Opposition - 24. kapitola

Překlad: Mili

KATY

Houf Arumů dopadl na zem a jejich tvar se zhmotňoval, když povstávali kolem domů jako nějaké olejové stíny, a potom jako černý sníh všechno kolem pokryli. Zezadu nás zasáhl poryv arktického vzduchu.

Otočili jsme se a tam jich bylo víc, slétávajíc dolů mezi stromy a řítících se kupředu, těsně nás minoucích, když se vyrojili jako armáda mravenců.

„Jsou tady,“ řekl Daemon. „On je tady.“

Ach, panečku, fakt že jo. Arumové byli všude.

Bylo to jako pozorovat sto bowlingových koulí, jak srážejí tisíce kuželek. Arumové, co dopadli na zem, se začali spojovat do první řady a zdálo se, že chtějí spolknout v podstatě všechno, co jim přijde do cesty, jak se blížili k Luxenům.

Jak padali z oblohy, popadávali Luxeny a házeli je do vzduchu, kde byli zachyceni jinými Arumy, kteří zůstávali v podobě napůl zhmotněného čehosi.

Klopýtla jsem o krok dozadu, když kolem mě proletěl Luxen a narazil do stromu. Předtím, než mohl spadnout, tak se jeden Arum pohnul vpřed, temný jako půlnoční stín, popadl Luxena, a pak ho znovu hodil proti stromu silou takovou, že to prorazilo kůru, jejíž drobné kousky létaly vzduchem.

Ten Arum se zhmotnil do vysoké ženy s uhlově černými vlasy. Rozpřáhla svoji paži a pak vrazila svou pěst hluboko do hrudi Luxena. Ten řev rozpoutal bouři v mých uších, a pak se Arumka proměnila zpět do olejnatého mraku.

Jeden Původní narazil do země – ani nevím, odkud přesně přiletěl. Při tom dopadu se otřásly větve okolo a sprška listí padala dolů, jak Původní klouzal po zemi, zadrhávaje se přitom o rozrytou půdu a kamení. Ten chlap se vyškrábal na nohy a záblesk z jeho Zdroje se bezcílně rozletěl vzduchem, ale tmavý stín ho zase namířil směrem k zemi. Proud bílého světla trefil strom a rozlomil ten statný jilm ve dví. Řítil se dolů na dav Arumů a Luxenů. Někteří se rozprchli do stran a zářící světla Luxenů pohasla, jakmile vlna Arumů udeřila k boji.

„Pro krista…“ vydechla jsem s třesoucíma rukama.

Rozhlédla jsem se a uviděla jiného Luxena vyhozeného do vzduchu. Vřava začala v plné síle, a já… nikdy jsem nic takového neviděla. Byla to podívaná plná brutality a přitom to až znepokojivě vzbuzovalo úctu – záblesky světla a hutné tmavé stíny. Jaký kontrast.

Jedna z těch forem se uvolnila a zhmotnila se přímo před námi, vysoká bytost s pletí jako vyleštěný obsidián, a pak se zformovala. Ostré lícní kosti. Rty. Rovný nos. Odhalená hruď a kožené kalhoty. Odbarvené blond vlasy.

Lotho stál přímo před námi, pohodil hlavou dozadu, alabastrový hrudník měl potřísněný třpytivě modrou tekutinou. Šíleně se usmál. „Čas na večeři.“

Předtím, než mohl jeden z nás odpovědět, vrátil se zpátky k… bože, ani nevím, jak to mám nazvat. Představovala jsem si, že to bylo jako když by se domorodí Američané rozhodli, že mají dost přistěhovalců a začali je obratně s lehkostí odstřelovat, aby se jich zbavili. Přímý masakr – plně zasloužený masakr, ale i tak to bylo hrozné.

Třpytivá, do modra zbarvená krev, stříkala do všech směrů, cákala na trávu a dlážděné chodníky ve vesnici. Světla pohasínala jako rozšlápnutí svatojánští broučci. Boj se pohnul o kus dál ke skupině domů, které byly kdysi chráněny beta křemenem zasazeným v horách.

