Opal - 21. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Srdce mi poskočilo do krku. Když se mi podařilo zvednout hlavu, čekala jsem, že uvidím flotilu DOD důstojníků, kteří se na nás sbíhají. Neviděla jsem nic.

„O čem to mluvíš?“ Zeptala jsem se tichým hlasem. „Nevidím –“

„Ticho.“

Naštvala jsem se, ale zůstala zticha. Po několika sekundách, jsem byla přesvědčená, že jen získal levné vzrušení nebo tak něco. „Jestli ode mě nedáš ruce pryč, chystám se ti opravdu ublížit –“

A pak jsem viděla, o čem mluvil. Podél domu se plížil muž v černém obleku. Něco z jeho vzhledu mi přišlo povědomé, a pak jsem si vzpomněla, kde jsem ho viděla. Byl s Nancy Husher v ten den, kdy se ukázalo DOD, zatímco Daemon a já jsme byli v oblasti, kde jsme bojovali s Baruckem. Důstojník Lane. Pak jsem viděla jeho expedici, zaparkovanou o kus dál na ulici.

Silně jsem polkla. „Co tady dělá?“

„Nevím.“ Blakeův dech byl na mé tváři teplý, a já jsem zaťala zuby. „Ale očividně něco hledá.“

O sekundu nebo tak později, mé oči zachytili pohyb v Daemonově domě. Přední dveře se otevřely, a Daemon vyšel ven. Zmizel z verandy a objevil se na mé příjezdové cestě jen pár metrů od důstojníka Lanea. Ale on se přemístil tak rychle, že nemohl byt sledovaný.

„Je tu něco, s čím ti můžu pomoct, Lane?“ Jeho hlas se nesl dokonce i přes vzdálenost, a byl bez emocí.

Překvapený jeho náhlým zjevením, Lane o krok ustoupil a přitiskl si ruku na hrudník. „Daemone, Bože, já nesnáším, když to děláš.“

Daemon se neusmál a cokoliv, co důstojník viděl v Daemonových očích, ho dostalo přímo k jádru věci. „Vyšetřuji.“

„Dobře.“

Lane si sáhl do náprsní kapsy obleku, vytáhl malý notebook, a otevřel ho. Jeho sako se zaseklo o jeho pouzdro na pistoli. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo schválně nebo ne.

„Důstojník Brian Vaughn se od Silvestra pohřešuje. Dělám kontrolu všech možných vodítek.“

„Sakra,“ zamumlala jsem.

Daemon si založil ruce. „Proč bych měl vědět, co se s ním stalo nebo se vůbec starat?“

„Kdy jsi ho naposled viděl?“

„Neviděl jsem ho od toho dne, kdy jste se ukázali, abyste provedli kontrolu-a všichni jste chtěli jíst v tom nechutném čínském bufetu,“ Daemon odpověděl, jeho hlas byl tak přesvědčivý, že jsem mu téměř věřila. „Pořád jsem se z toho nevzpamatoval.“

Lane se neochotně usmál. „Jo, to jídlo bylo hrozné.“ Něco načmáral do svého notebooku, a pak ho vsunul zpátky do kapsy. „Takže si Vaughna neviděl vůbec?“

„Ne,“ řekl.

Lane přikývl. „Vím, že vy dva jste nebyli velcí fanoušci navzájem. Nemyslel jsem si, že by dělal nějaké neoprávněné návštěvy, ale v tomto bodě musím zkontrolovat všechny možnosti.“

„Pochopitelně,“ Daemonův pohled přistál na stromech, kde jsme se skrývali. „Proč kontrolujete dům souseda?“

„Zkontroloval jsem všechny domy,“ odpověděl. „Pořád se kamarádíš s tou dívkou, se kterou jsme tě viděli?“

Ach, ne. Daemon nic neřekl, ale i ze své polohy na břiše jsem mohla vidět, jak na důstojníka zúžil oči.

