Onyx - 23. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Vytvořila jsem nějakou chabou výmluvu, o nutnosti trávit čas s mámou a tím se velmi úspěšně zbavila Blakea. Získat klíče od mámy, nebylo příliš obtížné. Zhroutila se z dvojité směny, jakmile se dostala domů, a já jsem věděla, že nebude vzhůru, aby si všimla, že její auto je pryč. Čekali jsme, dokud se setmělo a to bylo kolem pěti třiceti. Daemon se se mnou setkal venku a snažil se mi vzít klíčky. „Ne. Mámino auto znamená, že řídím já.“ Zamračil se na mě, ale přivlastnil si místo spolujezdce. Jeho dlouhé nohy byly nepřizpůsobivé pro stísněné sezení. Vypadal, jako by chtěl zvětšit auto. Zasmála jsem se a Daemon se zamračil. Zapla jsem rockovou stanici, a on to změnil na stanici se staršími písničkami. Moorefield byl jen patnáct minut daleko, ale byla to nejdelší, zatracená cesta v mém životě. „Tak jak si vyloučila Butterův obličej?“ zeptal se, než jsme vyjeli z příjezdové cesty. Střelila jsem po něm špinavý pohled. „Řekla jsem mu, že mám plány s mámou. Není to, jako bych trávila každou minutu s Blakem.“ Daemon si odfrkl. „Co?“ Podívala jsem se na něj. Díval se z okna, jednou rukou svíral podělanou kliku. Sakra. Jako kdyby bylo moje řízení tak špatné. „Co?“ zopakovala jsem. „Ty víš, co s ním dělám. Není to, jako bychom se spolu poflakovali a koukali se na filmy.“

„Opravdu vím, co s ním děláš?“ zeptal se tiše. Moje ruce sevřely volant. „Ano.“ Sval na čelisti mu pracoval, a pak otočil své tělo ke mně, jak nejlépe mohl, vzhledem k omezenému prostoru. „Víš, celý tvůj život nemusí zahrnovat trénink s Bradleyem. Můžeš si dát volno.“

„Mohl si se k nám připojit. Líbilo se mi… když si pomáhal a když si tam byl,“ přiznala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Chvíli bylo ticho. „Znáš můj postoj k tomu, ale musíš se zastavit a přestat se vyhýbat Dee. Chybíš ji. A to, to jen zpackalo.“ Vina mě žvýkala malými-jako břitva-ostrými zuby. „Je mi to líto.“

„Tobě je to líto?“ řekl. „Proč? Protože jsi mizerný přítel?“ Podruhé mnou probleskl hněv, divoký a teplý jako ohnivá koule. „Nesnažím se za to, že jsem mizerný přítel Daemone. Ty víš, co dělám. Jsi ten, kdo mi řekl, abych ji z toho vynechala. Jen řekni Dee, že se ji omlouvám, ano?“ Známý problém byl v jeho hlase. „Ne.“

„Nemohli bychom si o tom promluvit?“

„A to bude také ne.“ Ale neřekl nic jiného, kromě toho, že mi dal směr k pozemku, kde Vaughn žil. Zaparkovala jsem uprostřed cesty mezi podezřelými šesti domy, vděčná, že moje máma tónovala okna jejího auta. Pak Daemon začal znovu. „Jak probíhá tvůj trénink?“

„Pokud by ses přes sebe dostal, věděl bys to.“ On se usmál. „Už jsi schopná zmrazovat věci? Přesouvat objekty v okolí?“ Když jsem přikývla, přimhouřil oči. „Už si měla nějaké neočekávané výbuchy energie?“ Kromě celého toho mini cyklónu v obývacím pokoji poté, co jsem viděla Bethany, jsem neměla. „Ne.“

„Tak proč ještě trénuješ? Smyslem pro tebe bylo, získat kontrolu. A tu máš.“ Chtíc bouchnout hlavou o volant, jsem zasténala. „To není jediný důvod, Daemone. A ty to víš.“

„Samozřejmě, že nevím.“ Odsekl, tlačíc se zpět proti jeho sedadlu. „Bože, jak já miluju, když všichni mluvíte o mé osobní záležitosti, ale nechcete se na ní podílet.“

„Mám rád mluvení o tvé osobní záležitosti. Je to obvykle zábavné a vždy dobré pro smích.“