Střechy domů se bortily pod náporem Luxenů i Arumů, co se na ně zřítili. Jiskry poletovaly, když na zem spadlo elektrické vedení. Z vnitřku domů vyrazily plameny. V dálce explodovala budova, což způsobilo, že jsem leknutím uskočila, a vlna horka se převalovala přes mýtinu, ale rozžhavený výbuch se zase rychle ochladil.

Bouchl další dům, desky odletěly do vzduchu a sklo se roztříštilo. Vyskočila jsem, a myslím, že jsem uslyšela Daemona volat moje jméno, ale nemohla jsem se pohledem odpoutat od té zkázy. Oheň proťal oblohu. Výkřiky zní ze všech stran, všude kolem nás, zvoní mi v hlavě a moje tělo se celé napjalo.

Zvedl se mi žaludek.

Což bylo stupidní a slabošské, protože už jsem předtím zabíjela.

Při té myšlence jako by mě polila další várka studeného mrazu. Scéna přede mnou se rozmazala. Kolikrát jsem vlastně zabila? Bože, myslím, že už jsem to dávno přestala počítat.

„Kat, tvoje srdce…“ Povídá Daemon a přemístil jednu svou ruku na můj hrudník. Jeho dotek na mé hrudi mě uklidňoval, a jakmile se naše pohledy střetly a vpíjely se do sebe, nemohla jsem uvěřit tomu, že můžu prožít takovou krásu mezi vším tím krveprolitím. „Uklidni se, Katy. Je konec.“

Opravdu byl? Energie ukrytá uvnitř mě píchla, jak jsem upřela pohled na ten horor, který se tu odehrával, a pak jsem se odtáhla.

Náhle jsem potřebovala… nevím, co jsem potřebovala. Tělo jsem měla pořád příliš napjaté a celé mě brnělo. Zase mi bylo strašné horko, hořela jsem zevnitř. Musela jsem se dostat pryč odsud, pryč od Daemona, pryč od všeho.

V hlavě jsem měla jeden velký zmatek, tak jsem se otočila a začala utíkat. Opět. Tentokrát jsem ale nikoho nepronásledovala. Nebo možná jsem pronásledovala sebe samu. Nebyla jsem si jistá, a ničemu jsem nerozuměla. Jen jsem běžela, dokud jsem neopustila kolonii a neobjevil se přede mnou drsný svah a vyšlapaná cestička do hlíny a kamínků, až jsem si uvědomila, že jsem běžela přímo na Seneca Rocks, přímo nahoru.

Výstup byl těžký, hrbolatý a několikrát mi podklouzly nohy. Čím víc nahoru jsem stoupala, tím větší tlak na hrudi jsem cítila, až už jsem těžko pobírala dech a už jsem ani nemohla přemýšlet nad tím, co to do háje dělám. A opravdu jsem nad tím ani přemýšlet nechtěla, protože to bylo šílený.

Vím, že jsem nepřemýšlela nad žádnou sebevraždou. Myslím, že jsem si byla jistá, protože jak jsem se drápala po nerovné stezce, zakopávala o drny a uklouzávala na kamenech, vzpomínala jsem na to, jaké to bylo pro Carissu. Ona byla jako věc strčená do mikrovlnky, ve které neměla vůbec být.

Moje nohy už málem vypověděly službu, když v tom jsem dosáhla prvního z vrcholků, nebylo to nic víc než jenom římsa nad příkrým svahem. Zastavila jsem – přestala jsem se hýbat, přestala jsem myslet, přestala jsem stoupat vzhůru.

Popadajíc vzduch jsem zvedla bradu a vzhlédla, a přísahala bych, že jsem viděla duchy z minulosti. Myslela jsem si, že to byl Dawson s Bethany, shlížející na mě seshora. Pohledem jsem zajela zpět na vrcholek, kde jsem stála já.

Neviděla jsem duchy.

Byla to vzpomínka, rozhovor o tom, co se jim stalo. Všechno to začalo tady. Dawson uzdravil Beth poté, co spadla ze skály, což způsobilo, že její strýček kontaktoval Daedalus, a od toho momentu vedlo všechno až sem.

Všechno začalo Dawsonem a Beth.

„Kat?“

Dech mi uvízl, když jsem uslyšela jeho hlas. Sklopila jsem bradu k hrudníku a pomalu jsem se otočila kolem.

A všechno končí Daemonem a mnou.

