Opposition - 16. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

KATY

Do doby, než jsme se přiblížili k Atlantě, jsem spráskala tři čokoládové tyčinky, a prožívala jsem závažný příval cukru. Daemon byl za volantem, a jak řekl, byl zcela v pohodě a bylo mu výtečně po tom, co zasadil ránu, když jsme si vyhradili čas, který jsme strávili vypořádáváním se s Luxeny na cestě v Kentucky, a možná jsme zkrátili můj a Archerův život.

Víc Luxenů jsme už neviděli a nevěděli jsme přesně, kde nás vycítili, nebo jestli komunikovali s ostatními, že jsme cestovali, nebo jestli vůbec věděli, kdo jsme byli, ale abychom byli raději v bezpečí, než litovali, předpokládali jsme, že nakonec jich přijde víc.

Když jsme dorazili do Georgie, uviděla jsem něco, co vypadalo, jako by to vyšlo přímo z filmu. Stromy na obou stranách dálnice byly rozdělené vejpůl, spálené a zlomené. Vrak letadla mohl být viděn přes hustou vegetaci. Jeho chvost. Jeho střední část s rozbitými okny.

Podívala jsem se jinam, se zlomeným srdcem ze všeho zbytečného násilí a destrukce. Čím víc jsem toho viděla, tím těžší bylo uvěřit, že se my-že se svět-pohne dál bez ohledu na to, co se stane s napadajícími Luxeny. Teď, když lidi věděli, že byli kolem nás, jak mohli pokračovat dál? Jak by mohli po tomhle všem ještě věřit nějakému Luxenovi?

Nemohla jsem si dovolit zabývat se takovými starostmi, tak trochu to bylo jako nepřekročit ten zvrácený most s mnoha dírami, dokud jsme se k němu nedostali. Opravdu jsem nemohla předvídat, jaký bude život pro kohokoliv.

Překvapivě se cesty z větší části vyčistily. Všechna opuštěná auta byla zatlačená ke krajnici a město, když se zvážily všechny věci, vypadalo z vnější smyčky hlavní silnice v pořádku. Pravděpodobně to mělo co dělat s přísnou vojenskou přítomností a Národní Gardou, ale oni zadrží Luxeny jenom na chvíli. Bylo téměř sedm večer, když jsme přijeli na rozlehlé letiště, a vypadalo to, že byl zaveden zákaz vycházení, protože tady stěží někdo byl. Ačkoli teď nikdo neměl v plánu nasednout do letadla.

„Tady je to.“ Archer ukázal na elegantní neznámé auto se všemi okny tónovanými. „Řekl, že v tomhle přijede. V hezkém autě.“

„Vím, že žádat tě, abys zůstala v autě, je příliš, ale prosím tě, drž se blízko mě.“ Daemon zpomalil, když přešel parkovištěm, mířící k luxusnímu černému autu. „Luc může tomu kreténovi věřit, ale já mu nevěřím.“

Odolala jsem nutkání převrátit oči. „Není to, jako bych se k němu chystala běžet a obejmout ho.“

Jeho výraz se zjemnil. „Raději doufám, že ne. Mohl bych žárlit.“

„Ty bys žárlil, i kdyby obejmula strom,“ prohodil Archer.

„Možná.“ Daemon zastavil na parkovacím místě za tím autem.

„Jsem tak žádostivý.“

Ztratila jsem vůli nepřetočit oči, když jsem otevřela dveře spolujezdce. „Oba dva jste směšní.“

Když jsme vylezli ze SUV, troje dveře se na nablýskaném autě otevřely. Šťouchala do mě zvědavost. Opravdu jsem nikdy neviděla Aruma, který se nesnažil občerstvit na mojí energii. Takže byl určitý druh novoty na tom, že jsem opravdu dostala šanci vidět a mluvit s jedním, který se, doufejme, nezmění na dalšího, kdo se nás pokusí zabít. Soustředila jsem se na vysokou postavu vylézající ze sedadla řidiče. Svatý Arume…

