Onyx - 29. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Na tu otázku, mi srdce poskočilo v krku. Prudce jsem sebou trhla, nechávajíc příval energie pohybovat se podél mojí kůže. Ale v okamžiku, kdy jsem zavírala oči a uviděla člověka, stojícího ve dveřích, jsem zalapala po dechu. Měsíční světlo přicházelo z okna a zaplavilo bledou tvář Bethany, když vstoupila do místnosti. Džíny a tričko visely na jejím hubeném těle. Její špinavé vlasy byly zacuchané v chomáčích. „Co tady děláš?“

„Bethany?“ zaskřehotala jsem. Naklonila hlavu na stranu. „Katy?“ Její hlas napodobil můj. Zaskočená tím, že znala moje jméno, jsem na ní zírala. „Jak víš, kdo jsem?“ Tajuplný, slabý úsměv, ji zatahal za rty. „Každý ví, kdo jsi,“ řekla zpěvavým hlasem, který mi připomínal dítě. „A já taky.“ Polkla jsem. „Myslíš DOD?“

„Myslím ty, kteří se dívají, to ví. Vždycky to vědí. Vždycky v to také doufají. Kdykoliv se dostaneme blízko,“ odmlčela se, zavřela oči a povzdechla si. „Doufají, že se dostaneme blízko.“ Ou, člověče, tahle kočka byla praštěná jako Humpty Dumpty. „Beth, DOD tě zajalo?“

„Zajalo?“ Zachichotala se. „Nemůžu tu už déle být. On to ví. Ačkoli mě pořád chytají. Je to skoro jako hra. Nikdy nekončící hra, kde nikdo opravdu nevyhraje. Přišla jsem sem… za mou rodinou. Moje rodina je již zde.“ Vzdychla. „Opravdu tu nemůžeš být. Uvidí tě. Vezmou tě.“

„Já vím.“ Otřela jsem si svoje zpocené dlaně o džíny. „Beth, můžeme –“

„Nevěř mu,“ zašeptala a podívala se po pokoji. „Já mu věřila. Věřila jsem mu se svým životem, a podívej se, co se stalo.“

„Kdo? Blake?“ Ne? Jako by mi to chtěla říct… „Koukni, můžeš jít se mnou. Můžeme tě udržet v bezpečí.“ Narovnala se a zavrtěla hlavou. „Teď pro mě nemůžeš nic udělat.“

„Ale můžeme.“ Udělala jsem krok vpřed a natáhla se k ní. „Můžeme ti pomoct, ochránit tě. Můžeme získat zpátky Dawsona.“

„Dawsona?“ prohlásila a oči se jí rozšířily. Přikývla jsem a doufala, že jsem našla klíč k tomu, aby mě poslouchala. „Ano Dawsona. Víme, že je naživu –“ Bethany pohodila rukou a vypukl hurikán síly, který narazil do mojí hrudi, zvedajíc mě na nohy. Narazila jsem na zeď s takovou silou, že přísahám, že jsem slyšela prasknout omítku. Zůstala jsem tam, přišpendlená několik stop nad zemí, ruce a nohy umístěné na zdi. Zřejmě vytáhnutí Dawsonova jména nebylo správné. Přestěhovala se tak rychle, že jsem ji neviděla, dokud nestála pode mnou. Dlouhé, neúhledné prameny vlasů se ji zvedly z ramen, vlály kolem ní jako novodobé medúzy. Její nohy se odlepili od země a obrys jejího těla se rozmazal, až byla zahalená v modravém světle. Během několika vteřin byla na úrovni mých očí. Zatraceně… nikdy jsem Blakea neviděla něco takového udělat. „Pro mě není žádná naděje,“ řekla, upustila dětský hlas. „Nejsem si jistá, jestli je nějaká naděje pro tebe. Takže by si měla odejít, vzít šance s Arumem, nebo dopadneš jako já.“ Ledový strach mi tekl po zádech. „Bethany…“

