Opposition - 23. kapitola

Překlad: Janka, Mili
Kor.: Majuš

DAEMON

Ten bastard vkráčel dovnitř, jako by to tam vlastnil, zcela nenuceně a bez obav. Dokonce i jeho zatracené černé kalhoty a bílá košile vypadaly uhlazeně. V zadní kapse mých džínů mě zbraň plná nábojů pálila, ale než jsem se po ní mohl natáhnout, promluvil.

„Ani nemysli na to, že bys něco udělal. Vím, že ani ty, ani tvoje sestra nespadáte mezi ostatní. Věděl jsem, že budeš těžký oříšek, ale tvoje sestra mě překvapila. Hra končí.“ Sotva se na nás podíval, když přešel ke stolu, vysunul židli a sedl si. „Tvoje sestra a ten, co je s ní, budou zabití, než stihneš mrknout okem, pokud uděláš něco, co se mi nebude líbit. Pamatuj na to.“

Hrdlem mi prošlo hluboké zavrčení. Podíval se na mrtvou Luxenku, a pak jeho fialové oči sklouzly na nás. Zamlaskal pod vousy. „Daemone Blacku, vkládal jsem do tebe tolik nadějí.“

Stálo mě to všechno nevypálit jeho zadek zpátky do vesmíru. „Legrační. Tolik zníš jako někdo, koho už znám. Ji jsem taky zklamal.“

Zvedl jedno tmavé obočí. „Hm. Nech mě hádat. Nancy Husherová?“

Zaťal jsem stoličky. „Jsi s ní v kontaktu?“

Ethan si líně otřel prsty o kalhoty, a pak si přehodil nohu přes nohu. „Ne tak docela, Daemone. Prosím.“ Natáhl ruku a dvě židle se odsunuly od stolu. „Sedněte si.“

„Ne, díky,“ řekl jsem, když se ke mně Kat přiblížila. Neměl jsem ponětí, v jakém rozpoložení teď byla.

Ethan se napjatě usmál. „Ve skutečnosti jsem vám nedával na výběr. Sedněte si, jinak pošlu zprávu těm venku, aby zabili tvou sestru. Pomalu.“

Hněv byl v mé krvi jako hořká kyselina, když jsem zíral na toho Staršího nebo cokoliv, co ve skutečnosti pro náš druh byl. Promluvila Kat, její hlas byl překvapivě vyrovnaný na to, čím si právě prošla. „Sedneme si.“

Podíval jsem se na ni a viděl, že její obličej byl bledý a její oči trochu opuchnuté, ale její šedý pohled byl ostrý. Vzal jsem ji za ruku.

Ethan vyštěkl smíchem, když nás sledoval. „Řekni mi, Daemone, co tě přinutilo zamilovat se do člověka?“

Jak jsem na to asi měl odpovědět? Seděl jsem na židli nejblíž Ethanovi, takže Kat seděla dál. „Proč to vůbec chceš vědět?“

„Jsem zvědavý.“ Naklonil hlavu na bok. „Odpověz mi.“

Měl jsem pocit, že mi zuby za chvíli prasknou. „Co se na ní dá nemilovat?“

„No, je člověk.“ Jeho pohled kmitl k ní, jeho horní ret se zkroutil. „Je zmutovaná, ale v podstatě je pod tím vším člověk.“

„A?“ vyzvala ho Kat.

Ignoroval ji. „Je člověk, Daemone.“

„Na tom mi nezáleží.“

„Opravdu? Protože si pamatuju Daemona, který nesnášel lidi, nesnášel, co udělali jeho bratrovi a co přinesli jeho rodině,“ odpověděl Ethan. „Pamatuju si Daemona, ve kterého jsem tolik doufal.“

„Mýlil jsem se, když jsem nesnášel lidi za to, co se stalo Dawsonovi. Nebyla to chyba Beth ani skutečnost, že se do ní zamiloval. Byla to vina Daedalusu.“

„Organizace, kterou řídí lidi.“

Zúžil jsem oči. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo udržovat konverzaci a vyčistit si mozek od všeho, co jsme si naplánovali. „Jo, díky žes mi to objasnil.“

