Onyx - 30. kapitola

Překlad: KitKat, Pavla
Kor.: Majuš

Následující den ráno jsme si Daemon a já ověřili kancelářskou budovu v Moorfieldu. Mysleli jsme si, že by to mohlo být prázdné, vzhledem k tomu, že byl svátek, ale celý komplex kanceláří byl plný aut. Stahující čepici přes jeho obličej, vyskočil z auta a zkontroloval kancelář na ulici. Když se vrátil, usmál se na mě a rychle vyjel z komplexu. „Zdá se, že to je advokátní kancelář. Hlavní budova má nejméně dvě nadzemní podlaží. Na Nový rok mají zavřeno a samozřejmě v neděli. Špatnou zprávou je, že jsou vybaveni poplašným systémem.“

„Sakra. Znáš cestu kolem, že?“

„Usmažit jejich systém. Pokud to udělám dost rychle, neměl bych vyvolat poplach. Ale to není všechno. Nad vchody a okny je ten stejný, zatracený, černo-červený drahokam.“ Jeho rty se nahnuly výš. „I když je to dobré… Cokoliv ty kameny jsou, musí něco znamenat.“ To ano. Dawson tam teď mohl být. „Co když je to hlídané?“ Daemon neodpověděl. Věděla jsem, co to znamená. Udělal by cokoliv, aby dostal svého bratra. Někteří lidé by si mohli myslet, že je to špatné, ale já jsem to chápala. Pokud by to byla moje máma, nebo někdo, nikdo by nebyl v bezpečí. „Kdy se vrátíš?“ Znovu, byl zticha. A já věděla, že to znamená, že mi to nechtěl říct, protože měl v plánu udělat to na vlastní pěst. Tlačila jsem na tu záležitost celou cestu domů, ale on se tomu vyhýbal. „Takže, jdeš na tu párty k Ash?“ zeptal se, měnící nakonec téma. „Nevím.“ Pohrávala jsem si s knoflíkem na svetru. „Neumím si představit, že mě tam chce, ale zpátky k –“

„Já tě tam chci.“ Podívala jsem se na něj, můj hrudník otekl do bodu prasknutí. Způsobem, který mě srazil a zanechal za sebou tak lahodně láskyplný způsob. Daemonovi oči sklouzly ke mně. „Kotě?“

„Dobře. Půjdu.“ Aspoň budu schopná dávat na něj pozor tam, protože jsem věděla, že nepůjde během dnešního večera zkontrolovat kanceláře. Nebo alespoň to bylo to, co jsem si říkala. Fakt, že mě tam chtěl, nepřevýšil význam mého dohlížení na něj. Párty nezačínala dřív jak v devět a on mířil jít brzy pomoct Adamovi s několika věcmi. Předpokládala jsem, že pojedu domů s Dee, ale Daemon s mazaným mrknutím řekl, že mě vezme domů on. Když jsem se vrátila, povídala jsem si s mámou, než odjela do práce. Zdálo se, že ráda slyší, že strávím Silvestra s Dee. Samozřejmě, jsem vypustila část o tom, že mě Daemon odveze domů. Popadla jsem knihu z pultu a šla jsem si nahoru odpočinout. Kupodivu jsem omdlela po pětadvaceti stránkách městského fantasy románu. O nějaký čas později, mě probudil zvuk zavírání dveří. Otočila jsem se a mračící se, jsem směřovala očima od dveří, pak přes můj prádelník, kolem dveří od skříně, a přes tichého, ztuhlého Blakea. Blake? Prudce jsem se zvedla, ale v návalu alarmující rychlosti, se natočil dopředu a sevřel mi rukou rameno. Strach mě řezal s ostrými-jako břitva-hroty. Vzpínala jsem se, srazila mu ruku a zvrhle jsem se vyštrachala z postele. „Hej! Hej, uklidni se, Katy.“ Blake přešel kolem postele, s rukama zdviženýma v neškodném gestu. „Nechtěl jsem tě vyděsit.“ Můj puls byl všude možně, jak jsem couvala proti mému stolu, srdce mi bušilo. Vidět ho v mém pokoji, bylo nečekané a děsivé. „Jak… jak si se sem dostal?“ Trhl sebou, když si rukou prohrábl své krátké vlasy.

