Opposition - 18. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Téměř jsem si pozvracela tenisky. Tahle… tahle věc se ze mě chtěla nakrmit? To byla jeho podmínka? Rychle se ve mně zvedla panika, bořící svůj jed do mého krevního oběhu. Daemon vybouchl. Vystřelil kupředu, dosahující prvního schodu, než ho Hunter a Archer chytili. Slova, která mu proudila z pusy, byly stálý útok různých kombinací nadávek, o kterých jsem ani nevěděla, že jsou možné.

„Ty ses kurva zbláznil,“ zakřičel Daemon. Jeho oči byly bílé, jasné jako diamanty, když bojoval proti těm dvěma klukům. „Ty nemocný zkurvysyne!“ Lotho vyklenul obočí. Okraje Daemonova těla pulsovaly, vrhající zuřivé pásy světla do šera tohohle podzemí. „Zapomeň na to. To se nikdy nestane, a ty už nikdy znovu nebudeš chodit, až s tebou skončím.“

Lotho zvedl jedno široké rameno, když na něj nezaujatě zíral.

„Jak jsem řekl, berte –“

Jeho směrem byl hozen další zralý útok. „Pokud si myslíš, že se dostaneš kamkoliv poblíž ní, jsi šílený.“

Můj žaludek se překotil, když Lotho pokračoval ve šklebení.

„Hej, jestli si s námi nechcete zahrát, vypadněte a dejte si bacha, aby dveře netrefily vaše zadky.“

Daemon sebou škubl dopředu, přičemž téměř stáhl Archera a Huntera na zem. Vyšla z něj další výbušná tiráda, když mi srdce bušilo v hrudi jako hrom.

„Opravdu je to vaše podmínka?“ Můj hlas byl chraplavý.

„Nepomůžete nám, když nesplníme vaši podmínku?“

Přikývl. Jeho mrtvé oči přistály na mně a já věděla, že z toho nevycouvá. Odejdeme bez podpory Arumů. Armáda spustí ty své e-bomby na celé Spojené Státy. Nevinní lidé a Luxeni zemřou, spolu s hybridy a Původními. Dee bude ztracená, s největší pravděpodobností mrtvá. Svět se rychle přesune zpátky do minulosti, jelikož ztratí stovky let technologie a pokroku. Nemohli jsme dovolit, aby se to stalo. Žaludek se mi převrátil, když do mě udeřila realita sílou náklaďáku plného dynamitu. Já… musela jsem mu to dovolit. Tak to bylo. Neměli jsme na výběr.

Archerovi a Hunterovi se podařilo odtáhnout Daemona o pár kroků, ale výraz na jeho obličeji byl naprosto vražedný, když zíral na vůdce Arumů. Věděla jsem, že kdyby se vysvobodil, zaútočil by na něj se vším, co měl. Možná to bylo to, co Lotho opravdu chtěl. Nebo byl Lotho možná opravdu jenom nemocný bastard. Nevěděla jsem, a vážně na tom nezáleželo. Moje ruce se chvěly, když jsem si s nimi uhladila boky.

„Daemone.“

Bylo to, jako by mě neslyšel; byl tak zaměřený na toho Aruma. Kolem něj do vzduchu proudilo násilí. Jeho hruď se vzdouvala s každým hlubokým, nepravidelným nádechem. Byl láhev, jejíž víčko se mělo za chvíli otevřít.

„Můžete nám dát chvíli?“ zeptala jsem se.

Lotho bezvýrazně mávl rukou. „Já mám všechen čas na světě. Vy ostatní? Ne tolik.“

Daemon se začal měnit. „Máš méně času, než si myslíš, ty hloupý, šílený zkurvy –“

„Daemone!“ Položila jsem mu ruku na paži a jeho hlava švihla mým směrem, oči měl planoucí. „Potřebujeme –“

„Nepotřebujeme nic,“ zavrčel. „Ale já potřebuju ukončit jeho život právě –“

„Přestaň,“ řekla jsem, zírající do jeho hořících očí. „Musíme si o tomhle promluvit.“

„Není o čem mluvit.“ Jeho pohled se znovu zhoupl k Lothovi.

