Onyx - 25. kapitola

Překlad: Pavla
Kor.: Majuš

Běžela jsem pozdě na trigonometrii poslední den školy před prázdninami. Uvolnila jsem se na svém místě a trhla sebou. Byla tu dobrá šance, že jsem si minulou noc zlomila zadek. Sedání bylo velmi bolestivé. Lesa povytáhla obočí, když viděla, jak se snažím sednout si pohodlně. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Daemon, což mě donutilo trochu nadskočit. „Jo,“ vydechla jsem, když jsem se opatrně otáčela na půl cesty, překvapená, že mě nešťouchnul. „Jenom jsem špatně spala.“ Jeho oči byly ostré. „Spala jsi na podlaze nebo tak něco?“ Suše jsem se zasmála. „Cítím se tak.“ Daemon mě zastavil v otáčení. „Kat…“

„Co?“ Znepokojení plulo skrze mne. Když se na mě podíval, cítila jsem se, jako bych byla vystavena až do morku kostí. „To je jedno.“ Opřel se a přimhouřil oči, když si založil ruce. „Pořád platí dnešek?“ Kousla jsem se do rtu a přikývla jsem. Udělala jsem si v duchu poznámku, abych vyzvedla nějaké energetické nápoje po cestě domů. Když jsem se dostala minulou noc domů, brutálně jsem napadla mamčinu tajnou, čokoládovou skrýš. Neudělalo to nic, aby mi to pomohlo doplnit mou energii. Uvolňujíc, jsem se otočila. Zaťala jsem zuby a ignorovala vzplanutí bolesti. Mohlo to být horší. Mohla jsem teď být mrtvá. Sezení během vyučování bylo k hovnu na entou. Moje tělo bolelo od pádu na ledovou, tvrdou zem minulou noc. Jediný štěstí bylo, že Blake nebyl na bio a nebyla jsem si jistá, jak se kvůli tomu cítím. V noci jsem ležela vzhůru a přehrávala jsem si, co se stalo. Nechal by mě Blake se vážně zranit nebo zemřít, kdybych nebyla schopná využít Zdroj na Aruma? Neměla jsem odpověď a to mě trápilo. Vycházela jsem z bio, když na mě Matthew zavolal. Počkal, dokud nebyla třída prázdná předtím, než promluvil. „Jak se cítíš, Katy?“

„Dobře,“ řekla jsem překvapeně. „Vy?“ Matthew se pevně usmál, když se opřel o roh stolu. „Vypadala jsi, jako by si byla v bolestech během hodiny. Doufejme, že moje přednáška nebyla tak špatná.“ Zrudla jsem. „Ne, to není vaší přednáškou. Minulou noc jsem špatně spala. Teď jsem celá rozbolavělá.“ Podíval se stranou. „Nechci tě zdržovat, ale jak je…“ Teď jsem pochopila, proč mě opravdu zastavil. Podívala jsem se na otevřené dveře. „Daemon je v pořádku. Myslím tím, je v pořádku, jak jen může být, hádám.“ Matthew zavřel oči. „Ten kluk je pro mě jako syn… oba, on a Dee. Nechci ho vidět dělat cokoliv šíleného.“

„Nebude,“ řekla jsem mu, chtějíc toho muže ujistit. A taky jsem nechtěla, aby věděl, že Daemon pronásledoval Vaughna. Pochybovala jsem, že by se přes to přenesl dobře. „Doufám v to.“ Matthew se na mě podíval očima podlitýma krví. „Některé věci je dobré opustit… nepoznaný, víš? Lidé hledají odpovědi a nejsou vždycky rádi za to, co dostanou. Někdy je pravda horší než lež.“ Obrátil se zpátky ke svému stolu, který byl zaneřáděný hromadou papírů. „Doufám, že budeš spát lépe, Katy.“ Uvědomila jsem si, že jsem byla propuštěna a opustila jsem třídu vyvedená z míry na maximum. Pil Matthew, zatímco byl v práci? Vzhledem k tomu, že to byl nejpodivnější rozhovor, který jsme spolu kdy měli. A byl to nejdelší rozhovor s ním o samotě. Na obědě jsem se připojila ke svým přátelům a snažila jsem se zapomenout na minulou noc. Sledovat muchlování Dee a Adama, bylo dobrým rozptýlením. Během několika vzácných okamžiků, kdy neměla pusu připojenou k té jeho, mluvila o tomto víkendu a o Vánocích. Pokaždé, když se na mě podívala, jako by tam byl smutek v jejích očích. Mezi námi se tvořila propast a chyběla mi. Tak moc se mi stýskalo po mých přátelích. Když škola skončila, šla jsem do skřínky pro moji knihu angličtiny, protože jsem tam měla papír, kdy zase začne škola. Zrovna jsem ho strkala do batohu, když jsem uslyšela své jméno. Podívala jsem se napnutá, když jsem uviděla Blakea. „Hele… nebyl jsi na bio.“

