Opposition - 9. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

DAEMON

Vůbec se mi tahle situace nelíbila. Už to, že byla Kat v jiném autě, bylo dost špatné, ale nechat ji se Sadi a Rollandem způsobilo, že jsem chtěl někomu pěstí prorazit hlavu.

Dee seděla vepředu, vedle jednoho z nově příchozích, oblečená jako mini-Sadi v kalhotovém kostýmu. Bože, to způsobilo, že jsem chtěl vyskočit z kůže. Na tom byla asi stovka věcí, které se mi nelíbily, a všechny z nich mě nutily udeřit se do obličeje. Měl jsem rváčskou náladu.

To bylo tak zvrácené po tom blahu, které jsem zažil ráno s Kat. Čas strávený s ní, v ní, se teď zdál, jako by byl před věčností. V mých myšlenkách bylo podivné, zoufalé ostří, které jsem nemohl setřást. Jako například pocit jejich rtů a to, že to téměř vypadalo, jako by to bylo něco v minulosti.

Dawson mi poslal dlouhý pohled, než přesunul svou pozornost zpátky k oknu. Byl napjatý jako luk. Starosta bydlel v osamocené části, a my jsme pořád byli asi pět mil od města. Chtěl jsem říct chlápkovi za volantem, ať si zatraceně pospíší. Najednou auto před námi duplo na brzdy, a já byl hozený dopředu, když ho náš Hummer následoval. Svíral jsem sedadlo přede mnou a zaklel pod vousy.

„Co se děje?“ zeptala se Dee, mračící se. „Neměli bychom zastavovat.“

Vepředu, černý sedan zatočil doleva bez jakéhokoliv varování a viděl jsem něco, co způsobilo, že se mi šíleně zastavilo srdce na několik úderů. Zděšení se mi v žaludku zformovalo do koule. Limuzína, ve které cestovala Kat, se stočila do pravého pruhu, a pak se převrátila na bok. Sebrala se sebou policistu na motorce, a když se otočila, přímo do cesty druhé, řidič změnil podobu příliš pozdě, a vrazil do čelního skla sedanu. Limuzína byla ve vzduchu, letící několik stop, než dopadla na střechu. Kov vrzal.

„Zastavte auto!“ zakřičel Dawson.

Já jsem se už natahoval ke dveřím, zatímco Hummer se smykem zastavil. Rozrazil jsem dveře dokořán a nezastavil jsem se, abych si promyslel, jak to asi vypadalo, když se tucet Luxenů vyřítil ze svých příslušných vozidel. Nezajímalo mě to.

Protiskl jsem se kolem jednoho v uniformě a běžel jsem k zničené limuzíně. Jediný způsob, jak jsem věděl, že byla Kat pořád naživu, byla skutečnost, že jsem dýchal, ale to neznamenalo nic. Mohla být poraněná, a to vědomí, že by mohla být opravdu zraněná, bylo dostatečné na to, aby se mi podlamovala kolena. Dawson a Dee byli hned za mnou, když jsem obešel rozdrcené, blikající tělo Luxena, který byl na motorce. Uvnitř limuzíny zazářilo jasně bílé světlo. Zastavil jsem se. Zadní dveře limuzíny se rozletěly a letěly napříč cestou takovou sílou, že proletěly přímo skrz Luxena v policejní uniformě. Jako, že z jednoho Luxena se najednou stali dva „ne úplně vcelku“ Luxeni.

„Svaté půlky,“ zamumlal Dawson.

Jakmile ta slova vyšla z bratrových úst, modrá, červená a bílá silueta následovala cestu dveří, letící přes silnici a vrážející do borovice. Starý strom se zahoupal. Jehličí dopadlo na půdu, když ta čmouha spadla tváří přímo na zem. Sadi.

Moje rozšířené oči střelily zpátky k limuzíně, když se na asfaltu objevila jedna malá, jemná ruka, a pak následovalo štíhlé rameno v černém svetru. Kat se vytáhla ze zničeného otvoru, kde kdysi bývaly dveře. Vytlačila se na nohy a odhrnula si své dlouhé vlasy z obličeje. Z pusy jí tekla krev a její kalhoty byly na pravém stehně roztržené, pokryté červenou. Vystartoval jsem směrem k ní. Zastavila mě dvě slova.