Tmavovlasý muž byl vysoký jako Daemon, ale širší. Černé tričko, které měl na sobě, se mu napínalo přes ramena a hruď, které mi připomínaly postavu boxera. Už jen z toho jediného vypadal, že dokáže způsobit velkou škodu. Z toho, co jsem mohla vidět z jeho tvarované čelisti a profilu, jeho kůže byla bledá, jako u všech Arumů, ale nebyla to příšerná barva. Spíš byla jako alabastr nebo porcelán. Jeho oči byly skryté za černými brýlemi. Měl na sobě tmavý denim a vypadal spíš jako jeden z těch chlapů v GQ časopisu, než jako bezcitná mimozemská verze kozy-sající čupacabra.

Jeho identická kopie vystoupila ze zadního sedadla auta. S výjimkou toho, že měl na sobě kalhoty a knoflíkovou košili, při které se zdálo, že ho unavilo zapínání. Vykukovalo spod ní tvrdé, bledé tělo. Arumové přicházeli ve čtyřech-tři muži a jedna žena.

Očekávala jsem, že uvidím dalšího bratra nebo sestru, ale kdo stál vedle dveří spolujezdce, nebyl ani jeden. Byla to lidská žena. Zírala jsem na tu pestrou skupinu. Co s nimi ksakru dělala lidská žena? Otočila se k místu, kde jsme stáli, a já si tu blondýnu mohla dobře prohlédnout. Byla hezká-opravdu hezká-a já nemohla přijít na to, proč tady byla.

Pak Daemon promluvil. „Co je, kreténe?“

Moje čelist spadla na zem. „Ty opravdu víš, jak přivítat lidi,“ zamumlal Archer.

Arum, který, byl za volantem, naklonil s povzdechem hlavu.

„Zase ty.“

„Zníš stejně tak nadšeně, jako já, že tě vidím.“ Daemonovy rty se zkroutily do úšklebku, když si překřížil paže.

„Jen si ujasněme jednu věc, než se posuneme dál. Jestli nás plánuješ nějak zradit, bude to poslední věc, kterou uděláš.“

Hunter se zašklebil, když otočil hlavu ke svému bratrovi.

„Říkal jsem, že je roztomilý.“

Ten druhý Arum položil ruce na střechu auta a jedno jeho obočí se zvedlo nad tmavé brýle, které měl taky na sobě.

„Roztomilý jako zatracený dikobraz.“

Daemon zvedl prostředníček. Tohle šlo dobře. Ačkoli měl Hunter sluneční brýle, mohla jsem cítit, jak se jeho pohled najednou stočil na mě.

„Takže vidím, žes svou holku vysvobodil od Daedalusu.“ Co to?

„A já vidím, že nějakým způsobem pořád máš u sebe tu lidskou ženskou,“ odpověděl Daemon. „Mám takový pocit, že se jí musím zeptat, jestli tady není proti vlastní vůli.“

Hunter vyštěkl smíchem. „Jsi, Sereno?“

Blondýna protočila očima, když potřásla hlavou. „Ne.“

„Tady je tvá odpověď,“ dodal Hunter.

„I když tohle malé setkání jde tak dobře, myslím, že bychom se měli dostat k pointě,“ navrhl Archer.

„Bylo nám řečeno, že budeš ochotný vzít nás kamkoliv, kde jsou Arumové.“

„Jsem.“ Hunter si překřížil paže, napodobující Daemona. Nastala chvíle ticha a já bych přísahala, že jsem na sobě cítila jeho pohled. „Jste si jistí, že tohle chcete udělat?“

Ach, to neznělo moc dobře. Přesunula jsem váhu z nohy na nohu. „Musíme to udělat.“

Slunce konečně zmizelo za tlustými mraky a přes parkoviště se rychle rozlil soumrak. Hunter se natáhl, sundávající si brýle. Bledý odstín jeho ledově modrých očí byl znervózňující jako peklo.

