečně.

Brána před námi nebyla otevřená. Daemon se pevně držel, když Paris nezastavil. Proletěl skrz kovovou bránu.

„Ještě že jsme v Hummeru,“ řekl Luc.

Daemon se natáhl pro bezpečnostní pás. „Opravdu bys tohle měla mít na sobě.“

„A co ty?“ Zeptala jsem se a nechala ho, aby mi zapnul bezpečností pás.

„Mě je obtížnější zabít.“

„Vlastně,“ Luc to slovo protáhl. „Nejobtížnější je zabít mě.“

„Speciální sněhová vločka udeřila znovu,“ zamumlal Daemon.

/ Poznámka: Speciální sněhová vločka se používá pro osoby, které se domnívají, že jsou jedinečné, zvláštní. Speciální jako „sněhová vločka“. /

Luc si odfrkl, když Paris vjel na úzkou cestu závratnou rychlostí, Archer těsně za námi.

„Už vám Daedalus někdy ukázal svou nejkrásnější zbraň?“

„Ukázali nám hodně věcí,“ řekla jsem a trhala sebou, když Paris bral zatáčky. „A co je jejich mimořádná zbraň?“

Luc dal nohu na palubní desku, a já jsem doufala, že airbag v dohledné době nevystřelí. „Ta, která dokáže zabít Luxena jedním výstřelem. Střela čisté energie.“

„Cože?“ Můj žaludek spadl, když jsem pohledem těkala mezi Lucem a Daemonem. „Jaký že je to druh zbraně?“

„Je to nějaký druh energického impulzu, který narušuje světelné vlny. Nejmodernější technika. Něco jako onyx, ale mnohem horší.“

Daemonovo obočí se stáhlo. „Neviděl jsem ji, ale Nancy mi o tom řekla.“

„Je to elektromagnetická zbraň,“ vysvětlil Luc. „A je to velmi nebezpečné pro cokoliv kolem. Pokud to vytáhnou, nepoflakujte se poblíž. Ta zatracená věc naruší signály a může dokonce ublížit lidem, protože mozek, plíce, srdce jsou řízeny elektřinou nízkého napětí. Impulz energické střely není smrtelní pro lidi v nízké frekvenci, ale katastrofický pro náš druh v každé frekvenci.“

Protekl mnou chlad. „Jeden výstřel?“

***

„Jeden výstřel,“ zopakoval Luc vážně. „Vy dva se pravděpodobně nemáte čeho bát, protože vás chtějí živé, ale musíte si uvědomit, že v případě, že odhalí ty velké zbraně, lidi budou umírat.“

Ztuhla jsem a nemohla dýchat. Více lidí zemře. „Nemůžeme dopustit, aby se to stalo.“

Zkroutila jsem se směrem k Daemonovi, tak daleko, jak mi pás dovolil. „Nemůžeme dopustit, aby lidé umírali, protože –“

„Já vím.“ Daemonova čelist se pohnula odhodláním. „Stejně se nemůžeme vrátit. Jen se prostě musíme odsud dostat předtím, než se budeme muset starat o něco takového.“

Srdce mi bušilo v hrudi, když jsem se podívala na Luca. Nevypadal přesvědčený. Věděla jsem, že se Daemon snažil o to, aby mě uklidnil. Ocenila jsem to, ale pocit viny převyšoval hrůzu. Pokud někdo zemře…

„Ne,“ řekl Daemon potichu. „Vím, na co myslíš. Přestaň.“

„Jak na to nemůžu myslet?“

Daemon neměl odpověď. Plížící se děs byl jako nekonečná díra, rostoucí na velikosti, když jsme se za soumraku blížili k plnému městu. Červené a modré neony na billboardech a blikající světla byli tvrdým přivítáním.

Dopravní provoz se musel zaseknout jižně od bulváru, protože tady byl nekonečný proud vozidel. Auta víc stála, než se pohybovala.

„No, zastřelte mě.“ Plácl Paris rukama do volantu. „To je nepříjemné.“

„Nepříjemné? To je slabé slovo.“ Sevřel Daemon zadní část jeho sedadla. „Potřebujeme se dostat z téhle zácpy. Sedíme tady jako kachny.“

Paris si odfrkl. „Pokud nemáš v zadní kapse kalhot vznášedlo, tak nevím, jak nás mám odsud dostat. Můžeme to vzít po vedlejších silnicích, ale jdou dál v tomhle směru.“

S roztřesenými prsty jsem si rozepnula bezpečnostní pás a posunula se dopředu, dokud jsem neměla kolena přitlačená na středovém panelu. Letmý pohled dozadu mi potvrdil, že Archer tam byl.

