Onyx - 35. kapitola

Překlad: Viki
Kor.: Majuš

Očekávala jsem spoustu věcí. Jakože možná chtěli, aby Daemon zničil celé město nebo vykradl banku, ale aby ho zmutoval? Kdyby mi bolest nesvírala tělo, asi bych se zasmála na takové absurditě. Will musel vycítit, co si myslím, protože se zamračil. „Nemáš ani ponětí, čeho jsi skutečně schopná. Co jsou peníze a prestiž, když máš moc, přinutit lidi, aby dělali, co chceš? Když nikdy neonemocníš? Když tě žádný člověk a ne-mimozemská forma života nemůžou zastavit?“ Jeho klouby zbělely. „Ty to nechápeš, holčičko. Jistě si sledovala svého otce podlehnout rakovině a jsem si jistý, že to pro tebe bylo příšerné, ale pořád nemáš tušení, jaké to je, když se proti tobě obrátí vlastní tělo a když je každý den bitvou o přežití.“ Odstrčil se od tyče. „Být nemocný a na pokraji smrti, změní člověka, Katy. Udělám cokoliv, abych už nikdy nebyl tak slabý a znovu tak bezmocný. A myslím, že tvůj otec-kdyby dostal šanci-by smýšlel stejně.“ Otřásla jsem se. „Můj otec by nikdy neublížil… jiné osobě…“ Will se usmál. „Tvoje naivita je roztomilá.“ To nebyla naivita. Znala jsem svého tátu a vím, co by udělal. Další vlna syrové bolesti mě přinutila zavřít oči. Když to ochablo, objevil se další pocit. Daemon je tady. Moje oči se vrhly ke dveřím a Will se s očekáváním obrátil, i když odtud nepřicházel žádný zvuk. „Je tady, nemám pravdu? Můžeš ho vycítit.“ Jeho tón zbarvila úleva. „Všichni z nás ho podezřívali, ale mohli jsme se mýlit. Alespoň dokud Blake nesejmul Adama a téměř i Dee a až pak jsme mohli potvrdit, že to byl on.“ Podíval se na mě. „Měla bys být vděčná, že řetězec důkazů končí se mnou. Když tohle doděláme, odejdeme všichni v pořádku. Pokud by Nancy věděla, co jsme udělali, nikdo z vás by dnes neodešel.“ Ohlédl se přes rameno. „Je tu adresa, kterou si musíš zapamatovat. 1452 ulice Naděje v Moorfieldu. Tam najde, co hledá. Má čas do půlnoci, to je ultimátum.“ Vzpomněla jsem si na tu adresu z proužku papíru, který jsem našla, ale to bylo diskutabilní. Jsem si jistá, že Daemon odstřelí Willa do jeho příštího života. Právě v té chvíli, se dvojité dveře otevřely a praštily do bílé cementové zdi. Daemon prošel vchodem, s hlavou skloněnou a očima jako zářící koule. Dokonce i v mém stavu jsem cítila sílu, která z něj vyzařovala. Ne tu Luxenskou, ale lidskou, zrozenou ze zoufalství a bolesti. Podíval se na Willa a rychle ho propustil. Jeho pohled mě vyhledal a zůstal. Jeho tváří přeběhlo množství emocí. Chtěla jsem něco říct, ale moje tělo se k němu chtělo přiblížit. Byl to podvědomí pohyb a to způsobilo, že onyx na poutech přišel do kontaktu s větší částí mé kůže. Omdlévající na podlaze klece, se má ústa otevřela v němém výkřiku. Daemon vystřelil kupředu. Ne tak rychle, jak to normálně dělal. Sevřel tyče a pak se zasyčením ucukl. „Co to je?“ Daemonův pohled klesl na jeho ruce a pak zpátky na mě. Bolest zlomila světlo v jeho očích. „Onyx smíchaný s rubínem a hematitem,“ odpověděl Will. „Hezká kombinace, která moc nesedí k Luxenům nebo hybridům.“ Daemon se podíval na Willa. „Zabiju tě.“