Zíral na mě z té stezky, jeho oči zářily, zatímco mě sledoval. Jeho hrudník stoupal a klesal tak rychle jako můj. „Kat,“ zopakoval.

Vykročil na římsu, ale moje hlava se stále necítila na to, že by měla všechny závity pohromadě. Ustoupila jsem přes hladký kámen a těžce jsem oddechovala. Zavřela jsem oči a uviděla mámu – ne s těma modrýma očima, ale s jejíma krásnýma oříškovýma, a když jsem se nadechla, vzlyk mi uvízl v krku. Viděla jsem Ethana sedět v naší kuchyni, a pak stát na Daemonově verandě tak, jak jsem ho uviděla poprvé. Viděla jsem Blakea, ten jeho lehkomyslný okouzlující úsměv, co ukrýval tolik tajemství. Viděla jsem Carissu, od které už nikdy nedostaneme odpovědi, a pak jsem viděla nespočetné množství tváří, jejichž jména jsem neznala.

„Kotě,“ Daemon to zkusil znovu a já otevřela oči. Uviděla jsem ho. „Co to děláme?“

My. Ne ty. My.

„Nevím,“ připustila jsem chraplavým šepotem. „Myslela jsem… Jen jsem potřebovala se dostat pryč odtamtud.“

„To je pochopitelné.“

Bylo, nebo ne? Ustoupila jsem o další krok zpět, naše pohledy se do sebe vpíjely. Pochopitelně. Nechtěla jsem se zabít. Sedla jsem si. Nebo jsem se dolů svalila. Těžko říct, co z toho. Po chvilce ticha jsem si uvědomila tu nejpodivnější věc. „Toto… to je jako Sněžná Sova.“

Zíral na mě, jako bych dočista ztratila zdravý rozum. A možná že jo. „Co?“

„Ta legenda, o které jsi mi povídal.“ Otočila jsem se a rozhlížela se přes horský hřeben. Každý sval v mém těle bolel. Byla velmi pravděpodobná šance, že jsem měla díru v rameni a byla jsem hodně, hodně unavená. „Toto je jako princezna Sněžná Sova.“

Daemon neodpovídal.

„Vylezla na tuhle skálu a jenom poslední odvážný bojovník s ní držel krok až do konce.“ Olízla jsem si své suché rty a nutila své plíce se poddat dalšímu hlubokému nádechu. „Řekl jsi mi o tom, když jsme se tenkrát procházeli, než jsme uviděli toho medvěda.“ Můj pohled se přesunul na něho a jeho výraz změkl. „Řekl jsi mi… povídal jsi o těch úžasných lidech a jací jsou uvnitř.“ Odmlčela jsem se, mračíc. „Způsob, jakým jsi o tom mluvil, vyzněl tak nádherně.“

Přišel blíž a zastavil se přímo přede mnou. Pokleknul a jeho oči zářily. „Pamatuju si na to. Řekl jsem, ‚Ti nejhezčí lidé, jejichž krása je srovnatelná s tím, co mají uvnitř, jsou jediní, kteří si toho nejsou vědomi.‘ Nebo tak nějak.“

„Jo, takhle nějak to bylo.“ Zakývala jsem.

Naklonil hlavu na stranu. „To jsem tenkrát mluvil o tobě. Ta slova byla myšlena pro tebe.“

Zadívala jsem se mu do očí a polkla. Těžce.

„Neměla jsi ani ponětí o tom, jak moc krásná jsi. Myslím, že to nevíš ani teď, ale je to přesně to, co máš v sobě.“ Opatrně se natáhnul a dotkl se svou rukou přímo středu mojí hrudi. „Toto je ta nejkrásnější věc na celém světě. To, co je v tobě.“

Vyhrkly mi slzy a dech se mi chvěl. Ta slova ve mně něco probudila. Nebyla jsem vrah. Nebyla jsem šílená. Byla jsem unavená a byla jsem milion dalších věcí, ale Daemonovi jsem připadala nádherná jak zvenku, tak zevnitř.

