Onyx - 31. kapitola

Překlad: Viki
Kor.: Majuš

Naposled, co jsem takhle strašně brečela, bylo, když mě zdravotník přinutil odejít od otcovy postele, během jeho posledních chvil. Nebylo hezké, jak se snažil nabrat svůj poslední dech. „Není mrtvá,“ řekl Blake, znějíc úlevně. „Pořád žije.“ Na tváři se mi míchali slzy a krev. Vzlyky mi ucpaly krk, zanechávajíc mně bez dechu. Dee byla naživu. Stěží. Její světlo pořád měkce blikalo, ale Adam… ach Bože, Adamovo světlo bylo mdlé, ne jasnější než slabá a blednoucí žárovka. Mohla jsem vidět obrys jeho rukou a nohou. Jeho tvář nebyla beztvará a ani zbytek jeho těla. Byl jako bledá, průsvitná skořápka člověka. Síť stříbrných žil mu pod ní prosvítala. Připomínalo mi to medúzu. Adam byl mrtvý. Hrdlo mi drásaly tiché vzlyky, dokud nebyli tak ochraptělé a syrové, že jsem téměř nemohla dýchat. Tohle byla moje chyba. Věřila jsem Blakeovi, když mě Daemon v podstatě prosil, abych to nedělala. Spřátelila jsem se s Dee a ona věděla, že něco bylo špatně, protože mě zná. Nezabila jsem Adama, ale vedla jsem ho přímo do toho. Umřel, když se mě snažil chránit. „Ššš,“ zabroukal Blake, zvedajíc mě z podlahy a přetáčejíc mě. „Musíš se uklidnit.“ Otřel mi tváře rukou. „Ještě se ti udělá špatně.“

„Nedotýkej se mně,“ zaskřehotala jsem, škrábajíc se od něj. „Ne… choď. Poblíž. Mě.“ Přikrčil se, dívajíc se, jak jsem se plazila k Dee. Chtěla jsem ji pomoct, ale nevěděla jsem jak. Můj pohled přešel k Adamovi a já se najednou dusila. Nevěděla jsem, co jiného dělat, a tak jsem ji zablokovala výhled na Adama. To bylo vše, co jsem mohla udělat. Ani ne o pět minut později se otevřeli dveře auta. Blake ladně vstal a šel ke mně. Položil mi ruku na rameno, a pak mu zazvonil mobil. Otřásla jsem se, protože jsem věděla, co za těmi dveřmi čekalo. Ale co jsem neočekávala, bylo vzplanutí tepla, šířící se z mého obsidiánu. Zvedla jsem hlavu. „Arum…“ Zaryl mi prsty do ramena. „Jenom klidně seď.“ Ach Bože… podívala jsem se na Dee. Byla bezbranná, lehce polapitelná. Otevřely se moje přední dveře. Těžké kroky zaplnili chodbu a obsidián na mé kůži hořel. Natáhla jsem se s třesoucíma se rukama a stáhla si ho. První vešel Vaughn. Jeho obočí se nadzvedlo, když jeho pohled spočinul vedle mně. „Blakeu, co se tady stalo?“ Cítila jsem Blakea ztuhnout, ale oči jsem nechala na dvou Arumech za Brianem. Jeden byl Residon a další muž vypadal dost jako on. Jejich chamtivé oči byly odhalené a mířili přímo na Dee. Otočila jsem se a cítila, jak se mi stavějí chloupky na krku. „Překvapili mě. Musel jsem se bránit, nebo by mě dali dolů. Neměl jsem na výběr.“ Blake si odkašlal, znějíc zmateně, když opět promluvil. „Kde je Nancy?“

„Tohle nemá nic společného s Nancy.“ Vaughn si přejel prstem nad obočím. „A tohle říkáš často, Blakeu. Vždy máš na výběr. Ačkoli v tom nejsi dobrý.“ Obrátil se k Arumům. „Vezměte si toho mrtvého. Uvidíme, jestli z něj něco dostanete.“

