Opal - 29. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

V průběhu několika týdnů, rozhovory poskytnuté místní policií a plačlivé prosby Carissiných rodičů se objevily v nočních zprávách, světla svíček bděli a reportéři z celého okolí přišli, zlákaní morbidní zvědavostí. Jak může mít tak malé město tolik dětí, které jen tak zmizely? Někteří dokonce spekulovali, že sériový vrah se zaměřil na ospalé městečko v Západní Virginii.

Být ve škole, poslouchat všechny mluvit o Carisse a dokonce o Adamovi a Beth, bylo těžké. Ne jen pro mě, ale pro všechny z nás, kteří věděli pravdu. Tyhle děti nezmizely.

Adam a Carissa byli mrtví, s největší pravděpodobností Simon taky. Beth byla držena proti své vůli ve vládním zařízení.

Tmavá, temná nálada se usadila, vkrádajíc se do každé naší části a tam nebylo žádné třesení. Samozřejmě, že podezření kvetlo spolu s jarní trávou a malými pupeny ve škole, protože jenom jedno z dětí se objevilo, a to byl Dawson. Ale jeho objevení signalizovalo zmizení ostatních.

Na chodbě byly šepoty a dlouhé pohledy prošly mezi studenty vždycky, když Dawson nebo Daemon byli kolem. Možná proto, že je velmi málo lidí dokáže rozeznat, ale oba bratři se chovali, jako kdyby nic neslyšeli. Nebo se možná nestarali.

Dokonce i Lesa se změnila. Ztráta přítele znamenala taky neschopnost jakéhokoli uzavření. Nikdy se nenašel žádný důvod, proč Carissa zmizela, alespoň ne pro Lesu. Ona, stejně jako mnoho ostatních, stráví život přemýšlením, proč a jak se to stalo. A nevědomost, vytvořila tuhle bezmocnost, aby šla dál. I když se roční období měnily a jaro bylo na cestě, Lesa byla zaseknutá ve dni předtím, než zjistila, že její nejlepší kamarádka zmizela a ve dni potom. Byla ta samá holka v některých ohledech: Chvilky, kdy řekla něco zcela nevhodné a smála se a pak ostatní, kdy si nemyslela, že se dívám a její oči byly zastíněné obavami.

Ačkoli Carissa nebyla jediný „stojící za zprávu v novinách“ případ. Dr. William Michaels, alias mámin přítel a všestranný krysí bastard, byl jeho sestrou prohlášen za nezvěstného asi tři týdny po tom, co Carissa zmizela z radaru. Šílená bouře znovu sestoupila. Máma byla zpochybněna a ona… Ona byla troska. Hlavně když se dozvěděla, že Will se nikdy nepřihlásil na žádnou konferenci na západě a nikdo ho neviděl a neslyšel o něm, odkdy odjel z Petersburgu.

Úředníci podezřívali, že vražda by mohla být vyžadována. Ostatní šeptali, že musel mít něco s tím, co se stalo Carisse a Simonovi. Prominentní lékař jen tak jednoduše nepřestane existovat.

Ale Daemon a já jsme byli pořád naživu, takže vše, co jsme mohli předpokládat, bylo, že mutace se udržela a protože dostal to, co chtěl, byl v úkrytu. Nejhorší možný scénář byl, že Daedalus ho někde sebral. Nevěštilo by to nic dobrého pro nás, kdyby se to stalo, ale jo, to si zasloužil, pokud byl zavřený někde v kleci.

Celkem vzato jsem nebyla roztržena faktem, že právě teď Will nebyl problém, ale nenáviděla jsem, že vidím mámu, jak si tím prochází znovu. A nenáviděla jsem Willa ještě víc proto, že způsobil, že přes to musí přecházet. Procházela každou fází truchlícího procesu: Nevíra; zármutek; ten hrozný, doznívající ztracený pocit; a hněv.

Nevěděla jsem, co pro ni udělat. To nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo trávit s ní večery, když má volno, poté, co jsem skončila s tou onyxovou věcí. Dělat jí společnost a rozptylovat ji, se zdálo, že pomohlo.

