Opal - 28. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Pátrací akce byla jedna z těch, které jsem viděla v televizi a ve filmech. Lidé rozemleli v poli přímou vodorovnou linii za policisty a jejich vyhledávajícími psy. Všechno bylo vodítkem k nezkušené, porušené hromadě listí; roztrhanému starému kusu oblečení; vybledlým stopám.

Byla to smutná záležitost. Hlavně proto, že tam bylo tolik naděje-naděje, že se Carissa najde, že bude v pořádku, pokud ne trochu hůř opotřebená, a všechno se vrátí do normálu. Nebyla by nejnovější případ pohřešované osoby, protože její situace byla jiná. Ona zdánlivě odešla z nemocnice. Nicméně, já jsem tomu nevěřila. Will byl nasazený v místním zdravotním středisku, a já jsem nemusela být vyšetřovatel, abych přišla na to, že nebyl jediný. Můj odhad byl, že Carissa měla pomoc při opouštění nemocnice.

Daemon a já jsme odešli po páté hodině, mířili zpátky k domu. Šla jsem dovnitř, abych se převlíkla na naše „noční rande“. Nebrala jsem si ven všechno, co jsem měla minule. Rozhodla jsem se pro pár úzkých džínů, podpatky, a přiléhavý svetr-schválený Lesou, který mi do žaludku vyslal blesk. Máma dělala v kuchyni omeletu. Mýma očima jsem ji sledovala, když jsem si stáhla lem svetru dolů. Ohlédla se přes rameno, házela vejce a většina jí šla mimo pánve na smažení.

Přivedla „pekelnou kuchyni“ do nového extrému.

„Jdeš dnes večer ven s Daemonem?“

„Jo,“ řekla jsem, popadla papírový ručník. Podebrala jsem vejce předtím, než spálený zápach mohl dosáhnout můj dávicí reflex. „Jdeme na večeři a pak na film.“

„Pamatuješ na svoji večerku? Je školní noc.“

„Já vím.“ Vyhodila jsem ručník a jednou rukou si držela svůj svetr. „Slyšela si o Carisse?“

Máma přikývla. „Nepracovala jsem v Grantu, když byla přijata nebo v posledních dvou dnech, ale nemocnice se hemží policisty a vedoucí dělají jejich vlastní vyšetřování.“

Měla zrovna směnu ve Winchesteru. „Takže, oni si myslí, že prostě odtamtud vyšla?“

„Z toho, co jsem slyšela, byla léčena na meningitidu, a že to mohlo přijít spolu s vysokou horečkou. Lidé dělají divné věci, když jsou nemocní. To je důvod, proč jsem se o tebe bála, když jsi byla v listopadu nemocná.“ Vypnula sporák. „Ale pro to, co se stalo, není žádná omluva. Někdo měl tu ubohou dívku zastavit. Ty sestry, co měly noční směny, budou mít co vysvětlovat. Bez léků, Carissa…“ Ona sevřela pánev a zaměřila se na vyklopení vajec na talíř. Několik pokusů pocákalo zem. Povzdechla jsem si. „ Zlato, oni najdou Carissu.“

Ne, nenajdou, chtěla jsem se rozčílit.

„Nemohla se dostat daleko,“ pokračovala máma, když jsem zvedla žluté trsy plněné paprikami a cibulí. „A ty sestry si nedovolí něco tak neopatrného, aby k tomu došlo znovu.“

Pochybovala jsem, že to byl akt nepozornosti. Pravděpodobně si otočili jejich obličeje, nebo pomohli.

Touhu, pomstít se nebo alespoň jít pěšky do té nemocnice a praštit spoustu lidí do obličeje, bylo až příliš těžké ignorovat. Rozloučila jsem se s mámou, slibujíc nezůstat venku po večerce, políbila jsem ji na tvář a popadla moji svetrovou bundu a kabelku. Daemon byl vedle sám. Každý, kdo byl u jezera, buď dostával sám sebe přes nevýslovnou bolest, nebo to sledoval.

