Onyx - 34. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Když jsem přišla k sobě, bylo to, jako by si bubeník vzal angažmá v mojí hlavě a měla jsem suché ústa. Cítila jsem se, jako už jednou předtím, když jsme, kamarád a já vypili, celou lahev levného vína během přespání. S výjimkou toho, že mi pak bylo teplo a byla jsem zpocená, a teď jsem mrzla. Zvedla jsem hlavu z hrubé deky, na které spočíval můj obličej, a zvědavě jsem otevřela oči. Tvary byli na několik minut rozmazané a nerozeznatelné. Narovnala jsem si ruce, vyšvihla se nahoru, a napadla mě vlna závratě. Ruce a nohy jsem měla holé. Někdo mi vzal svetr, boty a ponožky a nechal mě jen v tílku a džínech. Husí kůže, plná pupínků na moji kůži, byla v reakci na téměř mrazivou teplotu, kdekoliv jsem byla. Věděla jsem, že jsem byla někde uvnitř. Stabilní hučení světel a vzdálených hlasů mi řeklo hodně. Nakonec se mi oči vyjasnily, a málem jsem si přála, aby zůstali rozostřené. Byla jsem v kleci, která se podobala velké boudě, používající se pro psy. Hustý černý kov byl natolik rozmístěný, že jsem přes to mohla dát ruku. Možná. Vzhlédla jsem a uvědomila si, že tu nebyl žádný způsob, jak se postavit nebo úplně rovně ležet, aniž bych se dotkla tyče. Pouta a řetězy visely z vrchu. Dva z nich byli připojené k mým znecitlivělým, chladnými kotníkům. Panika se skrze mne drápala, nutila můj dech jít dovnitř a ven, když můj pohled zběsile těkal kolem. Klece mě obklíčili. Třpytivá červeno-černá látka potahovala tyče nejblíže ke mně a horní část pout kolem mých kotníků. Říkala jsem si, že se musím dát dohromady, ale nefungovalo to. Posunula jsem si zadek, abych seděla tak daleko, jak jsem jen mohla a jak řetězy dosáhly.

Chtěla jsem si vytáhnout ty věci z mých kotníků. V ten moment, kdy se moje prsty dotkly horní části kovu, mi žhavá bolest smetla ruce a mířila rovnou do mé hlavy. Vyjekla jsem a prudce dala ruce zpět. Sžíral mě teror a polykal mě jako příliv. Když jsem sáhla na tyče, projela mnou stejná bolest a odhodila mě zpátky. Z hrdla se mi vytrhl výkřik, jak jsem se otřásla, dávajíc si ruce blízko k hrudi. Teď jsem tu bolest poznala. Bylo to to, co jsem cítila, když mi tu věc dal kuřák proti obličeji. Snažila jsem se vyvolat sílu, která byla ve mně. Mohla jsem tyhle klece vyhodit bez dotyku. Ale nic ve mně nebylo. Bylo to, jako bych byla prázdná nebo odpojená od Zdroje. Bezmocná. Uvězněná. Kus hmoty se pohyboval v kleci nejblíže ke mně, stoupal. Nebyla to koule, ale člověk-holka. Srdce mi bušilo do žeber, když se posadila a oddělila si mastné prameny dlouhých blond vlasů z bledého obličeje. Otočila se ke mně. Dívka byla v mém věku, plus mínus rok. Zlá červeno-modrá modřina se jí šířila od jejich vlasů přes levou tvář. Mohla by být pěkná, kdyby nebyla tak hubená a zanedbaná. Vzdychla a snížila její tvář. „Jednou jsem byla opravdu dost pěkná.“ Může mi číst myšlenky? „Já…“

