Opal - 33. kapitola

Překlad: Pavla
Kor.: Majuš

Nepamatuju si pád, ale zírala jsem do stropu, snažící se držet ruce stisknuté na střelné ráně, protože jsem to viděla dělat lidi v televizi, ale necítila jsem ruce, tak jsem si nemohla být jistá, jestli tam jsou nebo je mám podél těla. Moje tvář byla mokrá. Umřu za pár minut, možná dřív, zklamu Daemona a moji mámu.

Zklamu je, protože Daemon taky zemře, a moje máma-ach, Bože, moje máma přijde domů a najde tohle. Nepřežije to, ne po tátovi.

Záchvěv projel mým tělem a můj hrudník se namáhal po dechu. Nechtěla jsem umřít sama na studené, tvrdé podlaze. Nechtěla jsem vůbec umřít.

Zamrkala jsem, a když jsem znovu otevřela oči, strop byl rozmazaný. Nic mě opravdu nebolelo, vlastně. Knihy mají pravdu.

Je tu bod, ve kterém je tak moc bolesti, že už to nemůžu zpracovat nebo jsem už byla za ním. Pravděpodobně za ním…

Přední dveře se otevřely a známý hlas zavolal: „Katy? Kde jsi? Něco je s Daemonem…“

Mé rty pracovaly, ale nevyšel žádný zvuk. Zkusila jsem to znovu. „Dee?“

Kroky se plížily blíž a pak: „Ach můj Bože… ach můj Bože.“

Dee byla najednou v mém zorném poli, tvář nejasnou kolem okrajů. „Katy-do hajzlu, Katy… vydrž.“ Přesunula moje zakrvavené ruce pryč a položila přes ránu svoje, když vzhlédla, uviděla Willa, zhrouceného vedle lednice. „Bože…“

Pokoušela jsem se dostat ven jedno slovo. „Daemon…“

Rychle zamrkala, její forma se na sekundu vytratila a pak byla její tvář čelem k mé, její oči zářily jako diamanty a já jsem nemohla odtrhnout oči. Její oči, její slova, mě pohltily.

„Andrew ho přiváží. Je v pořádku. Bude v pořádku, protože ty budeš v pořádku. Máš to?“

Vykašlala jsem odpověď a něco mokrého a teplého pokrylo mé rty.

Muselo to být špatný-krev-protože Deeina tvář zbledla ještě víc, když položila obě své ruce na ránu a zavřela oči.

Moje víčka se zdáli příliš těžká a náhlé teplo, vyzařující z ní klesalo a teklo skrze mne. Její tvář zmizela a byla ve své pravé podobě-zářící a třpytivá jako anděl-a já si pomyslela, že pokud umřu, potom jsem aspoň viděla něco tak krásného před koncem. Ale musela jsem vydržet, protože to není jen můj život, který visel na vlásku. Byl to Daemonův.

Tak jsem nutila své oči zůstat otevřené, držela jsem je na Dee, a sledovala, jak její světlo zablikalo na stěnách, zaplavující místnost. Kdyby mě uzdravila, byly bychom spojeny? Tři z nás? Nemohla jsem nad tím přemýšlet. A to by nebylo k Dee fér.

A pak tu byly hlasy. Rozeznala jsem Andrewův a Dawsonův. Bylo tam zadunění vedle mé hlavy a pak tam byl on, jeho nádherná tvář bledá a napjatá. Nikdy jsem ho neviděla tak bledého, a když jsem se soustředila, cítila jsem, jak jeho srdce pracuje jako moje.

Ruce se mu třásly, když se dotkl mých tváří, hladké pod mými pootevřenými rty.

„Daemone…“

„Ššš,“ řekl, usmívající se. „Nemluv. Je to v pořádku. Všechno je v pořádku.“

Obrátil se k sestře, jemně jí odtáhl potřísněné ruce zpátky. „Můžeš přestat.“

Musela mu odpovědět okamžitě, protože Daemon zatřásl rukou. „Nemůžeme riskovat, že to uděláš. Musíš přestat.“

Někdo, znělo to jako Andrew, řekl: „Člověče, jsi příliš slabý, abys to udělal.“

A pak jsem si uvědomila, že to byl on, a byl z mé druhé strany.

Myslím, že mě držel za ruku. I když možná blouzním, protože jsem viděla dva Daemony.

