Opal - 26. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Hrajíc v úterý nemocnou, jsem zůstala doma a vegetovala na gauči. Nemohla jsem jít do školy. Vidět Lesu a vědět, že její nejlepší kamarádka byla mrtvá a předstírat, že vůbec nic nevím, to jsem ještě nemohla udělat. Pokaždé jsem viděla Carissinu tvář. Byli tam dvě verze: Před minulou nocí a potom. Když jsem ji viděla a její funky brýle v mých vzpomínkách, bolel mě hrudník, a když jsem viděla ty její obrovské prázdné oči, chtělo se mi znovu plakat.

A já to udělala. Máma to neodstrčila. Po prvé, jen zřídka jsem chodila za školu. Za druhé jsem vypadala mizerně. Být nemocná nebyl skok od pravdy. Máma strávila větší část rána rozmazlováním mě a já se vyhřívala, potřebujíc víc mámy, než ona kdy mohla vědět. Poté, co odešla nahoru se trochu prospat, se nečekaně objevil Daemon. Měl černou kšiltovku, stáhnutou nízko, vešel a zavřel za sebou dveře.

„Co tady děláš?“ Byla jen jedna odpoledne.

Vzal mě za ruku, táhl mě do obýváku. „Pěkné pyžamo.“

Ignorovala jsem to. „Neměl bys být ve škole?“

„Neměla bys být teď sama.“ Otočil si čepici.

„Jsem v pořádku.“

Daemon po mě střelil vědoucí pohled. Je pravda, že jsem byla ráda, že tu byl, protože jsem potřebovala někoho, kdo doopravdy věděl, o co se jedná. Celý den jsem byla roztrhaná na kousky, chycená ve vině a zmatku, mučil mě smutek, který jsem ani nechápala.

Beze slova, mě táhl k pohovce, natáhl se a strčil mě proti jeho boku. Jeho těžká paže okolo mého pasu, měla uklidňující váhu. Udržujíc naše hlasy nízko, jsme mluvili o normálních věcech-bezpečné věci, které neřezaly jeho nebo mě. Po chvíli jsem se v jeho náručí otočila, takže se naše nosy o sebe třely. Nelíbali jsme se. Mezi námi se nedělo nic rošťáckého. Drželi jsme se navzájem, a to bylo víc intimní, než cokoliv jiného, co bychom dělali. Daemonova přítomnost mě uvolňovala. V určitém okamžiku jsme usnuli, naše dechy se míchaly. Moje máma musela v určitém okamžiku přijít dolů a vidět nás spolu na gauči, přesně tak, jak jsme byli, když jsem se vzbudila: Daemonova hlava na vrcholku mé, moje ruka sevřená kolem jeho košile. Byla to vůně kávy, co mě asi okolo páté vzbudila.

Neochotně jsem se vymanila z jeho objetí a rukama si uhladila vlasy. Máma stála ve dveřích, jednu nohu přes kotník, když se opřela o rám. Kouřící se šálek kávy v ruce. Měla na sobě Lucky Charm pyžamo

Ach, svatý Hudini. „Kde si to sehnala?“ Zeptala jsem se.

„Co?“ Napila se.

„Tohle… odporné pyžamo,“ řekla jsem.

Pokrčila rameny. „Mám ho ráda.“

„Je roztomilé,“ řekl Daemon, sundal si čepku a přejel si rukou přes jeho chaotické vlasy. Bouchla jsem ho loktem, a on se na mě drze usmál. „Omlouvám se, paní Schwarzová, nechtěl jsem usnout s –“

„To je v pořádku.“ Odmávla ho. „Katy se necítila dobře, a já jsem ráda, že jsi tu pro ni chtěl být, ale doufám, že nedostaneš to, co má.“

Úkosem se na mě podíval. „Doufám, že jsi mi nedala své bakterie.“

Naštvala jsem se. Pokud někdo šířil mimozemské bakterie, byl to Daemon. Mámin telefon se spustil, a ona ho vyhrabala z kapsy pyžama, cákala kávu na zem. Její tvář se rozzářila tak, jako vždycky, když ji volal Will. Srdce mi pokleslo, když se otočila a zamířila do kuchyně.

„Will,“ zašeptala jsem, a postavila se předtím, než jsem si to uvědomila.

