Opposition - 19. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

DAEMON

Stálo mě to všechnu sílu, abych neseznámil mou botu s Lothovým obličejem. Ten Arum byl šílený. Byl naprosto mimo mísu a měl by být zamčený někde v polstrované místnosti. Ještě lépe, měl by být zamčený v místnosti plné kovových hrotů, a pak házený jako míč. Chtěl jsem mu vrazit.

Ale taky jsem nebyl hloupý. Hunter a jeho bratr si nedělali legraci, když řekli, že Lotho byl mocný. To málo síly, co předvedl v ložnici, mi řeklo, že byl schopný toho udělat mnohem více, a kdybychom se museli pustit do byznysu, bylo by to ošklivé a opravdu na hovno.

Teď jsme byli usazení v malé místnosti, která vypadala, že ji někdo vykopal z kamenů a země. Pach byl plesnivý a pochodně strčené ve zdi nevrhaly příliš mnoho světla. Kat jsem měl tam, kde jsem chtěl, v mém klíně, a moje prsty uvolňovaly napjaté svaly v jejích ramenou a krku. Byla zticha, odkdy jsme odešli z Lothova pokoje, a já mohl říct, že odsud chtěla vypadnout. Já to chtěl taky.

„Bude mi trvat asi den všechny shromáždit.“ Lotho v pití postoupil na vodku, a odkdy jsme se přesunuli do téhle místnosti, co mohlo být tak před třiceti minutami, vypil už půlku láhve. Toužil jsem vidět, jestli mohl Arum dostat otravu alkoholem. „Někteří mí lidi tam venku provádějí průzkum.“

Hunter stál blízko dveří, opírající se o zeď. Vypadal zcela nenuceně, ale ostrost v jeho očích říkala, že byl připravený vyskočit do akce. „Kolik času vám dávají?“

Vysvětlili jsme plány vlády o tom, jak byli až příliš nadšení ze spouštění e-bomb.

„Máme čas,“ odpověděl Archer z místa, kde byl vedle nás posazený na židli. „Asi tak čtyři dny, ale čím dřív můžeme jít proti nim, tím lépe.“

„Jo…“ Lotho si znovu zdravě upil. „Bojíte se, že budou až moc nadšení pro spuštění, co?“ Archer přikývl, když pozoroval vůdce Arumů. „Jak jsem řekl, potřebuju jenom den nebo dva. Řekněte svým lidským pánům, že tam budeme.“ Lidským pánům? Převrátil jsem očima, když jsem spustil paže a obtočil je Kat kolem pasu. Lotho se zamračil, když se podíval na jeho teď už prázdnou láhev vodky. „Teď znovu, kam to jdeme?“

Kat si povzdechla. „Právě teď vás chtějí v Mount Weather ve Virginii,“ vysvětlil Archer. Znovu. „Pokud se to změní –“

„Zavoláte.“ Lotho si poplácal po zadní kapse džínsů. Ten kretén pořád nenašel tričko. „Chápu.“ Odmlčel se, když odhodil láhev na podlahu, někde na levou stranu. Roztříštilo se sklo. On se usmál. „Máte moje slovo, že tam budeme. To je něco, s čím si nezahrávám.“ Můj pohled zaběhl k Hunterovi, a ten přikývl. „Není to, jakože můj druh nebo já promeškáme příležitost naservírovat jim odplatu a zároveň se nakrmit.“ Lotho ukázal na zavřené dveře. „Bylo opravdu hezké popovídat si s vámi a znovu se uvidíme, ale musíte jít. Nikdo z vás tady není vítán, včetně tebe,“ řekl Hunterovi. Vypadal při tom opravdu rozervaně. Odtlačil se od zdi a ani se neobtěžoval skrýt úsměv. „Budeme v kontaktu.“

Kat vstala a já ji následoval, více než připravený vypadnout z tohohle místa, ale když jsme procházeli kolem Lotha, najednou si stoupl před Kat. Začal jsem ji od něj odtahovat, ale byl rychlý.