„Proč se ten provoz vůbec nepohybuje? Koukněte.“ Ukázala jsem na řadu vozů mířících ven z města, která se táhla od značky Caesarova paláce až nakonec hlavní silnice. „Je to úplně zastavené.“

„Není třeba panikařit,“ řekl Paris. Vesele se usmál. „Je to asi jen nehoda, nebo nahý muž pobíhající mezi auty. To se stává. Jsme přece ve Vegas.“

Někdo venku zatroubil.

„Nebo pravděpodobnější scénář je, že mají provoz zablokovaný na mezistátním výjezdu. Ale jen to říkám,“ řekla jsem.

„Myslím, že se nám snaží ukázat jasnou a hloupou stránku věci, Kotě. Kdo nám přinese trochu reality do mixu?“

Proběhla jsem si zpocenýma rukama přes stehna, začala jsem reagovat, když tichý zvuk upoutal mou pozornost. Opřela jsem se o sedadlo a podívala se z okna spolujezdce. „Ach, sakra.“

Černá helikoptéra letěla nad městem, neuvěřitelně nízko. Vypadalo to, jako by se točící čepele vrtule mohli každou chvíli zasáhnout budovy. Mohla by to být jakákoliv helikoptéra, ale měla jsem skličující pocit, že to byl Daedalus.

„Jdu to zkontrolovat,“ řekl Luc, sáhl po dveřích. „Zůstaňte tady. Budu hned zpátky.“

Luc byl pryč z Hummeru a plížil se kolem auta dřív, než mohl kdokoliv z nás zareagovat.

Podráždění se mihlo na Daemonově tváři. „Myslíš, že to bylo chytré?“

Paris se zasmál. „Ne. Ale Luc udělá, co Luc chce. Bude zpátky. Je to takhle dobré.“

Z tichého zaklepání na zadní okno jsem málem vyskočila z kůže. Byl to jen Dawson.

Daemon stáhl okýnko. „Máme problém.“

„To jsem si myslel. Doprava se vůbec nepohybuje. To není dobré.“ Dawson se naklonil dovnitř. Jako vždy, vidět je spolu, bylo nejprve trochu znepokojující. „Luc to šel zkontrolovat?“

„Jo,“ řekla jsem a zastrčila si ruce mezi kolena.

Někdo za Dawsonem, v druhém pruhu, hvízdl. On to ignoroval.

Luc se vrátil. Když lezl do Hummera, stáhnul si jeho rozpuštěné vlasy do ohonu.

„Lidi, mám špatnou zprávou a dobrou zprávu. Kterou chcete slyšet jako první?“

Daemonovi zběleli klouby na místě, kde svíral sedadlo. Věděla jsem, že je dvě sekundy od proplesknutí jednoho z kluků zepředu. „Nevím. Co třeba začít tou dobrou?“

„No, asi míli odsud je na silnici zátaras. To nám dává trochu času na vymyšlení něčeho.“

Moje slova vyšla ochraptěle. „To je ta dobrá zpráva? A jaká je ksakru ta špatná?“

Luc se ušklíbl. „Špatná zpráva je, že mají něco jako SWAT tým, který se pohybuje po řadě těchto aut, a kontrolují každé z nich, takže čas udělat rozhodnutí je trochu omezený.“
Zírala jsem na něj.

Daemon tiše zaklel, odstrčil se od sedadla a zahoupal autem. Sval v jeho čelisti se pohyboval. „Takhle neprohrajeme.“

„Rád bych si myslel, že to tak nebude,“ odpověděl Luc. Podíval se z okna a pomalu potřásl hlavou. „Ale i já si myslím, že nejlepší věc je, zbavit se auta a běžet.“

„Běžet kam?“ Zeptal se Dawson, přimhouřil oči. „Není tu nic jiného, než poušť po obou stranách Vegas, a Beth –“ Odstrčil se od auta a prohrábl si vlasy. „Beth neuběhne celé míle. Potřebujeme další plán.“

„Máš nějaký?“ Vtipkoval Paris. „Protože my všichni jsme jedno ucho.“

„Já nemůžu.“ Dawson spustil ruku k oknu. „Pokud chcete běžet, tak to chápu, ale Beth a já se budeme muset tady někde zahrabat. Nechte –“

„Nerozdělíme se,“ přerušil ho Daemon, jeho hlas byl ostrý vztekem. „Už ne. Všichni zůstaneme spolu, ať se stane cokoliv. Musím něco vymyslet. Něco tu musí být –“ Odmlčel se.