„Děkuju ti.“

Z hrdla mu unikl jakýsi zvuk, když se pohnul směrem ke mně a ovinul ruce kolem mých ramen. „Nikdy mi nemusíš děkovat za pravdu.“

Sevřela jsem mu triko. „Aspoň, že jsem se ti tentokrát nevysmála.“

„To tady bude pořád.“ Řekl se smíchem v hlase. „Ach, kotě…“

Z místa, kde jsme stáli, to vypadalo jako běžně putující mraky zhasínající malé hvězdičky, až na to, že ty stíny nebyly mraky a ty blikající světla nebyly hvězdy. Daemon si pokojně položil bradu na mou hlavu, hladil mě rukama po zádech a já cítila to známé teplo jeho doteku. „Je konec.“

Konečně, odpočívala jsem v jeho náruči a zavřela jsem oči. Byl konec.

DAEMON

Nebyl jsem si jistý, jestli jsem vůbec během celé noci zavřel oči. Možná jsem trošku spal, ale nemůžu to potvrdit. Poslední a zároveň první věc, kterou si pamatuju, bylo pozorování Kat.

Byla zkroucená proti mně, její tvář spočívala na mé paži, teď už úplně znecitlivělé. Byli jsme v mém domě, a předtím, než se minulou noc zhroutila, se převlíkla do jednoho z mých triček, které zůstaly nedotčené ve skříni. Bylo jí trochu větší a klouzalo jí z ramene, čímž provokativně odhalovalo část její pokožky.

Byl jsem tou pokožkou úplně fascinovaný. S rukou, tou neumrtvenou, jsem putoval prstem přes její rameno ke klíční kosti. Toto jsem dělal polovinu noci. Pokaždé, když se podařilo, že se přitulila blíž s nohou přehozenou přes mou, nebo když se na mě natlačila tělem.

Bál jsem se o ni.

Fakt jsem se o ni zatraceně hodně bál.

I poté, co jsme zjistili, co se stalo s její mámou, dokázala se udržet pohromadě, i přes fakt, že sejmula Ethana a byla svědkem toho, jak se všude hemžili Arumové. Jo, trochu šílela a utekla. Ale páni, všechno pak měla pod kontrolou, když Arumové jen s minimálními ztrátami sfoukli z povrchu celou kolonii předtím, než zamířili směrem k Severní Virginii, aby to dokončili.

A když pozdě večer došla zpráva, že se Luxeni stali jedním obrovským bufetem pro Arumy, smála se na všechny kolem, kteří slavili vítězství a konec tohoto šílenství. Ale pořád tu nebylo moc času ji utěšit nebo si o tom promluvit. Všechno, čeho jsem byl schopný, bylo to, že jsem ji držel, zatímco usínala. Nepřipadalo mi dost.

Nikdy to nemohlo být dost.

Na hrudi mi spočívala tíha vší té ztráty a bolesti, protože jsem věděl, že už delší dobu trpí nad tím, co všechno přinesla smrt, jež byla tak zbytečná a krutá. Byla odtržená od vlastní rodiny. Jejího tátu jí vzala rakovina a její mámu jeden z mých vlastních lidí.

A přesto, jako nějaký druh zázraku, její poslední slova, která mi řekla předtím, než usnula, byla, Miluji tě. Ten fakt, že pořád mohla cítit něco takového, mě úplně dostal.

Udělal bych cokoliv, abych ji uchránil od té bolesti, ale i když jsem to, co se stalo, stejně jako spoustu jiných věcí, chtěl vrátit zpět a vymazat, přesto to bylo něco, co jsme se museli naučit akceptovat a čemu jsme měli čelit spolu.

Kat se proti mně pohnula a protáhla se způsobem, který mi okamžitě připomněl přezdívku, kterou jsem jí dal. Úsměv mi roztáhl koutky úst, když se jí řasy s chvěním otevřely.

Spánek zastřel její krásné oči, když se potkaly s mými.

„Ahoj.“

„Tobě taky ahoj.“

Její ruka se uvelebila na mé nahé hrudi, když její pohled zabloudil k mojí tváři. „Jsi vzhůru už dlouho?“

„Nejsem si jistý, jestli jsem vůbec usnul.“

„Takže jsi mě pozoroval, jak spím?“

Jedna strana mých rtů se nadzvedla. „Možná.“

„No, podívejme se, kdopak je to tady za největšího slídila.“

„Klidně mi tak říkej, nevadí mi to.“ Pohladil jsem ji palcem přes spodní ret. „Strávil jsem hodiny pozorováním té nejkrásnější možné scenérie vůbec.“

Její tváře se zarděly. „Lichotkami můžeš získat cokoliv.“

„Už mám všechno.“

„To od tebe bylo sladký.“ Poplácala mě po hrudi jako hodného kluka a radši jsem ignoroval ten pocit, že jsem kvůli tomu juchal štěstím. Její pohled zakolísal někam pryč a obkroužil celý pokoj, než se vrátil zpátky ke mně. „Je fakt konec, že?“

Omotal jsem paži okolo ní a přehlížel jsem nával mravenčení.

