Opposition - 21. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Čerstvě osprchovaná a odpočinutá dost na to, že bolesti z mého profesionálního souboje s Dee zeslábly, jsem se připojila k ostatním v obývacím pokoji. Než jsem odešla, abych ze sebe seškrábala krev a špínu a odpočinula si, vrátili jsme pracovnu a obývací pokoj do původního stavu. Kromě chybějících dveří, rozbitých oken, rozmláceného nábytku a roztříštěných květináčů-ach, a samozřejmě kromě té díry ve zdi.

Opravdu jsem se cítila špatně. Lore byl příjemný. Jeho dům byl příjemný. Vlastně, on byl opravdu příjemný, jelikož na nás neřval a ani se nás nepokusil sníst, když zjistil, co se stalo jeho domu. Začínala jsem mít ráda Arumy. No, alespoň tyhle dva. Zbytek z nich, obzvláště Lotho, mě pořád děsili.

Dee se mi už omluvila milionkrát, od vteřiny, kdy jsme dokončily rozhovor o Ethanovi, až do chvíle, co jsem odešla do sprchy a šla si dát posilující odpočinek. Takže jsem nebyla překvapená, když okamžitě otočila své velké zelené oči na mě, jakmile jsem vešla do obývacího pokoje.

„Katy,“ začala, zvedající se, a já věděla, co se stane dál. Začne plakat, a pak se začne omlouvat.

Přešla jsem k místu, kde seděla na jediném nezničeném kusu nábytku-na podnožce-a objala ji. „Je to v pořádku,“ zašeptala jsem jí do ucha. „Všechno je mezi námi v pohodě.“ A myslela jsem to tak. Život byl opravdu moc krátký a zvrácený na to, abychom si udržovali zášť, obzvláště kvůli něčemu, nad čím vážně neměla kontrolu.

Stiskla mi paži a zašeptala zpátky: „Díky. Teď tě nepraštím za to, žes mi neřekla, že sis vzala mého bratra.“ Deein úsměv se rozšířil, proměňující její krásu na něco, co bylo mimo tenhle svět, a Bože, jak mi chyběl ten její vřelý úsměv.

„Právě jsme mluvili o našem plánu.“ Daemon se přiloudal ke mně a mazlil se mi s tváří vteřinu předtím, než zvedl hlavu. „Zamíříme zpátky, což nám poskytne méně než den, jestli vůbec, před tím, než Lotho řekl, že bude mít svou Arumskou armádu.“

Ohlédla jsem se po pokoji, čekající, že uslyším víc z toho plánu. „Dobře?“

„Ale to není vše.“ Archer si překřížil paže.

„Je to jednoduché,“ odpověděl Daemon, jeho ruka sklouzla z mého ramene a zamotala se mi do vlhkých vlasů. „Půjdeme domů… a oni přijdou k nám.“

Vyklenula jsem obočí. „To je až příliš jednoduché.“

„Je líný ve vysvětlování,“ odpověděl Hunter.

„Nebo zcela rozptýlený,“ okomentoval Lore.

Začervenala jsem se, protože když si jeho prsty našly cestu z mých vlasů, a pak se plížily mou páteří, opravdu jsem věřila, že byl.

„Budeme muset předstírat, že jsme jedni z nich.“ Dee se otočila k místu, kde jsme stáli. „Vím, že je pravděpodobně na hovno to slyšet, ale dokážeme to. Můžeme je donutit uvěřit.“

Ach, opravdu se mi nelíbilo, jak to znělo, a snažila jsem se nevěnovat pozornost ruce na mých zádech.

Dee si olízla rty. „Nevědí, že jsem zmizela, a že ostatní… no, že už víc nejsou poblíž.“

„Jak to?“

„Dee bylo řečeno, ať se nevrací, dokud se nepostará o problém s Daemonem-buď ho sejme, nebo ho přivede ke skupince,“ vysvětlil Archer, a mě napadlo, že způsob, jakým Dee vtrhla do domu, neznamenal, že by ji zajímalo přivést ho jinam, než do posmrtného života. „Budou očekávat, že od ní brzy něco uslyší, ale je zatraceně dobrá šance, že ještě nevědí, co se stalo.“

„Dobrá šance?“ zopakovala jsem hloupě.

Daemonova ruka byla vzadu jižně od pásu mých džínů. „Nejlepší šance, jaká se nám naskytne, zlato.“

„Takže prostě půjdeme domů, budeme předstírat, že jsme všichni zlí, a pak budeme doufat v to nejlepší?“

„Dostaneme se k Ethanovi s využitím Dee a Daemona. Dostaneme se k němu, než vojáci nebo Arumové zasáhnou,“ řekl Archer, ametystové oči měl ostré. „Než bude moct utéct.“

Tu část jsem chápala, ale tohle… tohle byl riskantní a nespolehlivý plán. Takový, který držel pohromadě lepicí páskou a přáním si, abychom měli štěstí. Jediná dobrá část na tom byla, že jedeme domů a já uvidím svou mámu. Jestli tam tedy ještě byla.

„Ale co s Nancy?“ zeptal se Daemon.