„To si nemyslím.“ Will couvl, ukazujíc, že si není svým plánem tak moc jistý. „Onyx pokrývá každý vchod do budovy, takže vím, že nemůžeš použít sílu ani světlo. Také mám klíč od té klece a pout. A jenom já se toho můžu dotýkat.“ Daemon nízce zavrčel. „Možná ne teď, ale udělám to. Tomu věř.“

„A ty věř, že na ten den budu připravený.“ Will se na mně podíval a vyklenul obočí. „Nějakou chvilku tu už byla. Myslím, že chápeš, co to znamená. Můžeme se pohnout?“ Ignorujíc ho, přešel Daemon k druhé straně klece a poklekl. Otočila jsem k němu hlavu a on svým pohledem intenzivně propátral každý můj centimetr. „Dostanu tě ven, Kotě. Přísahám.“

„I když je tvé prohlášení sladké, jediný způsob, jak ji odsud dostaneš, je udělat, co chci a máme na to jenom…“ Zkontroloval své rolexky. „Asi třicet minut před tím, než přijde další důstojník a zatímco já vás oba chci nechat jít oni ne.“ Daemon zvedl hlavu, zatínajíc čelist. „Co chceš?“

„Chci, abys mě zmutoval.“ Na chvíli na Willa zíral a pak se ponuře zasmál. „Zbláznil ses?“ Will zúžil oči. „Nemusím ti všechno vysvětlovat.“ Ona to ví. Pak tě zasvětí. Chci, abys mě změnil.“ Natáhl se přes klec a obtočil prsty kolem řetězů. „Chci být to, co ona.“

„Nemůžu si jen tak škubat nos, aby se to stalo.“

„Vím, jak to funguje.“ Ušklíbl se. „Musím být zraněný. Pak mě vyléčíš a o zbytek se postarám.“ Daemon potřásl hlavou. „Co je zbytek?“ Will se na mně opět podíval a usmál se. „To ti může vysvětlit Katy.“

„Ty mi to vysvětlíš hned teď,“ zavrčel. „Nebo taky ne.“ Will trhl řetězy a já poklesla. Můj výkřik byl jako zakňučení, ale Daemon vystřelil vzhůru. „Přestaň!“ zařval. „Nech ty řetězy být.“

„Ale ty si ani neslyšel, co ti nabízím.“ Pořád držel ty zatracené řetězy a já plavala v bolesti. Na několik sekund jsem omdlela, vracejíc se k Daemonovi před klecí, s očima rozšířenýma a zběsilýma. „Nech ty řetězy na pokoji,“ řekl. „Prosím.“ Srdce mi praskalo. Daemon nikdy neprosil. Will pustil řetězy a já se svalila na podlahu. Pořád to bolelo, ale před vteřinou to bylo neporovnatelně horší. „To je mnohem lepší.“ Will přistoupil ke kleci, kde byla Mo. „Tohle je má nabídka. Zmutuj mě a já ti dám klíč od klece, ale nejsem hloupý Daemone.“

„Ne?“ uchechtl se Daemon. Will vykroutil rty. „Potřebuju se ujistit, že po mně nepůjdeš, jakmile odsud odejdu, což vím, že uděláš, jakmile se dostane z klece.“

„To jsem tak předvídatelný?“ Samolibě se usmál a jeho postoj se změnil, nabírajíc arogantní chvástání, pro které byl známý, ale já jsem věděla, že byl napjatý. „Možná budu muset změnit svou hru.“ Wiil podrážděně vydechl. „Když odejdu, nebudeš mě následovat. Máme míň než dvacet minut, abychom to skončili, a máš pak třicet minut-ber nebo nech být-abys šel na dresu, kterou jsem dal Katy.“ Daemon na mně rychle pohlédl. „Tohle je lov mrchožrouta? To miluju.“ Vždy chytrák, pomyslela jsem si a to i v těch nejhorších situacích. Myslím, že ho miluju už jenom proto. „Možná.“ Will k němu pomalu přistoupil, vytahujíc zbraň ze svých zad. Daemon jenom vyklenul obočí, zatímco moje srdce skákalo. „Poté, co ji osvobodíš, se budeš muset rozhodnout. Můžeš jít za mnou nebo můžeš dostat to, co jsi vždy chtěl.“