Počkat. Druhý byl Dawson. Držel Daemona, udržující ho ve vzpřímené poloze.

Daemon nikdy nepotřeboval pomoc. Byl nejsilnější-je nejsilnější. Panika se rozvinula.

„Ať to udělá Dee,“ řekl Andrew.

Daemon zavrtěl hlavou a po tom, co se zdálo jako věčnost, se odtáhla a vzala na sebe lidskou podobu. Vyškrábala se z cesty, ramena se jí třásla. „Je šílenej,“ řekla. „Je naprosto šílenej.“

Když Daemon vklouzl do své pravé podoby a položil své ruce na mě, pak tu byl jenom on. Zbytek místnosti se vytratil. Nechtěla jsem, aby mě uzdravil, pokud už byl slabý, ale chápala jsem, proč nechce, aby to udělala Dee. Příliš riskantní, nevěděli jsme jak nebo jestli, bychom byli tři z nás k sobě připoutáni.

Teplo proudilo skrze mne a já vůbec nepřemýšlela. Daemonův hlas byl v mých myšlenkách, mumlající uklidňování znovu a znovu. Cítila jsem se lehká, vzdušná a úplná.

Daemone… Opakovala jsem jeho jméno znovu a znovu. Nevím proč, ale uzemňovalo mě prostě slyšet jeho jméno.

A když jsem zavřela oči, znovu se neotevřely. Obnovující se teplo bylo v každé mé buňce, uvolňující se skrz mé žíly, usazující se v mých svalech a kostech. Teplo a bezpečí mě stáhlo a poslední věc, kterou jsem slyšela, byl Daemonův hlas. Teď už můžeš jít.

A já šla.

****

Když jsem znovu otevřela oči, svíčka někde v místnosti zablikala a tančila ve stínech. Nemohla jsem hýbat rukama a na chvíli jsem nevěděla, kde jsem, ale když jsem natáhla nádech, zemitá vůně mě obklíčila.

„Daemone?“ můj hlas byl chraplavý, suchý z paniky.

Postel-byla jsem v posteli-byla propadlá a ze tmy přišel Daemon. Polovina jeho tváře byla ponořena ve stínu. Jeho oči zářily jako diamanty. „Jsem tady,“ řekl. „Hned vedle tebe.“

Polkla jsem, držící svůj pohled zaměřený na něm. „Nemůžu hýbat rukama.“

Byl tam hluboký, hrdelní smích a já jsem si říkala, že je hrozné, že se mi směje, když nemůžu pohnout rukama. „Tady, nech mě to pro tebe napravit.“

Daemonovy ruce jsem cítila kolem sebe, hledající okraje přikrývky. Uvolnil je. „Máš to.“

„Aha.“ Zahýbala jsem prsty a pak vyklouzla rukama ven. O vteřinu později jsem si uvědomila, že jsem nahá-kompletně nahá pod přikrývkou. Oheň se přehnal přes mou tvář a dolů po mém krku. My jsme…? Co jsem sakra zapomněla?

Sevřela jsem okraj přikrývky, škubající a tahající ji přes kůži na mém hrudníku. „Proč jsem nahá?“

Daemon na mě zíral. Uplynula jedna sekunda a pak dvě, tři. „Ty si nepamatuješ?“

Chvíli trvalo, než můj mozek zpracoval všechno, a když se tak stalo, posadila jsem se a začala tahat přikrývku pryč.

Daemon mě rukou zastavil. „Jsi v pořádku. Je to jenom drobná značka-jizva, ale je opravdu nepatrná,“ řekl, jeho velká ruka obklopující mou. „Upřímně, bezpochyby si ji nikdo nevšimne, pokud se nebude dívat opravdu blízko, a byl bych znepokojený, kdyby se někdo koukal takhle blízko.“

Moje pusa pracovala bez zvuku. Kolem nás, svíčka házela stíny podél zdi. Byla to Daemonova ložnice, protože moje postel není zdaleka tak pohodlná nebo tak velká jako jeho.

Will se vrátil. Střelil mě, střelil mě přímo do hrudi a já… já nemohla dokončit tuhle myšlenku.

„Dee tě pomohla očistit. Taky Ash.“ Jeho oči prozkoumávaly můj obličej. „Dostali tě do postele. Já ne… nepomáhal jsem jim.“

Ash mě, viděla nahou? Hloupý, ze všeho, tohle mě nutilo chtít zalézt zpátky pod přikrývku. Ježíši, potřebovala jsem si urovnat priority.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ Natáhl se, aby se mě dotkl, ale zastavil se, jeho ruka zůstávající palec nebo tak, od mé tváře.

