Opal - 30. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Jedna z prvních věcí, které jsem další den udělala, bylo, že jsem pozvala Lesu. Byla jsem nadšená, když ožila a souhlasila. Bylo mi mnohem lépe o mém rozhodnutí jít.

Stejně jako na to přistála Carissina nejlepší kamarádka, a to už je něco. Tak jako já, byla trošku opatrná při nakupování s Ash a náznaky její staré osobnosti se ukazovali, když začala dělat zlé věci.

„Vsadím se, že si pořídí něco směšně těsného a krátkého, aby se zbytek nás cítil jako neatraktivní Umpa-lumpové.“ Žalostně si povzdechla. „Ne. Zapomeň na to. Pravděpodobně půjde do obchodu s oblečením a bude se předvádět před zrcadlem nahá.“

Zasmála jsem se. „Nepochybuji, ale jsem ráda, že nás Dee pozvala.“

„Já taky,“ řekla vážně. „Chyběla mi, hlavně potom co… Jo, prostě mi chyběla.“

Můj úsměv se trochu chvěl. Kdykoliv se konverzace stočila ke Carisse, nevěděla jsem, jak to zvládnout. Naštěstí, pro dnešek jsme byli vyrušeni Daemonem, který se rozhodl zatahat mě za cop jako šestiletý. Seděl za mnou a šťouchl mě do zad s jeho věrným perem.

Protočila jsem oči na Lesu a pak jsem se otočila. „Ty a to tvoje zatracené pero.“

„Miluješ to.“ Naklonil se přes stůl, poklepal mi jím po bradě. „Každopádně, myslel jsem, že se s tebou po škole odvezu domů. Ta věc, kterou musíme udělat později, se zdržela o hodinu. A tvá máma je ve Winchesteru, správně?“

Slabý šum vzrušení koloval v mých žilách.

Vím, kam tím směřoval. Žádná máma. Asi hodinu času o samotě a bez přerušení, doufejme.

Nemohla jsem zadržet zasněný povzdech. „To by bylo perfektní.“

„Myslel jsem si to.“ Vzal své pero, opřel se a pozoroval mě. „Už se nemůžu dočkat.“

Kyslík uprchl z mého mozku, když krev spěchala všude. Cítíc se trochu mimo, jsem přikývla a otočila se. Výraz na Lesině tváři mi pověděl, že zaslechla náš rozhovor. Působivě zamávala obočím a já cítila, jak mi hoří tváře.

Ach, můj Bože…

Po trigonometrii se zbytek rána vlekl. Vesmír byl proti mně. Jako kdyby věděl, že jsem poskakovala energií a vzrušením. Malá část mě byla nervózní.

Kdo by nebyl?

Kdybychom vlastně měli čas o samotě a nebyli jsme rušeni a věci by zapadli na své místo…

Věci by zapadli na své místo?

Přidušeně jsem se zachichotala.

Blake vzhlédl od své učebnice a zamračil se. „Co?“

„Nic,“ zazubila jsem se. „Nic.“

Vyklenul obočí. „Řekl ti Daemon, že Matthew má nějaké mimoškolní setkání s rodiči dětí?“

Znovu jsem se zachichotala, čím jsem si od něj vysloužila divný pohled. „Jasně, řekl.“

Blake na mě civěl ještě sekundu a pak položil pero. Bez varování se natáhl a vyndal mi z vlasů kousek vlákna. Ucukla jsem zpátky ve stejnou chvíli, kdy dal ruku pryč, co dostalo můj nos do perfektního úhlu na přičichnutí k jeho zápěstí.

Čistá, citrusová vůně ve mně vyvolala dusně nepříjemný pocit.

Jako když jste udělali něco hloupého a pak museli čelit veřejnému ponížení.

Špendlíky a jehly se rozšířily přes mé tělo.

Paměť se volně kroutila.

Ta vůně… Už jsem ji někde cítila.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Naklonila jsem hlavu na stranu, jako kdyby to pomohlo mým čichovým schopnostem.

Odkud znám tu vůni?

Pochopitelně jsem ji už předtím cítila na Blakeovi.

Není pochyb, že to byla jedna z těch drahých kolínských, ale bylo to něco víc než to.