Daemon byl hned za mnou.“Nevíš to určitě.“

„Vím. Je to v jejích očích-on dělá, že září.“ Chtěla jsem zvracet, jako vážně. Najednou jsem viděla mámu na podlaze pokoje, bez života, pryč jako Carissu. Panika rozkvetla a zapustila kořen. „Potřebuju jí říct, proč je jí Will tak blízko.“

„Říct jí, co?“ Zablokoval mě. „To, že je tady, aby byl blízko tobě? Že ji využil? Nemyslím si, že to zmírní všechny rány.“

Otevřela jsem pusu, ale on měl pravdu. Položil mi ruce na ramena. „Nevíme, jestli to byl Will, kdo volal nebo co se mu stalo. Podívej se na Carissu,“ řekl, snížil hlas. „Její mutace byla nestabilní. Netrvalo pro něj dlouho… udělat to, co udělal.“

„Pak to znamená, že se to udrželo.“ Nenutil mě, cítit se o něco lépe právě teď.

„Nebo to znamená, že to zmizelo.“ Zkusil to znovu. „Nemůžeme nic dělat, dokud nevíme, s čím máme co dočinění.“

Neklidně jsem přesunula svou váhu, sledujíc mámu přes jeho rameno. Stres se ve mně postavil jako sedmi-tunový míč, který spočinul na mých bedrech. Bylo tady toho tolik, s čím se zabývat.

„Jedno po druhém,“ řekl Daemon, jako by mi četl myšlenky. „Budeme se zabývat věcmi jedno po druhém. To je všechno, co můžeme udělat.“

Přikývla jsem, zhluboka jsem se nadechla, a spěchala ke dveřím.

„Tvoje pyžamo se mi líbí víc,“ řekl, a já se otočila. Daemon se na mě usmíval, jedním z těch pokřivených smíchů. Moje pyžamo nebylo o nic lepší, než mámino. Mělo na sobě snad tisíc růžových a fialových puntíků. „Buď zticha,“ řekla jsem.

Daemon se vrátil k pohovce. „Budu čekat.“

Šla jsem do kuchyně, stejně jako máma vypla telefon, její rysy byly sevřené, hmotnost na mých bedrech se zvětšila. „Co se děje?“

Zamrkala a přinutila se k úsměvu. „Ale nic, zlato.“

Popadla jsem ručník a utřela rozsypaný cukr. „Nevypadá to jako nic.“ Ve skutečnosti to vypadalo jako hodně něčeho. Máma se zašklebila. „Byl to Will. Je pořád na západě. Myslí si, že klesl s nějakým cestováním. Chce tam zůstat, dokud se nebude cítit líp.“

Ztuhla jsem. Lhář, chtěla jsem křičet.

Vylila svou kávu a vypláchla šálek. „Nechtěla jsem ti to říct zlato, protože jsem ti nechtěla vrátit špatné vzpomínky, ale Will… no byl jednou nemocný jako tvůj otec.“

Moje pusa byla otevřená.

Spletla si moje překvapení, a řekla: „Já vím. Vypadá to kosmicky nespravedlivě, že? Ale Will to měl mírnější. Jeho rakovina byla úplně vyléčitelná.“

Neměla jsem co říct. Nic. Will jí řekl, že byl nemocný.

„Ale samozřejmě, mám strach.“ Položila šálek do myčky, ale nezavřela dvířka úplně. Zavřela jsem je ze zvyku. „Zbytečné starosti kvůli něčemu takovému, já vím.“ Zastavila se přede mnou, položila mi ruku a čelo. „Nejsi cítit teple. Cítíš se líp?“

Uhodila do mě změna konverzace. „Jo, cítím se dobře.“

„Dobře.“ Máma se usmála, ale nebylo to nucené. „Neboj se o Willa, zlato. Bude v pořádku a vrátí se zpátky dříve, než to budeme vědět. Všechno bude v pořádku.“

Srdce mi zakoplo. „Mami?“

„Ano?“

Přišla jsem tak blízko, abych jí všechno řekla, ale ztuhla jsem. Daemon měl pravdu. Co bych řekla? Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem si jistá… že Will bude v pořádku.“

Rychle se sklonila, políbila mě na tvář. „Byl by šťastný, že se o něho zajímáš.“ Hysterický smích se mi vplížil do krku. Jsem si jistá, že by byl.