„Klepal jsem pár minut, ale neodpovídala si. Já… nějak jsem se dostal dovnitř.“ Stejným způsobem, jakým jsem se dostala do Vaughnova domu já. Moje oči se vrhly na dveře za ním a všechno, na co jsem mohla myslet, bylo, kdo byl jeho strýc, jak hluboko musel být zapojený v DOD… a jak nebezpečný mohl být. „Katy, omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit.“ Připlížil se blíž, a já jsem cítila nával elektřiny, pohybující se mi po ruce, v reakci na vnímanou hrozbu. Nějak to vycítil a zbledl. „Dobře. Co máš za problém? Nechci ti ublížit.“

„To už jsi udělal,“ řekla jsem, polykající. Vypadal zraněně, když spustil ruce. „To je důvod, proč jsem sem přišel hned, jak jsem se vrátil zpátky do města. Měl jsem celý týden na přemýšlení o tom, co se stalo s Arumem, a je mi to líto. Chápu, proč jsi naštvaná.“ Odmlčel se a díval se kajícně.
„To je to, proč jsem tady. Jen jsem chtěl probrat ty věci.“ Mluvil pravdu? Moje ruce se na bocích otevřely a zavřely. Cítila jsem se jako zvíře v kleci se žádnou cestou ven. „Je zřejmé, že přijít do tvého domu, nebyl dobrý nápad.“ Blake se usmál. „Jen jsem chtěl s tebou mluvit.“ Donutila jsem se uklidnit. „Dobře. No, můžeš mi dát pár vteřin?“ Blake přikývl a vycouval z místnosti a já jsem klesla proti mému stolu, závrať s adrenalinem. Nevěděl, že jsem objevila jeho vztah s Vaughnem a to znamenalo, že jsem měla navrch. A jestli opravdu pracoval s DOD, potřebovala jsem se sakra uklidnit. Nebyl zdaleka tak nebezpečný, když věřil, že nemám o ničem ponětí, než kdyby to věděl. Rychle jsem se převlíkla do úzkých džínů a roláku. Celou cestu dolů, jsem se zhluboka, pravidelně nadechovala. Blake čekal v obýváku, sedící na gauči. Dala jsem mu úsměv, který jsem necítila. „Promiň. Jenom si mě zaskočil. Nemám ráda, když se lidé… prostě ukážou v mé ložnici jako takhle.“

„Pochopitelně.“ Pomalu vstal a pak jsem si všimla bledosti na jeho kůži, zvyšující se stíny pod očima. „Znova to neudělám.“ Mé oči se posunuly k mému laptopu a najednou jsem si přála, abych si vyčistila historii vyhledávání. Posunula jsem se po místnosti s pocitem, jako bych vstupovala do pohyblivého písku. Nevěděla jsem, jak s ním mluvit, dokonce, jak se na něj dívat. Byl pro mě teď cizí. Někdo, bez ohledu na to, jak neškodně právě v této sekundě vypadal, komu jsem nemohla věřit. Část mě chtěla na něj zuřit a druhá chtěla běžet ven. „Musíme si promluvit,“ řekl rozpačitě. „Možná by bylo lepší, kdybychom si šli dát něco k jídlu?“ Moje nedůvěra prudce vzrostla. Zachmuřeně se zasmál. „Myslel jsem Smoke Hole Dinner.“ Váhala jsem, nechtěla jsem s ním nikam jít, ale také jsem nechtěla být s ním sama v domě a být venku na veřejnosti bylo lepší volbou. Podívala jsem se na hodiny na stěně. Bylo skoro sedm. „Musím být zpátky za hodinu.“

„Proveditelné,“ zazubil se. Sklouzla jsem do svých bot a popadla telefon. Pořád sněžilo, takže jsme se rozhodli pro jeho auto. Podívala jsem se vedle, když jsem lezla dovnitř. Daemono SUV bylo pryč a taky Deeino auto. Zmínila se o nějaké pomoci s párty. „Měla si dobré Vánoce?“ zeptal se, posunující klíče do zapalování. „Jo, ty?“ můj pás se zasekl, jako obvykle a já jsem za něj tahala. „Dělal si něco vzrušujícího?“ Jako jít na tajnou misi pro DOD? „Strávil jsem nějaký čas s mým strýcem. Opravdu nudný.“ Ztuhla jsem při zmínce o Vaughnovi a popruh vyklouzl z mých prstů, zacvaknul zpátky do držáku. „Jsi v pořádku, Katy?“