„Pokud nechceš detailně slyšet, co tomu bastardovi plánuju udělat. Pak můžeme mluvit, kolik jen chceš.“

Archerovy oči se setkaly s mými z druhé strany Daemona.

Je to naše jediná možnost.

Já vím.

Poslala jsem zpátky.

Pak ho musíš přesvědčit.

Co si ksakru Archer myslel, že jsem dělala? „Můžete mi, kluci, pomoct dostat ho z téhle místnosti?“ Kdybychom mluvili tady, jenom by to skončilo tím, že by Lothovi znovu nadával.

Hunter přikývl. „No tak, velkej kluku. Pojďme se projít, abys trochu vychladl.“

Trvalo hrůzostrašné množství času dostat Daemona do tunelu, který vedl do hlavní místnosti. Oba kluci zaváhali, když mě s ním měli nechat samotnou, jako by si mysleli, že se násilně vrhne na Lotha v hlavní místnosti. Při způsobu, jakým se díval na zavřené kovové dveře, byla obrovská šance, že přímo přes ně propálí díru a zaútočí na Lotha jako Rambo na steroidech. Sledovala jsem ho stát pár stop ode mě, jeho hruď se hluboce zvedala a klesala. Okraje jeho těla byly pořád rozmazané, a já jsem prakticky mohla cítit hořkou kovovou chuť jeho hněvu.

„Nemůžu uvěřit, že to vůbec navrhl,“ řekl, jeho hlas byl tak ostrý jako rozbité sklo.

„Já taky ne, ale –“ zhluboka jsem se nadechla, když jeho zářící pohled našel můj. „Ale to je jeho podmínka.“

Daemon otevřel pusu, zavřel ji, a pak ji zase otevřel.

„Nezajímá mě, jestli může škubnout svým zasraným nosem, a tak Luxeni zmizí; nebude se z tebe krmit.“

„Jestli se ze mě nenakrmí, pak nám nepomůže,“ odůvodňovala jsem opatrně. „Ani jeden z Arumů nám nepomůže.“

„Nezajímá mě to.“

„Ano, zajímá. Vím, že jo. Je toho příliš v sázce, aby tě to nezajímalo.“

Drsně se zasmál, když se otočil čelem ke mně. „Znáš mě lépe.“

„Přesně! Znám tě a vím, že jsi právě teď naštvaný –“

„‚Naštvaný‘ není dost silné slovo pro to, co právě teď cítím,“ střelil zpátky.

„Dobře,“ zvedla jsem ruce. „Ale musíme ho donutit, aby nám pomohl.“

„Ne, pokud to znamená, že si musíš tímhle projít.“ Začal pochodovat. „To nemůžu dovolit. V žádném případě nedovolím, aby sis prošla tím, že se z tebe nakrmí. Nic na tomhle světě za to nestojí. Nemáš ani ponětí –“

„Vím, jaké to je, když se ze mě někdo krmí,“ připomněla jsem mu a on sebou trhl. Přísahala bych, že to bylo poprvé, co jsem ho to viděla udělat. „Když mě chytili v Mount Weather, krmili se ze mě. Vím, že to není legrace a nebude to hezké, a bude to bolet, ale –“

„Ne!“ zakřičel, ruce se mu zkroutily do pěstí. Znovu zaklel, vrážející si prsty do vlasů, když otočil horní část těla ke mně.