Vykračoval si to ke mně, jeho oči klesli přímo na malý záblesk kůže… a něco se mu přehnalo přes obličej. „Tohle se mi líbí víc, než ostatní oblečení.“

„Opravdu?“ Cítila jsem se vystavená, když se na mě tak díval, jako by se díval na kus umění, oprávněného jen pro něj. „Myslela jsem si, že se ti líbí sukně.“

„Ano, ale tohle…?“ Přitáhl si mě za opasek a udělal ten hluboký zvuk v zadní části jeho krku. „Moc se mi to líbí.“

Projelo mnou závratné teplo, dělalo moje kolena slabé.

Zavrtěl hlavou, spustil ruku a vytáhl klíče z kapsy. „Musíme jít. Máš hlad? Nejedla si ani oběd.“

Trvalo mi chvilku se posbírat. „Mohla bych si dát Happy Meal.“

Zasmál se, když jsme zamířili ven. „Happy Meal?“

„Co je na tom špatného?“ Zatahala jsem za můj kabát. „Je to perfektní.“

„Je to s hračkou, ne?“

Usmála jsem se, když jsem se zastavila na straně spolujezdce. „Kluci mají lepší hračky.“

Daemon se náhle otočil, položil mi ruce na boky a zvedl mě proti němu. Udiveně jsem pustila kabelku, když jsem šmátrala po jeho rukách.

„Co-?“ Umlčel mě polibkem, který dosáhl hlubokého místa uvnitř, kde bylo moje uchvácené a vyděšené já. Když mě políbil, bylo to jako by dosáhl k mé duši. Zábavné na tom bylo, že měl tohle i moje srdce ve svých rukách. Pomalu, mě nechal sjíždět z něj dolů a položil mě na nohy. Zmatená jsem na něj zírala. „Co to bylo?“

„Usmála ses,“ jeho prsty se táhly přes můj obličej, pak dolů ke krku. Rychle mi zapnul svetr. „Moc ses neusmívala. Chybělo mi to, takže jsem se rozhodl tě za to, že to děláš, odměnit.“

„Odměnit mě?“ Zasmála jsem se. „Bože, jen ty by sis mohl myslet, že líbání někoho je odměna.“

„Ty víš, že je. Moje rty mění životy, zlato.“ Daemon se sklonil, popadl moji kabelku ze země. „Připravená?“

Vzala jsem si kabelku, nasedla do jeho auta, moje kolena vratké. Jakmile byl vedle mě, zvýšil rychlost motoru, a my jsme zamířili do města, zastavili se v místním fast-foodu, takže jsem mohla dostat svůj Happy Meal. Vzal mi taky jeden pro kluky. Jeho večeře zahrnovala tři hamburgery a dvě velké porce hranolek. Neměla jsem ponětí, kam ty kalorie šly. Do jeho ega, možná? Zdálo se to pravděpodobné, po tom posledním komentáři o jeho rtech. Po mutaci jsem měla častěji hlad, ale ne jako Daemon. Na cestě do Martinsburgu, jsme začali s hrou „já agent“, ale Daemon podváděl a já už nechtěla hrát.

Hluboce se zasmál, znělo to příjemně. „Jak můžu podvádět při hře „já agent“?“

„Pořád vybíráš věci, které žádný člověk v tomhle světě nemůže vidět!“ Vybojovala jsem si zpátky úsměv na jeho uraženém výraze. „Nebo když vybereš P, držíš se vybírání na písmeno P. Já, s mým malým okem vysleduju něco, co začíná na P!“

„Popeláři,“ řekl, usmíval se. „Pes. Peří. Postel.“ Odmlčel se, hodil na mě zlý, boční pohled. „Prsa.“

„Buď zticha.“ Plácla jsem ho po rameni. O několik okamžiků ticha později, jsem byla zoufalá najít jinou hru. Tento nesmysl držel moji mysl prázdnou. Přemístili jsme se na hru na poznávání značek, a já přísahám, že se povytáhl z auta, takže jsem nemohla vidět značky. Měl podlé, soutěžní rysy. Než jsme se nadály, vydali jsme se na východ a ani jeden z nás už neměl náladu na hraní.