„Jo,“ řekla jsem a zhluboka se nadechla. „Ten zatracený pás se zasekl. Nevím, proč mám tolik problémů s bezpečnostními pásy, ale vždycky mě naserou.“ Tahala jsem za něj, nadávala pod mým dechem. Nakonec jsem ho vzpříčila a otočila. Můj pohled přejížděl po palubní desce a ponořil se do podlahy. Něco se lesklo pod vnějším světlem, pokukující z rohu podložky. Pustila jsem pás a ohnutá jsem popadla chladný kov z podlahy, zatímco si on, pohrával se stěrači, čistící, tenkou vrstvu sněhu, z předního skla. Zírala jsem dolů na pruh zlatavého-modrého kovu, zasažená tím, jak známý byl. Už jsem ho na někom viděla. Otočila jsem ho a uviděla vyrytý tvar státu. Nestálá načervenalá látka, něco jako rez, překrývala polovinu státu a nápisy. Uhladila jsem to prstem, odhalující tím jméno vyryté na pásku. Porozumění se vloudilo pomalu, hlavně nevěřícně, protože jsem z poloviny věděla, komu tyhle hodinky patřily. Simon… Simon Cutters… Viděla jsem ho to předtím nosit. A… a ta věc na pásku nebyla rez. Můj žaludek se naklonil a projel mnou násilný záchvěv. Byla to krev. Simonova krev, s největší pravděpodobností. Mé srdce mi poskočilo do krku a stiskla jsem ruku přes pásek doufající, že mě Blake neviděl ho zvednout. Dech se mi zastavil v hrudi, když jsem se na něj podívala. Blake na mě zíral. Jeho pohled klesl na moji ruku a pak přešel nahoru, znovu se setkávající s mýma očima. Naše pohledy uzamčené. Čistý, syrový strach do mě kopal. „Do prdele,“ zašeptala jsem. Malý, slabý úsměv vedl přes jeho rty. „Zatraceně, Katy…“ Otočila jsem se na sedadle, sáhla po klice na dveřích volnou rukou. Otevřela jsem a dostala polovinu těla z auta předtím, než jeho ruka sevřela moji paži. „Katy! Počkej! Můžu to vysvětlit.“ Nebylo tam nic k vysvětlování. Zakrvácené hodinky patřily Simonovi. Simonovi, který byl nezvěstný. Ještě k tomu to všechno ostatní a byla jsem z toho tak mimo. Hodila jsem svoji váhu dopředu, ničící jeho sevření. Drápající se na nohy, jsem se vrhla kolem přední části auta. Blake byl rychlý, na mě, než jsem dosáhla prvního schodu na verandě. Popadl mě za ramena a otočil mě. Šla jsem, kymácející se na něj. Uhnul ránám, chytající mé ruce, připevňující je na mých bocích v brutálním medvědím objetí. „Nech mě jít!“ křičela jsem a věděla, že nebyl nikdo, kdo by mě mohl slyšet. Měla jsem jen sama sebe na dostání se z téhle šlamastyky. „Pusť mě, Blakeu!“

„Můžu to vysvětlit.“ Zavrčel, když se mi podařilo dloubnout ho loktem do břicha, ale on se držel. „Nezabil jsem Simona!“ Snažila jsem se házet svoji váhu z jedné strany na druhou. Samozřejmě, že lhal. „Pusť mě!“

„Ty to nechápeš.“ Elektřina běžela přes mou kůži v reakci na hrozbu. Červeno-bílé světlo zahalilo okraje mého vidění. Blake mírně vytřeštil oči. „Nedělej to, Katy.“