Lane se zasmál. „Daemone, kdy se vůbec uvolníš?“ Poplácal ho po rameni a zamířil kolem něj. „Nestarám se o to… s kým trávíš čas. Jen dělám svou práci.“

Daemon následoval důstojníkovi pohyby, otočil se k němu. „Takže kdybych se rozhodl randit výhradně s lidmi a usadit se s jedním, nenahlásil bys mě?“

„Tak dlouho, jak nevidím nepopiratelný důkaz, se nestarám. Je to jen práce s dobrým odchodem do důchodu, a já doufám, že se do toho bodu dostanu.“ Začal jít k jeho autu, ale zastavil se a podíval se na Daemona. „Je rozdíl mezi důkazy a mými instinkty. Například, mé instinkty mi řekli, že tvůj bratr byl ve vážném vztahu s člověkem, se kterým zmizel, ale nejsou žádné důkazy.“

A samozřejmě jsme věděli, jak se DOD dozvědělo o Beth a Dawsonovi: Will. Ale tenhle chlápek, naznačoval, že o Dawsonovi nic neví?

Daemon se opřel o SUV Lanea. „Viděl jsi tělo mého bratra, když ho našli?“

Následoval napjatý okamžik, a Lane sklonil bradu. „Nebyl jsem tam, když řekli, že našli jeho tělo spolu s dívčím. Jen jsem řekl, co se stalo. Jsem jen důstojník.“ Zvedl hlavu. „A já bych neřekl něco odlišného. Jsem nic ve velkém schématu věcí, ale nejsem slepý.“

Zadržela jsem dech. Cítila jsem, že Blake dělá to samé.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Daemon.

Lane se pevně usmál. „Vím, kdo je ve tvém domě, Daemone. Vím, že jsem lhal-hodně z nás lhalo a nemají tušení, o co vlastně jde. Jen máme práce. Děláme je a držíme hlavy dole.“

Daemon přikývl. „A ty držíš hlavu dole?“

„Bylo mi řečeno, abych zkontroloval Vaugnovi možné pobyty a o tom to je.“ Posunul se ke dveřím auta, a Daemon od něj ustoupil. „Vím, že to nic neřeší, pokud bych to řekl. Opravdu chci penzijní plán.“ Vlezl dovnitř, zavřel dveře. „Opatruj se.“

Daemon ustoupil. „Uvidíme se, Lane.“

Pneumatiky se točili a vykopli štěrk, když se expedice vrátila zpátky na silnici, nafukujíc výfukové plyny.

Co se to sakra právě stalo? Nebo ještě lépe, proč byl nade mnou stále Blake?

Vrhla jsem loket dozadu, který se spojil s jeho žaludkem, a následovalo zavrčení. „Slez ze mě.“

Převalil se na nohy, oči mu zářily. „Líbí se ti ubližovat.“

Vyškrábala jsem se nahoru, nápadně. „Potřebuješ se odsud dostat. Právě teď, nepotřebujeme řešit i tebe.“

„Dobrý postřeh.“ Ustoupil, jeho úsměv zbledl. „Uvidíme se později večer.“

„To je jedno,“ zamumlala jsem, otočila se zpátky k místu, kde Daemon kráčel po příjezdové cestě. Vyběhla jsem z lesa a zastavila se při jeho boku. „Je všechno v pořádku?“

Daemon přikývl. „Slyšela jsi něco z toho?“

„Jo, zamířila jsem zpátky, když jsem ho viděla.“ Myslela jsem, že je dobrá věc, když Daemon nebude vědět o Blakeovi, než všichni zaútočíme na Mount Weather. „Věříš mu?“

„Nevím.“ Hodil mi ruku přes ramena, nasměroval mě k jeho domu. „Lane byl vždycky slušný člověk, ale moc dobře mi to nesedí.“

Obtočila jsem mu ruku kolem pasu a opřela se o něj. „Která část?“

„Tohle všechno-celá tahle situace,“ řekl, posadil se na vrchní schod. Přitáhl si mě do klína, držel své ruce kolem mě. „Pravda je, že DOD-i Lane-ví zatraceně dobře, že je Dawson zpátky, a že si uvědomili, že jsme lhali. A nic nedělají.“ Zavřel oči, když jsem přitiskla svou tvář k jeho. „A co budeme dělat dneska večer-to může fungovat, ale je to tak šílené. Část mě, se ptá, jestli vědí, kam jdeme.“

Hladila jsem palcem jeho bradu, políbila ho na tvář a přála, aby tu bylo něco, co bych mohla udělat. „Myslíš, že jdeme do pasti?“

„Myslím, že jsme byli v pasti celou dobu a jen jsme čekali na to, až se na jaře uzavře.“ Chytil mou špinavou ruku do své a držel ji.