„Myslíš si, že se dostaneme dovnitř?“

„Jo.“

Střelila jsem po něm pohledem. „Ten vyhazovač byl opravdu velký.“

Jeho rty se prohnuly. „Ach, Kotě, koukni, snažím se neříkat špatné věci.“

„Co?“

Jeho úsměv se rozšířil. „Řekl bych, že na velikosti nezáleží, ale záleží. Věděl bych to.“ Mrkl, a já vydala znechucené zasténání. Zasmál se. „Promiň, ty jsi do toho chtěla jít. Teď vážně, vyhazovač nebude problém. Myslím, že mě má rád.“

„C-c-co?“

Pustil SUV kolem oblouku. „Myslím, že se mu líbím a má mě opravdu rád.“

„Tvoje ego nezná hranice, víš to, že?“

„Uvidíš. Znám tyhle druhy věcí.“

Z toho, co jsem si připomněla, ten vyhazovač vypadal, jako by Daemona chtěl zabít. Zavrtěla jsem hlavou, opřela se, a začala si okousávat můj nehet na palci. Příšerný zvyk, ale bylo to nejlepší, aby se ze mě dostaly všechny nervy. Před námi se objevila opuštěná čerpací stanice. SUV najelo na nerovnou silnici, a já sevřela kliku na dveřích. Auta lemovali pole před klubem, jak se očekávalo. Opět, Daemon zaparkoval Dolly daleko od ostatních aut. Věděla jsem, že se mám tentokrát zbavit svetru. Obtočila jsem ho kolem kabelky a položila ji na podlahu. Prošli jsme cestu kolem aut. Zastavili jsme se v první řadě, sklonila jsem hlavu, hodila si vlasy přes hlavu, zatřásla s nimi.

„To mi připomíná Whitesnake videa,“ řekl Daemon.

„Hm?“ Přejela jsem si rukou po vlasech, doufajíc pro sexy vzhled a ne pro „měla jsem hlavu z auta“ vzhled.

„Pokud začneš lézt po kapotě auta, myslím, že si tě možná vezmu za ženu.“

Obrátila jsem oči v sloup a narovnala se, čímž jsem dala mojí hlavě o jedno zatřesení víc. „Hotovo.“

Díval se na mě. „Vypadáš roztomile.“

„Ty jsi divný.“ Vstala jsem, rychle jsem ho políbila na tvář, předtím, než jsem balancovala přes vysokou trávu po kolena. Podpatky-tak to nebyl dobrý nápad.

Dřevorubecký vyhazovač se objevil z ničeho nic, stále v jeho montérkách. Barelově velké paže složené na prsou. „Myslel jsem, že vy dva máte na tohle místo zapomenout!“

Daemon se posunul přede mě. „Potřebujeme vidět Luca.“

„Potřebuju spoustu věcí v životě. Jako bych si přál, abych mohl najít slušnou fotografii obchodníka, který neztratil polovinu mých peněz.“

Dooobře. Odkašlala jsem si. „Nebudeme tady dlouho, ale prosím, opravdu ho potřebujeme vidět.“

„Je mi líto,“ řekl vyhazovač.

Daemon naklonil hlavu na stranu. „Musí tu být něco, co můžeme udělat, abychom tě přesvědčili.“

Ach člověče, prosím, řekněte mi, že on to neudělal…

Vyhazovač zvedl obočí a čekal.

Daemon se usmál-ten sexy vtípek jeho rtů, kvůli kterému každá holka ve škole o sebe zakopla, a já… jsem se chtěla plazit pod autem. Předtím, než jsem mohla umřít z rozpaků, vyhazovačův mobil zazvonil, vytáhl ho z jeho přední kapsy. „Co se děje?“

Vzala jsem si tu chvilku, abych mohla Daemona bouchnout loktem.

