Opal - 27. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Lesa mě prakticky napadla ve chvíli, kdy jsem následující den vstoupila do školy.

Nestihla jsem ani dojít ke své skříňce.

Popadla mou ruku a zatáhla mě do výklenku v blízkosti vystavených trofejí.

Věděla jsem od momentu, kdy jsem ji viděla, že nějak ví, že se stalo něco špatného.

Její tvář byla bledá, oči zastíněné a její spodní ret se chvěl.

Nikdy jsem ji neviděla tak rozrušenou.

„Co se stalo?“ Přinutila jsem se snížit hlas.

Její prsty se zatnuly do mé paže. „Carissa je nezvěstná.“

Cítila jsem, jak se krev vytratila z mého obličeje a zaskřehotala jsem: „Co?“

Její oči se leskly a pak přikývla.

„Měla chřipku, ne? A zřejmě byla skutečně nemocná v posledních pár dnech, měla vysokou horečku. Její máma a táta ji vzali do nemocnice. Mysleli si, že má meningitidu nebo něco.“

Vypustila roztřesený výdech. „Nic jsem nevěděla, až dokud mi nezavolali její rodiče dnes ráno, ptajíc se, jestli jsem ji neviděla nebo s ní nemluvila. A já byla jako: „Ne, proč? Ona byla příliš nemocná na to, aby se dostala k telefonu a tak.“ A oni mi řekli, že zmizela několik nocí dozadu z nemocničního pokoje. Její rodiče ji hledali a policie ji nevyhlásí za nezvěstnou, pokud neuběhlo osmačtyřicet hodin.“

Hrůza, která šlehla skrze mne, nebyla falešná.

Řekla jsem pár věcí, ale opravdu jsem nevěděla co.

Lesa tak jako tak nic nezpracovávala.

„Oni si myslí, že odešla z nemocnice-že byla tak nemocná a pravděpodobně je tam někde venku, ztracená a zmatená.“

Její hlas se chvěl. „Jak to, že ji nikdo neviděl a nezastavil ji?“

„Já nevím,“ zašeptala jsem.

Lesa obtočila paže kolem sebe. „Tohle se neděje, že ne? Nemůže. Ne Carissa.“

Moje srdce jako by pukalo.

Mnohokrát jsem chtěla říct pravdu a svěřit se Lese, ale tohle byl jeden z momentů, kdy by mě nic na světě nedonutilo být nositelem těchto správ.

Nebylo nic, co bych mohla říct, ale omotala jsem kolem ní ruce a držela ji, dokud nezazvonilo na první hodinu.

Zamířili jsme do třídy bez našich učebnic.

Na tom nezáleželo.

Správy o Carissině zmizení se začaly šířit a nikdo ve třídě nedával pozor.

Kimmy oznámila na konci hodiny, že policie organizuje po škole pátrací akci.

Ona a Carissa nebyli kamarádky, ale uvědomila jsem si, že to nebylo důležité.

Příliš mnoho dětí zmizelo a dotýkalo se to životů všech.

Koukla jsem se přes mé rameno na Daemona a on mi daroval uklidňující úsměv.

Trochu mě to upokojilo.

Byla jsem uzlíček nervů.

Když hodina skončila, Lesa na mě čekala.

„Myslím, že půjdu domů,“ řekla rychle, mrkajíc. „Já ne… Prostě tady teď být nemůžu.“

„Chceš, abych šla s tebou?“ zeptala jsem se, nechtějíc ji nechat samotnou, kdyby cítila, že někoho potřebuje.

Lesa zakroutila hlavou. „Ne. Ale děkuji ti.“

Dala jsem jí rychlé objetí a pak ji s těžkým srdcem sledovala, jak spěchá ze třídy.

Daemon nic neřekl, když mě políbil na spánek.

Věděl, že nebylo nic, co by mohl říct.

„Myslíš, že máme čas zapojit se do pátrací akce předtím, než odejdeme?“ zeptala jsem se.

Oba jsme věděli, že to bylo zbytečné, ale zdálo se mi to jako zneuctění její památky, nedát jí tento respekt.

