Origin - 23. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Již po třetí jsem si přečetla své nové jméno a pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Něco na tomhle jménu mi bylo povědomé. „Anna Whittová?“

Dee, trochu poskočila. „Já jsem vybrala ta jména.“

Věci začínaly zapadat na místo. „Jaké je tvoje, Daemone?“

Otevřel peněženku a zasmál se. „Kaidan Rowe. Hm, zní to hezky.“

Moje pusa se otevřela, když jsem se otočila, k Dee. „Ty jsi vybrala jména z knížky!“

Zachichotala se. „Myslela jsem, že se ti to bude líbit. Kromě toho, SVŮDNÉ ZLO je jedna z mých nejoblíbenějších a ty jsi mě donutila si ji přečíst, takže…“

Nemohla jsem si pomoct. Zasmála jsem se, když jsem zírala na fotku na mé identifikační kartě. Byla to identická kopie z mého skutečného řidičského průkazu, s výjimkou toho, že tam byl jiný stát a adresa. Pod tím byla má skutečná identifikační karta, se jménem Katy Swartzová, a pár dalších listů složeného papíru.

Sakra, chyběly mi mé knihy. Chtěla jsem je obejmout, polaskat je, přitisknout si je.

„Našla jsem ji ve tvém pokoji,“ vysvětlila Dee a poklepala na identifikační kartu prstem. „Vplížila jsem se dovnitř, sebrala ti nějaké oblečení a tohle, než jsme vyrazili.“

„Díky,“ řekla jsem a novou identifikační kartou jsem překryla tu starou, protože zíraní na obě by mi způsobilo krizi identity.

„Tak počkat, moje nové jméno je z jedné z těch knih?“ Daemon se zamračil. Taky měl svou skutečnou identifikační kartu, ale pod ní byla bankovní karta, nastavená na jméno Kaidan. „Bojím se zeptat, o čem to je. Raději bych nebyl pojmenovaný po nějakém čarodějníkovi nebo něčem tak chabém.“

„Ne. Je to o andělech, démonech a nefilimech, a –“ odmlčela jsem se, najednou si vědomá, že všichni na mě zírali, jako by mi narostla druhá hlava. „Kaidan je jako ztělesnění chtíče.“

Jeho oči zajiskřily zájmem. „No, to nemohlo víc sednout.“ Dloubnul mě loktem a já jsem zakoulela očima. „Co? Dokonalé, ne?“

„Fuj,“ řekla Dee.

„Každopádně,“ řekl Dawson a sedl si na opěradlo pohovky. „Změnil jsem vaše konta na tyhle nová jména. Taky jsme pro vás sehnali středoškolské diplomy, takže i když jste oba odpadlíci,“ usmál se, „nikdo nebude moudřejší. Všichni jsme na stejné úrovni a všichni máme neprůstřelné nové identity.“

„Jak jste se o tohle všechno postarali?“ zeptala jsem se, úplně v nevědomosti, když přišlo na výrobu identifikačních karet a falšování záznamů.

Luc se uculil. „Mezi mé různé a rozsáhlé talenty patří taky výroba falešných identifikačních karet a padělání dokumentů.“

Zírala jsem na toho kluka a přemýšlela, jestli bylo něco, co nedokázal udělat.

„Ne.“ Mrkl na mě Luc.

Moje oči se zúžily.

Daemon se probíral svými papíry. „Lidi, vážně děkuji. Tohle je začátek.“ Vzhlédl, jeho nefritové oči jasné. „Tohle je něco.“

Přikývla jsem, pokoušející se nesoustředit se na všechno, co ztratím tím, že začnu znovu. Jako mou mámu. Musím najít nějaký způsob, jak ji vidět. „Jo.“

Chvíli jsme zůstali v místnosti a převážně doháněli vše zameškané. Nikdo nemluvil o plánech, protože jsem si nemyslela, že někdo přesně věděl, kam odsud jít.

Lyla mi dala prohlídku jejího nádherného domu, když jsem se zeptala, kde je toaleta, která, mimochodem, měla velikost ložnice a vnitřní stěny byly ze skla. Dům měl na dolním podlaží víc pokojů, než by pro ně jakákoliv žijící osoba našla využití. A zdálo se, že Lyla neměla dalších významných, takže to byla jen ona v tomhle rozsáhlém domě. Dee se tahala s námi, omotávající ruku kolem mé, když mě Lyla vedla přes otevřenou kuchyň a zimní zahradu.