Vypadal klidně. „Nemůžeš mi říct, že kdyby tvůj bratr nikdy nepotkal tu lidskou holku, věci by nebyly jiné. To samé s tebou. Možná by byl jiný i celý svět. Konec konců, vaše činy ve Vegas nám poskytly skvělou příležitost.“

Sval v mé čelisti začal pulsovat. Tu lidskou holku. Pamatoval jsem si, jak tak Kat nazval dvakrát, a tehdy jsem nepocítil takovou čistou nenávist, jen nechuť, ale teď jsem to chápal. Ach jo, opravdu jsem tomu začínal rozumět. „A hádej co, Ethane.“ Mohl jsem na sobě cítit Katin pohled. „Nezměnil bych ani jedinou zatracenou věc. A Dawson taky ne. Takže to skousni.“

Za jeho fialovýma očima se rozsvítilo, a pak zhaslo bílé světlo. „Co kdybych ti řekl, že tví rodiče byli naživu, když sem přišli?“

Chvíli jsem vůbec nemyslel… nemohl jsem. Jeho slova nedávala smysl.

„Cože?“ dožadovala se Kat.

Ethan se jejím směrem ani nepodíval. Jeho pohled byl uzamčený na mně, jako by mě chtěl později pozvat na večeři. „Tví rodiče, Daemone. Co když přišli na Zem, ale lidi je zabili? Co bys pak cítil ke svému drahocennému človíčkovi? Nebo jakémukoliv člověku?“

Neschopný nereagovat na to, co říkal, jsem se opřel a zíral na něj. Znovu jsem na sobě mohl cítit Katin pohled a já jsem se nemusel dívat příliš hluboko, abych zjistil odpověď. „Ano. Cítil bych to stejně.“

Zvědavě se na mě díval. „Byli… byli naživu?“ zeptala se Kat.

„Na tom nezáleží,“ vyštěkl jsem. A byla to pravda. Na ničem z toho teď nezáleželo. „Tohle jsou sračky. Všechno.“ Moje ruce se na kuchyňském stolu zkroutily do pěstí. „Co chceš, Ethane? Proč tohle? Chceš převzít kontrolu nad světem nebo co?“

„Nadvláda nad světem?“ Ethan se zasmál. „To je takové klišé. Tak zatraceně hloupé. Mám u prdele vládu nad touhle nebo jakoukoliv jinou planetou.“ Zvedl jsem obočí. „Mí rodiče byli zabití, Daemone. Ale to si pravděpodobně již uvědomuješ, jelikož přesně víš, co jsem, a jsem si jistý, že ti Nancy Husherová řekla… No, řekla polovinu pravdy.“ Ethan si složil ruce v klíně. „Byl jsem součástí první skupiny Původních, než Nancy zakročila v mladém a křehkém věku, aby byla na čele Daedalusu.“ Jeden z první skupiny? Jo, jestli to, co o nich řekla Nancy, byla pravda, první skupina opravdu k věcem nepřistupovala dobře. „Když si uvědomili, že můj otec zmutoval mou matku, uvěznili je. Začali na nich dělat experimenty. Jakákoliv láska, kterou k sobě ti dva mohli přechovávat, byla zničena věcmi, které jim dělali a které je nutili dělat, včetně mého početí,“ vysvětlil bez kapky emoce. „Byl jsem součástí omezené skupiny Původních a vyrůstal jsem v laboratoři.“

„To je na hovno.“

Znovu se mu na obličeji objevil ten napjatý úsměv. „Nemáš ani ponětí. Roky jsem žil s vědomím, že mohli můj život ukončit, kdybych něco udělal špatně. Znovu a znovu jsem sledoval ostatní Původní, příliš mladý opravdu porozumět tomu, co byli, jak je vzali a nikdy jsem je neviděl. Byli zabití. A pak jsem je sledoval, jak zabili mé rodiče za přestupek, který jsem spáchal já.“

Moje ruce, sakra, celé moje bytí se nemohlo dočkat konce. „Jak jsem řekl, je to na hovno, ale vážně nechápu, proč mi to říkáš.“