Dech se otřásl skrze mě. „A my to budeme dělat nadále?“

Rozhodné ztuhnutí jeho ramen byla dostatečná odpověď. „Nemusíš.“

„Ani ty,“ uvažovala jsem tiše. „Ale my oba budeme.“

Daemon zaklonil hlavu, setkal se s mýma očima. „To jsme my.“

Tohle jsme nedělali, protože jsme měli přání smrti, nebo že jsme byli hloupí, ale protože byli v sázce dva životy, pravděpodobně i mnohem víc, které byly stejně vzácné jako ty naše.

Možná, že celá tahle snaha byla obětní, ale pokud bychom do toho nešli, ztratili bychom Beth, Chrise a Dawsona. Blake byl přijatelná ztráta.

Pramínek paniky mi obsadil hrudník.

Bála jsem se-byla jsem vyděšená z mé mysli.

Kdo by nebyl?

Ale já nás do tohoto bodu dostala, a teď to bylo větší než já, větší než můj strach.

Nejistě jsem se nadechla, klesla jsem hlavou a políbila ho na rty. „Myslím, že strávím nějaký čas s mámou, než odejdeme.“ Můj krk byl přeplněný. „Měla by se brzy vzbudit.“

Políbil mě zpátky, jeho rty zůstávaly.

Dotek byl součástí touhy, s nádechem zoufalství a přijetí.

Pokud dnes půjde všechno špatně, pro nás nebyl dostatek času.

Vlastně, už možná nikdy nebude dost času.

Nakonec řekl hrubým, surovým hlasem: „To je dobrý nápad, Kotě.“

Když přišel čas, shromáždit se u Daemonova SUV a spustit jízdu k Blue Ridge Mountains, byla napjatá nálada. A pro jednou to nemělo nic společné s Blakeovou přítomností.

Byli tam výbuchy smíchu a kleteb, ale všichni byli na špendlících a jehlách. Ash se, dostala na sedadlo spolujezdce Matthewova auta. A byla vyšnořená celá v černém. Černé punčochy, černé tenisky, a přiléhavý černý rolák. Vypadala jako nindža.

Vedle ní, byla Dee v růžové. Dee, asi dostala poznámku o zůstání v autě.

Pokud Ash, plánovala splynout se sedadly, nebyla jsem si jistá, proč byla oblečená tímto způsobem. Jinak než fakt, že vypadala šíleně sexy.

Na druhou stranu, já jsem na sobě měla tmavou teplákovou soupravu a černé, termo triko, už ne padnoucí Dameonovi. Muselo to být z jeho předpubertálních let, protože teď mu to neprošlo ani přes hlavu, a já vypadala, jako bych šla do posilovny.

Vedle Ash jsem byla totální selhání, ale Daemon řekl něco o tom, že nosím jeho oblečení, a to poslalo krev do každé části mého těla, a já jsem se nestarala, jestli jsem vedle ní vypadala jako hrbáč.

Dawson a Blake jeli s námi, zbytek s Matthewem. Jak jsme vyjeli z příjezdové cesty, oči jsem měla přilepené k mému domu, dokud nezmizel z dohledu. Pár hodin, které jsem strávila s mámou, byly skvělé… opravdu skvělé.

Prvních třicet minut, nebyla cesta tak špatná. Blake zůstal klidný, ale když začal mluvit, šlo to z kopce. Několikrát jsem si myslela, že Daemon zastaví auto a přiškrtí ho.

Nemyslím si, že by ho Dawson zastavil.

Dawson se posunul, hlava mu klesla do rukou. „Už jsi někdy přestal mluvit?“

„Když spím,“ odpověděl Blake.

„A když jsi mrtvý.“ Hodil Daemon zpátky. „Přestaneš mluvit, až budeš mrtvý.“

Blake stiskl rty. „Pointa přijata.“

„Dobře.“ Daemon se zaměřil na silnici. „Zkus na chvíli sklapnout.“

Schovala jsem úsměv, když jsem se otočila. „Co budeš dělat, až uvidíš Beth?“

Úžas se plazil přes Dawsonovy rysy, a on pomalu zavrtěl hlavou. „Ach, člověče, nevím. Dýchat. Konečně budu moct dýchat.“

Dojatá k slzám, jsem se na něj vodnatě usmála. „Jsem si jistá, že to bude cítit stejně.“ Alespoň jsem v to doufala. Naposled, co jsem viděla Beth, neměla v hlavě všechno v pořádku. Ale jestli o Dawsonovi něco vím, tak je to to, že by to zvládl, protože ji miloval. Měl takový druh lásky, jako moje máma s tátou. Koutkem oka jsem viděla, že se Daemonovi zvedly koutky úst. Něco se hluboko v mé hrudi zachvělo. Měkce jsem se nadechla, a zaměřila se na Blakea.

