Onyx - 32. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Když jsem se vrátila do svého domu, byli všichni pryč. Kromě Matthewa, který zůstal pomoct… uklidit po tom všem. Někdo odstranil Vaughnovo tělo, plus jeho auto a Blakeův náklaďák. Všude byli rozbité rámy. K čertu, konferenční stolek byl všude poškrábaný. Neměla jsem tušení, jak vysvětlím rozbité okno na chodbě v patře. Ale místo, kde dopadl Adam, bylo horší. Lesknoucí se kapalina se sdružila ve dvou místech. Matthew se to snažil vyčistit, ale jeho ruce se třásly a čelist mu pracovala. Popadla jsem nějaké ručníky z komory a klekla si vedle něj. „Mám to,“ zašeptala jsem. Matthew se opřel, zvedl hlavu a zavřel oči. Vypustil šokovaný výdech. „To se nemělo nikdy stát.“ V očích se mi dělali slzy, když jsem setřela to, co zbylo z Adama. „Já vím.“

„Všichni jsou jako moje děti. Teď jsem ztratil další, a pro co? Nedává to smysl.“ Jeho ramena se třásla. „Nikdy to nedává smysl.“

„Je mi to líto.“ Na tváři se mi shromáždila vlhkost, otřela jsem si tvář o rameno. „Je to moje chyba. Snažil se mě chránit.“ Matthew několik minut nic neřekl. Pracovala jsem na místě a promočila jsem dva ručníky předtím, než položil jeho ruku na mojí. „Není to jen tvoje chyba Katy. To byl svět, do kterého si narazila, plný zrady a chamtivosti. Nebyla jsi na to připravená. Ani žádný z nich.“ Zvedla jsem hlavu a zamrkala, slzy zpátky. „Věřila jsem Blakeovi, když jsem měla věřit Daemonovi. Dopustila jsem, aby se to stalo.“ Matthew se ke mně otočil, chytil mě ve tvářích. „Nemůžeš si za to vzít plnou zodpovědnost. Neudělala jsi volby, které udělal Blake. Nenutila si jeho ruku.“ Dusila jsem se zlomeným vzlykem, když mnou projel smutek. Jeho slova nezmírnila vinu, a on to věděl. Pak se stala nejpodivnější věc. Přitáhl si mě do náruče a já se zlomila. Vzlyky sužovaly celé moje tělo. Přitiskla jsem mu hlavu na rameno, moje tělo jím otřásalo, nebo možná taky plakal pro jeho ztrátu. Čas plynul, a to se stalo na Silvestra. Uvítala jsem tekoucí slzy dolů z tváře a srdce roztrhané na kousky. Když slzy uschly, moje oči byli skoro otekle zavřené. Odtáhl se a dal mi vlasy stranou. „Tohle není konec všeho-pro tebe… pro Daemona. Je to jen začátek, a teď víš, čemu skutečně čelíš. Nesmíte skončit jako Dawson a Bethany. Oba jste silnější, než to…“ Zbytek večera jsem strávila tím, že jsem se snažila před mámou skrýt, co se stalo. Nakonec jí to budu muset říct. Není pochyb o tom, že satelity zaznamenaly něco o tom, co se včera večer stalo. A byl tam problém, že něco z toho, co říkal Vaughn, nedávalo smysl… přetrvávající pocit, že nejhorší ještě musí přijít. Myslela jsem si, že v nejbližších dnech či týdnech, by mohlo. Byli tam taky nějaké otázky, týkající se Adama. Ale nemusí to vědět hned. Přesvědčila jsem jí, že vítr hodil větev do okna nahoře. Věrohodné, protože Daemon jich venku několik srazil. Fotografie bylo těžší vysvětlit. Pak jsem prospala Silvestra, probudila se následující den v neděli ráno, jen jsem snědla sladké Pop-Tarts, a pak jsem šla spát, zabraňujíc tmě, aby mě zaplavila. Pocit viny mě požíral ještě i ve spánku. Zdálo se mi o Blakovi a Adamovi. Dokonce o Vaughnovi. Obklíčili mě, když jsem plavala v jezeře, stahujíc mě dolů a tahajíc mě pod hladinu. Bylo to tak divné, že když jsem se toho večera vzbudila, dala jsem si sprchu, nahromadila nějaké oblečení a odešla na místo, které pronásledovalo mé sny. Máma už byla pryč, a já měla neurčitou vzpomínku, že jsem slyšela Willa v domě dříve. Sníh i nadále klesal, ale s měsícem venku, odrážejícím se od nedotčeného povrchu jsem našla cestu k jezeru snadno. Stála jsem u zmrzlé, bezchybné vody, schoulená v mém svetru a šálu od mámy, co mi koupila k Vánocům. Dokonce jsem si oblékla i odpovídající rukavice. Tady byli věci jasnější. Ne méně intenzivní, ale zvládnutelné. Adam byl mrtvý a nakonec DOD přijde hledat Vaughna. A když to udělají, může je to zavést ke mně… a k Daemonovi. A já zabila. Ne mou vlastní rukou, ale já jsem vedla všechny dolů po téhle cestě. Lidé umírali… nevinní a taky ty, kteří nebyli tak nevinní. Daemon měl pravdu-život, byl život. Nepřítel nebo ne, na mých rukou byla krev, kterou jsem nemohla smýt, namáčející mou kůži a nechávající tmavé skvrny. A pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem Adamovo tělo. Cítila jsem tlak na hrudi, který pravděpodobně nikdy nezmizí. Nebyla jsem si jistá, zda jít zítra do školy. Zdálo se, že po tom všem, to nemá smysl. Pořád jsem neměla tušení, kdo zradil Dawsona a Bethany. A tam venku bylo více nasazených, kteří mě sledovali… sledovali každého z nás. Neviditelné hodiny se objevili, tikající na můj vlastní soudný den, a já nikoho nevinila, jen sebe. O minutu později, jsem na krku cítila teplé brnění. Dech se mi v hrudi zastavil, a já nedokázala přimět mé tělo, aby se otočilo. Proč tady byl? Musel mě nenávidět. Stejně tak i Dee. Sníh pod jeho stopami skřípal, což jsem já shledávala neznámým. Mohl se pohybovat tak tiše, když chtěl. Jeho tělesné teplo mě obalilo, když se zastavil přímo za mnou. Nemohla jsem ho ignorovat navždy a také jsem věděla, že by tam stál věčně, pokud by se tak rozhodl. Překvapená a opatrná jsem se k němu otočila. „Věděl jsem, že tady budeš.“ Podíval se jinam, v jeho čelisti se objevil sval. „Tohle je místo, kam chodím, když potřebuju přemýšlet.“ Řekla jsem první věc, která mě napadla. „Jak je Dee?“