Později v ten den, potom co máma odešla do práce, jsem stála u jezera, a zírala na hromadu třpytivého onyxu. Matthew a Daemon nic moc neřekli, když jsme přijeli, a dokonce i Blake byl abnormálně klidný. Všichni věděli, co se minulou noc s Carissou stalo. Daemon mluvil s Blakem dříve během dne, celý rozhovor zapadl mezi ně, bez vržených pěstí, a já to prošvihla. Blake asi nikdy nebyl svědkem nestabilního hybrida na vlastní oči. Jen o nich slyšel. Ale Dawson byl. Viděl lidi, kteří byli před něj postaveni, byli normální před mutací a pak o pár dní později vybuchli. Prudké výbuchy byli těsně předtím běžné, než šli do sebedestrukčního režimu. Všichni z nich dostali sérum, které bylo dáno i mě. Bez něj, podle Blakea, se mutace mohla udržet, ale jen ve vzácných případech a ve většině případů vybledla. Kvůli tomu jsem dorazila k jezeru, Dawson stál skoro na mé straně, zatímco Daemon a Matthew zacházeli s onyxem opatrně.

„Musel jsem to udělat jenom jednou,“ řekl Dawson tiše, zaměřil se na zataženou oblohu.

„Udělat co?“

„Dívat se na takovou smrt hybridů.“ Zhluboka se nadechl, zamrkal. „Ten chlap se prostě zbláznil, a nikdo ho nemohl zastavit. Sejmul jednoho z důstojníků a pak tam byl záblesk světla. Nějaké samovznícení, protože když světlo vybledlo, byl pryč. Nic nezbylo. Stalo se to tak rychle, že nic nemohl cítit.“

Vzpomněla jsem si jak se Carissa třásla, a já věděla, že to musela cítit. S pocitem nevolnosti, jsem se zaměřila na Daemona. Onyx byl v díře, a on si před to klekl, mluvil tiše k Matthewovi. Byla jsem ráda, že tam nebyl zbytek skupiny.

„Lidi, které k tobě přinesli, věděli, proč tam jsou?“ zeptala jsem se.

„Někteří ano, stejně jako by se na to upsali. Jiní byli pod sedativy. Neměli ponětí. Myslím, že to byli bezdomovci.“

To bylo odporné. Nemohla jsem zůstat v klidu, tak jsem zamířila k břehu jezera. Voda, už nebyla zmrzlá, ale byla nehybná a klidná. Zcela v rozporu s tím, jak jsem se uvnitř cítila. Dawson mě následoval. „Carissa byla dobrý člověk. Nezasloužila si to. Víme vůbec, proč si ji vybrali?“

Zavrtěla jsem hlavou. Strávila jsem velkou část dně přemýšlením o všem. I když Carissa věděla o Luxenech, a jedním byla uzdravená, byl do toho zapojený Daedalus. Věděla jsem to. Ale jak a proč, bylo tajemství. Stejně jako byl ten kámen, co jsem jí viděla kolem zápěstí.

„Viděl jsi tam někdy něco na hybridech? Jako divný černý kámen, který vypadal, jako by byl uvnitř něj plamen?“

Jeho obočí se spojilo. „Žádný z mých, co jsem dělal kromě Beth. Neměli na sobě nic takového. Nikdy jsem to na ostatních neviděl.“

Hrozné… bylo to prostě hrozné. Silně jsem polkla, ale hrdlo bylo sevřené. Lehký vánek pohnul jezerem, a vlny se čeřily z jednoho břehu na druhý. Stejně jako nárazová vlna…

„Lidi?“ Zavolal Daemon, a my se obrátili. „Jste připravení?“

Byli jsme připraveni vstoupit do domu bolesti? Ehm, ne. Ale šli jsme k nim. Daemon stál, držel kruhový kus onyxu v jeho ruce v rukavici.

Otočil se k Blakeovi. „Tohle je tvoje šou.“

Blake se zhluboka nadechl a přikývl. „Myslím, že první věc, kterou je třeba vyzkoušet, je, jestli jsem proti onyxu odolný. Jestli jsem, pak nám to dává výchozí bod ne? Aspoň víme, že si můžeme odolnost vybudovat.“

Naproti němu, Daemon pohlédl na onyx, který držel, a pokrčil rameny. Bez předmluvy, vystřelil vpřed, položil onyx proti Blakeovi tváři. Čelist mi spadla na zem. Matthew ustoupil. „Bože.“

Vedle mě se Dawson zasmál pod vousy. Ale nic se za několik okamžiků nestalo. Konečně, Blake srazil onyx pryč, jeho nosní dírky se rozšířily. „Co to sakra bylo?“

Zklamaný, hodil Daemon kámen na hromadu. „No, zřejmě si proti onyxu odolný, a já jsem doufal, že ne.“

Přitiskla jsem si ruku na pusu, potlačila smích. Byl to takový kretén, a já jsem ho milovala. Blake zíral. „Co kdybych proti tomu odolný nebyl? Panebože, chtěl jsem se na to tak trochu připravit sám.“

„Já vím.“ Daemon se usmál.

