Opal - 22. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Moje tělo se nekontrolovatelně stáhlo, když se přese mě převalili vlny bolesti. Vzdáleně jsem mohla slyšet hlasy plné paniky a snažila jsem se zpracovat, co říkali. Nic nedávalo smysl kromě hluboké, řezající agonie z onyxu.

Silné paže uchopili moje ruce a úzkost vyletěla. Moje pusa se otevřela a uniklo mi chraplavé zalapání po dechu. Pak jsem byla zvednutá, moje tvář přitisknutá k něčemu teplému a pevnému. Rozpoznala jsem čerstvou vůni. Pak jsme letěli.

Museli jsme, protože jsme se pohybovali tak rychle, že vítr skučel a řval v mých uších. Moje oči byly otevřené, ale všechno bylo tmavé, když jsem měla pocit, že moje kůže byla strhaně otevřená malými žiletkami.

Když jsme zpomalili, myslím, že jsem slyšela Deein šokovaný výkřik a pak někdo řekl: „Řeka.“

Znovu jsme letěli a já jsem nevěděla, kde Dawson je, nebo jestli se k němu dostali na druhou stranu dveří.

Všechno, co jsem věděla, bylo, že ta bolest pulzuje v mém těle, můj tep závodil a moje srdce burácelo.

Připadalo mi to jako hodiny, než jsme znovu zastavili, ale věděla jsem, že to musely být jenom minuty. Vlhký, chladný vzduch, který voněl pižmem, pofukoval kolem nás.

„Drž se mě.“ Daemonův hlas byl v mých uších drsný. „Bude to studené, ale onyx je všude na tvém oblečení a vlasech. Jen vydrž, jo?“

Nemohla jsem odpovědět a pomyslela jsem si, že když to bylo všude na mně, muselo to být na Daemonovi taky. Muselo to na něm být celou cestu z Mount Weather k řece, která byla míle daleko. Muselo ho to bolet.

Daemon vykročil dopředu, sklouznul pár kroků dolů a pak vypustil mumlající kletbu. O pár okamžiků později, šok z ledové vody zasáhl moje nohy a i přes bolest jsem se snažila vyšplhat po Daemonově těle, abych unikla, ale on šel dál a led dosáhl k mému pasu.

„Vydrž,“ řekl znovu. „Jen vydrž, kvůli mně.“

Pak jsme se potopili a můj dech byl znovu ukraden. Energicky jsem zavrtěla hlavou a usazeniny se míchaly v kalné vodě a moje vlasy se vznášely kolem mé tváře, oslepujíc mně. Ale oheň z onyxu… Slábnul.

Paže se kolem mě sevřeli a pak jsme stoupali nahoru. Když moje tvář prorazila hladinu, nadechla jsem se vzduchu z plných plic. Hvězdy dělaly přemety a byly rozmazané a Daemon nás přesunul z vody na břeh.

Voda stříkala ještě pár stop daleko, a když se moje vidění vyjasnilo, Blake a Andrew vytáhli Dawsona z vody, pokládajíc ho na břeh. Blake si sedl vedle něj a vrazil si ruce do jeho promočených vlasů.

Moje srdce pokleslo. Byl…?

Dawson mrštil paži přes svou tvář, když ohnul jednu nohu. „Do prdele.“

Úleva způsobila, že byly moje nohy slabé. Cítila jsem Daemonovy ruce na mých tvářích a pak otočil mou tvář k jeho. Jasné zelené oči se setkaly s mými.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se. „Řekni něco, Kotě. Prosím.“

Přinutila jsem své zamrzlé rty pohnout se. „Páni.“

Jeho obočí se snížilo, když potřásl hlavou, zmatený a pak mě objal, mačkal mě tak pevně, že jsem vyjekla.

„Bože, ani jsem nevěděl…“ Vzal do dlaní zadní část mé hlavy, když se otočil od skupiny, ztišujíc hlas. „Byl jsem k smrti vyděšený.“

„Jsem v pořádku.“ Můj hlas byl tlumený. „Co ty? Musel si mít –“

„Všechno je ze mě pryč. Ani si s tím nedělej starosti.“ Zachvění jím otřáslo. „Sakra, Kotě…“

Byla jsem zticha, když mě znovu stisknul, poplácal mně, jako by kontroloval a chtěl se ujistit, že mám pořád ruce a prsty. Ačkoli když políbil moje oční víčka, myslela jsem si, že budu plakat, protože jeho ruce se chvěly.

Čtyři sady světlometů se na nás snesly a pak tam byl proud hlasů a otázek. Dee byla první na scéně. Klesla vedle Dawsona, chytajíc ho za ruku.

