Opposition - 17. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

DAEMON

No, a jsme opravdu v prdeli.

To byla odpověď nejhoršího druhu. Pohnul jsem se dopředu, umísťující Kat mezi mě a Archera. Pokud bych měl tuhle místnost rozzářit, abych ji odsud dostal, tak budiž. A pak co? Tahle mise bude naprosté selhání, vláda začne shazovat bomby na města, svět se rozpadne na místo, ve kterém jsem rozhodně nechtěl být, a co bylo ještě horší, ztratil bych svou sestru. Navždycky. Možná jsem měl prostě držet klapačku.

Lotho se narovnal do své plné výšky, což muselo být takových zatracených sedm stop, a pozoroval mě, jako by mě chtěl sežvýkat, a pak vyplivnout.

„Opravdu jste ode mě očekávali jinou odpověď?“ Zaklonil hlavu a zasmál se. Několik Arumů kolem nás se zahihňalo. „Že kdokoliv z nás pomůže Luxenům? Nebo hybridům, nebo cokoliv je ta věc?“ Ukázal na Archera. „Buď jste neuvěřitelně arogantní, nebo vážně hloupí.“ Podráždění mě bodalo do zadní části krku, způsobující, že moje kůže bzučela elektřinou. Věděl jsem, že jsem to potřeboval uklidňovat, alespoň dokud na nás opravdu nezaútočí. I když to bylo na hovno, potřebovali jsme je.

„Copak?“ Lotho sešel o schod dolů a já ztuhl. „Nemáš nic chytráckého, co bys k tomu dodal?“

Moje oči se zúžily. „Dej mi vteřinu. Na něco přijdu.“ Hunter zasténal. Malé ruce mi tlačily do zad ve varování. „Neočekával jsem, že nás budete držet za ruce a zpívat Kumbayu,“ řekl jsem a Lotho vyklenul obočí. „Neočekával jsem, že nás tady přivítáte, ale očekával jsem, že nebudete banda idiotů.

„Ach Bože,“ Kat za mnou zamumlala, když mi do zad zabořila nehty.

„Tím si, nezískáš žádné přátelé.“ Hunter se na mě podíval, jako by mi chybělo několik mozkových buněk. Jeho bratr, Pinky nebo Binky-neměl jsem ani ponětí, jelikož jsem zapomněl jména obou-se zdál, jako by byl připravený jít si najít bryndáček. Zhluboka jsem se nadechl. „Uvědomujete si, lidi, co se stane, jakmile Luxeni převezmou kontrolu nad Zemí, že?“

Lothův výraz říkal, že ho to nemohlo trápit méně. „Myslíš si, že nás zajímají lidi? Jsou pro nás… zbyteční.“

Opravdu jsem začínal zpochybňovat jeho inteligenci. „Jakmile převezmou kontrolu a podrobí si každého člověka tady, půjdou po vás. Možná je teď nezajímáte, ale budete. A posledně, kdy jsem to kontroloval, Luxeni vlastnili Arumy.“

Lotho si odfrkl. „Nevlastnili nás.“

„Určitě?“ Vkročil do toho Archer. „Protože jste tady na Zemi, pod zemí, žijete v tunelech metra. Jen jsem myslel, že na to poukážu.“

„V tomhle má pravdu,“ dodal jsem, šklebící se. „Do té doby se naučí, jak bojovat s vaším druhem,“ pokračoval jsem, doufající, že alespoň jeden z Arumů tady dole má smysl pro logiku. „Právě teď nemají ani páru. Bude to pro vás jako zatracený bufet. Ale později? Potom, co se tu a tam vypořádají s Arumem? Historie se zopakuje.“

„Historie se nikdy nezopakuje,“ posmívala se Arumka. „Už znovu nad námi nebudou mít kontrolu.“

„Klidně si to pořád říkej, zatímco se tady budeš skrývat,“ odsekl jsem.

Pinky-myslím, že to byl on-se začal posouvat. „My se neskrýváme.“

„Naprosto to vypadá tak, že se skrýváte.“ Kat nakoukla zpoza mého ramena a Lothův pohled do ní udeřil způsobem, při kterém jsem mu chtěl vyrvat hrtan a strčit mu ho dolů krkem. „Myslím tím, z pohledu vnějšího pozorovatele, řekla bych, že jste se skrývali.“

Hunter zavřel oči, jako by ho najednou zabolela hlava. O další krok později byl Lotho v takovém dosahu, že jsem mu mohl nakopat prdel. Nedíval se na mě. Moje ruce se zkroutily do pěstí.

Vychladni. Varoval mě Archer.