„Co?“ Řekl. „Funguje to.“

Vyhazovač se zasmál. „Neudělal jsem nic. Jen mluvil k idiotovi a hezké dámě.“

„Promiň?“ Daemon řekl překvapeně. Dusila jsem se smíchem.

Byl tam zubatý úsměv, a pak si vyhazovač povzdychl. „Jo, přišli za tebou.“ Byla tam pauza. „Jistě.“

Zavřel telefon. „Luc vás očekává. Jděte dovnitř a rovnou k němu. Dnes žádný tanec, nebo to, co jste tady dělali vy dva naposledy.“

Trapné. Sklonila jsem hlavu a proklouzla kolem vyhazovače. U dveří se Daemon zastavil. Podívala jsem se přes rameno.

Vyhazovač mrkl na Daemona, když mu podával něco, co vypadalo jako vizitka. „Nejsi můj normální typ, ale můžu udělat výjimku.“

Moje ústa byla otevřená.

Daemon s úsměvem vzal kartu, a pak otevřel dveře. „Říkal jsem ti to,“ řekl mi.

Odmítla jsem využít právo na odpověď, místo toho se zaměřila na klub. Nic se od poslední doby nezměnilo. Taneční parket byl plný. S doprovodem klece, zavěšené na stropě, která se houpala od pohybu uvnitř. Lidé se mačkali do těžkého rytmu. Jiný, podivný svět zastrčený v epicentru normálnosti.

A tohle místo bylo pro mě podivným způsobem přitažlivé.

Dole ve stinné chodbě na nás u dveří čekal muž. Paris-blonďatý Luxen, se kterým jsme se setkali minule. Kývl na Daemona, otevřel dveře, a pak ustoupil stranou.

Předpokládala jsem, že uvidím Luca ležet na gauči a hrát na jeho herní konzole jako minule, takže jsem byla šokovaná, když jsem ho objevila u stolu, jak ťuká do svého laptopu, jeho obličej byl svraštěný koncentrací. Komínky stovek byly pryč.

Luc nevzhlédl. „Prosím sedněte si.“ Zamával na nedaleký gauč, praktický pro všechno.

Podívala jsem se na Daemona, posunula jsem se s ním ke gauči a sedla si. V rohu, šířila vysoká žlutá svíčka broskvovou vůni po celé místnosti. To byla veškerá dekorace. Vedly dveře za stolem do jiné místnosti? Žil tady Luc?

„Slyšel jsem, že jste se minule na Mount Weather nedostali příliš daleko.“ Zavřel laptop a složil si ruce pod bradou.

„K tomu,“ Daemon se naklonil dopředu. „Ty jsi nevěděl o onyxových štítech?“

Chlapec, malý mini magnát, mafiánský král kódů, cokoliv, zůstal velmi klidný. Napětí plnilo místnost.

Čekala jsem, že se něco vyhodí do povětří. Doufejme, že to nebude ani jeden z nás.

„Varoval jsem tě, že tam můžou být věci, kterých si nejsem vědom,“ řekl. „Ani já nevím všechno o Daedalusu. Ale myslím, že Blake je na správné cestě. Má pravdu o tom, že všechno je obalené v lesklé, načernale červené látce. Možná jsme si vybudovali odolnost, takže nejsme ovlivněny onyxovým štítem.“

„A co když to není ono?“ Zeptala jsem se, nenáviděla ledový pocit, šířící se v mých žilách.

