Opal - 20. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Dee seděla na spodním schodu jako šílený skřítek, chystající se rozpoutat svaté peklo. Vlasy měla přísně stažené dozadu, její oči jasné a horečnatě zelené. Rty stažené do úzké linky. Její prsty se kroutily na jejich kolenech, drápy ostré jako břitva, připravené zabořit se.

„Je tady,“ řekla, pohled zaměřený na okno vedle dveří.

Podívala jsem se na Daemona. Vlčí úsměv se mu rozšířil po tváři. Vůbec se nezajímal o sestřiny vražedné touhy. To, že sem Blake přišel, možná nebyl dobrý nápad.

Vyskočila ze schodu, otevírajíc dveře dokořán ještě předtím, než mohl Blake zaklepat. Nikdo ji nezastavil nebo se alespoň nepohnul vpřed.

Překvapený, Blake spustil ruku. „Ehm, ahoj –“

Dee, zvedla štíhlou ruku a udeřila svojí pěstí přímo do Blakeovy čelisti. Náraz ho odhodil dobré tři stopy.

Moje pusa se otevřela. Andrew se zasmál.

Točící se kolem, vypustila dlouhý povzdech. „Dobře. Skončila jsem.“

Sledovala jsem, jak se pohybuje směrem ke křeslu, vrtíc rukou.

„Slíbil jsem jí jeden dobrý úder,“ řekl Daemon se smíchem. „Teď se bude chovat slušně.“

Zírala jsem na něj.

Blake se zapotácel přes dveře, mnul si bradu. „Dobře,“ řekl, škubajíc sebou. „To jsem si zasloužil.“

„Zasloužíš si daleko víc, než tohle,“ řekl Andrew. „Zapamatuj si to.“

Přikývl a rozhlédl se po místnosti. Šest Luxenů a hybridní dítě na něj zírali. Byl si vědom toho, že vypadá nervózně, dokonce i vystrašeně. Nevraživost v pokoji byla hmatatelná.

Blake se pohnul tak, že jeho záda byly opřené o zeď. Chytrý kluk. Pomalu sáhl do zadní kapsy a vytáhl srolovaný papír. „Myslím, že bychom to měli mít za sebou rychle.“

„Taky si myslím,“ řekl Daemon a popadl od něj papír. „Co to je?“

„Mapa,“ odpověděl. „Trasa, kterou musíme přejít, je vyznačená červenou. Je to protipožární přístupová cesta a vede až k zadnímu vchodu Mount Weather.“

Daemon rozbalil mapu na konferenčním stolku. Dawson se podíval přes bratrovo rameno, přecházejíc prstem po kroutící se červené lince. „Jak dlouho potrvá přejít tuhle cestu?“

„Asi dvacet minut autem, ale není žádný způsob, jak bychom mohli auto dostat nahoru bez povšimnutí.“ Udělal plachý krok dopředu, s očima upřenýma na Dee, která na něj civěla. Červená značka poznamenala jeho pravou tvář. Bude z toho modřina. „Uděláme to pěšky a rychle.“

„O jaké rychlosti mluvíme?“ zeptal se Matthew ze svého místa, u dveří jídelny.

„Tak rychle, jak je nelidsky možné,“ odpověděl Blake. „Musíme se pohybovat tou rychlostí světla. Luc nám dává patnáct minut a my se nemůžeme toulat kolem Mount Weather, čekajíc do deváté. Musíme se tam dostat asi pět minut předtím a přejít tuhle cestu tak rychle, jak jen je to možné.“

Sedla jsem si zpátky. Jenom jednou jsem dosáhla potřebnou rychlost, o které tu mluví. To bylo, když jsem pronásledovala Blakeův zadek.

Daemon vzhlédl. „Dokážeš to?“

„Jo.“ Vzhledem k důvodům jsem si byla jistá, že to dokážu. Doufejme.

Vrtící hlavou, se Dee, postavila. „Jak rychle můžou skutečně běžet?“

„Sakra rychle, když je to potřebné,“ řekl Blake. „Vyjeď na mně znovu a já ti ukážu, jak rychle můžu běžet.“

Dee se, uchechtla. „Vsadím se, že tě pořád chytím.“

„Možná,“ zamumlal a pak řekl: „Zítra musíš cvičit celý den. Možná i dnes večer. Nemůžeme mít nikoho, kdo nás bude zpomalovat.“

Trvalo mi vteřinu, než jsem si uvědomila, že mluví se mnou. „Nebudu nikoho zpomalovat.“

„Jen se ujišťuji.“ Jeho oči se zvedly a setkaly se s mými.