„Nejsi jenom vnější pozorovatel,“ řekl Lotho Kat, hlasem hrubým, jako byly stíny hromadící se kolem něj. „Jsi děvka Luxenů, která se za ně skrývá.“

Ztuhl jsem. „Co –“

„Zadrž. Omluv mě.“ Kat vystřelila zpoza mě a zvedla jednu ruku. „Zaprvé, posledně, kdy jsem to kontrolovala, nejsem ničí děvka. Zadruhé, nekrčila jsem se za ním. Jako někteří.“ Lotho naklonil hlavu na bok. „A zatřetí? Ani jeden z vás v téhle místnosti-ani jeden jediný z vás, nezpůsobil destrukci vašich planet, správně? Je někdo tady tak starý, že měl ruce v té válce mezi vašimi druhy?“ Když nikdo neodpověděl, potřásla hlavou. „Vy lidi jste směšní! Všichni.“

Z několika směrů zavanul chladný vzduch. To nebylo dobré. „Hm, Kotě…“

„Zmlkni,“ vyštěkla a moje oči se rozšířily. „Jsi stejně špatný jako oni.“

„Cože?“ řekl jsem.

Hunterův klon zvedl obočí. „Tak trochu chci slyšet, kam tohle směřuje.“

Z arašídové galerie se ozvalo více posměchů. „Vy dva se nesnášíte, jenom kvůli tomu, co jste,“ zakřičela Kat.

„No, oni byli vytvořeni, aby nás zničili, takže…“ odmlčel jsem se.

„A spáchali na našem druhu genocidu, a zotročili si naše lidi,“ řekl Lotho, jeho hlas se podobal na syčení hada.

„Bla, bla, bla. Kňourání. To je jediné, co slyším.“ Kat rozhodila rukama. „Nechte mě říct vám stručnou historii lidstva. Neustále, systematicky jsme bojovali jeden s druhým kvůli náboženství a rase, dělali jsme mnohem horší věci, než vaše dva druhy navzájem, mnohem častěji, než měl učitel dějepisu času vysvětlovat. Od začátku jsme si ubližovali kvůli těm nejstupidnějším věcem.“

„No, to je zářící doložka lidí,“ řekl suše Hunterův bratr.

„Nechápete to.“ Na vteřinu jsem si opravdu myslel, že dupne nohou. „I když tolik ras na téhle planetě má mezi sebou tolik špatné krve, když se něco posere, vždycky spojíme síly. Vždycky. Proč? Protože víme, že jsou chvíle, kdy musíme bojovat společně, a tak to uděláme. Pak, když je po všem, vrátíme se zpátky k nesnášenlivosti. A všechno na světě je správné.“ Lothova postava ztuhla, když na ni zíral. „Bože!“ Kat tehdy opravdu dupla nohou. „Proč se vy všichni nemůžete aspoň jednou chovat jako lidi?“

Bylo ticho, a pak se Lotho zeptal: „Ty chceš, abychom zapomněli, co nám udělali a co ještě udělají?“

„Ne. Chci, abyste si pamatovali,“ řekla. „Chci, abyste si pamatovali všechno, co vám bylo způsobeno, protože tihle Luxeni-ti, kteří sem přišli-jsou ti, kteří vás zničili. Ne Daemon. Ne já. Ne většina Luxenů, co tady žila. Ti vetřelci jsou vaši nepřátelé. Chci, abyste si to pamatovali.“

Jeho ret se zkroutil. „Jakoby mezi nimi byl rozdíl.“

Kat potřásla hlavou v nevíře. „Věci nejsou vždycky černé a bílé. A jestli si opravdu myslíte, že jít po napadajících Luxenech není ve vašem nejlepším zájmu, pak… no, hodně štěstí s tím.“

Lotho se podíval jinam, jeho pohled putoval po davu jeho nohsledů. Chvíli byl tak nehybný, jako i vzduch kolem nás. Na pažích se mi zvedly chloupky, a pak vystřelil kupředu, jdoucí přímo po Kat. Otočil jsem se, měnící se do pravé podoby, když Lotho popadl Kat. Vrazil s ní do nejbližší zdi s rukou kolem jejího krku. Uvnitř mě explodoval rozžhavený vztek. Zvuk, který mi vyšel z hrdla, byl syrový a animální. Vystřelil jsem dopředu, křičící zuřivostí, když mi Hunterův bratr a další Arum sevřeli paže. O úder srdce později byl na mých zádech další Arum, tlačící mě na sliznatou, chladnou podlahu. Nemusel jsem se dívat, abych věděl, že Archer byl taky obklopený. Bojoval jsem, přivolávající Zdroj, ale tihle tři Arumové byli velcí-rozhodně ne mladí-a byli silní, jako by se nedávno krmili na pár Luxenech. Světlo pulsovalo a plápolalo, praskající do vzduchu. Zvedl jsem hlavu a viděl svět v bílé a červené.

„Co si myslíš, že mě zastavuje, abych právě teď neukončil tvůj život?“ zavrčel Lotho, pár centimetrů od jejího obličeje.