Dee se ohlédla po pokoji. „Co s ní?“

„Utekla.“ Informovala jsem jeho sestru. „Nikdo neví, kde je, ale pochybuju, že by zamířila tam, kde se děje všechna ta akce. To nedává smysl, takže si myslím, že to je to poslední místo, kam by šla.“ Daemon mě zatahal za pás džínsů, ale neodpověděl.

„Má pravdu. Teď ji hledají, ale pravděpodobnost, že by mířila do Petersburgu, je malá. Zkontaktuju se s Lucem, dám mu vědět, co se děje, a že Luxeni, co jsou za tímhle vším, jsou ukrytí v Petersburgu spolu s Ethanem,“ Archer pokračoval. „A pak se zkontaktujeme s Lothem, abychom jim oznámili, kde je nejdřív potřebujeme.“

To dávalo smysl. Jestli informace, kterou Dee měla, byla pravdivá, museli jsme je a kolonii sejmout, ale pořád se pak budeme muset vypořádat s mnoha Původními. Trhla jsem sebou. Sejmout. Vypořádat se. Začínala jsem znít jako gangster. Nebo Luc.

„No tak,“ řekla jsem nakonec. „Je to plán.“

Daemon mě poplácal po zadku. „Budete potřebovat pár věcí,“ řekl Hunter, a pak se podíval dolů na Sereninu blonďatou hlavu. „Tohle je pro nás konec cesty.“

Přikývla jsem. Hodila by se nám jejich pomoc, vlastně jakákoliv pomoc, která by se nám naskytla, ale vejít do města s dvěma Arumy by pravděpodobně prozradilo kartu v našem rukávu.

„Nechápejte nás špatně,“ řekla Serena, její oči vyhledaly naše. „Chceme udělat víc, ale –“

„Ale jak jsem řekl předtím, ve vládě mám hodně nepřátel. Zatímco Daedalus může být zaniklý, nevěřím nikomu, kdo s ním spolupracuje.“ Hunterova paže se kolem Sereny utáhla. „A už jim ji znovu nenechám napospas.“

„To je naprosto pochopitelné,“ oznámil Daemon, čím mě překvapil, jelikož to nedoplnil nějakou chytráckou odpovědí.

Lore se narovnal a přešel ke skříni, která pořád měla dveře. Když ji otevřel, naskytl se mi pohled mini-arzenálu. K háčkům na vnitřních stěnách byly připevněné glocky. Pušky byly opřené o zeď od nejdelších po nejkratší. Upevněné ke zdi byly i další zbraně, které jsem neznala, zbraně, které vypadaly jako glocky… ale nebyly.

„Páni,“ zamumlala jsem.

„Pravděpodobně jsem vám měl říct, že je tady tohle,“ řekl, natahující se dovnitř. „Za léta jsem nashromáždil docela velkou sbírku.“ Vytáhl zbraň, podávající ji Archerovi. „Věc, na kterou, jak se zdá, všichni zapomínají, je, že Luxeni a dokonce i my jsme citliví na určitá zranění.“

„Kulka do hlavy nebo do srdce je tragická bez ohledu na druh.“ Usmál se Hunter a bylo to tak trochu děsivé. „Problémem je, že oba naše druhy jsou rychlé, takže trefit je do hlavy nebo do srdce je těžké.“

„Teď ne.“ Lore se taky usmíval tím děsivým způsobem.

„Do hajzlu,“ zamumlal Archer, když se dotýkal podivně vypadající zbraně. „Jak sis sehnal jednu z těchhle?“

Lore se zašklebil. „Mám své způsoby.“

Archer potřásl hlavou. „Sakra, vždyť tyhle věci nikdy nebyly schválené pro rozsáhlé použití. Daedalus je měl, ale nikdy jsem si nemyslel, že jednu uvidím takhle venku.“

Daemonova ruka ze mě sklouzla. „Co je na té zbrani tak speciálního?“

„Je speciálně navržena pro Luxeny. Není to PEP zbraň, ne opravdu.“ Archer se teď taky usmíval tím přehnaně děsivým způsobem. „Ta zbraň je nastavená, aby zvládala kulky poháněné nábojem stejného původu, jako i u PEP zbraní. Není to DRT zbraň.“

„DRT?“ zeptala se Dee.

„Dead right there,“ vysvětlil. (DRT-mrtví přímo na místě) „Ale když střelíš Luxeny, hybridy nebo Původní kamkoliv s jednou z těchhle zbraní, složí se na zem. Je to z větší části smrtelné, obzvláště když kulka neopustí tělo, nebo si ji rychle nevyndají. Zabíjí to pomaleji, což je důvod, proč ty zbraně nikdy nebyly povoleny.“

„Protože by to bylo jako mučení.“ Bylo mi špatně.