Podívala se na mě, zhluboka se nadechující, když se jí bílé světlo zbarvené červenou rozlilo po pažích. „Vědí to.“

Dawson zaklel, když se přes nás dva přehnala vlna porozumění. Dee zakřičela, když jsem vyklouzl ze své lidské podoby. Bylo to jako sundat si sako. Konec hry. Jediná věc, na kterou jsem byl schopný myslet v té chvíli, bylo dostat ty, o které jsem se zajímal, sakra pryč. Otočil jsem se a vypustil Zdroj na řidiče, než mohl mít šanci použít Luxena na naše prdele.

Náš druh nebylo zrovna nejlehčí zabít. Byli jsme jako mimozemští zajíčci Energizer. Pořád jsme vstávali a pořád přicházeli. Úder musel být pro náš systém osudný. Tak trochu jako se zombíky-což byla podobnost, kterou by Kat schválila-jeden způsob byl utrhnout hlavu. Další byl úder do srdce. Ale jeden zásah Zdroje to nikdy nedokázal.

Řidič klopýtl, natáhl se dozadu, aby vypustil svou vlastní kouli neštěstí, a já ho trefil znovu a znovu, přímo do hrudníku. Mnohonásobné rány ze Zdroje to dokázaly. Bílé světlo rozsvítilo řidiče, pulsující jeho sítí žil, a pak všechno světlo zhasnulo, když se řidič svalil jako papírový sáček ve větru. Dawson se zbavoval potlačované agrese, když vystartoval po Luxenovi v oblečení důstojníka. Kat se otočila zpátky k limuzíně se zdviženými pažemi a převrátila zmačkané auto zpátky na kola. Do prdele.

Vysoký Luxen, který sotva mluvil, spěchal ven z auta a já zamířil k němu, lehce se vyhýbající zásahu světla, ale krátce na to se zastavil, když se Katiny dlouhé vlasy zvedly z jejích ramen. Statická elektřina praskala ve vzduchu kolem ní. Výbuch Zdroje opustil její ruku, vrážející do Luxena a vymršťující ho do vzduchu. Nezastavila se, posílající další a další, dokud se nezřítil zpátky na kapotu auta. Třpytivá, žhavá louže tekutiny se rapidně formovala pod nehybným tělem. Ach, jisté části mého těla mi začaly brnět, když jsem to viděl. Kat se obrátila směrem ke mně, její oči zevnitř zářily. V té chvíli vypadala jako bohyně-bohyně pomsty.

Kdybychom nebyli uprostřed boje, měl bych tě právě teď opřenou o strom.

Jedna strana jejich rtů se zvedla.

 Ty seš takovej… Za tebou!

Otočil jsem se a chytil Luxena za paži.

Trataaie!

Běsnil, označující mě za zrádce.

Cokoliv.

Obrátil jsem se na stranu, pevně sevřel Luxena, když jsem ho zvedl a odhodil ho jako frisbee. Luxen zavířil vzduchem a narazil do telefonního sloupu. Dřevo se rozštípalo. Vedení se přetrhlo a elektřina se vyklenula, posílající do vzduchu jiskry.

Kat spěchala kolem mě, uvolňující energii na Luxena, který se plížil za Dawsonem, zatímco on sundával dva další. Nově příchozí se k ní natočil, vřeštící, když sevřel své rameno, a pak na ni zaútočil. Bože, Kat je ale tygřice. V poslední chvíli uhnula na bok a kolenem vrazila do jeho bránice, a pak mu rukama plácla po skloněné hlavě. Zdroj jí praskal z rukou, padající v kaskádách přes Luxena přímo do jeho hlavy. Další padl. Zatraceně, byla šíleně nádherná.

Na okraji cesty byla Sadi vzhůru a klopýtala dopředu. Umístila ruku na kapotu auta, podepírající se. Kat zamířila k ní, odhodlanost usazená v liniích její bledé tváře. Sehnula se dolů, zvedla poškozené dveře auta a rozmáchla se jimi jako basebalovou pálkou. Dveře trefily Sadi do hrudi, čímž ji odhodily od auta a dolů na jednu nohu.

„To bylo za to, že jsi byla naprostá mrcha!“

Popadla Sadi za záda, tlačící ji dopředu. „Tohle je jen za pomyšlení na to, že je v pořádku dotýkat se mě.“ Konečný úder přišel zepředu, čímž ji odrazila hlavu do příštího týdne.