Lucův ametystový pohled byl koncentrovaný. „Co když není co? Mám pocit, že tě to nezastaví od toho, abys to zkusila znovu. Je to riziko a všechno má svá rizika. Máte štěstí, že jste se odtamtud minule dostali, než si někdo uvědomil, co se stalo. Můžete dostat další šanci. Většina lidí ne.“

Mluvit s tímhle dítětem bylo divné, protože měl manýry a řečové vzory jako dospělý. „Máš pravdu,“ řekla jsem. „Pořád se to chystáme zkusit.“

„Ale znát všechny nebezpečí předem je nespravedlivé?“ Zastrčil si zpátky pramen jeho hnědých vlasů, jeho andělská tvář byla lhostejná. „Život je nespravedlivý, drahoušku.“

Daemon vedle mě ztuhl. „Proč mám pocit, že je toho hodně, co nám neříkáš?“

Lucovy rty se zformovali do polovičatého úsměvu. „Každopádně, jste sem přišli z jiného důvodu, než jsou onyxové štíty? Pojďme k věci.“

Přes tvář Daemona se blýskla nepříjemnost. „Kat napadl nestabilní hybrid.“

„To je to, co nestabilní lidé dělají, hybrid nebo ne.“

Spolkla jsem kousavou odpověď. „Jo, tolik jsme si mysleli, ale ona byla moje kamarádka. Nedala nám žádný náznak, že by věděla něco o Luxenech. Byla v pořádku, byla nemocná, a pak přišla do mého domu a zbláznila se.“

„Ty si nenaznačovalo, že víš, že ET nevolal domů?“

Co ten spratek… Zhluboka jsem se nadechla. „Chápu, ale to bylo z ničeho nic.“

Luc se v křesle opřel, vykopl nohy na stůl. Zkřížil si je v kotnících. „Nevím, co k tomu říct. Možná o Luxenech věděla, zranila se a nějaký mizerný hňup se ji pokusil vyléčit. Nebo ji muž zastavil na ulici, jako to kolikrát dělají. A pokud znáš nějaké dobré mučící techniky a jsou je ochotni zaměstnat jako úředníky do Daedalusu, nechápu, jak jsi to někdy věděla.“

„Odmítám to přijmout,“ zašeptala jsem. Vědět, mohlo přinést nějaké uzavření a spravedlnost.

Pokrčil rameny. „Co se jí stalo?“ Zvědavost zabarvila jeho tón.

Dech se mi zasekl v krku, když jsem zaťala ruce do pěstí. „Ona už není…“

„Aha,“ zamumlal Luc. „Udělala celou tu samovolnou hořící věc?“ Výraz na mé tváři musel stačit jako odpověď, protože si smutně povzdechl. „To je zlé. To je mi líto. Zvrhlé historické ponaučení pro vás: Znáte všechny ty nevysvětlitelné případy samovznícení v celé historii?“

Daemon se zašklebil. „Bojím se zeptat.“

„Zvláštní, jak tam není známo mnoho případů, ale stávají se ve světě nováčků.“ Rozpřáhl ruce, aby ukázal svět mimo jeho kancelář. „Hybridi-alespoň moje teorie, a to dává smysl, když o tom přemýšlíte-většina z nich udělá tu samozničující věc v zařízeních, ale pár i venku. To je důvod, proč je pro lidi výskyt vzácný.“

Všechno tohle bylo dobré a trochu znepokojující o tom přemýšlet, ale to nebyl důvod, proč jsme tady byli. „Moje kamarádka měla na sobě náramek –“

„Od Tiffanyho?“ zeptal se a usmál se.

„Ne,“ usmála jsem se pevně. „Byl to ten, co máš na sobě i ty.“

Překvapení se převalilo přes Lucovu tvář jako vlna. Ten malý syčák upustil nohy na zem a posadil se. „To není dobré.“

Předtucha zimnice mi bruslila přes kůži, když se Daemon zaměřil na Luca. „Proč to není dobré?“

Vypadal, že diskutuje o tom, jestli by o tom měl promluvit a pak vyšel s: „Ach, co do pekla… Budete mi dlužit, doufám, že si to uvědomujete. Ale to, co vidíte tady,“ Luc cvakl prstem po kameni, „to je černý opál. Je tak vzácný, že jen málokdo tyhle děti objeví. A to pouze tyhle druhy.“

„Ty, které vypadají, že mají v sobě oheň?“ Zeptala jsem se, naklonila se dopředu, abych lépe viděla. Opravdu to vypadalo, jako černá koule s plamenem uvnitř. „Kde se těží?“

„Obvykle v Austrálii. Je tu něco ve složení černého opálu, který je jako mocný posilovač. Víte, jako Mario, když se dostane na houbu. Představte si ten zvuk. To je to, co dělá černý opál.“

„Jaké složení?“ Zeptal se Daemon, oči ostré zájmem.