„Myslím, že jo. Aspoň ta větší část. Věci se změní. Život se změní. Ale je konec.“

Katiny řasy se přivřely, když se kousla do spodního rtu způsobem, kterému jsem pokaždé věnoval hodně blízkou pozornost. „Co budeme teďka dělat?“ zašeptala.

„Cokoliv chceme.“

Obrátila se na záda, ale nevzdálila se moc daleko. „To zní moc pěkně.“

Náhlé řinčení hrnců dole v kuchyni jí přinesl na tvář půvabný úsměv. „Předpokládám, že Dee a Archer jsou vzhůru?“

„Jo. Myslím, že jsem je slyšel se pohybovat už před nějakou chvílí. Pravděpodobně dobře využívají ten fakt, že kdokoliv tady bydlel, udržoval v kuchyni dobré zásoby.“ Nakrčil jsem čelo.

„Archer prý údajně minulou noc přespal v Dawsonově pokoji, ale slyšel jsem v ložnici –“

„Daemone.“ Zasmála se.

Povzdechnul jsem si. „Já vím. Obrať list a bla, bla.“ Začal jsem vstávat. „Radši půjdu a podívám se –“

Její paže se zavlnila, ovinula se kolem mého krku a škubla se mnou dolů. Nooo, nijak jsem nevzdoroval. Neexistovalo nic jako pevná vůle, když se jednalo o ni, hlavně ne, když zvedla hlavu a políbila mě.

Kat ležela pode mnou, celá teplá a měkká, a ten polibek se rychle prohloubil v něco, jiného. Její noha se omotala kolem mého lýtka a ruce jí klouzaly dolů po mých zádech, až dosáhla k pásu pyžama, co jsem tu našel, a vklouzla dovnitř.

Do prdele vzrušující.

Zapomněl jsem na slídění kolem ložnic, nebo kdo byl dole v přízemí a vůbec skoro na všechno ostatní, když dělala takové ty úžasné vydechující zvuky, které mi způsobovaly pnutí po těle.

Její nehty mě škrábaly po kůži, já vecpal svoje ruce pod to půjčené triko, a hladil ji po celé délce její hladké pokožky. Vyklenula se směrem ke mně a já jsem ji chtěl. Já jsem ji vždycky chtěl. Do pekla, strávil bych celou věčnost jenom tím, že jsem ji potřeboval, ale měli jsme čas. Později dneska. Večer. Zítra. Měli jsme týden, měsíc nebo rok. Konečně jsme měli budoucnost a spoustu dalších okamžiků, jako byl tento.

Ale právě teď potřebovala ona mě.

Její ruce doputovaly k mé přední části a zdrsněný zvuk mi uvízl v krku. Vyjasnění. Ona potřebovala víc než toto.

Našel jsem tu pevnou vůli, o které jsem nevěděl, že bych ji dřív měl, ale hádal jsem, že bych mohl vyzkoušet, jestli bude fungovat, když ji fakt potřebuju, tak jsem se od ní odtáhl, jenom trošku, a vyndal jsem její ruce tak, abych na ně viděl.

Její čelo se nakrčilo, jak na mě zírala hlubokýma kouřově šedýma očima. Něžně jsem ji políbil, déle než bych měl. „Jak ti je?“ Zeptal jsem se, můj hlas mi připadal zdrsnělý.