„Už někdo z vás někdy slyšel o Lothovi?“

„Krom toho, že je to nějaký váš malý vůdce nebo co?“ zeptal se Daemon. „Ne.“

„Malý vůdce?“ Ten druhý Arum sklonil bradu a zasmál se.

„Spíš malinko bláznivý.“

„Nebo hodně bláznivý, Lore.“

„Lore?“ řekla jsem, cítící se hloupě. „Počkat. To je tvoje jméno? Lore.“

Blýskl se po mě rovnými bílými zuby. „Počkej, až potkáš našeho dalšího bratra, Sina.“

Sin? Lore? Páni, Hunterovo jméno opravdu trochu vyčnívalo. Potřásla jsem hlavou, protože vážně, nic z toho teď nebylo důležité. „Co tím myslíš, že Lotho je malinko bláznivý?“

„No. On je hodně bláznivý,“ řekl Hunter, opírající se o auto, když se Serena přišla postavit vedle něj. „Osobně si myslím, že je podle lidských standardů blázen a psychopat. Nepustím ho nikam poblíž Sereny. Sakra, nepustil bych ho nikam poblíž mého domácího švába, kdybych nějakého měl.“

Ach. Páni. Daemon se zamračil. „Tohle zní jako opravdová zábava.“

„A je taky velmi mocný,“ pokračoval Hunter. „Živí se na Luxenech, jakoby jich byl nedostatek, a je celý pokrytý opálem. Jakože je všitý do jeho kůže.“

Moje oči se rozšířily. „Auvajs.“

„Nesnáší lidi,“ pronesl Lore. „Ale víc nesnáší Luxeny. A taky není velkým fanouškem Původních a hybridů.“

Celá tahle věc začínala být opravdu na hovno.

„Zní to, jakože tohle bude skvělé,“ řekl Daemon suše.

Hunter se zasmál, ale bylo to mrazící. „Arumové jsou mu věrní. Udělají cokoliv, co chce, i když to znamená jejich smrt.“

„A ty ne?“ zeptal se Daemon.

„Do prdele ne,“ odpověděl Hunter, když prohodil příšerně ochranářsky-vypadající paži kolem Sereniných ramen, a přitáhl si ji blíž. „Věřte tomu nebo ne, ale já netoužil po válce s Luxeny, dokud se všechno tohle neposralo. Teď se to zdá jako nutnost, ale když bude všechno řečeno a vykonáno, mám u prdele, co budeš ty, nebo kdokoliv tvého druhu dělat.“ Odmlčel se, dívající se na ženu v jeho náručí. „Potřebuju se soustředit na lepší věci. A Lore taky.“

Šok poskvrnil Daemonův obličej, napodobující to, co jsem cítila uvnitř. Způsob, jakým se Hunter díval na Serenu? Páni. Opravdu byl zamilovaný do ženy-lidské ženy. Daemon na něj chvíli zíral, a pak zaklonil hlavu a rozesmál se. „Dobře. To můžu respektovat.“

Hunter neodpověděl chvíli, která se zdála jako věčnost. „Jestli ho můžete přesvědčit, aby pomohl, pak budete mít jednu zatracenou armádu. Jen si nejsem jistý, že bude Lotho moc svolný.“

„Jo, no, toho se už budeme obávat my.“ Daemon naklonil hlavu na stranu, zatímco já se toho opravdu začala obávat. „Kolik Arumů má?“

„Tisíce,“ řekl Hunter a bylo to cítit, jako by se mi pod nohama pohnula zem. „Má ty, kteří zůstali na dosah radaru, a taky ty, kteří byli s Daedalusem, když se Luxeni ukázali.“

„A každý z nich je teď s nimi?“ Archer si přešel rukou přes svého ježka, který už začínal růst.

„Jo.“ Lore to slovo protáhl, usmívající se. „Bude to jako vstoupit do kultu. Buďte připravení.“

„Je to opravdu zvláštní.“ Serena si stočila vlasy a přehodila si je přes rameno, když promluvila. „Všichni na vás zírají, jako by plánovali sníst vás na večeři. Celá ta Arumská věc je tak trochu šílená, abych byla upřímná.“ Podívala se na Huntera, a pak na Lorea. „Bez urážky.“

Lore zvedl paže ze střechy auta s lehkým úsměvem. „V pohodě.“

„Takže lidi, jste připravení to udělat?“ zeptal se Hunter.