„Tohle budeš milovat,“ řekla Dee. „Jen počkej.“

Lyla hodila úsměv přes své opálené rameno. „Myslím, že Dee tady strávila celý minulý týden, pokoušející se nalézt způsob, jak vás vysvobodit, ale… neměli jsme žádný plán, který bychom jim, Matthew a já mohli dovolit provést, a který by neskončil tím, že by je uvěznili.“

Plná zvědavosti jsem je nechala, aby mě vyvedli ven, zpátky tam, kde jsem očekávala dech-beroucí teploty, ale nakonec jsem vstoupila do oázy.

„Ach, můj Bože –“ vydechla jsem.

Dee, se pohupovala na patách. „Řekla jsem, že tohle budeš milovat. Nádherné, že jo?“

Jediné, co jsem mohla udělat, bylo přikývnout. Početné středně velké palmy stály v řadě před soukromou zdí s vrytým křemenem, vytvářející dokonale stinnou oblast. Prostor byl obdélníkový, s velkou terasou a grilem, ohništěm a různými lenoškami. Pestrobarevné květy obklopovaly dlážděný chodník, tak jako i keře, které jsem viděla v poušti, ale nedokázala jsem je pojmenovat. Vůně jasmínu a šalvěje byla silně cítit ve vzduchu. Na konci pozemku byl bazén s přírodní kamennou plošinou.

Byl to takový druh zahrady, kterou se dalo vidět v televizi.

„Když mi Dee řekla, že jsi milovala zahradničení, věděla jsem, že budeme mít něco společného.“ Lyla přešla prsty podél červeného a žlutého krotonu. „Myslím, že tvoje láska k zahradničení se přesunula na Dee. Pomáhala mi.“

„Pomáhalo to.“ Dee pokrčila rameny. „Víš, nemyslet na tolik věcí.“

To je to, co jsem milovala na zahradničení. Bylo to skvělý na vyprázdnění mysli.

Po tom, co jsem prozkoumala vše, od kompostu až po neutrálně zbarvené kamínky, jsem následovala Dee nahoru na druhé podlaží. Daemon byl s Dawsonem, Matthewem a sourozenci Thompsonovými. Potřeboval s nimi trávit čas. Kromě toho, poflakovat se s Dee mi přinášelo hřejivý pocit u srdce. Jedna z ložnic byla zavřená a já jsem si domyslela, že tam byla Beth.

„Jak se má Beth?“ zeptala jsem se.

Dee zpomalila, srovnávající se mnou krok. Její hlas byl tichý. „Je v pořádku, hádám. Moc nemluví.“

„Je-?“ Páni, jak položit tuhle otázku, aniž bych zněla necitlivě?

„Příčetná?“ navrhla Dee, ale udělala to bez opovržení. „Některé dny jsou lepší než jiné, ale teď byla hodně unavená, takže často spí.“

Obešla jsem obrovskou vázu plnou hadích rostlin. „No, nemůže onemocnět. My nebýváme nemocní.“

„Já vím.“ Dee se zastavila u ložnice na konci chodby. „Prostě si myslím, že ji cestování vystresovalo. Chtěla pomoct, nechápej mě špatně, ale je vystrašená.“

„Má na to plné právo.“ Odstrčila jsem si pár pramenů z obličeje a soustředila se na pokoj. Postel byla dost velká pro pět lidí a při čele postele měla nahromaděnou horu polštářů. „Takže tohle je naše ložnice?“

„Cože?“ Dee, na mě zírala, a pak potřásla hlavou. „Promiň. Jo. Tvoje a mého bratra.“ Zachichotala se. „Páni, před rokem, Katy –“

Úsměv zatahal za mé rty. „Jo, před rokem bych se raději opakovaně bodala vidličkou do oka, než bych měla spát v tom samém domě, jako Daemon.“

„Vidličkou?“ Dee, se zasmála, když se přesunula k šatníku. „To je vážné.“

„Jo, je.“ Sedla jsem si na postel a hned se zamilovala do její pevnosti. „Vidlička se používá jenom v těch nejnaléhavějších situacích.“

Stáhla si vlasy do ohonu a vstoupila do šatníku. Mohla jsem tam vidět něco z mého oblečení.