„Máš větší koule, než chlapi v téhle místnosti,“ řekl Lotho s obličejem pár centimetrů od jejího. „Líbíš se mi. A nechal bych si tě, kdyby nebylo té skutečnosti, že jsi zčásti Luxen. Takže to jsou pro tebe pravděpodobně dobré zprávy. Smůla pro mě.“

A pak ji políbil. Naplno a zasraně ji políbil. Než někdo z nás mohl reagovat a já mohl rozpoutat svou zuřivost, Lotho se změnil na něco, co nebylo nic víc než kouř a stín, a byl pryč.

„Já ho zabiju,“ přísahal jsem, cítící, jak mi Zdroj praskal na kůži.

Kat se mi vytrhla ze sevření, její obličej byl bledý a rty zbarvené domodra, jakoby se líbala s nanukem, a pak se zuřivě obrátila na Huntera a Archera. „Chci hned teď odejít.“

Hunter se podíval na Archera. „Jo, myslím, že to je dobrý nápad, než celý tenhle výlet vyjde nazmar.“

O hodinu později jsme byli konečně na vrchu. Bylo svítání dalšího dne a já byl pořád tak naštvaný, že hořká kovová chuť naplnila mou pusu vždycky, když jsem se nadechl.

„Jste více než vítáni vrátit se k Lorovi, pokud si chcete pár hodin oddechnout, než vyrazíte na cestu,“ nabídl Hunter. „Odpočinout si. Dát si něco k snědku. Cokoliv.“

Když Kat vlezla na zadní sedadlo Exploreru, podíval jsem se na Archera. Opravdu by se nám hodil čas na odpočinek, než zamíříme zpátky na cestu. Kat sotva promluvila celou tu dobu, co trvalo dostat se z toho bludiště podzemních tunelů, a já věděl, že byla vyčerpaná. A pravděpodobně taky neklidná.

Co myslíš? Nasměřoval jsem tu otázku na Archera.

Otevřel dveře řidiče. Myslím, že by si nám hodil odpočinek a myslím, že Lore a Hunter jsou dobří, hm, lidé, ale co je nejdůležitější, Kat nechce jít zpátky na základnu.

Moje obočí se zvedlo, když jsem se podíval do interiéru auta. Neobratně manipulovala s bezpečnostním pásem. Trochu jsem se pousmál, pak se naklonil, odtlačil jsem její prsty z cesty a zapnul ji. Řekneš mi to?

Chce jít domů. Chce vidět svojí mámu. To je jediné, na co asi poslední hodinu myslela.

Povzdechl jsem si. Neměl jsem to srdce s Kat to téma vůbec načínat. Navštívit její mámu by bylo riskantní. Příliš riskantní.

„Díky za nabídku,“ řekl Archer, otáčející se k Arumovi. „Přijmeme ji.“

Hunter mu dal rychlé instrukce, než udělal tu stinnou věc a využil ten mimořádně rychlý způsob cestování. Když Archer vlezl na místo řidiče a já na zadní sedadlo místo předního, vytáhl telefon z přihrádky uprostřed palubní desky a poklepal na obrazovku. Zamračil se.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

Potřásl hlavou. „Mám zmeškaný hovor od Luca. Nechte mě to zkontrolovat, ale nejspíš je jen netrpělivý a chce vědět, jak všechno s Arumy šlo.“ Umístil se na sedadle a vyslechl si hlasovou schránku. Ve chvíli, když jeho pohled kmitl k mému, jsem věděl, že cokoliv slyšel, nebylo dobré. Když sklonil telefon, kolem úst se mu vytvořily čáry. „Luc řekl… řekl, že je Nancy nezvěstná.“

„Cože?“ zeptala se Kat, její brada vyletěla nahoru.

„Nevím. Musím mu zavolat,“ odpověděl Archer.

Hrudka neklidu mi vyklíčila v žaludku a rostla, když jsem poslouchal jednu stranu konverzace. Zatímco Archer rychle vysvětlil, co se stalo s Lothem, a že Arumové s námi byli na palubě, obavy z toho, na co se Nancy chystala, se nezmenšily. Archer zavěsil a pustil si telefon do klína, když se k nám otočil čelem.