„Co se stalo?“ dožadovala se. „Někdo nám řekněte, co se stalo.“

Objevili se Matthew a Ash, zvědaví a znepokojení. Byl to Andrew, kdo promluvil. „Nevím. Měli něco, co vyšlo ze dveří, když se otevřely. Byl to nějaký druh spreje, ale neměl žádnou vůni a nemohli jsme ho vidět.“

„Bolelo to jako čert.“ Dawson si sedl a třel si ruce. „A existuje jenom jediná věc, u které je to takhle cítit. Onyx.“

Samozřejmě, že taky věděl, co to bylo. Otřásla jsem se. Bůh ví, kolikrát to bylo použito proti němu.

„Ale nikdy předtím jsem to takhle neviděl,“ pokračoval, pomalu se šplhajíc na nohy za pomoci Ash a Dee. „Bylo to ve vzduchu. Šílený. Myslím, že jsem něco spolknul.“

„Jsi v pohodě? Katy?“ Zeptal se Matthew.

Oba jsme přikývli. Moje kůže trochu bolela, ale to nejhorší už přešlo. „Jak jsi věděl, že nás máš dostat k řece?“

Daemon si odstrčil mokré kadeře z čela. „Tušil jsem, že to byl onyx, když jsem neviděl žádné viditelné zranění a napadlo mě, že je to na tvých šatech a kůži. Vzpomněl jsem si, že jsme procházeli kolem řeky. Myslel jsem, že to je to nejlepší místo, kam jít.“

„Dobrý nápad,“ řekl Matthew. „Zatraceně…“

„Neměli jsme přejít ani přes první dveře.“ Andrew vyštěkl smíchem. „Co jsme si sakra mysleli? Mají to místo zabezpečené proti Luxenům a očividně i proti hybridům.“

Daemon ode mě oddělil ruce a zamířil k místu, kde stál zbytek. Zastavil se za Blakem. „Byl jsi v Mount Weather už předtím, ne?“

Blake se pomalu postavil na nohy. Jeho tváře byly bledé v stříbrné záři měsíce. „Jo, ale nic –“

Daemon byl jako útočící kobra. Jeho pěst vyletěla a udeřila do Blakeovy čelisti. Blake klopýtl dozadu a spadnul zadkem na zem. Naklánějící se, vyplivl sousto krve. „Nevěděl jsem… Nevěděl jsem, že mají něco takového!“

„Těžko se tomu dá věřit.“ Daemon sledoval Blakeovy pohyby.

Blake zvedl hlavu. „Musíš mi věřit! Nic takového se předtím nestalo. Nerozumím tomu.“

„Blbost,“ řekl Andrew. „Zradil si nás.“

„Ne. Vůbec ne.“ Blake stál zády ke klidné řece. Položil si ruku na čelist. „Proč bych vás zradil? Můj přítel –“

„Nezajímá mě tvůj přítel!“ zakřičel Andrew. „Byl jsi tam! Jak jsi nemohl vědět, že mají dveře opatřeny takovými věcmi?“

Blake se otočil ke mně. „Musíš mi věřit. Neměl jsem tušení, že se tohle stane. Nedovedl bych vás do pasti.“

Zírala jsem na řeku, nejistá si tím, čemu jsem měla věřit. Pro něj se zdálo hloupé zradit nás takhle, a kdyby to udělal, neobklopovalo by nás teď DOD? Něco bylo špatně. „A Luc to nevěděl?“

„Kdyby jo, řekl by nám to. Katy –“

„Ne,“ varoval Daemon a jeho hlas byl tak nízký, že upoutal mou pozornost. Linie jeho těla se třpytily. „Nemluv k ní. Právě teď nemluv ani k jednomu z nás.“

Blake otevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo. Potřásl hlavou a zamířil zpátky k autům.

Byla tam pauza ticha a pak se Ash, zeptala: „Co uděláme teď?“

„Nevím.“ Půlka Daemonovy tváře byla zastíněná, když sledoval bratrovu chůzi. „Opravdu nevím.“

Dee se, zvedla. „Takhle ne… To naštve i oslí zadek.“

„Jsme opět na začátku,“ řekl Andrew. „Sakra, jsme na negativním začátku.“

Dawson se prudce obrátil ke svému bratrovi. „Nemůžeme to vzdát. Slib mi, že to nevzdáme.“

„Nevzdáme.“ Daemon ho rychle uklidnil. „My se nevzdáváme.“

Neuvědomila jsem si, že se třesu, dokud Matthew nepřehodil deku přes má ramena. Setkal se s mýma očima a pak se soustředil na světlomety. „Vždy nosím deku, jen pro případ.“