„Sebrala jsem něco ode všeho: Džínsy, trička, šaty, spodní prádlo.“

„Díky. Myslím to vážně. Tohle,“ řekla jsem a ukázala na sebe, „je vše, co mám. Bude hezké převléct se do něčeho, co je moje, potom, co –“ Odmlčela jsem se, neviděla jsem smysl, abych to zmiňovala. Prohlížela jsem si pokoj pro rozptýlení a zahlédla jsem další dveře. „Máme svou vlastní koupelnu?“

„Jo. Každý pokoj má. Tenhle dům je jako palác.“ Zmizela zpřed šatníku a znovu se objevila vedle mě na posteli. „Bude docela těžké opustit tohle místo.“

Jsem tu teprve pár hodin a už jsem si tenhle dům chtěla adoptovat. „Takže, kam po tomhle jedete? S námi?“

Pokrčila rameny. „Upřímně řečeno, nevím. Zatím nad tím nepřemýšlím, protože nevím, jak možné bude pro nás všechny zůstat pohromadě. Jít domů je vyloučeno z mnoha důvodů.“ Odmlčela se, dívající se na mě. „Každý ve škole byl tak… jiný, odkdy jste ty a Daemon zmizeli. Se všemi těmi policisty a novináři, lidi vážně začínali být paranoidní. Lesa byla vedle, hlavně potom, co se stalo s Carissou. Je dobré, že má přítele. Myslí si, že jsme Dawson a já odjeli z města, abychom navštívili rodinu. To je tak trochu pravda.“

Trápila jsem se s lemem mého trička, a pak jsem se obrnila. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně. Na cokoliv.“

„Moje máma. Jak jí je?“

Dee odpověděla až po chvíli. „Chceš pravdu nebo se chceš cítit líp?“

„Je to špatné, že jo?“ Slzy se mi nahromadily v očích tak rychle, že jsem se musela podívat jinam.

„Na to znáš odpověď.“ Našla mou ruku a stiskla ji. „Tvoje máma je rozrušená. Vzala si hodně neplacené dovolené a v jejím zaměstnání neměli nic proti tomu. Byli velmi chápající, podle toho, co jsem slyšela. Nevěří, že jste ty a Daemon utekli. Alespoň tak nakonec rozhodla policie, když nemohli najít důkaz, proč jste ty, Daemon a Blake zmizeli, ale taky si myslím, že někteří důstojníci znali pravdu. Příliš rychle si udělali závěr o útěku.“

Potřásla jsem hlavou. „Proč mě to nepřekvapuje? Daedalus má své lidi všude.“

„Tvoje máma našla laptop, který ti Daemon koupil. Musela jsem jí říct, že ti ho dal on. Každopádně, věděla, že bys nikdy neutekla bez laptopu.“

Krátce jsem se zasmála. „To je pravda.“

Znovu mi stiskla ruku. „Tvoje máma si vede dobře, když zvážíme všechny věci. Je vážně silná, Katy.“

„Já vím.“ Pak jsem se na ni podívala. „Ale tohle si nezaslouží. Nemůžu vystát myšlenku, že neví, co se mi stalo.“

Přikývla. „Trávila jsem s ní hodně času, jen jsem se poflakovala a pomáhala jí s domem, než jsme odešli. Dokonce jsem i trhala plevel ve tvé zahradě. Myslela jsem si, že to nějak vynahradí to, do čeho jsme tě namočili.“

„Děkuji.“ Posunula jsem se, takže jsem k ní byla tváří. „Myslím to vážně. Děkuji ti, že jsi s ní trávila čas a pomáhala jí, ale vy jste mě do ničeho nenamočili. Dobře? Nic z tohohle není ani tvoje ani Daemonova vina.“

Její oči se zaleskly a tichým hlasem řekla: „Vážně to tak myslíš?“

„Samozřejmě!“ Převalil se přese mě šok. „Dee, vy jste neudělali nic špatného. Tohle je vina Daedalusu. Obviňuju z toho pouze Daedalus. Oni jsou zodpovědní. Nikdo jiný.“