„Ona to přežije,“ řekl, stíníc si oči. „Musíme si promluvit.“ Daemon se naklonil dopředu, než jsem mohla odpovědět. „Jsi teď zaneprázdněná? Nejsem si jistý, jestli neruším. Koukat na jezero může vyžadovat hodně soustředění.“ Nemohla jsem přijít na nic z jeho slov nebo výrazu. „Nejsem zaneprázdněná.“ Jeho ultra jasný pohled spočinul na mně. „Pak pojď se mnou.“ Ve mně se postavila úzkostná energie. Chystal se mě zabít a ukrýt moje tělo? Drastické, ale pravděpodobné po tom všem, co jsem způsobila. Moje hrdlo se mi vysušilo, když jsme v tichu vyrazili zpátky do jeho domu. Následovala jsem ho dovnitř, ruce lepkavé a třásly se mi. „Hladová?“ zeptal se. „Já jsem celý den nejedl.“

„Jo, trochu.“ Přesunul se do kuchyně a vytáhl balíček masa na oběd. Sedla jsem si za stůl, když udělal dva sendviče se šunkou a sýrem. Na můj zdvojnásobil hořčici, protože věděl, že tak jsem to měla ráda a málem jsem začala znovu řvát. Jedli jsme v napjatém tichu. Nakonec, poté, co uklidil, jsem se postavila. „Daemone, já –“

„Ještě ne,“ řekl. Usušil si ruce a pak odešel z kuchyně. Zhluboka jsem se nadechla a šla za ním. Když začal stoupat po schodech, vyletěl mi puls. „Proč jdeme nahoru?“ Daemon se ohlédl přes rameno, ruku měl na mahagonově zbarveném zábradlí. „Proč ne?“

„Já nevím. Jen to vypadá…“ Vyšel po schodech, takže mi nezbyla žádná jiná volba. Minuli jsme Deein prázdný pokoj. Vypadalo to, jako by se tam vyzvracel pepto bismol. Byla tam další ložnice se zavřenými dveřmi. Myslela jsem, že to byla Dawsonova, pravděpodobně nedotčená od chvíle, kdy zmizel. Prošli měsíce, než jsme s mámou přestěhovali tátovi věci. „Kde je Dee?“

„Je s Ash a Andrewem. Myslím, že být s nimi jí pomáhá…“ Přikývla jsem. Víc, než cokoliv jiného, jsem se chtěla vrátit v čase, ptát se na víc otázek, nebýt tak zatraceně hloupá. Daemon otevřel dveře, a moje srdce udělalo přemet. Ustupujíc stranou, mě nechal kolem něho projít. „Tvůj pokoj?“

„Jo. Nejlepší místo v celém domě.“ Jeho pokoj byl velký, překvapivě čistý a zorganizovaný. Několik plakátů skupin vyselo na zdi, která byla natřená na tmavě modro. Všechny rolety byly stažené, závěsy stáhnuté. S mávnutím jeho ruky, se noční lampičky zapnuly. Bylo tam hodně drahé elektroniky. TV s plochou obrazovkou, Mac, který jsem záviděla, stereo systém, a dokonce počítač. Můj pohled přešel k posteli. Byla velká. A modrá přikrývka vypadala pohodlně a příjemně. Spousta místa k válení… nebo jenom spaní. Ne jako moje malá holčičí postel. Donutila jsem můj pohled odvrátit od postele a přešla k Macu. „Pěkný počítač.“

