Onyx - 24. kapitola

Překlad: Pavla
Kor.: Majuš

Daemon si nepřál, aby jeho sestra věděla, že Dawson s největší pravděpodobností žije. Slíbila jsem to hlavně proto, že jsem chápala, že představování, co se s Dawsonem děje právě teď, bylo pravděpodobně horší než vědět, že je mrtvý. Daemon nechtěl sdílet tuhle bezmocnost s jeho sestrou. Byl tento typ chlapa a já jsem ho za to respektovala. Ale byl tam rostoucí příliv smutku za jeho bratra a já jsem si přála, abych ho mohla vzít pryč. Během příštích pár dní jsem měla tréninky s Blakem a potom, co odešel, já a Daemon jsme jeli do Moorefield. Brian se nevrátil domů od té noci, co jsme viděli jeho a Nancy s Arumem. Neměla jsem tušení, co Daemon plánoval, ale cokoliv to bylo, nenechala jsem ho to dělat samotného a pro jednou nebyl tvrdohlavý v tom, dělat všechno sám. Ve čtvrtek před vánočními prázdninami, Blake a já jsme pracovali na manipulaci se světlem. Bylo to těžší než zmrazení objektu. Musela jsem to vytáhnout ze sebe, proniknout do schopností a k tomu, jsem neměla, skutečné porozumění.
Po hodinách frustrace jsem nebyla schopná vyprodukovat ani jiskru smrtícího světla. Blake vypadal, jako by chtěl běžet hlavou proti zdi. „Není to tak těžké Katy. Máš to v sobě.“ Moje noha klepala o podlahu. „Snažím se.“ Blake seděl na rameni křesla a mnul si čelo. „Můžeš teď snadno pohybovat věcmi. Tohle by nemělo být o moc těžší.“ Dělal zázraky pro mé sebevědomí. „Podívej se na to takhle. Každá buňka v tvém těle je uzavřena ve světle. Obrázek v tvé mysli tahá všechny tyhle buňky dohromady a cítí světlo. Je to teplé. Mělo by to vibrovat a hučet. Je to jako blýskání ve tvých žilách. Mysli na něco, když se cítíš tímhle způsobem.“ Zívla jsem. „Snažila jsem se.“ Vystřelil ze židle, pohybující se rychleji, než jsem ho kdy viděla. Popadl mě za zápěstí až se jeho palec a ukazováček setkali, když se mi díval do rozšířených očí. „Nesnažíš se dost, Katy. Jestli nemůžeš manipulovat se světlem, pak…“

„Pak co?“ zeptala jsem se. Blake se zhluboka nadechl. „Tak prostě potom… když nedokážeš kontrolovat nejsilnější část z tebe, je tu šance, že nikdy nebudeš opravdu pod kontrolou. A nebudeš nikdy schopná se bránit.“ Napadlo mě, jestli to bylo tak těžké pro Bethany. „Snažím se. Slibuju.“ Pustil mi zápěstí a prohrábl si vlasy. Pak se usmál. „Mám nápad.“

„Ach ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Vůbec se mi nelíbí tvoje nápady.“ Vrhl na mě úsměv přes rameno a vytáhl klíčky z kapsy. „Říkala si, že mi věříš, že jo?“

„Jo, ale to bylo předtím, než si mi hodil na hrudník nůž a chytil moje prsty na ohni.“ Blake se zasmál a já se zamračila. Nic z toho nebyla sranda. „Neudělám nic takového. Myslím, že stačí se odsud dostat. Dát si něco k jídlu.“ Opatrně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou. „Opravdu? To… nezní jako špatný nápad.“