„Ne?“ Ethan se zasmál a poprvé se na jeho obličeji objevila skutečná emoce. „Žil jsem v laboratoři Daedalusu, dokud jsem nebyl dost starý na to, abych byl umístěný venku, do řízené pozice. Ne jako někteří, kteří byli umístění jako senátoři nebo doktoři. Ne. Byl jsem umístěn uvnitř Luxenského společenství, bylo mi nařízeno, abych na ně dával pozor.“ Zasmál se. „Jako bych jim s něčím pomohl. Nebo kterýkoliv Původní z mé třídy.“

„Třídy?“

„Ano. Bylo tam zhruba pět tříd. Já byl součástí první. Váš přítel venku byl ve druhé skupině a byly ještě tři další.“

Hádal jsem, že ty poslední dvě byly ty, kde byl Luc a ty šílené děti. „Jsou všichni Původní z tvé skupiny takoví, jako ty?“

„Jako já,“ nafoukal se, třesouc hlavou. „Myslíš tím, jestli chtějí to, co já, nebo už nejsou pod kontrolou Daedalusu? Na to jsou dvě odpovědi. Žádný Původní nemůže být opravdu někým ovládaný. Prakticky jsme nejblíž k bohům.“ Páni, naznačila Kat ústy. „A ti, co z naší třídy zůstali, kterých je jen pár, chtějí přesně to, co já.“

Kat si sedla víc dopředu a sklouzla rukama ze stolu. „Jen pár? Není moc těch, co zůstali z tvé… no, třídy?“

Jeho pohled sklouzl jejím směrem a mně se to nelíbilo. Ani trošku. „Když jste vy dva utekli z Daedalusu a stalo se to ve Vegas, Daedalus začal uklízet… vyhlazoval Původní.“

Její obočí se stáhlo. „Oni říkali, že to začali dělat, když přijeli Luxeni.“

„A ty věříš čemukoliv, co řekne člověk? Samozřejmě, že jo, jelikož ty jsi člověk.“ Zašklebil se, jeho odpor očividný a mě začínal už opravdu štvát. „Začali to vyklizovat, když jste se rozhodli sejmout Vegas. Přes celou krajinu jsme padali jako mouchy a jednoduše nastal čas to ukončit.“

„Ukončit to.“ Začínal jsem vidět, kam tohle směrovalo.

„Našel jsi způsob, jak komunikovat s Luxeny, kteří tady nebyli.“

„Pracovali jsme na způsobu a řekněme, že jsme jim otevřeli dveře. Bylo to dokonalé načasování.“ Napřáhl ruce. „A tady jsme. Většina Luxenů, ti tady a taky ti, kteří přišli nedávno, se mi zodpovídají.“ Jeho úsměv se roztáhl. „Dokážu být hodně přesvědčivý.“

Kat na něj zírala. Přešla vteřina. „Nesnášíš lidi.“

„Protiví se mi,“ potvrdil. „Hnusí se mi. Jsou slabí a křehcí. Jsou nestálí a nebezpeční. Zaslouží si všechno, co se na ně chystá. Luxeni jim chtějí vládnout a taky budou. Už se to děje a mně to nevadí. Nezajímá mě, co dělají, dokud lidi trpí a prožívají vše, co jsem prožíval já.“

„Všechno tohle… všechno tohle jen kvůli tomu, co se stalo tobě?“ zeptala se, pomalu třesoucí hlavou. Nevíra zbarvila tón jejího hlasu. Nevinil jsem ji. Taky jsem byl v šoku. O převzetí kontroly nad světem mohli alespoň usilovat. Tohle? Tohle byla jen ošklivá nenávist a pomsta a… jo, šílenost. Jak dokázal dostat na svou stranu tolik Luxenů bylo mimo mé chápání. Jak ho nemohli prokouknout? Ačkoli do hajzlu, já jsem ho nikdy neprokoukl. „Děláš to jen kvůli tomu, co ti bylo způsobeno,“ zopakovala Kat.