„Nech mě jít,“ zavrčela jsem a cítila rostoucí výbuch hřejivých blesků nadšení v mých žilách. „Nechci ti ublížit, ale udělám to,“ varoval. „Tak já.“ A já bych-mohla bych. Blake pustil, tlačíc mě zpátky. Moje boty uklouzly na ledu a sněhu a moje ruce vyletěly do široka. Pak se na mě vrhnul. Záblesk intenzivního modrého světla mě oslepil. Bolest se nesla ozvěnou z mé hlavy, rvala se skrze mne, roztříštila moji moc Zdroje. Křičela jsem a cítila, jak se pode mnou podlomily nohy. Vrhnul se a chytil mě dřív, než jsem spadla a na půl mě táhl po schodech nahoru. „Říkal jsem ti, aby si to nedělala. Neposlouchala jsi.“ Něco bylo špatně s mými motorickými funkcemi. Otevřela jsem pusu, ale nepřišlo nic kromě měkkého sténání. Moje nohy nefungovaly. Necítila jsem nohy. Kovovou chuť jsem cítila v zadní části úst; krev tekla z mého nosu a myslím, že taky z mých uší. Dveře se před námi otevřely a on mě vlekl dál. Dveře se zabouchly, třesouc s obrázky na stěně. Snažila jsem se mluvit, ale vyšly jen zkomolená slova. Co to se mnou udělal? „Vyprchá to,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Bolí to, viď? Jedna z prvních věcí, které nás učí, je ovládat koncentrovaný výbuch Zdroje, takže je to jako dostat ránu super nabitým taserem. Všichni jsme dostali zásah, abychom věděli, jak špatný to je pocit.“ Pustil mě na gauč a moje hlava volně visela na stranu, když jsem pomalu zamrkala. Jeho tvář byla rozmazaná dovnitř a ven a pak se ustálil. Vypadal zachmuřeně, když se nade mne naklonil a uhlazoval prameny mých vlasů z obličeje. Snažila jsem se srazit jeho ruku, ale moje ruka nechtěla spolupracovat. „Já vím, že mě slyšíš. Dej tomu ještě pár minut a vyprchá to.“ Opřel se, jednou rukou přesunul moje nohy, které byly mimo gauč. Položil je vedle sebe. Srdce se mi rozbušilo a já zasténala. Zavrtěl hlavou, vsunul ruku do mé přední kapsy a vytáhl můj mobil. Držel ho mezi námi, Zdroj se rozhořel v jeho ruce a roztavoval křehký kus elektroniky. Hodil zbytky na zem. „Teď mě poslouchej, Katy.“ Stiskla jsem zavřené oči proti přívalu slz. Tak rychle mě přemohl. A já plánovala trénovat a bojovat proti Arumům-plus DOD? Byla jsem tak hloupá. „Nezabil jsem Simona. Nevím, co se s ním stalo, ale ty-ty si mi nedala jinou možnost,“ řekl, hrobovým hlasem. „Musel jsem po tobě uklidit, ujistit se, že ses neprozradila předtím, než věděli, co s tebou dělat. Kdyby si nerozbila ty okna před ním, pořád by tady byl a snil o univerzitě. Nedala si mi jinou možnost.“

„Ne,“ zaskřehotala jsem, zděšená tím, co říkal. „Ano! Řekl by to světu.“

„Ty jsi… ty jsi blázen. Ty… nemusel si ho zabít.“

„Poslouchej mě!“ Vykřikl, přejel si prsty ve vlasech, oči naštvané. „Poté, co jsem odešel z párty, zůstal jsem a viděl jsem ho odejít, když jsi rozbila okna. Sledoval jsem ho domů a byl tak opilý, že zajel na krajnici. Vyšiloval z toho a já jsem ho musel předat. Nevím, co s ním udělali.“

„Tam… tam byla krev na jeho hodinkách.“

„Simon se bránil, ale byl naživu, když jsem ho naposledy viděl.“ Ale ti, kteří objevili pravdu o Luxenech zmizeli. Simon… Simon se nevrátí. A v domě nebylo dost vzduchu. Můj hrudník stoupal a klesal, ale cítila jsem se, jako bych nemohla dýchat. Slzy se mi tvořily v očích, když jsem se na něj dívala. „Poslouchej mě, Katy. Tohle je větší než si myslíš.“ Vzal mě za tváře, nutící mě, abych se na něj podívala. „Nemáš ponětí, koho se to týká, ty lži, a co lidi udělají pro moc. Neměl jsem na výběr.“ Cítila jsem, jak moje síla sklouzla zpátky do mě. Ještě chvilku… „Ty jsi mi lhal.“