„Přišel jsem dneska pozdě.“ řekl a opřel se o skřínku vedle mě. „Nemůžu dělat trénink dneska nebo během Vánoc. Jedu navštívit rodinu s mým strýcem.“ Sladká úleva zaplavila můj systém, nechávajíc mi závrať. Po minulé noci jsem si nebyla jistá, zda chci pokračovat v tréninku s Blakem, navzdory mojí potřebě, být schopná se bránit. Teď prostě není čas, mluvit o ničem z toho. „To je v pohodě. Doufám, že se budeš bavit.“ V jeho očích byl vzdálený, uzavřený pohled, když přikývl. Odkašlala jsem si. „No budu muset jít. Uvidíme se když –“

„Počkej,“ přistoupil blíž. „Chtěl jsem s tebou mluvit o včerejší noci.“ Zavřela jsem svoji skřínku, když jsem s tím chtěla prásknout. „Co s tím?“

„Vím, že jsi naštvaná.“

„Jo, jsem.“ Postavila jsem se k němu čelem. Mohl opravdu nechápat, proč jsem naštvaná? „Minulou noc si riskoval můj život. Co kdybych nepoužila Zdroj? Byla bych teď mrtvá.“

„Nenechal bych ho, aby ti ublížil.“ Upřímnost naplnila jeho slova a oči. „Byla jsi v bezpečí.“

„Modřiny od shora dolů na jedné straně mého těla mi říkají, že jsem si ublížila.“ Vyfoukl podrážděný dech. „Pořád nechápu, že z toho nejsi šťastnější. Síla, kterou jsi ukázala, byla úžasná.“ Posunula jsem tašku z mého pohmožděného zadku. „Podívej, můžeme mluvit o tréninku, když se vrátíš?“ Tvářil se jako by chtěl argumentovat, protože zelené tečky v jeho očích se prohloubily a pěnily, ale otočil tvář a vydechl tvrdý povzdech. Chtěla jsem být pryč ze školy, být doma v posteli a být pryč od něj. Pryč od toho kluka, kterému jsem dřív věřila, že je normální… kdysi věřila, že mi chce pomoc, protože jsme si byli podobní a teď jsem si nebyla jistá, jestli se opravdu staral, zda vůbec přežiju jednu z jeho vzdělávacích technik. Převlíknout si propocený a teplý oblečení, když jsem se dostala domů, byla první věc, kterou jsem udělala a prospala jsem většinu večera. Máma byla pryč, když jsem vstala. Udělala jsem si sendvič a začala shromažďovat všechny knížky, které jsem dostala za poslední měsíc. Skládala jsem je vedle mého notebooku a snažila se zaostřit kameru jinam, než přiblížení do mého nosu, když jsem ucítila dobře známé brnění jako teplý dech na zadní straně krku. Podívala jsem se na hodiny. Nebylo ještě ani deset hodin. S povzdechem jsem vstala a šla jsem ke dveřím, otevřela jsem je ještě předtím, než mohl Daemon zaklepat. Stál tam s rukou ve vzduchu. „Opravdu začínám nemít rád ten fakt, že víš, když jdu,“ řekl a zamračil se. „Myslela jsem, že jsi to miloval. To ti neumožňuje být tak dobrý pronásledovatel.“

„Už jsem ti to říkal. Nepronásleduji tě.“ Šel za mnou do obýváku. „Používám to k tomu, abych na tebe dal pozor.“

„V tom je rozdíl?“ Seděla jsem na gauči. Daemon seděl přímo vedle mě, jeho stehno se tlačilo na moje. „Je v tom rozdíl.“

„Někdy mě tvoje logika děsí.“ Přála jsem si, abych si mohla převlíknout něco jiného. Byl v džínech a svetru, ale vypadal dobře. A moje teplé oblečení mělo na sobě jahody. Trapný. „Tak co tady děláš tak brzo?“ Opřel se do polštářů, byl ještě blíž než předtím, vonící jako ostré podzimní ráno. Proč-oh-proč, musel být vždycky tak blízko? „Bill dneska nepřišel?“ Zastrčila jsem si vlasy za ucho, ignorujíc šílený nával touhy, vlézt mu do náruče. „Ne. Ne, dělá něco s rodinou.“ Jeho oči se zúžily na notebook. „Co to děláš? Tvoříš jedno z těch videí?“

