Opal - 34. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Když jsem opustila Daemonův dům v neděli brzy ráno, zůstal se mnou, dokud neuslyšel mámino auto na příjezdové cestě. Pak udělal tu věc se šílenou mimozemskou rychlostí a dostal se ven bez toho, aby byl viděn. Ale zatímco ležel v posteli vedle mě, zdánlivě proto, že mě nechtěl opustit po tom, co se stalo s Willem, jsem se nikdy v životě necítila bezpečněji. Sex s tím nic neměl, ale když odpoledne přišel zpátky, a my jsme odešli koupit oběd pro nás a mou mámu, každý malý pohled a otření našich kůží znamenalo něco mnohem víc-něžnost a známá kvalita, které tam byly už předtím, ale byly zdůrazněné.

Nevypadala jsem jinak. Část mě si myslela, že to bude vylepeno na mém čele nebo něco takového a napůl jsem se bála, že to moje máma nějak uhodne a pak budeme mít ten ponižující ptačí a včelí rozhovor znovu, ale neuhodla.

Život šel dál a na malou chvíli. Bylo to to samé… trochu lepší v některých oblastech, ale přes další týden jsme měli Daemon a já málo času společně. Nikdo nemluvil o Willovi s výjimkou otázek, jestli jsem v pořádku. Dokonce i Andrew se ptal a zněl upřímně. Kromě toho to bylo, jako by se ta událost nikdy nestala. Byla dobrá šance, že s tím měl Daemon co dělat.

Naše cvičení se zvýšili s Dawsonem, Matthewem a Blakem a také zahrnovaly zbytek naší party. Všichni znali jejich plán. Všichni taky věděli, že nedostaneme druhou šanci po neděli, jestli selžeme. Už jsme zkoušeli naše štěstí.

Blake stál stranou od skupiny. Byl takový, odkdy jsem ho konfrontovala o jeho šíleném stopařském chování… Díky Bohu. „Časový rámec je pořád stejný. Máme patnáct minut dostat se dovnitř a dostat se ven s nimi.“

„A když něco půjde špatně?“ zeptala se Dee, nervózně si natáčející vlasy kolem jejích vybledlých prstů.

Daemon zvedl kousek onyxu. Teď jsme to všichni mohli zvládnout asi tak na minutu a dvacet vteřin. A s maličkým kouskem opálu to Daemona a mě netrápilo.

„Budeme v pohodě s těmi onyxovými štíty.“ Odhodil kámen zpátky na hromadu. „Každý z nás to může vydržet dost dlouho.“

„Ale není to stříkané na vaše tváře,“ protestovala Dee, oči široké. „Jen to zvládáte.“

Blake se posunul blíž. „Nikdy to nebylo nastříkané na mou tvář. Všechno, co jsem dělal, bylo, že jsem to zvládal znovu a znovu. Je to jediné logické vysvětlení.“

„Ne. Není.“ Pustila své vlasy a čelila svým bratrům. „Zvládání onyxu a mít odolnost je jedna věc. Nechat si ho nastříkat do tváře je totálně odlišné.“

Dee, měla pravdu, ale bylo to vše, co jsme mohli dělat.

Dawson se na ni usmál a vždycky to pro mě bylo divné, když se usmál, protože to bylo tak vzácné vidět nějaký skutečný úsměv, a změnilo to jeho tvář. „Budeme v pořádku, Dee. Slibuji.“

„A lasery-musíte si dávat pozor na lasery,“ nadhodil Andrew, dělajíc grimasu.

„Bezpochyby,“ řekl Blake. „Ale neměli by být problém. Nouzové dveře se aktivují, jenom když se alarm spustí a když vše půjde hladce, budeme v pohodě.“

„To je velké když,“ zamumlala Dee.

Sakra jo, bylo to obrovské když, ale byli jsme v tomhle až do konce. Jen pohled na Dawsona potvrdil, proč jsme chtěli znova riskovat naše životy. Protože jsem věděla nad veškerou pochybnost, že kdyby byl Daemon zavřený v Mount Weather, brala bych tolik rizik, kolik jich bylo, abych ho osvobodila.

Část Dawsona chyběla a ta druhá polovina byla Beth. Nikdo z nás nemohl očekávat, že z toho vycouvá. A všichni z nás by šli na konec světa pro ty, kterých jsme milovali.