„Já jsem byla tak rozrušená. Jsem šťastná, když vím, že to tak necítíš. Ash řekla, že mě pravděpodobně nenávidíš, že nenávidíš nás všechny.“

„Ash je kráva.“

Dee, se otevřeně zasmála. „Někdy dokáže být.“

Povzdechla jsem si. „Prostě si jen přeju, aby byla jiná možnost než utíkání.“

„Jo, já taky.“ Její koleno poskakovalo, když pustila mou ruku a stáhla si cop dolů. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě.“

Skousla si spodní ret. „Jak špatné to bylo?“

Napjala jsem se. Jediná otázka, kterou jsem nechtěla, aby mi položila, ale Dee čekala, její výraz tak vážný, že jsem musela něco říct. „Některé dny byly lepší, než ostatní.“

„To si dovedu představit,“ řekla jemně. „Beth se o tom jednou zmínila. Řekla, že jí ubližovali.“

Přemýšlela jsem nad mými zády a stiskla rty k sobě. „To dělají. Provedli a říkali mnoho věcí.“

Zbledla a přešlo několik okamžiků. „Když jsme mířili sem, Luc řekl, že ty… že Blake je mrtvý. Je to pravda?“

Ostře jsem se nadechla. Archer mu to musel říct. „Blake je mrtvý.“

Vstala jsem a stáhla si vlasy dozadu. „Tohle není něco, o čem chci mluvit. Nechci mluvit o ničem, co se tam stalo. Promiň. Vím, že jsi jen znepokojená. Ale není to něco, o čem chci přemýšlet. Mate mi to hlavu.“

„Dobrá. Ale pokud někdy budeš chtít, víš, že jsem tu pro tebe, že jo?“ Přikývla jsem, a Dee nasadila, zářivý úsměv. „Takže, teď se přesuňme k lepším věcem. Jako například k tomu skvěle vypadajícímu exempláři muže, co přišel s vámi, ten s vojenským sestřihem.“

„Archer?“

„Jo. Je sexy. Má na mě ten „kalhotky padající“ efekt.“

Vybuchla jsem do smíchu, a když jsem začala, nemohla jsem přestat. Slzy mi tekly po tvářích, zatímco mě sledovala, zmatená.

„Copak?“ dožadovala se.

„Promiň.“ Otřela jsem si tváře rukama a svalila se zpátky vedle ní. „Jenom, že jsem si jistá, že Daemon by měl mrtvici, kdyby to slyšel.“

Zamračila se. „Daemon by měl mrtvici, kdybych projevila zájem o jakéhokoliv chlapa.“

„No, Archer je jiný,“ začala jsem pomalu.

„Proč? Protože je starší? Nemůže být o tolik starší a kromě toho, zřejmě je to dobrý chlap. Riskoval život, aby vám pomohl. Ale cítím z něho něco jiného. Možná je to jenom těmi vojenskými vibracemi.“

Rozhodla jsem se, že je čas spustit bombu. „Archer není člověk, Dee.“

Její zamračení se prohloubilo. „Takže je hybrid? To dává smysl.“

„Ehm, ne. On je, no, je něco jiného. Je něco, čemu říkají původní. Dítě Luxena a hybrida.“

Když to zpracovala, pokrčila rameny. „A co? Já jsem mimozemšťan. Nejsem odsuzující.“

Usmála jsem se, ráda, že projevovala zájem o kluka po Adamovi. „No, je tady ještě jedna věc. Na tvém místě bych byla opatrná, co si při něm myslím.“

„Proč?“

„Původní mají několik hodně šílených schopností,“ vysvětlila jsem, sledující, jak se její oči rozšířily do velikosti talířů. „Může číst myšlenky bez toho, abys o tom vůbec věděla.“

Deein obličej se změnil z bledého na jasně třešňový. „Ach Bože.“

„Co?“

Plácla se rukama přes tvář. „No, celý čas, co jsme byli dole, jsem si ho představovala nahého.“

****

Potom, co jsem se převlékla do červených tužkových šatů bez ramínek, které prošly mým „neukazovat jizvy“ testem, jsem se připojila k Dee a všem v přízemí.