„Zabíjí mě, že vůbec víš, jaké to je, žes to musela zažít, a já tě nemohl ochránit.“

„Daemone –“

„Už znovu nedovolím, aby se ti to stalo. V žádném případě, takže si ani nemysli, že mě můžeš přesvědčit.“

„Tak co uděláme? Prostě si řekneme srát na to?“

„To mi zní jako plán.“ Zírala jsem na něj. „Co? Můžeme jít žít do zatracené jeskyně,“ řekl, znovu pochodující. „Podívej, jsem sobecký člověk. To víš. A nechci, aby sis tím prošla, takže jsem ochotný říct srát na to, a tak snížíme naše ztráty.“

„Opravdu? Jaký život by nám to poskytlo?“

„Nepřiváděj do téhle konverzace logiku.“

Vířila ve mně frustrace, když jsem si stoupla před něj, svírající jeho tváře. Strniště mi škrábalo dlaně. „Daemone, pro nikoho z nás není žádný život, pokud je nepřesvědčíme, aby nám pomohli.“

„Můžeme dokázat, aby to fungovalo. Vím, že můžeme.“

„Daemone –“

Odtáhl se. „Ani nemůžu uvěřit, že vedeme tuhle konverzaci.“

„Vím, že je ta myšlenka zneklidňující.“

„Víš? Protože mi připadá, že ne.“

Moje oči se zúžily a ruce jsem si umístila na boky. „No tak, víš, že tohle nechci udělat. Jenom ta myšlenka, že… že něco takového znovu pocítím, mě děsí a je mi z toho špatně, ale jestli je to to, co je přinutí, aby nám pomohli, pak to musím udělat. Musíme to udělat.“

„Nemusíš to udělat,“ vyštěkl.

Několikrát jsem se nadechla. „Musíme. Kvůli tvé sestře.“

„Budeš mě nutit vybrat si mezi tebou a jí?“ zakřičel, oči měl prudce bílé.

„Nenutím tě vybrat si.“ Následovala jsem ho v těsném kruhu, ve kterém pochodoval. „Ty to rozhodnutí děláš. Tím, že se mě snažíš chránit, ji necháváš jít.“

Zastavil se a civěl na mě. Myslela jsem si, že se na mě znovu oboří, ale on zavřel oči, jeho pozoruhodný obličej byl napjatý a jeho tělo strnulé. V té chvíli jsem věděla, že jsem ho donutila myslet, místo toho, aby cítil. Chytila jsem se toho.

„Jsi připravený to udělat? Protože ona pravděpodobně zemře. Nesnáším, že to říkám, že na to jenom myslím, ale je to pravda.“

Stiskl rty dohromady a otočil se ode mě se skloněnou hlavou. Přešlo několik chvil. „Bude se tě dotýkat. Bude –“

„Není to, jakože chce mít Lotho se mnou sex.“

Otočil se ke mně tváří s rozšířenými nozdrami. „Bože, já ho zabiju. Jenom slyšte jeho jméno a slovo sex v jedné větě –“

„Daemone.“

„Co?“ Otočil se, vrážející si obě ruce do vlasů. „Jak mě můžeš žádat, abych byl s tímhle v pořádku?“

„Nežádám! Nežádám tě, abys byl s tímhle v pořádku, ale žádám tě, abys pochopil, proč tohle musíme udělat, aby sis připustil, kolik je toho v sázce a kdo je v sázce. Žádám tě, abys v tomhle nemyslel na mě ani na sebe. Žádám tě –“

„Žádáš nemožné.“

Daemon se vrhl dopředu a o vteřinu později byla moje záda přitisknutá ke zdi a jeho pusa byla na mé. Ten polibek… svatá mimozemská mimina, ten polibek byl syrovou kombinací chtíče a posedlosti. Byla tam chuť zoufalství a hněvu, když naše zuby zvonily, ale ruka na mé tváři byla tak něžná, sotva byla cítit. Všechny ty emoce byly v polibku, ale láska byla daleko silnější, než cokoliv jiného. Když se jeho pusa pohybovala proti mé a hluboký zvuk zezadu jeho hrdla se mi rozléhal lebkou, necítila jsem chladný tlak vlhké zdi ani hořké ostří paniky, které mi začalo drápat vnitřnosti ve chvíli, kdy Lotho uvedl svou podmínku.