Po dalším vyčerpávajícím kole s onyxem jsme řekli, že je noc a odplazili jsme se zpátky do domů. Matthew a Thompsonovi odešli, tak jako i Blake. Dee, šla dovnitř, zatímco se tři z nás zdržovali a nakonec Dawson zmizel někde na straně domu.

Daemon vzal mou dlaň a sedl si na třetí schod, stahujíc mě dolů mezi jeho nohy tak, že byly moje záda opřené o jeho hrudník. „Cítíš se dobře?“

„Jo,“ řekla jsem. Byla to ta samá otázka, kterou se ptal pokaždé po tréninku. A jo, nějak jsem ho za to milovala. „Ty?“

„Nemusíš se o mě bát.“

Převrátila jsem oči, ale opřela jsem se, vychutnávajíc si pocit jeho hrudníku a jeho paží, omotaných kolem mě. Sklonil hlavu, přitiskujíc rty na můj spánek. Mohla jsem říct, kam jeho mysl směřuje a já jsem byla na palubě toho vlaku.

Dawson se znovu objevil, slábnoucí slunce vrhalo kolem něj svatozář. Vlak přijel do burácejícího zastavení. Zastrčil si ruce do džínů a houpal se na patách, neříkajíc ani slovo.

Daemon si povzdechl a narovnal se. „Co je?“

„Nic,“ řekl, oči mžourající na rychle tmavnoucí oblohu. „Jen jsem přemýšlel.“

Tiše jsme čekali, protože jsme oba věděli, že na Dawsona se nesmělo spěchat. Řekne cokoliv, co chce říct, když bude připravený. Znovu jsem se přistihla přemýšlet nad tím, jaký byl před těmi všemi hroznými věcmi, které se mu staly.

Nakonec Dawson řekl: „Nemusíte to v neděli udělat.“

Daemonovy ruce odpadly. „Co?“

„Neměli by, jste to dělat. Dee má pravdu. Je to moc riskantní. Nevíme, jestli budeme skutečně schopní přejít kolem těch onyxových štítů. Kdo ví, jaký je skutečný Blakeův záměr. Nezahrnuje to vás všechny.“ Dawson se pak na nás podíval, výraz plný upřímnosti. „Neměli byste to dělat. Nechte Blakea a mě jít dovnitř. Jsou to naše rizika na přijmutí.“

Daemon byl na několik okamžiků zticha. „Jsi můj bratr, Dawsone, takže jakékoliv riziko, které je tvoje, je taky moje.“

Usmála jsem se, zaklánějíc hlavu. „A jakékoliv Daemonovo riziko, je taky moje.“

„S tím nesouhlasím, ale chápeš, co ti říkáme?“ Daemon položil ruce na moje ramena. „Jsme v tom společně, při dobrém a vyloženě mizerném.“

Dawsonovy řasy se snížily. „Nechci vidět ani jednoho z vás zraněného. Nemyslím, že bych s tím mohl žít.“

„Nezraníme se,“ řekl Daemon tak silně, že v mé mysli nebyla žádná pochybnost o tom, že věřil, že to je pravda. Jeho ruce přistály na mých ramenech, jemně třel mé napjaté svaly. „Všichni odtamtud vyjdeme, spolu s Beth a Chrisem.“

Vytahujíc ruce z kapes, si je Dawson vrazil do vlasů. „Díky.“ Jeho rty sebou škubly, když spustil ruce. „Víte, budu muset… budu muset pak odejít? Možná… Můžu dokončit semestr, ale Beth a já budeme muset odejít.“

Daemonovy ruce se zklidnily a já jsem cítila, jak jeho srdce zakoplo, ale pak jeho ruce znovu začaly.

„Vím, bratře. Ujistíme se, že je Beth ukrytá, dokud nebudeš připravený odjet. Bude to na hovno, ale… ale vím, co musíš udělat.“

Dawson přikývl. „Zůstaneme v kontaktu.“

„Samozřejmě,“ řekl Daemon.

Snižujíc svůj pohled, jsem se kousla do rtu. Člověče, nějak jsem chtěla bulit. Jejich rodina by neměla být znovu rozdělená. To vše kvůli tomu, co byli a žádný z nich to nepřitáhl na sebe. To nebylo fér. Nejhorší ze všeho bylo, že se nezdálo, že existuje něco, co bychom s tím mohli dělat.