Jako když slyšíte hercův hlas, ale nevidíte jeho tvář.

Odpověď byla na špičce mého jazyka a já se nemohla zbavit toho nepříjemného pocitu.

Proč byla ta vůně tak bolestně povědomá?

Daemonova tvář se objevila v mé hlavě, ale to nebylo správný.

On voněl jako země, příroda a vítr.

A jeho vůně přetrvávala ještě dlouho poté, co odešel, na mém oblečení, na mém polštáři…

Polštář…

Moje srdce se zajíklo a vynechalo úder. Pokleslo a hrozilo, že mě vytáhne přes sedadlo. Šok mě zaplavil, rychle následovaný špetkou hněvu tak divokou, že jsem sebou trhla kupředu. Nemůžu tu sedět. Nemůžu dýchat.

Statická elektřina praskala pod mou košilí. Drobné chloupky na mém těle se postavily. Spálený ozón naplnil vzduch. Ve přední části třídy Matthew vzhlédl. Jeho pohled putoval nejdřív k Dawsonovi, protože jo, kdyby se někdo neudržel, byl by to on. Ale Dawson se taky koukal po třídě, hledajíc zdroj zvýšeného tření a elektřiny ve vzduchu.

Vycházelo to ze mě.

Chystala jsem se vybouchnout.

Přinutila jsem se do akce, zavřela jsem knížku a strčila ji do tašky. Neztrácejíc čas, jsem se postavila na roztřesené nohy. Moje kůže jakoby bzučela. A možná byla na nízké frekvenci. Prudká energie se přese mě převalila. Jen jednou předtím jsem se cítila takhle a to bylo, když Blake…

Prošla jsem kolem Matthewa, neschopná odpovědět na jeho znepokojený pohled a ignorovala jsem zvědavé pohledy. Spěchajíc z místnosti jsem se několikrát zhluboka nadechla, abych se uklidnila. Šedé skříňky kolem mě se rozmazali. Konverzace byly ztlumeny a zněly, jako by byly příliš daleko.

Kam jsem šla? Co bych měla udělat? Jít za Daemonem bylo vyloučeno, protože právě teď, na vrcholu všeho, to bylo to poslední, co jsme potřebovali.

Šla jsem rovně, s pevně sevřenými prsty kolem popruhů. Cítila jsem se… Cítila jsem se jako bych měla sebou mrštit. Hněv a nevolnost se rozproudily. Zamířila jsem k dívčím toaletám na konci chodby.

„Katy! Jsi v pořádku? Počkej!“

Podlaha zmizela pod mýma nohama, ale já jsem kráčela dál.

Blake mě doběhl a chytil mě za ruku. „Katy –“

„Nedotýkej se mě!“ Trhnutím jsem si uvolnila ruku, zděšená… prostě zděšená. „Už se mě nikdy nedotýkej.“

Koukal se na mě, hněv zpřísňující linie jeho tváře. „Co máš za problém?“

Hrozně špatný pocit si propracovával cestu skrz mé vnitřnosti. „Já vím, Blakeu. Já vím.“

„Víš co?“ Vypadal zahanbeně. „Katy, tvoje oči začínají zářit. Musíš se uklidnit.“

Přistoupila jsem dopředu, ale přinutila se zastavit. Byla jsem tak blízko k ztracení. „Ty-ty jsi blázen.“

Jeho obočí vystřelilo nahoru. „Dobře, budeš mi muset dát lepší vysvětlení než tohle, protože já nemám ponětí, co jsem udělal, že jsem tě tak vytočil.“

Chodba byla prázdná, ale tohle nebylo místo, kde bychom měli vést tuhle konverzaci. Otočila jsem se, míříc ke schodišti. Blake mě následoval, a když se za námi zavřely dveře, obrátila jsem se na něj.

To nebyla moje pěst, co ho udeřila.

Výbuch energie, co byl pravděpodobně cítit jako rána z paralyzéru, ho udeřil do hrudi. Blake narazil zpět do dveří, ústa otevřená, když mu zaškubalo nohama a rukama.