 „A tohle je za to, že jsi vůbec vyslovila Daemonovo jméno.“ Sadi se skácela na zadek s koleny pokrčenými pod ní a Kat, zhluboka dýchající, se otočila ke mně.

Do hajzlu, Kotě, ty seš ale drsňačka, téměř děsivá, a přece šíleně žhavá.

Hodila dveře na zem. „Nemyslím, že je mrtvá.“

Vypadá mrtvá.

Její ret se stočil nahoru. „Je Původní. Ani nevím, jak jednoho z nich zabít, ale opravdu to chci zjistit.“

Než jsem mohl zpracovat to odhalení, Luxen běžel odzadu našeho malého karavanu a chtěl se přidat k našemu úžasnému „zadky nakopávajícímu“ večírku. Ustoupil jsem o krok, obhlédl se a natáhl se k síle ve mně, když jsem si prohlížel dokonalou zbraň.

Intenzivní vlna ze mě vyšplouchla, popraskal asfalt a odhodila auto na jeho stranu. Rozezněly se sirény, když vlna zasáhla borovice obklopující cestu. Dvě se násilně zatřásly, a pak se vykořenily. Dolů visely hrubé kořeny, držela se na nich hlína a vůně bohaté, staré půdy naplnila vzduch.

K zemi!

Poslal jsem zprávu a Kat s Dawsonem si lehli na zem jako profíci.

Borovice proletěly napříč cestou jako obří šňůra na prádlo, zachytávající a zvedající linii zářících postav, odnášející je přes cestu do další husté řady borovic. Spustil jsem ruce, setřásl napětí plížící se mými rameny a postoupil dopředu. Někteří vypadali jako rozmačkaní brouci na čelním skle a byli pokrytí zářivou tekutinou. V dohledné době znovu vstávat nebudou, ale ostatní jo.

Kat se vyšplhala na nohy. Narovnala se a ukázala na limuzínu. Rolland vypadl ven, pořád v lidské podobě.

„Zabijte je!“ zakřičel, pak to zopakoval v našem rodném jazyce.

Ještě jich stálo alespoň sedm, a když jsem zamířil k Dawsonovi a Kat, věděl jsem, že naše šance nevypadaly dobře. Jistou škodu jsme napáchali, tu a tam jsme někoho sejmuli, ale pořád jich zbylo moc. Příliš moc.

Během toho všeho tam Dee stála. Nezapojovala se do boje, nešla na pomoc ani nám, ani jim. Stála na boku cesty, její ruce byly stočené do pěstí, sledující zbytek Luxenů, jak nás obklopují. Zvedl jsem ruku, když jsem se k ní natáhl. Musela se k nám připojit. Nebyl jiný způsob. Nezáleželo na tom, jak silné bylo spojení, my jsme byli její skutečná rodina. Ale nepohnula se, když se ostatní přibližovali.

Dee?

Podívala se na mě a potřásla hlavou, o krok ustupující.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Na hrudi mě tlačila váha, když jsem na ni zíral. Nemohla se takhle rozhodnout. V žádném případě. Luxeni se přibližovali.

Tohle je špatné.

Dawsonův hlas mnou proplul.

Tohle je opravdu špatné.

To bylo, ale takhle nezemřeme. Omotal jsem ruku kolem Katiny a ona mi ji stiskla, způsobující, že světlo pulzovalo mou paží. Přitáhl jsem si ji blíž, když se Dawson přesunul a postavil se před ní. Nebylo to tak, že bychom si mysleli, že by to sama nezvládla. Ale koneckonců, my jsme byli silnější. My jsme zvládli víc ran, a několik závažných ran rozhodně směrovalo naším…

Něco, co znělo jako stovky ptáků s obrovskými křídly, sestoupilo na les, který nás obklopoval. Otočili jsme se, stejně jako ostatní Luxeni, když šest tmavých helikoptér překlenulo vrcholky vysokých borovic. Naklonily se, když se přibližovaly k cestě, dveře se otvíraly na všech kromě jedné, která kroužila dokola a dveře už měla dávno otevřené.

Několikrát, jsem viděl film, Černý jestřáb sestřelen. Věděl jsem, na co jsem se díval. Lana spadla přes okraj, kroutící se směrem k zemi. Během vteřin se ve dveřích helikoptér objevili vojáci oblečení v černém, obličeje měli skryté za ochrannými helmami. Někteří se natáhli pro lana, a slanili se dolů. Ostatní si klekli na okraje helikoptér, mířící na nás zbraněmi, které mi připomínaly malé raketomety.