Levá polovina jeho hlavy byla proti oknu, když zíral do temné noci. „A co ty?“

Jeho pohled sklouzl na mě. Několik vteřin neodpovídal. „Opustíme to tu a zamíříme na západ. A první věc, co uděláme, bude surfování. Opravdu umí využívat hluboká moře.“

Otočila jsem se a zírala na mé ruce. Někdy bylo těžké nenávidět, bez cítění lítosti. A já jsem litovala jeho přítele. Dokonce jsem litovala Blakea. „To je… to je dobrý.“

Nikdo pak už nepromluvil, nálada byla pochmurná a se vzpomínkami těžká a pravděpodobně s tisícem otázek „co kdyby“ a tuctem scénářů, jak bude dnešek pro Dawsona a Blakea vypadat, ale když jsme procházeli přes Winchester, překročili řeku a viděli tmavší Blue Ridge vepředu, nálada se posunula.

Kluci byli napjatí, vyvrhovali spoustu testosteronu. Nervózní a připravená to udělat, jsem se podívala na čas. Dvacet minut do devíti.

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se Dawson.

„Máme čas.“

SUV kleslo na nižší rychlostní stupeň, když jsme jeli do kopce. Za námi, nás Matthew pečlivě sledoval. Věděl směr. Přístupová cesta byla pravděpodobně asi půl míle před hlavním vchodem. Daemon psal do jeho GPS, ale to pěkně chrlilo požadavky zpátky.

Mobil zazvonil a Blake vytáhl mobil. „Je to od Luca. Chce se ujistit, že jdeme přesně podle plánu.“

„Jdeme,“ odpověděl Daemon.

Jeho bratr vyskočil mezi přední sedadla. „Jsme si jistí?“

Daemon obrátil oči v sloup. „Jo. Jsem si jistý.“

„Jen se ptám,“ zabručel Dawson a sedl si zpátky.

Teď byl mezi sedadly Blake. „Dobře, Luc je připraven to udělat. Chtěl nám připomenout, že máme jen patnáct minut. Když se něco pokazí, můžeme se dostat ven a zkusit to později.“

„Nechci to zkoušet později,“ Dawson protestoval. „Jakmile se dostaneme dovnitř, musíme jít dál.“

Blake se zamračil. „Chci je ven dostat tak moc jako ty, člověče, ale máme omezený čas. To je všechno.“

„Držíme se plánu.“ Daemonův pohled se setkal s Dawsonovým ve zpětném zrcátku. „To je to, Dawsone. Neztratím tě znovu.“

„Tak jako tak, se nic nepokazí.“ Vložila jsem se do toho před tím, než se to obrátilo v královské dunění v autě. „Všechno půjde podle plánu.“

Zaměřila jsem se na silnici. Dálnice byla čtyřproudová, těžké stromy přeplnili silnice na jižních a severních pruzích. Byla to změť stínů. Neměla jsem tušené, jak mohl Daemon najít tuhle silnici, ale začal zpomalovat a přešel do levého pruhu.

Na hrudi se mi usadil tlak, když se obrátil na sotva viditelnou silnici. Nebyly tam značení-nic signalizující, že tam byla i cesta. Dvě světla nás sledovaly nahoru úzkou mýtinou, která byla víc špinavá a posypaná štěrkem, než chodník. Asi o dvě stě stop dál, pod bledým měsíčním světlem, stál napravo starý statek. Polovina střechy chyběla. Na předních a bočních stranám zahlcená plevelem.

„Děsivé,“ zamumlala jsem. „Vsadím se, kluci, že vaši duchové říkají, že na tomhle místě straší.“

Daemon se zasmál. „Říká se, že na každém místě straší. To je důvod, proč je mám rád.“

„To není pravda,“ řekl Dawson, když jsme zaparkovali a Matthew přijel vedle nás.

Obě auta utlumily světla a motory a bez jakéhokoliv dalšího zdroje světla, to tu bylo černé jako olej.