Rychle jsem se podívala pryč. Skutečnost, že jsem zřejmě byla nejslabší článek, mě spalovala.

Dee nebo Ash by pro to byli pravděpodobně lepší volbou, ale já jsem věděla, že to dokážu.

„Ona není tvůj problém, takže se nemusíš obávat,“ vyštěkl Daemon.

Matthew vyrazil dopředu a postavil se mezi Daemona a Blakea. „Dobře. Víme, že musíme přejít tuhle cestu, ale kde chcete, abychom zůstali?“

Daemon si zkřížil ruce, zužujíc oči. „V dolní části příjezdové cesty, což vám poskytne šanci utéct, když se něco pokazí.“

„Nic se nepokazí,“ řekla Ash, sledujíc Daemona. „Počkáme tam na vás.“

„Samozřejmě,“ řekl Daemon s uklidňujícím úsměvem. „Budeme v pořádku, Ash.“

Štípla jsem se do stehna. On jí nechce. On jí nechce. On jí nechce. Pomohlo to.

„Věřím ti,“ řekla Ash, její oči zbožně zapadly do jeho. Jako by byl Daemon svatý nebo co.

Štípla jsem se do stehna silněji. Udřu ji. Udřu ji. Udřu ji. Tohle nepomohlo.

Blake si odkašlal. „Každopádně, Luc řekl, že v dolní části příjezdové cesty je stará farma. Měli bychom být schopni zaparkovat auta tam.“

„To zní dobře.“ Dawson ustoupil, pokládajíc si ruce na své boky. Pramínek vlasů mu spadnul dopředu. „Jakmile tam budeme, máme patnáct minut, že jo?“

Daemon přikývl. „Podle žvástů mafiánského vůdce Luca, to je to, co máme.“

„A ten kluk je důvěryhodný?“ zeptal se Matthew.

„Můžu mluvit za něj.“

Podívala jsem se na Blakea. „To je důrazný souhlas.“

Zrudl. „Je důvěryhodný.“

„Myslíš, že je to dost času?“ zeptal se Dawson svého bratra. „Dostat se dovnitř, dostat se k Beth a Chrisovi a vypadnout?“

„Mělo by to stačit.“ Daemon složil mapu a dal si ji do zadní kapsy. „Dostaneš Beth a tenhle kretén tady, dostane Chrise.“

Blake převrátil oči.

„Andrew, Kat a já je budeme krýt. Nemělo by to trvat ani těch patnáct minut.“ Daemon si sedl vedle mě a namířil na Blakea ostrý pohled. „A pak dostaneš Chrise a vypadneš odsud. Nemáš důvod se sem vrátit.“

„A co když má?“ zeptala se Dee. „Co když najde další výmluvu k vydírání, abys mu pomohl?“

„Nenajdu,“ řekl Blake a já jsem cítila jeho pohled. „Nemám důvod se sem vracet.“

Daemon se napnul. „Pokud jo, donutíš mě udělat něco, co nechci-pravděpodobně si to vychutnám, ale nechci.“

Blake trhl bradou. „Chápu tě.“

„Tak dobře,“ řekl Matthew, oslovujíc všechny. „Setkáme se tady zítra, o půl sedmé. Máš věci zabezpečené, Katy?“

Přikývla jsem. „Máma si myslí, že jdu spát, k Lese. Každopádně, pracuje.“

„Pořád pracuje,“ řekla Ash, dívajíc se na své nehty. „Líbí se jí vůbec být doma?“

Nebyla jsem si jistá, jestli do mě rejpala nebo ne, ale držela jsem si nervy na uzdě. „Sama platí hypotéku, jídlo, účty a všechny mé náklady. Musí hodně pracovat.“

„Možná by sis měla sehnat práci,“ navrhla, její oči šlehly nahoru. „Jako něco po škole, co zabere asi tak dvacet hodin tvého života.“

Překřížila jsem si ruce a sevřela rty. „Proč to navrhuješ, prosím tě?“

Kočičí úsměv se jí objevil na rtech, když se její pozornost přesunula vedle mě. „Jen si myslím, že kdybys byla znepokojená máminým vyděláváním peněz, pomohla by si.“

„Jsem si jistá, že to je ten důvod.“ Uklidnila jsem se, když Daemon sklouzl rukou po mých zádech. Ash to gesto zpozorovala a kysele sevřela rty. Máš to.