„No, já ne,“ odsekla jsem. Daemon si povzdechl, jak se kroutil v sedadla a snažil se získat pohodlí. „Tohle auto je na hovno.“

„Byl to tvůj nápad. Já na druhé straně si myslím, že to auto má perfektní velikost. Ale taky to může být tím, že nejsem velká jako hora.“ Uchechtl se. „Jsi velká jako malá, roztomilá, sexy panenka.“

„Pokud řekneš prázdná panenka, ublížím ti.“ Namotala jsem si řetízek s obsidiánem kolem mých prstů. „Máš to?“

„Ano, madam.“ Zírala jsem přes přední sklo, chycená mezi touhou být na něho naštvaná, protože to bylo snadné a chtít si to vysvětlit. Tolik toho ve mně bublalo, že by nic nevyšlo. Povzdechl si. „Jsi vyčerpaně sklíčená. Dee si dělá starosti. Nezastaví se v otravování mě, abych se na tebe šel podívat a zjistil, co se děje, protože se s ní nechceš poflakovat.“

„Aha, takže se zase vracíme k té věci, jak udělat tvou sestru šťastnou? Žádáš si za to bonusové body?“ Zeptala jsem se předtím, než jsem se mohla zastavit. „Ne.“ Natáhl se, chytil moji bradu v jemném sevření, nutíc mě, abych se na něj podívala. A když jsem to udělala, nemohla jsem dýchat. Jeho oči vířily. „Mám strach. Bojím se pro tisíc různých důvodů a nesnáším to… Nesnáším ty pocity, jakože s tím nemůžu nic udělat. Že se historie bude opakovat a ačkoli to vidím tak jasně jako den, nemůžu to zastavit.“ Jeho slova mi otevřely díru v hrudi a najednou jsem myslela na tátu. Když jsem byla malá a rozčilovala se, obvykle kvůli něčemu hloupému, jako že jsem chtěla nějakou hračku, nikdy jsem nemohla dát svoji frustraci do slov. Místo toho jsem měla záchvat, nebo trucovala. A táta… vždycky říkal totéž. Použij svoje slova, Kitty-cat. Použij svoje slova. Slova byla nejmocnější nástroj. Jednoduchá a často podceňována. Mohli léčit. Mohli zničit. A já jsem potřebovala použít slova nyní. Obtočila jsem prsty kolem jeho zápěstí, vítajíc záchvěv, který mi jeho dotyk dal. „Omluvám se,“ zašeptala jsem. Daemon se zatvářil zmateně. „Za co?“

„Za všechno! Za nepoflakování se s Dee, a že jsem hrozná kamarádka k Lese a Carisse.“ Zhluboka jsem se nadechla a jemně vytáhla ruku pryč. Podívala jsem se z čelního skla, zamrkávajíc slzy zpátky. „A omlouvám se za to, že nemůžu zastavit trénink. Beru to, proč to tak nechceš. Opravdu. Chápu, že nechceš, abych byla v nebezpečí a že nevěříš Blakeovi.“ Daemon se opřel o sedadlo, a já se donutila pokračovat. „Nejvíc ze všeho vím, že se bojíš, že skončím jako Bethany a Dawson-bez ohledu na to, co se s nimi opravdu stalo-a že mě chceš od toho ochránit. Chápu to. A to… to mě zabíjí… Vědět, že ti to ubližuje, ale ty musíš pochopit, proč musím být schopná ovládat a používat svoje schopnosti.“

„Kat –“

„Nech mě to dokončit, jo?“ Podívala jsem se na něj, a když přikývl, nadechla jsem se. „To není jen o tobě a o tom, co chceš, nebo čeho se bojíš. Je to i o mě. O mé budoucnosti a mém životě. Je pravda, že jsem nevěděla, co se svým životem dělat, když přišlo na vysokou školu, ale teď čelím budoucnosti, kde pokud vyjdu z rozsahu beta křemene, budu lovena. Stejně jako ty. Moje máma bude v nebezpečí, pokud mě Arum uvidí a bude mě sledovat domů. A pak je tady ten celý bordel s DOD.“ Stiskla jsem rukou obsidián. „Musím být schopná se bránit a chránit lidi, na kterých mi záleží. Protože nemůžu očekávat, že budeš vždycky tady, abys mě ochránil. Není to správné, nebo fér ani k jednomu z nás. To je důvod, proč trénuju s Blakem. Ne, abych tě naštvala. Ne, abych s ním byla. Dělám to proto, abych se mohla postavit vedle tebe, jako bychom si byli rovni, a ne být někdo, koho musíš chránit. A dělám to taky pro sebe, takže se nebudu muset spoléhat na někoho, aby mě zachránil.“ Daemon snížil řasy, stíníc si jeho oči.