„To je.“ Daemon odkopl jeho boty. Sotva jsem dýchala. „Daemone –“ Postel pod jeho váhou zavrzala, když jsem přešla prstem po povrchu Macu. „Je mi všechno tak líto. Neměla jsem mu věřit, měla jsem tě poslechnout. Nechtěla jsem nikomu ublížit.“

„Adam nebyl zraněný. Zemřel, Kat.“ V krku se mi tvořila boule, když jsem se k němu obrátila. Jeho oči zářily. „Já… kdybych to mohla vrátit zpátky, všechno bych změnila.“ Daemon zavrtěl hlavou, když jeho pohled padl na jeho otevřené ruce. Zkroutil je do pěsti. „Já vím, že ne vždycky spolu vycházíme, a vím, že z celé té věci se spojením si začala šílet, ale věděla jsi, že mi můžeš vždycky věřit. V okamžiku, kdy si měla podezření, že byl Blake zapojený s DOD, si měla přijít za mnou.“ Bezmocnost zlomila jeho hlas. „Mohl jsem tomu zabránit.“

„Já ti věřím. Se svým životem,“ řekla jsem a přiblížila se. „Ale jakmile jsem si myslela, že by s nimi mohl být zapojený, nechtěla jsem tě do toho zapojit. Blake věděl a strašně moc podezíral.“ Zavrtěl hlavou, jako kdyby mě neslyšel. „Měl jsem udělat víc. Když na tebe hodil ten zatracený nůž, měl jsem do toho vstoupit a pak už neustoupit, ale byl jsem tak zatraceně naštvaný.“ V očích se mi udělali slzy. Jak můžu pořád brečet nebo si myslet, že by to mohlo být lepší? Nějaké papíry na jeho stole za mnou se neklidně hýbaly. „Snažila jsem se tě chránit.“ Zvedl oči, které mě přímo propichovaly. „Chtěla jsi, abych byl v bezpečí?“

„Ano,“ polkla jsem knedlík v krku. „Ne že by se to na konci ukázalo, ale když jsem zjistila, že Blake a Vaughn spolu souvisí, všechno, na co jsem dokázala myslet, bylo, že si se mnou hrál – nechala jsem sebou hrát. A on věděl, jak blízcí jsme si byli. Dělali tobě to, co dělali Dawsonovi. Neexistuje žádný způsob, jak bych s tím mohla žít.“ Zavírajíc oči, otočil hlavu. „Kdy si určitě věděla, že Blake pracoval s DOD?“ Bylo to podruhé, co kdy řekl jeho jméno. To je důkaz, jak vážné ty věci byly. „Na Silvestra-v pátek. Blake se ukázal, když jsem spala, a já viděla Simonovi hodinky v autě. Řekl, že je Simon stále naživu, že ho DOD vzalo, ale… na jeho hodinkách byla krev.“ Daemon zaklel a pak se zeptal. „Zatímco si spala? Bylo to často?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, pokud vím.“

„Nikdy ses neměla bát o to, jestli se zraním.“ Postavil se a prohrábl si rukou vlasy. „Víš, že se o sebe dokážu postarat. Víš, že to zvládnu sám.“

„Já vím,“ řekla jsem. „Ale nikdy bych tě úmyslně nevystavila riziku. Moc pro mě znamenáš.“ Jeho hlava se ke mně prudce otočila, oči náhle ostré. „A co to přesně znamená?“

„Já –“ Zavrtěla jsem hlavou. „Teď na tom nezáleží.“

„Sakra, na tom nezáleží!“ Řekl. „Skoro jsi zničila mou rodinu, Kat. Málem jsi nás oba zabila, a nic z toho není u konce. Kdo ví, kolik času nám zbývá, než DOD přijde? Nechal jsem toho blbce jít. Pořád tam je, a i když to zní hrozně, doufám, že dostane to, co mu patří, než podá zprávu komukoli.“ Daemon zaklel. „Lhala jsi mi! Říkáš mi to všechno, protože pro tebe něco znamenám?“ Teplá krev se mi šířila po obličeji. Proč mi to dělá? Na tom, jak jsem se teď cítila, nezáleželo. „Daemone…“