Byly to ty samé zbraně připevněné na zádech vojáků utíkajících po ulici. PEP zbraně se smrtícími projektily. Zbraně smrtelné pro Luxeny, hybridy a Původní. Ach sakra.

KATY

Každá část mého těla bolela. Věci se změnily z podělaných na zasraně podělané během minut. Opravdu jsme byli v hajzlu všemožnými způsoby.

Bratři vklouzli do svých lidských podob, zatlačili mě zpátky ke zničenému autu, když vojáci klesli na zem. Neměli jsme šanci. Ne s tolika vojáky, kteří se na nás spouštěli jako déšť. Daemonova ruka se stáhla pevněji kolem mé, když se jeden Luxen napřáhl, posílající úder ze Zdroje na nejbližší helikoptéru. Energie ji trefila hned pod vrtulí. Jiskry létaly, když helikoptéra prudce zatočila, točící se mimo kontrolu do borovic. Ten náraz zatřásl zemí a vlna tepla z ohnivé koule mě přinutila couvnout blíž k autu za mnou.

Voják si klekl na jedno koleno, zvedající svou zbraň. Na konci ústí byl modrý záblesk, a pak vystřelilo světlo, vypadající téměř jako Zdroj, ale byl to zářivý lesk modré. Vrazil do Luxena, osvětlující ho, jako by ho trefil blesk. Zjevilo se chvějící pulsování, bělavě červené, a pak Luxen spadl dozadu. Když záře z Luxena vybledla, bylo očividné, že v něm nezbyl žádný život. A pak se rozpoutalo peklo.

Záblesky PEP zbraní proudily napříč ulicí, stejně jako i světlo ze Zdroje. Obě strany rychle padaly k zemi, skácely se jako domino.

„Ježíši,“ zabručel Daemon, když mě odstrčil na bok.

Vrazila jsem do Dawsonova hrudníku, když zatoulaný paprsek z PEP zbraně zasáhl auto. Zatlačil mě kolem kapoty a pořád mě tiskl, ale já jsem zabořila paty do země, natahující se kolem auta, abych mohla vidět Daemona. Pohyboval se mezi opuštěnými auty, modré a bílé světlo sršelo kolem jeho těla.

„Dee!“ zakřičel.

Moje oči hledaly jeho sestru, nacházející ji dále na cestě, blízko rychle se vzdalujícího Rollanda. Mířil k ní, těsně se vyhýbající zábleskům světla. Moje srdce mi v hrudi poskočilo, když exploze z PEP zbraně udeřila do země jenom pár centimetrů od jeho nohou.

„Daemone!“ Vystartovala jsem k němu, ale někdo mě popadl zezadu.

„Chceš se nechat zabít?“ Dawson mnou trhnul k jeho pevné hrudi, a když jsem bojovala, abych se vysvobodila, zvedl mě přímo ze země.

Sevřela jsem jeho předloktí, kopající nohama. „Pusť mě!“

Dawson mě pořád tahal podél boku cesty, když Daemon přeskočil sedan, běžící směrem k jeho sestře. Dawson se otočil a poblíž limuzíny byly záblesky světla téměř oslepující. „Dobrý Bože,“ zamumlal mi Dawson do ucha. „Podívej se na ně.“

Na chvíli jsme mohli jenom zírat. Položil mě na nohy, jeho sevření povolilo. Sdíleli jsme stejné vnější, možná morbidní okouzlení. Jeden po druhém Luxeni útočili, a byli zdviženi úderem z PEP zbraní vojáků, kteří vytvořili téměř neproniknutelnou linii. Luxeni si byli dobře vědomí zbraní, ale zdálo se, že tak úplně nepochopili skutečnost, že na jejich smrt stačil pouze jeden úder. Ale jelikož mě to nezajímalo, mohli běžet přímo k vojákům, jestli chtěli. Ať si poslouží.

Ačkoli se dva vojáci řinuli středem cesty, mezi auta, hledající Luxeny, kteří měli alespoň trochu zdravého rozumu, a utíkali. Jeden z vojáků mířil přímo k Daemonovi, který dohonil Dee a držel ji za ramena, třesoucí s ní. Rolland byl na okraji cesty, příliš blízko nich. Kdybych celou tuhle situaci měla popsat slovy, tak by to bylo jenom: Všechno šlo pomalu do prdele. Jediné, na co jsem mohla myslet, bylo, dostat se k Daemonovi.