Jak týdny ubíhaly a nebyly tam žádné známky po Carisse nebo po někom jiným, kdo držel městečko zajaté, nevyhnutelné se stalo. Lidi nezapomněli, ale reportéři odešli a pak ostatní věci obsazovaly noční zprávy. V polovině dubna se z větší části všichni vrátili k vlastním věcem.

Jeden večer jsem se zeptala Daemona, když jsme kráčeli zpět od jezera, užívajíc si vyšší teploty, jak můžou lidi tak lehce zapomenout? Hořký pocit se zabydlel v mém břichu. Stalo by se mi to jednoho dne, kdybychom se nevrátili z Mount Weather? Lidi by se přes to jen tak dostali?

Daemon mi zmáčkl ruku a řekl: „Je to podmínka lidí, Kotě. Neznámé není něco, co dobře sedne. Raději to odtlačí pryč-ne úplně, ale jen tolik, že to vždycky nezastiňuje jejich myšlenky a činy.“

„A to je dobře?“

„Neříkám, že jo.“ Zastal, umísťujíc ruce na moje paže. „Ale nemít k něčemu odpovědi může být strašidelné. Lidé se na to nemůžou soustředit navždy. Jako se ty nemůžeš navždy soustředit na to, proč to byl tvůj táta, kdo musel onemocnět a zemřít. To je velké neznámé. Nakonec to musíš nechat jít.“

Zírala jsem na něj, jeho nápadné rysy byly zvýrazněné v ubývajícím světle. „Nemůžu uvěřit, že můžeš znít tak moudře.“

Daemon se zasmál, přecházejíc rukama nahoru a dolů mými pažemi. Následovala slibná zimnice. „Jsem víc, než vypadám, Kotě. Měla bys to vědět.“

A já jsem to věděla. Daemon byl většinu času směšně podpůrný. Pořád nesnášel, že jsem se účastnila onyxového tréninku, ale netlačil na to a já jsem to oceňovala.

Vrhla jsem se do tréninku s onyxem, který mi nechal málo času na cokoliv jiného, než jít do školy. Onyx mi strhával energii a po každé schůzi byli všichni z nás rychlí, aby odjeli. A my jsme byli tak zabraní do budování naší odolnosti, dávajíc si pozor na úředníky a nasazené, že jsme dokonce neoslavovali Den Svatého Valentýna, kromě květů, které mi koupil a karty, kterou jsem mu dala já.

Plánovali jsme si, co uděláme, že si dáme večeři, ale čas od nás utekl nebo se někdo dostal mezi nás. Buď to byl Dawson, netrpělivý zachránit Beth a provést útok na Mount Weather, Dee, chtějící někoho zavraždit nebo Blake, dožadující se, že budeme dělat tu věc s onyxem každý den. Zapomněla jsem, jaké to bylo, když to byl jen Daemon a já.

Opravdu jsem začala přemýšlet, že jeho ojedinělé noční návštěvy byly skutečně produktem mé hyperaktivní představivosti, protože na konci večera byl stejně zbičovaný, jako jsem byla já. Každé ráno se to zdálo jako živý sen, a jelikož se o tom Daemon nikdy nezmínil, nechala jsem to plavat, zatímco jsem se na to těšila. Snít o Daemonovi bylo lepší než žádný Daemon, myslím.

Ale na začátku května, pět z nás mohlo zvládnout onyx na padesát vteřin bez ztracení kontroly nad našimi svalovými funkcemi. Ostatním se to nezdálo jako moc času, ale byl to pro nás pokrok.

V polovině naší dnešní praxe, jsme získali publikum, které zahrnovalo, Ash a Dee. Ti dvě se stávali skutečnými prsnatými kamarádkami pozdějšku, zatímco já jsem byla v podstatě bez přátel s výjimkou Lesy, v dobrých dnech.

Zlé dny byly, když jí chyběla Carissa a nikdo nemohl nahradit to ztracené přátelství.

Když jsem, sledovala, Ash, jak se promenádovala ve svých směšných podpatcích, musela jsem přemýšlet, jak se mohlo stát, že Ash a Dee si společně vyšli. Kromě jejich posedlosti módou, měli jen málo společného. Pak jsem si uvědomila, co je pravděpodobně spojilo dohromady; jejich zármutek. A tohle jsem jim záviděla. Můžu být takový kretén.