„Odpověz mi!“

„Dobře!“ Vyhodila jsem ruce do vzduchu. „Ano, něco pro mě znamenáš. To, co jsi pro mě udělal na den Díkuvzdání-to mě…“ Můj hlas se zlomil. „To mě udělalo šťastnou. Ty mě děláš šťastnou. A pořád mi na tobě záleží. Dobře? Znamenáš pro mě něco-něco, co nedokážu ve skutečnosti ani dát do slov, protože se to v porovnání s tím, zdá příliš nepřesvědčivé. Vždycky jsem tě chtěla, dokonce, i když jsem tě nenáviděla. Chci tě, i když mě dovádíš k děsnému šílenství. A vím, že jsem to všechno zkazila. Nejen pro mě a pro tebe, ale pro Dee.“ Můj dech se zadrhl vzlykem. Slova ze mě spěchala jedno po druhém. „A já jsem se nikdy necítila takhle s nikým jiným. Stejně jako se rozpadám pokaždé, když jsem kolem tebe, jako kdybych nemohla popadnout dech, a cítím se naživu-nikoli jen postávat kolem a nechat můj život projít okolo mě. S kýmkoliv jiným nic takového nebylo.“ Slzy mě bodaly do očí, když jsem ustoupila. Hrudník byl oteklý tak rychle, že to bolelo. „Ale na žádné z těchto věcí nezáleží, protože vím, že mě teď opravdu nenávidíš. Chápu to. A jen bych si přála, abych to mohla vrátit a všechno změnit! Já –“ Daemon byl najednou přede mnou a sevřel mi tváře v jeho hřejivých dlaních. „Nikdy jsem k tobě necítil nenávist.“ Zamrkala jsem, zpátky vlhkost, která se mi shromáždila v očích. „Ale –“

„Ani teď tě nechci nenávidět, Kat.“ Upřeně mi hleděl do očí. „Jsem na tebe naštvaný-na sebe. Jsem tak naštvaný, že to můžu ochutnat. Chci najít Blakea a přeuspořádat části jeho těla. Ale víš, o čem jsem přemýšlel včera celý den? Celou noc? Jediná myšlenka, před kterou jsem nemohl uniknout, bez ohledu na to, jak jsem na tebe naštvaný?“

„Ne,“ zašeptala jsem. „Že jsem šťastný, protože člověk, kterého nemůžu dostat ven ze své hlavy a člověk, který pro mě znamená víc, než snesu, je stále naživu. Je pořád tady. A jsi to ty.“ Slza mi stekla po tváři. Naděje se přese mě šířila tak rychle, že mě nechala v mdlobách a bez dechu. Ten pocit byl jako krok mimo okraj útesu, aniž bych viděla, jaký hluboký bude pád. Nebezpečné. Vzrušující. „Co… co to znamená?“

„Já opravdu nevím.“ Jeho palec pronásledoval slzu po mé tváři, jak se pousmál. „Nevím, co zítřek přinese, nebo co se od nynějška za rok stane. Sakra, může to skončit tím, že se budeme chtít navzájem pozabíjet kvůli něčemu hloupému už příští týden. I to je možnost. Ale všechno, co vím, je to, že co k tobě cítím, nikam neodejde.“ Jen z toho poslouchání se mi chtělo víc brečet. Sklonil hlavu, slíbal slzy, svým dechem chytil každou z nich. Pak jeho rty našli moje a místnost se zdála vzdálená. Celý svět se ztratil v těchto vzácných okamžicích. Chtěla jsem se do toho polibku vrhnout, ale nemohla jsem. Odtáhla jsem se a vdechovala vzduch. „Jak mě můžeš přesto chtít?“ zeptala jsem se. Daemon přitiskl čelo proti mému. „Ach, pořád tě chci uškrtit. Ale jsem blázen. Ty jsi blázen. Možná, to je důvod, proč. Prostě se děláme blázny navzájem.“

„To nedává smysl.“

„Tak trochu dává, alespoň mě.“ Políbil mě znovu. „Může to mít co dočinění s tím, že jsi konečně přiznala, že jsi do mě hluboce a neodvolatelně zamilovaná.“ Slabě a roztřeseně jsem se zasmála. „I tak jsem to nepřipustila.“

„Ne tolika slovy, ale oba víme, že je to pravda. A já jsem s tím v pohodě.“

„Jsi?“ zavřela jsem oči, dýchající v tom, co jsem cítila jako první skutečný nádech za celé měsíce. Možná roky. „Je to pro tebe stejné?“ Jeho odpověď byla, že mě políbil… a pak mě políbil znovu. Když konečně zvedl hlavu, byli jsme v jeho posteli a já byla v jeho náručí. Nevzpomínala jsem si na pohyb. To byl důkaz, jak dobré jeho polibky byly. Musela jsem počkat, až moje srdce zpomalilo. „To nemění nic na tom, co jsem udělala. Všechno je to stále moje chyba.“ Daemon ležel vedle mě a ruku měl na materiálu, pokrývající můj žaludek. „Není to všechno jen tvoje chyba. Je to chyba nás všech. A jsme v tom společně. Tomu, co nás čeká, budeme čelit spolu.“ Na těchto slovech udělalo moje srdce divoký tanec. „Nás?“ Přikývl, pracujíc na knoflících na mém svetru, a tiše se zasmál, když přišel na místo, kde byli zapnuté nesprávně. „Pokud něco existuje tam, tak jsme to my.“ Zvedla jsem ramena, a on mi pomohl sundat si svetr. „A co „my“ vlastně znamená?“