Drkotajíc zuby, jsem se zabalila do deky. „Děkuji.“

Přikývl, když položil ruku na mé rameno. „Pojď. Dostaneme tě do auta, kde se zahřeješ. Pro dnešek jsme skončili.“

Nechala jsem ho zavést mě k Daemonovu SUV a uvítací závan tepla byl báječný, ale nebylo nic, z čeho by se dalo radovat. Zklamání se zvětšilo. Pokud nepřijdeme na způsob, jak se dostat kolem onyxu, nemohli jsme mluvit o tom, že to uděláme za noc.

Jenom bychom kroužili kolem. Měli jsme omezený čas.

Podle Deeiných slov před cestou domů, to naštve i oslí zadek. Byla téměř půlnoc, když jsme zastavili na příjezdové cestě. Blake neřekl nic, když vyklouzl ze SUV a zamířil ke svému náklaďáku. Motor zaburácel a pneumatiky zapištěli, když vyjel z příjezdové cesty.

Zamířila jsem ke svému domu, ale Daemon mi odřezal cestu a nasměroval mě k jeho. „Ještě neodcházíš,“ řekl.

Moje obočí se zvedlo při třpytu v jeho očích, ale neměla jsem náladu hádat se. Bylo pozdě, zítra byla škola a dnešek byl jeden obrovský, potopený člun.

Šla jsem do jejich domu, pořád zabalená v Matthewově dece. Moje kůže pod vlhkým oblečením byla tak zmrzlá, že jsem byla zkřehnutá. Byla jsem unavená, moje nohy se třásly, aby mě udržely ve stoje, ale všichni mluvili-Dee, Andrew, Ash a Dawson. Matthew se je snažil uklidnit, ale to se nestalo. Každý byl navnaděný hněvem a zbylým adrenalinem a myslím, že Dawson mluvil jenom proto, že kdyby ztichnul, musel by se vypořádat s tím, co se stalo dnes v noci.

Beth byla stále v rukou Daedalusu.

„Pojďme tě dostat do nějakého suchého oblečení,“ řekl tiše Daemon, berouc mou ruku.

Ve spodní části schodů mě chtěl Daemon zvednout, ale já jsem ho zadržela. „Jsem v pohodě.“

Udělal zvuk v zadní části krku, který mi připomenul nespokojeného lva, ale následoval moje pomalé stoupání. Když jsme byli v jeho pokoji, zavřel dveře. Odhodlanost mu prosakovala z pórů.

Povzdechla jsem si. Dnešek byla tragédie. „Tak trochu jsme si to zasloužili.“

Přešel ke mně, chytajíc okraje deky a rozevřel ji. Pak mi vzal mé vypůjčené teplo. „Jak to?“

Zdálo se mi to zřejmé. „Jsme parta teenagerů a mysleli jsme si, že se můžeme vlámat do zařízení, stráženého Homeland Security a DOD? Chci říct, no tak. Bylo předurčeno, že se to pokazí. Počkej!“ Teplo bylo v polovině cesty nahoru mým břichem. Moje zmrznuté prsty obkroužily jeho zápěstí. „Co to děláš?“

„Svlíkám tě.“

Moje pusa se otevřela ve stejnou dobu, kdy moje srdce udělalo salto. Opojné teplo se šířilo skrz mé žíly. „Ehm, páni. To je způsob, jak rychle přejít k věci.“

Nevyvážený úšklebek škádlil jeho rty. „Tvoje triko a kalhoty jsou promočené a studené. A pravděpodobně jsou na nich pořád stopy onyxu. Musíš se dostat ven z těch šatů.“

Odstrčila jsem jeho ruce pryč. „Můžu to udělat sama.“

Daemon se naklonil, mluvíc do mého ucha. „Kde je v tom zábava?“ Pustil mě a zamířil k prádelníku. „Vážně si myslíš, že jsme byli předurčeni selhat?“

Vzhledem k tomu, že se otočil zády, jsem si pospíšila s odstraněním mého oblečení. Všechno kromě studeného kousku obsidiánu, visícího kolem mého krku bylo zničeno a muselo být sundáno. Oblečení smrdělo jako pižmová voda řeky. Třesouc se, jsem si překřížila ruce na hrudi. „Ne… neotáčej se.“

Jeho ramena se zatřásly tichým smíchem, když se prohraboval kolem, hledajíc něco, co bych si mohla obléct. Doufejme.