Následovala masivní večeře extravagantních chodů, skládající se ze šťavnatého ovocí, o kterém jsem ani nevěděla, že existuje, pikantního a sladkého masa, a salátu, který zaplnil tu největší mísu, jakou jsem kdy viděla. Snědla jsem víc, než jsem myslela, že je pro člověka možné, dokonce i něco z grilovaného masa, které měl Daemon na talíři.

Bethany se k nám připojila a objala mě ve chvíli, kdy se nám zkřížily cesty. Kromě toho, že vypadala naprosto vyčerpaně, se zdála v pořádku a její chuť k jídlu konkurovala mé.

Daemon postrčil prstem svůj talíř ke mně. „Tím, kolik toho sníš, vyžereš Lyle celou domácnost.“

Pokrčila jsem rameny, sebrala další kostku z jeho ražniči a hodila si ji do pusy. „Je to tak dávno, co jsem měla jídlo, které nebylo nevýrazné a servírované na plastovém podnosu.“

Trhnul sebou a hned jsem zalitovala, že jsem to řekla. „Já –“

„Sněz, kolik chceš,“ řekl a podíval se jinam.

Sval v čelisti mu začal pulsovat. Pak mi na talíř nahromadil více špízů, plus hrst hrozen a pečenou vepřovou panenku. Tolik jídla, že kdybych snědla všechno, museli by mě odsud odkutálet. Můj pohled střelil jinam a potkal se s Dawsonovým. Vypadal… vypadal prostě smutně.

Sáhla jsem pod stůl, položila ruku na Daemonovo koleno, a stiskla jej. Jeho hlava se otočila mým směrem, tmavě hnědá kadeř mu spadla přes čelo. Usmála jsem se na něj a zdálo se, že to pomohlo, protože se znovu uvolnil. A já jsem snědla tolik jídla, kolik jsem zvládla, protože jsem věděla, že to pro Daemona něco znamenalo. Co přesně to znamenalo, jsem si nebyla jistá, ale na konci večeře se vrátila jeho obvyklá okouzlující a kreténská osobnost.

Naše skupina se po večeři přesunula na terasu. Daemon usadil svůj šťastný zadek na jednu lenošku s bílými polštáři a já jsem seděla u jeho nohou. Rozhovor byl lehký, což každý z nás potřeboval. Luc, Paris a Archer se k nám připojili. Dokonce se zdálo, že i Ash a Andrew zapomněli na své nespolečenské chování.

No, ve skutečnosti nemluvili se mnou, ale vždycky se přidali, když Daemon, Dawson nebo Matthew něco okomentovali. Moc jsem nemluvila, hlavně proto, že jsem byla zaneprázdněná sledováním Bethany a Dawsona. Byli prostě příliš rozkošní.

Sdíleli křeslo, Beth seděla Dawsonovi v klíně, její tvář se uhnízdila pod jeho bradou. Nepřetržitě ji hladil po zádech. Občas jí něco zamumlal do ucha a ona se usmála, nebo tiše zasmála.

Když jsem se na ně nedívala, sledovala jsem Dee. Během večera se plížila pořád blíž… a blíž k místu, kde seděl Archer a mluvil s Lylou. Počítala jsem minuty, dokud si to Daemon všimne. Trvalo mu to dvacet minut.

„Dee,“ promluvil. „Proč mi nezajdeš pro pití?“

Jeho sestra ztuhla v polovině cesty mezi stolkem na terase a ohništěm. Její průzračné oči se zúžily. „Cože?“

„Mám žízeň. Myslím, že bys měla být hodná sestra a přinést pití pro svého ubohého bratra.“

Otočila jsem se v pase a střelila po něm špatným pohledem. Zvedl na mě obočí a založil si ruce za hlavu.

Obrátila jsem se zpátky k Dee. „Neopovažuj se nosit mu pití.“

„To jsem ani neplánovala,“ odpověděla. „Má nohy.“

Daemona to neodradilo. „Tak proč teda nepřijdeš sem a nestrávíš se mnou trochu času?“ Zakoulela jsem očima.