„Měla jsem to v plánu. Neudělala jsem ani jedno, ale pak ses objevil. Plán zničen.“ Usmál se. „Pořád ještě můžeš jedno natočit. Slibuji, že se budu chovat slušně.“

„Jo, to se nestane.“

„Proč ne?“ Zvedl ruku a kniha na vrcholu hromady vystřelila směrem k němu. „Hele mám nápad. Mohl bych předstírat, že jsem on.“

„Co?“ Zamračila jsem se, když mi ukázal na blonďáka na obalu. „Počkej. Nemyslíš –“ Daemon se zachvěl a na jeho místě byla přesná replika modela z obalu, vpravo dole kudrnaté kadeře blond vlasů, dětsky modré oči a zadumaný pohled. Wau, takový fešák. „Ahoj…“

„Ach můj Bože.“ Rýpla jsem do jeho zlaté tváře. Opravdová. Zasmála jsem se. „To nemůžeš udělat. Lidé by šíleli.“

„Ale určitě by to přineslo hodně pozornosti.“ Mrkl. „Byla by to zábava.“

„Ale to je obálkový model,“ – vzala jsem si od něj knížku a zamávala s ní– „někde je to fyzická osoba. Nejspíš by byl zvědavý, jak skončil v mém „Můj Mailbox“ videu.“ Našpulil své plné rty. „Máš pravdu.“ Model z obálky vybledl a objevil se Daemon. „Ale nenech se odradit. Jdi do videa. Já budu jako tvůj asistent.“ Snažila jsem se zjistit, jestli byl vážný nebo ne a zírala jsem na něj. „Já nevím.“

„Budu úplně zticha. Budu jenom pro tebe držet knížky.“

„Nemyslím si, že máš schopnost být úplně zticha. Nikdy.“

„Slibuji,“ řekl s úsměvem. Tohle pravděpodobně skončí katastrofou, ale představa, že je na videu, mi způsobovala závrať a pobavení. Upravila jsem web kameru tak, aby byl v záběru a spustila záznam. Zhluboka jsem se nadechla a začala dělat svůj video-blog. „Ahoj, tady je Katy z „Katy’s Krazy Obsession“. Omlouvám se za tak dlouhou nepřítomnost. Škola a…“ – moje oči vyrazily k Daemonovi na zlomek vteřiny– „věci stáli v cestě, ale tak jako tak, mám hosta. To je –“

„Daemon Black,“ odpověděl za mě. „Já jsem ten chlap, který jí nechává v noci vzhůru a fantazírovat o mě.“ Moje tváře zrudly, když jsem do něj vrazila loktem. „A to není tak moc pravda. Je to můj soused –“

„A ten chlap, kterým si posedlá.“ Přinutila jsem se k slabému úsměvu. „Je velmi egoistický a rád slyší svůj hlas, ale slíbil, že zůstane zticha. Správně?“ Přikývl a andělsky se usmál do kamery, ale jeho oči se míchaly s pobavením. Jo, byl to špatný nápad. „Myslím, že čtení je sexy.“ Daemon se pro sebe usmál. Moje obočí vylítlo až na čelo. „Jo, líbí se ti teď?“

„Ach, ano, a víš, o čem si ještě myslím, že je sexy?“ Naklonil celý obličej do obrazu a kývl směrem ke mně. „Blogeři jako tahle. Sexy.“ Protočila jsem oči a plácla ho do ruky. „Vrať se,“ zašeptala jsem. Daemon se opřel a snažil se v dalších pěti minutách zůstat zticha. Podal mi každou knihu, neschopný zdržet se komentáře a vzal mě za své rukojmí během celého nahrávání. Jako: „Ten chlap vypadá hloupě,“ nebo „Co je to za posedlost padlými anděli?“ A moje oblíbený bylo, když držel knihu před mým obličejem a řekl: „Tenhle sekací chlap zní jako můj typ chlapa. Zabíjí lidi k přežití.“ Na konci záznamu už jsem ani nemohla skrýt můj stupidní úsměv, přilepený na mé tváři. „A to je pro dnešek všechno. Díky za sledování!“ Daemon mě prakticky srazil, aby se mohl dostat k poslednímu komentáři. „Nezapomeňte. Jsou tam hustější věci, než padlý andělé a mrtvý kluci. To jen říkám.“ Mrkl. Představila jsem si celou legii omdlévajících žen. Tlačila jsem ho stranou, trhla jsem sebou a klikla na OFF na mé web kameře. „Líbí se ti vidět se na nahrávce?“ Pokrčil rameny. „Byla to legrace. Kdy uděláš další?“