„Je jen jediná věc, které bychom se měli bát,“ řekl Blake, jako by skutečně byla jen jediná věc, která se mohla pokazit. „Mají nouzové dveře, které se zavřou po každých několika metrech, když se rozezní alarmy. Tyhle dveře mají taky obrannou zbraň. Nechoďte blízko modrých světel. Jsou to lasery. Hned vás rozříznou.“

Všichni jsme zírali. Páni, jo, to byl velký problém.

Blake se usmál. „Ale to by neměl být problém. Měli bychom být vevnitř a venku bez toho, abychom byli viděni.“

„Dobře,“ řekl Andrew pomalu. „Něco dalšího? Jako síť onyxu, které se musíme bát?“

Blake se zasmál. „Ne, to by mělo být zajištěno.“

Dee, chtěla Blakea venku, jakmile byly plány v plném proudu. Bez protestu zamířil ke dveřím a zastavil se, jako by se chystal něco říct. Cítila jsem jeho pohled ještě jednou, ale pak odešel. Naše skupina se rozpustila, nechávajíc za sebou sourozence.

Sepjala jsem ruce. „Chci si procvičit tu rychlostní věc. Chci říct, že vím, že to můžu udělat tak rychle jako vy lidi, ale chci si to prostě procvičit.“

Dee se zaměřila na opěradlo gauče, zhluboka se nadechujíc.

„Můžeme to udělat,“ Dawson se křivě usmál. „Potřebuju procvičit taky sám sebe.“

Daemon se natáhnul, obalujíc paži kolem mého pasu. „Teď je už trochu tma. Pravděpodobně bys skončila se zlomeným krkem, ale zítra můžeme.“

„Díky za důvěru.“

„Není zač.“

Šťouchla jsem ho loktem, když jsem se, otočila k Dee. Pořád zírala na nábytek, jako by měl na něco odpověď. To nevede k ničemu… „Ty… pomůžeš?“

Otevřela pusu a pak ji zavřela, vrtíc hlavou. Pak, bez toho, aby něco řekla, se otočila a zamířila nahoru. Povzdechla jsem si.

„Ona přijde,“ řekl Daemon a jemně mi zmáčkl ruku. „Vím, že jo.“

Zpochybňujíc to, jsem přikývla. Dee nikdy nepřijde. Nevím, proč jsem se vůbec obtěžovala.

Dawson si ke mně sedl z druhé strany, zmatek poznačil jeho tvář. „Nevím, co se jí stalo zatím, co jsem byl pryč. Nerozumím tomu.“

Stiskla jsem rty dohromady. Já jsem se stala…

„Všichni jsme se změnili, bratře.“ Daemon mě stáhl dozadu, takže jsem o něj byla opřená. „Ale věci… Věci se brzy vrátí do normálu.“

Sledoval nás, obočí staženo. Smutek se mu vplížil do očí, ztlumujíc jejich živou barvu. Přemýšlela jsem, co jsi myslel, když nás viděl spolu. Vzpomínky na něj a Beth, mazlících se na pohovce? Pak zamrkal a chabě se usmál. „Marathón Strašidelného Vyšetřovatele?“

„Nemusíš se mě ptát dvakrát.“ Daemon zvedl ruku a dálkové ovládání k němu vystřelilo. „Mám nahraných asi šest hodin. Popcorn? Potřebujeme popcorn.“

„A zmrzlinu.“ Dawson vstal. „Mám na ni chuť.“

Nástěnné hodiny ukazovaly půl osmé. Bude to dlouhá noc, ale když jsem se usadila vedle Daemona, uvědomila jsem si, že jsem nechtěla být nikde jinde.

Daemon přejel rty přes moje tváře, když se natáhl za nás, tahajíc deku z opěradla pohovky. Přikryl nás oba, dovolujíc, aby většina deky pohltila mě.