„Nemyslím si, že je na té lenošce místo i pro mě.“ Založila si ruce. „A i když vás dva miluju, rozhodně nechci být tak blízko.“

Do této chvíle, Daemon úspěšně upoutal pozornost všech.

„Pro mou sestru udělám místo,“ přemlouval ji.

„Ehm, ne.“ Otočila se a kráčela dál přes terasu. Vytáhla si židli, sedla si vedle Archera a napražila ruku. „Nemyslím si, že jsme byli oficiálně představeni.“

Archer se podíval na její štíhlou ruku, pak na vteřinu na Daemona, a pak ji vzal za ruku. „Nebyli.“

Šest stop a hodně centimetrů mimozemšťana za mnou ztuhlo. Propána.

„Já jsem Dee Blacková. Jsem sestra toho kreténa, známého jako Daemon.“ Zářivě se usmála. „Ale to už nejspíš víš.“

„Že je kretén, nebo že je tvůj bratr?“ zeptal se Archer nevinně. „Odpověď na obě je ano.“

Zakuckala jsem se smíchem. Z Daemona sálalo teplo.

„Jsem taky bratr, který ti nakope prdel, když nepustíš ruku mé sestry? Odpověď na to je taky ano.“

Dawson se zachechtal. Přichytila jsem se, jak se usmívám. Některé věci se nikdy nezmění. Přehnaně ochranářská část Daemona byla pořád arogantní.

„Ignoruj ho,“ řekla Dee. „Má chabé sociální dovednosti.“

„Za to se můžu zaručit,“ nadhodila jsem.

Daemon se chodidlem dotkl mého boku a já jsem se na něj ohlédla. Mrkl a tichým hlasem řekl: „Tak tohle ne.“

Archer pořád nepustil Deeinu ruku, když s ní mluvil a já jsem přemýšlela, jestli to dělal, aby provokoval Daemona, nebo jestli její ruku prostě držet chtěl. Daemon otevřel pusu, aby řekl něco blbého.

Popadla jsem ho za kotník. „Nech je na pokoji.“

„To nemůžu.“

Vklouzla jsem prsty pod lem jeho džínsů a setkala se s jeho pohledem. „Prosím?“ Jeho oči se zúžily do žhnoucích zelených štěrbin. „Pěkně prosím?“

„S třešničkou na dortu?“

„Možná.“

„Musí být, a raději ať je to hodně sladké.“

Plynule si sedl a přesunul se tak, že jeho kolena byly po mých bocích. Objal mě kolem pasu a bradou spočinul na mém rameni. Otočila jsem k němu tvář. Zachvění mi přešlo přes kůži, když se jeho rty otřely o mou bradu.

„Potřebuju hodně sladkého,“ dodal. „Co na to řekneš?“

„Nech je na pokoji a možná,“ odpověděla jsem, trochu zadýchaná při té vyhlídce.

„Hm –“ Přitáhl si mě dozadu, do V jeho nohou. „Rozjíždíš tvrdý obchod.“

V hlavě se mi objevilo něco opravdu hříšného a zrudla jsem.

Daemon se opřel a hlavu naklonil do strany. „Na co myslíš, Kotě?“

„Na nic,“ řekla jsem, kousající si ret.

Nevypadal přesvědčeně. „Máš o mě nečisté myšlenky? Lapám po dechu.“

„Nečisté myšlenky?“ Zahihňala jsem se. „Až tak daleko bych nezašla.“

Daemonovy rty mi přejely přes ušní lalůček a další zachvění mi přešlo páteří. „Já bych zašel tak daleko a dotáhnul to až do konce.“

Potřásla jsem hlavou a uvědomila si, že Daemon byl pečlivě rozptýlený od toho, s kým Dee mluvila. Dlužila mi. Ne, že by být v Daemonových pažích a cítit délku jeho těla byla otrava nebo co. Ne, když si jeho prsty začaly hrát s lemem mých šatů, klouby líně putoval po mých stehnech.