„Ne všechno jsou lži!“ Jeho stisk byl bolestný, pohmoždil moji kůži, dokud mi neunikl přiškrcený výkřik. Zhluboka a trhaně se nadechl. „Víš, tohle není tak, jak jsem přepokládal, že to bude. Měl jsem tě připravit, ujistit se, že jsi životaschopný předmět. A pak tě zapojit. Pokud to neudělám, zabijou Chrise. Nemůžu, nedovolím, aby se to stalo.“ Chris? Moje mozkové buňky musely být poškozeny, protože to trvalo pár vteřin, než jsem si vzpomněla, kdo byl Chris. „Tvůj přítel-ten, co tě vyléčil?“ Blake zavřel oči a kývl. „Mají Chrise. A když to neudělám, ublíží mu. Zabijou ho. Nemůžu to dopustit. Ne kvůli tomu, co to znamená pro mě, protože já vím-já vím, že pokud ho zabijou, zemřu, ale jsou věci, které dělají…“ Oni to vědí… Jeden nemůže přežít bez druhého. Ach můj Bože, oni to vědí. Druh moci, že vědí legendu ovládání, byla strašná. „Vím, že už jsi pochopila, jak silná vazba to je.“ Blake otevřel oči. „Nechceš mi říct, kdo tě vyléčil, ale chceš udělat cokoliv pro ochranu toho Luxena, že? Cokoliv. Chris… On je jediná skutečná rodina, která mi ještě zbývá. A já se nestarám o to, co udělají se mnou, ale on?“ Jak jsem se dívala do Blakeových očí, tenký pramínek sympatií se zahýbáním uvolnil. Pokud DOD drží Chrise, používali ho k nucení Blakea, aby pro ně dělal věci, a pak byl v pasti. Tam byl okamžik čisté jasnosti. Byly Dawson a Bethany ve stejné pozici? Ale bylo tam něco jiného. Blake a já máme něco společného. Udělal by cokoliv pro Chrise. A já bych udělala cokoliv pro Daemona. S výbuchem energie, jsem se pod ním ohnula, snažící se odhodit ho. Zachytil mé ruce a strhl mě z gauče. Narazila jsem na podlahu bokem, vyrážející ze sebe vzduch. Převalující mě, obkročil mé boky, zvedající moje spojené zápěstí tak, aby byly nad mou hlavou. Přitiskl svoji váhu dolů. „Nechtěl jsem tohle dělat. Nikdy jsem nechtěl dělat nic s tímhle.“ Držela jsem hněv vařící se ve mně, nevěděla jsem, jestli jsem ustoupila ze strachu-nebo ještě hůř, ze soucitu-byla jsem k ničemu. „Dělat, co přesně? Lhát mi? Pracovat pro DOD-pro tvého strýce?“ Blake zamrkal. „Víš o Brianovi? Odkdy?“ Nedala jsem mu výhodu mé odpovědi. Jeho stisk na mém zápěstí se utahoval, až jsem cítila tření kostí o sebe. „Řekni mi to!“

„Viděla jsem nekrolog tvých rodičů! Dala jsem si dvě a dvě dohromady.“

„Kdy?“ Zatřásl mnou, zaklánějíc mojí hlavu dozadu. „Jak dlouho to víš? Komu si to řekla?“

„Nikomu!“ Vykřikla jsem, závratě a mdloby. „Neřekla jsem to nikomu.“ Několik vteřin se na mě díval a pak jeho stisk povolil. „Doufám, že ano, pro jejich dobro. Věci jsou větší, než si uvědomuješ. Ne všechno, co jsem Ti řekl, je lež. DOD chce lidi, jako jsme my. To je jejich konečný plán.“ Trochu mě pustil, ale pořád jsem cítila, že na mě doléhala jeho váha. „Já vím, co děláš, Katy. Nepřivolávej Zdroj. Jsem silnější než ty. Příště se neuzdravíš tak rychle. Ublížím Ti.“

„Tohle už vím.“ Vyprskla jsem na něj. „Mám tě rád. Opravdu. A přeju si, aby všechno bylo jinak. Nemáš ani ponětí, jak moc si přeju, aby všechno bylo jinak, Katy.“ Krátce zavřel oči, a když je otevřel, leskly se slzami. „Všechno, co jsem ti říkal o mém příteli, je pravda, ale vyrostl jsem s vědomím o Luxenech. Můj otec pracoval jako prostředník pro DOD, na genetickém inženýrství. A, no, víš, kdo je můj strýc. Nejsem si ani jistý, jestli celá ta nehoda, která mě změnila, nebyla zinscenovaná.“ Ponuře se zasmál. „Věděli, jak blízcí jsme si s Chrisem byli, tak možná očekávali, že mě uzdraví. A Arum našel moji rodinu. Nic z toho není lež.“

„Ale po tom? Všechno ostatní je lež.“

„Moje rodina byla pryč, Katy. Všechno, co jsem měl, byl můj strýc. Cvičili mě, a jelikož jsem mladý, posílají mě do oblastí, kde je podezření, že člověk kolem mého věku byl zmutován.“