„Co? Tetování tvojí tváře na zadku?“ Willovi tváře zapláli hněvem. „Tvého bratra.“ Všechna Daemonova arogance zmizela. Udělal krok zpátky. „Co?“

„Zaplatil jsem spoustu peněz, abych ho dostal do pozice, odkud mohl „uniknout“. Kromě toho pochybuji, že ho vůbec hledají.“ Will se chladně usmál. „On se ukázal, že je docela k ničemu. Ale ty-ty jsi na druhé straně silnější. Uspěješ tam, kde on pokaždé selhal.“ Navlhčila jsem si rty. „Selhal… v čem?“ Daemonova hlava trhla směrem ke mně, jeho oči se zúžili při zvuku mého hlasu, ale Will promluvil. „Nutili ho mutovat lidi po léta. Nefungovalo to. Není tak silný jako ty Daemone. Ty jsi jiný.“ Daemon se zhluboka nadechl. Will mu nabízel všechno, co chtěl-jeho bratra. Není možné, že by se toho vzdal. A bojoval, aby neukázal emoce. Pro Willa byl bez výrazu, ale já rozeznala tikání v jeho čelisti, ten způsob, jakým jeho oči zablikaly a pevnou linii úst. Byl chycený mezi vzrušením a vědomím, že on vytvoří někoho, kdo nakonec zničí ty, které miluje. A někoho, kdo k němu bude neodvolatelně připoutaný-a ke mně. Jestli ho uzdraví, jejich životy budou spojeny. „Já bych tě raději lovil a zlomil každou část ve tvém těle za to, co jsi udělal,“ řekl Daemon nakonec. „Stáhnul tě z kůže, a pak tě tím nakrmil, za zranění Kat. Ale můj bratr je pro mě víc než pomsta.“ Viditelně otřesený jeho slovy, Will zbledl. „Doufal jsem, že se tak rozhodneš.“

„Víš, na tohle musíš být zraněný.“ Will přikývl a zaměřil zbraň na jeho nohu. „Vím.“ Daemon vypadal zklamaně. „A já tak doufal, že ti způsobím, ujmu.“

„Jo, to si nemyslím.“ To, co se stalo pak, byla čistá hrůza. Jedna moje část se chtěla odvrátit nebo pohřbít se v bolesti, ale neudělala jsem to. Sledovala jsem Willa, jak ohnul ruku a po minutě si střelit do nohy. Nevydal ani hlásku. Něco na něm nebylo v pořádku, to bylo zřejmé, ale Daemon položil ruku na Willovo rameno. Onyx nezablokoval jeho léčivou sílu. Daemon ho mohl nechat vykrvácet, ale nikdy by se ke mně přes onyx nedostal. Znovu jsem omdlela, už neschopná bojovat s bolestí. Pak jsem viděla přicházet Willa, který odemknul dveře na kleci. Pohyboval se nade mnou-zdravý a celý-odemykající řetězy. Pouta mi sklouzla ze zápěstí a já se z toho málem rozbrečela. Willovi oči se střetli s mými. „Navrhuji, abys o tom neřekla mámě. Koneckonců, zabilo by jí to.“ Usmál se, když dostal, co chtěl. „Chovej se slušně, Katy.“ Pak byl pryč z klece a z místnosti. Nevěděla jsem, kolik času přešlo. Nemohlo to být víc než deset minut. Snažila jsem se posadit, ale moje ruce to vzdaly. „Daemone…“