Matthew byl v procesu padání na zem, když se Ash, potácela k onyxu, mračíc se. „Nemůže to být tak špatné. Musím to zkusit.“

Spolkla jsem šílený úsměv. Já jsem ji nešla zastavit.

„Ehm, Ash, skutečně bych ti neradil dělat to,“ začal Daemon.

Kazič zábavy, pomyslela jsem si, ale Ash byla malý odhodlaný mimozemšťan. Tak jsem se posadila, natáhla si nohy a čekala na začátek představení. Nemusela jsem čekat dlouho.

Elegantně se ohýbajíc, vzala jeden z lesklých načernale červených drahokamů, když jsem zadržela dech. Ani ne o vteřinu později zaječela, pustila onyx, jako by to byl had a klopýtla dozadu, padajíc přímo na zadek.

„Jo, ne tak špatné,“ poznamenal Dawson suše.

Ashiny oči byly široké, pusou polykala jako ryba. „Co… co to bylo?“

„Onyx,“ zareagovala jsem, ležíc na zádech. Zářivě modrá obloha a dotek slunce oteplovaly vzduch. Už jsem dnes s onyxem měla tři kola. Nemohla jsem cítit prsty. „To naštve.“

„Bylo to jako… jako by se moje kůže trhala,“ řekla. Šok zdrsnil její hlas. „Proč byste, vy lidi, chtěli procházet tímhle několik měsíců?“

Dawson si odkašlal. „Víš proč, Ash.“

„Ale ona je…“

Ach, ne.

„Ona je co?“ Dawson byl na nohách. „Ona je moje přítelkyně.“

„Nemyslela jsem na nic.“ Ash hledala kolem pomoc, ale v tomhle byla sama. Opatrně stojící, udělala nestálý krok směrem k Dawsonovi. „Promiň. Jen… bolelo to.“

Dawson neřekl nic, když se protáhl kolem Daemona, mizící v houštině. Daemonovy oči se potkaly s mými, pak si povzdechl a klusal za svým bratrem.

„Ash, musíš se naučit být o trochu citlivější,“ řekl Matthew, čistíc si uvolněné nečistoty z džínů.

Její tvář klesla a pak se rozpadla. „Promiň. Nemyslela jsem to tak.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla vzácnost vidět Ash ukázat i jinou emoci než děvkovost. Dee, přišla k jejímu boku a oni dvě odkráčeli, Matthew je následoval, vypadajíc, jako by potřeboval dovolenou nebo láhev whisky. Což mě nechalo samotnou s Blakem.

Sténajíc, jsem zavřela oči a lehla jsem si. Moje tělo bylo těžké, jako bych se mohla potopit do země. Za pár týdnů bych pustila výhonky květin.

„Cítíš se dobře?“ zeptal se Blake.

Několik podrážděných odpovědí se seřadilo na mém jazyku jako malí vojáčci, ale vše, co jsem řekla, bylo: „Jsem jenom unavená.“

Byla tam trapná pauza a pak jsem slyšela jeho kroky, jak se přibližují. Blake si sedl vedle mě. „Onyx je zabiják, že jo? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale když jsem byl poprvé uveden do Daedalusu, byl jsem pořád unavený.“

Nevěděla jsem, co říct, tak jsem byla zticha a na chvíli, on byl taky. Blake byl pravděpodobně nejtěžší člověk, který mohl být kolem. Protože hluboko uvnitř, nebyl hrozný člověk, možná dokonce ani netvor. Byl zoufalý člověk a zoufalost může donutit lidi dělat šílené věci.

On vyvedl rozporuplné pocity. Během posledních pár měsíců jsem vyrostla jako ostatní, abych ho tolerovala, ale nevěřila mu, protože jsem si pamatovala Lucova slova na rozloučenou: „Opravdu bys neměl v téhle hře věřit živé duši. Ne, když každý má co získat nebo co ztratit.“ Nemohla jsem si pomoct, ale přemýšlela jsem, jestli myslel Blakea. Nechtěla jsem na něj jít zlehka kvůli tomu, co udělal Adamovi, a nechtěla jsem, aby mi ho bylo líto, ale občas jsem to dělala. Byl produktem jeho prostředí. Nebylo to ospravedlněním všech druhů, ale Blake neudělal to, co všechno udělal sám. Bylo tam několik faktorů. Nejdivnější věc ze všeho se stala na obědě, když jsem ho viděla sedět při stejném stolu se sourozenci chlapce, kterého zabil. Upřímně jsem si nemyslela, že někdo ví, jak zacházet s Blakem.