Vrazila jsem nohou do Dawsonovy, překvapující ho, takže mě pustil, a já se osvobodila, běžící podél boku cesty, jeho klení následovalo každý můj krok. Bolest mi procházela nohou, když jsem utíkala mezi Hummerem a autem. Voják si klekl na koleno, narovnávající zbraň.

Vepředu před vojákem se Dee, vytrhla svému bratrovi se zkrouceným obličejem. „Ne!“

„Prosím –“ Znovu se po ní natáhl.

„Ne. Ty to nechápeš!“ Odstrčila ho a on klopýtl, spíš ze šoku než z její síly. „Pro jednou se necítím zraněně. Neobávám se. Chci tohle.“

Modré světlo zapulsovalo na konci ústí, ale nemohla jsem už vytáhnout ani trochu ze Zdroje. Byla jsem vyčerpaná, zlomená. Odrazila jsem se se vší mou fyzickou sílou, víc než ochotná čerpat z posledních sil. Od klečícího vojáka jsem nebyla dál než tři stopy, když se další voják najednou objevil přede mnou. Zastavila jsem se prudce, ztratila rovnováhu a přistála na zadku. Konec PEP zbraně byl umístěný před mým obličejem.

„Nehýbej se,“ ozval se tlumený hlas zpoza helmy.

Modré světlo zaplápolalo z další zbraně a převalil se přese mě děs, když jsem vykřikla. Daemon se obrátil, chránící svou sestru, dokonce i když ho odstrčila znovu. Úder z PEP zbraně přefrčel kolem aut, překonávající vzdálenost mezi zbraní a místem, kde stáli Daemon a Dee, zasahující svůj cíl přímo do hrudi. Za nimi byl Rolland sražen, blikající mezi podobami. Jeho hlava bouchala o cestu, když řval. Záře, která ho obklopovala, jednou zatepala, a pak tam nebylo nic. Voják nemířil na Daemona. A Daemon zíral, jeho oči rozšířené, jeho hruď se ostře zvedala a klesala.

Dee, zaváhala, a pak se otočila, měnící se na světlo a mizející mezi hustými borovicemi. Modré světlo se odrazilo od kmenů stromů, sledující její únik. Daemon se začal otáčet, aby šel za ní, ale zastavil se, když viděl mě. Koutkem oka jsem viděla, jak byl Dawson vedený k místu, kde jsem pořád seděla.

„Řekl jsem ti, abys zůstala na místě,“ procedil mezi zuby bez toho, aby se odvrátil od vojáka se zbraní, namířenou na mě.

„Vypadá to, že u tebe to fungovalo,“ střelila jsem zpátky.

Další voják teď měl Daemona u sebe, směrující s ním k místu, kde jsme byli. Když k nám přišel, pomalu se sehnul.

„Stůj v klidu,“ vyštěkl voják.

Z Daemona se valil vztek, když pokračoval, střílející po vojákovi pohledem, který křičel, aby se ho pokusil zastavit. Prst se na spoušti pohnul, když Daemon omotal ruce pod má ramena a zvedl mě. Přitáhl mě do útočiště jeho náruče, přizpůsobující tělo tak, že ze mě bylo vidět jen málo.

Sval v Dawsonově čelisti pulsoval. „No, do prdele.“

Vrtule helikoptéry prorazila vzduch a během vteřin další černý jestřáb dosáhl vrcholky borovic, klesající doprostřed silnice, pár metrů od nás, rozviřující vzduch a způsobující, že moje vlasy vyletěly zpod Daemonovych paží, když jsem se přitiskla blíž k němu.

Unavená a zmlácená, vyčerpaná jako zkroucená houba, jsem věděla, že jsme skončili. Všichni tři. Jestli zahájí palbu, bude konec. Mdlý pocit se mi plížil hrdlem. Chtěla jsem zavřít oči, ale to se zdálo jako zbabělá cesta ven.

Slyšela jsem zvuk skřípajícího kovu, a pak se dveře helikoptéry otevřely, pomalu odhalující osobu, která uvnitř klečela, zírající na nás. Čekající. Jako vždycky. Nancy Husherová.