Vteřiny prošli v tichu a pak řekl. „Já vím. Vím, proč to chceš udělat. A respektuju to. Opravdu.“ Věděla jsem, že přídě nějaké „ale“. Cítila jsem to v kostech. „Ale je těžké ustoupit a nechat, aby se to stalo.“

„Nevíš, co se stane, Daemone.“ Přikývl a pak se obrátil k oknu spolujezdce. Jedna ruka přešla nahoru, třela jeho čelist. „Je to těžké. To je všechno, co ti o tom můžu říct. Budu respektovat to, co chceš udělat, ale je to těžké.“ Vydechla jsem a neuvědomila jsem si, že jsem držela na jemném povzdechu a přikývla. Věděla jsem, že už o tom nebudu nic víc říkat. Respektování mého rozhodnutí, bylo lepší než omluva. Aspoň jsme teď byli na stejné straně, a to bylo důležité. Koukla jsem se na něj. „Mimochodem, co budeme dělat, když uvidíme Vaughna?“

„Přemýšlet nad tím, jak daleko před námi ještě je.“

„Wau, to byl dobrý plán.“ Odmlčela jsem se. „Opravdu pochybuju, že je Bethany v jednom z těchto domů. To by bylo příliš nebezpečné.“

„Souhlasím, ale proč ji mají takhle na veřejnosti?“ Zeptal se otázku za milion dolarů. „Kde by ji mohl kdokoliv vidět?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Mám dojem, že Vaghn nebyl příliš šťastný. Možná, že utekla.“ Podíval se na mě. „To by dávalo smysl. Ale Vaghn, no, byl vždycky grázl.“

„Znáš ho?“

„Ne moc dobře, ale začal pracovat s Lanem několik měsíců před tím, než Dawson zmizel.“ Poslední slovo se zdálo, že se srazilo s jeho jazykem, jako by byl ještě seznámen s možností, že Dawson nebyl mrtvý. „Lane byl náš instruktor, Bůh ví jak dlouho, a pak se s ním ukázal Vaughn. Byl tam, když nám řekli o Dawsonovi a Bethany.“ Dameonovo hrdlo pracovalo. „Lane vypadal trochu naštvaný. Jako by Dawson nebyl jen věc, co zemřela, ale člověk. Možná, že v průběhu let narostlo mezi nimi spojení. Koukni,“ – odkašlal si– „ Dawson měl takový účinek na lidi. I když byl chytrák, nemohla sis pomoct, ale mělas ho ráda. Každopádně, to Vaghnovi bylo úplně jedno.“ Nevěděla jsem co říct, tak jsem dosáhla přes malý prostor mezi námi, a stiskla mu ruku. Podíval se na mě jasnýma očima. Za ním spadlo několik tichých sněhových vloček a na malý okamžik položil jeho ruku na moji. Něco nekonečného vzplanulo mezi námi-silnější než fyzické, což bylo divné, protože to pohánělo všechny fyzické věci ve mně. Pak se odtáhl a pozoroval sníh. „Víš, o čem jsem přemýšlel?“ Proč jsem se ještě neplazila přes střed auta do jeho klína? Sakra, protože mě napadlo právě to, ale auto bylo příliš malé pro tyhle druhy lumpáren. Odkašlala jsem si. „O čem?“ Opřel se o sedadlo a pozoroval sníh, stejně jako já. „Pokud DOD ví, co dokážeme udělat, pak nikdo z nás není v bezpečí. Ne, že bychom někdy byli v bezpečí, ale tohle všechno mění.“ Otočil hlavu směrem ke mně. „Nemyslím si, že jsem řekl díky.“