„Jsem tady.“ A byl. Opatrně vstoupil do klece a pomohl mi ven. „Mám tě, Kotě. Už je po všem.“ Léčivé teplo jeho dlaní mě naplňovalo sílou. V době, kdy mě postavil na nohy mimo klece, jsem mohla sama stát a jemně jsem mu odstrčila ruce ze mě. Věděla jsem, že po uzdravení Willa nebyl v plné síle. A pak tady byl ten důstojník a omezený čas na to, dostat se k Dawsonovi. „Jsem v pořádku,“ zašeptala jsem hrdelním hlasem. Dělající hluboký zvuk v zadní části hrdla, mi sevřel tváře a položil své rty na mé. Zavřela jsem oči a propadala se do jeho doteku. Když se odtáhl, oba jsme lapali po dechu. „Cos udělal?“ zeptala jsem se, škubajíc sebou při zvuku svého hlasu. Daemon přitiskl čelo k mému a já cítila jeho poloviční úsměv na rtech. „Na mutaci musejí obě strany chtít, Kotě. Pamatuješ, co řekl Matthew? Já jsem to moc nechtěl, jestli mi rozumíš. A to se ani nezmiňuju o tom, že musí umírat nebo být alespoň blízko k tomu. Mutace pravděpodobně nezafunguje. Alespoň ne do té míry, jak si myslí.“ Navzdory všemu jsem se zasmála, chraplavě. „Zlý génius.“

„To si piš,“ odpověděl, očima po mně přecházel a jeho prsty se spojili s mými. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Tvůj hlas…“

„Jo,“ zašeptala jsem. „Budu v pořádku.“ Znovu mě políbil, měkce a hluboce a vzal většinu hodin strávených tady, i když jsem si byla jistá, že ještě budou nějaký čas přetrvávat, plížící se jako většina temných věcí. Ale na okamžik jsme nebyly na tak příšerném místě, nebyly nad námi obrovské tikající hodiny a já byla v bezpečí-v jeho náručí. Ceněná. Milovaná. Byli jsme spolu. Dvě půlky jednoho atomu dané zpět dohromady, aby spolu tvořili jeden, nekonečně silnější. Daemon si proti mým ústům povzdechl a pak jsem cítila, jak se mu rty stáčejí do opravdového úsměvu. „Teď pojďme pro mého bratra.“

Sedět ve třídě bylo to poslední, co jsem chtěl v normální den dělat, ale téměř mě zabíjelo tady být. Chtěl jsem být doma s Dee. Nebylo toho moc, co bych pro ni mohl udělat. Slova nikdy nebyly dobré na smutek, ale nenáviděl jsem, že jsem tam pro ni nemohl být. Taky jsem chtěl být s Kat. Jo, byla ve stejné budově jako já, ale to nebylo totéž. Chtěl jsem jí blízko u sebe. Neměl jsem ponětí, co byli ty tvary, co učitel kreslil na tabuli. Jedinou věc, kterou jsem skutečně viděl, bylo, jak úžasně vypadala Kat v mé posteli-jak neuvěřitelně chutnala a voněla.

