Opposition - 20. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

DAEMON

Když se poslední Luxen rozpadl na chaotickou hromadu, otočil jsem se k místu, kde jsem naposledy viděl Kat a Dee. V omítce byla obrovská díra, odhalující dřevěnou konstrukci uvnitř zdi, a to musel být důsledek opravdu zatraceného boje. Vždyť proletěly skrz zeď.

„Dobrý Bože.“ Můj žaludek klesl, když jsem překročil mrtvého Luxena a vystřelil směrem k otevřeným dveřím, které vedly do další místnosti. Pořád jsem si opakoval, že musely být v pořádku-obě dvě-protože bych cítil, kdyby některá z nich utrpěla smrtelné zranění. Ale to mi nepomohlo zpomalit závodící srdce, ani odlehčit od toho mdlého pocitu srážejícího se v mém žaludku.

Archer stál hned před pracovnou, jeho ramena se zvedala a klesala v hlubokých nádeších. Neřekl nic, když jsem se protlačil kolem něj, a pak prudce zastavil. Pokoj byl naprosto zničený: Pohovka zlomená, televize rozbitá a vázy roztříštěné na zemi. Kupy prachu a rozdrcené lístky byly vryté do koberce. Můj zoufalý pohled se soustředil na prostředek místnosti a ksakru, jestli se mi téměř nepodlomila kolena. Byly na rozbitém stolku, Kat na vrchu mé sestry. Nebojovaly, ale zdálo se, že byly obě ztuhlé. Já byl taky ztuhlý. A pak jsem to slyšel. Hluboké, zničené zvuky osoby, která se hroutila. Kat, s polovinou vlasů v ohonu a druhou polovinou mimo něj, zvedla hlavu a zachvěla se, pak slezla z mé sestry a pomalu se zvedla na nohy. Couvla dozadu, přecházející si roztřesenýma rukama rozcuchané vlasy. Podívala se na mě s rozšířenýma očima. Krev jí tekla z nosu a úst a zdálo se, že každý dech, který vydechla, z ní sípal.

Vystartoval jsem k ní, ale zastavil jsem se. Můj pohled se zhoupl zpátky k mé sestře. Když z ní Kat slezla, překulila se na bok a zkroutila se do klubíčka. Ty zvuky vycházely od ní. „Dee?“ Můj hlas se zlomil.

„Je mi to líto,“ řekla, s rukama složenýma přes hlavu. „Je mi to tak líto. Je mi to tak líto.“ A to bylo vše, co říkala pořád dokola mezi vzlyky.

Pod nohami mi křupalo sklo, když jsem přešel k místu, kde ležela, a když jsem se dostal k jejímu boku, podlomila se mi kolena. Přistál jsem vedle ní a jemně jí položil ruku na chvějící se rameno. „Jsi to opravdu ty, Dee?“

Její vzlyky byly rozedranější a proud slov, který z ní vycházel, mi poskakoval v hlavě. Většina z nich byla nesouvislá, byla to jedna obrovská běžící myšlenka, ale nebylo pochyb, co znamenala. Nějak se její propojení s Luxeny zlomilo. Nevěděl jsem jak, ale na tom nezáleželo. Posbíral jsem ji ze zničeného stolku a skla, a sedl jsem si dozadu, přitahující si ji k sobě, a ona se přisunula blíž, jako to dělávala, když byla malá a bála se všeho. Když jsem ji držel blízko, opatrně jsem jí vybíral úlomky skla z vlasů a oblečení.

„Bože, Dee…“ Zastrčil jsem si ji pod paži. „Právě jsi mě téměř zabila, víš to?“

Chvěla se, když mi prsty sevřela paže. „Nevím, co se stalo. Oni přišli a vše, na co jsem mohla myslet, bylo, co chtějí.“

„Já vím.“ Zavřel jsem oči, hladící ji rukou po zádech. „Teď je to už v pořádku. Všechno je v pořádku.“

Zdálo se, že mně Dee neslyšela. „Nevíš o těch věcech, co jsem udělala, ani na co jsem myslela, že mi nevadilo dělat ty věci lidem.“

Ale jo, věděl jsem. Alespoň něco z toho během toho mála času, co jsem byl při ní, když s nimi byla propojená. Věci, které jsem ji viděl a slyšel dělat, byly věci, které jsem se donutil nepřipouštět si, protože nebyly její chyba. A tak jsem jí to řekl, znovu a znovu, že na ničem z toho nezáleželo a nic z toho nebyla její vina. Začala žvanit o šílenostech, jako to, že je ďábelská, a to mi zlomilo srdce. Rozervalo mě to.