Luc rozepnul náramek a podržel ho v šeru. „Opály mají tuto pozoruhodnou schopnost, lámat a odrážet specifické vlnové délky světla.“

„To ne,“ Daemon vydechl, a zřejmě to bylo super atraktivní. Pořád jsem byla ztracená v celé té „kámen a světlo“ věci.

„Ano.“ Luc se usmál na kámen, jako se otec usmívá na marnotratného syna. „Nevím, kdo ho objevil. Někdo v Daedalusu, jsem si tím jistý. Potom, co přišli na to, co by to mohlo udělat, to drželi pryč od Luxenů a takových jako jsem já.“

„Proč?“ Cítila jsem se hloupě zeptat se na to, hlavě proto, že se na mě oba podívali tak, jako bych byla… „Co je? Nemám vysokoškolské vzdělání v mimozemské mineralogii. Bože.“

Daemon mě pohladil po stehně. „To je v pořádku. Lámání a odrážení vlnových délek světla nás ovlivňuje, jako obsidián ovlivňuje Arumy, tak onyx ovlivňuje nás.“

„Dobře,“ řekla jsem pomalu.

Lucovy fialové oči se zaleskly. „Lámání světel mění směr a rychlost. Naši přátelští mimozemšťané ze sousedství, jsou vyrobeni ze světla, dobře, tvoří je víc než to, ale dovolte mi, abych to vysvětlit tímto způsobem: Řekněme, že DNA je světlo. A řekněme, že jakmile je člověk zmutovaný, jejich DNA je nyní obalená ve vlnových délkách světla.“

Vzpomněla jsem si, jak se to předtím snažil vysvětlit Daemon. „A onyx narušuje ty vlnové délky světla ne? Ten druh, co je odhodí a dělá blázny.“

Luc přikývl. „Schopnost opálu lámat, umožňuje Luxenům, nebo hybridům být silnější-to zvyšuje naši schopnost lámat světlo.“

„A odrážecí část-páni.“ Ohromený Daemon se usmál. Chápu celou tu lámací věc. Jasně, super rychlost, schopnost vytáhnout Zdroj rychleji, a pravděpodobně pár dalších výhod, ale odraz? Čekala jsem. Daemon do mě šťouchl loktem. „Blikáme nebo bledneme někdy proto, že se pohybujeme rychle. A někdy nás můžeš vidět blednout dovnitř a ven. To je jen odraz. Něco z nás musí pracovat jako kontrola, když jsme mladší.“

„A je to těžké, když jsi nadšený nebo naštvaný?“

Přikývl. „Mimo jiné, ale ovládat odraz?“ Podíval se na Luca. „Chceš říct, že můžeš dělat to, co si myslím, že můžeš?“

Smějíc se, Luc si zavěsil náramek okolo zápěstí a sedl si zpátky, znovu vykopl nohy na stůl. „Hybridi jsou dobří. Můžeme se pohybovat rychleji než lidé, ale s obezitou, se dnes mohou i želvy pohybovat rychleji než většina lidí. Někdy jsme dokonce silnější než průměrný Luxen, pokud jde o Zdroj. Je to směs lidské a mimozemské DNA, která může vytvořit něco silnějšího, ale ne běžného.“ Samolibý úsměv se roztáhl přes Lucovy rty. „Ale dej Luxenovi jeden z nich, a může úplně odrážet světlo.“

Srdce se mi rozbušilo. „Myslíš… například, neviditelnost?“

„Tak úžasné,“ řekl Daemon, zíral na kámen. „Můžeme změnit způsob, jak vypadáme, ale stát se neviditelnými? Jo, to je nové.“