„Co,“ zalapal po dechu. „Za co to bylo?“

Elektřina praskala přes mé prsty. Chtěla jsem to udělat znovu. „Spal jsi v mé posteli.“

Blake se napřímil a třel si rukou hruď. Slabé světlo, přicházející z okna, tancovalo po jeho tváři. „Katy, já –“

„Nelži mi o tom. Vím, že jo. Cítila jsem tvou kolínskou. Byla na mých polštářích.“ Žluč vyplnila zadní část mého hrdla a nutkání zvracet, mě silně udeřilo. „Jak si mohl? Jak si mohl udělat něco tak odporného a příšerného?“

Něco mu zablikalo v očích. Bolest? Hněv? Nevěděla jsem a nezajímalo mě to. To, co udělal, bylo tak špatné na tolika úrovních, že zákaz přiblížení byl na to obvykle vydán jako odpověď.

Blake si přejel prsty přes vlasy. „Není to tak, jak si myslíš.“

„Není…“ Vyštěkla jsem krátkým smíchem. „Nevím, co jiného by to mohlo být. Přišel jsi do mého domu a do mého pokoje, bez pozvání a ty… ty sis lehl ke mně do postele, ty chorý haj –“

„Není to tak, jak si myslíš!“ Prakticky křičel a zdroj ve mně znovu ožil, reagujíc na výbuch. Očekávala jsem, že učitelé budou spěchat po schodišti, ale ne. „Dával jsem v noci pozor na všechno kvůli Daedalusu. Hlídkoval jsem, tak jako Daemon a ostatní Luxeni.“

Ušklíbla jsem se. „Oni mi nelezou do postele, Blakeu.“

Díval se na mě tak nestydatě, že jsem ho chtěla praštit. „Já vím. Jak jsem řekl, nebyl to můj záměr. Byla to… nehoda.“

Moje pusa se otevřela. „Uklouzl jsi a padl na mou postel? Protože já nechápu, jak si tam omylem skončil.“

Červená zbarvila jeho tváře. „Zkontroloval jsem vnějšek a pak vnitřek jen abych si byl jistý. Hybridi se můžou dostat do tvého domu Katy, jak už určitě víš. Tak jako Daedalus, kdyby chtěli.“

Co by udělal, kdyby tam byl Daemon? Pak mě to udeřilo a bylo mi znovu špatně. „Jak dlouho si v noci hlídkoval?“

Pokrčil rameny. „Několik hodin.“

Takže musel vědět, kdy Daemon přišel, a zbytek byl jen pouhá pitomá náhoda. Část mně si přála, aby to zkusil aspoň jednou, když tam byl Daemon. Nemohl by chodit několik měsíců.

Byla tu dobrá šance, že opustí schodiště s kulháním.

Blake vypadal, že vycítil, kam moje mysl směřovala. „Poté, co jsem zkontroloval vnitřek tvého domu, já… já nevím, co se stalo. Měla jsi zlé sny.“

Přemýšlela jsem proč. Asi proto, že v mé posteli spal zvrhlík.

„Chtěl jsem tě jen utěšit. To je všechno.“ Opřel se o zeď, pod oknem, zavírajíc oči. „Asi jsem usnul.“

„Nebyla to jednorázová záležitost. Ne, že jednou by to bylo v pohodě. Rozumíš tomu?“

„Rozumím.“ Jeho oči se otevřely na malé štěrbinky. „Povíš to Daemonovi?“

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle můžu zvládnout. Tohle zvládnu. „Zabil by tě na místě a pak bychom skončili v rukách Daedalusu.“

Úleva se rozhostila v jeho těle. „Katy, je mi to líto. Není to tak příšerné, jak –“

„Není to tak příšerné? To myslíš vážně? Ne, neodpovídej. Nezajímá mě to.“ Vykročila jsem vpřed, můj hlas se třásl. „Nezajímá mě, jestli jsi jen měl strach a dával jsi na mě pozor. Nezajímá mě, jestli bude můj dům v plamenech. Už tam nikdy nevkročíš. A určitě nebudeš spát v mé posteli znovu. Políbil jsi…“ Ostře jsem nasála vzduch. Syrový, ošklivý pocit byl zpátky, plazící se po mém krku. „Nezajímá mě to. Nechci být blízko tebe déle, než musím. Dobře? Chci, aby ses ode mě držel dál. Žádné hlídkování ani nic takového.“

Bolest se blýskla v jeho vířících očích a na dlouhou chvíli vypadal, že bude protestovat. „Dobře.“

Otočila jsem se zpět ke dveřím, celé tělo se mi třáslo. Zastavila jsem se a čelila jsem mu. Stál pod neprůhlednými okny, jeho hlava skloněná. Přešel si rukou po špičatých vlasech a mnul si zadní stranu krku.