Ve skutečnosti ne, ale nezakřičela jsem ne, když Daemon přikývl. Jediné, co jsem dělala, bylo, že jsem sledovala Huntera otočit se k Sereně a sevřít její tváře s jeho velkýma rukama. Ale to držení bylo tak neuvěřitelně něžné, že jsem byla překvapená, že toho byl schopný Arum. Sklonil hlavu, políbil ji a ona se k němu naklonila, jako by to bylo její druhou přirozeností. Cítila jsem se jako naprostý šmírák, ale nemohla jsem odvrátit pohled. Arum a člověk. Páni. Pak mě ale napadlo, že pravděpodobně si mysleli to samé, když viděli spolu Luxena a člověka.

„Za chvíli budu zpátky,“ řekl, když zvedl hlavu.

Serena se zamračila. „Můžu jít s –“

„Víš, že nechci, abys byla poblíž Lotha a Sina, a víš, že budu v pořádku,“ ujistil ji. „Lore slíbil, že tě zabaví.“

Lore přikývl, když našpulil rty. Serena pořád nevypadala šťastně, a jestli se bála o Huntera a o to, do čeho se chystal pustit, napadlo mě, že bychom to opravdu měli promyslet. Ale neměli jsme jiné možnosti. Divoce ho objala, chvíli na něm lpěla, a pak ho pustila. Obešla ho a poplácala po zadku. „Budu čekat.“

Pohled, který jí Hunter poslal, způsobil, že mi zaplály tváře, ale pak Serena zastavila a čelila nám. „Koukněte, měla jsem opravdu špatné zkušenosti s Luxeny v minulosti. S těmi Luxeny, kteří věděli, že zbytek z nich přijde.“

Daemon a já jsme si vyměnili pohledy. „A co tak více detailů?“ zeptal se.

Zhluboka se nadechla. „Byl senátor, který byl Luxen, a měl dva syny. Moje nejlepší kamarádka… náhodou je viděla dělat tu jejich zářící věc a oni ji zabili, aby ji umlčeli. Pokusili se zabít i mě.“

„Ach Bože,“ zašeptala jsem.

„Hunter byl povolán vládou, aby mě udržel v bezpečí. Ne proto, že bych je opravdu zajímala, ale nelíbilo se jim, jak si Luxeni mysleli, že mohli zabíjet, kdykoliv se jim zlíbilo. Nedodržovali pravidla.“ Smutný pohled naplnil její oči. „Ale bylo to víc než to. Moje kamarádka slyšela bratry, jak mluvili o Projektu Orel. Něco, co souviselo s Pensylvánií a nějakými dětmi.“

„Ještě něco?“ zeptal se Archer, pohled se mu chytře zostřil.

Podívala se na Huntera, než přikývla. „Projekt Orel byl odpovědí na Daedalus-bylo to o kontaktování ostatních Luxenů, kteří tam venku byli, kdekoliv to už bylo. Bylo to o světové dominanci. Plánovali tohle a využívali Původní, aby to udělali. Mysleli jsme si, že mluví o dětech, jakože malých, lidičkách.“

„Ale nemluvili,“ řekl Hunter, mračící se. „Tak jsme se v tom trochu povrtali. Mluvili o Původních jako je on.“

Sval v Archerově čelisti zapulsoval. „Jakože, o plně dospělých Původních?“

Přikývl. „Jo.“

Do hajzlu, měli jsme naprostou pravdu.

„Věděli jsme, že se něco takového stane, nebo alespoň že se o to pokusí, ale nemohli jsme udělat nic,“ řekla.