Nakonec řekl: „Vím, na co myslíš.“

„Myslela jsem si, že nemůžeš číst myšlenky ostatním hybridům.“

Zasmál se. „Nemůžu, ale je to zřejmé. Cítíš se nepříjemně, když jsem tady vedle tebe, ale jsi příliš unavená a je příliš hezké vstát.“

Blake měl pravdu ve všech ohledech. „A pořád jsi tady.“

„Jo, o tomhle… nemyslím si, že spaní tady venku je ta nejbezpečnější věc. Kromě medvědů a kojotů, může DOD nebo Daedalus kdykoli přijít.“

Otevřela jsem oči s povzdechem. „A co by bylo podezřelé na tom, že jsem tady?“

„No, kromě toho, že je trochu brzy v květnu a pozdě večer na opalování… Oni vědí, že s tebou pořád mluvím. Udržování vzhledu a všechno.“

Naklonila jsem k němu hlavu. Každý z Luxenů se střídal v prohledávání území, zatímco jsme cvičili, ujišťujíc se, že se nikdo nedíval. Zdálo se divné, že by byl Blake právě teď znepokojený tímhle. „Opravdu,“ řekla jsem.

Sehnul kolena, opřel se rukama o ně a zíral na klidné jezero. Byla tam další mezera ticha a pak: „Vím, že jste šli za Lucem v únoru.“

Otevřela jsem pusu, ale pak jsem zavrtěla hlavou. Byla jsem si sakra jistá, že mu nemusím vysvětlovat, proč jsme za ním jeli.

Blake si povzdechl. „Vím, že mi nevěříte a nikdy ani nebudete, ale mohl jsem vás ušetřit výletu. Vím, co černý opál dělá. Viděl jsem Luca přejít bláznivě šílenými věcmi kvůli tomu.“

Podráždění vzplanulo. „A nemyslel jsi na to, říct nám to?“

„Nemyslel jsem si, že to bude problém,“ řekl. „Ten druh opálu je sakra téměř nemožné vlastnit a poslední věc, kterou jsem očekával, bylo, že Daedalus s tím bude vyzbrojovat hybridy. Sakra, já jsem o tom ani nepřemýšlel.“

Tady jsem byla ve stejné pozici s Blakem jako obvykle: Věřit nebo nevěřit mu. Překřížila jsem si kotníky a pozorovala hustý, načechraný oblak pohybovat se po obloze.

„Dobře,“ řekla jsem, protože upřímně, nebyl žádný způsob jak dokázat, jestli lže nebo ne. Vsadím se, že kdybychom ho připojili k detektoru lži, výsledky by byli neprůkazné.

Blake vypadal překvapený. „Přál bych si, aby všechno bylo jinak, Katy.“

Odfrkla jsem si. „Já taky a pravděpodobně stovky dalších lidí.“

„Já vím.“ Lovil v půdě, nacházejíc kamínek. Pomalu ho otáčel ve své dlani. „V poslední době jsem přemýšlel nad tím, co budu dělat, když tohle všechno skončí. Je dobrá šance, že Chris… Nebude v pořádku, víš? Musíme jít někam a zmizet, ale co když nebude moct splynout? Když je… jiný?“

Není v pořádku, jako byla Beth, když jsem ji viděla. „Řekl jsi, že má rád pláž. Ty taky. Tam byste měli jít.“

„Zní to jako plán…“ Podíval se na mě. „Co uděláte s Beth? Sakra, co budete dělat po tom, co ji dostanete zpět? Daedalus ji bude hledat.“

„Já vím.“ Povzdechla jsem si, chtějíc se ponořit do země. „Budeme ji muset schovat, myslím. Koukni, jak to je. Když se tam dostaneme, překročíme most, ten druh věci, ale pokud budeme všichni spolu, na něco přijdeme.“

„Jo…“ Odmlčel se, zužujíc rty. Rozhupujíc ruku, odhodil kamínek do jezera. Třikrát se odrazil předtím, než se ponořil pod hladinu. Pak Blake začal vstávat. „Nechám tě samotnou, ale budu poblíž.“

Předtím, než jsem mohla odpovědět, Blake vstal a běžel pryč. Mračíc se, jsem vyklenula záda, takže jsem ho mohla vidět. Břeh kolem jezera byl prázdný s výjimkou pár červenek, poskakujících na zemi blízko stromu. Tak tohle byla divná konverzace.