„Jo, proč si nevzít bundu a dát si něco k jídlu.“ V poslední době jsem měla pořád hlad, takže vyhlídky na tučné jídlo to zpečetilo. Popadla jsem robustní svetr, natáhla si ho a následovala Blakea k jeho autu. Nebylo tak velké, jakým tady kluci jezdili, ale bylo pěkné a zbrusu nové. „Tak jsi v náladě pro?“ Tleskl rukama o sebe a zahříval je, dokud se motor neprobudil k životu. „Cokoliv, co mi způsobí přibrání deset liber.“ Zapnula jsem se. Blake se zasmál. „Znám právě takový místo.“ Tisknutá na sedadlo, rozhodla jsem se zeptat na otázku, která mě sužovala od chvíle, co jsme s Daemonem mluvili s Matthewem. „Co se stalo s Luxenem, co tě uzdravil?“ Jeho ruka sevřela volant, až mu zbělaly klouby. „Já… Já nevím. A nevědomost mě zabíjí, Katy. Dal bych cokoliv, abych to zjistil.“ Dívala jsem se na něj a smutek se plížil do mě. Vzhledem k tomu, že Blake byl tady, jeho přítel musel být naživu. S největší pravděpodobností ho mělo DOD. Začala jsem o tom něco říkat, ale přestala jsem. V poslední době jsem se začínala cítit víc a víc divně kolen Blakea. Nemohla jsem si na to vzpomenout, a možná to bylo jenom kvůli tomu, že Daemon to pořád opakoval, kdy mohl, ale už jsem Blakeovi tolik nevěřila. „Proč se ptáš?“ Podíval se na mě, obličej propracovaně tvrdý. Pokrčila jsem rameny. „Byla jsem zvědavá. Je mi líto, co se stalo.“ Přikývl a ani jeden z nás na chvíli nic neřekl. To nebylo až do chvíle, když jsme absolvovali výstup do Moorfield, kdy jsem začala být nervózní. „Je pro nás bezpečné jet tak daleko? Skály mají rozsah jen padesát mil, ne?“

„To je jen hrubý odhad. Budeme v pořádku.“ Přikývla jsem, ale nemohla jsem setřást náhlý strach, vlnící se kolem mých útrob. Každou míli dál, co mě vzal Blake z domu, jsem začínala být neposedná. Arumové byly očividně kolem, dokonce ví, kdo jsme, protože to vypadalo, že by mohly spolupracovat s DOD. Bylo to neuvážený, dokonce hloupý. Ruce mi běhaly po džínách a dívala jsem se z okna, když si Blake broukal rockovou píseň. Sáhla jsem do kabelky a vytáhla svůj mobil. Pokud jsme vážně byli pod ochranou beta-křemene, Blake by měl být v pohodě s tím, že dám Daemonovi vědět. „Nejsi jedna z těch dívek, které říkají svým klukům každý pohyb, který udělají, že ne, Katy?“ Blake kývl na můj telefon a usmál se, ale humor nedosáhl k jeho očím. „Kromě toho, jsme tady tak jako tak.“ Nebyla jsem jedna z těch dívek, ale… Zaparkoval na parkovišti malého klubu, který se chlubil nejlepšími křidýlky v Západní Virginii. Vánoční osvětlení zdobilo asfaltově černá okna. Obrovská socha horolezce střežila vchod. Všechno to vypadalo neuvěřitelně normálně. V duchu jsem vinila Daemona, že mě donutil pochybovat o Blakeovi. Strčila jsem telefon zpátky do kabelky a zamířila do restaurace. Večeře byla podivně napjatá. Nic jako první dvě schůzky s Blakem. Snažila jsem se ho přimět, aby mluvil o surfování, ale to bylo jako bolestivé mačkání skla a úplně zbytečné. Mluvila jsem o tom, jak moc mi chyběl blog a čtení, zatímco on posílal sms na svém telefonu. Nebo hrál, hru-nebyla jsem si jistá. Jednou jsem si myslela, že slyším prasečí chrochtnutí. Nakonec jsem přestala mluvit a zaměřila jsem se na trhání kůže z mých křídel. Bylo po šesté a my jsme seděli u malého stolku, dopíjeli jsme naše třetí pití, když už jsem to nemohla vydržet. „Jsi připravený?“

„Ještě pár minut.“ To byl druhý set „ještě pár minut“. Posadila jsem se zpátky, zhluboka jsem se nadechla a začala počítat červené čtverečky na flanelové bundě nějakého chlápka. Už jsem znala nazpaměť vánoční koledu, kterou hráli znovu a znovu. Podívala jsem se na Blakea. „Jsem opravdu připravená jít domů.“ Otrávenost se rozhořela v jeho oříškových očích, přeměňující skvrnky na tmavě hnědou. „Myslel jsem, že prostě půjdeme ven a prostě posedíme.“