„Ty a já.“ Daemon se přesunul dolů a stáhl mi boty. „Nikdo jiný.“ Krev mi bušila, když jsem si stáhla ponožky a lehla si. „Já… já tak trochu se mi to líbí.“

„Tak trochu?“ Jeho ruka byla na mém břiše, sklouzla dolů, pohybující se po lemu mé košile. „Tak trochu není dost dobré.“

„Dobře.“ Trhla jsem sebou, když se jeho prsty roztáhly přes mou kůži. „Tohle se mi moc líbí.“

„Mě taky.“ Sklonil hlavu a něžně mě políbil. „Vsadím se, že tohle miluješ.“ Moje rty se proti jeho zakřivily do úsměvu. „To ano.“ Daemon udělal hluboký zvuk v zadní části jeho krku a táhl polibky přes mou ještě stále vlhkou tvář, že to opařilo mou tvář a zapálilo oheň. Zašeptali jsme ta slova navzájem, ta slova mi pomalu zašívala bolavou ránu v hrudi. Myslím, že to samé to dělalo pro něho. Řekla jsem mu všechno, co Blake řekl a udělal. On mi řekl, jak naštvaný byl, když mě viděl kolem Blakea, zmatený a dokonce ublížený. Pravdy, které přiznal, jsem si udržovala blízko u mého srdce. Strach, který cítil, když uviděl Aruma a Blake tento víkend byl v každém, mírném, jemném dotyku jeho prstů. Ty vzácné slova nemusí být vyslovena, protože láska byla v každém jeho dotyku, každém měkkém zasténání. Nepotřebovala jsem mu to říct, protože jsem byla obklopena v jeho lásce ke mně. Pro nás se čas zastavil. Svět a všechno, čeho jsem byla součástí, existovalo pouze mimo zavřené dveře ložnice, ale tady to bylo jen o nás. A vůbec poprvé mezi námi nic nebylo. Byli jsme otevření a zranitelní navzájem. Části našeho oblečení zmizeli. Jeho tričko. Moje. Knoflík na jeho džínech se rozepnul… a na mých taky. „Nemáš ani ponětí, jak moc tohle chci.“ Jeho hlas byl proti mojí tváři hrubý. Syrový. „Myslím, že se mi o tom vlastně zdálo.“ Špičky jeho prstů se mi posouvali po hrudi, dolů k žaludku. „Bláznivé, co?“ Všechno se zdálo být bláznivé. Být v jeho náručí, i když jsem opravdu věřila, že by mi nikdy neodpustil. Zvedla jsem ruku, přejížděla prsty dolů po jeho tváři. Obrátil se k doteku a přitiskl rty proti mojí dlani. A pak ke mně sklonil hlavu znovu a já jsem pod ním obživla, jen pro něj. Když se naše polibky prohloubily a naše zkoumání rostlo, ztratili jsme se v tom, jak se naše těla proti sobě pohybovala, jako bychom se nemohli dostat dost blízko. Oblečení, které jsme měli pořád na sobě, bylo překážkou, které jsem se chtěla zbavit, protože jsem byla připravená přijmout další krok, a cítila jsem, že Daemon taky. Zítřek nebo další týden nebyl zaručený. Ne, že by někdy byl, ale pro nás, věci opravdu nevypadali v náš prospěch. Tady to bylo opravdu jen teď, a já jsem ten okamžik chtěla chytit a žít v něm. Chtěla jsem se o tu chvilku podělit s Daemone. Podělit se s ním o všechno. Jeho ruce… jeho polibky mě úplně uvolňovaly. A když se jeho ruka přesunula dolů na můj žaludek, sklouzl dokonce ještě o kus níž, otevřela jsem oči a jeho jméno sotva zašeptala. Slabá červeno-bíla záře osvětlila jeho tělo, házela stíny podél zdi jeho pokoje. Bylo to něco duševně spalujícího a ohromně krásného, být na pokraji ztráty kontroly, padajíc do neznáma, a já jsem chtěla padat a nikdy se znovu nevynořit. Ale Daemon se zastavil. Zírala jsem na něj, rukama přecházela po jeho tvrdém břiše. „Co?“