„Když znovu zopakuješ to, co jsi udělal, zraním tě.“ Emoce mi ucpaly hrdlo. „Je mi jedno, co se stane. Zraním tě.“

Setřást mé zjištění bylo těžký. Střídala jsem mezi chtěním dát si pařící, horkou sprchu a hněvem tak silným, že jsem ho mohla cítit po zbytek dne. Naštěstí, byla jsem schopná přesvědčit Matthewa, že Blake mě jen naštval, protože to byl Blake, což bylo uvěřitelné a vysvětlovalo to, proč mě Blake následoval. Přesvědčila jsem Lesu, že jsem se necítila dobře a to byl důvod, proč jsem spěchala ven ze třídy, a ona poukázala na to, že to by mohlo dát tlumič na mé odpolední plány.

Ty už zkaženy byly.

Neměla jsem žádný plán, jak to nadhodit Daemonovi. Mohl by ztratit svou stále-milující mysl a tak moc, jak jsem to nenáviděla, jsme Blakea potřebovali. Přišli jsme příliš daleko na to, abychom teď skončili polapení kvůli nějakému dopisu, co nám visel nad hlavami. Také jsem nebyla ochotná riskovat, že nezachráníme Beth.

Pokaždé, když jsem během dne o tom přemýšlela, měla jsem husí kůži. Myslela jsem si, že to všechno byl buď Daemon nebo sen, ale měla jsem to vědět. Ani jednou jsem necítila teplo, kterým naše spojení varuje, že je Daemon na blízku.

Měla jsem vědět, že Blake je větší blázen, než jsem si vůbec dokázala představit.

Cestou domů jsem se zastavila na poště. Daemon vyskočil z auta a následoval mně dovnitř. Tři kroky ode dveří mě zezadu chytil za pas a zvedl mě. Zatočil mě tak rychle, že jsem měla nohy jako malé větrné mlýny.

Žena a dítě vyšli z pošty, rychle se vyhýbajíc mým nohám. Zasmála se a já si byla jistá, že to má co dělat s úsměvem, který jsem věděla, že Daemon nahodil. Když mě postavil na nohy a nechal mě jít, nejistě jsem se houpala přes dveře.

Zasmál se. „Vypadáš trochu opilá.“

„Ne díky tobě.“

Položil ruku na mé rameno, zřejmě v hravé náladě. Zastavili jsme se u mámina PO boxu a já jsem vyndala ven balíčky. Několik z nich byla mediální pošta a zbytek spousta nevyžádané pošty.

Daemon popadl žluté balíčky z mých rukou. „Ach! Knížky! Dostala jsi knížky!“

Zasmála jsem se, když se několik lidí, čekajících v radě ohlédlo přes ramena. „Podej mi je.“

Přitáhl si je k hrudi, dělajíc velké oči. „Můj život je teď kompletní.“

„Můj život by byl kompletní, pokud bych mohla psát recenze na něčem jiném než na počítačích ve školní knihovně.“

Dělala jsem to asi dvakrát týdně, odkdy můj poslední laptop šel do velkého nebe pro počítače.

Daemon vždy jel se mnou. Podle jeho slov byl tady na „důkaz“ mých příspěvků. Jinými slovy sloužil jako obrovské rozptýlení.

Berouc ode mě zbytek pošty, mě políbil na tvář. „Nebylo by to hezký? Ale myslím, že jsi vyčerpala mámin příspěvek na laptopy.“

„To nebyla moje chyba.“ Schovávala jsem před ní můj nedávno zničený laptop. Šílela by, kdyby ho našla.