„Ach můj Bože…“ Cítila jsem se špatně a chtěla jsem ho ze sebe dostat. Chtěla jsem, aby byl pryč. „Tak tohle je to, co děláš? Jdeš kolem a předstíráš, že jsi někoho přítel? Upevňuješ ostatní?“

„Moje práce je zjistit, zda jdou zachránit.“

„Zachránit?“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, co tím myslel. „A když ne, tak je zabiješ?“ Přikývl. „Nebo hůř, Katy… Jsou horší věci než smrt.“ Otřásla jsem se. Dávalo to smysl, jeho posedlost mnou, ovládající Zdroj, jeho stupňující se lehkomyslnost. „Přišel jsem sem zjistit, jestli dokážeš ovládat Zdroj. Jestli budeš přínosem pro DOD nebo odpad, ale oni tě už prověřovali předtím, než jsem přišel. Pozorují tě, sledují, jak blízko jsi si s Blacky. Slyšel jsem, že dokonce navrhly ten Arumův útok na tebe, doufající, že někdo z Blacků se zapojí a zachrání tě, vyléčí tě.“ Zalapala jsem po dechu. Všechno, co se mi stalo, byl nějaký druh experimentu? Co kdybych umřela? „Co kdyby nikdo nepřežil Arumův útok a neuzdravil by mě?“ Blake se zasmál. „Co je ještě jeden mrtví Luxen pro tyhle lidi? Ale když oni tušili, že jsi byla vyléčená, udělali nezbytné hovory a já jsem sem byl dovezen.“ Sklonil hlavu, hlas mu klesl. „Chtějí také vědět, který z nich tě uzdravil. Žádné dohady. Žádné předpoklady. Řekneš jim to.“ Mé srdce se propadlo. „Nikdy jim to neřeknu.“ Smutný úsměv se objevil na jeho rtech. „Ach, řekneš. Mají různé způsoby, jak tě přimět mluvit. Mají už své podezření. Můj odhad je Daemon. Je to tak zřejmé, ale chtějí důkaz. A pokud nechceš hrát jejich hry, najdou způsob, jak tě přimět hrát.“ Úsměv mu zmizel ze rtů, oči potemněly a byly strašidelné. „Stejně jako našli způsob, jak mě přimět hrát.“ Polka jsem, zdrcená bolestí v jeho očích. „Stejně jako u Bethany a Dawsona?“ Blake snížil řasy, a přikývl. „Je tam toho víc, Katy. Ty… ty nemáš tušení… ale to nevadí. Pravděpodobně ho dost brzy uvidíš. Všechno, co musím udělat, je, jednou zavolat a strýc Brian a Nancy přijdou. Nancy bude u vytržení.“ Zavrčel ošklivé zasmání. „Strýček Brian ji držel mimo. Nemá ani tušení, jak dobře si vedeš. A vezmou tě pryč. Postarají se o tebe… tak dlouho, jak se budeš chovat slušně. Stačí se jen chovat slušně.“ Na okamžik se můj mozek vyprázdnil a panika nahradila veškerý klid, který jsem získala. Divoce jsem se pod ním vzpírala, ale on mě snadno držel dole. „Je mi to líto,“ zašeptal chraptivě a Bože, věřila jsem, že bylo. „Ale když to neudělám, ublíží Chrisovi a já nemůžu…“ Silně polkl. Můj strach neznal žádné omezení v tomto případě. Blake opravdu neměl na výběr. Byl to jeho život a jeho kamaráda nebo můj. Ne. Ne, to není pravda. On přece měl na výběr, protože já bych nikdy nevzala někoho pro moje přežití. Ale pro Daemonovo? Moje srdce se těžce otočilo a já jsem věděla odpověď na otázku. Odstíny šedé… jedna velká, obří šedá plocha, nemohla jsem o tom teď přemýšlet. „Ne. Máš na výběr,“ trvala jsem na svém. „Můžeš jít proti nim. Utéct! Můžeme najít cestu ke svobodě –“