„Na naše hlavy je vypsaná odměna,“ vysvětlil Hunter. „Řekněme jen, že jsem nasral Luxeny, některé Arumy a Daedalus. Měli jsme potíže a stáli jsme před volbou mezi dvěma nevyhovujícími možnostmi.“

„Chtěli jsme něco udělat, ale nemohli jsme, takže pomoct vám… no, to je lepší, než znovu neudělat nic.“

A najednou jsem věděla, že Serena pravděpodobně byla hnací sílou za Hunterovým splněním laskavosti, kterou dlužil Lucovi.

Její pohled zajel k Daemonovi. „Vím, že nevěříš Hunterovi, ale my taky nedůvěřujeme tobě. Takže jestli uděláš něco, co ho uvede do nebezpečí, vím, jak sejmout Luxena, a nebojím se to udělat.“

Daemonova hruď se zvedla s hlubokým nádechem. „Chápu tě.“

„Dobře,“ odpověděla.

Líbila se mi. Hunter se usmál. „Pojďte, lidi. Nepůjdeme daleko.“ My tři jsme následovali Huntera ke kandelábru, který byl tak třicet stop od auta, a pak zastavil. „Jsme tady.“

Moje obočí se zvedlo, když jsem se rozhlédla, ale neviděla nic. „Jsou tady nějaké kouzelné Harry Potterovské dveře? Nebo něco?“ Zíral na mě. „Co?“ zeptala jsem se rozpačitě. „Víš, jako „komnata nejvyšší potřeby“? Dveře se jen tak objeví… Ach, kašli na to.“

„Dobře.“ Ukázal k našim nohám. „Jdeme dolů.“

Jediné, co jsem viděla, byl poklop, a on se pak sehnul, zvedající těžkou ocel, a moje srdce pokleslo. My jsme doslovně měli jít dolů.

„Tady?“ zeptal se Archer.

Přikývl s napjatým úsměvem. „Proč si jinak myslíte, že jsem navrhl letiště? Není to, jakože se tady rád poflakuju.“

„Jak jsme to měli vědět?“ odpověděl Daemon, pozorující šachtu, jako by to byla poslední věc, do které chtěl vlézt. Já totéž. „Ty jsi Arum, takže…“

„Opravdu jsem doufal, že do téhle doby už upustíš od toho tvého zatraceného přístupu.“

Daemon se zašklebil. „Polib mi prdel.“

„Ne, díky,“ odpověděl, ale ani jeden z nich za těmi slovy neměl opravdovou horlivost. Hunter vzhlédl, podíval se na mě, a pak na Daemona. „Hádám, že budeš chtít jít dolů dřív, než ona.“

Odolala jsem nutkání převrátit oči, když jsem si stáhla vlasy nahoru do copu. Archer se proplížil přes okraj, zasalutoval nám, a pak zmizel dolů žebříkem. O pár vteřin později k nám docestoval jeho hlas ze záhrobí. „Páchne to tady. Opravdu hodně.“

Skvělý. Rychle jsme sestoupili a Archer skutečně nelhal. Tlumeně osvětlený tunel páchnul plísní a zadkem-plesnivým zadkem. Hunter byl dole poslední. Ani nepoužil žebřík, přistál v mrštném podřepu za námi, jelikož byl očividně speciální.

Narovnal se a podíval se přes rameno, když vykročil dopředu. „Máme několik způsobů chůze.“

Ukázalo se, že „způsoby chůze“ se pro Huntera rovnaly asi stovce mílí. Navzdory mým zmutovaným genům mě bolely nohy, když jsme věčnost kráčeli prázdným metrem, které bylo tiché s výjimkou zvuku našich kroků. Putovali jsme od jednoho tunelu k dalšímu, procházející kolem podzemních příměstských vlaků, které byly opuštěné, a zdálo se, že byly zdrojem toho odporného zápachu. Pozorovala jsem zašpiněná rozbitá okénka na jednom z vlaků, když se Hunter objevil přímo přede mnou. Překvapená jsem klopýtla do strany.