„A kvůli tomu, co způsobili ostatním mého druhu.“ Jeho oči znovu zablikaly. „A co by pořád dělali, dokonce i po zničení Daedalusu a jejich projektů.“

„Ale jsou lidi, kteří by nikdy nic takového neudělali. Kteří by přivítali Luxeny,“ hádala se. „Nemůžeš soudit celou rasu lidí jen na základě toho, co udělalo jejich malé procento.“

„Již se stalo,“ opověděl.

Ježíši. Na tohle nebyla slova. „To je šílené!“ Katiny tváře zaplály hněvem a zatraceně, měla pravdu. „To je ještě horší než to, jak se Luxeni chovají k Arumům a naopak. To je naprosto –“

Ethan se pohnul tak rychle, že jsem ho chvíli nemohl zachytit. V jednu vteřinu seděl a v tu další byl hned vedle Kat, jeho prsty se jí zkroutily kolem krku.

Vystřelil jsem ze židle a svalil ji. Začínal jsem se měnit.

Pusť ji.

Jeho sevření na jejím krku se utáhlo.

„Udělej ke mně ještě jeden krok. Proměň se nebo přivolej Zdroj a já jí zlomím vaz. Uvidíme, jestli ji z toho vyléčíš.“

Moje srdce-zatraceně-moje srdce se mi v hrudi zastavilo, když jsem na ně zíral. Kolem krku držel taky mě, protože měl v rukou celý můj svět. Donutil jsem se potlačit proměnu a řekl jedno slovo, o kterém jsem si myslel, že ho tomuhle bastardovi nikdy neřeknu.

„Prosím.“ Těžce jsem polkl, ale ta slova ze mě vyšla snadněji, než jsem si kdy mohl představit. „Prosím, neubližuj jí.“

Ethan se jí zašklebil do obličeje. „Prosíš o člověka, který by pro tebe to samé neudělal.“

„Udělal bych pro ni cokoliv.“

„A já bych udělala… to samé pro něj,“ vydechla Kat, ruce se jí kroutily v klíně. „A nikdy bych… nebyla tak zasraně ztřeštěná jako ty.“

„Kat,“ varoval jsem ji.

Ethanovy prsty se utáhly a ona sebou trhla. „Pardon?“

„Jsi horší… než Luxeni. Soudils miliardy lidí za něco, co neudělali.“ Její hlas se zlomil.

„Ublížils mé mámě. Nikdy ti nic neudělala a pravděpodobně ani neznáš její jméno.“

„Ta mrcha?“ Ethan střelil zpátky. „Nestojí za to vědět její jméno.“

Stalo se několik věcí najednou. Zvenku zaplálo modré světlo, byla to svatozář, která ozářila všechna okna, a tančilo přes zdi. Na střechu bušil zvuk obrovských křídel.

Téměř z každého směru se ozývaly výkřiky. Ethan zvedl hlavu, obočí se mu svraštilo při zmateném pohledu.

Kat odkopla židli dozadu, vykopávající nohu nahoru. Její chodidlo vrazilo do Ethanovy bránice. Škubla sebou dozadu a on klopýtl ke stolu. Vystřelil jsem k ní, chytající ji za ramena, než mohla spadnout. Vytáhl jsem ji nahoru a pryč od Ethana, když jsem se proměnil. Okna směrující k přednímu dvorku nad dřezem explodovala.

Otočil jsem Kat za sebe, ochraňující ji před střepy létajícího skla. Muži v černém s ochrannými štíty na obličeji přistáli v kuchyni jako někdo přímo z akčního filmu, jejich boty skřípaly na rozbitém skle. No, předpokládal jsem, že přišla armáda, nebo tým SWAT právě vtrhl do špatného domu. Masivní zbraně, které vztyčili-PEP zbraně-mi napověděly, že můj první předpoklad byl správný. Couval jsem s Kat, protože jsem nechtěl, aby se zapletla do toho, co se právě chystalo podělat, ale já jsem nebyl jediný, kdo se chtěl ze středu tohohle všeho dostat pryč.

Ethan se obrátil a ten bastard začal utíkat.