****

Ve čtvrtek večer, po dalším kůži-znecitlivujícím tréninku, jsme Daemon a já propadly naší šílené chuti na sladké tím, že jsme společně udeřily na místní fast-food a dali si sladký čaj pro vítězství. Namísto toho, abychom šli dovnitř, snížil západku v zadní části jeho SUV a my jsme oddechovali.

Obloha byla jasná a mihotající se hvězdy začaly zaplňovat nebe. Pokaždé, když jsem se podívala na hvězdy, přemýšlela jsem o Daemonovi a jeho druhu.

Hravě mě šťouchl loktem. „Na co myslíš?“

Usmála jsem se kolem brčka. „Někdy zapomenu, co jsi, ale pak uvidím hvězdy a vzpomenu si.“

„Zapomínáš, co jsi?“

Smějíc se, jsem snížila šálek. „Jo, myslím, že jo.“

„Hezký.“

Houpala jsem nohama dopředu a dozadu. „Ale vážně, opravdu jo. Myslím, že kdyby veřejnost o vás věděla, zvykli by si na Luxeny.“

„Opravdu?“ Zněl šokován.

Pokrčila jsem rameny. „Skutečně nejste moc odlišní.“

„Kromě celé té zářící věci,“ škádlil mě.

„Jo, kromě toho.“

Zasmál se a naklonil se, mnul si bradu po mém rameni jako velká kočka. Myslíc si, že se mu líbila myšlenka jeho přirovnávajícího ke lvovi nebo tak něco, jsem se zazubila. „Chci, abys měla na sobě v neděli opál,“ řekl.

„Cože?“ Odtáhla jsem se a otočila se k němu. „Proč? Jsi silnější než my všichni.“

Arogantní úsměv se objevil. „A to je důvod, proč nepotřebuji opál.“

„Daemone.“ Povzdechla jsem si, podávajíc mu zbytek čaje. Vzal si ho. „Tvoje logika selhává. Protože jsi silnější, opál toho udělá víc pro tebe než pro kohokoliv z nás.“

Usrkával čaj, jeho oči prakticky blikaly. „Chci, abys měla opál v případě, že něco půjde špatně. Nehádám se s tebou.“

„Cokoliv.“ Překřížila jsem si ruce.

„A když nesouhlasíš, svážu tě-a ne zábavným způsobem-a zamknu ve tvojí ložnici.“ Moje pusa se otevřela.

„Dobře, možná zábavným způsobem. Později, když bude po všem, vrátím se a –“

Přerušila jsem ho. „Ráda bych tě viděla pokusit se mě svázat.“

Jeho obočí se vyklenulo. „Vsadím se, že jo.“

„Zmlkni,“ zavrčela jsem. „Myslím to vážně.“

„Já taky. Budeš mít opál.“

Zamračila jsem se. „To nedává smysl.“

„Dává to perfektní smysl.“ Políbil mě na tvář. „Protože jsem dokonalý.“

„Ach, Bože.“ Šťouchla jsem ho loktem a on se zasmál. Otočila jsem pohled zpátky k hvězdné obloze a pak mě to udeřilo jako cementové nákladní auto. Jak jsme na to nemohli myslet už předtím? „Mám nápad!“

„Zahrnuje to nahotu?“

Šťouchla jsem Daemona loktem. „Bože. Ne. Jsi takový perverzák. Zahrnuje to opál. Co když ho zlomíme na kousky a podělíme si ho mezi sebou?“

Jeho obočí se svraštilo v koncentraci. „Mohlo by to fungovat, ale je to obrovské riziko. Co když roztříštíme kámen? Pochybuji, že to bude fungovat ve formě prášku. A i kdyby se nám podařilo zlomit ho na kousky, byl by pořád účinný?“

Všechny dobré otázky. „Nevím, ale nemůžeme to zkusit? Pak budou všichni chránění, alespoň někteří.“

Na dlouhou chvíli nic neřekl. „Je to tak velké riziko. Raději bych věděl, že jsi chráněná místo doufání, že jsi. A vím, že to způsobuje, že zním sobecky, ale jsem. Jsem neuvěřitelně sobecký, pokud přijde na tebe.“

„Ale Dawson…?“

Daemon se na mě podíval. „Jak jsem řekl, jsem neuvěřitelně sobecký, pokud přijde na tebe.“

Upřímně jsem nevěděla, co na to říct.