„Poslouchej mě a poslouchej dobře.“ Teď byla někde nade mnou, dívajíc se dolů, její hlava se skoro dotýkala stropu. „Každý je lhář. DOD?“ Zasmála se, vysoce pronikavým smíchem. „Oni ani nevi, co mají v plánu. Oni se blíží.“

„O čem to mluvíš?“ Snažila jsem se odstrčit hlavu od zdi, ale ona mi to nedovolila. „Beth, kdo se blíží!?“ Modré světlo ji zahalilo úplně. „Musíš jít! HNED!“ Najednou jsem spadla ze zdi, dopadajíc na podlahu před dveřmi s hlasitým zavrčením. Vyšplhala jsem se na nohy a otočila jsem se. Bethany vypadala jako Luxen, s výjimkou, že její světlo bylo modré a méně intenzivní. Plula nad stropem, její hlas jsem zaznamenala v hlavě. Jdi. Jdi, než bude pozdě. Jdi! Impuls energie mě vyšťouchl ze dveří přes chodbu. Nedala mi moc na výběr. Na vrcholu schodiště jsem se otočila a snažila se ještě jednou. „Bethany, můžeme –“ Sklouzla po zdi dolů a zvedla obě ruce. Předtím, než jsem stihla zakřičet, jsem se převrhla na nejvyšším schodu a padala dozadu dolů po strmých schodech. Zastavila jsem se nohou před koncem, odrazila se ve vzduchu, jako bych byla zavěšená na bungee šňůře. Moje nohy seskočily na přistání, a já jsem najednou stála. Jdi! Její hlas naléhal. Dostaň se daleko odsud! Já šla. Moje ruce byly studené a třásly se v době, kdy jsem otočila zapalování v mém sedanu. Sníh neustále klesal, dělal povlak na ulicích. Potřebovala jsem se dostat domů předtím, než tady uvíznu. Měla jsem špatné pneumatiky. Ne na zápas s více než jedním centimetrem sněhu. A já jsem to opravdu nechtěla rozebírat tady. To byly věci, o kterých jsem byla zaneprázdněná přemýšlet. Musela jsem nechat všechno ostatní na uzdě, dokud se nedostanu domů, a pak mohu úspěšně vyšilovat. Teď už jsem se potřebovala jen odsud dostat bez vyjetí ze silnice a naražení do stromu. Na půli cesty do mého domu, se blížili dvě světla, zrychlující ve druhém pruhu, ve směru, odkud jsem právě přijela. Auto se blížilo ke mně a vzadu na krku jsem cítila brnění. Pneumatiky SUV zapištěly, když se otočil a spěchal za mnou. „Zatraceně,“ zašeptala jsem a podívala se na palubní desku. Bylo to blízko do půlnoci. Daemon mě sledoval celou cestu domů, opakovaně mi volal. Ignorovala jsem volání, se zaměřením se na stále rostoucí nedostatek viditelnosti kvůli sněhu. Ve chvíli, kdy jsem zaparkovala na mé příjezdové cestě, byl na straně mého auta, otevřel mi dveře. „Odkud se k čertu vracíš?“ zeptal se. Vylezla jsem z auta. „Kam si šel ty?“ Podíval se na mě. „Mám pocit, že je to stejné místo, odkud ses vrátila, ale říkám si, že nemůžeš být tak hloupá.“ Můj pohled uzamkl ten jeho, když jsem stála pěvně na nohách před ním. „No, protože je to tam, kam si šel, myslím, že to znamená, že jsi taky hloupý.“

„Ty jsi tam vážně šla, viď?“ Znělo to nevěřícně, když mě následoval dovnitř. „Prosím, řekni mi, že to není tam, kam si šla. Že jsi šla jen ven na půlnoční jízdu.“ Střelila jsem po něm nevýrazným pohledem přes rameno. „Šla jsem k Vaughnovi.“ Několik okamžiků šel a díval se na mě. Vločky sněhu roztály a vlhčili lokny, přiléhající mu k tváři. „Jsi blázen.“ Sundala jsem si mokrou mikinu a odhodila ji stranou. S jen tílkem vespod, se drobné rány šířili přes mou kůži. „Tak jako ty.“ Jeho plné rty se zkroutily do grimasy. „Dokážu se o sebe postarat, Kotě.“