„My?“ znovu se zasmál. „Kdo je my, Katy? Daemon? Dee? Ty a já? Sakra, každý z nás zkusil jít proti DOD a selhali jsme. A Blakovi mi budou chtít pomoct? S vědomím, že jsem pracoval pro lidi, co mají jejich bratra?“ Žaludek se mi stočil. „Pořád máš možnost volby. Nemusíš to dělat. Prosím, Blakeu, nemusíš to udělat.“ Podíval se pryč, čelist sevřenou. „Ale udělám. A jednoho dne budeš ve stejné pozici jako já. A budeš tomu rozumět.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy bych to nikomu neudělala. Našla bych cestu ven.“ Jeho oči se setkaly s mými. Byly prázdné a obrovské. „Uvidíš.“

„Blakeu –“ Zaklepání na dveře useklo má slova. Moje srdce ztrojnásobilo bití a Blake nade mnou ztuhl, oči se mu zúžily, dýchal těžce. Přitiskl mi ruku na ústa. „Katy?“ zavolala Dee. „Je čas na pár-ty. Pospěš si! Adam na nás čeká v autě.“

„Co tady dělá?“ zeptal se mě tichým hlasem. Zatřásla jsem se, zírajíc na něj s vytřeštěnýma očima. Jak jsem mu měla odpovědět s rukou přes pusu? Dee, zabušila znovu na přední dveře. „Katy, já vím, že tam jsi. Otevři dveře.“

„Řekni ji, že jsi změnila názor.“ Jeho ruka zatlačila tvrději na moje ústa. „Řekni jí to, nebo přísahám Bohu, vyhodím ji do mléčné dráhy. Já to nechci udělat, ale udělám to.“ Přikývla jsem a velmi pomalu, Blake zvedl prsty a vytáhl mě na nohy. Strčil mě z obýváku směrem ke dveřím. „Pojď,“ Dee zakňučela. „Ty ani neodpovídáš na telefon. Řekni Blakeovi, že musíš jít. Já vím, že tam je. Jeho auto je venku.“ Pak se zachichotala. „Tak jo, ahoj, Blakeu!“ Stiskla jsem oči před slzami. „Já jsem si to rozmyslela.“

„Co?“

„Já jsem si to rozmyslela,“ opakovala jsem skrz dveře. „Nechci jít dnes večer ven. Chci jen zůstat doma.“ Prosím, prosila jsem tiše. Prosím, jdi. Nechci tě do toho zatáhnout. Prosím. Nastala těžká pauza a pak Dee, zabušila na dveře silněji. „Nebuď blbá, Katy, jdeš dneska. Takže otevři ty zatracené dveře!“ Blake na mě hleděl, a já jsem věděla, že ona projde těmi dveřmi. Zhluboka jsem se nadechla a zakuckala jsem se suchým, chraplavým vzlykem. „Nechci jít s tebou! Nechci ani chodit s tebou ven, Dee. Jdi a nech mě samotnou, sakra.“

„Zatraceně,“ zašeptal Blake. „Katy…?“ řekla Dee hrubým hlasem. „Co se děje? To… to nezní jako ty.“ Přitiskla jsem si čelo o dveře. Slzy mi stékaly po tvářích. „To jsem já. To je důvod, proč jsem netrávila čas s tebou. Dobře? Nechci se s tebou už přátelit. Takže mě prosím nech na pokoji. Jdi obtěžovat někoho jiného. Nemám na to čas.“ Jediným zvukem byly její klapající podpatky z verandy. Blake přešel k oknu a pozoroval je, jak lezou do Adamova SUV. Když uslyšel zvuk pneumatik, přešel ke mně a stiskl mi ruku. Táhl mě zpátky do obýváku, nutíc mě sedět na gauči. „Dostane se z toho.“ Vytáhl mobil z kapsy. „Ne,“ zašeptala jsem a dívala jsem se, jak dál psal na svém telefonu. „Nedostane.“ Vzhledem k tomu, že byl Blake rozptylován svým telefonem, viděla jsem jedinou šanci. Když jsem narazila na Zdroj, nebyla jediná část mě, která by pochybovala o mé další akci, a to ani na vteřinu. Zuřivost zahalila smysl morálního kodexu. Všechno teď bylo pokroucené. Nebylo tam nic správné, nic špatné. Prudký vítr skučel v celém domě. Fotografie na chodbě se otřásaly a padaly na podlahu, rozbíjející se. Skříně zarachotily, dveře se otevřely a knihy vypadaly. Blake se na mě otočil, sklánějící svůj telefon, oči naplněné úžasem. „Ty jsi opravdu ohromující.“ Prameny vlasů šlehaly kolem mě, moje prsty bolely z energie, která praskala všechno skrze mě. Cítila jsem, že špičkami nohou jsem opustila podlahu. Zaklapl svůj mobil a vystřelil svojí rukou. Vítr, který jsem strhávala, vypálil zpátky na mě, posílajíc mě tak proti zdi. Ohromená, bojovala jsem se silou držící mě zpátky, ale stejně jako s Beth, nemohla jsem to prolomit. „Nebyla jsi plně vyškolená.“ Blake ke mně postoupil se sarkastickým úsměvem. „Je tu velký potenciál, nechápej mě špatně, ale nemůžeš se mnou bojovat.“