„Dobře, takže to vypadá, že se Nancy vypařila. Někdy potom, co jsme odešli, bylo naposled, co ji někdo na základně viděl. Luc a Generál Eaton nemají ani páru, kde je.“

Kat se na mě podívala. „Ale co to znamená?“

„Nevím,“ přiznal. „Zdá se, že Luc si myslí, že pravděpodobně míří tam, kde jsou schované ty děti, a pár jeho lidí se po ní rozhlíží, ale při Nancy… člověče, při Nancy se nikdy neví.“ Pravda. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. I když všechno s Arumy vyjde a my úspěšně porazíme Luxení vetřelce, Nancy zmizela z povrchu zemského a to není dobrá věc. V žádném případě nebudu žít zbytek života přemýšlením nad tím, kde ksakru byla a jestli se znovu z ničeho nic objeví, tehdy, kdy to budeme nejméně čekat.

„Teď to ale není náš největší problém.“ Archerovy oči se setkaly s mýma a na krátkou vteřinu kmitly ke Kat. „Ani zdaleka.“

To byla taky pravda. „Luc ji najde,“ řekl jsem a musel jsem tomu věřit. Ale když jsem si k sobě přitáhl Kat, nastavující její překvapivě ohebné tělo tak, že byla natažená na sedadle s hlavou v mém klíně, nemohl jsem přestat přemýšlet nad Nancy Husherovou. Opravdu šla za těma dětma? Nebo tady bylo ještě něco jiného? Jestli jsem se něco naučil tím, že jsem byl pořád poblíž ní, byla to skutečnost, že nebylo nic, co by ta ženská mohla udělat, aby mě překvapila. Sklonil jsem se, líbající Kat na tvář. „Odpočiň si, dobře?“

Pousmála se. „To zní panovačně.“

„Dobře.“ Zkusil jsem to znovu, když Archer nastartoval Explorer. „Zdřímni si.“

Zvedla jedno obočí. „To je pořád panovačné.“

Zasmál jsem se, odhrnul jí vlasy z tváře a strčil jí je za ucho. „Jdi spát.“

„Opravdu stojíš za hovno v porozumění, co znamená slovo panovačný.“ Ale zavřela oči a já bych přísahal, že do doby, kdy Archer přišel na to, jak se dostat z toho zatraceného letiště, usnula.

Lore žil na okraji Atlanty a dokonce i s nízkou úrovní dopravy v a kolem města, trvalo hodnou chvíli dostat se tam. Opřel jsem hlavu o opěradlo a zavřel oči, když Archer zůstával zticha, a moje ruka si začala hrát s Katinými vlasy. Nancy běhala někde venku, dělající Bůh ví co, a Kat… chtěla jít domů a vidět svou mámu. Sakra. Chápal jsem, proč to chtěla, a poslední věc, kterou jsem chtěl udělat, bylo zlomit jí srdce tím, že řeknu, že nebyl způsob, jak bychom mohli právě teď riskovat. Chytrá věc by pro nás byla dostat naše zadky zpátky na základnu, a nechat Arumy udělat tu jejich věc, obzvláště odkdy byla Nancy nezvěstná. To mi ale nesedělo dobře, usadilo se mi to v žaludku jako prošlé mléko. Zamířit zpátky na základnu by mi vzalo kontrolu přímo z rukou, a taky to znamenalo, že bych nechal Dee… no, napospas jakémukoliv osudu, který mířil jejím směrem, a klidně mohl mít podobu tisíce hladových Arumů. Bože, nevěděl jsem, jestli bych to mohl udělat. Ale jak bych ji mohl vyhledat? Udělat to by znamenalo, že bych zamířil rovnou do srdce nebezpečné zóny, a to bylo víc než riskantní. Byla to přímo touha po smrti. A do prdele, jak jsem vůbec jen mohl navrhovat něco takového, když jsem nechtěl, aby šla Kat zpátky do Petersburgu? Do pekla.