Ohromená, jsem zavrtěla hlavou. „Můžeme být neviditelní?“

„Ne. Naše lidská DNA se tomu postaví do cesty, ale dělá nás to ještě silnější jako nejsilnějšího Luxena a ještě něco navíc.“ Trochu se zavrtěl v křesle. „Takže si dovedete představit, že nechtějí, aby někdo z nás tohle měl… zejména ten, kdo se neprokázal jako stabilní, pokud…“

Studený závan vzduchu mi přelétl přes krk. „Pokud co?“

Některé nadšení z jeho tváře zmizelo. „Ledaže by je nezajímalo, jakou škodu hybrid způsobil. Možná, že tvá kamarádka byla zkouška pro větší událost.“

„Co?“ Daemon se napjal. „Myslíš, že to udělali schválně? Dát dohromady nestabilní hybridy a poslat je do volné přírody, aby viděli, co se stane?“

„Paris si myslí, že jsem konspirační teoretik, s nádechem schizofrenní paranoie.“ Pokrčil rameny. „Ale nemůžeš mi říct, že by Daedalus neměl hlavní plán ve svém rukávu. Nebral bych kolem nich jedinou věc.“

„Ale proč šla po mně? Blake řekl, že nevěděli, jestli se mutace udrží. Takže to nebylo, jako by ji poslali za mnou.“ Odmlčela jsem se. „A dobře, to je v případě, že by měl Blake pravdu.“

„Jsem si jistý, že je kolem mutace,“ odpověděl Luc. „Kdyby ne, neseděli byste tady. Koukněte, nejsem si jistý, jestli Daedalus ví všechno, čeho je ten kámen schopen a jak nás to ovlivňuje. Já se pořád učím.“

„A co ses naučil?“ zeptal se Daemon.

„Pro začátek, než jsem na jednoho z nich dostal své špinavé pracky, nemohl jsem rozeznat další hybridy, i když jeden přede mnou poskakoval. Poznal jsem ten moment, kdy jste ty a Blake přišli do Martinsburgu, Katy. Bylo to divné, jako závan vypraného prádla přes moje tělo. Tvoje kamarádka tě zřejmě vycítila. To je ta nejméně hrozná pravděpodobnost.“

Daemon se zhluboka nadechl a pak se na okamžik odvrátil. „Nevíš, jestli to může posílit Arumské schopnosti?“

„Dovedu si to představit, když se přejedí Luxenských sil.“

Ohromená, jsem si sedla zpátky a pak vystřela dopředu. „Myslíš, že by opál mohl, například, působit proti onyxu?“

„To je možné, ale nevím. Žádné onyxové objetí v poslední době.“

Ignorovala jsem sarkastický tón. „Kde můžeme získat nějaký opál?“

Luc se zasmál a já mu chtěla skopnout nohy ze stolu. „Pokud budeš mít třicet tisíc dolarů a znát někoho, kdo doluje opály, nebo se můžeš na některý zeptat Daedalusu. Jinak máš smůlu, svůj ti nedám.“

Ramena mi klesla. Hurá, další slepá ulička. Nemohli jsme chytit přestávku, když nás to fackovalo přímo do obličeje.

„Každopádně, je váš čas vyrazit na cestu.“ Naklonil hlavu, zavřel oči. „Předpokládám, že o vás dvou neuslyším, dokud nebudete připravená jít na Mount Weather?“

Ach, už jsme byli zamítnuti. Jak jsem tam tak stála, přemýšlela jsem, jak praštím spěchajícího Luca a popadnu jeho náramek. Způsob, jakým se jeho oči otevřely do tenkých štěrbin, mě varoval, že to nebyl dobrý nápad.

„Je tu ještě něco jiného, co bys mi chtěl říct?“ rýpnul si Daemon.

„Jasně, mám ještě něco.“ Luc zvedl ty dlouhé řasy. „Opravdu bys neměl v téhle hře věřit živé duši. Ne, když každý má co získat nebo co ztratit.“