KATY

Vřelo ve mně tak strašně moc emocí. Bylo to jako tornádo připravené vyhladit vše, co mi stálo v cestě. Mé smysly byly přetížené a byla jsem ohromena vším, co se stalo – co se stále dělo.

Chlápci právě vpadli do mého domu skrz okna.

Máma byla mrtvá.

Celý svět se obrátil vzhůru nohama. Všechno kvůli pomstě. To bylo všechno. Nic důležitého. Jenom šílená pomsta, a ta změnila celičký svět – můj svět. Dál za tím nebylo nic. Žádný opravdový důvod.

Ve chvíli, kdy se Ethan dával na útěk, nemyslela jsem na nic jiného. Hned, jak jsem si to uvědomila, neváhala jsem a popadla pažbu modifikovaného Glocku. Událo se to tak rychle. Zamířila jsem na cíl, zatímco ti chlápci na něho řvali.

Už byl u dřezu a jako Houdini[1] se chystal zdrhnout oknem a já věděla, že jakmile se dostane ven, už ho nikdy nenajdeme. Museli bychom začít zase od začátku a nikdy by nezaplatil za všechno, co udělal.

Tak jsem zamířila na jeho hlavu a zmáčkla kohoutek.

Všechno se to událo v jedné nebo možná ve dvou sekundách a všechny ty měsíce a roky, které k tomu vedly, byly ukončené v tom jediném srdečním úderu.

Ethan padl na kuchyňskou podlahu tváří k zemi.

Dokonáno.

Mrtvý.

Byl to pro něj konec v tak krátkém časovém intervalu, že na to stačil jen jeden malý pohyb prstem. To, co se stalo mojí mámě, trvalo mnohem delší dobu a bylo to víc, bolestivější. Ethan je šťastlivec, pomyslela jsem si strnule. Jednu sekundu byl tady a druhou je pryč jako mrknutím oka.

Ruka se mi třásla, zatímco jsem sklápěla zbraň, a byla jsem si nejasně vědoma toho, jak na mě zírá Daemon a taky ti chlápci, co se otočili mým směrem a jejichž tváře byly ukryté pod štíty.

Ethan byl mrtvý.

Nebylo to jako s Luxeny. Nezablikala žádná světelná show, než umřel. Ironické bylo, že opustil tento svět jako lidé, které tak nenáviděl – jako lidé, kterých byl vlastně součástí. A jak zvláštně divný to všechno bylo… Jeho matka byla přece Hybrid – z části člověk. Nenáviděl taky sebe samotného? Ale proč jsem na to vlastně myslela? Vždyť to bylo jedno.

Snažila jsem se popadnout dech, ale uvízl mi v krku, a najednou mi byla zima a pak zase horko, strašný horko.

Jeden z těch vojáků se otočil, zvedaje svou ruku v rukavici po straně jeho helmy. Zapraskala statická elektřina a on prohlásil, „Jsou tady.“

Nejdříve jsem myslela, že myslí Arumy, ale když náhle venku zazářil impuls světla, uvědomila jsem si, že to nejsou Arumové.

„Jde se! Jde se!“ nařídil jeden z těch SWAT vypadajících mužů.

Ti chlápci – bylo jich pět – vyšli ven tou samou cestou, jakou vpadli dovnitř, skrze okna. Němě jsem chtěla poukázat na dveře, které vypadaly téměř bezvýznamně, přestože se nacházely jen pár kroků od nich, ale pak ke mně přiběhl Daemon, aby si vzal zbraň, kterou jsem pořád držela.

Trhla jsem s ní zpátky a sevřela svůj stisk pevněji.

„Kat…“

Můj pohled se zhoupl přes Ethana na mrtvého Luxena, který vcucnul DNA mojí mámy, a jak jsem tam tak stála, uslyšeli jsme z venku výkřiky. Ačkoliv byl denní svit, vypadalo to úplně jako blesky udeřujíc různě vodorovně po celé obloze. Daemon zaklel, svou pozornost náhle rozdělil mezi mě a to místo, kde byla jeho sestra. A já rozhodla za něho.