Matthew zavrtěl hlavou. „Dobře, zpátky na zem, kluci. Jak navrhuješ to udělat?“

Procházejíc se k hromadě onyxu, Blake jeden zvedl. Teď došlo k nepatrné vlnce neklidu, ale on se držel. „Navrhuji, aby šel Daemon první. Budu to držet na tvé kůži, dokud nespadneš. Ne déle.“

„Ach, drahý Pane,“ zamumlala jsem.

Daemon si sundal rukavice a natáhl ruce. „Přines to.“

Nebyla tam ani chvíle zaváhání. Blake postoupil dopředu a přitiskl onyx proti Daemonově dlani. Okamžitě, se jeho tvář zkřivila a zdálo se, že se snaží o krok ustoupit, ale onyx ho držel na místě. Jeho paže se začala třást a třes cestoval přes jeho tělo.

Dawson a já jsme vykročili vpřed. Ani jeden z nás tomu nemohl pomoct. Stojíc tam, jsme sledovali bolest, která ztrhala jeho krásnou tvář, ale bylo toho moc. Projela mnou panika. Ale pak se Blake odtáhl a Daemon klesl na kolena a udeřil rukama o zem před ním. „Sakra…“

Spěchala jsem dopředu, dotkla se, jeho rameno. „Jsi v pořádku?“

„Je v pohodě,“ řekl Blake, položil onyx na zem. Jeho pravá ruka se třásla, když se naše oči setkaly.

„Začalo to hořet. Musí tam být stanovený limit k mé odolnosti…“

Daemon stál nejistě, a já jsem ho následovala. „Jsem v pořádku.“ Pak řekl svému bratrovi, který civěl na Blakea, jako by ho chtěl vyhodit z okna. „Jsem v pohodě, Dawsone.“

„Jak můžeme vědět, že to bude fungovat?“ Požadoval Matthew. „Dotýkat se onyxu, je úplně jiná věc, než být jím celý postříkaný.“

„Prošel jsem těmi dveřmi a nic se nestalo. A není to tak, že by na moji tvář předtím stříkali onyx. To musí být ono.“

Pamatovala jsem si, jak říkal, že všechno, čeho se dotknul, bylo obalené v lesklém šperku.

„Dobře. Pojďme na to.“

Daemon otevřel pusu, ale já ho přerušila pohledem. Neměl v úmyslu mi to rozmluvit.

Popadajíc rukavici, teď Blake držel onyx jinak. Nepřišel ke mně ale k Matthewovi. To samé se stalo se starším Luxenem. Byl na kolenou, lapajíc po vzduchu, a pak přišla řada na Dawsona. Jemu to trvalo trochu déle, což dávalo smysl. Byl vystavený spreji jako já a byl mučen tou věcí. Ale po deseti sekundách, šel dolů a jeho bratr povraždil anglický jazyk. Pak přišla řada na mě. Srovnala jsem ramena a přikývla. Byla jsem na to připravená, nebo ne? To sakra ne. Kdo jsem, že si dělám srandu? To bude bolet.

Blake sebou trhl a vykročil dopředu, ale Daemon ho zastavil. Pomocí rukavice si od něj vzal onyx a postavil se přede mě.

„Ne,“ řekla jsem. „Nechci, abys to udělal ty.“

Pevně rozhodnutá čelist mě rozzuřila. „Nenechám ho to udělat.“

„Tak ať to udělá někdo jiný.“ Nebyl žádný způsob, jak by on mohl být ten, kdo na mě položí onyx. „Prosím.“ Daemon zavrtěl hlavou, a já ho chtěla praštit. „To není fér.“

„Buď já, nebo nikdo.“

A pak jsem to pochopila. Snažil se dosáhnout jeho cesty. Nadechnula jsem se, a setkala jsem se s ním zpříma. „Udělej to.“

Překvapení zablikalo v jeho láhvově zelených očích a pak je prohloubil hněv. „Nesnáším to,“ řekl, dost hlasitě, abych to slyšela jenom já.

