Opposition - 22. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Jízda do Petersburgu byla jednotvárnější než výlet do Atlanty, s výjimkou Daemonova a Archerova hašteření a stavu silnic, po kterých jsme jeli. Tentokrát jsem už věděla, že se nemám dívat do aut, ale Dee zřejmě ne. Občas jsem ji Soucítila jsem s ní a byla jsem šťastná, když jsem viděla, že se Archerova ruka přiblížila k její, kdykoliv se zdálo, že se ztratila v zírání oknem. Ale jak jsme se blížili k Západní Virginii, k mému domovu, už jsem víc nemohla myslet na Dee.

Moje srdce mi začalo bušit v hrudi, jako by chtělo vyskočit a zatančit si, ve chvíli, kdy jsme z dálnice vjeli do Petersburgu. Všechno vypadalo normálně, jako malý kousek světa, město s několika semafory, bylo nějak vynechané z událostí, kterým čelil celý svět. Až na to, že když jsme se pohybovali hlavní cestou centra, nikdo na ulicích nebyl. Na chodnících nekráčela ani jediná živá duše. Bylo tam několik aut, ale zdálo se, že každý byl zalezlý ve svém domě. A to nebyla jediná věc.

„Bože,“ vydechl Archer, jeho klouby zbělely na volantu, když rychle zabočil na nejbližší cestu, která nás zavedla, kam jsme potřebovali. „Jsou všude.“

spatřila, jak se na předním sedadle dívala z okna na tu zkázu a vydala tichý zvuk, jako spolknutý pláč. Měla v tomhle prsty? Možná ne fyzicky, ale mělo něco, co udělala, domino efekt, který způsobil ztrátu mnoha, mnoha životů?

Nepotřebovala jsem vysvětlení. Mluvil o Luxenech. Daemon se naklonil mezi dvě přední sedadla a položil sestře ruku na rameno. Nepromluvil nahlas, ale když jsem viděla, jak se k němu Dee otočila, měla rty stisknuté k sobě a bledý obličej. Můj žaludek se mi sladil se srdcem, kroutil se, když závodilo.

Dee přikývla, a pak řekla nahlas: „Můžu ho slyšet, ale jsem v pořádku. Jsem s vámi, lidi.“ Podívala se na Archera způsobem, který způsobil, že jsem téměř omdlela a zapomněla, co se dělo. „Budu v pořádku.“

Jen jsem doufala, že to tak bylo. Zřejmě jsme byli daleko na území nepřátel a nebude trvat dlouho, než zjistí, že jsme tady. Možná to už i věděli. A posila v podobě Arumů a armády byla pořád několik hodin od nás. Všechno se to mohlo vyvinout špatně, a to hodně rychle, jelikož jsme se vědomě chystali vkráčet do pasti. Dee a Daemon budou muset být přesvědčiví, když přijde na to, aby zahráli divadýlko pro nepřátele, a tak se přiblížili k Ethanovi. Tak přesvědčiví, že jsem doufala, že nepřejdou na druhou stranu. Možná to byl nepotřebný strach, protože jsem opravdu věřila, že to, co ke mně Daemon cítil, bylo dostatečně silné, aby to všechno porazilo, ale to znepokojení tam bylo pořád. Bylo jako stín v mé krvi, neustálá myšlenka vzadu v mé hlavě, kamínek v břichu, který nezmizí. Tohle nám vážně mohlo vybouchnout do obličeje.

Když jsme se přiblížili k odbočce, kterou jsem už tak dlouho neviděla, naklonila jsem se dopředu a popadla zadní část Deeina sedadla. V hrdle se mi zadrhl dech, když Explorer vjel na příjezdovou cestu. Tráva vypadala přerostlá, obklopující cestu vysokými rákosy; bylo jasné, že nikdo se neobtěžoval úpravou terénu, ale přišla jsem na to, že to bylo v pořádku, jelikož svět čelil mimozemské apokalypse a podobně. Jakoukoliv jinou možnost jsem ani nezvažovala. Máma musela být v pořádku, musela na mě čekat. Byla doma, protože její Prius byl zaparkovaný na příjezdové cestě, před verandou, kde se pořád ve vánku kývala dřevěná houpačka.