Přikývla jsem. Byla jsem postřelena-postřelena do hrudi. Tahle myšlenka se opakovala. Přiblížila jsem se smrti jednou, když jsme bojovali s Baruckem, ale být postřelena bylo úplně něco jiného. Musela jsem si vzít chvilku, abych to úplně pochopila, hlavně proto, že se to nezdálo reálný.

„Neměla bych sedět a mluvit s tebou,“ řekla jsem, dívající se přes mé řasy. „Tohle je…“

„Já vím. Je to moc.“ Pak se mě dotkl, pokládající zbožně konečky prstů na mé rty. Roztřeseně se nadechl. „Je to opravdu moc.“

Zavřela jsem na chvíli oči, ponořující se do nízkého hučení a tepla, které jeho dotek přinesl.

„Jak jsi to věděl?“

„Nemohl jsem se najednou nadechnout,“ řekl, sklopil ruku a posouval se blíž. „A cítil jsem rozžhavený pocit v hrudníku. Moje svaly nechtěly správně pracovat. Věděl jsem, že se něco stalo. Naštěstí, Andrew a Dawson byli schopni dostat mě ven, aniž by došlo ke scéně. Promiň, žádný kuřecí smažený steak.“

Nemyslela jsem si, že bych někdy znovu jedla.

Úsměv se objevil na jeho rtech. „Nikdy v životě jsem nebyl tak vyděšený. Nechal jsem Dawsona zavolat Dee, aby tě zkontrolovala. Já… já byl příliš slabý, abych se sem dostal sám.“

Vzpomněla jsem si, jak bledý vypadal a že ho Dawson podpíral. „Jak se teď cítíš?“

„Perfektně,“ naklonil hlavu na stranu. „Ty?“

„Cítím se dobře.“ Jenom tupá bolest přetrvávala, ale to nebylo nic. „Zachránil si můj život-naše životy.“

„To nic nebylo.“

Zírala jsem. Jenom Daemon by si mohl myslet, že něco takového nebylo nic. A pak další nové obavy vzrostly. Kroutící se na posteli, hledala jsem ve tmě hodiny. Digitální zelené světlo ukazovalo, že je teprve něco po jedné ráno. Spala jsem asi šest hodin.

„Musím se vrátit domů,“ řekla jsem, shromažďující přikrývku kolem sebe. „Musí tam být krev, a když se máma ráno vrátí z práce, já ne –“

„O všechno bylo postaráno.“ Utišil mě. „Postarali se o Willa a dům je v pořádku. Když tvoje máma přijde domů, nebude vědět, že se něco stalo.“

Úleva byla silná a já odpočívala, ale ne na dlouho. Obraz se vynořil, stojící v kuchyni, usmívající se na Willa a provokující ho, posílal skrze mne otřes. Mezi námi padlo ticho, když jsem se dívala do potemnělé místnosti, opakující si večer znovu a znovu. Přistihla jsem se, jak klidná jsem byla, jak ledová jsem se cítila, když se část mně rozhodla, že to udělám… že zabiju Willa. A udělala jsem to.

Hořká pachuť zaplnila můj krk. Zabila jsem lidi a to počítám i Arumy. Život byl život, jak řekl Daemon. Tak kolik už jsem jich zabila? Tři? Takže jsem zabila čtyři živé bytosti. Můj dech se zvedl a uvízl kolem rostoucího knedlíku v krku. Co bylo horší než vědomí, že jsem vzala životy, bylo moje přijetí toho, co jsem udělala. Neměla jsem výčitky o tom, co jsem udělala, když se to stalo a to jsem nebyla já-to jsem nemohla být já.