Pořád jsem ji bez snažení mohl cítit. Bylo to šílené. Ohromující. Vystírajíc nohy, jsem pořád nemohl uvěřit, že jsem se zastavil. Udělat to správně? Člověče, asi si budu brzy potřebovat zkoušet podprsenky. Ale zastavení mi přišlo správné. Přešli jsme přes hodně svinstva a emocí. Upřímně řečeno, nechtěl jsem, aby bylo naše poprvé doprovázeno smutkem a zbytky hněvu. Možná jsem to tak v té chvíli necítil a možná ani nikdy nebudu, ale nechtěl jsem to riskovat. Když hodina konečně skončila, rychle jsem vyšel na chodbu a vytáhl z kapsy telefon. Zamračil jsem se, jak jsem přecházel kolem hloučku studentů. Přišla mi zpráva od Kat asi před čtyřiceti minutami. Naštvaný, že jsem to zmeškal, jsem na ní klikl. Máma měla nehodu. Jdu do nemocnice. V tom okamžiku jsem se úplně zastavil a žaludek se mi potopil. Kde její máma minulou noc dělala? Trápil jsem svůj mozek pro odpověď. Winchester. Silnice byly pořád v mnoha oblastech kluzké a pokryté sněhem v těch dalších. Vystupujíc z ruchu na chodbě, jsem rychle zavolal Kat. Zvonilo to a zvonilo. Bez odpovědi. Nechávající krátkou správu, jsem bojoval s nutkáním, vyběhnout ze školy a najít Kat. Problém byl v tom, že jsem nevěděl, do které nemocnice šla. Mohlo to být kdekoliv mezi námi a Winchesterem. Budu muset počkat, dokud se ke mně nevrátí. Trpělivost byla ctnost, ve kterou jsem nevěřil. Než jsem zamířil na další hodinu, zkontroloval jsem Dee. Byla, jak se očekávalo. To není dobré. Sezení na historii byl test skutečné sebekontroly. Když přišel oběd a já pořád nic neslyšel od Kat poté, co jsem ji opakovaně volal a posílal zprávy, jsem už nemohl zůstat ve škole. Na cestě ven jsem to zkusil znovu. Pořád neodpovídala a v střevech se mi navíc usadil pocit neklidu jako kyselina. Mobilní služby byly umístěné kdekoliv ve městě a po celé cestě do Virginie, ale určitě by teď zvládla dojít do Winchesteru a Kat… zavolala by mi zpět, hlavně po tom všem. Než jsem zamířil domů, zastavil jsem se u Thompsonů. Na stěnách se držel smutek jako plíseň. Při trávení času s nimi jsem se cítil poněkud rozpačitě, když přišlo na to, co říct a co ne. Je to pro mě zřídkavá situace, ale smrt byla něco, co jsem ani já plně nechápal. V jednu chvíli tady a v další pryč. Smrt byla tak rychlá. V naší komunitě uspořádáme soukromý pohřeb. Adamovo tělo bude spáleno podle tradice a pak už z něj nezbude nic. Už teď z něj zbyly jenom vzpomínky. Zatížen takovými myšlenkami, jsem zamířil do prázdného domu, kde jsem přecházel sem a tam jako šílenec. Přešlo několik hodin a žádné slovo od Kat, začal jsem se cítit zoufale. Co když její máma zemřela a byla příliš rozrušená, aby zavolala? Co když měla nehodu na cestě do nemocnice? Její auto bylo pořád na příjezdové cestě vedle, takže to nejspíš znamenalo, že jí vyzvedl pan Michaels. Byl jsem v polovině cesty ke kávovému stolku, kde jsem nechal telefon, abych obvolal všechny nemocnice, které mě napadnou, když zazvonil. V břiše jsem cítil poklesnutí, když jsem vystřelil přes místnost, zvedajíc to. „Kat?“ odpověděl jsem. Po chvíli ticha se ozvalo. „Ne. Tohle není Kat.“ Obavy explodovaly. „Pane Michaelsi? Kde je Kat? Je v pořádku? Co-?“

„Není… ve skutečnosti v pořádku, Daemone.“ Natáhl jsem se, pokládající ruku na zeď a s nohama najednou slabýma. Tenhle pocit, že něco není v pořádku, byl stejný pocit, jaký jsem cítil, než mi úředníci řekli o Dawsonovi. Věděl jsem, že Kat musí být naživu ale… „Daemone?“ Zhluboka jsem se nadechl. „Co se jí stalo?“

„V této chvíli nic nezvratného.“ Počkat. Cože? Odstrčil jsem se od zdi a celý můj svět se soustředil na to, co pan Michaels říkal. „Co tím myslíte, Wille?“ Chvíli bylo ticho. „Kat je v pořádku. Svým způsobem. No, určitě se právě teď moc nebaví.“ Zvedla se ve mně vlna žhavého vzteku. Prsty se mi obmotali kolem telefonu, drtící plast a kov. Nevěděl jsem, proč by něco udělal Kat. Nestaral jsem se. Vše, co jsem věděl, bylo, že ho za to zabiju. „Ty hajz –“

„Teď neztrácejme čas. Můžeš to napravit Daemone. Posloucháš? Tohle nechceš zmeškat.“