„Příští týden, pokud dostanu další knihy.“

„Další knihy.“ Jeho oči se rozšířily. „Nečetla jsi ani jednu z těch deseti knih, o kterých si teď mluvila.“

„To neznamená, že nechci mít víc knih.“ Usmála jsem se jeho nevěřícímu výrazu. „Nebyla jsem v poslední době schopná moc číst, ale budu, a pak bych neměla nic nového ke čtení.“

„Neměla si čas kvůli němu a to je směšný.“ Podíval se stranou, čelist mu pracovala. „Čtení je něco, co miluješ. Taky blogování a ty jsi kompletně tyhle věci odhodila.“

„Neodhodila!“

„Jsi trošku lhářka,“ odsekl. „Já jsem zkontroloval tvůj blog. V posledním měsíci si udělala jen pět příspěvků.“ Moje čelist dopadla na podlahu. „Ty jsi taky sledoval můj blog?“

„Jak jsem řekl předtím, já nesleduju. Já na tebe jenom dohlížím.“

„A jak jsem řekla předtím, tvoje úvaha je chybná.“ Naklonila jsem se dopředu a zavírala svůj laptop. „Víš, co jsem dělala. To, do značné míry pohltí můj čas –“

„Co to sakra je?“ vybuchl, popadl zezadu moje oblečení a tahal ho. „Hey!“ Otočila jsem se, ignorujíc čerstvý bodnutí bolesti. „Co to děláš? Ruce pryč, mofo.“ Vzhlédl, oči zářící s nádechem zoufalství a msty. „Řekni mi, proč tvoje záda vypadají, jako by si vypadla z okna v druhém patře?“ Ach, blbost. Stoupla jsem si a zamířila do kuchyně, abych vytvořila nějaký prostor. Daemon byl hned za mnou, když jsem brala kolu z ledničky. „Já… Já jsem upadla při tréninku s Blakem. O nic moc nejde.“ Znělo to uvěřitelně a pravda by ho poslala do vražedného vzteku a to právě teď nikdo nechce. A Daemon nepotřeboval něco dalšího, čím by se stresoval. „Řekla jsem ti, že jsem špatně spala, protože jsem si myslela, že by sis ze mě dělal srandu.“

„Jo, já bych si z tebe dělal srandu… trochu, ale Ježíš, Kat, určitě sis nic nezlomila?“ Ne tak úplně. „Jsem v pohodě.“ Obavy leptaly jeho tvář, když mě sledoval kolem stolu, oči neohrožený. „Ty ses v poslední době hodně zraňovala.“

„Ani ne.“

„Nejsi neohrabaná, Kotě. Tak jak se tohle stalo?“ Postupoval vpřed, pohybující se jako predátor, který se chystá vrhnout na kořist. Najednou jsem si nebyla jistá, co je horší: On pohybující se rychlostí světla nebo s pomalými, vypočítavými kroky, které mi vysílaly mráz po zádech. „Uklouzla jsem v lese tu noc, co jsem se o tobě dozvěděla.“ Připomněla jsem mu. „Pěkný pokus,“ zavtěl hlavou. „Běžela si rychle uprostřed černého lesa. I já bych…“ zamrkal, „no, možná ne já, ale normální lidé by spadli. Jsem prostě hrozně moc úžasný.“

„No…“ Bože, byl plný sám sebe. „Vypadá to, že to bolí.“

„Jenom trochu.“

„Tak mě to nech spravit.“ Natáhl se s rozmazanými prsty. „Počkej,“ ustoupila jsem. „Co chceš dělat?“

„Léčení ti nemůže ublížit. Ne v tuhle chvíli.“ Snažil se mě znovu dotknout, ale já odhodila jeho ruku. „Jen se snažím pomoct!“ Přesunula jsem se do kouta. „Nepotřebuji, aby si mi pomohl.“ Sval v jeho čelisti začal pracovat, když otočil hlavu. Vypadal, jako by se vzdal, ale pak se jeho ruce stočili kolem mých boků a o sekundu později seděl na gauči v obýváku a já jsem byla v jeho klíně. Ohromeně jsem na něj zírala. „To není fér!“

„Nemusel bych to udělat, kdyby si přestala být tak šíleně tvrdohlavá a dovolila mi, abych ti pomohl.“ Daemon mě stále držel, ignorující mé protesty, když vsunul ruku pod moje oblečení, posouvaje ruku proti mé dolní části zad. Vyšilovala jsem z elánu, který tvořil jeho dotek. „Můžu ti pomoct cítit se líp. Je směšný, že mě nenecháš.“