„Pravda.“ Podržel otevřené dveře pro malou starou dámu a pak mě nechal projít. „Ale vsadím se, že každou noc, když půjdeš do postele, budeš snít a přemýšlet o zbrusu novém laptopu.“

Teplý vítr mi foukal prameny vlasů po celé tváři, když jsme se zastavili u mého auta. „Kromě snění o tobě?“

„Mezi sněním o mně,“ opravil mě, pokládajíc poštu na zadní sedadlo mého auta. „Co by byla první věc, kterou bys udělala, kdybys dostala nový laptop?“

Nechala jsem ho vzít si ode mě klíče a zamířila jsem k místu spolujezdce, přemýšlejíc nad tím. „Já nevím. Pravděpodobně bych ho objala a slíbila mu, že nikdy nedovolím, aby se mu stalo něco špatného.“

Znovu se zasmál, oči rozzářené. „Dobře, něco jiného než to?“

„Udělala bych video, děkujíc bohům laptopu, že mi jeden propůjčili.“ Povzdechla jsem si, protože byl jediný způsob, jak bych jeden mohla dostat. „Musím si sehnat práci.“

„To, co musíš udělat, je přihlásit se na vysokou školu.“

„Ty jsi to ještě neudělal,“ podotkla jsem.

Úkosem se na mě podíval. „Čekal jsem na tebe.“

„Colorado,“ řekla jsem, a když přikývl, zděšený výraz mé mámy se mi tyčil v hlavě. „Máma se zblázní.“

„Myslím, že bude šťastná, že jdeš na vysokou školu.“

Měl pravdu, ale celá tahle „vysoká škola“ věc visela v tomhle bodě ve vzduchu. Netušila jsem, co nám přinese příští týden, natož pár měsíců. Ale měla jsem dobré známky a podívala se na stipendia pro zápis na jaře příštího roku.

V Coloradu… a věděla jsem, že Daemon viděl brožuru univerzity. Vyhlídky jít na vysokou školu s Daemonem jako normální teenageři byli působivé. Problém byl, že zvedat mé naděje a nebýt schopna udělat něco takového, by vysálo příliš mnoho.

Můj dům byl tichý a bylo v něm trochu teplo. Otevřela jsem okno v obývacím pokoji, když si Daemon nalil sklenici mléka. Když jsem vešla do kuchyně, utíral si pusu hřbetem ruky, jeho vlasy nepořádek vln a jeho oči zelené jako jarní tráva. Pohyb způsobil, že jeho tričko bylo napjaté přes jeho bicepsy a hruď.

Povzdechla jsem si. Mléko dělalo skvělé tělo.

Jeho úsměv byl hříšný. Pokládající sklenici na pult se pohnul tak rychle, že jsem ho neviděla, dokud nestál přede mnou, berouc moje tváře do svých rukou. Milovala jsem to, že byl schopný být kolem mě skutečný. Kdysi jsem si myslela, že tu bláznivou mimozemskou rychlost dělal, aby mě otravoval, ale byl to jen jeho přirozený stav. Zpomalování na lidskou rychlost ho stálo víc energie.

Ale pak mě políbil a chutnal jako mléko a něco bohatší, svěží a hladké. Neuvědomila jsem si, že mě vedl dozadu a že jsme byli pod schody, dokud mě nezvedl bez přerušení polibku. Myslela jsem si, že celá ta věc s Blakem nám pokazí odpoledne, ale podcenila jsem Daemonův magnetismus a jeho polibky. Omotala jsem nohy kolem jeho pasu, vychutnávajíc si pocit jeho svalů pod mýma rukama.

Nezastavil se ani na vrcholu schodiště, ale šel a líbal mě dál a moje srdce bušilo. Otočil se, jemně kopl do mých dveří, aby se otevřeli a moje srdce udělalo tu vynechávající věc, protože jsme byli v mém pokoji a nebyl nikdo kolem, kdo by nás mohl vyrušit. Obalilo mě nervózní vzrušení.

Daemon zvedl hlavu. Nevyvážený úsměv se objevil na jeho rtech a já sklouzla dolů, rychle dýchajíc. V omámení jsem sledovala, jak couval a sedl si na okraj mé postele, jeho prsty pomalu spouštějíc přes mou dlaň. Cítila jsem brnění nahoru po mé paži.

Pak se podíval na můj stůl.

Můj pohled následoval jeho a zamrkala jsem, přemýšlejíc o zázraku, který se objevil v mém pokoji, protože jsem nemohla vidět to, co jsem viděla.