„Ach já poslouchám. Taky si dělám poznámky.“ Pan Michaels se suše zasmál. „Přijď do skladu. Víš, do kterého-a Daemone? Kdybych byl tebou, pospíšil bych si.“ Ten bastard zavěsil dřív, než jsem mohl odpovědět. Na vteřinu jsem tam stál a zíral na telefon. Kůže mi brněla a já cítil, jak ztrácím kontrolu nad svou lidskou formou. Házejíc telefon stranou, jsem vystřelil ke dveřím a byl v polovině příjezdové cesty, než jsem se otočil a zamířil k Dolly. Nevěděl jsem, co s Kat bylo nebo jestli byla zraněná a jak moc. Budu potřebovat auto, co mě zpomalí. Porušil jsem asi deset různých rychlostních předpisů, když jsem uháněl pryč z města, směrem ke skladu, kde ti dva důstojníci zahnali Kat do kouta. Moje mysl byla během jízdy prázdná. Nemohl jsem si dovolit přemýšlet o ničem. Musel jsem se udržet chladný. Nemohl jsem nechat mysl jít touto cestou-tou, ve které byla zraněná, protože po Blakeovi a Adamovi jsem si nebyl jistý, jak bych se s tím vypořádal. Pravděpodobně bych ztratil kontrolu a odhalil celou naši rasu. Obloha byla temně modrá a bez mraků, když jsem vjel do zadní části skladu. Parkujíc Dolly, jsem vyletěl z auta a kolem budovy. První dveře, ke kterým jsem přišel, byli odemčené, což mě udělalo vysoce ostražitým. Slabé osvětlení na stropě házelo žluté světlo přes kovový stůl a židle. Zatuchlý pach cigaret přetrvával, ale nebylo tam nic jiného. Po paměti jsem vyrazil napravo a nahoru po schodech. Nebyl čas, abych se připravil, ani abych opravdu přemýšlel o tom, co mě tam může čekat. Zastavil jsem se v druhém patře a zatlačil na dvojité dveře. Dveře bouchly o cementové zdi. Co jsem viděl, mě téměř složilo na kolena. Bez ohledu na to, kde stál Will, se moje oči uzamkli s Katinými. Byla v kleci-v kleci. Jako nějaký druh vzteklého zvířete, spoutána. Přešlo mnou tolik emocí, že jsem téměř úplně ztratil kontrolu nad svou lidskou formou. Vztek a zoufalství válčili se zábleskem úlevy. Byla tam Kat. Byla v jednom kuse. Kat udělala ke mně sebemenší pohyb a její tělo se stáhlo. Její ústa se otevřela v tichém výkřiku. Šlehal mnou mrazivý strach, jak jsem vystřelil a sevřel tyče. Ruce mi zachvátila ostrá červeně horká bolest a já ucukl. „Co to je?“ Můj pohled klesl na mé dlaně, pak zpátky na Kat a na kovové pouta kolem jejích zápěstí. Poprvé v životě jsem začínal být nemocný. „Onyx smíchaný s rubínem a hematitem,“ odpověděl Will. „Hezká kombinace, která moc nesedí k Luxenům nebo hybridům.“ Podíval jsem se na Willa. „Zabiju tě.“

„To si nemyslím.“ I když Will o pár kroku ustoupil. „Onyx pokrývá každý vchod do budovy, takže vím, že nemůžeš použít sílu ani světlo. Také mám klíč od té klece a pout. A jenom já se toho můžu dotýkat.“

„Možná ne teď, ale udělám to,“ zavrčel jsem nízce v hrdle. „Tomu věř.“ To byl slib, který dodržím. „A ty věř, že na ten den budu připravený.“ Will na Kat vyklenul obočí. „Nějakou chvilku tu už byla. Myslím, že chápeš, co to znamená. Můžeme se pohnout?“ Odvracející se od něj, jsem přešel k druhé straně klece a poklekl. Kat ke mně otočila hlavu. Hruď mi zavalil tlak. Drahý Bože, vidět ji takhle, mě trhalo na kousky. „Dostanu tě ven, Kotě. Přísahám.“

„I když je tvé prohlášení sladké, jediný způsob, jak ji odsud dostaneš, je udělat, co chci a máme na to jenom…“ Zkontroloval své rolexky. „Asi třicet minut před tím, než přijde další důstojník a zatímco já vás oba chci nechat jít oni ne.“ Zvedl jsem hlavu, vteřinu od posazení své pěsti do jeho tváře. „Co chceš?“