„Jo, čtu ti myšlenky.“ Její hlas byl chraplavý, ale silný. Podívala se pryč, zkoumala prázdné klece a pak se její pohled zastavil na dvojitých dveřích. „Ty jsi jako já, myslím, že vlastníkem je Daedalus. Znáš nějaké mimozemšťany?“ Pak se zasmála, snížila její špičatou bradu na její pokrčená kolena. „Nemáš ani ponětí, proč si tady.“ Daedalus? Co to sakra je? „Ne. Já ani nevím, kde jsem.“ Začala se trochu třást. „Jsi ve skladu. Je to jako přeprava skupinek. Nevím nic víc. Byla jsem mimo, když mě sem přivedly.“ Ukázala na modřinu s pohybem drobných prstů. „Nepřizpůsobila jsem se.“ Polkla jsem. „Jsi člověk, že jo?“ Zazněl další přidušený, ponurý smích. „Nejsem si jistá.“

„Je do toho zapletené DOD?“ Zeptala jsem se. Mluv. Neotočila bych se úplně, kdybych mohla mluvit. Přikývla. „Jo i ne. Daedalus je součást DOD. A oni jsou zapojení do mě, ale…“ Její oči se zúžily. Byli tmavě hnědé, skoro až černé. „Mohla jsem pochytit roztříštěné myšlenky těch týpků, když tě přivedli dovnitř. Jsi tady pro jiný účel.“ To bylo uklidňující. „Jak se jmenuješ?“

„Mo,“ zaskřehotala a dotkla se suchých rtů. „Všichni mi říkají Mo… nebo používali. Tvoje?“

„Katy.“ Plazila jsem se k ní blíž a dávala pozor, abych se nedotkla klece. „Jak to myslíš, že si se nepřizpůsobila?“

„Nespolupracovala jsem.“ Mo sklonila hlavu a skryla si tvář za nepoddajné vlasy. „Já si ani nemyslím, že věří, že to co dělají, je špatné. Je to s nimi jako jedna velká šedá zóna.“ Zvedla bradu. „Měli tady ještě jednoho jiného. Kluk, ale on není jako my. Přemístili ho odsud před tím, než tě přivedli dovnitř.“

„Jak vypadal?“ Zeptala jsem se a myslela na Dawsona. Než stačila odpovědět, někde mimo velké a chladné místnosti se zavřely dveře. Mo se vrátila zpátky a zabalila její tenké ruce kolem ohýbajících se kolen. „Předstírej, že spíš, když přijdou sem. Ten, který tě přivedl, není tak špatný jako ostatní. Nechci je vyprovokovat!“ Myslela jsem na kuřáka a jeho partnera. Stočil se mi žaludek. „Co –“

„Ššš!“ Sykla. „Už jdou. Předstírej, že spíš!“ Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem se přesunula do zadní části klece a lehla si, dávajíc si ruku přes obličej, takže jsem pod ní mohla nahlížet, aniž bych byla viděná. Dveře se otevřely a já jsem viděla dva páry nohou, obalené v černých kalhotách vstoupit do místnosti. Když přistoupili k našim klecím, mlčeli. Moje srdce znovu bušilo a zvyšovalo bolest v mé hlavě. Zastavili se před klecí, v které byla Mo. „Chystáš se dnes chovat hezky?“ Zeptal se jeden z mužů. Se smíchem v hlase. „Nebo to budeme muset udělat těžké?“

„Co si myslíš?“ Odplivla Mo zpět. Muž se zasmál a sklonil se. Z rukou mu visela černá pouta. „Nechceme ti zkazit druhou stranu obličeje, miláčku.“

„Mluv za sebe,“ zabručel druhý muž. „Ta mrcha mi téměř ukončila nějaké šance, abych mohl mít děti.“

„Dotkni se mě znovu,“ řekla Mo, „a nebudeš.“ On otevřel klec a ona šla okamžitě za nimi. Ale ona pro ně nebyla žádný soupeř. Sebrali ji za nohy a vytáhli ji ven z klece, dokud neležela na studené betonové podlaze. Ten, který ji nazýval jménem, ji hrubě přetočil a praštil jí hlavu o zem. Zabručela, když jí dal koleno do zad a tahal jí ruce za zády. Měkce vykřikla, když jí vykroutil ruce. Nemohla jsem jen tak sedět a sledovat to. Zvedla jsem se, ignorujíc nevolnost. „Přestaň! Ubližuješ jí!“ Ten, na jejích zádech se ohlédl a zamračil se, když mě uviděl. „Podívej se na to, Ramirezi. Tahle je vzhůru.“