„Jo, ale sedíme tady, ani spolu nemluvíme, zatímco ty hraješ nějakou „prase propichující“ hru na tvém telefonu. Vážně, tohle pro mě není zábava.“ Opřel se lokty o stůl a položil si hlavu do dlaní. „O čem chceš mluvit, Katy?“ Moje podráždění se zvedlo při tónu jeho hlasu. „Snažila jsem se s tebou mluvit o všech možných tématech přes hodinu.“

„Takže, děláš něco o Vánocích?“ zeptal se. Zhluboka jsem se nadechla a dala jsem volnou ruku mé náladě. „Jo, máma vlastně není pro jednou v práci. Děláme něco s Willem.“

„Doktor? Zní to, jako by to brali dost vážně.“

„Jo berou.“ Stáhla jsem si svetr blíž, třesouc se, když se otevřely dveře. „Jsem si jistá, že je to jediný důvod, proč –“ Blakeův telefon zazvonil a on ho okamžitě zkontroloval. Otrávená, jsem zavřela pusu a zírala na prázdný stůl za ním. „Jsi připravená?“ zeptal se. Setsakramentsky děkuju Bohu. Popadla jsem kabelku a vstala, vyšla jsem bez čekání, až si vezme účet. Moje boty praskaly nad pokrývkou sněhu a ledu. Jakmile nastal listopad, všechno co bylo, byl sníh, napadl palec nebo dva každých pár dní. Byla to jako jedna obrovská předehra k vánici. Blake se ke mně připojil o pár minut později, mračil se. „Cesta k čekání.“ Zvedla jsem oči, ale neřekl nic, když jsme nastoupili do auta. Zamířili jsme zpátky na silnici v tichu. S rukama pevně na hrudi, jsem si připadala jako nasraná přítelkyně, což bylo tak špatné. Nebyly jsme jako tohle, ale bylo to, jako kdybychom se vraceli z pekelného rande. A aby bylo všechno ještě horší, jel rychlostí babičky. Moje noha nadskočila zlostí a netrpělivostí. Chtěla jsem jenom jít domů. Žádný trénink dneska večer. Chystala jsem se vzít podělanou knížku a přečíst si ji pro zábavu. Pak bych blogovala. Zapomněla bych na Blakea a na tuhle stupidní, zasranou mimozemskou sílu. Můj pohled klesl na moje boty. Na podlaze bylo něco tvrdého a štíhlého pod tenkou podrážkou mé boty. Přesunula jsem nohu na stranu a procházející dálniční světlo se odrazilo od něčeho zlatého a lesklého. Zvědavě jsem se začala sklánět. Ve stejném okamžiku bez jakéhokoliv varování, obsidián pod mým svetrem vzplanul. Blake uhnul autem mimo silnici do příkopu. Nabitá energií, moje srdce se rozbušilo, jak mi teplo z obsidianu pálilo kůži. „Poblíž je Arum.“

„Já vím.“ Vypnul motor a čelist měl pevně stáhnutou. „Vypadni z auta, Katy.“

„Co?“ zaječela jsem. „Vypadni z auta!“ Natáhl se a vyháknul můj bezpečnostní pás. „Trénujeme.“ Uvědomění se usadilo, tvrdé a děsivé. Udělala jsem roztřesený nádech, obsidián nadále zvyšoval teplotu. „Přivedl si mě z bezpečnosti beta-křemene záměrně!“

„Pokud jsou tvoje nejsilnější schopnosti spojené s tvými emocemi, pak potřebujeme zjistit, jak se k nim dostat. Když všechny emoce ucítíš a uvidíš, co všechno jsi schopná udělat, pak je to trénink s menším nadšením. Jako jsme to udělali s nožem a pak polštářem.“ Natáhl se přese mě a otevřel dveře auta. „Arumové nás vycítí lépe než Luxeny. Je to věc DNA. Luxeni mají vestavěný maskování ve své DNA. My ne.“ Můj hrudník se zvedl a rychle spadl. „Nikdy jsi mi to předtím neřekl.“

„Byla si v bezpečí beta-křemene. Nebyl to problém.“ Zděšeně jsem se na něj dívala. Co kdybych šla s mámou nakupovat mimo dosah, aniž bych to věděla? Byly bychom nejspíš napadeny. Staral se někdy Blake o moji bezpečnost? „A teď vypadni,“ řekl. Samozřejmě, že ne.