Usazujíc se zpátky dolů, jsem zavřela oči a přinutila jsem svou mysl, aby se vyprázdnila. Ve chvíli, kdy jsem byla sama, a bylo ticho, tisíc věcí uvnitř mně přišlo z různých směrů. Usínání bylo těžké, takže jsem měla ve zvyku představit si pláž na Floridě, na kterou táta rád chodil. Vytvořila jsem si obraz, jak zpěněné vlny pleskají modro-zelenou pěnu na břeh, když připluly a ustupovaly, a držela jsem si tu scénu na smyčce. Nic jiného, jen ten obrázek se zařezal do zákoutí mých myšlenek. Opravdu jsem si naplánovala, že si zdřímnu tady venku, ale tak, jak jsem byla unavená, usnula jsem pěkně rychle.

Nejsem si jistá, co mě probudilo, ale když jsem zamrkala a otevřela oči, zjistila jsem, že hledím do páru jasně zelených očí. Usmála jsem se. „Ahoj,“ zamumlala jsem.

Jedna strana jeho plných rtů se zvedla. „Nazdárek, Šípková Růženko…“

Za jeho ramenem se obloha prohloubila do džínové modré. „Vzbudil jsi mě polibkem?“

„Jo.“ Daemon byl opřený o bok, používajíc ruku na podepření hlavy. Položil ruku na moje břicho a moje hruď se zachvěla v odpověď. „Řekl jsem ti, že moje rty mají mystické schopnosti.“

Moje ramena se pohnula v tichém smíchu. „Jak dlouho jsi tady byl?“

„Ne dlouho.“ Jeho oči hledaly mé. „Našel jsem Blakea trucovat kolem v lese. Nechtěl odejít, dokud jsi byla tady.“ Převrátila jsem oči. „Tak moc, jak mě to obtěžuje, jsem rád, že to neudělal.“

„Páni. Prasata létají.“ Když zúžil oči, zvedla jsem ruku, přecházejíc mými prsty přes jemné vlny, které spadly na jeho čelo. Zavřel oči a můj dech se zadrhl. „Jak je Dawsonovi?“

„Uklidnil se. Jak je Kotěti?“

„Ospale.“

„A?“

Pomalu jsem cestovala prsty po straně jeho tváře, podél jeho širokých tvářích a dolů po tvrdé linii jeho čelisti. Natočil se k mojí dlani, přitiskujíc na ní rty. „Jsem šťastná, že jsi tady.“

Jeho prsty rychle pracovaly na světlém svetru, který jsem měla na sobě, oddělujíc tenké vrstvy materiálu. Jeho klouby se otřely o tílko, které jsem měla pod tím. „A?“