Můj žaludek sebou hodil. Pět minut do deváté. Teď nebylo cesty zpět.

Blakeův mobil se znovu spustil. „Jen se chce ujistit, že jsme připravení.“

„Bože, to je ale malý nepříjemný kluk,“ zamumlal Daemon, díval se, kde Matthew parkoval. „Jsme připraveni to udělat Andrew?“

On vyklouzl, mumlajíc něco Dee a jeho sestře. Pak se otočil, házejíc sebou a já bych přísahala, že to byl signál gangu. „Jsem pozorně připraven.“

„Panebože,“ zamumlal Blake.

„Držíme se plánu. V žádném případě se nikdo z nás –“ Daemon nařizoval svému bratrovi. „Neodchýlí od plánu. Dnes se každý vrátí domů.“

Bylo tam mumlání dohody. S mým tepem, běžícím do srdeční zástavy, jsem otevřela dveře.

Daemon mi položil ruku na rameno. „Drž se blízko u mě.“

Zdálo se, že moje hlasivky přestaly pracovat, takže jsem přikývla. Pak my čtyři, jsme byli venku z auta, dýchajíc v chladném horském vzduchu. Všechno bylo tmavé, jenom plátky svitu měsíce osvětlovaly příjezdovou cestu. Pravděpodobně bych mohla stát vedle medvěda a nevěděla bych o tom. Posunula jsem se kolem přední části auta a postavila se vedle Daemona. Někdo další se posunul vedle mě, a já si uvědomila, že je to Blake.

„Čas,“ řekl Daemon.

Byl tam rychlý záblesk světla z mobilu a Blake řekl. „Jedna minuta.“

Zhluboka a mělce jsem zalapala po dechu, ale zasekla jsem se. Cítila jsem můj srdeční tep v každé části mého těla.

Ze tmy, Daemon našel mou ruku a stiskl ji.

Dokážeme to, říkala jsem si. Dokážeme to. Uděláme to.

„Třicet sekund,“ řekl Blake.

Pracovala jsem na mé mantře, protože jsem si vzpomněla na čtení něčeho o pravidlech vesmíru, a věřila, že se něco stane. Bože, doufala jsem, že měli pravdu.

„Deset sekund.“

Daemon mě ještě jednou stiskl, a já si uvědomila, že mě nehodlá pustit. Mohla bych ho zpomalit, ale nebyl čas protestovat. Záchvěv projel mými pažemi. Cítila jsem Zdroj, jak rachotí a probouzí se. Moje váha se posunula dopředu a dozadu.

Vedle mě, Blake se naklonil. „Tři, dva, jdeme!“

Odstartovala jsem, nechala jsem Zdroj spěchat a rozšiřovat každou buňku světlem. Žádný z kluků nezářil, ale všichni jsme utíkali, prakticky letěli. Tenisky mi klouzaly přes silnici.

Vylezli jsme nahoru, drželi se strany silnice, aby se zabránilo proudům světla. V zadní části hlavy jsem si uvědomila, že držet s nimi krok, nebyl nikdy problém. Bylo vidět, kam jít.

Ale Daemonova ruka zůstala v mé a on mě netahal, spíš jako by mě vedl nocí, kolem děr, velikosti kráterů, po kroutící se horské silnici.

O sedmdesát pět sekund později, protože jsem to počítala, dvacet stop vysoký plot pod reflektory, nám vstoupil do výhledu. Zpomalili jsme, blížící se do úplného zastavení za posledními stromy. Nadechla jsem se, oči rozšířené. Červené a bílé znaky označovali plot jako elektrický. Za nimi byl otevřený prostor, délky fotbalového hřiště a pak masivní konstrukce.

„Čas?“ Zeptal se Daemon.

„Jedna minuta po deváté.“ Blake si rukou prohrábl jeho vlasy na ježka. „Dobře, mám jednu stráž u brány. Vidíte nějakou další?“

Čekali jsme další minutu, abychom zjistili, jestli někdo další hlídkoval, ale jak Luc řekl, byla výměna směny. Krytá byla pouze brána. Nemohli jsme déle čekat.

„Dejte mi chvilku,“ řekl Andrew, vzdalující se od stromů a plížící se směrem ke stráži, oblečené v černé.