„Kat,“ řekl tiše. „Kotě, nad čím přemýšlíš?“

„Zabila jsem ho.“ Slzy se rozlily po mé tváři, než jsem je mohla zastavit. „Zabila jsem ho a vůbec se o to nestarala.“

Položil mi ruce na nahá ramena. „Udělala jsi, co jsi musela udělat, Kat.“

„Ne. Ty to nechápeš.“ Mé hrdlo se sevřelo a já lapala po dechu. „Bylo mi to jedno. A tyhle věci by mi neměly být jedno.“ Zasmála jsem se chraplavě. „Ach, Bože…“

Bolest zablikala v jeho jasném pohledu. „Kat –“

„Co je to se mnou? Něco je se mnou špatně. Mohla jsem ho jen odzbrojit a zastavit ho. Neměla jsem –“

„Kat, pokusil se tě zabít. Postřelil tě. Jednala jsi v sebeobraně.“

Všechno to od něj znělo rozumně. Ale bylo to tak? Ten muž byl slabý a křehký. Místo provokování ho, jsem ho mohla odzbrojit a bylo by to. Ale já ho zabila… Moje ovládání mi proklouzlo a zlomilo se. Cítila jsem se uvnitř zkroucená, stáčející se do tak mnoha uzlů, že jsem si myslela, že už nebudu moct být nikdy znovu narovnána. Celou tu dobu jsem byla přesvědčená, že bych mohla udělat to, co bylo nezbytné, že jsem mohla snadno zabít, a když na to přišlo, zabila jsem, ale Daemon měl pravdu. Zabíjení nebylo nejtěžší. Bylo to to, co přišlo potom-vina. Bylo toho příliš hodně. Všichni ti duchové těch, co zemřeli moji vlastní rukou a těch, na kterých jsem se podílela, byli ke mně vázáni, objevující se kolem mě a dusící mě dokud jediným zvukem, který jsem mohla vydat, nebyl chraplavý pláč.

Daemon vydal zvuk v zadní části krku a přitáhl si mě do náruče, a přikrývky stejně tak. Slzy přišly, stále přicházely a on mě kolébal, držící mě těsně. A to se nezdálo správné nebo fér, že mě utěšuje. Nevěděl, jak jednoduché bylo pro mě přepnout a stát se někým jiným. Nebyla jsem stejná holka. Ne Katy, která ho změnila a inspirovala k tomu být jiný. Nebyla jsem jí.

Snažila jsem se vyprostit, ale on mě držel, a já nenáviděla, nenáviděla to, že nevidí, co vidím já.

„Jsem zrůda. Jsem jako Blake.“

„Co?“ Nedůvěra zesílila jeho tón. „Nejsi vůbec jako on, Kat. Jak to můžeš říct?“

Slzy stékaly dolů po mých tvářích. „Ale jsem. Blake-zabil, protože byl zoufalý. Jak je to, co jsem udělala já, jiné? Nijak!“

Zavrtěl hlavou. „To není totéž.“

Nabrala jsem vzduch z plných plic. „Udělala bych to znovu. Přísahám, že bych to udělala. Kdyby někdo ohrožoval moji mámu nebo tebe, udělala bych to. A věděla jsem to po tom všem, co se stalo s Blakem a Adamem. To není jak lidé reagují-to není správný.“

„Na ochraně těch, které miluješ, není nic špatného,“ tvrdil. „Myslíš si, že jsem si užil zabíjení těch, které jsem zabil? Ne. Ale nevrátil bych se zpátky a nezměnil bych to.“

Utřela jsem si tváře, jak se moje ramena třásla. „Daemone, to je jiné.“

„Jak?“ Vzal můj obličej do dlaní a přinutil mě se na něj dívat přes slzami nasáklé řasy. „Pamatuješ, když jsem zlikvidoval ty dva DOD důstojníky ve skladu? Nenáviděl jsem, že jsem to udělal, ale neměl jsem jinou možnost. Pokud by nahlásili, že nás viděli, byl by to konec všeho a já bych je nenechal tě sebrat.“ Jeho prsty pronásledovaly mé slzy a sklonil hlavu, zachycující můj pohled, když jsem se snažila dívat jinam. „A nenáviděl jsem, co jsem udělal, nenáviděl jsem to pokaždé, když jsem sebral život, Aruma nebo člověka, ale někdy není jiná volba. Nemusíš to přijmout. Nemusíš s tím souhlasit, ale musíš to pochopit.“

Pevně jsem stiskla jeho zápěstí. Bylo tak silný, že se moje prsty sotva setkaly. „Ale co… co když jsem s tím v pohodě?“

„Nejsi s tím v pohodě, Kat.“ Věřil v toto prohlášení, ve mně, pravda zněla v jeho hlase, a já nemohla jeho slepou víru pochopit. „Já vím, že nejsi.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zašeptala jsem.