Pohnul jsem se, když Explorer zpomalil, zatáčející na úzkou vstupní cestu, která byla ze silnice sotva vidět. Všímal jsem si všeho, když jsme vjeli na dlouhou příjezdovou cestu, a ve výhledu se objevil rozvalený dům. Hunterovo Porsche bylo zaparkováno před garáží. Byla tam velká přední veranda pokrytá rostlinami v květináčích a visícími květinami. Hm. Ten dům byl obludnost, co se týče velikosti, ale překvapivě vítající. Očekával jsem něco studeného, zchátralého-zkrátka nějaké děsné místo. Tohle mělo od toho daleko.

Kat si sedla, odhrnující si vlasy, když Archer zastavil motor. Její pusa klesla, když vykoukla ven oknem. Zřejmě taky neočekávala něco takhle hezkého. Položil jsem jí paži na ramena, když jsme vylezli po schodech na verandu. Celé místo vonělo jako jedna obří květina. Byl jsem ohromen.

Dveře se otevřely, než jsme k nim přišli, odhalující Lorea. Trochu zašilhal a já si uvědomil, že to bylo ze slabých paprsků světla proudících na verandu. „Pojďte dál.“

Chvíli jsem zaváhal, když jsem se chystal zažít další „poprvé“ a přidat ho k cestě hluboko do doupěte Arumů, spolupracování s nimi a teď k zůstání v Arumově domě, který vypadal, jako by patřil na obálku časopisu „Lepší domy a zahrady“.

V tomhle bodě jsem už vzdal cokoliv pochopit. Archer vešel dovnitř první, a já tam pak zavedl Kat. Lore za námi zavřel dveře a s bosými nohami odkráčel vstupní halou do obývacího pokoje, kde byly zatažené závěsy. Serena stála uprostřed místnosti, zírající na kousek papíru. „Je to vše, co potřebujeme?“

Lore si prohlédl papír a přikývl. „Tohle vypadá dobře.“

„Zaběhneme pro nějaké jídlo,“ oznámila Serena s úsměvem. „Lore má náladu vařit a věřte mi, chcete sníst, co navaří.“

Vyklenul jsem obočí. „On… vaří?“

Přešel kolem nás a hodil klíče Hunterovi, který se zdál, že se objevil odnikud. „Taky peču. Jsem jako kulinářský pán šéfkuchař-víte, když nejsem tam venku a nezabíjím nevinné Luxení mimina.“

Neměl jsem ponětí, jak reagovat na všechen ten sarkasmus. Serena se přiblížila a já si byl vědomý toho, že Hunter se k nám taky blížil, jako by nevěřil nám poblíž jeho ženy. Tahle výměna rolí byla… divná. „Na druhém podlaží jsou dvě koupelny, které nikdo nepoužívá. Dala jsem tam šampon, mýdlo a čisté ručníky.“

„Díky,“ řekla Kat s úsměvem. Podívala se na Lorea, pak na Huntera. „Děkujeme za to, že jste nás sem nechali přijít, a za všechno ostatní.“

Lore pokrčil rameny. Hunter taky pokrčil rameny. Všichni krčili rameny. Serena se zářivě usmála. „To je v pořádku. Jsem jen ráda, že jsme mohli nějak pomoct. A už bylo načase, abychom všichni začali spolupracovat.“ Hunter zíral na strop. Lore se začal motat okolo obří věci v květináči ve tvaru palmy. „No, dobře teda.“ Serena tleskla rukama, když ticho narostlo na trapnou úroveň. „My zamíříme ven.“

„Nemělo by nám to trvat víc než hodinu,“ řekl Lore a z nějakého důvodu to znělo jako varování. Co bychom jakože udělali? Běhali kolem a přestavěli početné rostliny a květiny, které, jak se zdálo, vyrůstaly ze zdí? Vyšli ze dveří, nechávající nás tři v domě. Archer byl první, kdo řekl, co jsme si pravděpodobně všichni mysleli.

„Nemůžu uvěřit, že nás tady nechali,“ řekl se zvednutým obočím.