„Nic,“ vydechla. „Ale co… mým zabitím vyřešíte?“

„Pobaví mě to.“ Lotho se k ní naklonil, úplně do jejího osobního prostoru. Naklonil hlavu na bok a i z místa, kde jsem byl, jsem mohl vidět, jak jeho pohled putoval po její délce. „A jsem si pěkně jistý, že si to užiju.“

Ztratil jsem kontrolu. Vylila se ze mě čistá energie, rozšiřující se do výbuchu světla. Arumem na mých zádech mrštilo jako se sedacím vakem. Zvedl jsem se, tahající Hunterova bratra a jeho pomocníka se sebou. Vyvalila se ze mě síla jako bouřlivá vlna, když jsem vrazil ruce dovnitř, bouchající o sebe hlavami obou Arumů. Padli dolů. Vystartoval jsem dopředu, zastavující je na tak dlouho, abych nakopal rychle se měnícího Aruma, a pak jsem dalšího chytil pod bradou, posílající ho do davu Arumů.

„Pusť ji,“ řekl jsem, proměňující se do lidské podoby, když Zdroj praskal a hučel mou paží. Moje srdce bušilo, když se podlaha pod mými nohami začala chvět. „Nebo jinak na nás celé tohle zatracené místo svalím.“

Lotho se na mě podíval přes rameno. „Podívejme se na tebe a tvoje velké, zlé já. Vrr.“

„Tos ještě nic neviděl,“ zavrčel jsem. „Dávám ti pět vteřin, abys od ní sakra vycouval. Jeden. Čtyři. Pě –“

Pustil ji a plně se ke mně otočil. „Nemyslím si, že víš, jak se počítá.“

„A já si nemyslím, že chceš žít.“

Lotho na mě chvíli zíral, a pak zaklonil hlavu, vypouštějící hlasitý smích, když se Hunterův bratr posbíral.

„Ach…“ Hunter se zamračil, dívající se na svého bratra, když se zapotácel na stranu. „To jsem nečekal.“

Já taky ne, ale nespustil jsem oči z Lotha, když jsem kráčel dopředu, vrážející ramenem do jeho, když jsem se dostal ke Kat. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ řekla, těžce polykající, když sledovala Lotha. „On se směje…?“

Vystartoval jsem k Lothovi, moje vidění bylo pořád poskvrněné bělavě červenou. Chystal jsem se mu rukou prorazit hruď, ale Kat mi sevřela paži, nutící mě zastavit.

„Svým způsobem se mi líbí,“ řekl Lotho Hunterovi, který se zdál stejně zmatený jako zbytek z nás. „Což jsou pro tebe dobré zprávy, jelikož tě nezabiju za to, žes je sem přivedl.“

Hunter se hluboce zamračil, když si překřížil paže přes hruď. „Dobrý vědět.“

„Couvněte od toho šílence,“ nařídil těm, co obklopovali Archera. Vyšel po schodech k provizornímu trůnu, a pak klesl dolů v arogantním natažení, se široce rozevřenými stehny. „Tak dobře. Chcete armádu. Dám vám armádu.“ Dav Arumů kolem nás se poposunul, když se trochu, ale ani zdaleka všechno napětí uvolnilo z mých ramen. Měl jsem pocit, jako bych měl říct díky, ale ta slova se mi na jazyku ani nevytvořila. „Dávám vám mé slovo, ale mám jednu podmínku,“ řekl, zvedající bradu.

„Samozřejmě,“ zamumlal jsem.

Lotho mě pozoroval, jako bych byl nějaký hmyz pod mikroskopem. „Požaduji jenom jednu maličkou věc.“ Archer přikývl, ale koutkem oka jsem viděl, jak se Hunterova ramena napjala, když zavřel oči. Pod vousy si zamumlal kletbu. „Necháš mě se z ní nakrmit.“

Civěl jsem. „Vím, že jsem slyšel špatně.“

„Ne. Neslyšel,“ odpověděl chladně Lotho. „Necháš mě se z ní nakrmit.“ Kývl na Kat. Z jejího obličeje se vytratila všechna krev, ale spěchala do každé části mého těla jako ohnivá záplava. „Nezabiju ji. Jenom jedno ochutnání. Nebo dvě. Možná tři.“

Přešla dlouhá chvíle, když jsem zíral na toho zkurvysyna, který bude brzy mrtvý. Jedna část mé hlavy nemohla zaregistrovat, proč se jen opovážil říct tenhle požadavek. Zuřivost mi vřela ve střevech, rozšiřující se na peklo. Moje vidění se rozmazalo, když svět změnil barvy.

Hunter potřásl hlavou, když si protřel zadní část krku. „To je tak zvrácené, člověče.“

„Jo. Jsem takhle naprosto zvrácený.“ Lotho se usmál a můj vztek v té chvíli neznal hranic. „To je moje podmínka. Berte nebo vypadněte.“