Bledé oči se setkaly s mými. „Já bych se na ty vlaky nedíval příliš zblízka. Nejsou prázdné. Někteří Luxeni je obsadili. Rozsvítily vnitřek. Byli v nich lidi a tady vlaky zastavily. Chápeš, co říkám?“

Můj žaludek se obrátil, když jsem přikývla. Tolik zbytečné smrti-bylo to děsivé a trvalo mi dlouho vyčistit si hlavu. Šli jsme hlouběji do bludiště tunelů, přes ocelové dveře, které vypadaly, že poslední desetiletí nebyly otevřené, a vešli jsme do širokého tunelu jasně osvětleného pochodněmi zastrčenými do rýh ve zdi. Hunter se zastavil před kruhovými ocelovými dveřmi před námi. Skousla jsem si ret, cítící, že bylo něco špatně. Jakoby vzduch najednou zatuchnul a bylo těžké popadnout dech. Do mého jádra se vplížil nervózní pocit jako tisíc mravenců.

Daemon zastavil přede mnou, natahující paži, když naklonil hlavu na stranu. Svaly na jeho páteři se stočily napětím. „Za těmi dveřmi je hodně Arumů.“

Hunter se zašklebil, když se nám otočil čelem. „Říkal jsem vám. Tady dole jsou tisíce Arumů.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. „Jak jich může být tolik? Tohle je jen metro.“

Arum položil velkou ruku na dveře. „Vytvořili si tady svět, maličká.“

Pozastavila jsem se nad tou zvláštní frází. „Maličká“ není zrovna to přídavné jméno, kterým bych se popsala.

„Lotho je tady dole už léta s mnoha Arumy, budující podzemní město s pomocí těch, kteří jsou vůči němu loajální. Přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce, ale vždycky se vrátí zpátky.“ Natáhl se pro těžkou páku. „Způsob, jakým žijí, je tak trochu zastaralý, takže co teď uvidíte –“

„Bude pravděpodobně mít za výsledek, že budu později potřebovat terapii?“ Přikývla jsem s povzdechem. „Chápu to.“

Jedna strana jeho rtů se zvedla nahoru, a pak se podíval na Daemona. „Připravení?“

„Ať už to máme za sebou.“ Daemon se natáhl pro mou ruku, obtáčející ji svou, a mně to nevadilo.

Věděla jsem, že to, co jsme se chystali vidět, do čeho jsme se chystali vkročit, bylo víc než nebezpečné, a chystali jsme se to udělat společně. Hunter chvíli váhal, jako by opravdu nechtěl dělat to, co dělal, a pak se jeho biceps napnul, když otevřel dveře. Byla tam další chodba, ale tahle byla jiná. Zdi byly dřevěné trámy doplněné sádrokartónem. Pochodně byly na tyčích, které vypadaly jako nějaké totemy s vyrytými zvláštními smyčkami, které mi připomínaly keltské uzly. Na konci široké chodby byly dřevěné dveře, které mi připomínaly něco přímo z renesančního veletrhu. Ve chvíli, kdy jsme vyšli na chodbu, a předtím, než se Hunter dostal ke dveřím, se otevřely, bouchající o zeď, když se objevil další Hunter.

Ach, tady bylo to třetí trojče. I když vypadal jako další Hunter, s výjimkou vlasů, které byly delší a stažené na týle jeho krku, připomínal mi piráta. A ne takovou legrační Disneyho verzi. Tenhle bratr do vzduchu vyzařoval nepřátelství a vydechoval nenávist. Jednou se dlouze podíval na svého bratra, a pak jeho ledově modré oči přešly na nás. Zachvěla jsem se, když teplota klesla. Na kůži mi naskočila husí kůže, a když jsem vypustila vzduch, vytvořil nafouklý, mlhavý bílý obláček.

„Opravdu jsi je sem neměl přivést,“ řekl bratr.

Slyšet jeho hlas bylo jako být zasažena mrazivým deštěm.