Daemon líbal, jako by si mě nárokoval, ale vždyť už mě měl-měl mě celou. Moje srdce. Mou duši. Moje celé bytí.

Když zvedl hlavu, jeho dech byl teplý proti mým rtům.

„Nemůžu ti slíbit, že dovolím, aby se to stalo. Taky ti nemůžu slíbit, že nevejdu zpátky do té místnosti a nepokusím se ho zabít. Ale máš pravdu. Potřebujeme je.“

Zdálo se, že pro něj bylo bolestivé vyslovit ta dvě slova.

„Jediné, co můžu slíbit je, že se budu snažit.“

Zavřela jsem oči, spočívající čelem na jeho. Co jsme se chystali udělat, protože to nebude jenom o tom, co jsem cítila nebo si myslela, ale o obou, nebude lehké.

Ze všeho, čím jsme si prošli, jsem věděla, že tohle byla ta nejtěžší a možná i nejopravdovější zkouška, jaké jsme kdy čelili.

***

Sžíraly mě nervy. Mezi nadcházejícím krmením-Bože, nechtěla jsem na to ani pomyslet-a způsobem, jakým Daemon slídil po obrovské komnatě, do které jsme byli zavedení poté, co jsme souhlasili s Lothovou podmínkou, jsem se cítila, jako bych byla vteřiny před vyšilováním. Ale Daemon měl jednu vlastní podmínku: Požadoval, aby byl s námi. Lotho se při tom usmál možná až příliš široce a jasně. Místo toho, aby ho odmítl, prakticky prostřel červený koberec.

Archer byl venku, pořád v hlavní komnatě, a zatímco jsem věděla, že to sám zvládne, hodně Arumů si ho prohlíželo, jako by byl předkrm.

Daemon se zastavil uprostřed místnosti, zuřivě se dívající dopředu. Srdce mi kleslo, a pak jsem následovala jeho pohled k masivní posteli pokryté něčím, co vypadalo jako kožešiny ze zvířecí srsti.

„Jeho ložnice,“ řekl, zvedajíc rameny. „Ten zkurvysyn tohle prostě musel udělat ve své ložnici.“

Jo. Musel.

Začínala jsem si myslet, že celá tahle věc byla, jenom aby si zahrávali s našimi myslemi. Byla spousta míst, kde Lotho mohl tuhle věc udělat. Zachvěla jsem se, teď si nejistá, jestli budu schopná si tím projít. Ale musela jsem. Oba jsme si tím museli projít. Ve spodní části krku se mi usadila žluč, připravená vyjít ven v jakoukoliv chvíli. Vytřásla jsem si paže, zavřela oči a pokusila se uvolnit trochu napětí, které se mi budovalo ve svalech.

Dokážu to. Dokážu to. Dokážu to.

„Co to děláš?“

Přestala jsem dělat improvizovaný tanec. „Promiň. Jsem nervózní.“

„Neomlouvej se.“ Vyklenul obočí. „Bylo to zajímavé. Tak trochu jsi mi připomínala mlátící dítě Muppetů.“

Unikl mi nahořklý smích. „Opravdu?“

Daemon přikývl. „Jo.“ Podíval se znovu na postel a zaklel.

„Kat, tohle… tohle je zvrácené.“

Moje hrdlo se stáhlo, když jsem zašeptala: „Já vím.“

Jeho zářivý smaragdový pohled se zaměřil na mě. „Napadlo tě, že tady skončíš, když jsi zaklepala na mé dveře a ptala se na cestu?“

Potřásla jsem hlavou, když jsem přešla k místu, kde stál. „Ne. Ani za milion let. Nemohla jsem si tohle představit, když jsem ti zaklepala na dveře.“ Odmlčela jsem se a přinutila se k úsměvu, když jsem na něj vzhlédla. „Vše, na co jsem ten den myslela, byly tvoje cihličky.“ Daemon vyštěkl smíchem. „A ještě na to, žes byl otravný kretén,“ dodala jsem.

