Opposition - 8. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Držela jsem rty sevřené, když mě Luxen-ten samý, který se minulou noc ukázal v koupelně, aby zkontroloval Daemona - odváděl od vozidla, ke kterému se hrnuli Daemon a Dawson s jejich sestrou. Policie obklopovala flotilu aut, a zatímco se to zdálo jako normální věc během války nebo mimozemské invaze, každý důstojník, kterého jsem viděla, neměl sluneční brýle, ale měl Luxení oči. Samozřejmě.

Když jsem si uvědomila, že mě tmavovlasý Luxen vedl směrem k černé limuzíně s tónovanými skly, těsné uzly se mi vytvořily v žaludku. Troufla jsem si rychle se podívat na řadu aut a viděla Daemona, jak se zastavil vedle Hummera. Výraz na jeho obličeji mi řekl, že byl vteřiny od toho, aby tohle předstírání ukončil a napravil přidělení aut, a to by bylo špatné, hodně.

Trochu jsem potřásla hlavou, a pak spěchala k otevřeným dveřím čekajícího auta. Tlak uprostřed mých zad od tmavovlasého Luxena nebyl zcela jemný, a já se svalila na kožené sedadlo. Vlezl si vedle mě, když jsem se narovnala, odhrnující si prameny vlasů z obličeje. Naproti mně seděl Rolland a ta mrcha Sadi, jejíž tvář byla naprosto nepoškozená. Zatracení Luxeni a jejich schopnost léčit se. Ráda bych na jejím obličeji viděla mou značku, místo toho úsměvu, sladkého jako sirup, mířeného na mě. Dveře se zavřely a já se cítila, jako by to byla rakev, která se nade mnou zavírala.

Rolland seděl s jedním kolenem zaháknutým o druhé, ruce složené v klíně jako u dokonalého politika v námořnickém obleku. Vedle něj byla Sadi oblečená stejně, jako včera, proužkovaný kostým, vlasy v uhlazené vánočce. Vypadaly dokonale děsivým umělým způsobem. Jemná vrstva potu pokrývala moje dlaně, když jsem se podívala na okno, přemýšlející, jak rychle bych mohla přivolat Zdroj a uniknout oknem, kdybych potřebovala ukvapeně utéct.

„Pravděpodobně přemýšlíš, proč jedeš autem s námi,“ prohlásil Rolland.

Přesunula jsem pohled zpátky k němu, setkávající se s překvapivě blankytnýma očima. V tom chladném pohledu nebyl ani kousek lidskosti. „To jo.“

Pomalý úsměv zatahal za jeho rty. „Jsem zvědavý na váš druh, Katy Swartzová, na tebe a Daemona. Cítí k tobě hodně silné fyzické pouto. Co k němu cítíš?“

Limuzína se dala do pohybu a já se rozhodla, že by bylo pravděpodobně nejlepší, abych byla vůči němu tak upřímná, jak jsem jen mohla. Nikdo z nás nevěděl, kolik informací o nás opravdu měl, co s ním mohli Dee a bratři neúmyslně sdílet.

„Cítím k němu silné pouto,“ řekla jsem, a když jsem přemýšlela nad tím, jaké bylo tohle ráno, vůbec to nebyla lež.

„Ačkoli, minulou noc si proti němu bojovala.“ Rolland kývl na tichého Luxena vedle mě. „Proč?“

„Nelíbilo se mi, jak se mnou zacházel v kanceláři.“ To byla taky pravda.

„Miluješ ho,“ dodala Sadi a způsob, jakým to řekla, zněl, jako by se někoho milovat rovnalo skoku pod autobus.

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. „Miluju.“

„A myslíš, že tě Daemon miluje?“ Rolland si narovnal kravatu.

„Myslela jsem si to, ale –“ Vnutila jsem si do očí slzy, což nebylo těžké, když jsem zvážila, jak se choval, než jsem věděla, o co se jednalo. Pořád to bolelo jako bodnutí sršně. „Ale teď už nevím. Věci, které řekl, a… a jak se choval pak.“ Dodala jsem a pro podívanou jsem se zachvěla. Někdo mi předejte Oscara. „Já už nevím nic.“

Chvíli bylo ticho, a pak se Rolland hluboce zasmál. To nebyla reakce, kterou jsem očekávala.