„Ty… ty mi nebudeš věřit.“ Přitiskl mi proti rtům další sladký a něžný polibek. „Ale já to chci udělat správně.“ Začala jsem se usmívat. „Pochybuju, že by si to mohl udělat špatně.“ Daemonovi rty se protáhly do samolibého, polovičního úsměvu. „Jo, já nemluvím o tom. To budu dělat dokonale, ale chci… Chci, abychom měli, co normální páry mají.“ Hloupé, zatracené slzy spěchali do mých očí, a já, je zamrkala zpátky. Ach Bože, chtěla jsem řvát jako dítě. Vzal do dlaní moji tvář a vypustil přiškrcený zvuk. „A poslední věc, co chci, je přestat, ale chci tě vzít ven na rande, nebo tak něco. Nechci, aby to, co se chystáme udělat, zastínilo všechno ostatní.“ S tím, co vypadalo jako velké množství úsilí, se ze mě Daemon zvedl a sklouzl vedle mě. Zabalil paži kolem mého pasu a přitáhl mě zpátky k sobě. Jeho rty se mi otřeli o spánek. „V pořádku?“ Naklonila jsem hlavu a podívala se do jeho láhvově zelených očí. To… to bylo víc než v pořádku. A trvalo mi několik pokusů mluvit, protože moje hrdlo hořelo vzrušením. „Myslím, že bych tě mohla milovat.“ Daemonovi paže mě sevřeli pevněji a políbil mi zrudlou tvář. „Říkal jsem ti to.“ To nebylo to, co jsem očekávala jako jeho odpověď. Zasmál se a překulil se na bok ke mně, opravdu. „Moje sázka-vyhrál jsem. Říkal jsem ti, že mi řekneš, že mě miluješ do Nového roku.“ Obtočila jsem paže kolem jeho krku a zavrtěla hlavou. „Ne. Prohrál si.“ Daemon se zamračil. „Jak si na to přišla?“

„Podívej se na čas.“ Naklonila jsem hlavu směrem k hodinám. „Je po půlnoci. Je sekunda z ledna. Prohrál si.“ Na několik okamžiků zíral na hodiny, jako by to byl Arum, kterého se chystá vystřelit do dalšího města, a pak jeho oči našli moje. Daemon se usmál. „Ne, neprohrál. Pořád jsem vyhrál.“

Celý svět se na nás řítil. Ten hajzl Blake-měl jsem ho zabít ve chvíli, kdy jsem ho poprvé uviděl. Měl jsem ho zabít teď. Kat mi lhala. Adam byl mrtvý. Dee byla zničená. DOD zaklepe na naše dveře každou zatracenou sekundu, a pořád jsem neměl ponětí, kde byl Dawson a jediné, na co jsem mohl myslet-na čem mi záleželo-bylo to, co mi Kat říká. To, že se předtím s nikým jiným takhle necítila. To, že nemohla popadnout dech a cítila se naživu. A mluvila o tom, jak se cítila se mnou. „Ale na žádné z těchto věcí nezáleží, protože vím, že mě teď opravdu nenávidíš. Chápu to. A jen bych si přála, abych to mohla vrátit a všechno změnit! Já –“ Přesunul jsem se příliš rychle na to, aby to mohla sledovat a sevřel jí tváře. „Nikdy jsem k tobě necítil nenávist.“ Zamrkala a Bože, nevydržím, jestli bude plakat. „Ale –“

„Ani teď tě nechci nenávidět, Kat.“ Můj pohled uzamčený s jejím vlhkým pohledem. „Jsem na tebe naštvaný-na sebe. Jsem tak naštvaný, že to můžu ochutnat. Chci najít Blakea a přeuspořádat části jeho těla. Ale víš, o čem jsem přemýšlel včera celý den? Celou noc? Jediná myšlenka, před kterou jsem nemohl uniknout, bez ohledu na to, jak jsem na tebe naštvaný?“

„Ne,“ zašeptala. Můj hrudník se sevřel. „Že jsem šťastný, protože člověk, kterého nemůžu dostat ven ze své hlavy a člověk, který pro mě znamená víc, než snesu, je stále naživu. Je pořád tady. A jsi to ty.“ Slza jí stékala dolů po tváři. „Co… co to znamená?“

„Já opravdu nevím.“ Palcem jsem pronásledoval slzu. „Nevím, co zítřek přinese, nebo co se od nynějška za rok stane. Sakra, může to skončit tím, že se budeme chtít navzájem pozabíjet kvůli něčemu hloupému už příští týden. I to je možnost. Ale všechno, co vím, je to, že co k tobě cítím, nikam neodejde.“
Rozplakala se ještě víc a to mi podlomilo kolena. Sklonil jsem hlavu, slíbávání slz nebylo dost a já jsem ji potřeboval ochutnat. Políbil jsem ji a zavrčel na to, jak jsem její rty cítil proti mým. Ale Kat se odtáhla. „Jak mě můžeš přesto chtít?“ Přitiskl jsem svoje čelo na její. „Ach, pořád tě chci uškrtit. Ale jsem blázen. Ty jsi blázen. Možná, to je důvod, proč. Prostě se děláme blázny navzájem.“

„To nedává smysl.“

„Tak trochu dává, alespoň mě.“ Políbil jsem ji znovu. Musel jsem. „Může to mít co dočinění s tím, že jsi konečně přiznala, že jsi do mě hluboce a neodvolatelně zamilovaná.“ Slabě, roztřeseně se zasmála. „I tak jsem to nepřipustila.“