„Toto není konec,“ řekla jsem mu hlasem, který byl položen podivně vysoko.

Krátce vykročil mým směrem s bradou skloněnou a jeho pohled se střetl s tím mým. „Pro nás ano, Kat. Pro nás ano.“

„Ne.“ Nebyl to konec. Bylo toho ve mně až příliš mnoho. Byla tam spousta nebezpečného množství energie, zloba a tisíc dalších různých emocí.

„Ne.“

„Kat –“

Otočila jsem se a vyběhla z kuchyně přímo k předním dveřím. Daemon mi byl za patami zrovna, když jsem otevřela dveře.

Chaos.

Tucet, nebo tak nějak, Luxenů se vyřítilo z hustého stromoví kolem našich domů, a s nimi byli alespoň tři Původní. Neviděla jsem Dee ani Archera, akorát na zemi byla jako odpadky pohozená lidská i Luxení těla. Ze zadní i přední části zahrady zněly výbuchy z PEP zbraní i ze Zdrojů. Bylo tu celkově víc Luxenů než lidí, a v jejich pravé formě bylo jejich světlo jako záře slunce svítící zpoza mraků.

Byla to válečná scéna se vším všudy, velmi podobná tomu, co se událo ve Vegas. Stromy, co rostly poblíž zahrady, byly spálené, těch pár holých větví hořelo a nahoru z nich stoupal černý dým. Výrazný spálený puch se držel ve vzduchu a mně se z toho kroutil žaludek.

Luxeni házeli blesky na muže v černém jako by hráli baseball jeden proti druhému. Jeden z nich udeřil dalšího přímo do hrudi a odhodil ho dozadu na trávu poblíž verandy. PEP zbraň dopadla na zem a přitom naslepo vystřelila jeden náboj naším směrem.

Daemon mě odstrčil na stranu a náboj ze zbraně napálil do zárubně dveří za námi a roztříštil sklo.

Koutkem oka jsem na příjezdové cestě zahlédla Archera, jak střílí kolem sebe ze zbraně, co držel v ruce – ten samý typ, kterou jsem já použila na Ethana. Pálil kolem hlava nehlava fakticky drsně a trefil Luxena. Dolů šel nejdřív jeden a pak další a další. Jejich forma blikala a mizela, když každý dopadl na zem, světlo se prolínalo do skořápky něčeho, co připomínalo člověka.

Pak jsem spatřila Dee za máminým autem. Každých pár sekund, jak tam stála, práskala ze svého Zdroje výboj směrem k Luxenům.

Daemon se prohnal kolem mě, když se jeden Původní řítil směrem k verandě, a celý se vzepjal, jak mu bílé světlo obalilo paži opravdu alarmující rychlostí. Daemon přeskočil zábradlí, aby dodělal toho Původního předtím, než by vůbec stihl cokoliv udělat.

Bože, byl jako ninja, úplný borec.

Neschopná jen tak tam stát a nic nedělat, jsem zamířila zbraní a znovu pálila směrem do Luxenů, dokud při mačkání kohoutku už nevycházely žádné střely. Trefila jsem dva, možná tři. Nebyli zabiti výstřely, ale Archer byl hned u nich a dodělal je Zdrojem.

Spěchala jsem dolů po schodech a odhodila zbraň stranou, když jsem viděla, jak jiný Původní zamířil směrem k místu, kde tváří v tvář s někým bojoval Daemon. Ten se zrovna tyčil nad tím druhým rozkročený s napřáhnutou paží a chystal se udeřit.

Srdce mi uvízlo v krku, když jsem zahlédla, jak z jiného směru, jakoby od Daemonova domu, přichází bělavě-červené světlo. Zakřičela jsem jeho jméno, ale to už bylo pozdě. Energie ho zasáhla přímo do ramena a srazila ho na záda. Jeho tvář se zkřivila bolestí, a když si sevřel paži, ze rtů mu unikl řetězec nadávek.