„Mrtvého?“ Zadřel Residon. „Chceme toho, co je ještě naživu.“

„Ne.“ Můj hlas byl hrubý a drsný. „Ne! Nemůžou mít ani jednoho. Nemůžou se jich dotknout.“ Residon se zasmál. Vaughn si přede mě klekl a takhle zblízka jsem uviděla tu podobnost. „Může to jít dvěma způsoby. Půjdeš s námi sama, nebo je dám oba jim. Chápeš?“ Mé oči se přesunuli k Arumům. „Chci, aby nejdřív odešli.“

„Ty vyjednáváš?“ Vaughn se zasmál, když vzhlédl ke svému synovci. „Vidíš, tohle se dělá, když se střetneš s něčím nečekaným.“ Blake se odvrátil, zatínajíc čelisti. „Jak to myslíš, že to není o Nancy?“

„Přesně tak, jak to zní.“ Blakeovo tělo zachvátil třes. „Pokud ji neobrátíme, zabijou –“

„Vypadám, jako že mě to zajímá? Vážně?“ Vaughn se zasmál, povstávaje, když obrátil svou pozornost ke mně. Odstrčil si bundu, odhalujíc zbraň. „Residone, vezmi mrtvého. Zlikviduj ho.“ Vzít tělo, aby Ash s Andrewem čelili tomu samému, čemu Dee a Daemon? Žádné tělo. Žádné uzavření. Můj mozek vypnul. Co ve mně narostlo, nahrazujíc smutek a bezmocnost, bylo původní a prastaré. Ne jenom mimozemské, ale kombinace těchto dvou-mimozemského a organického. Nasála jsem vzduch, ale bylo tam taky něco… víc. Částice kolem nás-drobné atomy, ale mocné, příliš malé na spatření pouhým okem-se rozsvítili, když kolem mně tančili ve vzduchu a pak zamrzli. Jako tisíce zářících hvězd se leskly oslnivou bílou. Nasála jsem a oni ke mně přišli, spěchali a padali jako komety. Stavěli se a kroutili, obklopujíc mé tělo a ty na podlaze. Postavila jsem se, jak se dávali dohromady, usazující se mi na kůži, prosakující mnou, dokud se mi nespojili s buňkami. Celé mé tělo se zahřívalo, když se míchalo se řvoucím přílivem emocí, sbírajících se ve mně. Už jsem nebyla jenom Katy. Něco-někdo jiný-se ve mně pohnul. Moje druhá část, která byla rozdělená před měsícem na Halloween, se vrátila. Arum to vycítil jako první. Proměnili se do pravé podoby-vysoké, impozantní, tlusté stíny, zmatené jako půlnoční olej. Zemřou. „Nezabijte ji,“ zakřičel Vaughn, vytahující pistoli a namířil ji na mně. „Teď, holčičko, nechceš udělat nic uspěchaného. Promysli si to.“ Taky zemře. Couvajíc, Blake koukal mezi mnou a strýcem. „Kriste…“ V zadní části mé mysli jsem věděla, že tam bylo ještě něco jiného, co se napojilo, na mou moc-někdo z venku. Bylo to jako té noci na mýtině. To, co bylo ve mně, se plně spojovalo s druhou částí. Zvedala jsem se do vzduchu, už dál jsem je neviděla barevně, jenom jako bílou s trochou červené. „Sakra,“ zamumlal Vaughn. Prsty se mu chvěli. „Nenuť mě to dělat Katy. Stojíš moc peněz.“ Peníze? Co s tím mají co dělat peníze? Ale byla jsem daleko za staráním se. Přivítala jsem pocity, rozmáhající se ve mně. Vidění se mi posunulo, rozmazalo a zachvělo. Hlava se mi naklonila na stranu. Vzduch naplnila elektřina, hltající kyslík. Blake zalapal po dechu a padl na kolena. Arum vstal, otáčejíc se a spěchal ke dveřím. Jejich černé úponky se natahovaly, shazujíc nábytek a posílajíc rámy obrazů k zemi. Vystřelili rychle. „Odcházíte tak rychle?“ řekl hluboký a zuřivý hlas ze dveří. „Jsem uražen.“ Daemon se přeměnil do své pravé podoby a srazil prvního Aruma jedním výbuchem, pak dalším… a dalším. Části se odlepili a vznášeli se pořád výš a výš, mizejíc v tenkých chomáčcích před tím, než dosáhli stropu. Přitáhla jsem si zpátky Residona, toho, který chtěl Dee. Byl chycený mezi mnou a Daemonem jako pingpongoví míček. Moje světlo pulzovalo. Daemonovo hořelo. Residon zařval. Řekni mi, co se stalo. Zašeptal mi v hlavě Daemonův hlas. Řekla jsem mu vše o Blakeovi a Vaughnovi, zatímco jsme pracovali na trhání Residona. Mou pozornost upoutal pohyb. Vaughn se snažil otevřít okno. Když neuspěl, popadl z podlahy lampu a napřáhl se s ní proti oknu. Zmrazila jsem lampu a pak mu ji vytrhla z ruky. Vaughn se otočil, přebíhajíc za Daemona. V tom zmatku se Blake dostal ven. Stejně jako Daemon a Residon. Do domu vlítly tři postavy. Slyšela jsem kvílivý zvuk, ten do mě hluboko zajel a zatemnil část mně. Pak jsem uslyšela trhnutí a jeden z velkých dubů padl, dopadajíc blízko příjezdové cesty. Ash byla v lidské formě, přitahovala si bratrovo neživé tělo, a kolébala ho v klíně. Hlavu měla zvrácenou, ústa otevřená, když truchlila a plakala. Dee, se pohybovala vedle ní, stále silnější a silnější. A já jsem věděla, že se její nářek za