„A taky potřebuje být sama,“ odpověděl Ramirez. „Dostaneme dost peněz za předstírání, že tu není, Williamsi. Dej na ni tu věc, a pojďme odsud.“ Williams slezl z Mo, přistoupil k mojí kleci a klekl si tak, aby byl v rovině mých očí. Nebyl velmi starý-možná pětadvacet. Pohled jeho rozptylujících modrých očí, mě děsil víc než klece. Je na mě něco? „Je hezká.“ Přisunula jsem se zpátky a chtěla přejít rukama přes tenkou látku mého tílka. „Proč jsem tady?“ Můj hlas zakolísal, i když jsem se setkala s jeho pohledem. Williams se zasmál, když se podíval přes rameno. „Poslouchej tohle, klade otázky.“

„Nech ji na pokoji.“ Ramirez vytáhl tichou dívku na nohy. Její hlava visela nízko, obličej měla chráněný vlasy. „Musíme tuhle dostat zpátky do centra. Pojď.“

„Mohli bychom pokaždé vymazat její mozek. Trochu se pobavit.“ Já jsem se tomu návrhu vyhýbala. To mohli udělat? Vymazat mi vzpomínky? Všechno, co jsem měla, byly moje vzpomínky. Moje oči se vrhly mezi ty dva muže. Ramirez zaklel. „Prostě to udělej, Williamsi.“ Když začal Williams vstávat, vyškrábala jsem se zpátky. „Počkej. Počkej! Proč tady jsem?“ Williams otevřel dvířka klece malým klíčem a popadl řetězy. Tvrdě trhl, a já jsem spadla dozadu. „Opravdu nevím, na co tě chce, a vážně se o to nestarám.“ Znovu zatáhl za řetěz. „Teď buď hodná holka.“ Ukazujíc, jak moc jsem ocenila jeho návrh, jsem kopla. Kdybych se jen mohla přes něj dostat… Moje noha ho zasáhla pod bradou a odhodila jeho hlavu zpátky. Williams mi to oplatil ránou do břicha, ohýbajíc mě v polovině. Zasípala jsem, když mě chytil za zápěstí, zatímco znovu získal pouta z vrcholu klece, tahajíc je tak, že řetěz s nimi spojený, dopadl na zem. „Ne!“ Zařvala Mo. „Ne!“ Strach v jejím hlase zvýšil můj vlastní a moje obrana se obnovila. Bylo to k ničemu. Williams mi upevnil pouta, kolem zapěstí a svět explodoval v bolesti. Začala jsem křičet. A nezastavila jsem se. Moje výkřiky zemřely pouze, když jsem nemohla dělat nic hlasitějšího než chraplavě šeptat. Teď mi uniklo pouze nekontrolované kňučení nebo sténání. Byla to hodina po tom, co to tu muži s Mo opustili. Hodina ničeho jiného než opařování, spalující bolesti, která mi sestřelila ruce, odrážející se mi v lebce. Připadalo mi to, jako by byla moje kůže neustále stahovaná a rozdělující se, aby se to dostalo k něčemu vespod. Zvadla jsem vevnitř i navenek. Tyto momenty ničeho, než čisté blaženosti s krátkou úlevou, skončili příliš brzy. Probudila jsem se a vrazila do světa, kde bolest hrozila, že mi rozdrásá zdravý rozum. Mnohokrát jsem si myslela, že z toho umřu. To, že konec musel být někde v nedohlednu, ale vlny bolesti pořád chodily, převracejíc mě, mě dusilo. Slzy také skončily, když jsem přestala křičet. Snažila jsem se nehýbat nebo sebou cukat, když mě bolest řezala. Jen by se to zhoršilo. Už mi nebyla zima. Možná to bylo proto, že jsem nemohla cítit nic jiného než bolest, která byla způsobená tím, co bylo na těch poutech. Ale přes to všechno, jsem nechtěla zemřít. Chtěla jsem se přes to dostat. V nějaké chvíli se dveře otevřely. Byla jsem příliš vyčerpaná, abych zvedla hlavu a tak jsem slepě zírala na kovové nosnice přes mříže. Budou brát ty pouta? Zadržela jsem dech. „Katy…“ Sklonila jsem pohled, dostala se k solným a pepřeným vlasům, pohlednému obličeji, a úsměvu, který okouzloval svou cestu do mého života a do máminy postele. Mámin přítel-první, kterému věnovala pozornost po otcově smrti. Myslím, že ho miluje. To bylo to, co to dělalo mnohem horší. Nestarala jsem se o to, co to znamená pro mě. Měla jsem už dříve podezření a byla tam obecná nechuť k tomu, že by zabral tátovo místo, ale máma… To by ji zabilo. „Jak se ti tam vede?“ Zeptal se, jako by se opravdu staral. „Slyšel jsem, že je to bolestivé-povlak-na ty jako ty a Luxeny. Je to skoro jediná věc, která může naprosto diskvalifikovat jak Luxena, tak ty, kteří jsou zmutovaní. Onyx smíchaný s několika dalšími kameny, jako rubíny, způsobí zvláštní reakci. Je to jako dva fotony, odrážející se navzájem od sebe, hledající cestu ven. To je to, co to dělá s tvými zmutovanými buňkami.“ Upravil si kravatu, uvolňující si ji kolem krku. „Já jsem ten, koho DOD nazývá nasazený, ale jsem si jistý, že to jsi teď už zjistila. Jsi chytrá hlavička, ale asi se ptáš, jak jsem to věděl, že? Tu noc, kdy ses dostala na pohotovost, když si byla napadená, ses zotavovala příliš rychle. A DOD už tě pozorovalo, protože jsi byla v blízkosti Blacků.“ A je lékař-senzace, tak to věděl hned, když se někdo uzdravoval abnormálně rychle. Znechucení mnou prosakovalo jako nemoc. Trvalo několik pokusů vypustit další chraplavé slova. „Ty jsi začal… randit s… mou mámou, jen abys… na mě dával pozor?“ Když mrkl, chtělo se mi zvracet. „Ty… zatracenej hajzle.“