„Chci, abys mě zmutoval.“ Na chvíli jsem na Willa zíral, přemýšlejíc, jestli ztratil svůj podělaný rozum. Zasmál jsem se. „Zbláznil ses?“ Will zúžil oči. „Nemusím ti všechno vysvětlovat. Ona to ví. Pak tě zasvětí. Chci, abys mě změnil.“ Natáhl se přes klec a obtočil prsty kolem řetězů. „Chci být to, co ona.“

„Nemůžu si jen tak škubat nos, aby se to stalo.“

„Vím, jak to funguje.“ Ušklíbl se. „Musím být zraněný. Pak mě vyléčíš a o zbytek se postarám.“ Potřásl jsem hlavou. „Co je zbytek?“ Will se opět podíval na Kat a usmál se. „To ti může vysvětlit Katy.“

„Ty mi to vysvětlíš hned teď,“ zavrčel jsem, ztrácejíc jakékoliv ovládaní, které jsem měl. „Nebo taky ne.“ Will trhl řetězy a Kat poklesla. Její výkřik byl jenom zakňučení, ale prořízl se mnou jako zrezivělý nůž. Vystřelil jsem. „Přestaň! Nech ty řetězy být.“

„Ale ty si ani neslyšel, co ti nabízím.“ Pořád držel ty zatracené řetězy. Kat se zády svalila na špinavou podlahu klece. Její řasy se sklonili a její tvář se jemně zaleskla potem. Strach mnou házel jako bouře. Přišel jsem před klec, ruce sevřené v zbytečných pěstech. „Nech ty řetězy na pokoji. Prosím.“ Will pustil řetězy a Kat se svalila na podlahu. „To je mnohem lepší.“ Will přistoupil blíž ke kleci. „Tohle je má nabídka. Zmutuj mě a já ti dám klíč od klece, ale nejsem hloupý Daemone.“

„Ne?“ uchechtl jsem se. Will vykroutil rty. „Potřebuju se ujistit, že po mně nepůjdeš, jakmile odsud odejdu, což vím, že uděláš, jakmile se dostane z klece.“

„To jsem tak předvídatelný? Možná budu muset změnit svou hru.“ Will podrážděně vydechl. „Když odejdu, nebudeš mě následovat. Máme míň než dvacet minut, abychom to skončili, a máš pak třicet minut-ber nebo nech být-abys šel na dresu, kterou jsem dal Katy.“ Kouknul jsem na Kat. „Tohle je lov mrchožrouta? To miluju.“

„Možná.“ Will ke mně pomalu přistoupil, vytahujíc zbraň. „Poté, co ji osvobodíš, se budeš muset rozhodnout. Můžeš jít za mnou nebo můžeš dostat to, co jsi vždy chtěl.“

„Co? Tetování tvojí tváře na zadku?“ Willovi tváře zapláli hněvem. „Tvého bratra.“ Srdce se mi zastavilo a každý sval v mém těle se napnul, jak jsem udělal krok zpátky. „Co?“

„Zaplatil jsem spoustu peněz, abych ho dostal do pozice, odkud mohl „uniknout“. Kromě toho pochybuji, že ho vůbec hledají.“ Will se chladně usmál. „On se ukázal, že je docela k ničemu. Ale ty-ty jsi na druhé straně silnější. Uspěješ tam, kde on pokaždé selhal.“

„Selhal… v čem?“ zaskřehotala Kat. Moje hlava trhla směrem k ní, zužujíc oči. Její hlas… zněl tak syrově a bolestivě. V tu chvíli jsem chtěl vytřít podlahu s Willovými vnitřnostmi. „Nutili ho mutovat lidi po léta. Nefungovalo to. Není tak silný jako ty Daemone. Ty jsi jiný,“ vysvětlil. Zhluboka jsem se nadechl. Nabízel mi něco, co jsem nemohl odmítnout-mého bratra, mou krev. Pořád tady byla jedna moje obrovská část, která ho chtěla roztrhnout. „Já bych tě raději lovil a zlomil každou část ve tvém těle za to, co jsi udělal. Stáhnul tě z kůže, a pak tě tím nakrmil, za zranění Kat. Ale můj bratr je pro mě víc než pomsta.“ Will zbledl. „Doufal jsem, že se tak rozhodneš.“ Tím jsem si byl jist. V mích očích byla vražda. „Víš, na tohle musíš být zraněný.“ Will přikývl a zaměřil zbraň na jeho nohu. „Vím.“ Sakra, byl jsem zklamaný. Postřelit ho, by mi pomohlo cítit se o trochu líp. „A já tak doufal, že ti způsobím, ujmu.“