Dawson a Beth to zabalili jako první. Prošli kolem nás, Beth mi poslala úsměv a tiše řekla „dobrou noc“. Matthew a Lyla byli další, i když se zdálo, že jdou jinými směry. Nemohla jsem vzít do úvahy jinou možnost. To by bylo neotesané, protože Matthew byl můj učitel. Nastala noc a všichni zamířili dovnitř, včetně Archera a Dee. Když vstoupili do zimní zahrady, Daemon natahoval krk natolik, že jsem myslela, že mu upadne hlava, což bylo zbytečné, protože oba šli nahoru. Rozhodla jsem se, že si ponechám ten postřeh jen pro sebe, jinak by za nimi hned upaloval.

Jedině já a Daemon jsme zůstali na terase, pozorující hvězdnou oblohu. Hned, jak jsme byli sami, jsem mu vlezla do klína a strčila si hlavu pod jeho bradu. Občas mě políbil na čelo, tvář… nos, a pokaždé, když to udělal, vymazal jednu minutu času, stráveného s Daedalusem. Jeho polibky skutečně měli moc měnit životy. Ne, že bych to přiznala. Jeho ego bylo už tak dost obrovské.

Nemluvili jsme, protože si myslím, že jsme toho měli tolik co říct, ale zároveň nebylo nic, co bychom mohli říct. Byli jsme venku z Oblasti 51 a v téhle vteřině jsme byli v bezpečí, ale naše budoucnost byla neznámá. Daedalus nás hledal, a nemohli jsme tady zůstat navždy. Byli jsme příliš blízko Oblasti 51 a s touhle značnou populací, bylo příliš mnoho pátrajících očí lidí, kteří by mohli začít klást otázky. Luc měl LH-11 a my jsme neměli ponětí, čeho to opravdu bylo schopné, nebo proč chtěl Luc něco tak nestálého. V zařízení byli hybridi, Luxeni a ty děti… ty podivné děti.

Netušila jsem, co se od téhle doby mohlo stát, ale jen pomyšlení na to, mě naprosto děsilo. Zítřejšek nebyl zaručený. Nejbližších pár hodin taky ne. Můj dech se při tom uvědomění zadrhnul a ztuhla jsem. Další minuta pro nás byla neznámá, a nemusela ani přijít.

Daemonovy ruce se kolem mě utáhly. „Na co myslíš, Kotě?“

Zvažovala jsem lhaní, ale v té chvíli jsem nechtěla být silná. Nechtěla jsem předstírat, že jsme měli všechno pod kontrolou, protože jsme neměli. „Bojím se.“

Přitáhl si mě zpátky k hrudi a přiložil svou tvář k mé. Strniště mě pošimralo a navzdory všemu, jsem se usmála. „Byla bys šílená, kdyby ses nebála.“

Zavřela jsem oči a klouzala tváří po jeho. Nejspíš mě bude štípat tvář, ale stojí to za to. „Ty máš strach?“

Daemon se tiše zasmál. „Já, vážně? Ne.“

„Na to jsi příliš úžasný?“

Políbil citlivé místečko pod mým uchem, posílající mnou vlnu zachvění. „Učíš se. Jsem na tebe hrdý.“

Zasmála jsem se. Daemon ztuhl, jako to udělal vždy, když jsem se zasmála, a pak mě stisknul, dokud jsem nezapištěla.

„Promiň,“ zamumlal, přejel mi nosem po krku, když uvolnil sevření. „Lhal jsem.“

„V čem? Že jsi na mě hrdý?“ škádlila jsem ho.

„Ne. Z tebe jsem vždycky v úžasu, Kotě.“

Moje srdce udělalo šílený taneček, když jsem otevřela oči.

Rozechvěle se nadechnul. „Byl jsem vyděšený po celý čas, co tě měli, a já jsem nevěděl, kde jsi byla. Byl jsem strachem bez sebe, že tě už nikdy neuvidím, ani tě nebudu držet. A když jsem tě uviděl? Bál jsem se, že tě už nikdy znovu neuslyším smát se, ani neuvidím tvůj nádherný úsměv. Takže jo, lhal jsem. Byl jsem vyděšený. Pořád lžu.“

„Daemone –“

„Jsem vyděšený k smrti, že ti to už nikdy nebudu schopný vynahradit. Že už ti nikdy nebudu schopný vrátit zpátky život a –“

„Přestaň,“ zašeptala jsem, mrkající zpátky slzy.