„No, randění s tvou mámou mělo nějaké výhody. Nechápej mě špatně. Staral jsem se o ni. Je to krásná žena, ale…“ Chtěla jsem mu ublížit. Těžce. „Ty… jsi jim řekl o… Dawsonovi a Bethany?“ Blýskavě se usmál, předvádějíc dokonale bílé zuby. „DOD je už sledovalo. Dělají to kdykoliv se Luxen dostane do blízkosti člověka a doufají, že Luxen člověka zmutuje. Byl jsem s jejími rodiči, když se vrátila z pěší turistiky. Měl jsem podezření, a měl jsem pravdu.“

„Ty… ty jsi byl nemocný.“ Něco tmavého se mu zablýsklo v očích. „Hmm, copak jsi dělala svůj výzkum?“ Když jsem nic neřekla, ušklíbl se. „A už nikdy nebudu znovu nemocný.“ Zamrkala jsem. Prodal svou jedinou rodinu. „Přivedl jsem je první… a no, víme, co se od toho stalo.“ Klekl si a hlavu naklonil na stranu. „Ale ty jsi jiná. Tvoje horečka běžela výš a na sérum si reagovala zázračně. Jsi silnější než Bethany.“

„Sérum?“

„Ano, říká se mu Daedalus. Je pojmenovaný po oddělení DOD, které dohlíží na zmutované lidi. Pracovali na tom, roky-míchali lidskou a mimozemskou DNA. Dal jsem ti tuhle injekci, když si poprvé onemocněla.“ Will se zasmál. „No tak, myslíš si, že bys mutaci téhle velikosti přežila bez pomoci?“ Ach můj Bože… „Mohla si vidět, že ne všichni zmutovaní lidé tu změnu přežijí, nebo to mohlo zesílit vyvíjení tvých schopností a posílit je. To je to, co se Daedalus snaží zjistit. Proč jen někteří-někteří jako ty, Bethany a Blake-reagují na mutaci kladně a jiní ne. A ty, slyšel jsem, že jsi naprosto úžasná v tomhle úseku.“ Už mě s něčím střelil? Cítila jsem narušení na úplně nové úrovni. Vztek se ve mně nadále zvětšoval, zastiňoval bolest. „Proč?“ Zaskřehotala jsem. Will se zatvářil potěšeně. Nadšeně. „Je to poměrně jednoduché. Daemon má něco, co chci, a ty mi zajistíš, že se bude chovat slušně tak dlouho, dokud tohle setkání neskončí příznivě pro všechny strany. A mám něco-kromě, tebe-kvůli čemu pro mě udělá cokoliv.“