Archer otočil klíč v zapalování, zastavující motor, když jsem civěla na záhon květin obklopující verandu. Byl spíš plný plevele než květin, ale to bylo taky v pořádku, protože máma měla ztracenou dceru a musela se vypořádat s mimozemskou apokalypsou. A ještě k tomu jí to ani s kytkami a věcmi s nimi společnými nešlo. Moje prsty se chvěly, když jsem si odepla pás. Máma musela být uvnitř domu. Viděla nás už zatáhnout k domu? Otevřou se dveře každou chvíli a vyjde ven? Hezčí, elegantnější, chytřejší a milejší verze mě-verze, kterou jsem doufala, že jednou budu, když zestárnu. Sotva jsem se mohla nadechnout dostatečně na to, abych přinutila své plíce fungovat.

Z našich plánů jsem věděla, že celou tu podívanou bude řídit Daemon, a poslední věc, kterou kdokoliv z nás potřeboval, bylo, abych utíkala za mámou. Ale chtěla jsem ji vidět. Potřebovala jsem to, protože mi zoufale chyběla, a musela jsem se ujistit, že byla v pořádku. Byla jsem vše, co jí zůstalo, a potřebovala vědět, že jsem byla pořád tady. Daemon mě chytil za paži, držící mě na sedadle, zatímco Dee a Archer vyskočili ven a zírali na její dům s ostražitými výrazy.

„Nablízku jsou Luxeni,“ řekl, hladící mě palcem podél okraje mého rukávu, po mém zápěstí. „Nevím, jestli jsou v některém domě.“

„Proč by byli v našich domech?“ Ve chvíli, kdy ta otázka opustila mou pusu, jsem věděla, jak hloupě zněla, protože bylo mnoho důvodů, proč by byli v mém nebo Daemonově domě.

Napjatě se usmál, ale obavy v jeho očích způsobily, že se mi malé uzlíky v žaludku zvětšily. „Vím, že chceš zkontrolovat mámu. Chápu to, ale potřebuju od tebe, abys neutekla. Půjdeme tam, ale jestli něco nebude tak, jak má být, a já ti řeknu, abys odtamtud vypadla –“

„Proč by něco nemělo být tak, jak má?“

Daemon naklonil hlavu na stranu. „Kat…“

„Já vím,“ zašeptala jsem. Hlouposti se mi z pusy prostě jenom valily.

„Nezapomeň pistoli.“ Byla zastrčená vzadu v mých džínech, jako bych byla gangster. Jeho oči vyhledaly mé, a pak přikývl. „Vylezu ven za tebou, a Kat…“ Jeho pohled nabral na intenzitě, byl hluboký a důkladný. „Jestli s tebou budu muset mluvit nebo se chovat tak, jako to bylo v Idahu, je mi to líto.“

„Chápu proč. Dokážu se s tím vypořádat.“

Daemon ještě chvíli držel můj pohled, a pak přikývl. Mělce jsem se nadechla, otočila se a otevřela dveře auta. Vyklouzl za mnou a okamžitě mi položil ruku na krk. Představovala jsem si, že to gesto vypadalo jako gesto kontroly a dominance, ale na váze jeho ruky bylo něco uklidňujícího. Věděla jsem, že tam byl. Jeho sestra držela Archera za paži, když ho vedla směrem ke schodům na přední verandu vedoucí k jejich domu. Dee se zastavila, jenom aby vrhla pohled na Daemona a já neměla ani ponětí, jestli komunikovali nebo ne, jelikož byla šance, že by to mohl zaslechnout jiný Luxen. Daemon mě vedl kolem předku SUV, a když jsme se přibližovali k mému domu, znovu jsem si všimnula plevele. Vytvořily se révy a byly tak husté a početné, že začaly vylézat po stranách verandy, omotávající se kolem zábradlí. Můj pohled kmitl ke dveřím. Byly otevřené, jenom s dveřmi proti hmyzu zavřenými. Srdce mi v hrudi opravdu závodilo a musela jsem se nutit, abych kráčela pomalu, jako by Daemon vedl mě a ne já jeho.