„A jsem ráda, že jsem nebyla sežraná medvědem nebo kojotem.“

Vyklenul obočí. „Co?“

Zazubila jsem se. „Zřejmě jsou tady kolem problémem.“

Daemon potřásl hlavou. „Zpět k mluvení o mě.“

Namísto mluvení, jsem mu to ukázala. Jak by řekl Daemon, ve mně byl milovník knih. Ukazování bylo o tolik lepší než mluvení. Moje prsty hladily jeho spodní ret a pak jsem rukou přejela na jeho hruď. Zvedla jsem hlavu a v polovině cesty se se mnou setkal. Polibek začal váhavě a hladce. Hedvábné polibky vytvořily touhu, která se stávala příliš povědomá. Pocit jeho rtů proti mým, znalost toho, co jsem chtěla, zažehly hluboko v nás a naše srdce se spolu zvedly, bijíc těžce a rychle. Dovolila jsem si spadnout do toho polibku, utopit se v něm, stát se jím. Ta senzační vlna pocitů byla těžká na zpracování. Najednou to bylo vzrušující a děsivé. Byla jsem připravená, už jsem byla připravená, a přesto jsem věděla, že jsem se bála, protože jak Daemon řekl předtím: Lidé se bojí neznámého. A Daemon a já jsme se na chvíli zdržovali na pokraji neznáma. Zatlačil mě dolů, dokud jsem nebyla přímo na zádech a on byl nade mnou, jeho váha perfektní a šílená. Jeho ruka klouzala nahoru, vyhrnujíc materiál, jeho prsty se pásly. Dotek byl příliš moc a ne dost. Můj hrudník se zvedal a klesal rychle, když se jeho noha přesunula přes mou, mezi mou. Když se odtáhl, zalapala jsem po dechu pro kontrolu, kterou jsem rychle ztrácela.

„Potřebuji zastavit,“ řekl drsně, těsně zavírajíc oči, řasy rozdmýchávající konečky jeho tváří. „Jako právě teď.“

Provlekla jsem prsty přes kadeře na zadní straně jeho krku, doufajíc, že nezpozoroval, jak moc se třásla moje ruka. „Jo, měli bychom.“

Přikývl, ale pak sehnul hlavu a políbil mě znovu. Dobré vědět, že měl to samé množství síly vůle jako já, což bylo nula. Moje ruce sklouzly dolů po jeho zádech, zabořujíc se do trička, které měl na sobě, nacházejíc si cestu pod něj, roztahujíc se přes jeho teplou kůži. Obtočila jsem nohy kolem jeho. Byli jsme blízko, tak blízko, že i kdyby naše srdce předtím nebily ve shodě, nezáleželo by na tom, protože by se našly navzájem a spojily se teď. Naše dechy se zrychlovaly. Bylo to šílené. Perfektní. Jeho ruka se vplížila pod mé triko, pohybujíc se nahoru a nahoru a každá moje část chtěla stlačit tlačítko stop na světě a pak stlačit opakování, takže jsem se mohla takhle cítit znovu a znovu. Daemon ztuhl.

„Ach, drahý Bože, a Ježíšek v jesličkách, moje oči!“ Dee zaječela. „Moje oči!“

Moje vlastní oči se prudce otevřely. Daemon zvedl hlavu, oči průzračné. Pak jsem si uvědomila, že moje ruce byly pořád pod jeho trikem. Škubnutím jsem je vytáhla ven. „Ach, můj Bože,“ zašeptala jsem, ponížená.

Daemon řekl něco, co spálilo moje uši. „Dee, neviděla jsi nic.“ A pak dodal mnohem tišeji: „Protože máš bezvadné načasování.“

„Byl jsi na… ní a vaše pusy dělaly tohle.“ V tomhle bodě jsem si jen mohla představit její signály rukou. Pokračovala. „A to je víc, než chci vidět. Jako, vůbec.“

Zatlačila jsem do Daemonovy hrudě a on se převrátil. Sedla jsem si a otočila se, udržujíc mou hlavu nízko, takže moje vlasy mohly skrýt moje hořící tváře. Zahlédla jsem Dee, a přestože si můžete myslet, že nás přistihla nahých při činu, namísto muchlování, ona se usmívala.

„Co chceš, Dee?“ řekl Daemon.

Odfrkla si, pokládajíc si ruce na boky. „No, já nechci nic od tebe. Chtěla jsem mluvit s Katy.“

Moje hlava se prudce zvedla, rozpaky ať se propadnou. „Jo?“

„Ash a já se chystáme jet do toho nového obchůdku v Moorefieldu v sobotu odpoledne. Oni prodávají výběrové šaty. Na ples,“ dodala, když jsem pokračovala v zírání na ní.

„Ples?“ Nechápala jsem to.

„Jo, ples je na konci měsíce.“ Podívala se na svého bratra, její tváře se měnily na růžové. „Většina šatů bude vyprodána. A nevím, jestli to místo něco má, ale Ash o tom slyšela a víš, jak je na tom se šaty, takže to ví. Stejně, jako před pár dny, našla, skutečně roztomilý oříznutý svetr, který –“

„Dee,“ řekl Daemon, malý úsměv tahal za jeho rty.