Usmál jsem se. „Mám pocit, jako bych měl přestavovat místnosti, nebo co.“ Vrhl jsem dlouhý pohled přes zručně ozdobený obývací pokoj a sousedící pracovnu. „Myslím, že Lore by to opravdu ocenil.“

„Přestaň,“ řekla Kat, zužující na mě oči. „Vím, že Arumové a Luxeni jsou NNN, ale vážně, jsou skvělí, že nás tady nechávají.“

„NNN?“ Zamračil jsem se.

„Nejlepší nepřátelé navždy,“ odpověděla, krčící jedním ramenem. „Každopádně, hrajme si hezky. Bude to dobrá změna.“

„Jo, obzvláště když tě jeden z nich políbí,“ řekl Archer.

Kat si stáhla vlasy do nízkého ohonu a hodila po něm klenutým pohledem, když ze mě planulo teplo. „Opravdu si mi to musel připomínat?“

Blýskl se rychlým úsměvem a já mu chtěl vrazit do obličeje. Ta připomínka mě naplnila tak, že jsem chtěl způsobovat násilí, a ten zatracený Původní se zdál naprosto nestydatý.

„Jdu pro tašky,“ nabídl se.

Zíral jsem na něj. „Jo, udělej to.“

Když se otočil a opustil místnost, Kat přišla ke mně. Beze slova mi položila ruky na hruď, natáhla se a něžně mě políbila. To přehodilo mou zuřící agresi na něco zábavnějšího. Omotal jsem kolem ní paži, přitahující naše těla tak blízko, jak se jen dalo, když jsme stáli. Moje druhá ruka se jí ponořila hluboko do vlasů a přenesl jsem polibek na zcela jinou úroveň. Její chuť a taky zvuky, které dělala, když jsem jí oždiboval spodní ret, mi vždycky vyfoukly mysl. Archer si odkašlal. „Vážně, lidi?“

Pomalu jsem zvedl pusu z Katiny a zúžil oči, když mi přitiskla hlavu k hrudi. „Nemůžeš někam jít?“

„Ach, já nevím. A co vy? Co jedna z těch ložnic nahoře, které mají dveře a tak? Hej! To by bylo dobré –“

Cítil jsem to v té samé chvíli, jako Archer. Moje smysly se zostřily, když se nade mnou usadilo povědomí jako příliš teplý plášť. Potlačil jsem Kat dozadu, klející pod vousy.

„Co?“ dožadovala se.

Archer se otočil ke dveřím, kterými právě přišel, a pustil naše tašky. „Jsou tady Luxeni.“

„Ne,“ řekla, zhluboka se nadechující. „Myslíte, že budou přátelští, že nebudou chtít-?“

Velké malebné okno v obývacím pokoji explodovalo. Kousky plastu a skla se proměnily na malé nepříjemné střely. Kat se sehnula, rozhazující rukama, aby si zakryla obličej, když jsem postoupil dopředu, přivolávající Zdroj a používající ho na to, abych odtlačil explozi ostrých a bolestných věcí. Spadly na podlahu pár centimetrů od místa, kde jsme my tři stáli. „Myslím, že to je tvoje odpověď, Kotě.“

Zvedla se, ruce se jí zkroutily do pěstí. „Zatraceně. Jediné, co chci udělat, je osprchovat se, pospat si a sníst nějakou slaninu!“

Archer k ní sklouzl pohledem.

„No, já si myslím, že to bude –“

Přes okno vešel Luxen, v podobě skvrny jasného světla, a já vystřelil kupředu, srážející se s ním, když jsem se proměnil. Narazili jsme do nějaké starobyle vypadající židle. Její nohy se podlomily pod neočekávanou váhou. Přeletěli jsme přes opěradlo. Vycpávka vyletěla do vzduchu. Palma skončila jako náhodná oběť.

Přistáli jsme tvrdě na podlaze, já se natáhl dozadu a vrazil pěst do Luxenovy hrudi, vypouštějící ze sebe Zdroj a posílající stabilní výstřel přímo do srdce toho bastarda, což ho spálilo zevnitř. Světlo se ztlumilo, když jsem se vytáhl nahoru, otáčející se. Kolik?