„Vzal jsem ti všechno: Tvou mámu, tvůj blog, tvůj život. A to natolik, že si našla potěšení v pojídání něčeho jen proto, že to nebylo na plastovém podnosu. A tvoje záda –“ Jeho čelist se zatnula a nepatrně potřásl hlavou. „A nemám tušení, jak tohle všechno napravím, ale udělám to. Udržím tě v bezpečí. Ujistím se, že máme budoucnost, které se můžeme držet a těšit se na ni.“ Nadechl se ve stejnou dobu, jako já. „Slibuju.“

„Daemone, tohle není –“

„Promiň,“ řekl, hlas se mu zlomil. „Tohle všechno je moje vina. Kdybych –“

„To neříkej.“ Otočila jsem se na jeho klíně, moje šaty mi vyjely nahoru, když jsem položila ruce po obou stranách jeho obličeje. Dívala jsem se do jeho zářivých očí. „Tohle není tvoje vina, Daemone. Nic z tohohle.“

„Vážně?“ řekl tichým hlasem. „Já myslím, že celé to zmutování byla moje vina.“

„Bylo to buď to, nebo nechat mě zemřít. Takže jsi mi zachránil život. Nezničil jsi ho.“

Potřásl hlavou, čím mu krátké, tmavé vlny spadly přes čelo. „Měl jsem tě držet co nejdál už od začátku. Měl jsem tě udržovat v bezpečí, takže bys v první řadě neskončila zraněná.“

Moje srdce při jeho slovech bolelo. „Poslouchej mě, Daemone. Tohle není tvoje vina. Nezměnila bych ani jednu jedinou zatracenou věc. Dobře? Jo, věci byly na hovno, ale prošla bych si tím znovu, kdybych musela. Jsou věci, které bych změnila, ale ne tebe. Nikdy ne tebe. Miluju tě. To se nikdy nezmění.“

Jeho rty se ostrým nádechem oddělily. „Řekni to ještě jednou.“

Přejela jsem bříškem prstu po jeho spodním rtu. „Miluju tě.“

Kousnul mě do prstu. „Ta ostatní slova taky.“

Sklonila jsem se a políbila ho na špičku nosu. „Miluju tě. To se nikdy nezmění.“

Klouzal rukama nahoru mými zády, jedna se zastavila hned pod mou lopatkou a ta druhá sevřela mou šíji, když jeho oči našly mé. „Chci, abys byla šťastná, Kotě.“

„Já jsem šťastná,“ řekla jsem a prsty cestovala přes křivku jeho tváře. „Ty mě děláš šťastnou.“

Jeho brada se sklonila a on přitiskl rty na špičku každého mého prstu. Pode mnou a všude kolem mě se jeho svaly napjaly, a pak umístil pusu k mému uchu a zašeptal hlubokým hlasem: „Chci se ujistit, že jsi opravdu šťastná.“

Moje srdce se zatřepetalo. „Opravdu šťastná?“

Spustil ruce na má vnější stehna, jeho dlouhé prsty vklouzly pod látku. „Mimořádně, šíleně šťastná.“

Byla jsem bez dechu. „Už zase začínáš s příslovci.“

Jeho ruce se pomaloučku posouvaly nahoru, což způsobilo, že moje tělo zaplavilo teplo. „Miluješ, když vytáhnu příslovce.“

„Možná.“

Jeho rty putovaly po mém hrdle a zanechávaly za sebou rozpálenou stezku. „Dovol mi, abych tě udělal mimořádně, šíleně šťastnou, Kat.“

„Teď?“ Můj hlas vyšel jako trapné zaskřehotání.

„Teď,“ zabručel.

Přemýšlela jsem nad všemi lidmi, kteří byli uvnitř domu, ale pak byly jeho rty na mých a zdálo se to jako věčnost, co mě naposledy políbil. Jeho ruka se přesunula do mých vlasů, když prohloubil polibek, náš dech se smísil. Položil mi paži kolem pasu, pak vstal a moje nohy se automaticky omotaly kolem jeho boků.

„Miluju tě, Kotě.“ Další hluboký, sálající polibek mi rozzářil vnitřnosti. „A teď ti ukážu, jak moc tě miluju.“