Povzdechl si, když si mnul dlaní čelist. „Kdybychom skončili zničením kousku opálu, pak bys šla dovnitř bez zálohy. Matthew, Dawson a já jsme Luxeni. Budeme silnější než ty. Neunavíme se tak lehce. Nepotřebujeme kus opálu, ne tak jako ty.“

„Ale –“

„Nejsem ochoten riskovat. Když ho jeho zlomení oslabí, pak jak ti to opravdu pomůže, dostat se ven?“ Zavrtěl hlavou. „Nepotřebujeme extra podporu. Ty jo.“

Moje ramena klesla na neodvolatelnosti v jeho slovech. Frustrace se ve mně zvětšila. Nebylo to tak, že jsem nechápala, co říkal, my jsme jenom nesouhlasili.

Později, Daemon vytáhl opál z místa, kde byla jeho díra pro úkryt a položil ho do mé dlaně, ovinujíc ruku kolem mé, když jsme stáli na mé verandě. Noční ptáci zpívali kolem nás, baldachýn cvrlikání a volání. Jarní růže, které jsem zasadila před týdnem po škole, vyplňovaly vzduch s čistou, čerstvou vůní. Bylo by to romantické, kdybych ho nechtěla praštit do tváře.

„Vím, že jsi naštvaná.“ Jeho oči se setkaly s mými. „Ale tohle způsobuje, že se cítím lépe ve všem. Dobře?“

„Před pár dny jsi řekl Dawsonovi, že se nic nezkazí.“

„Jo, ale jen pro případ… Chci, aby ses mohla dostat ven, bez ohledu na cokoliv.“

Moje srdce se zajíklo. „Co… co tím chceš říct?“

Usmál se, ale bylo to nucené a já jsem to nenáviděla. „Pokud se něco pokazí, chci, aby ses odtamtud dostala ven. Pokud budeš muset opustit tohle zatracené město, nebo stát, udělej to. A pokud z nějakého důvodu nebudu schopný dostat se ven, nezastavuj se. Rozumíš?“

Vzduch bolestně odešel z mých plic. „Chceš, abych tě opustila?“

Daemonovy oči byly zářivé, když přikývl. „Ano.“

„Ne,“ vykřikla jsem, vykrucujíc se. „Nikdy tě neopustím, Daemone.“

Sevřel moje tváře, držíc mě klidnou. „Já vím –“

„Ne, nevíš!“ Uchopila jsem jeho zápěstí, moje prsty se zařezávaly do jeho kůže. „Opustil bys mě, kdyby se něco stalo se mnou?“

„Ne.“ Jeho tvář se zkřivila do prudkého zamračení. „To bych nikdy neudělal.“

„Tak jak mě můžeš žádat o to samé?“ Byla jsem blízko k slzám, hlavně proto, že jsem nemohla snést myšlenku na zajatého Daemona a trpět tak, jak jeho bratr. „Nemůžeš.“

„Promiň.“ Linie jeho tváře se zmírnili a on sklonil hlavu, rychle mě líbajíc. „Máš pravdu. Neměl jsem tě o to žádat.“

Zuřivě jsem zamrkala. „Jak můžeš vůbec zvažovat žádání mě o to, abych udělala něco takového?“ Teď jsem ho skutečně chtěla praštit, protože moje srdce závodilo a hrozné, strašné obrázky byly v mé hlavě. Ale pak… pak jsem si něco uvědomila.

„Ustoupil jsi docela snadno,“ zašeptala jsem, nedůvěřivě.

Zasmál se, klouzajíc pažemi kolem mých ramen, přitahujíc mě k sobě. „Jen jsem pochopil, co tím myslíš.“

Ehm, jo, tohle bylo divný. Zaklonila jsem hlavu dozadu, prohledávajíc jeho tvář pro nějaký zrádný znak. Ale vše, co jsem viděla, byla citlivost a trochu samolibého sebevědomí, které tam bylo vždycky. Neobtěžovala jsem se ptaním se ho, jestli něco skrýval, protože jsem pochybovala, že by se přiznal a chtěla jsem věřit, že viděl chybu svého počínání.

Ale nebyla jsem hloupá.