„Já to dokážu taky.“ Odhodila jsem si vlasy dozadu. „Nejsem bezmocná Daemone.“ Stál chvíli v klidu, a pak jeho tělem projelo zachvění. V další sekundě byl přede mnou a chytil moje studené tváře. „Já vím, že nejsi bezmocná, ale jsou tu věci, které bych já udělal a ty ne. Věci, o kterých vím, že by si s nimi nemohla nikdy žít, ale já můžu. Co by si udělala, pokud by tě někdo viděl? Co bych udělal já, pokud by tě zajali nebo…“ Daemon to nedokončil, ale já věděla, kam se chtěl dostat.

Dnes jsem mohla být zajatá nebo hůř, ale on se nestaral o to, že by spojení mohlo způsobit jeho vlastní smrt. Bál se o mě. Nevím, proč jsem udělala to, co jsem udělala dál. Možná to bylo tím, co všechno se dnes večer stalo. Nebo možná to byl tón jeho hlasu. Strach za jeho slovy. Příliš mnoho emocí ve mně vzrůstalo. Vevnitř jsem se cítila záludná, naklánějící se v jednom směru a pak v dalším. Sepjala jsem jeho tváře. Byli teplé jako vždy-dotek slunečního světla. Jeho kůže byla hladká a vibrovala mi pod rukama. Naklonila jsem se a on se nepohnul… nebo nedýchal. Jako vůbec. S vědomím, že jsem mu to mohla udělat, mě naplňovalo opojným přívalem moci. Zavírajíc oči, jsem přejela rty přes jeho. „Kotě,“ zavrčel hrubě. Tiše jsem ho políbila, posouvala ruce do jeho hedvábných loken, nechávajíc část klouzat mi mezi prsty. Ochutnala jsem v něm svoji vlastní rostoucí touhu, mou vlastní potřebu a zármutek. Vzrušující a děsivé. Odtáhla jsem se. „Kotě,“ řekl znovu napjatým hlasem. „Nemůžeš se k tomuhle dostat a pak zastavit. To není tak, jak to funguje.“ Zírala jsem na něj, dech se mi zastavil v plících. „Ne když si moje.“ Daemon s námi zacouval a sklouzl po zdi, stáhl si mě do klína, takže jsem si na něj obkročmo sedla. „A ty jsi moje!“ Položila jsem si ruce na jeho ramena, když položil jeho ústa na moje. Tenhle polibek byl líný, průzkumný… a smyslný. Pro jednou jsem nebojovala s hloubkou mé reakce. Uvítala jsem to, prospívalo mi teplo, vlnící se skrze mne. Prohloubila jsem polibek. Udělal zvuk v zadní části krku a jeho paže se kolem mě obtočily, přitiskujíc mě k němu. Moje prsty našly prameny vlasů, stáčející se mu na šíji a pohrávali si s nimi. Nemohla jsem se ho nabažit… nikdy jsem nemohla. Nemohla jsem si vzpomenout na takový pocit k někomu jinému. Nemohla jsem si vzpomenout být takhle políbená, kýmkoliv jiným. Nejsem si jistá, jak dlouho jsme se líbali, ale zdálo se to jako věčnost a současně to nebylo dostatečně dlouho. „Počkej. Počkej.“ Vydechla jsem a mírně se odtáhla. Zavřela jsem oči, hluboce jsem se nadechla. „Důležitá věc.“ Jeho ruce klesly na moje boky, stáhl mě dolů a přitáhl k sobě. „Tohle je důležité.“

„Já vím.“ Zalapala jsem po dechu, když jeho ruce sklouzly pod lem mého tílka a škádlily okraj mého hrudního koše. „Ale tohle je opravdu důležité. Něco jsem našla ve Vaughnově domě.“ Daemon se zklidnil a otevřel oči. Byly svítící. Krásné. Moje. „Byla si uvnitř Vaughnova domu?“ Přikývla jsem. „Jo, šla jsem do jeho domu.“