„Um, dobře, já jsem –“

„Ne toto.“ Sedl jsem si, udělal víc místa mezi námi, abych nezměnil svůj názor a nezačal jí dělat všechny ty hezké věci. „Jak se cítíš po… včerejšku?“

Na okamžik se odmlčela, a pak se jí hruď prudce nadzvedla, zatímco tiskla oči k sobě. „Nechci na to právě teď myslet.“

„Kat –“

„Fakt nechci.“ Skrčila pod sebe nohy a nadzvedla se. Rukama mi sevřela tváře a naklonila se ke mně, dokud se naše oči nevpily do sebe. Když promluvila, přísahám, že mi puklo srdce v hrudi. Ta bolest v jejích slovech byla tak hrozně opravdová.

 „Já vím, o co se snažíš, a bože, miluju tě za to, ale ještě nejsem připravená, Daemone. Nejsem, protože na to nemůžu ani pomyslet, aniž bych chtěla sestřelit tento dům nebo se schoulit do klubíčka. Nechci cítit žádnou z těchto věcí. Když jsem ztratila tátu, tak to bolelo – bolelo to tak strašně, že už takovou bolest nechci znovu zažít. Jedinou věc, kterou chci cítit, jsi ty, právě teď. Jedinou věc, na kterou chci myslet, je to, jak mě nutíš znovu cítit. To je to, co od tebe potřebuju.“

Byl jsem několik sekund tiše, a pak jsem vystřelil z postele, našel mou, díky bohu, stále soukromou skrýš, popadl malý balíček, a byl zpátky na posteli před Kat, v rychlosti jednoho úderu srdce. „To pro tebe můžu udělat.“

Zírali jsme jeden na druhého další sekundu, pak se mírně narovnala, sáhla dolů a přetáhla si tričko přes hlavu.

Zapomněl jsem dýchat.

Konečky prstů jsem mapoval oblinky jejího těla. „Jsi tak překrásná.“ Políbil jsem úzké údolíčko mezi jejími klíčními kostmi. „Jsi silnější, než si myslíš.“ Další polibek na místečko za jejím uchem. „Pro mě jsi tak perfektní.“

Vše, co jsem cítil, jsem vložil do těch gest, které jsem předtím považoval za samozřejmé, než jsem potkal ji.

Vtlačil jsem ji pod sebe, usídlil se mezi jejíma nohama a pomáhal jsem jí udržovat se zpět od té temnoty tak, aby jediná věc, kterou vnímá, byly moje ruce, moje pokožka a všechno, co jsem k ní cítil.

***

Vysprchovaní a převlečení jsme sešli dolů po schodech zrovna včas, abychom snědli zbytek slaniny a vajíček. Jídlo bylo studené a Dee s Archerem vypadali, jako by jim bylo úplně jasné, proč nám příchod dolů trval tak dlouho, ale bylo mi to jedno. Na jemném úsměvu Kat byl malinký závan smutku, ale aspoň, že se smála, dal jsem jí to, co chtěla, když to potřebovala.

Poté, co jsme dojedli, omluvila se a vstala. Zpoza mé židle se naklonila a políbila mě na tvář. „Jdu se ven trochu projít. Okej?“

Vystartoval jsem, abych ji následoval, ale uvědomil jsem si, že pravděpodobně chce být pár minut sama, tak jsem si v duchu nařídil posadit svou prdel zase zpátky do židle. Ačkoliv, jak se otočila, popadl jsem ji za ruku a přitáhl si ji dolů, dokud jsem nedosáhl na její rty, abych ji mohl hluboce políbit, a ten náruživý polibek ji nepochybně připomenul, k čemu mezi námi došlo v ložnici.

Archer si odkašlal. „Vůbec tady nestojíme nebo tak.“

„Cokoliv,“ zamumlal jsem a nechal jsem Kat, aby mohla odejít, rozhlídla se po místnosti, tváře celé červené. Nemotorně nám zamávala, otočila se a vyletěla z kuchyně. Opřel jsem se zpátky do židle a hodil jsem na Archera pohled, který říkal, Drž zobák.

Zvedl ruce, jak couval od stolu, popadl odpadky a mířil si to přímo k místu, kde se pod dřezem v lince nacházel odpadkový koš. Zamračil jsem se. „Jsi až podezřele důvěrně obeznámen s mojí kuchyní.“

Archer si odfrknul.

„Jak jí je?“ Zeptala se Dee sedíc vedle mě.