Nevím. Kat mířila k oblouku, který vedl do vstupní haly.

Proměnil jsem se zpátky do lidské podoby a přidal se k ní a Archerovi při oblouku vteřinu předtím, než přední dveře vyletěly z pantů a přeletěly přes vstupní chodbu, zaryly se do protější zdi. Věděl jsem to, než jsem se vůbec podíval. Cítil jsem to v kostech; v každé mé buňce, věděl jsem, než jsem se podíval. Moje sestra stála ve dveřích ve své lidské podobě, a když po nás přešel její pohled, usmála se způsobem, který pro ni byl tak nesprávný.

 „Mám vás,“ řekla.

KATY

Dee vypadala jako bohyně pomsty přímo z jedné z těch knih, kterou jsem četla a milovala. Stála rozkročená s jejíma štíhlýma nohama a s narovnanými rameny. Se sluncem za ní, tvořícím kolem jejího těla svatozář, a jejíma očima zářícíma na bílo, vypadala divoce a opravdu strašidelně. Fajn. Možná jsem četla příliš mnoho knih, protože tohle bylo opravdové a ona vypadala, že nás chtěla zabít. Jakože zabít, abychom byli mrtví.

Archer vystartoval kupředu. „Dee –“

Zvedla ruku a on by byl schopný pohnout se včas, ale byl jako Daemon, zakořeněný na místě, kde stál. Výstřel ze Zdroje trefil Archera do ramene, otáčející ho dozadu. Ach, ona si s námi vůbec nezahrávala. Dee, se otočila k místu, kde jsme stáli, a pak nedbale, jako by se nic nedělo, vkročila do domu. Za ní jsem viděla více Luxenů. Tohle bude špatné.

„Žiješ s Arumy?“ Dee, zamlaskala, když se rychle podívala na Archera, zatímco se zvedal. „Jak hluboko jsi klesl, bratře.“

Daemon postoupil dopředu. „Dee –“

Vrhla se na něj, letící těch několik stop mezi nimi, když se mi srdce usadilo v hrdle. Jediné, co Daemon udělal, bylo, že ji sevřel za ramena. Nechystal se udělat nic jiného, a ona toho naprosto zneužila. Dee mu rukama strčila do hrudi. Pohnul se jenom na poslední vteřinu, aby se vyhnul přímému úderu do srdce, ale i tak dostal výstřel hodně blízko. Vykřikla jsem, když padl dolů, a jeho sestra přímo na něj.

V tom okamžiku jsem věděla, že ho buď opravdu zraní, nebo ho zabije, dokud se k ní nebude chovat jako k Luxenovi, kterého právě vyřídil. Archer toho druhého Luxena zaměstnával, když jsem vystřelila dopředu, již se rozhodující. Daemon mě mohl pak nenávidět, kdybych dopadal tak, že bych musela zabít jeho sestru, ale byla bych raději, kdyby pohrdal mnou, než kdyby nesnášel sebe za to, že ji zranil.

Popadla jsem hrst jejich dlouhých vlasů a strhla ji z Daemona. Narazila do podlahy, s pažemi a nohami rozvalenými jako krab. Vzhlédla, oči jí zářily jako diamanty.

„Nechceš to udělat,“ řeka jsem. „Ty –“

Dee, vyskočila. Jako by ani neohnula kolena, jen vystřelila vzhůru a najednou byla přímo před mým obličejem.

 „Ach, nemáš ani ponětí, jak moc chci tohle udělat.“ Pak stáhla ruku dozadu a silně mi vrazila do obličeje. Ten náraz mě sejmul a přistála jsem na zadku, když mi bolest projela čelistí a dolů mým krkem. Zamrkala jsem zpátky čerstvé slzy a zírala jsem na ni. „To bylo skvělé,“ řekla, naklánějící hlavu na bok. „Myslím, že to potřebuju udělat znovu.“

Ach, celá tahle situace byla na hovno.