„Přichází k sobě, že jo?“

Otočila jsem se k němu, usmívajíc se. „Jo.“

Jeho oči se setkaly s mými. „Jen se ujišťujeme, že zítra to neděláme pro nic za nic.“

Do jedné hodiny následujícího dne, jsem byla pokrytá blátem a potila jsem se jako prase v pekle. Šlo mi to lépe, než jsem se obávala, lehce jsem držela krok s Dawsonem a spadla jsem jenom… čtyřikrát. Terén byl nemilosrdný. Přecházela jsem kolem Daemona a on na mě udělal výpad. Střelila jsem po něm pohledem, což mi vrátil se zlomyslným úsměvem.

„Máš bláto na tváři,“ řekl. „Roztomilé.“

Jako obvykle, on vypadal perfektně. Bože, dokonce se ani nezapotil.

„Vždy je tak otravně dobrý?“

Dawson, který vypadal tak drsně jako já, přikývl. „Jo, je nejlepší v těchto věcech-bojování, běh, fyzické věci.“

Jeho bratr zářil, když jsem si srazila bahno z tenisek a řekla jsem: „Blbečku.“

Daemon se zasmál.

Vyplázla jsem na něj jazyk a znovu se postavila vedle bratrů. Byli jsme na okraji lesa, který směroval k mému přednímu dvorku. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a přivítala Zdroj, řítící se přese mě. Ten pocit horské dráhy byl zpátky a moje svaly se zatnuly.

„Připravit se,“ řekl Daemon, ruce se mu po stranách točily. „Start!“

Odtlačila jsem se, zakopávala jsem nohy do země a pak jsem závodila proti bratrům. Vzduch kolem mě šlehal, když jsem zrychlila. Teď, když jsem věděla, že si mám dávat pozor na shnilé větve a kameny, nechala jsem oči na zemi a na okolí. Vítr mě štípal na tvářích, ale byl to dobrý druh bodání. To znamenalo, že jsem byla rychlá.

Stromy se rozmazávaly, když jsem se vrhala kolem nich a pod nízko visícími větvemi. Přeskakujíc křoví a balvany, jsem předběhla Dawsona. Rychlost se rvala do mých vlasů, vytahujíc je z mého copu. Z hrdla mi unikl smích. Když jsem běžela, zapomněla jsem na tu hloupou žárlivost, přetrvávající problém s Willem a dokonce na to, co jsme měli udělat později té noci. Běh jako tenhle, tak rychlý jako vítr, byl uvolnění. Daemon proletěl kolem nás, dosahujíc potok dobrých deset vteřin před námi. Zpomalit byl problém. Nemohli jste jen tak zastavit, ne v téhle rychlosti. Přistáli byste tváří v zemi za pár vteřin. Tak jsem zabořila nohy do země, rozkopávajíc usazeniny a uvolněné kameny, když jsem sklouzla posledních pár centimetrů. Daemonova ruka vystřelila, obalující se kolem mého pasu, takže jsem neskončila v jezeře. Smějíc se, jsem se otočila, natáhla se a políbila ho na tvář.

Zazubil se. „Tvoje oči září.“

„Skutečně-tak jako tvoje? Celá ta „diamantově zářící“ věc?“

Dawson zastavil, odstrkujíc si vlasy z čela. „Ne, jen barevná záře. Ale je to hezké.“

„Je to krásné,“ opravil Daemon. „Ale měla by sis dávat pozor a nedělat to před lidmi.“ Když jsem přikývla, přešel ke svému bratrovi a poplácal ho po zádech. „Proč to už neukončíme? Oba jste v tom dobrý a já umírám hlady.“

Pýcha ve mně vyvolala nadšení, dokud jsem si nevzpomněla, jak důležitá bude dnešní noc. Nemůžu být nejslabším článkem. „Klidně jděte zpátky, kluci. Já si ještě zaběhám.“

„Jsi si jistá?“

„Jo. Chci běhat kolečka kolem vás.“

„To se nikdy nestane, Kotě.“ Pyšně si vykračoval ke mně a políbil mě na tvář. „Radši to vzdej.“

Hravě jsem tlačila na jeho hruď. „Jednoho dne se přestaneš chvástat.“

„Pochybuji, že někdo z nás bude kolem, aby to mohl slyšet.“ Dawson se zašklebil na svého bratra.