Daemon se trochu usmál. Ne úplně-tím dech beroucím úsměvem, ale stále dosahující až do mě, obalující se kolem mého srdce. „Já vím, že jsi uvnitř dobrá. Jsi teplo a světlo a všechno, co si nezasloužím, ale ty-ty věříš, že si tě zasloužím. Víš všechno, co jsem udělal v minulosti jiným lidem a tobě a stále věříš, že si tě zasloužím.“

„Já –“

„A to proto, že jsi uvnitř dobrá-vždy jsi byla a budeš.“ Jeho ruce sklouzli podél mého krku, po křivce mých ramen. „Není nic, co bys mohla říct nebo udělat, aby se to změnilo. Takže truchli nad tím, co jsi měla udělat. Truchli, ale nikdy, nikdy si nedávej vinu za věci, které jsou mimo naši kontrolu.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Jeho úsměv sklouzl do toho samolibého polovičatého úsměvu, který mě rozzuřoval a uchvacoval. „Teď dostaň zbytek těch blbostí z hlavy, protože jsi lepší než tohle, si víc než tohle.“

Jeho slova, dobře, nemohly smýt všechno a nemohly změnit část ve mně, která nebyla tak dokonalá, jak si on myslel, ale obalily se kolem mě jako hebká přikrývka. Byly dost pro tuto chvíli k… k pochopení, co jsem udělala a to bylo důležité, to stačilo. Nebyly žádný slova pro to, jak moc jsem si vážila toho, co řekl a udělal. Děkuju, nebylo dost.

Stále se třesoucí, moje ruce stočené do těsného uzlu, naklonila jsem se dopředu a přitiskla rty proti jeho. Jeho prsty se utáhly kolem mých ramen, zatímco jeho hruď se prudce zvedla. Ochutnala jsem své vlastní slané slzy na jeho rtech, a když se polibek prohloubil, ochutnala jsem svůj vlastní strach. Ale bylo tu toho víc.

Naše láska-naše naděje, že bychom z tohoto odešli s budoucností.

Naše přijetí jeden druhého-toho dobrého, toho špatného a toho vyloženě odporného.

Bylo tam tolik potlačované touhy. Tolik emocí, že to všechno bylo zabalené do nečekaného útoku přímo na moji a jeho duši, věděla jsem to, protože jsem mohla cítit, jak jeho srdeční tep stoupnul. Můj odpovídající jeho-stvořen pro něj.

Tohle všechno bylo v jednoduchém polibku a to bylo tak moc, ne dost, a prostě perfektní.

Odtáhla jsem se, zhluboka se nadechla. Naše oči do sebe uzamčené. Spousta emocí zářila v jeho jasně zelených očích. S jednou rukou vzal něžně mou tvář a promluvil v jeho krásném jazyce. Znělo to jako tři lyrická slova-krátký, nádherný verš.

„Co jsi řekl?“ zeptala jsem se, moje ruce uvolňující se kolem přikrývky. Jeho úsměv byl mlčenlivý a pak byly jeho rty zase na mých a mé oči se opět zavřely. Pustila jsem přikrývku, cítila, jak mizí pryč, kolem mých boků a cítila jsem, jak Daemon přestal na chvíli dýchat.

Vedl mě zpátky a já jsem kolem něj obtočila ruce. Líbali jsme se tak dlouho, že se to zdálo jako věčnost a stejně to nebylo dost dlouho. Mohla bych pokračovat, nikdy nepřestat, protože v tu chvíli jsme vytvořili svět, kde nic jiného neexistovalo. Na chvíli jsme se ztratili jeden v druhém a čas ubíhal a loudal se úplně stejně. Líbali jsme se, dokud jsem nebyla bez dechu, přestávající jenom k prozkoumávání jeden druhého. Byli jsme rozpálený a vzrušený, zkroucení do sebe. Mé tělo se prohnulo proti jeho, a když jsem zasténala, on znehybněl.

Zvedl hlavu, ale neřekl nic. Zíral tak dlouho a tak silně, že každý bod mého těla se zdál natažený k prasknutí. Můj hrudník se sevřel. Natáhla jsem se, pokládající mou třesoucí se ruku na jeho tvář. Jeho hlava klesla proti mé tváři a jeho hlas byl hrubý a syrový. „Řekni mi, abych přestal, a já přestanu.“

To jsem nechtěla. Ne teď. Ne po tom všem. Nebylo už, co popírat a má odpověď byla v polibku, a beze slov to pochopil.