Na rtech se mu vytvořil cynický úsměv. „Někdy přemýšlím, jestli toho nelituješ.“

„Nelituju čeho?“ Znepokojený úsměv mi sklouzl ze rtů.

„Tohle… všechno tohle,“ řekl tichým hlasem. „Nás.“

„Cože?“ Položila jsem mu otevřené dlaně na hruď. „Ne. Ani jednou.“

„Opravdu?“ Z hlasu mu kapal posměch. „Jsem si pěkně jistý, že musely být chvíle, kdys litovala, žes vůbec vkročila do Západní Virginie.“

„Byly chvíle, které byly na hovno, myslím, totálně na hovno-a už je nechci prožít znova, ale nelituju nás.“ Moje prsty se mu zkroutily kolem trička.

„Nemohla bych, protože tě miluju. Opravdu tě miluju a láska… přichází jak s tím dobrým, tak s tím špatným. Správně? Myslím tím, vím, že moje máma nikdy nechtěla zažít to všechno, čím si s tátou prošla, a pak ho ztratit, ale nelituje, že ho milovala. Dokonce ani ne s veškerou tou bolestí a žalem, a já nemůžu –“

Daemon mě políbil, zachytávající má slova jemným a něžným tlakem svých rtů. „Vím, že bylo hodně chvil, kdy jsem si tě nezasloužil, obzvláště při způsobu, jakým jsem se k tobě na začátku choval, ale plánuju využít každou vteřinu, abych ti to vynahradil.“

„To už si udělal,“ políbila jsem ho zpátky. „Mnohokrát.“

Když jsme se od sebe oddělili, těžké dveře komnaty se otevřely, řinčící o balvany ve zdi. Otočila jsem se v Daemonově náručí a naskytl se mi nevítaný pohled. Lotho vkráčel dovnitř v kožených kalhotách, které mu visely nízko-hodně nízko-na jeho úzkých bocích. Bylo vystaveno hodně jeho bledé kůže. Břicho. Hruď. Ale to nebyla jediná věc. Když přešel kolem nás, viděla jsem, o čem Hunter a Lore mluvili, než jsme se dostali sem dolů. Opál. Drahokamy se mu leskly v místě, kde byly vryté do jeho zad, následující rovnou linii jeho páteře. Vidět je opravdu všité v jeho kůži… to bylo šílené.

Zavřela jsem oči. „Ach, Ježíši.“

„Upadlo ti tričko?“ zeptal se Daemon a jeho paže se kolem mě utáhly.

Lotho se zasmál. „Ne.“

„Tak proč potřebuješ být při krmení bez trička?“ Ačkoli zněl Daemon dokonale klidně, věděla jsem, že byl vteřiny před proměnou na mimozemského Terminátora na prášcích.

„Při krmení může být pěkný nepořádek,“ odpověděl nonšalantně. „Nechci si zničit mé oblíbené tričko.“

Z Daemona sálalo teplo jako z jaderného spadu. Násilím jsem otevřela oči a sledovala jsem Lotha, jak přešel přes místnost a hodil se na postel. Lehl si na bok do středu.

Lotho mrkl, když poplácal místo před ním. „Udělejme to.“

Moje nohy byly přilepené k podlaze. „Já –“

Daemonovy paže byly kolem mě jako ocelové pásy. „Ne. Takhle ne.“

„Ale já to takhle chci,“ zapředl Lotho, když spočinul hlavou na zavřené pěsti. „Konec konců, bude to opravdu pohodlné.“

Měla jsem pocit, že se pozvracím. „Zacházíš příliš daleko,“ varoval Daemon.

„Ještě jsem ani nezačal zacházet příliš daleko.“ Lothovy bledé oči se zatřpytily. „Teď to není o mně, ne? Je to o tom, jak daleko jste ochotní zajít, abyste získali mou pomoc.“

Tichý, nelidský zvuk zaburácel z Daemona, když jsem se pokusila nadechnout, ale kyslík se mi nedostal přes hrdlo.