Ležící na mém stolu byl MacBook Air v třešňově červeném pouzdru.

„Já…“ Nevěděla jsem, co říct. Můj mozek se vyprázdnil. Byly jsme ve správném domě? Ohlédla jsem se na důvěrně známé prostředí a rozhodla se, že jsme.

Vykročila jsem ke stolu a zastavila se. „To je pro mě?“

Pomalý, nádherný úsměv se vplížil na jeho tvář, plníc jeho oči. „No, je na tvém stole, tak…“

Mé srdce se zajíklo. „Ale já tomu nerozumím.“

„Podívej, je místo zvané Apple prodejna a já tam šel a jeden vybral. Neměli ho na skladě.“ Odmlčel se, jako by se chtěl ujistit, že ho následuju, ale vše, co jsem mohla dělat, bylo civět. „Tak jsem jeden objednal. Mezitím jsem objednal pouzdro. Vzal jsem si nějakou volnost, jelikož dávám přednost červené.“

„Ale proč?“

Jemně se zasmál. „Člověče, přál bych si, abys mohla vidět svou tvář.“

Sevřela jsem si rukama tváře. „Proč?“

„Žádný jsi neměla a já vím, jak moc pro tebe znamená blogování a tak. Používání školního počítače není pro tebe.“ Pokrčil rameny. „A my jsme neudělali tu Valentýnskou věc. Tak… tady to je.“

Napadlo mě, že to musel plánovat celý den. „Kdy jsi ho sem dal?“

„Dnes ráno, když jsi odešla do školy.“

Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem asi pět vteřin od „úplně vyšilující holky“ režimu. „A ty jsi to obstaral pro mě? MacBook Air? Tyhle věci stojí hodně peněz.“

„Díky daňovým poplatníkům. Jejich peníze financují DOD, které pak dává peníze nám.“ Zasmál se mému výrazu. „A já peníze šetřím. Mám schované malé jmění.“

„Daemone, tohle je moc.“

„Je to tvoje.“

Můj pohled se propracoval zpět k Macu, jako by to byl můj osobní ráj. Kolikrát, odkdy jsem věděla vyhláskovat laptop, jsem snila o MacBooku?

Chtěla jsem se smát a plakat najednou. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal.“

Znovu pokrčil rameny. „Zasloužíš si to.“

Něco hluboko ve mně prasklo. Popadla jsem Daemona a on se zasmál, objímajíc mě rukama kolem pasu. „Díky. Díky,“ opakovala jsem pořád znovu a znovu mezi pokrýváním celé jeho tváře rychlými polibky.

Zaklonil hlavu dozadu, smějíc se. „Páni. Jsi pěkně silná, když jsi nadšená.“

Sedla jsem si a usmívala se na něj. Jeho tvář byla trochu rozmazaná. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal.“

Samolibost naplnila jeho výraz. „Neměla jsi ani tušení, že ne?“

„Ne, ale to je důvod, proč jsi nadhodil ty věci o blogu.“ Hravě jsem ho udeřila do hrudi. „Ty jsi…“

Založil si ruce za hlavu. „Co jsem?“

„Úžasný.“ Naklonila jsem se a políbila ho. „Jsi úžasný.“

„To je to, co jsem říkal už celá léta.“

Zasmála jsem se proti jeho ústům. „Vážně, to jsi nemusel.“

„Chtěl jsem.“

Nevěděla jsem, co jiného říct, než křičet z plných plic. Dostat MacBook bylo jako Vánoce a Halloween spojené dohromady.

Snížil své řasy. „To je v pořádku. Vím, co chceš dělat. Běž si hrát.“

„Jsi si jistý?“ Moje prsty svědily k prozkoumání.

„Ano.“

Ječící jsem ho znovu políbila, a pak se odvrátila, natahujíc se pro laptop. Nesouc super-lehkou knížku jsem si sedla vedle Daemona a položila jsem si ji do klína. Další hodinu jsem se seznamovala s programy a prošla několika fázemi, cítíc se mimořádně super a inteligentní za to, že mám MacBook Air.

Daemon se naklonil přes mé rameno, ukazujíc na některé funkce. „Tohle je webkamera.“

Zakvičela jsem a pak se zazubila, když se naše tváře objevily na obrazovce. „Měla bys hned udělat svoje první video,“ řekl.