„Ne! V žádném případě nebudu venku s Arumem! Jsi blázen –“

„Budeš v pořádku.“ Znělo to, jako kdyby mi říkal, abych přednesla projev před školou, a ne být tváří v tvář s vraždícím mimozemšťanem. „Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Pak vystoupil z auta, zmizel v hustých stromech a nechal mě samotnou v autě. Příliš ohromená na to se pohybovat, jsem zírala do pronikavé tmy. Nemohla jsem uvěřit, že to udělal. Pokud přežiji dnešní večer, zabiju Blakea. Inkoustově černý stín klouzal po silnici a následoval Blakea cestou, kde vešel do lesa. Výbuch světla explodoval, zaplnil oblohu, ale rychle vyhasl, když jsem uslyšela Blakeův bolestný výkřik. Vyškrábala jsem se z auta, zabouchla jsem dveře a zamžourala do tmy. „Blakeu?“ Po několika chvílích bez odpovědi, panika se mi v krku drápala nahoru. „Blakeu?“ Zastavila jsem se na okraji lesa, obezřetně do něj vstoupila. Svírala jsem svůj svetr blízko a zachvěla jsem se z nepřirozeného ticha, které mě obklopovalo. Seru na to. Otočila jsem se a zamířila zpátky k autu. Zavolám mámě. Zavolám i Daemonovi. Není tady… Stín se držel v přední části dveří spolujezdce, než jsem mohla udělat další krok. Temný a mastný, tvořil se, dokud se neobjevil obrys člověka blokující moji cestu. „Sakra,“ zašeptala, jsem.
Vzal, na sebe, lidskou podobu, muže. Překvapivě podobný tomu, kterého jsem viděla venku před Vaughnovým domem. „Ahoj, maličká. Nejsi něco… zvláštního?“ Utíkala jsem pryč, můj svetr pleskal jako křídla, když jsem vyrazila. Běžela jsem rychle, rychleji, než jsem kdy běžela. Tak rychle, že malé vločky sněhu, házené větrem proti mé tváři, jsem cítila jako malé oblázky. Nebyla jsem si jistá, jestli se mé nohy dotýkají země. Ale bez ohledu na to, jak rychle jsem běžela, Arum byl rychlejší. Tmavý, kalný stín se objevil vedle mě a pak přede mnou. Sklouzla jsem po ledu a sněhu a popadla jsem svůj obsidián. Připravena strčit ho kamkoliv má ruka přistane. Předvídajíc pohyb, ruka se zformovala a vylítla. Zasáhl mě do břicha. Vylítla jsem do vzduchu a přistála na boku. Nepříjemná bolest vystřelila skrz mé kosti. Otočila jsem se na záda a mrkáním dostávala sníh z řas. Teď jsem věděla, proč byl Daemon tak neústupný ve vynechání mě z boje s Arumy. Dostala jsem na prdel a to boj ani nezačal. Tmavý zákeřný stín se vplížil do mého vidění. Mimo lidskou podobu, když promluvil, jeho hlas byl hrozivý šepot mezi mými myšlenkami. Nejsi Luxen, ale jssi něco mimořádného. Jaké ssíly máš? Síly? Síly mi dal Daemon, když mě přeměnil. Arum je dostane, když mě zabije. Ale když zabiju Aruma předtím, odstřihnu tím Daemona a Dee. Blake věřil, že schopnost-Zdroj-stále ve mně existuje. Musel, a pokud ne, tak umřu. A chtěla jsem být schopná se sama bránit. Ne ležet tady. Ne, čekat na někoho, kdo mě zachrání. Co to říkal Blake o obrázku? Blýskání v žilách a buňky obklopené ve světle? Arum se nade mnou naklonil; úponky černého kouře byly tlusté a chladnější než tvrdá zem. Kouř, objevil se jasný úsměv. Jednodušší než jssem si mysslel. Zavřela jsem oči a představovala jsem si každou divnou buňku, jakou jsem kdy viděla ve třídě bio, obklopenou světlem a myslela jsem na moment-kdy jsem poprvé cítila blesk v mých žilách. Držela jsem obraz, když jako kartáč přejeli Arumovi studené prsty po mé tváři. Zažrala jsem se do zaplavující, červeno-žhavé lávy proudící v mých žilách. Začalo to s praskáním-malé světlo pálilo za mými víčky. Podivný pocit se rozšířil po mé paži, opařující horkem. Světlo za mýma očima bylo červeno-bílé; zdroj energie byl naprosto destruktivní, rozšiřující se ve své složitosti. Cítila jsem to hořet v mých žilách, šeptal tisíce slibů. Volalo mě to, vítalo doma. Čekalo to, přemýšlelo, kdy věnuji pozornost volání. Vítr bičoval sníh z pod mně, když jsem vstala. Když jsem otevřela oči, Arum klouzal zpět, přesouvající se mezi člověkem a Arumem. Teď jsem byla na nohou, sotva jsem dýchala. Cítila jsem to a bylo to vzrušující a děsivé současně. Každý nerv v mém těle ožil a chvěl se v očekávání. Chtělo to být použito, tato síla. Zdálo se to jako nejpřirozenější ze všech věcí. Moje prsty zahnuté dovnitř. Svět kolem mě byl rozsvícen v červené a bílé. Zničit! Arum se přesunul zpět do své pravé podoby, rozprostřený a nekonečný jako noční obloha. Praskající zvuk přicházel ze mě a Zdroj se valil z mých prstů, zarážel se do Aruma alarmující rychlostí. Otočil se do vzduchu, ale Zdroj ho následoval. Nebo jsem ho následovala já? Ale on se přesouval do formy tak rychle, že to bylo závratný. Ztuhl a pak se rozbil na milion tenkých cárů skelných stínů. Obsidián ochladl na mé kůži. „Perfektní,“ řekl Blake a zatleskal. „To bylo děsivě neuvěřitelný. Můžeš zabít Aruma jedním zásahem!“ Vlny elektřiny se vrátily ke mně, a červeno-bílá mlha se rozplynula. Když Zdroj odešel, tak odešla většina mé energie. Obrátila jsem se k Blakeovi, pocit něčeho jiného nahradilo prázdnotu, kterou Zdroj po sobě zanechal. „Ty… ty jsi mě nechal samotnou s Arumem.“