„Ne tolika slovy, ale oba víme, že je to pravda. A já jsem s tím v pohodě.“

„Jsi?“ zavřela ty krásné, vřesově šedé oči a vše, na co jsem mohl myslet, bylo to, jak vděčný jsem za to, že ještě dýchá. Člověče, já jsem se změnil na teplouše. Ale nestaral jsem se o to. Ne, když přišlo na ní. „Je to pro tebe stejné?“ zeptala se. Mou odpovědí bylo spojení našich úst dohromady zase… a zase. Ten dotek byl jako naražení na Zdroj, zasílající blesk přímo do duše. Polibek se prohloubil, dokud nebylo žádné já, žádné ona. Bylo to jen my, a to nebylo dost, nikdy to nemůže, být dost. Přesunul jsem se, aniž bych si to uvědomoval, a další věc, kterou jsem věděl, bylo to, že jsme byli na posteli a ona byla právě tam, kde jsem jí chtěl-v mém klíně. A pak byla vedle mě na posteli a mé srdce dělalo šílené blbosti v mé hrudi. Taková lidská věc, ale dělo se to. Kat těžce dýchala. „To nemění nic na tom, co jsem udělala. Všechno je to stále moje chyba.“ Položil jsem jí ruku na břicho, přesunul jsem se tak blízko, že jsem byl prakticky připojený k ní. A já jsem chtěl být, v tolika různých způsobech. „Není to všechno jen tvoje chyba. Je to chyba nás všech. A jsme v tom společně. Tomu, co nás čeká, budeme čelit spolu.“

„Nás?“ Přikývl jsem a pracoval na knoflíkách jejího svetru. Některé z nich byly zapnuty nesprávně a zasmál jsem se. Jen Kat by mohla mít potíže navlíknout si oblečení správně a nějak to udělat sexy. „Pokud něco existuje tam, tak jsme to my.“ Kat pokrčila rameny a pomohla mi dostat jí ven z té zatracené věci. Dobře. Byla na palubě toho, kam to směřovalo. „A co „my“ vlastně znamená?“

„Ty a já.“ Přesunul jsem se dolů a tahal z ní boty. „Nikdo jiný.“ Její tváře zrudly, když si sundala ponožky a lehla si zpátky. Ježíši, pořád měla v cestě příliš mnoho oblečení. „Já… já tak trochu se mi to líbí.“

„Tak trochu?“ Blbost. Sakra. Sklouzl jsem jí rukou dolů po břiše, po lemu její košile a pod ní. Kousl jsem se zevnitř do tváře. Kousek pálící bolesti neudělal nic. Miloval jsem způsob, jakým byla její kůže cítit jako satén. „Tak trochu není dost dobré.“