Moje srdce přeskočilo. „Co?“

Daemon pomalu zamrkal a pak se zasmál. Zamračila jsem se.

„Mám nápad,“ řekl.

„Čekáme.“ Luc luskl prsty.

Daemon přimhouřil na kluka oči. „Ty na mě budeš luskat prstama a já tě –“

„Daemone!“ Zařvala jsem. „Soustřeď se. Jaký máš nápad?“

Otočil se ke mně. „Je to riskantní, a naprosto šílené.“

„Dobře,“ uvolnila jsem si ruce. „To zní, jako by si na něco přišel.“

Daemon se usmál, a pak se jeho pohled zaměřil na Luca. „Je to něco, co jsi zmínil předtím. O jejich síle v tom, že nikdo o nich neví. Nikdo neví o nás. Změníme to, a tím získáme převahu. Budou příliš zaneprázdnění kontrolováním škod, než aby se zaměřili na nás.“

Můj mozek to těžce zpracovával. „Chceš snad říct, že vystavíme sami sebe?“

„Jo. Půjdeme tam a uděláme největší možnou scénu. Zamotáme lidem hlavy. Vytvoříme dostatečně velkou scénu, aby způsobila rozptýlení.“

„Stejně jako v Oblasti 51? Až do téhle chvíle –“ Až do téhle chvíle by to mohlo být epické a úplně nekontrolovatelné.

Dawson plácl rukama po dveřích Hummera, a tím si vysloužil pobouřený pohled od Luca. „Tak jdeme na to.“

„Počkat,“ řekl Paris.

Daemon si ho nevšímal a sáhl po klice. Několikrát zalomcoval klikou, ale nic se nestalo. Otočil se a podíval se ohromeně na Parise. „Použil si na mě dětskou pojistku?“

„Jo.“ Paris vyhodil ruce do vzduchu. „Musíme nad tím nejprve popřemýšlet.“

„Nemusíme popřemýšlet nad ničím,“ řekl Dawson. „Je to dost dobrý plán. Způsobíme chaos, a měli bychom být schopni proklouznout.“

Luc se naklonil přes sedadlo, na kolenou. Jeho ametystové oči byli upřené na bratry. „Jakmile to uděláme, není cesty zpět. Daedalus bude ještě víc naštvaný a bude po nás střílet.“

„Ale poskytne nám to čas, abychom se dostali pryč,“ argumentoval Daemon. Jeho zorničky začínaly zářit. „Nebo máš problém s tím, že je srazíme na kolena?“

„Problém?“ Luc se zasmál. „Myslím, že je to geniální. Upřímně řečeno, bych rád viděl jejich tváře, když budou ve večerních zprávách chodící Luxeni.“

„Tak v čem je problém?“ Požadoval Dawson, rychle se podíval na řadu aut před námi. Ještě tam nebyl žádný pohyb.

Luc udeřil do zadní části sedadla. „Jen si všichni musíte být jisti tím, co plánujete rozpoutat. Není to jen Daedalus, ale celá komunita Luxenů, která bude naštvaná. Pokud jde o mě, naprosto souhlasím s tím, abychom způsobili povstání. A to bude naprostá vzpoura.“

„Ale jsou tu i jiní,“ dodal rychle Paris. „Kteří to použijí pro svůj vlastní prospěch, Daemone. Taky budou využívat chaosu.“

Ztěžka jsem polkla a přemýšlela o tom ošklivém procentu Luxenů, které Dasher zmínil. „Uvízli jsme mezi horami a sopkami, které se chystají explodovat.“

Daemonovy oči se setkali s mými. Už jsem věděla, že byl rozhodnutý. Když přišlo na jeho rodinu a zbytek světa, vybral si jeho rodinu.

Položil ruku na kliku. „Otevři ty dveře.“

„Jsi si jistý?“ Zeptal se Luc vážně.

„Jen se ujistěte, že se nezraní žádný člověk,“ řekla jsem.

Široký, divoký úsměv propukl na Lucově tváři. „Nuže, pak je ten správný čas, abychom světu představili kapičku mimozemské úžasnosti.“