„Jsi roztomilá,“ řekl nakonec. Ehm. Znovu se zasmál. „Sedíš tady, tak stydlivá a malá, ale před pár hodinami jsi způsobila Sadi krvácení.“

Sadi se zamračila a její pohled sliboval odplatu. Moje ruce se mi v klíně sevřely a chtěla jsem na ni zakřičet: „Pojď do mě!“ Ještě lépe, chtěla jsem se vrhnout přes prostor a omotat ruce kolem jejího tenkého krku.

„Stálas přede mnou a natáhla ses ke Zdroji tak jednoduše, a přece sedíš přede mnou jako plaché malé stvoření,“ pokračoval, když se opřel, narovnávající si nohy, dokud nebylo jeho lýtko opřené o moje. Ztuhla jsem. Jeho úsměv se rozšířil. „Jen jsem na to chtěl poukázat.“

Limuzína přešla přes výmol, což mě přitisklo k tichému Luxenovi. Právě teď jsem se cítila jako myš, kterou pronásledovala kočka. Obrovská a hladová kočka. Moje srdce mi bušilo v hrudi. Možná bych si ještě v mysli neměla psát slavnostní řeč za Oscara. „Dobře.“

„Chci vědět víc o Původním, co byl s tebou v supermarketu,“ nařídil. „Kdo je to?“ Neodpověděla jsem. Potřásl hlavou s pobaveným úsměvem a podíval se na Luxena vedle mě. Než jsem se mohla nadechnout, ruka mi obalila hrdlo, prsty se mi bořily do kůže a zabraňovaly příchodu vzduchu do mých plic. Trhnutí paniky mi přefičelo hrudníkem, když se mi rozšířily oči. Naposledy jsem se nadechla, aniž bych o tom věděla.

Rolland se naklonil dopředu a položil mi obě ruce na kolena. „Chci, aby bylo tohle jednoduché a ne chaotické. Jediné, co musíš udělat, je odpovědět na mé otázky.“

Drápala jsem Luxenovu ruku, ale on se začal proměňovat, a teplo mi pálilo kůži, světlo mě oslepovalo.

„A jestli chceš Daemona udržet naživu, raději si ceň svůj život,“ řekl tónem, jako bychom diskutovali, co bude k večeři. „Dobře?“

Přikývla jsem, nejlépe, jak jsem mohla. Luxen mě pustil a světlo ustoupilo. Sedl si zpátky na místo vedle mě a klidně si popravil rukávy.

Rolland se nepohnul. Pořád byl nakloněný dopředu, jeho ruce stočené na mých kolenou, což způsobilo, že mnou přešla vlna odporu. „Kdo to byl?“

Nesnášela jsem, co jsem se chystala udělat, ale nebyla jsem to jen já, koho jsem musela brát v úvahu. I když jsem ochraňovala Daemona tím, že jsem si zachraňovala krk, věděla jsem, že bych potenciálně mohla strčit Archera a Bůh ví, koho ještě, pod autobus.

„Jeho jméno je Archer. Nevím jeho příjmení, ani jestli vůbec nějaké má.“ Měla jsem husí kůži.

„A jak jsi s ním přišla do kontaktu?“ Rolland se zeptal.

Když se opřel dozadu, Sadi se přesunula ze sedadla vedle něj, na sedadlo vedle mě. Každý sval se v mém těle uzamkl, když její ruce nahradily jeho.

„Nelži, Katy.“ Naklonila se, její ústa blízko mého ucha. „Víme toho víc, než si myslíš.“

„Protože jste tady byli celý ten čas?“ zeptala jsem se.

Jemně se zasmála. „No nejsi ty rafinovaná?“ Zdálo se, že se její ostré nehty prodraly tenkým materiálem mých kalhot. „No tak, nestyď se.“

Krátce jsem se nadechla. „Potkala jsem ho v Daedalusu.“

„A to je co?“ zeptal se Rolland.

I když jsem se chtěla posunout dál od Sadi, zůstala jsem tam, kde jsem seděla. „Je to skupina uvnitř vlády, která pracovala na přizpůsobování Luxenů. Sledují je, mají o nich přehled –“

„Kontrolují je?“

„Do jisté míry.“ Nadechla jsem se, když Sadi natáhla ruku za mě a naklonila se, dostávající se do mého osobního prostoru. „Dělali experimenty.“ Když jsem jim říkala o Daedalusu, bojovala jsem proti nutkání zabořit mé nehty do jejího obličeje.