Usadil se nade mnou, nedotýkající se, ne úplně. Elektřina mezi námi praskala a natahovala se.

Projel mnou divoký pocit. Zvedla jsem ruce, ponořující je do jeho vlasů, přitahující si ho blíž.

Přehnala jsem se svými rty přes jeho a jeho tělo se zachvělo. Jeho ohnivé oči se zavřely, když se můj palec přesunul na jeho spodní ret. Mé ruce se pohybovaly, klouzající přes jeho silné svaly na krku a zádech, kolem hrudi a dolů. Níž, přes tvrdé roviny jeho břicha. Zhluboka se nadechl.

Okraje jeho těla začaly zářit, zalívající pokoj v měkkém světle. Žár sjel po jeho těle. Daemonovy oči se prudce otevřeli a posadil se, táhnoucí mě do jeho klína. Jeho oči už nebyly zelené, jen koule čistého světla. Mé srdce vynechalo úder. Oheň, začínající v mém žaludku, se šířil skrze mne jako vlna horké lávy. Jeho ruce se třásly na mých bocích a náhlý nápor svěží, nespoutané energie mě zaplavil. Bylo to jako dotýkat se ohně nebo být zasažen tisícem voltů elektřiny. Bylo to vzrušující. Nikdy jsem nebyla víc vzrušená, víc připravená.

Když se jeho rty setkaly s mými, tisíce emocí ve mně propuklo. Jeho chuť byla lahodná a návyková. Přitiskla jsem se proti němu, naše polibky se prohlubovaly, dokud jsem neplavala v opojných pocitech, které narážely proti každému póru v mém těle. Všude, kde jsme se dotkli, má kůže přišla k životu. Jeho rty si vytvořili cestu z mých do prohlubně mého krku. Všude kolem nás, se jeho světlo mihotalo, jako tisíc hvězd, které lemovali stěny, vytráceli se a znova se objevovali.

Naše ruce byly všude. Jeho ruce byly na mém břiše, přesouvající se nahoru, mezi má žebra. Bylo na tom něco pomalejšího. Každý dotek byl uvážený a přesný. Dýchání se stalo obtížné, jak naše průzkumy rostly. Tohle nebylo určitě jeho poprvé v ničem z toho, ale nespěchal a třásl se stejně jako já.

Jeho džíny skončily někde na podlaze a naše těla byla rozžhavená. Ruce začali pátrat níž a níž. Daemon si dával na čas i když jsem ho tlačila, aby zrychlil. Zpomalil, že se to nakonec zdálo jako věčnost… dokud už ani jeden z nás nemohl čekat déle. Vzpomněla jsem si, co říkala Dee o svém poprvé. Tady nebyla žádná trapnost. Většina věcí byla očekávaná. Daemon měl ochranu a nejdřív to bylo… nepříjemný. Dobře. Bolelo to, ale Daemon… dělal to lepším. A pak jsme se pohybovali proti sobě.

Být takhle s ním, bylo jako dosáhnout na Zdroj, ale silnější. Byla to horská dráha pocitů, ale jiných a hlubších a on byl právě tam se mnou. Bylo to víc než dokonalý a krásný.

Po tom, co se zdálo jako o několik hodin později a upřímně mohlo být, Daemon mě políbil něžně a hluboce. „Jsi v pořádku?“

Kosti jsem cítila jako kaši-v naprosto dobrém slova smyslu. „Dokonale.“ A pak jsem mu zívla přímo do obličeje. Jak romantické.

Daemon propukl v smích a já obrátila tvář do polštáře, snažící se skrýt. On mě nenechal. Jako bych čekala něco jiného. Přetočil se na bok, přitahující si mě proti sobě, naklánějící mou hlavu směrem k jeho.

Jeho oči pátraly v mých. „Děkuju.“

„Za co?“ Milovala jsem pocit jeho rukou kolem mě, a jak jsem pasovala proti němu, tvrdé proti měkkému.

Táhl prsty po mé ruce a já byla ohromená tím, jak mě dokáže přimět se třást. „Za všechno,“ řekl.

Radost se zvětšila uvnitř mé hrudi, a jak jsme leželi v náručí, naše dechy vycházely nepravidelně, naše těla zapletená dohromady, stále jsme se nemohli nabažit jeden druhého. Líbali jsme se. Mluvili jsme. Žili jsme.