Mé srdce se zastavilo, když jsem viděla ty dva žertovat a přinutila jsem se, aby můj výraz zůstal stejný, i když jsem viděla, že Daemon trochu zaváhal. Nevědomý si významu výměny, si Dawson znovu odstrčil své vlasy a vyrazil směrem k domu.

„Vyzývám tě, brácho,“ zavolal Dawson.

Jdi! Naznačila jsem rty Daemonovi.

Poslal mi rychlý úsměv a pak přiklusal k Dawsonovi. „Víš, že prohraješ.“

„Pravděpodobně, ale pozor, je to dobrý pro tvoje ego, hm?“

Jako by s tím potřeboval pomoc, ale usmála jsem se a cítila všechno teplé a rozmazané, když žertovali a odstartovali. Počkala jsem pár minut, vyčistila si myšlenky a pak klusala zpátky k domu. V normální rychlosti to trvalo asi pět minut, pokud jsem počítala správně. Jakmile jsem byla na hranici stromů, otočila jsem se a připravila. Cítila jsem Zdroj volně praskat a vymrštila jsem se dopředu. Dvě minuty. Udělala jsem to znovu a stopla to.

Podruhé to byla minuta a třicet sekund. Dělala jsem to znovu a znovu, dokud moje svaly podél plic nehořely a pětiminutový poklus mi trval padesát sekund. Nemyslela jsem si, že bych se mohla ještě zlepšit.

A legrační bylo, že i když se moje svaly třásly, nebolely. Jako bych takhle utíkala už léta a já jsem hodně běžela z přední části knihkupectví do nové verze sekce. Narovnávajíc se, jsem sledovala slunce probleskovat mezi stromy a odrážet se od částečně zamrzlého potoka. Jaro nebylo tak daleko. Přehodila jsem si vlasy přes rameno. To bylo, kdybychom dnes večer všichni vyšli z Mount Weather.

„Spletl jsem se. Nepotřebuješ cvičit.“

Otočila jsem se při zvuku Blakeova hlasu. Stojící několik metrů ode mě, se opřel o silný strom, ruce v kapsách. Neklid a svár se hromadily v mém žaludku.

„Co tady děláš?“ Dožadovala jsem se, zachovávajíc si vyrovnaný tón.

Blake pokrčil rameny. „Pozoruju.“

„Jo, to není strašidelný nebo tak.“

Pevně se usmál. „Pravděpodobně jsem měl pouvažovat o lepším způsobu zformulování. Všechny jsem vás pozoroval při běhu. Jsi vážně dobrá-jsi skvělá. Daedalus by byl rád, kdyby tě měl na palubě.“

Míč v mém žaludku rostl. „To je hrozba?“

„Ne.“ Zamrkal, červenajíc se. „Bože, ne, jen jsem chtěl, abys věděla, že jsi dobrá. Jsi to, co chtějí u hybrida.“

„Jako ty?“

Jeho pohled padl k zemi. „Jo, jako já.“

Bylo to nepříjemné a dýchat stejný vzduch s Blakem mě otravovalo. Normálně jsem, necílila zášť, ale s ním jsem udělala výjimku. Začala jsem směrovat zpátky do domu.

„Bojíš se dnešního večera?“

„Nechci s tebou mluvit.“

Rychle byl vedle mě. „Proč ne?“

Proč ne? Vážně? Proč ne? Ta otázka mě rozzuřila. Bez přemýšlení jsem se rozmáchla a bouchla jsem ho pěstí do břicha. Ve spěchu vydechl vzduch a závratná spokojenost mi na tváři zasadila úsměv.

„Bože!“ Zabručel dvojnásobně. „Co je to s vámi holky, že mě bijete?“

„Zasloužíš si mnohem víc než to.“ Otočila jsem se dřív, než bych mu vrazila znovu a zamířila jsem zpátky domů. „Proč s tebou nechci mluvit? Proč se nezeptáme Adama?“

„Dobře.“ Doběhl mně a mnul si břicho. „Máš pravdu. Ale řekl jsem, že je mi to líto.“

„Tvoje lítost nenapraví věci, které se už stali.“ Nadechla jsem se, mžourajíc před drsnou září slunce, prořezávající větve. Nemohla jsem uvěřit, že vedu tuhle konverzaci.