Hunter naklonil hlavu. „A já opravdu nepotřebuji tvé svolení, Sine.“

Sin chvíli zíral na svého bratra, a pak se zasmál. „Cokoliv.“

Daemon se napjal, jako by se připravoval na boj, aby se dostal přes ty dveře, a neuvolnil se, když se Sin otočil na patě a zmizel. Já taky ne. Ten špatný pocit, který jsem měla od chvíle, kdy Hunter začal mluvit o Lothovi, narostl do epických rozměrů. Archer se objevil po mém druhém boku, a my tři jsme následovali Huntera dveřmi.

Nic mě nemohlo připravit na to, co jsem viděla. Podzemní město? To nebyl vtip. Bylo to jako vkročit do jiného světa. Zdálo se, že tam nebyl strop, ačkoli jsem věděla, že jsme pořád byli hluboko v podzemí. Kam jen oko mohlo dohlédnout, bylo lešení, které stoupalo nahoru, a vytvářelo tucty a tucty chodníků, tahajících se kolem široké komnaty. Na nižších podlažích byly vidět vchody a z některých zábradlí visel hustý kožešinový materiál. Celé mi to tak trochu připomínalo vězení vyrobené z dřeva. Chraň Bůh kohokoliv, kdo by byl trochu nešikovný se zápalkou. Moje oči byly rozšířené, když jsme přecházeli přes střed místnosti. Byly tam ručně vyřezávané stoly s úžasně bohatými detaily a lůžka umístěné podél okraje místnosti, smíchané mezi vysokými a širokými skřínkami. Některé byly otevřené, odhalující normální obsah-konzervované jídlo, papírové ubrousky, sody.

„Tohle je tak divné,“ zašeptala jsem Daemonovi.

Přikývl. „Neměl jsem ani ponětí, že něco takového existuje.“

„Musí to tak zůstat,“ řekl Hunter přes rameno. „I když nejsem fanoušek Lotha, vybudoval tady něco pro náš druh. Svatyni. Bez ohledu na to, co se stane, nemůžete tohle nikomu říct.“

„Neřekneme,“ přísahal Archer. „Nemáme zapotřebí o tomhle někomu říkat.“

„Dobře.“ Hunter se natáhl ke dveřím. „Nechte mě mluvit. To znamená, že nemáš otvírat pusu, Daemone. Vážně.“

Daemon se zamračil. „To není urážlivé.“ Zvedla jsem na něj obočí a on si povzdechl. „Fajn. Zůstanu zticha.“

Opustili jsme místnost, vešli do další chodby a přešli dalšími dveřmi, ale mohli jsme slyšet rozhovory a smích, smíchané s výkřiky a něčím, co znělo jako bušení. Neměla jsem tušení, co jsme se chystali uvidět za těmi dveřmi, a snažila jsem se připravit na cokoliv, když je Hunter otevřel, odhalující masivní komnatu.

Svatá Arumská mimina, bylo to tam přecpané Arumy. Byli všude, usazení za dřevěnými stoly a stojící podél nich. Moje kroky se zasekly a Daemonova ruka se utáhla kolem mé. Každý Arum v místnosti přestal mluvit a zdálo se, že doslovně zamrzli. Někteří byli v procesu stání. Ostatní měli velké šálky, které vypadaly jako středověké číše, v půli cesty k ústům.

Byly tam i ženy držící miminka zavinuté do plenek. Všichni byli bledí. Většina měla vlasy černé jako smola a v kombinaci s jejich bleděmodrýma očima to bylo překvapující. Pár z nich si odbarvilo vlasy na blond nebo dokonce na jasně červenou. Všichni na nás zírali. Ach člověče, vlasy se na zadní části mého krku zvedly, když mi po páteři cestovaly ledové prsty.

„Co to do hajzlu, Huntere?“ zaburácel hluboký hlas zpoza nás.

Otočila jsem se a zhluboka se nadechla, když mi oči téměř vylezly z důlků. Bylo tam velké dřevěné pódium, které dominovalo něčemu, co byla zřejmě jídelna. Schodů, které k němu vedly, bylo málo, ale byly strmé, takové, že bych si zlomila vazy, kdybych po nich scházela dolů. Byl tam usazený muž, a i když nestál, mohla jsem vidět, že byl mohutný jako maskot Jolly Green Giant.