„Za co?“

„Za to, že jsi mi řekla o Bethany.“ Odmlčel se, za jeho rty tahal pevný úsměv. „Potřebuješ to vědět. Já bych-počkat.“ Dvě světla se otočila na ulici. To bylo přinejmenším po páté, ale bylo to jedno ze SUV. „Máme jednoho.“ Daemonovi oči se rozšířili. „Je to expedice.“ Dívali jsme se na černou expedici, jak zpomalila a zajela na příjezdovou cestu jednopatrového domu se dvěma byty. I když byli okna v autě tónované, chtěla jsem sklouznout na sedadle dolů a skrýt svou tvář. Dveře řidiče se otevřely a Vaghn vystoupil. Zamračil se na nebe, jak se odvážilo obtěžovat ho sněžením. Další dveře auta se zavřely a postava se přemístila do světla. „Zatraceně,“ řekl Daemon. „Nancy je s ním.“

„Neměl si opravdu v plánu si s ním promluvit, že ne?“

„Jo, tak trochu jsem měl.“ Ohromená jsem zavrtěla hlavou. „To je šílené. Co si hodlal udělat? Přepadnout ho v jeho domě a dostat z něj odpovědi?“ Když přikývl, zalapala jsem po dechu. „Tak co dál?“

„Na další věci jsem ještě zcela nezapracoval.“

„Panebože,“ zamumlala jsem. „Stojíš za hovno v celé téhle špionážní věci.“ Daemon se zasmál. „No, dnes večer nemůžeme nic dělat. Pokud by jeden z nich zmizel, pravděpodobně by to neměl být takový velký problém, ale dva z nich by znamenalo příliš mnoho otázek.“ Zvedl se mi žaludek, když jsem viděla, jak agenti mizí do domu. Vevnitř se zapnulo světlo, a štíhlá postava se posunula před okno, zatahujíc závěsy. „Hmm. Soukromá parta, že?“

„Možná dostávají nějakou „podvolenou, kočičí zajatkyni“ bombu.“ Podívala jsem se na něj. „Ou.“ Blýskl zuby. „To rozhodně není můj typ.“ Jeho pohled mi klesl ke rtům, a část mě se zachvěla, v reakci na teplo z jeho pohledu. „Ale teď to mám totálně v mysli.“ Byla jsem bez dechu. „Jsi pes.“

„Pokud mě budeš hladit, budu –“

„Ani nedokončuj tu větu,“ řekla jsem, bojujíc s úsměvem. Jen usmívání ho povzbuzovalo, a nepotřeboval žádný další důvod k rošťárnám. „A shoď tem nevinný pohled z tváře. I tak vím –“ Obsidián vzplanul tak rychle, ohřívajíc můj svetr a hrudník, jako by mi někdo dal horké uhlí na kůži. Vyjekla jsem a trhla sebou do sedadla, bouchajíc hlavou o střechu. „Co?“

„Arum,“ zalapala jsem po dechu. „Nedaleko je Arum! Ty na sobě nemáš žádný obsidián?“ Bdělá a napjatá jsem se rozhlédla po temné silnici. „Ne, nechal jsem ho v autě.“ Šokovaná jsem na něj zírala. „Vážně? Nechal si jedinou věc, která zabíjí tvého nepřítele v autě?“

„Nepotřebuju to, abych ho mohl zabít. Zůstaň tady.“ Začal otevírat dveře, ale já ho popadla za paži. „Co je?“

„Nemůžeš se dostat z auta. Jsme přímo před jejích domem! Uvidí tě.“ Ignorovala jsem rostoucí strach, že vždycky přišel Arum. „Jsme stále dost blízko ke skalám?“

„Jo,“ zavrčel. „Chrání nás asi padesát mil v každém směru.“

„Pak stačí sedět v klidu.“ Vypadal, jako by tu představu nechápal, ale vzal ruku z dveří a opřel se. O pár vteřin později, se stín posouval ulicí, tmavší než noc sama. Proplul k obrubníku, unášený přes trávník, pokrytý tenkou vrstvou sněhu, a zastavil se před domem Vaughna. „Co to sakra bylo?“ Dameon položil ruce na palubní desku. Arum nabral formu, přímo tady, venku. Byl oblečený jako jeden, kterého jsme viděli minule: Tmavé kalhoty, černá bunda, ale žádné sluneční brýle. Jeho bledé blond vlasy se mírně hýbaly, když přistoupil ke dveřím a přitiskl prst na zvonek. Vaghn otevřel dveře a ušklíbl se. Jeho ústa se pohybovala, ale nedokázala jsem rozeznat, co řekl. Pak se posunul na stranu, nechávajíc Aruma, vstoupit do domu. „Svaté opičí koule,“ řekla jsem, s očima doširoka otevřenýma. „To se prostě nestalo.“ Daemon se opřel, jeho hlas byl napjatý vztekem, když promluvil. „To se stalo. A myslím si, že jsme zjistili, jak DOD ví, čeho jsme schopni.“ Zmatená jsem na něj zírala. „DOD a Arumové spolupracují! Sladké mimozemské děti… Proč?“ Daemon svraštil obočí, a zavrtěl hlavou. „Vaghn řekl jméno-Residon. Přečetl jsem to z jeho rtů.“ Tento nový vývoj nebyl dobrý. „Co budeme dělat teď?“

