Onyx - 33. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Vplížila jsem se zpátky do svého domu přímo před šestou ráno a cítila se lehce a… šťastně. Potřebovala jsem sprchu a připravit se do školy. Byla tu část mě, co se cítila špatně za ten úsměv na mé tváři. Měla bych být po tom všem spokojená? Nebyla jsem si jistá. Nebylo to fér. A potřebovala jsem vidět Dee. Poté, co jsem vyšla ze zapařené koupelny, zabalená v mém županu, nebyla jsem překvapená, když jsem viděla Daemona, který lenošil v mojí posteli, čerstvě osprchovaný a převlečený. V určitém okamžiku jsem ho mohla cítit. Vydala jsem se k posteli. „Co tu děláš?“ Poplácal místo vedle něj, a já jsem si vlezla na kolena. „Musíme se držet blízko u sebe v průběhu příštích několika týdnů. Nebyl bych překvapen, kdyby se DOD ukázalo. Spolu jsme v bezpečí.“

„Je to jediný důvod?“ Líný, shovívavý úsměv mu hrál na rtech, když zatáhl za opasek na mém županu. „Ne jediný důvod. Pravděpodobně nejchytřejší, ale rozhodně není nejnaléhavější.“ Mezi námi se věci změnili během několika hodin. Minulou noc jsme mluvili více… a líbali se o něco více před usnutím ve vzájemném objetí. Nyní, tu byla otevřenost a partnerství ve věcech. On byl pořád totální chytrák. A jo, ten samolibý úsměv mě pořád rozčiloval. Ale milovala jsem ho. A ten blbec mě miloval taky. Daemon se posadil a přitáhl si mě do klína. Políbil mě na čelo. „O čem přemýšlíš?“ Zavrtala jsem hlavu do prostoru mezi jeho ramenem a krkem. „O hodně věcech. Myslíš… myslíš si, že je špatné být teď šťastný?“ Jeho paže se napnuly. „No, já nerozesílám hromadný textový zprávy nebo tak něco.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Já nejsem docela šťastný. Nemyslím si, že jsem se opravdu smířil se vším. Adam byl…“ Odmlčel se, jeho hrdlo pracovalo. „Měla jsem ho ráda,“ zašeptala jsem. „Nemyslím si, že mi Dee někdy odpustí, ale chci ji vidět. Musím se ujistit, že je v pořádku.“

„Odpustí ti. Potřebuje čas.“ Jeho rty se pohybovali proti mému spánku a srdce se mi sevřelo. „Dee věděla, že ses ji snažila varovat. Volala mi, když jsi jí řekla, aby odešla, a já jsem jí a Adamovi řekl, aby zůstali venku, ale zaparkovali auto na ulici a vrátili se. Udělali tuto volbu, a vím, že by to udělala znovu.“ Hrdlo se mi sevřelo. „Existuje tolik věcí, které bych neudělala znovu.“

„Já vím.“ Položil mi dva prsty pod bradu a zaklonil mi hlavu. „Teď se na to nemůžeme soustředit. Nebude to k ničemu.“ Natáhla jsem se a políbila jeho rty. „Po škole chci vidět Dee.“

„Co děláš na oběd?“

„Kromě jídla? Nic.“

„Dobře. To přeskočíme.“

„Chystáš se navštívit Dee, ne?“ Jeho úsměv se změnil ve zlý. „Jo, ale nejdřív jsou tu věci, které chci udělat, a teď na to nemáme zdaleka dost času.“ Vyklenula jsem obočí. „Chystáš se pak vtěsnat večeři a kino?“

„Kotě, tvoje mysl je hrozné a špinavé místo. Myslel jsem, že bychom se mohli jít projít nebo tak něco.“

„Provokatére,“ zamumlala jsem a začala vstávat, ale on mě tam držel. „Řekni to.“

„Říct co?“ zeptala jsem se. „Řekni mi to, co jsi mi řekla předtím.“ Mé srdce poskočilo do krku. Řekla jsem mu spoustu věcí, ale věděla jsem, co chtěl slyšet. „Miluju tě.“ Jeho oči potemněly vteřinu předtím, než mě políbil, dokud jsem nebyla připravená zakřičet celou tu „udělat správně“ věc. „To je vše, co jsem kdy potřeboval slyšet.“