„Já taky.“ Úzkost vystoupila mým krkem. „Prostě to udělej.“

Nepodíval se pryč, ale můžu říct, že chtěl. Jakákoliv bolest, kterou jsem znala, kterou jsem cítila, byla symbiotická. Mohl to cítit-ne fyzicky, ale úzkost cestovala přes něj, jako kdyby to byla jeho vlastní. Bylo to to samé, jako když byl Daemon v bolestech.

Zavřela jsem oči, myslíc si, že by mu to mohlo pomoct. Zdálo se, že to pomohlo, protože možná o deset sekund později, jsem cítila chlad onyxu proti mé ruce a drsnost jeho rukavice. Nic se nestane okamžitě, ale tohle jo.

Rychle rostoucí hoření cestovalo po mé ruce a pak vystřelilo do paže. Tisíc malých jehliček bolesti, vyzařovalo přes moje tělo. Kousla jsem se do rtu, dusila svůj výkřik. Netrvalo dlouho, a já jako předtím dopadla na zem, polykala vzduch, jak jsem čekala na popáleniny, aby to zmírnily.

Tělo se mi otřásalo. „V pořádku… Dobře… Není to tak zlé.“

„Blbost,“ řekl Daemon, tahal mě na nohy. „Kat –“

Uvolnila jsem se, přičemž jsem se zhluboka nadechla. „Opravdu jsem v pořádku. Musíme jít dál.“

Daemon vypadal, jako by si mě chtěl přehodit přes rameno a utéct jako jeskynní muž, ale my jsme se posunuly. Znovu a znovu, se každý z nás dotkl onyxu, drželi se dokud, naše těla přestali spolupracovat. Nikdo z nás nestoupnul v čase, ale teprve jsme začali.

„Je to jako dostat zásah paralyzérem,“ řekl Matthew a hodil list překližky přes onyx, a pak na desku položil dva těžké kameny.

Bylo pozdě, a všichni byli nervózní, dokonce i Blake. „Ne, že bych byl někdy napadený, ale umím si představit, jak je to cítit.“

Přemýšlela jsem, jestli z toho budou nějaké dlouhodobé účinky. Stejně jako nepořádek srdečního rytmu nebo post-traumatický stres. Jediná dobrá věc, která z toho vzešla, byla, že mezi neuvěřitelnou bolestí a pozorováním jiných lidí, kteří jí podléhají, jsem opravdu nebyla schopná na nic jiného myslet.

Jak jsme skončily a začali kulhat zpátky k domu, Blake zpomalil, až byl vedle mě. „Je mi to líto,“ řekl. Neřekla jsem nic. Strčil si ruce do džínsů. „Měl jsem Carissu rád. Přál bych si…“

„Kdyby byli přání ryby, všichni bychom házeli sítě že? Není to to, co říkají?“ Hořkost naostřila můj tón.

„Jo, je to to, co říkají.“ Odmlčel se. „Věci ve škole jsou šílené.“

„Proč tě to zajímá? Až dostaneš Chrise, odejdeš. Budeš prostě jedno z těch dětí, které zmizeli do vzduchu.“

Zastavil se, hlavu nakloněnou na stranu. „Chtěl bych zůstat, kdybych mohl. Ačkoli nemůžu.“

Zamračila jsem se a podívala se dopředu. Daemon zpomalil, bezpochyby dělal jeho nejlepší-neklást mezi mě a Blakea fyzicky větší vzdálenost. Na vteřinu jsem uvažovala, jestli Blake žádá o ukamenování. Musel to vědět, když pracoval pro Daedalus. Stále to dělá. Ale bylo to moc vychytralé. Blake prohlašoval, že bude dělat dvojitého agenta. Klíčové slovo: Prohlašoval.

Obtočila jsem si ruce kolem pasu. Nad hlavou, větve praskaly proti sobě jako nízký stabilní buben.