„To, co chci udělat, je vyhodit do povětří jejich barák, ale to by upoutalo příliš velkou pozornost.“ Sevřela jsem rty. „O tom není pochyb.“

„Musíme vidět Mathewa. Hned.“ Matthew žil v Boondock. Což bylo dál, než jsme byli, a když sníh stále sestupoval dolů, neměla jsem tušení, jak dostanu mamčino auto domů. Jeho dům byl velký srub, postavený na straně hory. Opatrně jsem se vydala cestou vzhůru, po jeho strmé, štěrkem vysypané příjezdové cestě, kterou by se mámin Prius neodvážil zdolat. „Pokud spadneš a zlomíš si něco, budu naštvaný.“ Daemon mě chytil za ruku, když jsem začala prokluzovat. „Promiň, ne všichni z nás umí být úžasní –“ Vyjekla jsem, když mi vklouzl kolem ramen až na záda a zvedl mě do náruče. Daemon s námi uháněl po příjezdové cestě. Vítr a sníh mi foukal do tváře. Postavil mě dolů a já jsem se závratí klopýtla na stranu. „Mohl bys mi dát příště varování?“ Usmál se, když zaklepal na dveře. „A propásnout ten tvůj pohled? Nikdy.“ Někdy jsem ho vážně jen chtěla praštit do obličeje, ale taky by mě zahřálo na všech správných místech, vidět tuhle jeho stránku znovu. „Jsi nesnesitelný.“

„Jako bys měla ráda můj druh snesitelnosti.“ Předtím, než jsem stihla odpovědět, Pan Garrison otevřel dveře. Jeho oči se zúžily, když mě viděl stát vedle Daemona, třesoucí se. „To je… nečekané.“

„Potřebujeme si promluvit,“ řekl Daemon. S pohledem upřeným na mě, nás pan Garrison zavedl do řídce vyzdobeného obývacího pokoje. Stěny byli holé dřevo a oheň v krbu praskal, vyzařujíc teplo a vůni borovice. Nebyla tu žádná vánoční dekorace. Potřebujíc se rozmrazit, jsem se posadila blízko ohně. „Co se děje?“ zeptal se pan Garrison, když zvedl malou sklenici, plnou červené tekutiny. „Předpokládám, že je to něco, co nechci vědět, s ohledem na to, že je tu s tebou ona.“ Zkontrolovala jsem sebe předtím, než jsem něco řekla zpět. Ten muž byl mimozemšťan, ale také měl kontrolu nad moji známkou z bio. Daemon si sedl vedle mě. K mé velké úlevě, jsme se na cestě sem dohodli, že panu Garrisonovi neřekneme, že jsem byla uzdravena. „Myslím, že bychom měli začít od začátku, a ty si budeš pravděpodobně chtít sednout.“ Pohnul rukou, točíc rubínovou kapalinou ve sklenici. „Ach, to začíná dobře.“

„Katy včera viděla Bethany s Vaughnem.“ Obočí pana Garrisona vystřelilo vzhůru. Dlouho se nepohnul, a pak se napil. „To není to, co jsem očekával, že řekneš. Katy jsi si jistá, že to byla Bethany, koho jsi viděla?“ Přikývla jsem. „Byla to ona, pane Garrisone.“

„Mathew, říkej mi Mathew.“ Udělal krok zpátky a zavrtěl hlavou. Cítila jsem se, jako bych právě dokončila nějaký velký úkol, posunujíc náš vztah na základní úroveň křestního jména. Mathew si odkašlal. „Opravdu nevím, co na to říct.“

„Je to ještě horší,“ řekla jsem a mnula si ruce. „Vím, kde jeden z DOD důstojníků žije a dnes večer jsme tam byli.“