„Cos udělala, byla jejich chyba. Ne tvoje. Pokud někdy uvěříš něčemu, co jsem ti řekl, uvěř tomuhle.“ Složil jsem jí ruku na zadní část hlavy, nutící ji přijmout moje slova. „Ve svém těle nemáš ani jedinou ďábelskou kost. Nikdy jsi neměla, Dee. Nikdy.“

To chvění trochu povolilo, když jsem ji držel, a nevím, jak dlouho jsme seděli v troskách, ale když jsem konečně otevřel oči, pokoj byl trochu rozmazaný.

„Byla to Kat,“ řekla, její dech z ní nevycházel tak rychle, jako předtím. „Ona to udělala. Chtěla jsem ji zabít. Ach Bože, Daemone, opravdu jsem ji chtěla zabít, ale –“

„Ale co?“

„Když jsme bojovaly, pořád se mnou mluvila, nutící mě vzpomenout si, jaké to bylo… předtím, než přišli.“ Dee se odtáhla, její řasy byly ztěžklé slzami. „A bylo to o Adamovi.“ Její dech se při tom jméně zadrhl. „Mluvila o něm a já si vzpomněla na víc než jen bolest a hněv. Nevím, ale prostě se to přepnulo, a najednou jsem se na ni dívala a už jsem nikoho z nich neslyšela. Moje myšlenky… byly mé vlastní.“

Znovu jsem krátce zavřel oči, slibující sám sobě, že to Kat oplatím milionkrát, hned jak budu mít šanci. Jakmile se Dee uklidnila dost na to, že jsem věděl, že byla v pořádku a nebyla vážně zraněná, rozhlédl jsem se po pokoji. Neuvědomil jsem si, že Archer a Kat odešli. Starost o Kat mě sžírala, teď když jsem věděl, že bude Dee v pohodě. Pomohl jsem jí postavit se. „Jak ti je?“

Dee si setřela slzy a krev-jasně červenou krev, která jí nemohla patřit-z tváří a s rukávy jejího tmavého svetru. Srdce mi v hrudi bušilo, když se zhluboka nadechla. „Jsem v pohodě, ale Kat… bylo to mezi námi pěkně drsné. Ach Bože, pravděpodobně mě teď nenávidí. Jako opravdu –“

„Ne. Není pravda, že tě nenávidí. Kdyby jo, nesnažila by se tě přivést zpátky. Kat tě miluje jako sestru, Dee. Ve skutečnosti, teď je něco jako tvoje sestra.“

To prohlášení vytáhlo Dee z jejích znepokojených myšlenek. Její nos se svraštil. „Co tím myslíš? Protože to zní tak trochu… divně, když zvážím, co vy dva děláte a tak.“

Zasmál jsem se a zatraceně, byl to dobrý pocit stát znovu před mou sestrou a smát se. „Kat a já jsme se vzali.“

Dee na mě zírala a pak zamrkala rozšířenýma očima. „Cože?“

„No, nevzali jsme se, jakože opravdu, opravdu, protože jsme to udělali s falešnými občankami, když jsme byli ve Vegas… au!“ Couvl jsem a třel si paži na místě, kde mně Dee praštila. „Za co to bylo?“

„Vy dva jste se vzali a ani jeden z vás mi to neřekl?“ Dupla nohou, její blýskající oči byly jako v ohni. „To je špatné! Měla jsem být toho součástí.“ Otočila se. „Kde je? Opravdu jí znovu vrazím.“

„Páni.“ Zasmál jsem se a popadl ji za paži. „Můžeš počkat a udeřit ji až potom, co se ujistíme, že je v pořádku?“

„Ach jo, to je pravděpodobně dobrý nápad.“ Pak se obrátila a hodila se na mě, obtáčející mi své dlouhé paže kolem krku, a já klopýtl dozadu. „Vy dva jste to opravdu udělali?“

Deeiny rty se zachvěly do malého úsměvu, ale ne takový, jaký jsem na ní viděl donedávna. Ne ten chladný. Ten zcela její.

„To je úžasné,“ zašeptala, když se vysvobodila. „Jsem kvůli vám šťastná-kvůli ní. Ale i tak jí vrazím. Potom, co se ujistíme, že je v pohodě. Ach Bože.“ Její obličej poklesl. „Co když-?“

„Bude to v pohodě.“ Položil jsem jí ruku na záda, vedoucí ji do obýváku.

První osoba, kterou jsem spatřil, byla Archer. Samozřejmě. A vůbec se na mě nedíval. Ach ne. Jeho obličej byl bledý, jeho oči rozšířené a zornice zvětšené. Byl otřesený. Nikdy jsem ho tak neviděl vypadat, a rozhodně jsem si nechtěl připustit proč.