Ten Arum byl masivní, široký v ramenou a hrudi, a měl silná stehna. Seděl líně, jako by byl sotva vzhůru, ale v jeho bleděmodrých očích byl pronikavý smysl bystrého postřehu. Byl… hezký chladným, neskutečným způsobem. Jeho rysy byly ostré, jako by byly vytesané z mramoru, měl plné a výrazné rty, rovný nos a vysoké lícní kosti. Jeho vlasy byly odbarvené na bílo, ale jeho obočí bylo tmavé. Nějakým způsobem ta podivná kombinace fungovala. Díval se na nás, když v pravé ruce držel skleněnou číši plnou jantarově zbarvené tekutiny. Takže tohle byla ta autorita, jak ho Luc nazval? Byla jsem neochotně ohromena.

Hunter vykročil dopředu, zatímco já se dobře podívala na to, na čem seděl Lotho, což se zdálo, že byl trůn vyrobený z…

Měla jsem chuť utéct do hor a neohlížet se. Byly to opravdu kosti? Byly zvláštní, rozhodně ne lidské. Byly tenčí a zdály se pružnější, jakoby chrupavka mohla být vytvarována a přetvarována znovu a znovu, a měli slabou, zářivě modrou vrstvu…

Ach Bože. Byly to Luxení kosti. Tohle bylo špatné, opravdu špatné.

„Víš, co se děje tam nahoře?“ začal Hunter, ale dál se nedostal. „Luxeni –“

„Vím, co se děje tam nahoře,“ přerušil ho Lotho, srkající své pití, i když jsem od něj očekávala, že ho hned vypije. „Luxeni dorazili. Zabili hromadu lidí a bla, bla, a tuna dalších věcí, které mě nezajímají. Ale to nevysvětluje, proč jsi je sem přivedl.“ Hunter otevřel pusu. „Pokud jsi nám tedy nepřinesl večeři.“ Lotho se usmál, blýskající bílými a zvláštními ostře vypadajícími zuby. „Jestli jo, díky a můžeš jít do hajzlu.“

„Nejsme tady k večeři,“ řekl Daemon, hlasem tak chladným, jako byla místnost, a já sebou trhla. „Ani nejsme dezert. Přišli jsme pro vaši pomoc, abyste s námi bojovali proti napadajícím Luxenům.“

Páni. Podívala jsem se na Daemona, svým způsobem na něj hrdá, že ta slova pronesl bez štipky sarkasmu.

Ale Lotho vypadal, jako by se měl zadusit pitím, které právě usrkl. „Pomoc?“

Ozvalo se hřmění smíchu všude kolem nás, které se odráželo od zdí, a způsobilo, že mi srdce bušilo příliš rychle.

„Ano.“ Daemon nadzvedl bradu, když se usmál. „Pomoc. Je to celkem lehké slovo. Mohl bych ti ho definovat, jestli chceš.“ No, tady zmizel ten nesarkastický Daemon. V Lothově ruce se roztříštila sklenice. Daemon se zamračil, když střepy skla zařinčely na podlaze. „A to je důvod, proč nemůžeme mít hezké věci.“

Dusila jsem v sobě hihňání, protože jsem si byla pěkně jistá, že kdybych se zasmála, Arumové by se mohli rozhodnout udělat si z nás svačinu. Nastala dlouhá chvíle ticha a já mohla cítit, jak se Arumové za námi zvedali ze sedadel a přibližovali se. Zimnice se šířila mou páteří a ten dusící pocit byl zpátky, tížící mou hruď.

Sin mi vešel do zorného pole a zastavil na konci schodů. „Co chcete, aby se s nimi udělalo?“

Dychtivost v jeho hlase, když se na nás podíval, mě děsila.

Lotho se samolibě zašklebil. „Zabijte je všechny a nechte jejich Boha, ať je dá do pořádku.“