Vyškrábala jsem se na nohy, ale vůbec ne tak elegantně jako Dee. Za ní Luxen zasvištěl do místnosti ve chvíli, kdy se Deamon zvedl.

Ti dva do sebe vrazili v tu samou chvíli, co jsem já vrazila pěstí do Deeiny čelisti. Její hlava přepadla dozadu, černé kadeře létaly kolem ní způsobem, který vypadal, jako by se z jejich vlasů staly hady Medúzy. V mých kloubech na ruce zaplála tupá bolest, ale nebyl čas tomu věnovat pozornost.

Dee, se na mě vymrštila, popadla mě za ohon a tahala mě za něj. Ohnivý pocit mi postupoval páteří a já se natáhla, bořící mé prsty do jejich paží. Nepustila mě a byla dobrá šance, že mi urve hlavu.

 Byl čas začít hrát ošklivě. Otočila jsem se v jejím sevření a popadla jsem ji za paže, když jsem koleno zvedla nahoru, a vrazila jí ho přímo do jejich intimních partií.

Dee chraplavě zakřičela a pustila mě, ohýbající se dopředu, když jsem se narovnala. Sevřela jsem její vlasy a znovu jsem zvedla koleno nahoru, spojující ho s jejím obličejem. Padla na jedno koleno, když já klopýtla dozadu, těžce dýchající.

„Prosím,“ zalapala jsem po dechu. „Tohle nejsi ty, Dee. Cokoliv tohle je, nejsi to ty –“

Najednou byla vzhůru a její ruka se spojila s mou tváří v epické ráně, která mě otočila v malém kruhu. Do hajzlu, to štípalo. Dee mi vrazila ruce do zad, čím mě sejmula na kolena, když mi omotala štíhlou ruku kolem krku a stiskla. Vzdechla jsem, bojující o vzduch.

Ten malý trénink, který mě naučil Daedalus, začal působit, a já popadla její paži, a pak svou váhou hodila dopředu. Přeletěla mi přes rameno a tvrdě přistála na zádech. Zakřičela něco příliš rozzuřené na to, abych rozuměla, a já bojovala proti nutkání najít něco ostrého a vrazit jí to do oka.

„Jsme nejlepší kamarádky,“ řekla jsem jí, šplhající se na nohy, když se zvedla. „Nepamatuješ se? Jsme nejlepší kamarádky, Dee.“

„Jsi jen hloupý člověk.“ Modročervená krev jí kapala ze rtu.

„Protože to je vše, co jsi pod tím vším, jenom křehký, zbytečný člověk, který lehce krvácí.“

„Ježíši. Co jsem nějaký špinavý mudla proti tvé čisté krvi nebo co?“

Jenom na mě zírala. Couvala jsem, udržující na ní oči. Tohle nebyl čas na poznámky o Harrym Potterovi.

„Sázely jsme spolu kytky a ty sis půjčila hodně mých knih a nikdy jsi je nevrátila zpátky. Donutilas Daemona, aby se mnou mluvil a aby byl milý, ukrylas mu klíče. A ty –“

Složila mě na podlahu, drápající a tahající mé vlasy. Byly jsme v režimu dívčího souboje. Obě jsme držely vlasy té druhé, když jsme se válely po podlaze. Na chvíli jsem měla navrch.

 „Byly jsme spolu o Halloweenu a koukaly na hloupé filmy. A spolu jsme bojovaly proti Baruckovi –“

Dee mě otočila, její nehty mi trhaly límec svetru. „To nic neznamená.“

Popadla mě za ramena a narazila mnou dolů s takovou sílou, že jsem byla vteřinu ohromená. Ale bylo to dost dlouho. Zvedla mě nahoru, zakřičela, když se otočila-když mě otočila-a v další chvíli jsem letěla vzduchem. Narazila jsem do zdi. Omítka popraskala a zbořila se. Chvíli jsem všude mohla vidět lítat oblaka prachu, a pak jsem byla v pracovně, přelétající přes pohovku, padající na podlahu. Ta-ta mrcha! Prohodila mě zdí!