„Musím vám připomenout, že od nikoho z vás nepotřebuju ani hovno?“ řekl s jemným, téměř hravým úsměvem. „Já nejsem ten, co žádá o laskavost. Nechcete to udělat podle mého, fajn. Ale jiný způsob není. Takže můžete laskavě vypa –“

„Ne.“ Ta slova ze mě vybouchla. „Můžeme to udělat.“

„Nemůžeme,“ řekl Daemon.

Lotho vyklenul obočí. „Jsem zmatený.“

Otočila jsem se v Daemonově náručí, dokud jsem mu nebyla čelem. „Slíbils, že se pokusíš.“

„To jo.“ Zíral mimo mě, zornice měl znovu bílé. „Pokoušel jsem se. On je –“

„Ještě se ani nic nestalo,“ přerušila jsem ho, pokoušející se ho přesvědčit. „Takže jsme se nepokusili. Ještě ne.“ Opravdu jsem si přála, aby Lotho neležel za námi na posteli a nešklebil se, protože to ničemu nepomáhalo. „Prosím,“ sevřela jsem Daemonovy tváře, nutící ho, aby se na mě podíval. Moje slova nesla váhu všeho, co se nad námi vznášelo. „Musíme to udělat.“

Daemon zavřel oči a přešlo několik dlouhých chvil, než promluvil hlasem, který mi rozerval vnitřnosti. Řekl jenom jedno slovo. „Jdi.“

Vypustila jsem dech, který jsem nevěděla, že jsem zadržovala, a pak jsem se znovu nadechla, i když jsem to nepotřebovala.

Pokusila jsem se couvnout, ale jeho sevření bylo nelítostné. Něžně jsem ho popadla za paže a bylo potřeba všechno ve mně, abych ho přinutila pustit mě. Udělal to a podle způsobu, jak z něj plápolalo světlo, to vypadalo, že ho to zabilo. A sakra, rozervalo mě to. Oči mě pálily slzami, které jsem nemohla nechat spadnout, a tak jsem se otočila a vykročila směrem k Lothovi. Musela jsem to udělat. Bude to bolet-hodně. Budu k tomu mít odpor-asi tunu. Když jsem přinutila své nohy přejít k okraji postele, jasné bílé světlo se odráželo od zdí. Daemon se proměnil do své pravé podoby.

Kotě…

Roztřeseně jsem se nadechla, sedla si na postel a moje ruce se chvěly tak silně, že jsem necítila konečky prstů. Tohle bylo špatné, tak špatné. Lotho se natáhl a já se musela nutit, abych zůstala v klidu, když mi položil ruku na tvář. Jeho prsty byly tak hořce chladné a já sebou trhla, když si poposedl, tlačící svou druhou ruku do postele vedle mého boku. Naklonil se ke mně a jeho ruka sklouzla mým hrdlem, posílající přese mě vlny odporu a strachu. Lotho mě ani nesledoval. Jeho pohled byl soustředěný na místo, kde stál Daemon, jeho rty byly roztažené do uštěpačného úsměvu.

Promiň mi to.

Ta dvě slova mi planula vědomím.

Tohle nemůžu dovolit.

Moje tělo se uzamklo, když jsem se připravila na to, že se všechno posere, a pak taky jo. Z Daemona byla skvrna světla, když se vrhl našim směrem. Všechno se stalo tak rychle. Byla jsem stažená z postele, odhozená od kosti-mrazícího chladu a Daemon se nakláněl nad Lothem. Usadil se ve mně děs, když jsem si uvědomila, že ho tam držel Lotho bez toho, aby se ho dotýkal. Zpoza mě zařval vítr, foukající mi vlasy do obličeje. Bylo to, jako by byl Arum vakuum, sající všechno do sebe.

Najednou byl Daemon hozený o zeď a byl tam držený, několik stop nad zemí, když Lotho stál u nohou postele. Nemohla jsem dovolit, aby se tohle stalo Daemonovi, ale nemohli jsme odsud odejít bez Lothovy pomoci.