„Jo, ale podívej se na to, co jsi dokázala.“ Vykročil kupředu, usmál se na mě, jako bych byla oceněný žák. „Zabila jsi Aruma, Katy. Udělala si to všechno sama.“ Zhluboka jsem se nadechla a bolelo to. Všechno bolelo. „Co kdybych nebyla schopná zabít Aruma?“ Zmatek označoval jeho výraz. „Ale jsi.“ Ustoupila jsem a trhla sebou, uvědomila jsem si, že mám promočené kalhoty a lepí se na moji chladnou, odřenou kůži. „Co kdybych to neudělala?“ Blake zavrtěl hlavou. „Tak…“

„Tak bych umřela!“ Moje ruka se třásla, když jsem si jí položila na bok. Celá moje záda pulzovala od pádu. „Staráš se o to vůbec?“

„Samozřejmě, že ano!“ Posunul se dopředu, pokládal ruku na mé rameno. Vyjekla jsem, když jiskra bolesti projela dolů do mé ruky. „Ne… nedotýkej se mě.“ V rychlosti byl zmatek pryč a nahradil ho hněv. „Přeháníš, když bys měla oslavovat. Udělala jsi něco… úžasného. Nechápeš to? Nikdo nedokáže zabít Aruma jedním výbuchem.“

„Nezajímá mě to.“ Začala jsem kulhat zpátky k autu. „Chci se vrátit domů.“

„Katy! Nechovej se takhle. Všechno je v pořádku. Udělala jsi –“

„Prostě mě vezmi domů!“ zakřičela jsem a slzy měla na krajíčku. Nedovolila jsem jim propuknout naplno. Vzhledem k tomu, že s ním něco nebylo v pořádku. „Já prostě chci jet domů!“