„Co? Nemluvím s tebou.“ Čelila mi, podrážděná. „Každopádně, chceš jít s námi? Nebo už máš šaty? Protože jestli už šaty máš, pak hádám, že je tenhle výlet bezvýznamný, ale pořád můžeš –“

„Ne. Nemám šaty.“ Nemůžu uvěřit, že se mě ptala, jestli s ní něco podniknu. Byla jsem ohromená a plná naděje, a šokovaná ještě víc.

„Dobře!“ Zazubila se. „Pak můžeme jít v sobotu. Myslela jsem, že se zeptám i Lesy, jestli nechce jít…“

Musela jsem snít. Chtěla se zeptat taky Lesy? Co jsem zmeškala? Podívala jsem se na Daemona, když jeho sestra štěbetala a on se zazubil. „Počkej,“ řekla jsem. „Neplánovala jsem ples.“

„Cože?“ Deeina pusa se otevřela. „Je to poslední ples.“

„Já vím, ale se vším, co se dělo… Skutečně jsem o tom nepřemýšlela.“ Lež, protože jste nemohly stát kdekoliv ve škole a nevidět o tom letáky a transparenty.

Deein nevěřícný výraz rostl. „Je to maturitní ples.“

„Ale…“ Zastrčila jsem si vlasy za ucho a podívala se na Daemona. „Ani ses mě nezeptal.“

Usmál se. „Nemyslel jsem, že se musím ptát. Předpokládal jsem, že půjdeme.“

„No, víš, co se říká o lidech, kteří předpokládají,“ řekla Dee, houpající se na špičkách nohou.

Ignoroval ji, jeho úsměv slábl. „Co, Kotě?“

Zamrkala jsem. „Jak můžeme jít na ples při všem, co se děje? Jsme tak blízko k tomu, abychom získali dost odolnosti vrátit se zpátky do Mount Weather a –“

„A ples je v sobotu,“ řekl, odstrkujíc mou ruku z mých vlasů. „Takže řekněme, že během dvou týdnů, když budeme připravení jít, bude neděle.“

Dee vystřelila dopředu, přestupujíc z jedné nohy na druhou, jako kdyby její nohy hráli horký brambor. „A je to jenom pár hodin. Můžete zastavit sebepoškozování na pár hodin.“

Problém nebyl čas nebo dokonce onyx. Nezdálo se správný jít na ples po všem, po Carisse…

Daemon sklouzl rukou kolem mě, když se naklonil, jeho hlas tichý, když promluvil. „Není to špatné, Kat. Zasloužíš si to.“

Zavřela jsem oči. „Proč bychom měli oslavovat, když ona nemůže?“

Položil si tvář na mou. „Pořád jsme tady a zasloužíme si být, dělat normální věci jednou za čas.“ Zasloužili jsme si? „Není to tvoje chyba,“ zašeptal a pak políbil můj spánek. Odtáhl se, oči vyhledávající mé. „Půjdeš se mnou na ples, Kat?“

Dee se posunula ještě víc. „Opravdu bys měla říct ano, takže můžeme jít nakupovat šaty a já nemusím být svědkem opravdu trapného momentu tebe, odmítající mého bratra. I když si zaslouží být sražen o kolík nebo dva.“

Zasmála jsem se, dívajíc se na ni. Dee, mi dala předběžný úsměv a ta naděje pramenila zpátky.

„Dobře.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Půjdu na ples-jenom proto, že nechci, aby byl tenhle rozhovor trapný.“

Daemon mě zatahal za nos. „Vezmu si to, co můžu dostat na tak dlouho, jak to můžu dostat.“

Mrak se přesunul před slunce a zdálo se, že se zastavil. Teplota výrazně klesla. Můj úsměv začínal váhat, když chlad přejel dolů mou páteří. Tohle byl šťastný okamžik-dobrý okamžik. Byla naděje pro Deein a můj vztah. A ples byl velký problém. Daemon ve smokingu a všechno, bude pěkně úchvatný pohled. Na noc budeme normální teenageři, ale stín nad námi nějak vklouzl dovnitř mě.

„Co je to?“ zeptal se Daemon, znepokojený.

„Nic,“ řekla jsem, ale bylo to něco. Jen jsem nevěděla co.