„Jo, to si nemyslím.“ Mohl jsem jenom sledovat, jak Will zavřel oči, střelil se do nohy. Byla to ta nejbláznivější věc, jakou jsem kdy viděl. Ani nezasténal, když mu tělem projela kulka. Přistoupil jsem, pokládajíc ruku na Willovo rameno a skláněl při tom bradu, abych zakryl spokojený úsměv. Myslel si, že to má všechno vymyšlené. Tak se mýlil, že jsem byl rád, že můžu být toho svědkem. Vyléčil jsem ho a v té sekundě, kdy se mu rány zahojili, jsem mu poslal extra speciální zprávu, kterou mohl slyšet jenom on. Myslíš, že tohle je ode mě to poslední? Mýlíš se. Budu tě pronásledovat na každém kroku za to, že jsi jí ublížil. To je jenom ujištění, že moje noha skončí ve tvém zadku. Will ucukl. Na vteřinu jeho oči držely ty mé a já v jeho pohledu rozeznal strach. Usmál jsem se. Neznervózní, šel ke kleci a otevřel dveře. Sundal Kat pouta. „Navrhuji, abys o tom neřekla mámě. Koneckonců, zabilo by jí to.“ Usmál se a já ho chtěl praštit… „Chovej se slušně, Katy.“ Pak byl pryč z klece a z místnosti. „Daemone…“

„Jsem tady.“ Opatrně vstupující do klece, jsem jí pomohl ven. „Mám tě, Kotě. Už je po všem.“ Věděl jsem, že jsme byli na časové ose, ale choval jsem si ji na hrudi, hladíc ji rukama podél jejích vlhkých tváří. Léčivé teplo mi vyzařovalo z dlaní, prosakující do ní. Ustoupil jsem od klece, držíc jí tak blízko, že jsem si byl jistý, že jí už nikdy znovu nepustím. Jemně mi odstrčila ruce, jakmile stála na vlastních. Když promluvila, její hlas byl hrdelní a nízký. „Jsem v pořádku.“ Vyšel ze mně téměř nelidský zvuk a já sevřel její tváře, přitahujíc si její ústa ke svým. Polibek chutnal zoufalstvím a úlevou. Když jsem se odtáhl, oba jsme lapali po dechu. „Cos udělal?“ zeptala se. Přitiskl jsem své čelo k jejímu. Naši rty se otřeli, když jsem promluvil. „Na mutaci musejí obě strany chtít, Kotě. Pamatuješ, co řekl Matthew? Já jsem to moc nechtěl, jestli mi rozumíš. A to se ani nezmiňuju o tom, že musí umírat nebo být alespoň blízko k tomu. Mutace pravděpodobně nezafunguje. Alespoň ne do té míry, jak si myslí.“ Zasmála se, chraplavě. „Zlý génius.“

„To si piš,“ odpověděl jsem a přecházel po ní očima, když jsem spojil své prsty s jejími. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Tvůj hlas…“

„Jo,“ zašeptala. „Budu v pořádku.“ Pak jsem jí políbil znovu. A tentokrát jsem do toho polibku vložil všechno, co jsem ke Kat cítil. Chtěl jsem vymazat drsnou vzpomínku na čas, který tady strávila. Chtěl jsem ji ochránit před dalším takovým zážitkem. Mé ruce jí klesly až k pasu a držel jsem si ji proti sobě, nechávajíc ji cítit, jak moc jsem jí chtěl, takže nebude pochybovat, že byla pro mně. Je moje. Já jsem její. Pravda, která se nikdy nezmění. Povzdechl jsem si proti jejím ústům. „Teď pojďme pro mého bratra.“