„Je venku,“ zamumlal, zírající na Dee, která rovněž zírala na něj, a byli jako dva lidi, kteří nikdy předtím neviděli další osobu. Zatraceně. „Je v pohodě.“

Dee civěla na Archera a já zadržel kletbu. Její hlas byl v jejím hrdle tichý. „Jdi.“

Alespoň zapomněla na praštění Kat. Odolal jsem nutkání varovat Archera, aby udělal… no, aby nedělal nic, ale když jsem přešel ke dveřím vedoucím do vstupní haly a zastavil jsem, abych se na ně znovu podíval přes rameno, to, co jsem viděl, mě mělo přinutit vybouchnout jako raketa. Neslyšel jsem ani jednoho pohnout se, ale stáli špička ke špičce a Archer se dotýkal jejích tváří jenom konečky prstů, když koukal do jejích očí. Na té chvíli bylo něco dojemného. Jo, zněl jsem, jako bych měl do konce roku začít psát sonety o lásce, ale ve chvíli empatie a zralosti, o kterých jsem si opravdu neuvědomil, že jsem jich schopen, jsem si zachoval chladnou hlavu. Potřebovala to, potřebovala Archera, a kdo jsem ksakru byl, abych jí nedopřál útěchu, když já měl svou Kat? Vydechl jsem, zamířil k předku domu a přikrčil se, když jsem spatřil přední dveře na druhé straně místnosti. Ach, Lore a Hunter budou naštvaní.

Kat seděla navrchu schodů, zlehka zkroucená do sebe. Když jsem ji obešel a sešel dolů schody, takže jsem byl před ní, pomalu zvedla hlavu a její šedé oči se setkaly s mými, sáhly hluboko do mého nitra a stiskly mi srdce. „Je v pořádku.“ Nebyla to otázka, ale oznámení.

Přikývl jsem, když jsem si před ní klekl. „Díky tobě.“ Potřásla hlavou. „Ano. Řekla mi, cos udělala. Mohla tě zabít, Kat.“

„Já vím, ale… Nechtěla jsem, abys musel bojovat s vlastní sestrou, abys ji musel zranit. Nechtěla jsem, abys musel udělat to rozhodnutí, a pak žít s tím, co se stalo.“

To způsobilo, že jsem se do ní zamiloval ještě víc, než jsem myslel, že je možné. Položil jsem jí ruce na kolena a naklonil se, líbající ji na čelo. „Děkuju. Není to dostatečné, ale děkuju, je to nejlepší, co mám.“

„Vždyť to ani nemusíš říkat.“ Kat spočinula čelem na mém a zašeptala: „Miluju tě.“

Posunul jsem se a sedl si vedle ní, chtěl jsem si ji vtáhnout do náruče, ale odolal jsem, protože jsem mohl říct, že ji něco bolí. „Kde?“

Věděla, na co se ptám. „Jsem opravdu v pořádku.“

„Vypadáš, že máš bolesti. No tak. Víš, že tě uzdravím. Nehádej se o tom se mnou.“

Chvíli na mě zírala, a pak na mě vyplázla jazyk, což mě donutilo usmát se. „V podstatě všude, hlavně má žebra. Prohodila mě zdí.“

Vydechl jsem přes hněv, říkající sám sobě, že Dee nebyla při smyslech, takže jsem nenasadil „vzteklou masku“, jak by to řekla Kat. Opatrně jsem se dotkl jejích boků a začal ji léčit. „No, potřebuju, abys byla dokonalá, protože Dee tě pravděpodobně praští znovu.“

Kat sebou trhla. „Chci vůbec vědět proč?“

„Seď klidně,“ řekl jsem. „Pověděl jsem jí, že jsme se vzali. Je šťastná, ale chce tě praštit, protože toho nebyla součástí.“

„Ach.“ Zasmála se, a pak se přikrčila. „Byla z toho šťastná? Myslím tím, byla v pořádku?“

„Samozřejmě.“ Když si teplo z mojí schopnosti prorazilo cestu ke Kat, její oči se zavřely a její tvář skončila na mém rameni. Líbilo se mi to. Způsobilo to, že mi bylo teplo a cítil jsem se nejasně s ní přitulenou ke mně. „Vlastně je nadšená. Jen počkej, až jí řeknu, že plánujeme udělat velký, opravdový obřad. Možná tě pak neudeří.“

Když se měkce zasmála, tentokrát se netrhla bolestí. Posunul jsem ruku, abych jí sevřel tváře, a postaral se o jizvy, které byly tam. „Teď je tam s Archerem,“ řekl jsem.