„Děláš kariéru zločince?“ zeptal se tiše.
Když jsem zavrtěla hlavou, jeho rty se stočili v rozích dolů. „Jsem zvědavý, jak ses dostala do jeho domu, Kotě.“ Kousla jsem se do rtu, připravujíc tak sama sebe. „Odemkla jsem dveře.“

„Jak…?“

„Stejným způsobem, jako bys to udělal ty.“ Sval mu vyskočil v jeho čelisti. „Neměla bys takové věci dělat.“ V rostoucím nepohodlí jsem sebou zavrtěla. Jeho objetí zesílilo. Pokud bychom se začali dohadovat o tom, co jsem udělala a co jsem neměla dělat, nikdy bychom se přesto nedostali. „Našla jsem věci. A taky jsem někoho potkala.“ Snažila jsem se vstát, ale jeho ruce byli kolem mě sevřené. „Chystáš se mě vůbec nechat jít?“ Dal mi napjatý úsměv. „Ani náhodou.“ Povzdechla jsem si, skládajíc si upjatě ruce v malém prostoru mezi námi. „Oni nás sledují, Daemone. Od chvíle, kdy jsem se přistěhovala.“ Jeho oči zaplály takovým způsobem, že jsem mohla říct, že tohle všechno půjde opravdu dobře. Řekla jsem mu o těch fotkách, stvrzenkách a peněženích převodech. „Ale to není všechno. Bethany se ukázala.“

„Co?“ Najednou jsme oba stáli. On ustoupil, potřebujíc prostor. „Mluvila s tebou o Dawsonovi?“

„Ach, koukni, ona ne… no, ona nereagovala dobře na jeho jméno.“ Dal mi rozvážný, měřený pohled. „Vysvětli mi to.“

„Ona je druh chodícího mimozemského nindži na mém zadku.“ Cítíc se příliš teple, jsem popadla culík a točila jím nahoru. „Hodila mě proti zdi.“ Jeho obočí vystřelilo v zájmu. Protočila jsem oči. „Ne takovým způsobem, ty perverzáku. Je jako extrémně bláznivý mutant. Dokonce udělala taky tu zářivou věc.“ Daemon si mnul bradu. „Řekla ti něco užitečného?“ Řekla jsem mu, co řekla, zpracovávajíc skutečnost, že většina z toho, co řekla, nedávala smysl. „Myslím, že je praštěná. Ona vyletěla, když jsem zmínila Dawsona. A nedala mi moc na vybranou, nutit ji k výslechu. Odtáhla mě z domu.“

„Zatraceně,“ řekl polohlasem a otočil se. „Kromě získání společnosti jednoho z důstojníků DOD, to byla moje poslední naděje zjistit, kde by Dawson mohl být.“

„Našla jsem ještě něco jiného.“ Hrabala jsem se v kapse a vytáhla útržek papíru. „Našla jsem tohle.“ Daemon si to vzal a jeho oči se rozšířily. „Myslíš, že zkratka DB je pro Dawsona Blacka?“

„Je to možné.“ Pevně sevřel papír. „Můžu použít tvůj laptop? Chci vidět, kam nás tahle adresa zavede.“

„Jasně.“ Přešla jsem ke stolku, otevřela počítač a rychle vypnula webové stránky, na kterých jsem hledala. Nechtěla jsem mu říct o možném zapojení Blakea v tomhle všem. Ne když Daemon vypadal neuvěřitelně děsivě a já jsem neměla tušení, jak hluboko do toho byl zapojený Blake. Daemon si sedl vedle mě a rychle napsal adresu v Google Mapách. Moderní technologie byla děsivá. Ne, že nám to dalo směr přímo k prahu dveří, ale on byl schopen vytáhnout to na satelitu a vidět, že to byla kancelářská budova v Moorfieldu. Kousala jsem si nehet, když si čmáral směry. „Jdeš?“