Povzdychnul jsem si. „Tak, jak se dalo předpokládat.“

Pochopení jí koukalo z očí. „Nevěděla jsem, že Ethan nechal zabít její mámu. Přísahám. Bývala bych něco řekla, kdybych to věděla.“

„Já vím.“ Poplácal jsem ji po paži. „A Kat to ví taky.“

„Je to totálně na hovno,“ nechal se slyšet Archer, zavřel dvířka od linky a narovnal se. „Možná by bylo dobré odtud vypadnout.“

„Jo,“ zamumlal jsem, doufaje, že se mi Kat brzo svěří s tím, jak se cítí. Vím sám z vlastní zkušenosti, jak tento druh bolesti a ztráty může člověka rozervat na kousíčky. „Uvidíme –“

Z Archerovy kapsy zaznělo vyzvánění mobilu. Zamračeně ho vytáhl a okamžitě odpověděl. „Co se děje, Lucu?“ zeptal se, stočil se ke dřezu a popadl utěrku.

Kdo mohl vědět, je Archer, je tak zdomácnělý? Podíval jsem se na svou sestru a ona se na něho křenila, jako by očekávala příchod něčeho velkého.

„Co?“ Archer se přetočil směrem k nám a mračil se. „Ne. Vůbec.“

V sedě jsem se ostražitě narovnal.

Jeho oči se střetly s mými. „Jo, no taky jsem věděl, co máš v plánu. Pořád je to aktuální.“ Chvilku byla pauza a ve vnitřnostech se mi usadilo nemalé znepokojení. „Zavolám, jestli se tu něco vyvrbí.“

Postavil jsem se, a stejně tak Dee, jakmile ukončil hovor. „O co jde?“

Strčil telefon do kapsy. „Někdo zahlídl Nancy.“

„Co?“ Vyloženě jsem tu otázku zařval. „Víc detailů by tu nebylo?“

Archer přešel ke stolu a sevřel opěradlo židle. „Luc neví přesný časový rámec. Bylo to někdy včera večer. S tím vším, co se děje, se mu to prostě vrátilo. Bylo to blízko Georgie. Možná hledala nás.“

„Sakra,“ řekl jsem a vůbec se mi nelíbí, co to všechno znamená a že…, že ta sračka pořád není u konce. Ne s ní…

„Hoří mu koudel u prdele. Plánoval ji zabít.“

„Cože?“

„Slyšels mě správně. Jakmile by bylo všemu konec, chtěl ji sám sejmout. Nikdy nebylo v jeho záměru jí vydat zpět ty Původní.“

Nebyla ve mně jediná část, která by snad kvůli těmto plánům byla nešťastná, a nezajímalo mě, jak moc zlého mě to dělalo.

Archer si promnul čelist. „Bože, ta ženská by v podstatě mohla být kdekoliv a něco vám řeknu, ona je neřízená střela – „ Zasekl se v půlce věty, když se zatočil dokola, aby se podíval na hodiny na zdi. „Georgie… Netrvalo by nám to tak dlouho, kdybychom si udělali výlet – Ach, do prdele.“ Otočil se zpátky.

Už jsem zdrhal k předním dveřím. Nancy měla víc než dost času, aby se dostala sem, a dovedl jsem si představit, že ta ženská je natolik blbá, aby se nám zkusila pomstít. Otevřel jsem s trhnutím dveře a pospíchal jsem ven na přední verandu, lustrujíc zahradu. Dech mi vynechal, když jsem si všimnul Kat před jejím domem. Byla na kolenou, vlasy svázané nahoru do drdolu a vytrhávala plevel z květináčů. Přímo je rvala ven, abych byl přesnější.

Vzhlédla nahoru, když jsem doklusal k ní. Bez jediného slova jsem se sehnul a vytáhnul ji nahoru, přitáhl ji do své náruče, vymačkávaje z ní snad i život.

„Hej.“ Řekla polohlasně. „Je všechno v pohodě?“

Stále jsem ji pevně držel a vyzvedl ji nad zem. „Jo,“ odpověděl jsem proti jejímu temenu. „Jenom jsi mi chyběla.“

„Jsem pryč jen pár minut.“

Dal jsem ji zpátky na nohy a nebyl jsem si vůbec jistý, jakým způsobem jí řeknu o Nancy nebo jestli to vůbec mám vytáhnout. To by mohlo být hodně blbý, ale bože, nechtělo se mi vůbec zmiňovat o špatné zprávě tohoto typu. Už jen kvůli tomu všemu, čím si prošla, a taky, protože se snažila se soustředit na budoucnost, ve kterou ještě před pár dny nevěřila.