„Tyhle dvě slova?“

„Vždy tyhle dvě slova.“ Zprávy o Adamově odchodu ještě do školy nedorazili, a já jsem nikomu jinému než Lese a Carisse nic neříkala. Ten příběh byl, že zemřel při automobilové nehodě. Policie by to doložila, kdyby byly položeny otázky. Moji přátelé to očekávali. Bylo tu mnoho slz a znovu jsem byla překvapená, že se ještě moje oči s nimi mohly naplnit. Daemon do mě šťouchl jednou ve třídě, aby mi připomněl naše obědové plány, a pak ještě jednou, protože to tak cítil. Vrstvy viny mě pronásledovaly po většinu odpoledního vyučování, střídající se s krátkými okamžiky radosti. Věděla jsem, že i kdyby mi Dee odpustila, nic by se nezměnilo. Potřebovala jsem se vyrovnat s rolí, kterou jsem hrála. Ale také jsem nemohla přestat žít. Když jsem přišla na bio, setkala jsem se s Matthewovýma očima. Škubl svými rty předtím, než otevřel jeho knihu na známky. Lesa byla abnormálně zamlklá, kvůli tomu, co jsem ji řekla. V půlce hodiny, se zapnul školní rozhlas. Zazněl hlas školní sekretářky. „Katy Schwartzová je zapotřebí v ředitelně, pane Garrisone.“ Náraz neklidu mi probodl žaludek, když jsem popadla mou tašku. Pokrčila jsem rameny při Lesině pohledu, prošla jsem kolem Matthewa a byla blízko panice, když jsem vyrazila. Poslala jsem Daemonovi krátkou textovku z mámina mobilu, který mi dala dnes ráno a dala mu vědět, že jsem byla zavolána do kanceláře. Nečekala jsem na jeho odpověď. Ani jsem si nebyla jistá, jestli měl sebou mobil. Šedovlasá sekretářka zatřásla Brigitte Bardot účesem a růžovým svetrem. Opřela jsem se o pult, čekajíc až zvedne pohled. Když to udělala, zamžourala přes brýle. „Můžu ti nějak pomoct?“

„Já jsem Katy. Byla jsem zavolaná do kanceláře.“

„Ach! No, ano, pojď drahoušku.“ V jejím hlase byl soucit, když se postavila. Odbelhala se k Plummerově ředitelské kanceláři. „Tudy.“ Nemohla jsem vidět přes skleněná okna, takže jsem neměla tušení, co mě čeká, když dala všechnu svoji váhu do otevřených dveří. V budoucnosti jsem měla práci ve školním systému na černé listině, když v jejím věku nebyla schopná odejít do důchodu. Ředitel Plummer seděl za stolem, usmíval se na toho, kdo seděl na druhé straně. Můj pohled následoval jeho a byla jsem v šoku, když jsem uviděla Willa.
„O co jde?“ zeptala jsem se a kroutila poutko batohu na rameni. Will vstal a rychle ke mně spěchal. Chytil mě za volnou ruku. „Kellie měla nehodu.“

„Ne.“ Myslím, že jsem zalapala po dechu. Alarm ve mně bušil, když jsem na něj zírala. „Co tím myslíš? Je v pořádku?“ Jeho výraz byl bolestný a vyčerpaný, když se vyhýbal očnímu kontaktu. „Odešla z práce dnes ráno, myslí si, že narazila na led.“

„Jak zlé to je?“ Hlas se mi zakymácel. Všechno, co jsem mohla vidět, byl táta-táta v nemocniční posteli, bledý a slabý, pach smrti, který se držel na stěnách a tlumené hlasy sester… a pak manekýn v rakvi, druh, který se podobal tátovi, ale nemohl to být on. Nyní byli všechny tyhle vzpomínky nahrazené mámou. To se nemůže stát. Will mě objal kolem ramen, jemně mě otáčel. Šli jsme ven z kanceláře, ale ničeho z toho jsem si nebyla vědoma. „Je na pohotovosti. To je všechno, co vím.“