„Chci, ale teď potřebuju první rozsah místa. Zítra to zkontroluju, a pak se později vrátím.“ Strčil si kus papíru do kapsy a podíval se na mě. Naděje mu zářila v očích. „Díky, Kat.“

„Tak nějak jsem ti něco dlužila, že jo?“ Promnula jsem si ruce, třesoucí se. „Ty jsi zachránil můj zadek hodně krát.“

„A jak krásný zadek to je, ale riskovala si tím příliš, že si to udělala.“ Sáhl za mě, trhl přikrývkou a přehodil mi ji přes ramena. Držel okraje dohromady, upřeně vyhledával mou tvář. „Proč jsi to udělala?“ Sklopila jsem oči. „Jen jsem o všem přemýšlela, a chtěla jsem vidět, co tam bylo.“

„Bylo to šíleně nebezpečné, Kotě. Nemůžeš něco takového znovu udělat. Slib mi to.“

„Dobře.“ Chytil mě pod bradou, naklonil moji tvář k jeho. „Slib mi to.“ Ramena mi klesla. „Nemůžu… Dobře. Slibuju. Ale musíš mi slíbit to samé. Já vím, že toho nenecháš. Chápu to, ale musíš být opatrný a nevyklouzneš beze mě.“ Daemon se zamračil. „Tebe by se to nemělo týkat.“

„Ale týká,“ trvala jsem na svém. „Nejsem křehký člověk, Daemone. Jsme v tom společně.“

„Společně?“ Uvažoval nad tím slovem a pak se pomalu usmál. „Dobře.“ Váhavě jsem se usmála. „Takže to znamená, že půjdu, až zkontroluješ tu adresu.“ Přikývl s rezignovaným úsměvem. Mluvili jsme o fotkách, a jak moc toho DOD ví. Bral porušení soukromí o hodně líp, než já, ale zjistila jsem, že byl na to všechno zvyklý. „Co si myslíš, že Bethany myslela tím „oni přicházejí“?“ zeptala jsem se. Byl natažený proti opěradlu pohovky, obrázek lehkosti a líné arogance, ale já jsem věděla, že byl stočený těsně. „Nevím.“

„Myslím, že to nemusí nic znamenat. Myslím tím, že je trošku praštěná.“ Daemon přikývl, díval se přímo před sebe. Hodně vteřin trvalo, než znovu promluvil. „Nemůžu si pomoct, ale zajímalo by mě, jaký je můj bratr teď. Jakože je rád? Pomátl se? Nemyslím si, že bych se… s tím vypořádal.“ Hrudník mě bolel od zoufalství v jeho hlase. Zítřek by mohl něco přinést a věci byly opravdu až ve vzduchu mezi námi, ale on… on mě potřeboval. Kousek po kousku jsem se k němu přibližovala. Moje důvěra váhala, s téměř divokým pohledem, on měnil moji cestu. Posunujíc se dopředu, jsem se k němu doplazila, natočila hlavu tak, že byla na jeho rameni. Prudce se nadechl, a já zavřela oči. „I když je… pomatený, dokážeš se s tím vypořádat. Dokážeš se vypořádat se vším. Vůbec o tom nepochybuju.“

„Ne?“

„Ne.“ Velmi pomalu mi přehodil paži kolem ramen. Cítila jsem jeho bradu spočinout na vrcholu mé hlavy. „Co budeme dělat, Kotě?“ Moje prsty se kroutily při hluboké oktávě jeho hlasu. „Nevím.“

„Mám pár nápadů.“ Porazila jsem úsměv. „Jsem si jistá, že ano.“

„Chceš je slyšet? I když, jsem lepší v ukázkové části než v té mluvené.“

„Nějak, ti věřím.“

„Pokud tomu tak není, vždycky ti můžu dát ukázku.“ Odmlčel se a já jsem mohla slyšet úsměv v jeho hlase. „Vy knihomolové milujete ukázky, ne?“ Zasmála jsem se. „Dělal si výzkum na mém blogu?“

„Možná,“ odpověděl. „Jak jsem už řekl, dávám na tebe pozor, Kotě.“