Kat si povzdechla. „On není špatný člověk.“

„Je Původní.“

Protočila očima. „Archer možná je Původní, ale pořád je to dobrý chlap a záleží mu na ní, Daemone. Opravdu jo, a po celý ten čas se o ní strachoval.“ Ehm. „Víš, že ji může ochránit. A bude pro ni dobrý, takže –“

„Nechávám je být. Vím, že ho potřebuje, obzvláště teď, když je… No, teď se jí toho v hlavě děje hodně, s čím se vypořádává.“

Katiny oči vyhledaly mé, a pak se široce usmála. Krev na její bradě nezkazila krásu úsměvu, ale přešel jsem po ní, abych ji setřel pryč. „Páni. Jistým způsobem jsem na tebe pyšná, Daemone.“

„Nebuď příliš pyšná, protože ho stále nemám rád.“

„Víš, co si myslím?“ Ztišila hlas, jako by se se mnou chystala sdílet tajemství. „Myslím si, že máš Archera rád, a prostě si nechceš přiznat, že si v začínající fázi citů, které ukončí všechny ostatní city.“

Odfrkl jsem si. „Cokoliv.“ Kat se znovu zasmála, a pak se mezi námi rozhostilo ticho, když můj pohled cestoval po jejím obličeji. Začal jsem se naklánět, ale zvuk auta přicházejícího po dlouhé příjezdové cestě nás oddělil. Bylo to Loreovo auto. „Ach jo,“ zamumlal jsem.

Kat se přikrčila. „Zničili jsme mu dům.“

„Byla to nehoda,“ řekl jsem, vstal a sešel dolů o schod, jenom pro případ, že by se Lore oprávněně naštval. „Pochopí to.“ Jinými slovy, donutím ho to pochopit.

Lore zastavil vedle Exploreru, a Hunter a Serena vyšli z auta první, nesoucí několik tašek. Obešli verandu a zcela zastavili, když spatřili vchod… bez dveří. Hunter se na mě podíval. „Chci to vůbec vědět?“

„No…“ začal jsem pomalu. Hunter si povzdechl, otočil se a chytil bratra za paži. Lore se dobře podíval na předek domu-chybějící dveře, rozbitá okna-a jednoduše tam jen stál.

„Měli jsme menší problém,“ začala Kat.

„Co jste to udělali s mým domem?“ zeptal se Lore. „Nechali jsme vás o samotě nanejvýš hodinu. Jenom jednu hodinu. Opravdu.“

Jestli si myslel, že tohle bylo špatné, ať počká, až uvidí vnitřek. Ale pak se vyřítil schody a já si domyslel, že to opravdu brzy zjistí, když vešel do domu. Ruku jsem položil Kat na kříž, když jsme ho následovali.

„Do haj –“ Loreův hlas zeslábl do ohromeného ticha.

Hunter tiše zapískal, když to zpracoval. „Zatraceně lidi, tohle je dost působivé.“

Moje rty sebou škubly, ale byl jsem dost chytrý na to, abych si ten úsměv setřel z obličeje, když se k nám Lore otočil. „Někdo to uklidí, a já to nebudu.“

Zvládal to překvapivě dobře, ale domyslel jsem si, že když je Arum a tak, tohle nebylo poprvé, co jeho dům vypadal, jako by se jím prohnala demoliční koule. Naklonil jsem se kolem Huntera, prohlížející si tu poslední místnost, kde jsem naposledy nechal Dee, ale když jsem tam neviděl ji ani Archera, podíval jsem se na spirálovité schodiště. Moje oči se zúžily. Pokoušel jsem se k nim být otevřený a chápavý, a ne hajzl, ale raději ať jejich prdele nejsou nahoře. Moje náhlá změna názoru pro mě byla nová a nesahala až tak daleko.

Hunter položil tašky na podlahu, dávající si pozor na roztříštěné sklo, když pozoroval jedno z těl. „Tohle bude nepořádek.“

Serena se k němu přitiskla blíž, když si prohlížela tu škodu. „Skutečnost, že z tohohle nejsem až tak zneklidněná, mě vlastně zneklidňuje víc.“

Pomalý úsměv se rozšířil Kat na obličeji, když se k ní otočila. „Znám ten pocit.“

Než mohla ta chvíle sbližování zajít dál, Dee a Archer přišli ze směru, kde byla kuchyň. Moje úleva, že nebyli nahoře a nedělali to jako králíci, byla krátkodobá. Obličej mé sestry byl bledý, a ona otevřela pusu, ale pak uviděla Huntera a Lorea. Její oči se rozšířily. Archer jí omotal paži kolem ramen. „Říkal jsem ti, že nám Arumové pomáhají.“

„Já vím, ale jedna věc je slyšet to, a další zase vidět to na vlastní oči,“ odpověděla.