Pak se přeměnil do své původní podoby a vystřelil na nohy, jeho bílé světlo bylo prozářeno pulsujícími červenými pruhy. Chystal se rozpoutat zcela jinou úroveň své drsňácké podoby. V tu chvíli se i ve mně usadilo něco nevyzpytatelného a hodně zlého.

Soustředila jsem svůj pohled na Původního ve vedlejší zahradě, cítila jsem, jak se mi do rukou rozjíždí statická elektřina. Všechny moje buňky už byly úplně roztavené tím, jak ve mně byl smíchán vztek s bolestí, vyrostlo to ze mě jako šoková vlna vyvalená obrovskou silou.

Mámino auto zarachotilo, což donutilo Dee odskočit o kus dál. Její oči byly široce rozevřené a lustrovala mě pohledem, její černé kudrny jí poletovaly kolem hlavy. Otevřela pusu, ale slova z ní nevycházela, byla zadrhnutá hluboko uvnitř.

Nárůst síly byl silný jako hurikán. Narazila do Exploreru, zvedla ho na dvě pneumatiky, a pak ho přetočila. Vozidlo si to válcovalo směrem k Původnímu, který se otočil a začal utíkat.

Utíkal.

Můj mozek se vypnul, moje boty se zarazily do země, jak jsem na ně vší silou zatlačila a vylétla nahoru, abych se dala do pronásledování. Slyšela jsem někoho zakřičet moje jméno, ale nevnímala jsem to, nemohla jsem přestat. Moje chodidla nabrala rychlost a skrze tělo se mi převalil výbuch síly a energie.

Zrovna jsem dorazila k okraji lesa, když jsem v myšlenkách uslyšela své jméno, ale pořád jsem nepřestávala běžet. Pokračovala jsem a vynakládala víc a víc rychlosti. Moje srdce řvalo jak sbíječka narážející do cementu a můj puls bušil tak zuřivě jako mlácení křídel chyceného ptáka.

Teplo se mi přehnalo po těle a vlasy se mi potily. Větve stromů se do mě zasekávaly, zachytávaly se mi za oblečení, šlehaly do tváří a paží, a bylo to jako by mě švihal bič. Ale to mě nezastavilo. Přeskakovala jsem kameny a padlé stromy, moje svaly křičely bolestí, jak jsem valila dál a dál.

Nepřestávala jsem pronásledovat Původního, který byl yard[2] nebo dva přede mnou v lese, letící rychlostí šípu okolo všech těch stromů a obrovských kamenů. Hluboko v mé hlavě mi stanulo na mysl, jak je možné, že se ze mě dokáže vyvalit tak strašné množství energie, a jestli jsem byla dostatečně testovaná na to, aby bylo zaručeno, že sama sebe nezničím, jako se zničili někteří Hybridi, například Carissa. Co když oni nebyli, a takto – takto vypadá sebezničení?

Hořela jsem zevnitř, plná vražedného vzteku, frustrace a smutku, které se do mě zařízly tak hluboko, že to bylo jako nekonečná studnice bolesti. A nemohla jsem uvěřit tomu, že moje srdce dokázalo bít takovou rychlostí a pořád nepřestávalo.

Kat!

Slyšela jsem ten hlas znovu, ale stále jsem se soustředila na Původního, potřebovala jsem ho sejmout, abych to ukončila a on tak nemohl zdrhnout.

Neměla jsem žádné ponětí o tom, jak daleko jsem běžela, ale stromy už začaly řídnout, když se Původní zběžně ohlédl přes rameno. Něco na tom pohledu na jeho tváři způsobilo, že moje nohy nepatrně zarazily.

Ale to už bylo příliš pozdě.

Přímo před sebou jsem uviděla úpatí Seneca Rocks[3], jejichž křemencové skvrny se třpytily ve slunečním světle, tyčící se do výšky, kam až jsem dohlédla, a jejich vrcholky jako zubaté prsty dosahovaly málem až do nebe, uvědomila jsem si, že jsem musela běžet několik mil.