„Přestaň!“ zakřičela jsem, spěchající dopředu, vůbec nad tím nepřemýšlející. „Prosím! Prostě to teď udělej!“

Lotho se na mě podíval, na obličeji škádlivý výraz, a pak se na něm objevil zubatý úsměv. Napjala jsem ramena.

Ale on to neudělal. Lotho… se svalil na záda a vydal hlasitý krákající smích, když vytáhl nohy nahoru a položil boty na postel. Síla, která držela Daemona u zdi, povolila a on přistál na podlaze. Ach.

Otočila jsem se k místu, kde stál Daemon ve své pravé podobě, pouhou stopu nebo dvě od postele. Viděl to taky? Lotho se pořád smál, hlubokým smíchem vycházejícím z břicha, který se odrážel od cementových zdí. Vycouvala jsem od postele a přešla k Daemonovi, když se znovu změnil do lidské podoby. Nechápala jsem to. Ne. S tím jsem nepočítala.

Konečně, asi věčnost potom, co se usmál k smrti, se Lotho utišil a sedl si v jednom plynulém pohybu. „Ach Bože, jste skvělí.“ Ruky si plácl na svá hrubá stehna. „Člověče, vážně.“

„Jo.“ Daemon to slovo protahoval. „Nějak mi to nedochází. Vůbec.“

Na Lothově obličeji se objevil široký úsměv a téměř vypadal… normálně. Pořád trošičku strašidelný, ale svým způsobem normálně.

„Vy dva jste si tím opravdu chtěli projít, že jo?“ Zamrkala jsem.

„Do prdele, opravdu jsi mi chtěla dovolit pochutnat si na tobě.“ Vyskočil na nohy, zvedající paže nad hlavu, natahující se. Jeho záda se vyklenula, když se zašklebil. „Opravdu sis myslela, že se nakrmím z hybrida? Jistě, že můžete být lahodní, ale já jím jenom prvotřídní Luxeny. A to jenom určitý typ. Obyčejně ty neochotný.“

Znovu jsem zamrkala. „Co do hajzlu?“ Daemon explodoval jako dělo.

Lotho hodil hlavou dozadu a znovu se zasmál, a my jsme čekali… znovu. „Opravdu jsem jen chtěl vidět, jak daleko jste ochotní zajít.“

Zamrkala jsem na něj potřetí. „Počkej chvíli. Nikdy jsi neplánoval krmit se ze mě?“

„Neber to špatně, zlato. Jsi roztomilá, ale nejsi můj typ.“

Měla bych být uražená? „A kdybychom nesouhlasili, nechal bys nás odejít bez toho, abys nám pomohl?“

„Jo.“ Pokrčil rameny, když přešel k vysokému stolu a popadl z něj láhev Jacka. Napil se, a pak se k nám otočil čelem. Ach můj Bože, právě nás protáhl emocionálním peklem, a kvůli čemu? Jenom aby si mohl pohrát s naší myslí? Najednou jsem byla tak vyčerpaná, že jediné, co jsem chtěla udělat, bylo strčit hlavu pod jednu z těch zvířecích kožešin.

„Chci ti vrazit,“ řekl Daemon. „Do obličeje. A dalších jiných míst.“

Lotho znovu pokrčil rameny. „To chce většina lidí. Dobré zprávy jsou, že vím, že vy dva jste opravdu ochotní udělat cokoliv. To respektuju. Takže máte svou armádu Arumů.“

Opravdu jsem nevěděla, co říct. S pokleslými rameny jsem cítila tolik emocí najednou, že jsem ztratila řeč. Lotho ze stolu sebral dvě sklenice, naplnil je, a pak nám je podal. Jednu jsem si vzala ve virtuálním šoku.

„Pojďme si připít,“ řekl, oči měl chladné jako lednové ráno. „Na velmi nepravděpodobné a velmi dočasné partnerství.“