„Snažím se to urovnat.“

Zasmála jsem se té absurdní představě, že může urovnat všechno, co udělal. Od té noci, kdy Adam zemřel, část mě, pochopila trest smrti, a proč byl vytvořen. Možná ne život za život, ale pochopila jsem celou tu „život ve vězení“ věc.

Zastavila jsem se. „Proč si právě teď vlastně tady? Víš, že Daemon bude pravděpodobně naštvaný a on tě praští silněji než Dee nebo já.“

„Chtěl jsem s tebou mluvit.“ Jeho pohled se zvedl. „A byly časy, kdy si se mnou ráda mluvila.“

Jo, předtím než se přeměnil na ztělesněného ďábla, byl docela v pohodě kluk. „Nenávidím tě,“ řekla jsem a myslela to vážně. Úroveň nepřátelství, kterou jsem cítila k tomuhle klukovi, byla na vrcholu řebříčku.

Blake sebou trhl, ale nepodíval se jinam. Vítr burácel mezi stromy, bičujíc vlasy kolem mé tváře a způsobujíc, že Blake stál rovně. „Nikdy jsem nechtěl, abys mě nenáviděla.“

Vyštěkla jsem krátký smích a znovu jsem vyrazila. „Selhal jsi v celé té „nechtěl jsem, abys mě nenáviděla“ části.“

„Já vím.“ Doběhl mě. „A vím, že to nemůžu změnit. Nejsem si vůbec jistý, jestli bych to změnil, kdybych měl šanci udělat to znovu.“

Přerušila jsem ho nenávistným pohledem. „Alespoň jsi upřímný, správně? Cokoliv.“

Strčil si ruce do džínů. „Udělala bys to samé, kdybys byla na mém místě. Kdyby to byl Daemon, kterého bys potřebovala chránit.“

Mráz mi přejel po zádech, když moje čelist zapadla na své místo.

„Udělala bys,“ trval na svém potichu. „Udělala bys to, co já. A to je to, co tě štve víc než cokoliv jiného. Jsme si víc podobní, než si chceš přiznat.“

„Nejsme si podobní!“ Ačkoli se můj žaludek zvětšil, protože hluboko uvnitř, jak jsem řekla Daemonovi předtím, jsem byla hodně jako Blake. To, že jsem to věděla, neznamenalo, že mu dám to potěšení a přiznám to, zejména proto, že to, co udělal, mě změnilo.

Moje ruce se zkroutily do pěstí, když jsem dupala přes větve a keře. „Jsi monstrum, Blakeu. Skutečně žijící, dýchající monstrum-nechci tím být.“

Chvíli nic neřekl. „Ty nejsi monstrum, Katy.“

Moje čelist bolela z toho, jak silně jsem skřípala zuby.

„Jsi jako já, Katy, skutečně jsi, ale jsi lepší než já.“ Chvíli bylo ticho a pak řekl: „Měl jsem tě rád od chvíle, co jsme se poprvé potkali. I když jsem věděl, že mít tě rád je hloupost.“

Ohromená jsem zastavila a podívala se na něj. „Cože?“

Konečky jeho tváře se červenaly. „Mám tě rád, Katy. Hodně. A vím, že mě nenávidíš a miluješ Daemona. Chápu to, ale chtěl jsem to říct v případě, že to dnes v noci půjde špatně. Ne, že půjde, ale víš… Cokoliv.“

Nemohla jsem ani zpracovat, co řekl. Nebyl způsob, jak bych mohla. Otočila jsem se a zamířila zpátky k domu, který jsem teď měla v dohledu, vrtíc hlavou. Měl mě rád. Hodně. Proto zradil mé přátele a mně. Zabil Adama a pak se vrátil, aby nás vydíral. Hysterický smích se zformoval v mém hrdle, a když jsem se začala smát, nemohla jsem přestat.

„Díky,“ zamumlal. „Řekl jsem to a ty se mi směješ.“

„Měl bys být rád, že se směju. Protože druhá možnost by byla znovu tě uhodit, což je pořád –“

Blake mě udeřil do zad a strčil mě na zem. Vzduch se ve spěchu vytratil z mých plic a jeho váha okamžitě připravila mé tělo k boji.

„Ne,“ zašeptal mi do ucha, jeho ruce obalily moje paže. „Máme společnost-a ne ten dobrý druh společnosti.“