Pod nohami nám sténaly schody a povědomé zaskřípání uvolněného prkna na verandě způsobilo, že jsem sebou trochu trhla.

„Rozhodně jsou nablízku Luxeni,“ řekl pod vousy.

Což znamenalo, že mohli být kdekoliv, v lese kolem nebo uvnitř v domě. S jejich přítomností tak silnou a hustou, by dokonce mohli sedět v obývacím pokoji. Po těle mi běhalo chvění, když se volnou rukou natáhl kolem mě a otevřel dveře. Naše kroky byly tiché, když jsme vstoupili dovnitř a byli jsme přivítáni o trochu teplejším vzduchem interiéru a vůní, která mi chyběla, vůní čistého prádla.

Slzy mi bodaly oči, když můj pohled létal přes vstupní halu. Věci vypadaly stejně. Ach Bože, u dveří byly krabice z Amazonu, společně s poštovními obálkami a já věděla, že byly plné knih, které pravděpodobně pořád přicházely, až dokud si publicisté neuvědomili, že jsem neaktualizovala svůj blog už několik měsíců.

Moje taška s knížkami byla vedle půvabné hromady neotevřené pošty společně s mými sandály. Máma je tam nechala, jako by věděla, že se vrátím zpátky. Jako by je tam pro mě chtěla nechat. Můj spodní ret se začal chvět a já zuřivě mrkala, abych udržela slzy na uzdě.

Vešli jsme dál do domu, nevydávající ani zvuk, když jsme prošli kolem dveří vedoucích do prázdného obývacího pokoje. Vzhlédla jsem ke schodišti, a pak dál chodbou, směrem k prádelně.

Vzpomínka na tancování v ponožkách a na to, jak jsem spadla na zadek, když se Daemon sám pustil dovnitř, překvapující mě, mě silně udeřila. Roztřeseně jsem se nadechla. Tolik vzpomínek.

Bolely dobrým i špatným způsobem, byly úplně hořké. Daemon mi něžně stiskl zadní část krku, a pak jsme vešli do jídelny.

 Z místa, kde jsme stáli, jsem mohla vidět kuchyň. Moje srdce se mi v hrudi zastavilo, a pak zrychlilo. Daemonova ruka se stáhla. Viděla jsem ji… viděla jsem mámu. Stála u dřezu, zády k nám a ach můj Bože, byla to ona-zářivě blond vlasy stažené do úhledného drdolu na zadní části její hlavy.

Neměla na sobě sesterskou uniformu, ale tmavé džíny a světlý svetr. Slzy se mi vylily z očí. Nemohla jsem je zastavit.

„Mami?“ Můj hlas se zlomil. Její páteř na vteřinu ztuhla a já jsem vystartovala dopředu, skončila jsem se záminkami. Daemon mě popadl, ale já byla rychlá, když to bylo potřeba, a vysvobodila jsem se mu. Máma se otočila. Byla tady. Byla v pořádku. Byla naživu.

„Kat!“ zakřičel Daemon.

V očích jsem měla slzy, přes které jsem ani neviděla, a byla ze mě emocionálně se tavící troska, když jsem proběhla kuchyň, kolem stolu, dobíhající k ní během vteřin a popadla jsem ji, omotávající paže kolem ní. „Mami!“

Držela jsem ji pevně, vdechující vůni jejího parfému a nechávající ji přelít se přese mě, uvolňující některé z uzlů v mém…

Najednou jsem měla kolem pasu paže a byla jsem stažená dozadu do tvrdé hrudi a břicha. Můj mozek závodil. Nechápala jsem, co se dělo. Pak mi nohy sklouzly přes podlahu, když jsem byla strčená za Daemona.