Ležela jsem na podlaze, neschopná se hnout, když jsem zírala na strop, mrkající, abych zahnala hvězdičky, které mi zakrývaly vidění.

V uších mi zvonilo, když jsem přinutila své tělo přetočit se na bok. Dee přelezla přes díru ve zdi ve tvaru Katy, která byla pěkně velká. Dobrý Bože, ona se nechystala vzdát.

 S třesoucíma rukama jsem se vytlačila na nohy, dýchající navzdory příšernému pálení obklopujícímu moje žebra. Pravděpodobně jsem měla zlomených hodně věcí, a to důležitých.

Přistála na pohovce, a pak na mě skočila s vraždou v očích. V poslední chvíli jsem vystřelila, abych jí uhnula z cesty, a ona vrazila do kávového stolku za mnou. Roztříštilo se sklo. Teď vypadala ohromená, když zírala na strop, se zvedající se hrudí. Nedala jsem jí šanci zotavit se.

Přistála jsem na ní, kolena se mi zabořily do rozbitého skla, a vrazila jí ruce na ramena.

„Jsme nejlepší kamarádky,“ zkusila jsem to znovu, protože jsem nevěděla, co jiného dělat.

 „Vybralas mi mé falešné jméno-z jedné z mých oblíbených knih. Dalas Daemonovi nové jméno.“ Potřásla jsem s ní, házející její hlavou dopředu a dozadu.

 „Ne tak dávno sis představovala Archera nahého a chtěla jsi s ním jednu dokonalou noc.“ Její ruka se znovu spojila s mým obličejem, čím si ode mě vysloužila bolestí naplněné zabručení.

„Přešly jsme si drsnými věcmi, ale vždycky jsme to spolu vyřešily, dokonce i potom, co se stalo s Adamem.“ Tehdy zdivočela, jako nějaký démon z noční můry, plácající a házející sebou, kopající a škrábající.

 „Ty a Adam jste se mi pokusili pomoct,“ křičela jsem na ni, když jsem ji přišpendlila celou svou váhou, natahující se, abych se vyhnula jejím kývajícím se rukou, které bouchaly do mého obličeje a hrudi. „Pamatuješ si vůbec na Adama?“

„Ano!“ vřískala. „Pamatuju si na něj! A pamatuju si na to –“

„Že jsem důvodem, proč zemřel?“ Každá část mého těla bolela a krev jsem mohla cítit na mnoha místech, na nepohodlných místech, ale musela jsem se k ní dostat. Musela jsem.

„Byla to moje chyba. Vím to! A nikdy si plně neodpustím za to, co to udělalo tobě a našemu přátelství. Ale dostaly jsme se přes to, protože si pro mě jako sestra.“

Dee zamrzla s prsty obtočenými kolem roztrhaného lemu mého trička, jako by se chystala ho ze mě strhnout, a v tom bodě bych ani nebyla překvapená, kdyby to udělala.

„Myslíš, že by teď byl takovýhle? Adam všechny miloval a tuhle válku by nesnášel. Nesnášel by, co jeho druh dělal nevinným lidem.“ Sledovala jsem, jak bílé světlo z jejich zelených očí zesláblo.

„Nesnášel by to, co se z tebe stalo. Nevidíš to? Jsi lepší než tohle. Jsi –“

Dee, hodila hlavu dozadu a zařvala, zařvala, jako bych se ji snažila zavraždit, a já povolila, zvedající ruce. Ten hrozný, žalostný zvuk zněl jako raněné zvíře, jako něco umírajícího. Zachvěla se pode mnou a stiskla oči k sobě. Obě jsme byly na pár vteřin nehybné, a pak znovu zařvala, dokud ten zvuk nebyl syrový a bolestný, dokud jsem si nemyslela, že byla dobrá šance, že umírala.

„Je mi to líto,“ zašeptala Dee, když další chvění otřáslo její pružnou postavou. Když jsem na ni zírala, pokoušející se lapit dech, pokoušející se zpracovat ty čtyři slova, její nádherná tvář zkroucená a velké, tlusté slzy proudily dolů jejími tvářemi. „Je mi to tak líto.“