Původní zvolnil, když míjel poslední stromy a já byla za ním už jen pár sekund, když jsem se dostala na mýtinu a zastavila jsem se, nebo se o to aspoň pokusila. Klouzajíc nohama po zemi jsem rozrýpávala trávu a kyprou půdu a zírala jsem na střechy domů, které byly posazeny na úpatí skal, a pak jsem zaostřila a zoufalým pohledem těkala mezi masou lidí přede mnou.

Stovky, jestli ne tisíce, a nebyli to tak úplně lidé. Ne. Byli to Luxeni. Možná dokonce i pár Původních. Na tom tak úplně nezáleželo. Srdce mi málem vyletělo z hrudi, když jsem si uvědomila tu hrůzostrašnou realitu.

„Ach do prdele,“ vydechla jsem prudce.

Jeden z Luxenů, žena, se zasmála, když jsem začala couvat polykajíc stoupající paniku. Pitomá. Pitomá. Pitomá. Byla jsem tak neuvěřitelně pitomá a nezodpovědná a ještě jednou pitomá.

Vběhla jsem přímo dovnitř luxenské kolonie.

Neexistovala možná ani jediná sekunda na to, abych se odtud zatraceně dostala pryč. Náhlý poryv bělavě-červeného světla mě na sekundu oslepil a pak jsem jen ucítila ohnivou bolest udeřujíc mě do ramene. Ta síla úderu mě odhodila dozadu. Nohy se odlepily od země a rázem jsem viděla jen oblohu nade mnou.

Ach Bože.

Ale nikdy jsem nedopadla na zem.

Zabalilo mě teplo. Obklopily mě silné ruce. Na okamžik jsem byla mimo kvůli pocitu, že jsem nedopadla na zem, a pak jsem byla silně stisknutá Daemonem, který stál před kolonií ve své pravé formě.

Dělal mi štít před svým vlastním druhem.

Začali se přesouvat, jeden po druhém jako vánoční světýlka blikající v řadě. Bylo jich tady tolik, tak moc. Nikdy bychom nemohli být schopní proti nim bojovat. Nebyli jsme schopní ani uniknout. A byla to moje vina.

Omlouvám se, řekla jsem Daemonovi. Jediná věc, kterou jsem byla schopná vymyslet, bylo, že možná jeden z nás by se odtud mohl dostat, kdyby je ten druhý rozptýlil. On si toto nezasloužil. Nezajímalo mě, že mě bolelo rameno a že možná bylo i spálené, a začala jsem se od něho odtahovat. Omlouvám se.

Daemonovy paže se kolem mě sevřely pevněji, tak jsem se nedostala nikam. Ne. Jeho hlas mě celou obklopil. Ani na to nepomysli. Jestli toto má být ono, tak tomu budeme čelit spolu. Jeho světlo ustupovalo a vracel se do podoby, do které jsem se zamilovala na první pohled. Ty neposlušné tmavé vlny, ostré lícní kosti a světlé smaragdově zbarvené oči. „Spolu,“ zopakoval nahlas.

Daemon sklonil hlavu, přibližoval své rty k mým, když tu náhlý příval hluku způsobil, že mi krev zmrzla v žilách. Obávala jsem se, že toto bylo ono – konec.

Obrovská masa dubů a borovic kolem nás se třásla, větve rachotily a ptáci – tisíce ptáků – vzlétli a jejich křídla divoce bila ve vzduchu, když kroužili vysoko nad kolonií domů a ostře se stočili ve směru, odkud jsme přišli my.

Co to do pytle…?

Stala se ta nejpodivnější věc. Mraky, husté a tmavé tak, že byly skoro až černé, padaly z nebe nad Seneca Rocks, a dopadaly v rychlém tempu až na zem.

Až na to, že to nebyly mraky.

„Oh můj bože,“ zašeptala jsem.

Daemon nás odtáhl zpátky, dál od řad Luxenů, jak začali různě měnit své formy.

Někdo – musel to být Luxen, který už na Zemi žil, nebo nějaký Původní – zakřičel. „Arumové!“

---

[1] (pozn. překl. = iluzionista, přezdívaný "mistr úniku")

[2] (pozn. překl. 1 yard=cca 0,91 m)

[3] (pozn. překl. = pohoří v Záp. Virginii)