Lore se zamračil, když si překřížil paže. „Zničilas mi dům.“

Dee se zarděla. „Omlouvám se. Opravdu jo! Je to půvabný dům a miluju všechny ty rostliny a –“

„Chápe to,“ přerušil jsem ji, než se to mohlo zvrhnout na jedno z Deeiných mnohomluvných žvanění. „O čem jsi chtěla mluvit?“

Podívala se zpátky na Archera, a pak se to z ní vyhrnulo. Všechno v jednom obrovském výdechu. „Je to Ethan. Je Původní a celá kolonie to věděla. Pracoval se senátorem a skupinou Luxenů v Pensylvánií. Myslí si, že když můžou převzít kontrolu nad hlavním městem, budou mít všechno. Chce, aby tebe a Dawsona přivedli nebo sejmuli.“

Ethan Smith. Starší mimořádný. Vzpomínka na chvíli, kdy poprvé potkal Kat, mi prorazila myšlenky. Ten způsob, jakým se na ni díval se sotva potlačenou nechutí. Nikdy nebyl velkým fanouškem lidí, omezoval setkání s nimi, a i když jsem ho podezíral, že byl Ethan Původní, stejně to mnou otřáslo. Luxen, s kterým jsme vyrostli, pracoval na sejmutí lidstva jak dlouho? Už od začátku přímo pod našimi nosy?

„Vsadím se, že víme, kdo je ten senátor,“ řekla Serena, viditelně bledá.

„Na tom nezáleží.“ Hunterův hlas byl neoblomný. „Protože ten senátor už není problémem, díky mně.“

„Proč?“ zeptala se Kat. „Víš, proč tohle Ethan dělá?“

Hunter si odfrkl. „Kvůli nadvládě nad světem? Konec konců, je v krvi Luxenů panovat a vládnout.“ Střelil jsem po něm pohledem.

„Nevím,“ odpověděla Dee, kroutící si velkou část vlasů mezi rukami. „Ale měla jsem pocit, že to bylo víc než to.“

„No, sakra…“ Spustil jsem ruku a vzhlédl na strop.

„Archer mi řekl o Arumech.“ V hlase jí bzučelo vzrušení. „Měls pravdu, Daemone. Ani jeden z napadajících Luxenů nebojoval s Arumy. Budou schopní ty bastardy sejmout jako nic.“ Archerovo obočí se při její nadávce zvedlo.

„Ale Ethan s nimi bojoval, že?“ Kat se dívala na své tenisky s napjatým výrazem. „A ta kolonie doma a v Pensylvánii budou vědět, jak bojovat proti Arumům. Vycítí, že přicházejí, a pak –“

„Pak zdrhnou,“ dokončil za ni Lore.

Zavřela oči, ramena jí klesla s uvědoměním. „Schovají se.“ Jinými slovy, náš úžasný plán využít Arumy už nebyl tak úžasný. Uprostřed měl obrovskou asi míli širokou starou díru.

Hunter si obhlédl skupinu. „Kdybyste se mě zeptali na názor-což jste neudělali, ale stejně vám ho řeknu-řekl bych, že byste neměli čekat na Lotha, až se tam dostane. Sejměte tohohle chlapa, než vás uvidí přicházet. Protože jestli je tenhle Ethan tak uhlazený a chytrý, jak říkáte, uteče, až půjde do tuhého. Pak co? Lotho a jeho skupina možná složí většinu Luxenů, ale pokud bude pořád naživu, bude to obrovský problém.“

Archer přikývl v souhlasu. „Bude to jako plácnout si náplast na střelnou ránu a doufat v to nejlepší.“

Oba dva měli pravdu. Podíval jsem se na Kat a naše pohledy se srazily. „Jít po Ethanovi není součástí dohody,“ řekl jsem jí a opravdu mě nezajímalo, co si myslí zbytek skupiny. Zajímalo mě, co si ona myslela. „Měli jsme zabezpečit Arumy, a pak jsme se mohli vrátit zpátky… ksakru, mohli bychom jít kamkoliv. Víš, co nám Eaton slíbil. Nemusíme tohle dělat.“

Její rty se oddělily. „Já vím.“

„Ale…“

Kat se zhluboka nadechla a napjala ramena. „Nemusíme tohle dělat. Ale jestli Ethan vyrazí na cestu, než se tam kdokoliv stihne dostat, nebo uteče, co pak? Skončili jsme. Takže víš co? Pojďme to dokončit.“