„Co?“ Matthew sklonil sklenici. „Zbláznili jste se?“ Daemon pokrčil rameny. „Zatímco jsme sledovali jeho dům, ukázala se Nancy Hausherová, a hádej kdo další?“

„Santa?“ řekl Matthew suše. Nahlas jsem se zasmála. Wau, přece jen měl smysl pro humor. Daemon to ignoroval. „Ukázal se Arum a oni ho pustili dovnitř. Dokonce ho pozdravili jménem Residon.“ Matthew dopil celý nápoj a postavil sklenici na krbovou římsu nad krbem. „To není dobré, Daemone. Vím, že tam chceš vtrhnout a zjistit, jak to, že je Bethany stále naživu, ale to nemůžeš. Je to příliš nebezpečné.“

„Chápeš, co to znamená?“ Daemon vykročil vpřed, držíc ruce dlaněmi vzhůru. „DOD má Bethany. Vaughn byl jedním z důstojníků, kteří přišli a řekli nám, že jsou oba mrtví. Takže o ní lhali. A to znamená, že mohli lhát i o Dawsonovi.“

„Proč by měli Dawsona? Řekli nám, že je mrtvý. Samozřejmě Bethany není, ale to neznamená, že je naživu. Tak to vypusť z hlavy Daemone.“ V Daemonových hlubokých, zlatých očích zableskl hněv. „Pokud by to byl jeden z tvých sourozenců, vypustil bys to z hlavy?“

„Všichni moji sourozenci jsou mrtví.“ Matthew kráčel přes místnost a zastavil se před námi. „Vy jste všechno, co mi zbylo! Nebudu tu stát a vtipkovat s falešnou nadějí, že jsi málem umřel nebo hůř!“ Daemon si sedl zpátky vedle mě a zhluboka se nadechl. „Taky jsi pro nás rodina. A Dawson také byl tvoje rodina, Matthew.“ Bolest se zableskla v Matthevových ultra-jasných očích, a podíval se jinam. „Já vím. Já vím.“ Popošel ke křeslu a ztěžka se posadil, potřásajíc hlavou. „Upřímně řečeno, bylo by nejlepší, kdyby nebyl naživu, a ty to víš. Nedokážu si ani představit…“

„Ale když je, musíme něco udělat.“ Daemon se odmlčel. „A když je opravdu mrtvý, pak…“ Pak jaký druh závěru by to mohl být? Už věřili, že byl mrtvý a zjistili, že to nebyl Arum, který roztrhl jejich otevřené, staré rány a pustil na ně sůl. „Ty to nechápeš, Daemone. DOD by nemělo zájem o Bethany, pokud… pokud by ji Dawson neuzdravil.“ Blake tohle celou dobu říkal. Potvrzení mě uklidnilo. „Co tím chceš říct Matthew?“ zeptal se Daemon, držíc krok s „nemít o tom ani páru“. Matthew si promnul čelo, a škubl sebou. „Starší… nemluví o tom, proč nemáme dovoleno léčit lidi a mají pro to dobrý důvod. Je to zakázáno, a to nejen z důvodu rizika o vystavení na naší straně, ale kvůli tomu, co to dělá s člověkem. Vědí to. A já taky.“

„Co?“ Daemon se podíval na mě. „Víš, co se stane?“ Přikývl. „Mění to lidi, spojuje to jeho nebo její DNA s naší. Musí to být pravda, když s tím chtějí pracovat. Lidé převezmou naše schopnosti, ale ne vždycky se to udrží. Někdy to vybledne. Někdy člověk zemře, nebo změní opačný účinek. Ale pokud to bude úspěšné, tvoří to mezi nimi spojení.“ Jak Matthew pokračoval, Daemon se stával více rozrušený a taky oprávněně. „Spojení mezi člověkem a Luxenem, po masivním hojení je nerozbitné a na buněčné úrovni. To si vezme oba dva spolu. Jeden nemůže přežít, pokud druhý zahyne.“ Moje pusa byla otevřená. Blake mi to neřekl, ale to znamenalo… Daemon byl na nohou, hruď se mu zvedala s každým drsným, bolestivým nádechem. „Pak, pokud je Bethany naživu…“