chvíli přidá k Ashinmu. Vaughn? Blake? Tomuhle neuniknou. Vyklouzla jsem z obývacího pokoje, nohy na zemi, ale necítila jsem kroky. Přešla jsem kolem Matthewa, když spěchal do obývacího pokoje a vylekaný výkřik mi roztříštil srdce. Daemon byl jasnější, než jsem ho kdy viděla. Čisté, koncentrované, bílé světlo se zbarvilo rudě, když přešel přes příjezdovou cestu k mase shromažďujícího se stínu. Jeho světlo planulo intenzivně a já vztáhla paže, abych si zakryla oči. Myslela jsem si, že se důstojník z DOD změnil v popel… a opět jsem pomyslela na atomovou bombu. Světlo bylo tak jasné. Z Daemona vystřelil blesk světla a narazil do Residona, vyhazujíc ho do vzduchu. Pozastavený Arum blikl ze stínu do člověka a pak ztuhl, horní částí těla byl stále člověk a spodní část už nic víc než kouř. A pak se zlomil do tisíců střepů s hlasitým trhnutím, které znělo jako hrom. Sníh padal těžší. Koutkem oka jsem viděla Vaughna vykouknout zpoza mého auta-místa, kde se schovával. Se zbraní v ruce vyrazil ke své expedici v ten samý okamžik, kdy se Blake otočil k lesu. Předtím, než jsem se mohla co i jen pohnout, natáhl Daemon světelnou ruku a auto expedice vyletělo do vzduchu, odhalujíc tak Vaughna. Střecha se s trhnutím vzdala. Sklo vystřelilo do všech směrů, stejně jako kov. V úctě k takové síle jsem zastavila. Daemon vyrazil k Blakeovi, chytajíc ho za hrdlo. O úder srdce později ho měl opřeného o kapotu mého auta a ve své lidské podobě, nebyl o nic méně, děsivější nebo mocnější. „Nemáš ani ponětí, jak to pro tebe bude bolestivé,“ řekl Daemon a oči měl jako koule bílého světla. „Za každou modřinu, kterou jsi udělal Kat, ti to vrátím desetinásobně.“ Zvedl Blakea z mé kapoty. Jeho nohy visely ve vzduchu. „A chystám se si to vážně užít.“ Pak se Vaughn pohnul. Spěchajíc, zvedl zbraň. „Daemone!“ Zakřičela jsem na něj. Vaughn stiskl spoušť. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Daemon otočil hlavu a usmál se-on se vážně usmál. A kulky… zastavili se mu pár centimetrů před tváří. Prostě se tam vznášeli, jako kdyby někdo stiskl pauzu. „To jsi vážně neměl dělat,“ zavrčel Daemon. Vaughnovu tvář ozářilo porozumění. „Ne-ne!“ Kulky se obrátili a vrátili s alarmující rychlostí. Uhodili Vaughna do hrudi a bylo to. Nebyla šance reagovat. Podlomili se mu nohy a zůstala z něj jenom neživá kopa při pokrouceném kovu expedice. Sněhem se šířil proud šarlatové. Blake se osvobodil, narážejíc na nárazník, pak vstal a běžel k lesu. Byl rychlý. Ne tak rychlý jako Daemon, a ne tak rychlý jako já. Zavál vítr se sněhem, když jsem se dala do pronásledování. Krev nepumpovala. Světlo ano. Chytila jsem ho u borovice. Otočil se, posílajíc na mně kouli světla. Zasáhlo mě to do hrudi, posunujíc mě o pár kroku zpět. Tělem mi procházela bolest, ale narovnala jsem se… a vyrazila. Znovu po mně vystřelil. Odrazilo se mi to od ramene. Tekuté teplo mi splývalo po pažích, ale já pokračovala v jeho pronásledování, posmívajíc se mu. Další mi podrazil nohu, ale já stejně vstala. Ruce se mu třásly. „Je mi to líto…“ řekl. „Katy, je mi to líto. Neměl jsem na výběr.“ Vždy máš na výběr. Já udělala několik špatných rozhodnutí. Přinejmenším to přiznám. Část mě ho litovala. Byl výsledkem jeho rodiny, ale měl na výběr. On dělal jenom ty špatné… Jako já. Jako já…? Ze zadu se přiblížilo nádherné světlo, hýbající se po mé pravici. Vrátil se do své pravé podoby. Co s ním chceš dělat? Zeptal se Daemon klidně. On… zabil Adama. S tou myšlenkou moje moc zablikala a já mohla vidět svou kůži. Byla pokrytá červenou. Přehodila se ve mně výhybka. Všechno mě nechalo a já se svezla k zemi, boty promáčené sněhem. Už jsem dál nemohla. „Zabil ho. A zranil Dee.“ Daemonova forma zářila jako slunce a na moment jsem si myslela, že kvůli Blakeovi, ale on se jenom ztlumil, berouc si lidskou formu. Zmutovaný nebo ne, Daemon by mohl mít problém, kdyby zabil někoho dalšího, a to zejména poté, co zabil Vaughna. Věděla jsem to. Rána ze dvou důstojníků je pořád čerstvá. Kdyby se na seznam přidal Blake, nikdy by se nemusela zahojit. Zůstala by mu navždy. Nabírajíc dech, jsem řekla: „Opravdu, mnozí zemřeli dnes.“ Blakeovi oči vystřelili ke mně. „Je mi to líto… je mi to líto. Nikdy jsem nechtěl, aby se něco z toho stalo. Jenom jsem chtěl ochránit Chrise.“ Nabral chraplavý nádech, utírajíc si krev pod nosem. „Já –“