Paži držel nataženou, couvající se mnou.

„Daemone, přestaň.“ Bojovala jsem, abych ho mohla obejít, vědouc, že bych se měla tvářit v pohodě, ale tohle bylo jiné. Nikdo tady kromě nás nebyl. Byli jsme v pořádku a já chtěla svou mámu.

„Katy.“ Daemon vyslovil mé jméno a ta drsnost v jeho hlase, ten způsob, jakým to z něj s obtížemi vypadlo, způsobil, že jsem zcela ztuhla. Zvedla jsem hlavu, těžce dýchající, když jsem nakoukla kolem Daemona a… podívala jsem se na mámu, opravdu pořádně. Celý můj svět se zhroutil-roztříštil se na malé kousky, které byly ostré a řezaly hluboko, krájely mi vnitřnosti na cáry a rozervaly mě.

Její oči byly jasné, nepřirozeně modré. Tak modré, že vypadaly jako dva lesklé safíry, a máminy oči… měly být oříškové, víc zelené než hnědé, to záleželo na její náladě.

„Ne,“ zašeptala jsem, kroutící hlavou. „Ne. Ne.“

Máma naklonila hlavu na stranu, když se podívala ze mě na Daemona, a pak pohnula rty do úsměvu, kterému chyběla jakákoliv vřelost. „Čekali jsme na vás.“

Ne. Ne. Ne.

Vysvobodila jsem se od Daemona, couvající, když jsem zírala na mámu-ne, na mámu ne. Tohle nebyla máma. Nebyla to ona. Ty chladné modré oči sledovaly mé pohyby a její rty se stále vytahovaly nahoru, když mě sledovala s takovou lhostejností, že jsem ji mohla okusit. „Ne.“ Můj hlas byl jako zkažená nahrávka. Bylo to vše, co jsem dokázala říct, když se moje hruď otevřela, když jsem si tu příšernou realitu uvědomila.

Máma tady nebyla. Už tady nikdy nebude. Nikdy víc. Protože ji vstřebali. Máma byla pryč. Navždycky.

DAEMON

Měl jsem to vědět. To bylo vše, co mi probíhalo v zadní části hlavy. Měl jsem vědět, že tohle bylo možné. Že se napadající Luxeni dostanou ke Katině mámě a udělají něco tak strašného v naději, že se sem Kat nebo já, nebo kdokoliv vrátí. A možná nečekali na nás, ale udělali to jenom proto, aby byli krutí, protože Ethan znal Katinu mámu a předpokládal by, co by tím způsobil.

Ve chvíli, kdy se Katino srdce zlomilo, cítil jsem to v hrudi, jako by bylo moje vlastní, a takovou syrovou bolest jsem již zažil tehdy, kdy mi řekli, že Dawson zemřel. Nikdy jsem nechtěl, aby si procházela tím, co právě cítila, ale nedalo se to zastavit. Její oči byly rozšířené, když klopýtala dozadu, narážející do zdi, jako by ani nevěděla, že tam byla, a pořád říkala to samé slovo dokola. Ne.

Slzy jí proudily po tvářích, když zvedla ruce, jako by se chtěla vyhnout realitě, udržet ji v ústraní. Pak se prohnula a paže si založila přes bránici. Můj pohled padl k Luxence při dřezu, která se chladně usmívala, když sledovala Kat, jak se hroutila. Udělali jí to ti bastardi.