Rolland poslouchal, zatímco limuzína pokračovala dál. „Děkuji, že jsi byla tak ochotná, Katy. Byl bych tolik zklamaný, kdybys lhala.“

„A my bychom to věděli.“ Sadina ruka byla někde v okolí mého pupku. „Vidíš, my víme o jejich zbraních a onyxu. Ty věci nás sice můžou ovlivňovat, ale my víme, že tam jsou. Budeme na ně připraveni.“

Zmateně jsem přesunula pohled z ní na Rollanda. Ruce rozprostřel přes opěradlo svého sedadla, dělající si pohodlí. „Měli jsme tady výpomoc. Jsem si jistý, že na to si už přišla.“

Tlak uchopil mou hruď, když jsem začala mít ze všeho špatný pocit. „Někoho jako ona?“

Její hrdelní smích mi zvedal chloupky na pažích. „Jo, někoho jako mě. Jako tvého Archera. Ach. A o kom si nám ještě neřekla?“

Vzduch mi zmizel z plic. Rolland tiše zamlaskal. „Tajíš před námi něco nebo někoho, Katy?“

„Jo, tají.“ Sadi cestovala prstem po mé paži. Husí kůže následovala to zneklidňující pohlazení. „Jeho jméno je Luc, myslím.“ Ach Bože. „Ale to není vše.“ Sadi se podívala na Rollanda.

Usmál se. „Samozřejmě, že ne.“

Sadin prst putoval po mé čelisti. „Je tady Beth… a dítě.“

„Propána,“ zamumlal Rolland. Zírala jsem na něj, můj mozek odmítal přijmout tenhle zvrat. Poklepal prsty po zadní části jeho sedadla. „Opravdu jste si všichni mysleli, že bychom sem přišli bez pozvání? Že lidi s jejich inteligencí a pokroky na konci nebudou zdrojem vlastní záhuby?“

„Koneckonců, pojmenovat sérum po Prometheovi?“ Sadin dech mi tančil po tváři. „Myslím tím, není to seberealizace?“

Protože v řecké mytologii, Prometheus vytvořil člověka z hlíny, pak neuposlechl bohy, a dal lidstvu oheň, tudíž založil civilizaci. Byl potrestán za vlastní duchaplnost.

Přesně jako Daedalus.

Zašeptal Sadin hlas v mých rozbouřených myšlenkách.

Zděšení mě zaplavilo, když jsem k ní pomalu otočila hlavu. Její oči, zářivě modré, nebyly skutečné. Byly to kontaktní čočky. Stejně jako před námi Archer skryl oči, aby vypadal jako člověk. Sadi šla opačným směrem, dávající si čočky, aby vypadala jako Luxen. Ale to ona nebyla. Byla Původní.

A nejen, že byla schopná číst mi myšlenky po celý ten čas, taky slyšela Dawsonovy a Daemonovy, když byli ve své pravé i lidské podobě.

„Ano,“ zašeptala, její rty se otřely o křivku mé tváře, posílající záchvěv mou páteří. „Všichni jste v prdeli.“

Vnitřek limuzíny byl najednou příliš malý. „Proč?“ Bez dechu jsem vyslovila jedinou věc, která mě napadla.

„Proč ti to říkáme?“ Rolland líně zved paže. „Nebo proč ti klademe otázky? Jak vidíš, nemohli jsme na to přijít. Ti dva bratři byli chytří. I když byli v lidských podobách, na nic nemysleli.“

„Jsou mimořádně nádherní, a zatímco většina není požehnána dobrým vzhledem a inteligencí,“ řekla Sadi, smějící se, když se moje čelist sevřela, „pochybovala jsem, že byli jejich hlavy tak prázdné.“

„Byli věci, které mohla Sadi z času na čas zachytit-krátké záblesky myšlenek, které vzbudily naše podezření, když přišlo na to, jak upřímní k nám byli,“ Rolland pokračoval. „Ale nemohli jsme přijít na to, proč byli ti dva tak imunní vůči nám, když jejich sestra podlehla tak rychle. Ale pak jsi přišla ty.“