„Buď zticha,“ zavrčel Daemon. „Jdi. Jdi předtím, než ti nenechám na výběr.“ Po Blakeovi tváří se rozlil šok. „Necháváš mně jít?“ Daemon na mně kouknul a já sklonila hlavu, vyčerpaná a zahanbená. Pokud bych jenom poslouchala Daemona na začátku, věřila jeho instinktům, které ho varovali, že Blake nebyl v pořádku… „Jdi a už nikdy se nevracej,“ řekl Daemon, jeho slova nesl vítr. „Pokud tě ještě někdy uvidím, zabiju tě.“ Blake váhal jenom sekundu, pak se otočil a utekl. Pochybovala jsem, že dojde daleko, protože když si Nancy-kdokoliv vlastně byla-a DOD uvědomí, že selhal, zabijou Chrise jak se Blake bál. A to bude jeho konec. Možná to byl důvod, proč ho Daemon nechal jít. Blake byl stejně mrtvý. Nebo nikdo z nás už nechtěl zabíjet. Byla jsem hotová. Daemon byl hotový. Příliš mnoho lidí dnes zemřelo. Nohy se pode mnou složili a já poklekla do sněhu. Používání Zdroje mě oslabilo a boj s Blakem, způsobené zranění, zapříčinily, že moje myšlenky utíkaly v nekonečném proudu zmatení a lítosti. Pochybovala jsem, že se ještě budu cítit silná. Vyklouzávajíc z a do vědomí jsem si jenom matně uvědomovala, že mě někdo drží. Cítila jsem neuvěřitelné teplo proudící mi žilami. Když jsem opět otevřela oči, koupala jsem se ve světle. Daemon? Přes spojení jsem cítila bzučení a pak… Říkal jsem, že mu nemůžeme věřit. Bolest, kterou jsem cítila, nemohla být vyléčená jeho dotekem, ani smazána jeho světlem. Stiskla jsem k sobě víčka, ale slzy pořád unikali. Je mi to líto. Myslela jsem… myslela jsem, že když se naučím, jak bojovat, mohla bych tě udržet v bezpečí, vás všechny v bezpečí. Jeho světlo se pak stáhlo a zůstal jenom Daemon, hleděl na mně, oči v brilantním odstínu bíle. Jeho tělo se třáslo sílou jeho hněvu, což bylo tak moc v rozporu ve srovnání s jemností jeho objetí. „Daemone, já –“