„Nevím,“ řekla jsem, konečně odpovídajíc na jeho otázku. „Byl to obrovský úkol pro trénované špiony. Bylo to víc, než jsme mohli zvládnout.“

„Ale byly jsme v pohodě, dokud jsme nenarazili na ty dveře.“ Vytáhl triko. „Nenávidím, že to musím říct, ale skutečně si nemyslím, že Blake o tom věděl. Pohled na jeho tváři, když jste ty a Dawson padli dolů-bylo to příliš skutečné.“

„Proč si ho teda udřel do tváře?“

„Chtěl jsem.“ Otočil se, jedna ruka přes jeho oči, když mi nabídl triko. „Tady máš.“

Popadla jsem ho a rychle si ho přetáhla přes hlavu. Měkký, opotřebovaný materiál se kolem mě vzdouval, končíc na mých stehnech. Když jsem vzhlédla, viděla jsem, že oddělil prsty na očích. „Pokukoval si.“

„Možná.“ Vzal mou ruku, tahajíc mě směrem k jeho posteli. „Lehni si. Jdu zkontrolovat Dawsona a budu hned zpátky.“

Skutečně bych měla zamířit vedle do své postele, ale usoudila jsem, že dnešek je jiný. Kromě toho, máma by nebyla doma předtím, než začne škola a já jsem nechtěla být sama. Dělajíc, jak mě požádal, jsem si vlezla do postele a vytáhla si přikrývku k bradě. Voněla čerstvým prádlem a Daemonem. Nebyl pryč dlouho, ale v tom krátkém čase, se moje víčka zavřely. Onyx zničil většinu mé energie, jak to bylo v úmyslu. Měli jsme také zatracené štěstí, že jsme odtamtud odjeli předtím, než přišla stráž.

Daemon se vrátil, pohybujíc se po pokoji potichu a já jsem byla příliš lenivá otevřít oči a podívat se, co má za lubem. Oblečení zašustilo na podlaze a moje teplota se zvýšila o několik stupňů. Otevřel další šuplík a pak odtáhl přikrývky a vklouzl pod ně. Ležíc na boku, omotal ruku kolem mého pasu a přitáhl si mě na jeho nahou hruď.

Flanel jeho pyžamových spodků škádlil moje nohy a já vypustila spokojený povzdech.

„Jak je Dawsonovi?“ Zeptala jsem se, kroutíc se blíž, takže jsem k němu byla hodně přilepená.

„Je v pořádku.“ Daemon odtáhl vlasy z mých tváří, jeho ruka přetrvala déle. „Ačkoli není šťastný.“

Mohla jsem si to představit. Dostali jsme tak blízko k Beth, jen jsme se museli otočit. To znamená, kdyby tam Beth skutečně byla. Blake nemusel vědět o prokletém onyxovém, obranném systému, ale já jsem mu nevěřila. Nikdo z nás ne.

„Děkuji, že jsi nás odtamtud dostal.“ Zaklonila jsem hlavu, hledajíc jeho tvář ve tmě. Jeho oči jemně zářily.

„Měl jsem pomoc.“ Políbil mě na čelo a jeho paže se kolem mě sevřely. „Cítíš se dobře?“

„Je mi fajn. Přestaň se o mě strachovat.“

Jeho oči se setkaly s mými. „Už nikdy neprocházej dveřmi jako první, dobře? A nehádej se o tom se mnou nebo mě neobviňuj, že jsem šovinistický. Nikdy tě znovu nechci vidět v té bolesti.“

Místo toho, abych se s ním dohadovala, jsem se otočila v jeho náručí a položila rty na jeho, jemně ho líbajíc. Jeho řasy se snížily, stíníc jeho oči. Opětoval mi polibek, bylo to sladké a něžné a tak perfektní, že byla šance, že začnu řvát jako dítě.

Ale pak polibky, no, změnily se. Prohloubily se, když jsem se překulila na záda a on mě následoval, jeho váha dělala lahodný pocit na mých nohách a tyhle polibky byly všechno, jen ne sladké. Sežehly hluboko uvnitř mě, smývajíc události posledních pár hodin tak, jako vzala řeka příšerné popáleniny onyxu. Když líbal takhle, že se každý sval v jeho těle stáčel do těsné pružiny, uvolnil mě.