„Chtěl bych zůstat,“ řekl znovu, položil mi ruku na rameno. „Já –“

Daemon tu v okamžiku byl, odpáčil Blakovi prsty z mého ramena. „Nedotýkej se jí.“

Blake zbledl, když odtáhl ruku a ustoupil. „Kámo, neudělal jsem toho přehnaně moc?“

Daemon vštípil sebe mezi mě a Blakea, a řekl: „Myslím, že jsme měli pochopení. Jsi tu, protože nemáme na výběr. Jsi stále naživu, protože Kat je lepší než já. Nejsi tady, abys ji utěšil. Chápeš?“

Blakeova čelist vyskočila. „Cokoliv. Uvidíme se později.“

Dívala jsem se na Blakea, jak minul Matthewa a Dawsona. „To bylo trochu přehnané.“

„Nemám rád, když se tě dotýká,“ zavrčel. Jeho oči začaly dělat tu zářící věc. „Nelíbí se mi, když je ve stejném časovém pásmu jako ty. Nevěřím mu.“

Zvýšila jsem se, a políbila Daemona na tvář. „Nikdo mu nevěří, ale nemůžeš ho ohrožovat každých pět sekund.“

„Ano, můžu.“

Zasmála jsem se, přistoupila jsem, a obalila jsem paže kolem jeho pasu. Pod moji tváří, jeho srdce stabilně bilo. Jeho ruce mi sklouzly dolů po zádech, když sklonil hlavu v blízkosti mé. „Chceš tohle opravdu dělat víc dní?“ zeptal se. „Nekonečný úsek dnů, naplněných bolestí?“

Nebylo to na mém vrcholu úkolů. „Slouží to jako dobré rozptýlení, a já to právě teď potřebuju.“

Očekávala jsem, že se bude hádat, ale neudělal to. Místo toho, mě políbil na temeno. Stáli jsme takhle na chvíli. Když jsme se odtáhli od sebe, Dawson a Matthew byli pryč. Měsíční svit začal vykukovat přes větve. Drželi jsme se za ruce, šli jsme zpátky do našich domovů, a on šel do svého uklidit.

Můj dům byl temný a tichý, a když jsem stála u paty schodiště, snažila jsem se dýchat. Nemohla jsem mít strach z mé ložnice. To bylo prostě hloupé. Položila jsem ruku na zábradlí a udělala jeden krok. Svaly se mi uzamkly. Byla to jen ložnice. Nemohla jsem na gauči spát navždy a nemohla jsem běžet dovnitř a ven z ložnice, jako by mě honil Arum.

Každý krok byl boj, když byla moje přirozená reakce otočit se a spustit se v opačném směru, pokračovala jsem, dokud jsem nestála u dveří, ruce sepjaté pod bradou. Daemon a Dee všechno uklidili, jak říkali. Moje postel byla ustlaná. Oblečení bylo pryč a papíry byli naskládané na stole. Můj zničený laptop byl pryč. A byl tu malý kruhový koberec přes místo, kde stála Carissa. Byl tlumený, měkký a hnědý. Daemon věděl, že jsem nebyla na honosné barvy, ne jako Dee. Kromě toho, vypadala místnost normálně. Zadržovala jsem dech, přinutila se jít dovnitř, pohybovala se kolem, zvedla knihy, dala je zpátky do pořadí, ve kterém jsem je měla, udržovala mou mysl prázdnou. O něco později, jsem se převlíkla do starého trička a vysokých ponožek po kolena, pak jsem se zakopala pod přikrývku a převalila se na bok. Za mým oknem v ložnici, byly rozptýlené hvězdy po tmavě modrém nebi. Jedna spadla, zanechávající krátký proud světla, jak dopadla na zem. Zkroutila jsem prsty kolem přikrývky, a přemýšlela, jestli to byla hvězda, nebo něco jiného. Všichni Luxeni tu byli, nebo ne? Donutila jsem se zavřít oči, zaměřila se na zítřek. Po škole, Daemon a já zamíříme do Martinsburgu, ve snaze najít Luca. Skupina si myslela, že bychom se mohli dostat ven přes noc. Doufejme, že po naší návštěvě, budeme vědět o něco víc o tom, co se stalo Carisse. V noci jsem spala neklidně. Muselo to být už pozdě, když jsem cítila, jak se vedle mě uložil Daemon, jeho ruka pevně kolem mého pasu. V polospánku jsem se rozhodla být víc opatrná. Kdyby nás máma nachytala spolu v posteli znovu, bylo by to ošklivé. Ale já jsem v jeho náručí byla spokojená, a uvelebila se zpátky proti němu, ukolébala se ke spánku jeho teplým dechem na zadní straně mého krku.

„Miluju tě.“ Myslím, že jsem řekla. Mohl to být sen, ale jeho paže se napjaly a nohou klouzal kolem mojí. Možná to byl jenom sen, protože tu byla k tomu neskutečná kvalita. I kdyby byl, stačilo to.