„On… tě zabije,“ zachraptěla jsem a trhla sebou. „Pochybuju. A opravdu by si neměla mluvit,“ řekl konverzačním tónem. „Myslím si, že sis udělala nějaké trvalé poškození hlasivek. Byl jsem chvíli dole a čekal, až přestaneš křičet.“ Dole? Uvědomila jsem si, že jsme pravděpodobně ve skladu, kde se to Daemon snažil prozkoumat tu noc, kdy jsme narazili na důstojníky. Neklidně jsem poposedla a zasténala, když přišli pouta do styku s mou kůží. Možná jsem ztratila vědomí na několik sekund, protože když jsem otevřela oči, Will se naklonil blíž. „Věděla jsi, že Luxenská léčivá síla je silnější, když je člověk zraněný a účinky se oslabí, když je mezera mezi zraněním a léčením delší? Takže si myslím, že nebude schopný opravit tu hlasovou věc.“ Zhluboka jsem se nadechla, trhaným a bolestivým nádechem, které spalovalo moje hrdlo. „Naser… si.“ Will se zasmál. „Nezlob se, Katy. Nezamýšlím mu udělat nějakou škodu. Ani tobě. Jen potřebuju, abys byla povolná, zatímco budeme s Daemonem vyjednávat. A když bude hrát podle mých pravidel, oba dva vyjdete z této budovy živý.“ Přehoupl se přese mě neočekávaný nával bolesti, a moje tělo ztuhlo, jak jsem zalapala po dechu. Připadalo mi to, jako by se moje buňky opravdu odráželi jedna od druhé, snažící se uniknout. Stál a ruce svíral na bocích. „Málem jsem si myslel, že jsem všechno ztratil v tento víkend. Neumíš si ani představit, jak jsem byl naštvaný, když jsem se dozvěděl, že je Vaughn mrtvý. Měl mi tě pak přivést. Ten jeho ubohý chlapec netušil, že jeho vlastní strýc pracoval na zmaření toho, na čem Nancy dělala.“ Zasmál se a přecházel prsty přes mříže. „Trochu to zpackal, pokud o tom přemýšlíš. Vaughn věděl, že by byla Nancy naštvaná a s největší pravděpodobností by si to odnesl Blakeův malý mimozemský přítel. I když jsem nesměl mluvit, dokud jsem nepředal Bethany a Dawsona. Měl jsem to s nimi zkusit, ale nepřemýšlel jsem. Dawson je velmi podobný svému bratrovi. Udělal by cokoliv pro Bethany.“ Vztek mi prolomila bolest, pálení stejné jako světlo. „Ty…“ Zastavil se u přední části klece. „Pokud je mi známo, ještě se to neosvědčilo.“ Opravdu jsem neměla tušení, o čem mluví, ale kousky do sebe zapadly. Will zradil jeho vlastní neteř. Proklouznutí bankovního převodu dávalo smysl. Will vyplácel Vaughna, ale za co? Nevěděla jsem… Ať to bylo cokoliv, bylo to pro Vaughna dost na to, aby šel proti DOD a také to vysvětlovalo, proč zastavil Blakea od říkání Nancy o jakémkoli z mých pokroků. „Nedělej si starosti, Daemon je chytrý.“ Will se obrátil k moji kleci, usmívající se. „Nakonec odpověděl. A řekněme, že ho moje odpověď přivede k nám.“ Přes bolest jsem se soustředila na to, co říkal. „Co… od něj chceš?“ Will odhodil telefon stranou a uchopil mučivé mříže. Jeho oči se setkaly s mými a bylo tam znovu nějaké vzrušení, dětská hrůza. „Chci, aby mě zmutoval.“