„Pak by i Dawson měl být naživu.“ Dokončil Matthew a zněl unaveně. „Pokud by ji ve skutečnosti vyléčil.“ A on musel… Nebyl tam žádný jiný důvod, proč by DOD mělo o Bethany zájem. Daemon zíral do ohně, kroutíc a točíc s ním. Opět jsem chtěla udělat něco, co by ho utěšilo, ale co jsem mohla opravdu udělat, aby bylo něco z toho lepší? Zavrtěla jsem hlavou. „Ale právě jsi řekl, že nemůže být naživu.“

„To byl můj nejslabší pokus, přesvědčit tohohle, aby sám sebe zabil.“

„Věděl… věděl si tohle celou dobu?“ Nespravedlivé emoce vyplnili Daemonův hlas. Jeho forma začala slábnout, jako kdyby ztrácel veškerou kontrolu. „Věděl?“ Matthew zavrtěl hlavou. „Ne. Ne! Věřil jsem, že oba jsou mrtví, ale pokud ji vyléčil, změnil jí. A pokud je ona naživu, pak musí být naživu i on. Ale je to velké… pokud je to založené na tom, zdali Katy opravdu poznala někoho, koho nikdy nepotkala.“ Daemon se posadil, oči se mu leskly v záři ohně. „Můj bratr je naživu. On je… on je naživu.“ Zněl ohromeně, dokonce, ztraceně. Chtělo se mi pro Daemona brečet… Mělce jsem se nadechla. „Co si myslíte, že s ním chtějí udělat?“

„Nevím.“ Matthew stál nejistě, a já jsem přemýšlela, kolik toho vypil už předtím, než jsme přijeli. „Ať je to cokoliv, nemůže to být…“ Nemohlo to být dobré. A já jsem měla potápějící se podezření. Podle Blakea, mělo DOD zájem o získání více zmutovaných lidí. Co je lepší způsob, jak toho cíle dosáhnout než, že chytí Luxena a nutí ho, aby to udělal? Zloba rostla. Ale kdyby to byla pravda a oni chtěli úspěšně změnit člověka, jak mohl Dawson opravdu chtít je léčit, když ho do toho nutili? Nedodržoval-li to, a pokud ano, co se stalo s těmi lidmi? Matthew už to řekl. Pokud se změna neudržela, byli strašně zmutovaní, nebo zemřeli. Můj Bože, co to mohlo udělat s člověkem… s Dawsonem? „DOD to ví, Matthew. Oni vědí, co dokážeme.“ Řekl nakonec Daemon. „Pravděpodobně to ví od začátku.“ Matthew zahýbal řasami, a setkal se s Daemonovým pohledem. „Nikdy jsem opravdu nevěřil… abych byl upřímný. Jediný důvod, proč jsem nikdy neřekl můj názor, bylo, protože jsem nechtěl, aby si někdo z vás dělal starosti.“

„A starší… vědí to taky?“

„Starší jsou jen vděční, že mají místo k životu v míru a byli v podstatě odděleni od lidské rasy. Nebudou strkat hlavy do písku, Daemone. Pokud nic jiného, pravděpodobně by si vybraly nevěřit, že naše tajemství není bezpečné.“ Matthew se podíval na prázdnou sklenici. „Je to… pro ně jednodušší.“ Znělo to neuvěřitelně hloupě a taky jsem to řekla. Matthew se na odpověď usmál. „Drahé děvče, ty nevíš, co to je být hostem, že? Představ si, že žiješ s vědomím, že tvůj domov a všechno, by se mohlo pod tebou roztopit jako šlehačka v každém okamžiku. Ale musela by si vést lidi, aby byli v klidu a šťastní… v bezpečí. A nejhorší by bylo, vyjádřit nejtemnější z tvých obav obyčejným lidem.“ Odmlčel se a podíval se znovu na sklenici. „Řekni mi, co by lidé udělali, kdyby věděli, že mimozemšťané žili mezi nimi?“ Zčervenala jsem. „No, pravděpodobně by vyváděly a bláznili.“

„Přesně tak,“ zamumlal. „Naše druhy se příliš neliší.“ Potom už nic opravdu neřekl.