„Neomlouvej se. Jen se neomlouvej.“ Daemon mně zvedl ze svého klína a položil na studenou zem. Vstávajíc, nabral rozedraný nádech. „Vědělas, že pracuje s DOD po celou dobu?“

„Ne.“ Vylezla jsem na nohy, naklánějíc se na stranu, jak si mé nohy zvykali, že opět pracují. Natáhl se, chytajíc mě za loket, dokud jsem se nepřestala hýbat, pak mě pustil. „Nevěděla jsem to až do noci před pár dny. A i tehdy jsem si nebyla jistá.“

„Zatraceně,“ vyplivl, ustupujíc o krok. „Tu noc, co jsi šla za Vaughnem sama?“

„Jo, ale nebyla jsem si jistá.“ Zvedla jsem ruce, překvapená, že jsou pokryté krví. Mou? Někoho jiného? „Měla jsem ti to říct, ale nebyla jsem si jistá a nechtěla jsem ti přidělávat starosti.“ Hlas se mi zlomil. „Nevěděla jsem…“ Odvrátil se, zatínajíc čelist. „Adam je mrtvý. Moje sestra málem přišla o život.“ Nasála jsem bolestivý nádech. „Já se tak –“

„Ne! Neopovažuj se omlouvat!“ zařval, oči mu zářily ve tmě, skrze mne. „Adamova smrt, mou sestru zničí. Řekl jsem ti, abys mu nevěřila a že pokud chceš vědět, jak bojovat, naučím tě to! Ale neposlouchalas. A přinesla sis DOD do života, Kat! Kdo ví, co teď vědí.“

„Nic jsem mu neřekla!“ Hruď se mi prudce zvedala. Dech byl krátký. „Nikdy jsem mu neřekla, žes mě vyléčil.“ Daemon přimhouřil oči. „Myslíš, že to neuhodl?“ Zamrkala jsem a nevěděla, co na to říct. „Je mi to líto,“ zašeptala jsem. Trhl sebou. „A ty časy, kdys byla pokrytá modřinami? To byl on, že? Ubližoval ti během tréninku, že? A nikdy sis nepomyslela, že s ním je něco špatně? Bože, sakra Kat! Lhalas mi. Nevěřilas mi!“

„Já ti –“

„Blbost!“ Daemon byl před mou tváří. „Neříkej, že jsi mi věřila, když jsi to očividně nikdy nedělala!“ Nebylo nic, co bych mohla říct. Vyšel z něj záblesk energie a narazil do starého dubu. Ten praskl s hlasitým klapnutím, pak se přehnul a složil k zemi. Vyskočila jsem, lapajíc po dechu. „Všemu jsme mohli zabránit. Proč jsi mi nemohla věřit?“ Hlas se mu zlomil a ten zvuk se mnou rozlehl jako ostnatý drát. Přála bych si, abych mu věřila. Měla jsem vložit důvěru do jediné osoby, které jsem vždy věřila. Byla jsem oklamána. Vlastně ještě hůř, nechala jsem se oklamat. Po tváři mi stékali slzy v nikdy nekončící řece lítosti. Daemon nabral další chraplavý nádech, jak ke mně šel, ale zastavil se. „Ochránil bych tě.“ Pak byl v záblesku červeno-bílého světla pryč. A já byla sama v mrazivé noci, zanechána se svou volbou, mými chybami… a vinou.