Jeho ruka odtáhla triko dolů, obnažujíc rameno a jeho ústa následovaly. Statická elektřina se budovala ve vzduchu a chvění přejelo jeho tělem. V tomto okamžiku, po všem, co se stalo, jsem ho chtěla cítit proti sobě, bez překážek, bez ničeho, co stojí v cestě. Zvedajíc se, jsem zvedla ruce a Daemon neváhal. Bral, co bylo nabízeno. S ničím v cestě byly jeho ruce všude, sledujíc útlý kus obsidiánu, hladíc křivku mého břicha, přes moje boky a byla jsem si docela jistá, že nebude žádná další chvíle tak dokonalá, jako tahle.

Nebo to možná bylo tím, jak blízko jsme se dneska dostali ke ztrátě toho všeho, co nás pohánělo? Nevěděla jsem a nebyla jsem si jistá, jak jsme přišli do tohoto bodu, ale na čem opravdu záleželo, bylo, že jsme oba byli tady a připravení. Skutečně připravení. A když se jeho oblečení připojilo na podlaze k mému, nebylo cesty zpět.

„Nepřestávej,“ řekla jsem, jen v případě, že měl nějaké pochybnosti o tom, co jsem chtěla.

Byl tam záblesk úsměvu a pak mě políbil znovu a já jsem se topila v syrovosti toho, co se mezi námi budovalo. Elektřina přecházela naší kůží, házejíc tančící stíny přes zdi, když se vzepjal, natahujíc se k malému nočnímu stolku vedle nás.

Začervenala jsem se, uvědomujíc si, pro co se natahoval. Když se posadil a naše oči se setkaly, začala jsem se chichotat. Široký, nádherný úsměv mu propukl na celé tváři, zjemňujíc linie, které držely drsnou krásu.

Daemon promluvil v jeho jazyce. Lyrický význam jeho slov nedával smysl, ale byly nádherné jako mluvená hudba, na kterou moje mimozemská část tančila.

„Co jsi říkal?“ Zeptala jsem se.

Podíval se přes jeho husté řasy, foliový balíček v jeho pěsti. „Není pro to opravdu žádný překlad,“ řekl, „ale nejbližší lidská slova by mohla být-jak jsi pro mě nádherná.“

Ostře jsem se nadechla a naše pohledy se uzamkly. Slzy se budovaly v mých očích. Natáhla jsem se a ponořila prsty do jeho hedvábných vlasů. Moje srdce bušilo rychle a věděla jsem, že jeho taky.

To bylo ono. A bylo to správný. Perfektní bez večeře, filmů a květin, protože jako můžeš skutečně naplánovat něco jako tohle? Nemůžeš.

Daemon se opřel…

Pěst zabušila na dveře a hlas Andrewa se vetřel. „Daemone, jsi vzhůru?“

Nevěřícně jsme zírali jeden na druhého.

„Když ho budu ignorovat,“ zašeptal, „myslíš, že půjde pryč?“

Moje ruce klesly k mým bokům. „Možná.“

Bušení se ozvalo znovu. „Daemone, opravdu tě potřebuji dolů. Dawson je připraven jít zpátky do Mount Weather. Nic, co mu já a Dee říkáme, nedělá ani trochu rozdíl. Je jako sebevražedný králíček Energizer.“

Daemon zavřel oči. „Ten kret –“

„To je v pořádku.“ Začala jsem si sedat. „Potřebuje tě.“

Vypustil nepravidelný povzdech. „Zůstaň tady a trochu si odpočiň. Promluvím si s ním, nebo do něj vtluču nějaký smysl.“ Krátce mě políbil a pak mě jemně zatlačil zpátky. „Vrátím se zpátky.“

Usazujíc se, jsem se usmála. „Pokus se ho nezabít.“

„Nic neslibuji.“ Postavil se, natáhl si pyžamový kalhoty a zamířil ke dveřím. Krátce se zastavujíc, se podíval přes rameno, jeho intensivní pohled roztál moje kosti. „Zatraceně.“

O pár vteřin později, co vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře, tam byla tělesná rána a Andrew zařval: „Auvajs. Za co to sakra bylo?“

„Tvoje načasování selhalo na epické úrovni,“ Daemon střelil zpátky.

Ospale se usmívajíc, jsem se přetočila na bok a přikázala si zůstat vzhůru, ale když se moje dýchání vrátilo do normálu, spánek mě přemohl. Někdy později, jsem slyšela otevření dveří a pak byl Daemon vedle mě, přitahujíc si mě zpátky k němu. Netrvalo to dlouho, než mě stabilní vzestup a pád jeho hrudi ukolébal zpátky do rytmu spánku. Často jsem se probudila, když se jeho ruce sevřely kolem mě, jeho objetí tak těsné, že jsem si myslela, že mi přeruší krevní oběh, držíc mě, jako by byl i ve spánku pronásledován strachem, že mě ztratí.