Seděli jsme tam, a ztratili se, v naších vlastních, problémech. Moje srdce se rozpraskalo na milion kousků, protože jsem věděla, že Daemon teď chtěl spěchat k Vaughnovi a Nancy, ale nebyl tak bezohledný. Byla tady Dee, a jakákoli akce, kterou by udělal, by ji mohla ovlivnit. A zřejmě by to mělo vliv i na mě. Pokud by zemřel, zemřela bych i já. Nemohla jsem se na to ani plně soustředit. Ne teď, se vším ostatním, co se děje. Rozhodla jsem se, že nad tím budu vyšilovat později, až odejdu. „A co ta věc s Arumem?“ zeptala jsem se. „Nevím.“ Matthew si dolil sklenici. „Nedokážu ani pochopit důvod, proč s nimi DOD spolupracuje a co by mohli dokonce získat. Arum absorboval naše síly, ale nikdy neléčil-nic v takovém rozsahu. Měli jiný tepelný charakteristický rys, než my, takže se správnými nástroji, mohlo DOD vědět, že se nejedná o nás. Ale kdyby potkali Aruma nebo Luxena na ulici, není tam žádný způsob, jak nás rozeznat.“

„Počkat!“ Zastrčila jsem si vlasy dozadu, dívajíc se na tichého Daemona. „Co když DOD zachytilo Aruma, věříc, že to byl Luxen, na to jste pomysleli taky, ne? Nucení přizpůsobit se lidskému světu? Nevím, co přizpůsobení se znamená, ale jsem si jistá, že je to nějaký druh pozorování, tak by si to nakonec zjistili, a to zejména s tepelným-rysem?“ Matthew vstal, šel ke skříňce v protějším rohu. Otevřel ji, vytáhl hranatou láhev a nalil si do sklenice. „Když jsme byli přizpůsobeni, nikdy neviděli naše schopnosti. Takže pokud uvolníme teorii, že to nějaký čas věděli, zkoumali naše schopnosti na Luxenech, kteří by nám neřekli, že DOD si je vědomé, co můžeme udělat.“ Nevolnosti prudce vyrostly. „Říkáte, že tihle Luxeni mohly být…“

„Mrtví,“ řekl, otočil se a napil se. „Nejsem si jistý, jak moc ti toho Daemon řekl, ale byli tam Luxeni, kteří se nepřizpůsobili. Byli utraceni… jako divoké zvířata. Bez nejbujnější fantazie věřili, že oni použijí nějaké Luxeny ke zkoumání jejich schopností, aby se o nás dozvěděli, a pak se jich zbavili.“ Nebo je poslali zpátky jako špiony-ti, kteří by mohli dávat pozor na ostatní, informujíc DOD s jakoukoli podezřelou aktivitou. Zdá se to paranoidní, ale to, o čem mluvíme, byla vláda. „Ale to nevysvětluje, proč by Arum spolupracoval s DOD.“

„To ne.“ Matthew se přestěhoval ke krbu. Opřel se loktem o krbovou římsu, kroužíc rubínovou tekutinou v jeho druhé ruce. „Bojím se vytvářet si teorie, co by to mohlo znamenat.“

„Část mě teď nezajímá ani jedno.“ Daemon konečně trochu promluvil, ale zněl unaveně. „Někdo zradil Dawsona. Někdo to musel říct DOD.“

„Mohl to být kdokoliv,“ řekl Matthew unaveně. „Dawson se nesnažil skrývat svůj vztah s Bethany. A jestli je někdo pozorně sledoval, mohl mít podezření, že se něco stalo. Všichni jsme je sledovali, když se dali poprvé dohromady. Jsem si jistý, že někteří z nás se nezastavili.“ To Daemona opravdu neuklidnilo. Ne, že bych očekávala, že ano. Krátce poté, jsme v tichosti opustili Matthewův dům, uvízlí někde mezi nadějí a zoufalstvím. Při mámině autě, jsem mu podala klíče, když o ně požádal. Mířila jsem k místu spolujezdce, a pak se zastavila. Otočila jsem se, šla zpátky k němu a omotala moje ruce kolem jeho napjatého těla. „Je mi to líto,“ zašeptala jsem a pevně ho mačkala. „Na něco přijdeme. Dostaneme ho zpátky.“ Po chvíli váhání, mě jeho paže objaly a držel mě tak pevně, jak jsem k němu mohla být. „Já vím,“ řekl proti vršku moji hlavy, s pevným a silným hlasem. „Dostanu ho zpět, i kdyby to byla poslední věc, co udělám.“ Část mě, to už věděla a měla strach z toho, co byl Daemon ochoten obětovat pro svého bratra.