„Musíš vědět víc, než jen tohle,“ nepoznávala jsem svůj vlastní hlas. „Je při vědomí? Mluví? Bude potřebovat operaci?“ Zavrtěl hlavou a otevřel dveře. Venku přestalo sněžit a pluhy čistili parkoviště. Vzduch byl studený, ale já to necítila. Byla jsem otupělá. Will mě vedl k světle hnědému Yukonu, kterého jsem neznala. Neklid proudil a mě napadla hrozná myšlenka. Zastavila jsem pár stop od strany spolujezdce. „Dostal si nové auto?“ Zeptala jsem se. Zamračil se, když otevřel dveře auta. „Ne, používám ho v zimě. Je perfektní pro zasněžené silnice. Snažil jsem se říct tvé matce, aby si pořídila něco takového. Něco jiného než tu zatracenou krabičku od sirek, kterou řídí.“ Cítíc se hloupě a paranoidně, jsem přikývla. Dávalo to smysl. Hodně lidí mělo jejich „zimní“ vozidlo tady. A se vším, co se stalo, jsem úplně zapomněla, co jsem zjistila o Willově nemoci. Vlezla jsem dovnitř a tiskla tašku k hrudi, když jsem si zapnula pás. Pak jsem si vzpomněla na Daemona. Podívala jsem se na telefon a viděla, že ještě nepřišla odpověď. Poslala jsem mu, další rychlou textovku-řekla mu, že máma měla nehodu. Zavolala bych mu a nechala podrobnější zprávu, kdybych věděla, jak… jak špatné to bylo. Dusila jsem se dechem, když jsem myslela na to, že ztratím i ji. Will si promnul ruce, když otočil klíčem. Rádio se okamžitě zapnulo. Bylo to vysílání o počasí. Mužův hlas, který přicházel z reproduktorů, byl veselý. Nenáviděla jsem ho. Meteorologové sledovali Nor’easter, tvořící se na jihu a předpokládali, že praští do západní Virginie začátkem příštího týdne. „V jaké nemocnici je?“ zeptala jsem se. „Winchester,“ řekl a otočil se kolem, jako kdyby chtěl dosáhnout na něco na zadním sedadle. Zírala jsem přímo před sebe, snažící se udržet paniku na uzdě. Ona bude v pořádku. Musí být. Bude v pořádku. Rty se mi chvěly. Proč už nemůžeme vyrazit na tu zatracenou silnici? „Katy?“ Podívala jsem se na něho. „Co?“

„Opravdu mě to mrzí,“ řekl s tváří bez výrazu. „Bude v pořádku, že?“ Můj dech se znovu zadrhl. Možná, že mi neříká to nejhorší. Možná, že byla… „Tvoje máma bude v pořádku.“ Nebylo dost času, abych cítila úlevu, nebo zpochybňovala, co řekl. Naklonil se a já viděla dlouhou, děsivě vypadající jehlu.

Ucukla jsem ze sedadla, ale nebyla jsem dost rychlá. Will tlačil jehlu do boku mého krku. Byla tam špetka, a pak chlad spěchal přes moje žíly, následovaný slabým pálením. Srazila jsem mu ruku, nebo jsem si to jen myslela. Ať tak či onak, jehla byla pryč z jeho ruky a on se na mě zvědavě díval. Moje ruka třepotala na krku. Nemohla jsem cítit puls, ale divoce to skrze mě bušilo. „Co… co jsi to udělal?“ S rukama na volantu a bez odpovědi vyjel ze školního parkoviště. Zeptala jsem se ho znovu. Alespoň myslím, že jsem to udělala, ale nebyla jsem si jistá. Cesta před námi se rozmazávala v kaleidoskopu bílé a šedé. Prsty mi sklouzly přes kliku. Nemohla jsem s nimi pracovat, a pak jsem nemohla udržet otevřené oči. Volání Zdroje bylo vyloučené. Temnota se mi vplížila do rohu očí, a já bojovala s každým kouskem síly, která mi ještě zůstala. Věděla jsem, že pokud ztratím vědomí, je už po všem, ale nemohla jsem udržet hlavu. Moje poslední myšlenka byla: Nasazení jsou všude.