„Někdy jsi tak divný,“ řekla a zakřenila se, když ke mně vzhlédla. „Ale pořád tě milu – „ Cokoliv říkala, se ztratilo ve varovném výkřiku.

Čas se zastavil, když jsem se otočil a jasná jako samo peklo tam stála Nancy celá zanedbaná, tmavé vlasy odstáté ve všech směrech, oblečená v odporných zmačkaných šatech. Měla v ruce zbraň a vůbec to nevypadalo jako normální pistole. Spíš jako Glock, který byl speciálně upravený na něco jiného.

Něco opravdu smrtícího.

V jediný maličký moment můj mozek zaregistroval, co se tady doopravdy děje, o co tady šlo, a ten moment mi připadal jako věčnost, když jsem pohledem lustroval Nancy a ta nenávist v jejích očích mi řekla všechno, co jsem potřebovala vědět. Nebyla tu, aby zabila mě.

Ne.

Chtěla, abych trpěl, chtěla to jako svou válečnou kořist.

Ta zbraň nebyla namířená na mě.

Nancy se smála. „Všechno jsi zničil.“

Čas, který bych potřeboval k vyvolání Zdroje, ta hrstka sekund, by byl risk, který jsem nebyl ochotný přijmout. Předtím, než jsem jen mohl tu myšlenku dokončit, jsem se pohnul. Moje ruce obtočily Katinu paži, jak ji zvedla, aby se připravila zúročit své schopnosti. Hodil jsem ji pod sebe dolů, když záblesk modrého světla vzplanul, doprovázený hlubokým praskavým zvukem.

Moje oči se setkaly s Katinýma.

Z mého domu zazněly výkřiky a slyšel jsem zaječet Dee – směsicí hrůzy a tím druhem vzteku, který dokáže zabít. Potom vyšel záblesk ze Zdroje, následovalo krátké bolestné zavytí a zvuk toho, jak Nancy padá k zemi, mrtvá.

A potom bylo ticho.

Podíval jsem se dolů mezi naše těla. Přední část jejího krémově zbarveného svetru nevypadala tak, jak by měla, ale jako by byla pocákaná štětcem namočeným v červené a…

„Kotě?“ Zalapal jsem po dechu.

Nebyla to její krev.

Díky bohu, že to nebyla její krev.

Ale nerozuměl jsem tomu, co se to právě stalo. Ani jsem to necítil. Jak moc to bylo divný? Nikdy předtím jsem ještě nebyl postřelený, ale odhadoval jsem, že by to mělo bolet v tom momentě, kdy mnou projede kulka, ale nebolelo.

A teď byly moje záda a hrudník v jednom plameni.

„Daemone?“ Zašeptala.

Do prdele.

Moje plíce se snažily roztáhnout, ale spíš to vypadalo, jako by se zasekly. Neuhnul jsem pohledem z jejích očí, když jsem se pokoušel vstát, ale zjistil jsem, že můj mozek nebyl zrovna dvakrát propojený s mýma nohama. Snižoval jsem se na stranu a cítil teplé vlhko, jak teče dolů po břichu. Moje paže mě neudržela a já přistál na boku.

Kat byla okamžitě nade mnou a já se ocitl na zádech a všechno, co jsem viděl, byly její nádherné šedé oči, které se staly celým mým životem, asi ještě předtím, než jsem si to vůbec uvědomil.

Ale ty oči byly teď široce rozevřené a zakalené, že mě to nutilo ji pohladit, abych ji ujistil, že je v pořádku. Zvládl jsem pozvednout ruku a přejet prstem po její tváři, ale nedokázal jsem tu ruku udržet. Byla jako mrtvé maso.

„Daemone!“

Pokusil jsem se odpovědět, ale všechno, co jsem mohl udělat, bylo soustředit se na ty oči. Jak se naklonila nade mnou svými rty tak blízko mých a se zvukem mého jména na jejím jazyku, pomyslel jsem si, že kdybych měl umřít, kdyby toto měl být konec, tak aspoň jsem se díval na ni a na nic jiného.