Sadi mi poklepala nehtem po špičce nosu. „Jaké štěstí pro nás.“

„Ty jsi odpovědí. Protože jsi byla zmutována, vytvořilo se mezi tebou a Daemonem nezlomitelné pouto.“

„A věděli jsme, že Dawson před námi něco skrýval,“ dodala Sadi. „Nebo někoho. To bude Beth.“

„Takže teď víme, že venku budou další Luxeni, jako Daemon a Dawson, kteří můžou být připoutání k lidem takovým způsobem, který by mohl být pro nás problematický. Není to tak, že byste byli vy čtyři jedineční. Musí jich být víc, a o tom je dnešek.“

Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu. Sadi se zasmála.

„Musíme upokojit ubohé lidi, přesvědčit je, aby si mysleli, že je jejich vůdci ochraňují, ale ty a já, no, my víme, že to se opravdu nestane.“ Usmál se tím svým okouzlujícím úsměvem. „Ale taky musíme poslat zprávu ostatním Luxenům tam venku, kteří si mohou myslet, že tahle naše věc není něco, co by si přáli podporovat.“

Můj puls v hrdle byl cítit jako kolibřík, který se pokoušel prodrat ven. „A tím jsme my? Zprávou?“

„Chytrá holka,“ odpověděl, když limuzína ostře zabočila doprava.

„Chce vědět jak,“ prohodila Sadi a já jí poslala temný pohled. Poplácala mě po tváři. „Měli bychom jí to říct?“ Pokrčil rameny. „Víš, budou se dívat Luxeni, a dokonce i přes televizi a kanály, na kterých to bude vysíláno, budou vědět, co jsme,“ vysvětlila. „Hodíme bratry přímo pod ten autobus, který ti dříve dělal starosti. Odhalíme je jako Luxeny.“ Zatraceně.

„A to se postará o dvě věci.“ Rolland se znovu předklonil. „Když lidi uvidí na vlastní oči, že Luxeni vypadají přesně jako oni a že někteří z nich pracují mezi lidmi, vyvolá to paniku.“

A tak bude pro ně jednodušší získat kontrolu.

„Přesně,“ zamumlala Sadi, prstem cestující po mém spodním rtu.

„A taky to pošle jasnou zprávu Luxenům, že nebudeme tolerovat ty, kteří by mohli co i jen nejméně naznačit, že budou stát proti nám.“ Úsměv zmizel z Rollandova obličeje, když se jeho zorničky proměnily na světlo. „Jak jsem řekl, poslouží to na dvě věci.“

Dobrý Bože. Panika, kterou vyvolají, bude mít astronomické rozměry. I kdyby to video napoprvé vidělo jenom malé procento světa, bude se to šířit po internetu. Pokud tam venku jsou Luxeni jako Daemon a Dawson, dostanou tu zprávu. Muselo existovat něco, co bych mohla udělat.

„Není nic, co můžeš udělat,“ řekla Sadi, čtoucí mi myšlenky.

Ale bylo. Zaklonila hlavu a začala se smát, a já si začala představovat všechny v limuzíně vrtět zadkem. Tichého Luxena. Rollanda. Sadi. Všichni předklonění, zadky ve vzduchu, vypadající jako naprostí blázni.

Sadi se odtáhla, mračící se. „Co to –“

Otočila jsem se v sedadle a jednala bez přemýšlení, nechávající instinkt převzít kontrolu. Riziko bylo obrovské, ale nemohla jsem dopustit, aby dosáhli svého cíle. Sadi něco zakřičela, když jsem přivolala Zdroj, až z hloubky mého nitra. Tichý Luxen mi vrazil ruku kolem hrdla, jak se energie valila mou paží, rapidně se otáčející, když jsem vypustila úder. Vzduch byl odříznutý a já nemohla dýchat, ale úder energie trefil přesně, vrážející do zadní části řidičovi hlavy.

Limuzína se ostře stočila doprava a pokračovala dál, zrychlující, když se řidič zhroutil na volant. Auto se zvedlo jen na dvě kola, a když se sevření kolem mého hrdla utáhlo, limuzína vyletěla do vzduchu.