Nebo to bylo špatné, když jsme věděli, co se doopravdy stalo?

Nevěděla jsem.

Daemon také nevypadal, že by to věděl, ale souhlasil. „Samozřejmě.“

Také jsem chtěla odejít ze školy.

Zejména proto, že všichni hovořili o Carisse a o jejím hledání.

Lidé měli velké naděje, že se najde, protože bylo nemožné, že skončí jako Simon.

Vina a hněv ve mně bojovaly a během celého dne jsem byla nakloněna k oběma stranám. Sedění ve třídě se zdálo zbytečné, když tolik věcí viselo na vlásku.

Tyhle lidi-tyhle děti-neměli ani ponětí, co se kolem nich dělo.

Oni žili v téhle blažené bublině nevědomosti a ani zmizení ji nepraskly.

Zmizení probodli jenom drobné otvory a já čekala, kdy konečně bouchne.

Na obědě jsme poprvé všichni seděli spolu.

Blake se také připojil.

Můj nedostatek chuti k jídlu neměl nic společného s tajemným jídlem, které zabíralo můj talíř.

„Lidi, jedete na tu pátrací akci?“ zeptal se Andrew.

Přikývla jsem. „Ale stále budeme potom dělat tu naší vlastní věc.“

Blake se zamračil. „Skutečně si myslím, že byste měli počkat.“

„Proč?“ zeptala jsem se než Daemon mohl urvat hlavu z jeho ramen.

„Je třeba pracovat na budování odolnosti, ne na nočním rande.“

Naproti němu, Ash přikývla v souhlasu. „To není to, co je právě teď důležité.“

Daemon se na něj podíval. „Sklapni.“

Červenajíc se, Blake se naklonil přes stůl. „My potřebujeme každý den, který můžeme dostat, pokud máme nějaké naděje udělat to, co nejdřív.“

Sval v Daemonově čelisti se pohnul. „Jeden den nic nezmění. Vy lidi můžete stále nacvičovat nebo ne. Je mi to jedno.“

Blake začal protestovat, ale Dawson mu skočil do řeči. „Nech je jít. Potřebují to. Budeme v pohodě.“

Zdvihla jsem svou vidličku a cítila jsem, jak mi hoří tváře.

Všichni si mysleli, že se potřebuji dostat pryč, vzít si nějaký čas a já nechtěla, aby mě litovali nebo se o mě báli.

Ale dnes nebyla randící noc.

To, co jsme já a Daemon museli udělat, bylo stejně složité, jako hrát si s onyxem.

Jako by vycítil mé temné myšlenky, zavrtěl se vedle mě a jeho ruka pod stolem našla mou.

Stiskl mi ji a z nějakého důvodu se mi chtělo brečet.

Měnila jsem se na takového slabocha a všechno byla jeho chyba.

Možná jsem o něm včera snila, protože ráno byl pryč a polštář vedle mě nebyl cítit tou vůní, kterou jsem mohla cítit všude.

Ale líbilo se mi přemýšlet o tom, jako o skutečnosti.

Že jsem nesnila o tom, jak mě drží blízko, jeho teplé ruce na mých bocích nebo jeho rty putující dolů mým krkem.

Když jsem si to představila…

Ach jo, mé sny byli realističtější.

Nemohla jsem se ho zeptat, protože by to bylo příliš trapné, nemluvě o Daemonově egu, které nepotřebovalo být zdvižené znalostí, že jsem o něm snila.

Přemýšlejíc o jeho reakci, která by přinesla spoustu samolibosti ke stolu, jsem se trochu zazubila.

Daemon to zahlédl a moje srdce vynechalo úder, protože jeho srdce se rozbušilo jako první.

Někdy celé to bizarní mimozemské spojení mělo výhody.

Jako by mi to řeklo, že jsem zapůsobila na Daemona stejně, jako on zapůsobil na mě a ve dnech, jako je tenhle, jsem potřebovala cokoliv, jako bylo, že si „vybral mě“.