Vztek mě rozzářil zevnitř, naplňující každou buňku v mém těle. Nepoužil jsem zbraň-ten výstřel, jenom jeho zvuk by byl v téhle situaci příliš špatný, protože i když tohle už nebyla její máma, vypadala tak. Žena přede mnou rozeznala, co se právě chystalo udát, o vteřinu později. Začala se měnit, když jsem vypustil zuřivost a výbuch. Zdroj ji udeřil do hrudi, otáčející ji k pultu. Sevřela dřez, zapotácela se, ale já vypustil další úder a trefil ji dozadu hlavy. Její světlo zaplálo jasně bílou jednou, pak dvakrát, než zhasnulo jako vypálená žárovka. Padla přes pytel brambor a upadla na zem s těžkým bouchnutím. V její pravé podobě poslední světlo vybledlo z jejích žil, nechávající za sebou jenom skořápku lidské podoby. Kat padla na kolena, křičící, když sklonila bradu k hrudi.

Otočil jsem se k ní. „Katy… zlato, já –“ Neměl jsem co říct, kromě: „Je mi to tak… tak líto.“

Najednou se pohnula, položila ruce na podlahu kuchyně.

Zaklonila hlavu, zařvala a ten zvuk byl plný zármutku a žalu. Začalo to jako slabé chvění pod mýma nohama, a pak se to zesílilo, třesoucí kuchyňským stolem a řinčící talíři a sklenicemi ve skříňkách. Pak se to změnilo na dunění, způsobující, že dům sténal a ze stropu padaly mraky prachu. Stůl klesl na zem. Překotila se jedna židle, pak další. Někde v obývacím pokoji se roztříštilo okno. Kat se chystala svalit celý dům.

„Do hajzlu.“ Klesl jsem k jejímu boku, složil kolem ní paže a přitáhl si ji blíž. Celé její tělo se třáslo, když jsem si sedl dozadu, přistávající na zadku. Vytáhl jsem si ji do klína, ruku jí vrazil do vlasů a přitlačil si její obličej k hrudi. Nepomohlo to v utlumení mocných vzlyků, které jí otřásaly celým tělem. Bože, nevěděl jsem, co dělat. Nevěděl jsem, jak jí to ulehčit, což byla jediná věc, která mě teď zajímala.

„Miláčku, bude to v pořádku,“ řekl jsem jí do vršku hlavy.

„Jsem tady, Kotě. Mám tě. Jsem tady.“

Nedala žádné znamení, že by mě slyšela, když se do mě zavrtala, její hruď se ostře zvedala a klesala, její puls bušil až příliš rychle. Zkroutila se do sebe, její trhaný a zlomený pláč mě rozervával. Měl jsem to vědět. Nebyl způsob, jak jsem mohl rozluštit přítomnost Luxenů tady nebo venku. Přijdou ostatní, ale jediné, co jsem mohl dělat, bylo držet ji, přiblížit si ji, jak jen to bylo možné, když jsem se díval na strop. Otevřela se v něm prasklina, táhnoucí se přes jeho střed, ale dům se usadil, až na lehké chvění základů každých pár vteřin. Hladil jsem ji po zádech a políbil ji na vršek hlavy, navzdory pocitu, že se přibližoval další Luxen. Když přední dveře bouchly, slyšel jsem Dee volat mé jméno. „Tady.“

Kat se pořád třásla v mém náručí, a zatímco její vzlyky utichly, výbuch syrové emoce ještě ani zdaleka neskončil. „Co se děje-?“ Dee zastavila před kuchyní na chodbě. Její pohled se přesunul z mrtvé Luxenky k místu, kde jsme seděli na zemi. „Kat?“

Archer byl za ní, svírající jí rukou rameno. Přečetl mi v mysli, co se tady stalo, když jsem svou pozornost vrátil ke Kat. Položil jsem jí ruku na zadní část hlavy, sklonil svou na vršek její a jenom ji držel. Věděl jsem přesně, kdy Archer řekl Dee, co se stalo, protože vykřikla, a pak byla za Kat, pokládající na ni ruce, pokoušející se strčit se blíž, ale já jsem nemohl Kat pustit.