Zrovna jsem se chtěla zeptat, co to sakra dělal, když jsem viděla, jak jeho ruka klesla a položil ji na zem. Modré jiskry létaly a strážce se k němu začal otáčet, ale nárůst elektřiny ho dosáhl. Silný třes vyběhl na tělo muže a on upustil zbraň. O sekundu později, ležel vedle ní. Kluci šli v čela a já je následovala, plížila se pohledem ke strážci. Jeho hrudník se hýbal a klesal, ale byl v bezvědomí.

„Neví, co ho zasáhlo.“ Usmál se Andrew, když si foukal na prsty. „Bude mimo asi dvacet minut nebo tak nějak.“

„Pěkný,“ řekl Dawson. „Já bych usmažil jeho mozek, kdybych se snažil.“

Oči se mi rozšířily. Daemon se pohyboval, blížíc se k bráně. Bílá klávesnice vypadala nenáročně, ale to byl první test. Mohli jsme jen doufat, že Luc dal kamery dolů, a dal nám správné kódy.

„IKARUS,“ řekl Blake tiše.

Přikyvujíc, se Daemonova ramena napjala, jak rychle psal kód. Bylo tam mechanické kliknutí, následovalo hluboké bzučení, a pak se brána zachvěla. Otevřelo se to a lákalo nás to jako slavnostní chůze po červeném koberci. Daemon nám pokynul, abychom šli napřed. Uháněli jsme přes pole, dávajíc si několik úderů srdce k dosáhnutí Lucových dveří a Blake to potvrdil. Šla jsem za Daemonem, když procházel stěny.

„Kde je ta zatracená klávesnice?“ Požadoval Dawson, přecházel mezi dveřmi.

Ustoupila jsem a donutila jsem svůj pohled pohybovat se pomalu zleva doprava. „Tady.“ Ukázala jsem napravo. Podložka byla malá, přilepená zády za potah.

Andrew k němu běžel, ohlédl se přes rameno. „Připraveni?“

Dawson se na mě podíval a pak na prostřední dveře před námi. „Ano.“

„LABYRINT,“ zamumlal Daemon za námi. „A Bože, prosím, napiš to správně.“

Andrew se uchechtl a zadal kód. Chtěla jsem zavřít oči, jen v případě, že bychom skončili s tuctem zbraní, namířených na naše obličeje. Dveře před námi se otevřely a odhalily prostot centimetr po centimetru. Žádné zbraně. Žádní lidé. Vydechla jsem a držela se. Za dveřmi byl široký oranžový tunel a na konci výtahy. Ani ne sto stop dál a všichni jsme se museli dostat do výtahů a pokračovat dolů šest pater. Blake znal cely. Vážně jsme to dělali.

Dveře byly dostatečně široké, aby dvě osoby prošli najednou, ale Dawson šel první. Pochopitelně, zvažoval, co získá na konci noci. Následovala jsem ho. Když se posunul pod zárubně, bylo slyšet uvolňování vzduchu, malý nafukovací šum.

Dawson klesl, jako by byl zastřelen, ale nebyl tam žádný výbuch. O jednu sekundu stál ve dveřích a v další byl na druhé straně, padajíc na zem, jeho pusa otevřená v tichém výkřiku.

„Nikdo se nehýbejte,“ nařídil Andrew.

Čas se zastavil. Vlasy na mém zátylku se zvedly. Podívala jsem se nahoru. Řady drobných trysek, sotva znatelných, visely dolů. Příliš pozdě jsem si uvědomila hrůzu. Nafukující zvuk přišel znovu.

Rozžhavená bolest mě pálila přes kůži, jako kdyby mě zevnitř krájelo tisíc drobných nožů, útočící na všechny moje buňky. Každá část mého těla vybuchla, když jsem se pokusila o spalující nádech. Nohy se mi podlomily a já šla dolů, nedokázala jsem zmírnit pád. Moje tvář sebou plácla kousek od betonu, záblesk bolesti nebyl nic ve srovnání s ohněm, který pustošil mé tělo. Mozkové buňky byly pomíchané a zkroucené. Svaly se mi uzavřeli v panice a v bolesti. Moje oční víčka byly loupaně otevřené. Plíce se pokusily roztáhnout, nasát vzduch, ale se vzduchem bylo něco špatně, opařilo mi to ústa a krk. Někde, v odlehlé části mě, která byla ještě stále funkční, jsem věděla, co to bylo.

Onyx ve vzduchu. Onyxová zbraň.