„Seru na tebe!“ odplivla jsem si. „Já budu hrát takhle.“ Vzal ruku zpátky k sobě a byl to jako neviditelný řetěz připojený ke mně. Proti mé vůli, moje tělo šlo přímo k němu, a já jsem tam byla pozastavena, kopající a zmítající proti ničemu kromě vzduchu. „Sama sebe vyčerpáváš. Nezáleží na tom.“

„Zabiju Tě.“ Slíbila jsem, vítající rostoucí příliv zuřivosti, tvořící se ve mně. „Nemáš to v sobě.“ Odmlčel se a naklonil hlavu na stranu. „Přinejmenším, ještě ne.“ Jeho telefon zazvonil, a on ho otevřel, usmívající se. „Strýček Brian je na cestě. Je to téměř u konce.“ Křičela jsem, cítila puls energie kolem mě. Moje vidění se znova zahalilo a cítila jsem každou z mých buněk se oteplovat. Hněv poháněl mimozemskou část mého já, dodávající mi sílu. Zaměřila jsem se na Blakea. Zacouval a povytáhl obočí. „Dej tomu tvůj nejlepší výstřel. Já to prostě hodím zpátky na tebe.“ Okno nahoře se rozbilo, zvuk výbušniny a otřesu. Zvedla jsem hlavu a Blake se otočil. Dva pruhy světla vystřelily po schodech dolů, rozpadající se a řítící se přímo na Blakea. Jeden menší a méně silný, krátká táhnoucí se forma. Světlo zablikalo a Dee vzala tvar, ústa dokořán, když se na mě dívala. „Ty… Ty záříš.“ Jiné světlo narazilo do Blakea, posílající ho o několik metrů zpátky. Otočila jsem se, cítila jsem se blíž k podlaze. Blake zařval, tlačící světlo ze sebe a on taky začal zářit, stejně jako Bethany. Intenzivní modré světlo ho obklopilo, když couvl a vytvořil puls světla. Dee vystřelila dopředu, blikající, když chňapala po Adamovi. Puls je udeřil a oni ztuhli. Oba na krátkou chvíli vzali svoji lidskou formu. Duhový proud světla unikl Dee, z nosu, a vytékal jí z úst. Zavrávorala jsem vpřed, křičící její jméno. Blake mě zezadu chytil a strčil mě na podlahu. Byla první, kdo se zhroutil. Blikající dovnitř a ven, pomačkaná, oči zavřené. Vzpírala jsem se pod Blakem, zvládla jsem se zvednout na lokty. Křičela jsem znovu, ale ani to neznělo jako já. Adam… Adam byl na tom o dost hůř. Řeka světla vytékala z jeho úst, z jeho očí a uší. Jeho lidské tělo se otřáslo. Zářící tekutina kapala na podlahu. Byl zahalen ve světle, ale to blikalo chaoticky. Udělal krok vpřed a zvedl ruku. „Ne!“ zakřičela jsem. Blake stavící se za mnou, udeřil Adama s dalším výbuchem. Adam šel k zemi. Tlačící na zadní část mé hlavy, zatlačil mi hlavu do dřevěné podlahy, přitiskující koleno do středu mých zad. „Zatraceně,“ řekl chraptivě. „Zatraceně!“ Nemohla jsem dýchat. „Já ne… nechtěl jsem, aby se to stalo.“ Řekl a sklonil se nade mne. Jeho hlava tlačící se do mého ramene a tělo se mu třáslo. „Ach můj Bože, nechtěl jsem nikomu ublížit.“ Třásl se a zvedl hlavu. Zachraptěl zlomený smích. „No, aspoň vím, že to nebyl jeden z nich, který tě vyléčil. Jsem si docela jistý, že jsou oba mrtví.“