„Máme nějaké věci na práci, jako sledování lidí, Daemone. Prostě mě nech.“ Kroutila jsem se, snažila se vysvobodit a zasténala jsem bolestí. Nevím, proč jsem nechtěla, aby mne uzdravil; už jsme dokázali, že nevyvinu odpor k tomu, být k němu blízko. Ale měl už kolem sebe tolik lidí, kteří na něj spoléhali. „Ne,“ řekl. Teplo vzplanulo proti mým zádům, příjemné a opojné, hrozící, že mě pohltí. Jeho rty se pozvedly v jednom rohu, když uslyšel můj měkký nádech. „Nemůžu být s tebou, když vím, že jsi v bolestech, dobře?“ Moje pusa se otevřela, ale nic jsem neřekla. Daemon se podíval stranou, zaměřený na prázdné místo na zdi. „Vážně tě trápí, moje bolest?“ zeptala jsem se. „Necítím to, jestli je to to, na co si se ptala.“ Odmlčel se a tiše vydechl. „Jen vědomí, že jsi zraněná, je dost na to, aby mě to trápilo.“ Sklonila jsem oči a přestala bojovat. Jenom jednu ruku měl na mě a já jsem jí cítila v každé buňce. Když Blake řekl, mysli na něco, co cítíš jako blýskající teplo, myslela jsem na Daemonův dotek… způsob, jak líbá. To bylo to, co jsem cítila, když jsem narazila na Zdroj a zničila Aruma. Celá ta léčící věc měla uspávací účinek. Bylo to jako ležet na slunci nebo vlézt pod útulnou přikrývku. Nedostatek spánku a jeho dotyk, který mě omýval v neustálých, uklidňujících vlnách. Relaxovala jsem v jeho volném objetí a položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Jeho dotek-léčivé teplo, se potopilo hluboko do mé kůže, skrz pohmožděné svaly a kosti. Po nějaké době jsem si uvědomila, že mě už nic nebolí, ale on mě stále drží. Potom Daemon vstal a choval mě v náručí. Pohnula jsem se. „Co to děláš?“

„Beru tě do postele.“ Mé tělo vzplálo po těchto slovech. „Můžu chodit.“

„Můžu tě tam vzít rychleji.“ A taky vzal. V jednu chvíli jsme byli v obýváku, obklopeni blikajícími světly na vánočním stromečku a v další jsme byli v mé ložnici. „Vidíš?“ Byla jsem jím ohromena… položil mě na postel a odkryl přehoz bez doteku. Tak šikovná schopnost, když máte plné ruce. Daemon stáhl přikrývku až váhavě, když se na mě podíval dolů. „Cítíš se líp?“

„Jo,“ zašeptala jsem, neschopna uhnout pohledem. S ním stojícím nade mnou, jeho oči tak ostré v kontrastu s temnotou, vypadal jako něco, co vyšlo přímo z mých snů… nebo knih, které jsem četla. Jeho krk pomalu pracoval. „Můžu…?“ Nastalo ticho a moje srdce se zadrhlo. „Můžu tě jenom držet? To je všechno… to je všechno, co chci.“ Uzel se utvořil v mém krku a můj hrudník se stáhl a přerušil můj hlas. Nechtěla jsem, aby odešel, a tak jsem přikývla. Úleva blikala přes jeho stoickou tvář, změkčila tvrdé linie a pak prošel kolem jeho strany, odkopl boty a vklouzl do postele vedle mě. Přisunul se blíž, natáhl ruku a já jsem se přesunula, zkroutila se k jeho tělu, hlavu posazenou do prostoru mezi jeho ramenem a hrudníkem. „Jsem něco jako tvůj tělo-polštář,“ přiznal s úsměvem v hlase. „I když na mě slintáš.“

„Já neslintám.“ Usmála jsem se a položila ruku na jeho srdce. „Co sledování Vaughna?“

„To může počkat do zítřka.“ Naklonil hlavu na stranu, jeho rty byly proti mým vlasům, když mluvil. „Odpočiň si, Kotě. Budu do rána pryč.“ Pod mojí rukou, stabilní tlukot jeho srdce sehraný s mým vlastním, mírně zrychleným. Bylo to uzdravení nebo být si tak blízko? Nevěděla jsem. Ale než jsem se nadála, propadla jsem se do nejhlubšího, nejklidnějšího spánku za poslední týden.