„Dobře. Tohle se mi moc líbí.“

„Mě taky.“ Sklonil jsem hlavu a pomalu jí políbil. „Vsadím se, že tohle miluješ.“ Její rty zkřivené do úsměvu proti těm mým. „To ano.“ To zatracené sevření tu bylo zase, jako bych dostal pěstí do hrudi, ale v dobrém slova smyslu. Jak můžete být udeřený do hrudi v dobrém slova smyslu, jsem neřešil, ale sakra, tak nějak jsem ten pocit miloval. Zvuk, který vyšel hluboko z mého krku, byl více zvířecí než Luxeni nebo lidský. Políbil jsem její stále vlhké tváře, když mi řekla všechno, co Blake udělal a řekl, a chtěl jsem ho znova zabít, ale právě teď, jsem byl s ní a Kat byla jediná věc, na které záleželo. Mezi polibky, které mě roztřepily a pak zase poskládaly dohromady, jsem říkal věci, které jsem nikdy nikomu neřekl. Jak šíleně jsem se cítil po tom, co jsem slyšel o Dawsonově smrti a doufal jsem, že se doslechnu, že je naživu. Řekl jsem jí, jak moc jsem si přál, aby byli moji rodiče tady, jak někdy nenávidím být ten, kdo se musel o věci starat, a připustil jsem, jak žárlivý jsem byl, když jsem ji viděl kolem Blakea. Všechno, co jsem cítil, bylo v každém dotyku, i když to, co jsem nechápal, byl způsob, jakým jsem jí přejížděl prsty nad křehkými kostmi jejího hrudního koše. A s každým sípavým, měkkým stenem, který unikl z jejích rtů, jsem byl chycen v její síti trochu víc. Mé ruce se třásly, když se pohybovaly, a já doufal, že si toho nevšimla. Byl jsem unášený pryč, roztříštěný tím, co mi umožnovala dělat. Části našeho oblečení zmizely. Moje košile. Její. Katiny ruce se toulaly dolů po mém břiše a já jsem zatnul zuby tak silně, že jsem si byl jistý, že brzy budu muset zaplatit za návštěvu zubaře. Když její prsty našly knoflík na mých džínech, byl jsem v ní naprosto ztracený, ale způsobem, který jsem nikdy neočekával. „Nemáš ani ponětí, jak moc tohle chci.“ Řekl jsem jí, špičkami prstů přejíždějící dolů po jejím hrudníku přes břicho. Tak krásná. „Myslím, že se mi o tom vlastně zdálo. Bláznivé, co?“ Zvedla malou ruku, běžící polštářkami prstů dolů po mé tváři. Obrátil jsem se do toho doteku, tisknoucí polibek proti její dlani a pak jsem znova našel její ústa. Tento polibek byl jiný, intenzivnější a Kat-ach Bože-Kat ožila. Boky houpající se společně, naše těla zamotaná tak silně, že byla dobrá šance, že bych se propadl do své pravé formy a vyhodil elektřinu v celém státě. Naše průzkumy rostly. Její ruce byly všude a naléhal jsem na ní se slovy a dotyky, aby šla dál. Její noha stočená kolem mých boků-svatý Ježíši-byl jsem skoro uvolněný. S mým jménem na jejích rtech a sotva něčím dělícím nás, jsem cítil, jak moje poslední kontrola padá. Červeno-bílé světlo ze mě vyzařovalo, koupající Kat v teplé záři. Nebylo místo, kde by to moje ruce neprozkoumaly a způsob, jakým se její tělo vyklenulo do sebemenšího dotyku, byl jsem ohromen a pohlcen. Líbal jsem jí a přitáhl si jí hluboko do sebe, nikdy jsem to nechtěl ukončit. Byla pro mě dokonalá. Byla moje a já jsem jí chtěl víc, než jsem chtěl cokoliv v mém životě. Ale já jsem přestal. Všechno, co se stalo, proletělo mou hlavou jako fotoalbum a já jsem chtěl shořet. Emoce nás obou byly všude kolem nás. Byla tam smrt, zjištění a ještě mnohem víc. A my jsme se střemhlav řítili do něčeho, z čeho nebylo cesty zpět. Nechtěl jsem, aby naše poprvé bylo takhle-bylo kvůli tomu, co se stalo. Můj Bože, byl jsem sentimentální teploušský blbec, ale zastavil jsem se. Kat na mě zírala, přejížděla mi rukama po břiše a dělala opravdu těžké dupnout na brzdy. „Co?“ zeptala se. „Ty… ty mi nebudeš věřit.“ Sakra, ani já jsem tomu nevěřil. Za pár vteřin toho budu opravdu litovat. „Ale já to chci udělat správně.“ Začala se usmívat. „Pochybuju, že by si to mohl udělat špatně.“ Ha. „Jo, já nemluvím o tom. To budu dělat dokonale, ale chci…“ Vymanit se z předplatného Hallmark Channel a Lifetime Movie Network. „Chci, abychom měli to, co normální páry mají.“ Kat vypadala, že zase bude plakat. Já pravděpodobně budu taky brzo brečet, ale z úplně jiného důvodu. Uchopil jsem její tváře a hrubě vydechl. „A poslední věc, co chci, je přestat, ale chci tě vzít ven na rande, nebo tak něco.“ Zněl jsem jako idiot. „Nechci, aby to, co se chystáme udělat, zastínilo všechno ostatní.“ Myslím, že jsem se mohl červenat. K čertu se mnou. Volající každý kousek svého sebeovládání, který jsem měl, jsem udělal nemyslitelné a zvedl jsem se z ní, uvolňující se vedle ní. Zabalil jsem ruku kolem jejího pasu a přitáhl si jí k sobě. Rty jsem jí přejel přes spánek. „V pořádku?“ Kat zaklonila hlavu, setkávající se s mým upřeným pohledem. Hrdlo jí pracovalo na jejích dalších slovech. „Myslím, že bych tě mohla milovat.“ Vzduch vyrazil z mých plic. Držel jsem ji pevně a dobře jsem věděl, že proto bych pro ni spálil celý vesmír, kdybych musel. Udělal bych cokoliv, aby byla v bezpečí. Zabil. Léčil. Zemřel. Cokoliv. Kvůli tomu, že je moje všechno. A chtěl jsem jí to říct, ale nechtěl jsem pokoušet vesmír. Špatné věci se stali s lidmi, které jsem miloval. Políbil jsem ji na tvář. „Říkal jsem ti to.“ Kat se na mě dívala. Zasmál jsem se, a ačkoliv se to nezdálo možné, posunul jsem se blíž. „Moje sázka-vyhrál jsem. Říkal jsem ti, že mi řekneš, že mě miluješ do Nového roku.“ Obtočila ruce kolem mého krku a zavrtěla hlavou. „Ne. Prohrál si.“ Zamračil jsem se. „Jak si na to přišla?“

„Podívej se na čas.“ Naklonila hlavu směrem k hodinám na stěně. „Je po půlnoci. Je sekunda z ledna. Prohrál si.“ Na několik okamžiků jsem zíral na hodiny, přející si je uvnitř černé díry, ale pak můj pohled našel ten její a já jsem se usmál-opravdu usmál. „Ne, neprohrál. Pořád jsem vyhrál.“