„Jo, ale s tímhle ani nemusíte dobře mířit. Pořád musíte být rychlí, ale místo toho, abyste mrhali energií a přivolávali Zdroj, se tohle bude hodit.“ Archer vypadal jako dítě, kterému právě dali narozeninový dort s jeho oblíbenou příchutí. „Opravdu se to bude hodit.“

„Každý z vás dostane jednu,“ řekl Lore. „Takže neřekněte, že jsem vám nic nedal. A tenhle rok očekávám vánoční pozdrav.“

Trochu jsem se pousmála, a pak si vzala svou zbraň, „svou nebezpečnější než normální zbraň“ a snažila jsem si zvyknout na váhu a pocit chladného kovu a umělé hmoty. Držela jsem v ruce zbraň. Znovu. A opravdu jsem se cítila jako gangster.

Byli jsme zpátky na verandě, s trochu vyměněnými pozicemi. Daemon seděl na vrchním schodu a nohy měl rozkročené. Já byla mezi nimi, malinko natočená, abych mohla vidět jeho obličej v ubývajícím slunečním světle. Nejdřív jsme toho moc nenamluvili. Hrál si s mými vlasy, omotávající si jejich délku kolem prstů a jejich konečky mi otíral o tvář. Neměla jsem ani ponětí, co to bylo s Daemonem a jeho používáním věcí, jako moje vlasy, pera, tužky, cokoliv, aby se mě dotkl, ale nevadilo mi to. Teď na tom bylo něco uklidňujícího, i když kdysi to bylo směšně otravné. Opírala jsem se o jeho levou nohu, nechávající ho pokračovat v čemkoliv, co dělal. Brzy budeme muset odejít, abychom dorazili někdy ráno.

Archer informoval Luca o změně plánů a on se chystal předat ty informace dál. Armáda měla pobočky blízko Petersburgu, většinou kolem Severní Virginie, ale z toho, co jsme pochytili z Archerovy konverzace, nebudeme se na nich moct spolehnout, protože si nemohli dovolit, opustit D.C. Museli bychom počkat na ostatní pobočky rozmístěné po Spojených Státech, ze kterých většina byla zalezlá v Montaně, což bylo dobrých třicet hodin jízdy, a do Petersburgu přijedou tehdy, kdy by měli dorazit Arumové. Archer se zkontaktuje s Lothem, tedy pokud nás Lotho nepřechytračil a opravdu se ukáže. Takže v podstatě, když věci půjdou do háje, budeme v prdeli ze všech stran. Ale budu doma v Petersburgu, kde by měla být i moje máma…

Při tom směru mých myšlenek jsem zabrzdila. Máma bude v pořádku. Musela tam být a čekat na mě, protože ona by se nikdy nevzdala, bez ohledu na to, jak dlouho jsem byla pryč nebo co se dělo ve světě. Ale teď jsem si nemohla dovolit myslet na mámu. Musela jsem se soustředit na to, co jsme se chystali udělat.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Tohle je opravdu špatný plán,“ přiznala jsem po pár vteřinách a vzhlédla na něj.

„To jo.“

Zírala jsem do jeho očí. „To není moc uklidňující.“

Jedna strana jeho rtů se zvedla nahoru. „Máš lepší nápad?“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela, a pak si povzdechla. „Ne, ne opravdu. Dokud neví, že Dee a její parta sešli z cesty, budou od ní očekávat, že bude všechny zabíjet a bude z toho šťastná.“

Sklonil hlavu a přejel svými rty po mých. „Bojíš se.“

„Jo.“

„Víš, že se o tebe postarám.“

„O to se nebojím.“

„Ne?“ Než jsem mohla odpovědět, něžně mě políbil, způsobující, že se mi zadrhl dech. „Tak o co se bojíš?“ zeptal se.

„O tebe. Dee. Archera. Dawsona a Beth, i když jsou pro teď v bezpečí. Dokonce se bojím i o Luca.“ Odmlčela jsem se, mračící se. „Ačkoli Luc je ta poslední osoba, o kterou bych se měla bát, protože je Luc, ale bojím se o něj, a taky o Huntera, Lorea a Serenu. Bojím se, že –“

Daemon mě hluboce políbil, přerušující má slova, a ten polibek vzal do zcela nové stratosféry. „Máš velké srdce, Kotě.“ Jeho rty se vznášely nad mými, když mluvil. „To na tobě miluju nejvíc. No, to a jsem velkým fanouškem tvého sladkého těla, ale tvoje srdce? Jo, to doplňuje celý balíček, obaluje ho hezkou mašlí. Dělá tě to pro mě dokonalou.“

„Někdy…“ Zírala jsem na něj, mrkající zpátky vlhkost v očích. „Někdy říkáš ty nejúžasnější věci.“

„A taky miluju pohled na mé ruky na tvém zadku.“

Vybuchla jsem do smíchu. „Ach můj Bože, a pak říkáš takové věci.“

„Musím zůstat sám sebou.“ Znovu mě políbil. „Kotě, je v pořádku bát se o někoho, ale každý se dokáže o sebe postarat.“ Spočinul čelem na mém. „A taky vím, že nezáleží na tom, jak špatný je tenhle nápad, jak je nebezpečný, společně to dokážeme. Všichni. To se ujistím.“

„Slibuješ?“ zašeptala jsem.

„Slibuju.“ Zvedl bradu a políbil mě na hřbet nosu. „A nikdy jsem neporušil to, co jsem ti slíbil, nebo jo?“

„Ne. Nikdy.“