„Cítili jsme, jak se dům otřásá,“ řekla Dee, když se její oči setkaly s mými přes Katinu hlavu. „Vím, že jsem sem neměla chodit. Takový nebyl plán, ale bála jsem se.“

Plán vyfučel ven oknem. Nebyl způsob, jak bych mohl pokračovat v tomhle všem po tom, co se právě stalo. Nemohl bych se k ní chovat tak, jak to bylo v plánu. Musel jsem ji odsud dostat.

„Srát na to,“ řekl Archer nevrlým hlasem, vyslovující tak mé myšlenky. „Musíme se odsud dostat, najít bezpečné místo a přeskupit se. Nemůžeme…“

Nemohli jsme nechat Kat projít si tímhle, bez ohledu na to, jak by se to vyvinulo. Byl jsem připravený nasednout do Exploreru a dostat ji odsud pryč. Srát nejenom na plán, ale na všechno kolem něj. Naši část jsme udělali. Arumové přicházeli a vše, v čem jsme uspěli-vše, co jsem udělal-vystavovalo Kat jedné z nejhorších bolestí na světě, bolesti ztráty milovaného, bolesti z toho, že to sama viděla. Když Dee pomalu couvala, sklouzl jsem rukama Kat na paže.

„Musíme jít,“ řekl jsem jí, když jsem postupně vstal, tahajíc ji nahoru. Zdálo se, že její nohy nepracovaly, když stála, a její obličej byl červený od pláče, rty se jí chvěly, když zvedla hlavu. Ty nádherné oči byly skelné.

„Odcházíme?“ Její hlas se zlomil.

Začal jsem přikyvovat, ale Kat se najednou s trhnutím vysvobodila. Obrátila se, a když jsem ji chtěl popadnout, otočila se ke mně a udeřila mě do břicha. Sotva jsem to cítil. „Kat…“

„Ne,“ řekla, znovu na mě útočící. Její ruka narazila do mé paže. „Ne!“ Znovu se napřáhla, její dlaň se mi otřela o tvář.

S rozšířenýma očima k ní Dee vystartovala, ale já zvedl ruku, zastavující ji. Potřásla hlavou, když se další z Katiných většinou neúčinných úderů spojil s další částí mého těla. „Je to v pořádku,“ řekl jsem jim. „Setkáme se venku.“

Dee stáhla obočí. „Ale –“

„Jděte!“ Dee váhala, ale Archer postoupil dopředu a vzal ji za ruku. Vystartovali ke dveřím, když jsem se zaměřil na Kat. Ani jsem si nebyl jistý, jestli mě viděla. Zorničky jejích očí zářily bíle. Pohnula se, aby mě znovu trefila, a já jsem ji nechal.

„Udělej, co musíš,“ řekl jsem a myslel to tak.

Katiny pěsti bušily do mé hrudi, nejdříve s lapáním po dechu, ale já tam stál a nechal ji, ať se vybouří, dokud se její údery nezpomalily a její ramena nezačala třást. Nebyla bolest, kterou mi mohla způsobit, která by se rovnala té, co právě cítila.

„Ach Bože,“ zašeptala a spustila čelo na mou hruď. „Ach Bože, je mrtvá, je opravdu mrtvá.“ Paže jí klesly podél boků.

„Oni… jí tohle udělali. Proč?“

Obkroužil jsem ji pažemi. „Nevím, zlato, ale je mi to líto. Je mi to tak líto.“ Zachvěla se, když tam stála, a já nesnášel, že jsem jí nemohl poskytnout čas na srovnání se s tím, na truchlení.

„Musíme –“

Přes kůži mi přešlo vědomí, a bylo to tam, to všudypřítomné bzučení zvedající se v mé lebce. Do hajzlu. Otočil jsem se, bránící svým tělem Katino, když přední dveře znovu bouchly.

Těžké kroky se ozývaly chodbou, k jídelně. Napjal jsem se, vědouc, že to nebyla Dee ani Archer. Plán, že půjdeme domů a oni k nám přijedou, fungoval až příliš dobře.

Ethan Smith vkráčel do kuchyně.