Závratně jsem stlačila nahrávání a zakřičela: „Já mám MacBook Air!“

Daemon se zasmál, když pohřbil svojí hlavu do mých vlasů. „Ty jsi ňouma.“

Stlačila jsem tlačítko pro zastavení a všimla si čas. Vypnutý laptop jsem položila vedle nás a hodila mé ruky kolem něho ještě jednou. „Děkuji ti.“

Zatlačil mě dole a natáhl se, aby mi zastrčil vlasy za ucho. Jeho ruka se zdržela. „Jsem rád, když jsi šťastná a když můžu udělat něco malého, tak to udělám.“

„Něco malého?“ Šok zvýšil můj tón. „To není nic malého. To muselo stát –“

„Na tom nezáleží. Ty jsi šťastná. Já jsem šťastný.“

Moje hruď se zvětšila. „Miluji tě. Víš to, že jo?“

Na rtech se mu objevil nafoukaný úsměv. „Já vím.“

Čekala jsem. Nic. Převracejíc mé oči, jsem si sedla na jeho druhou stranu a odkopla své boty. Dívající se z okna, jsem neviděla nic kromě nádherně modré oblohy. Bylo pěkně akorát pro žabky. Žabky!

„Ty to nikdy neřekneš, že ne?“

„Říct co?“ Postel se prohnula, když si sedl, chytajíc mě za boky.

Podívala jsem se přes rameno. Husté řasy stínili jeho oči. „Ty víš, co.“

„Hm?“ Klouzal rukama po mých bocích, odvádějíc pozornost jako obvykle.

Některé holky by obtěžovalo, že jejich kluk nikdy neřekl ta dvě slova. S jiným klukem by to obtěžovalo i mě, ale abych byla upřímná, s Daemonem, no, ta slova pro něj nikdy nebude lehké říct, i když neměl problém s tím, aby to ukázal.

A já s tím byla v pohodě. To ale neznamenalo, že ho s tím nebudu dráždit.

Políbil mě na tvář a sklouzl z postele. „Jsem rád, že se ti líbí.“

„Já ho miluju.“

Daemon zvedl obočí.

„Vážně, miluju ho. Nikdy ti nemůžu dost poděkovat.“

Teď obočím zamával. „Jsem si jistý, že můžeš.“

Postavila jsem se a jemně ho potlačila, když jsem skenovala podlahu pokoje, hledajíc mé žabky. Já jsem opravdu nehledala nic od té noci, co tu byla Carissa. Pořád jsem nacházela věci, které dali na divná místa. Natahujíc se dolů, jsem zvedla mé napůl tečkované přikrývky a zadívala se do prostoru nikoho-pod mou postelí. Několik listů sešitového papíru se válelo po podlaze. Srolované ponožky se váleli všude. Jedna teniska byla vedle několika časopisů. Druhá teniska byla k nenalezení a vypadalo to tak, že ani jedna ponožka neměla pár.

Žabky byli na půli cesty-v středě. Lehla jsem si a natáhla jsem se, ohmatávajíc podlahu.

„Co to děláš?“ zeptal se Daemon.

„Pokouším se vytáhnout mé žabky.“

„Je to vážně tak těžký?“

Ignorujíc ho, jsem se soustředila na boty a vůlí je posouvala ke mně. O sekundu později jedna udeřila do mé ruky, a když udeřila i ta druhá, něco teplého a hladkého na dotyk se odrazilo od mé dlaně.

„Co to…“

Odhazujíc žabky stranou, jsem cítila, jak moje ruka přistála na předmětu. Vykroutila jsem se zpod postele a sedla si, otevírajíc mou dlaň.

„Ach, můj Bože,“ řekla jsem.

„Co?“ Daemon si klekl vedle mě a ostře nasál vzduch. „Je to to, co si myslím, že to je?“

Odpočívající v mé dlani byl lesklý černý kámen, s červeným pruhem přes střed, jako pulzující červený plamen. Muselo to být Carissino, a pravděpodobně to byla část náramku, která nebyla připojena, aby byla zničena s jejím tělem, a tohle přežilo.

Držela jsem kus opálu.