Onyx - 22. kapitola

Překlad: Pavla
Kor.: Majuš

Bethany-Dawsonova přítelkyně-je naživu. A byla s DOD. Znělo to šíleně a já jsem to popírala celou cestu domů, ale byla to ona. Ta tvář se vypálila do mé paměti. Chodila jsem po domě, dokud se neukázal Blake, omráčená tím, co by to mohlo znamenat. Jedním pohledem se na mě podíval a zamračil se. „Vypadáš jako bys viděla ducha.“

„Myslím, že viděla.“ Moje ruce se otevřely a zavřely. „Myslím, že jsem viděla Bethany s tím chlápkem z DOD.“ Blake se zamračil. „Kdo je Bethany? Bylo špatné říkat o tom Blakeovi, ale potřebovala jsem to někomu říct. „Bethany byla Dawsonova přítelkyně. Dawson byl bratr Daemona a Dee. Byli údajně napadeni Arumem a zabiti, ale jejich těla byla odvezena DOD před tím, než je Daemon nebo Dee mohli vidět.“ Porozumění zasvítilo v jeho očích. „Člověče, byl jsem zvědavý… Všichni Luxeni přicházejí ve třech.“ Přikývla jsem. „Ale jestli je to opravdu ona, a jsem si jistá, že je to ona, co to znamená?“ Blake seděl na rameni křesla, otáčel dálkovým ovladačem znovu a znovu nad jeho rukama… bez doteku. „Jak blízko si Dawson a Bethany byli?“ Pak mi to došlo. Všechno se to zdálo tak jasné. Stěny se trochu naklonily a panika udělala díru v mém hrudníku. „Ach můj Bože, Dawson uzdravil Bethany. To je to, co si všichni myslí. To, že se nějak zranila a on ji uzdravil. A mohl ji změnit-zmutovat, správně?“
Blake přikývl. „Ach, člověče…“

„A vsadím se, že Bethany je přezdívka pro Elizabeth a… jak vypadala ta holka-ta holka, co ti řekla o DOD, jmenovala se Liz?“ Pozvedl obočí. „Měla hnědé vlasy, trochu tmavší než ty tvoje. Ostré rysy, ale opravdu hezká.“ Všechno to začalo do sebe zapadat. „To je šílený. Jak o ní DOD mohlo vědět? Ona a Dawson zmizeli jen pár dní po tom, co se to mezi nima stalo, pokud… pokud někdo, kdo o tom měl podezření, že byla Bethany uzdravena, to neřekl DOD.“ Můj žaludek se stáhl, když jsem si stáhla vlasy do chaotického culíku. „Kdo by to udělal? Někdo z Luxenů?“

„Nevím. Už se to stalo v minulosti, že DOD měli Luxeny, kteří pro ně byly uši a oči,“ řekl Blake a mnul si čelo. „Člověče, tohle je na hovno.“ Na hovno-to ani nemohlo pokrýt. Tohle znamenalo, že někdo blízký Blackům, je zradil tím nejhorším způsobem. Skrz mě šlehal vztek. Otočila jsem se zrovna, když závěsy vylítly, jako kdyby nával vzduchu vstoupil do místnosti. Malá smršť knih a časopisů se pohybovala přes pokoj, otáčející se a otáčející se. „Wau, uklidni se, Storme.“ Zamrkala jsem a smršť se rozpadla. S povzdechem jsem zvedala knihy a časopisy, nyní rozházené po celém pokoji. Puls mi hučel v uších, když se moje mysl prohnala přes to, co jsem zjistila. „Pokud má DOD Beth, pak co udělali s Dawsonem? Myslíš si, že je ještě naživu?“ Tahle myšlenka vyvolala naději. Pokud, by byl Dawson naživu, bylo by to… bylo by to, jako kdyby, byl můj otec ještě naživu. Můj život by se změnil. Daemonův a Deein život by se změnil k lepšímu. Byli by zase rodina… Blake mě jemně uchopil za ruku, otáčejíc mě k němu. „Já vím, na co myslíš. Jak krásné by to pro něj bylo, být stále naživu, ale Katy, DOD nechce Dawsona. Chtěli Bethany. A udělají cokoliv, aby získali kontrolu nad zmutovanými lidmi. Pokud DOD řeklo jeho rodině, že je mrtvý…“

„Ale nevíš, jestli řekli pravdu,“ protestovala jsem. „Proč by ho udržovali naživu, Katy? Pokud, je to opravdu Liz-Beth-potom, mají to, co chtějí. Dawson by byl mrtvý.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla tam šance, že je naživu a nebyl tady žádný způsob, jak bych se sebou mohla žít, aniž bych to řekla Daemonovi nebo Dee. „Katy nemůže být naživu. Jsou nemilosrdní,“ trval na svém a jeho sevření bylo pevnější na mém rameni. „Chápeš to, že jo?“ zatřásl mi rukou. Tvrdě. „Chápeš?“ Překvapena jeho zarputilostí, zvedla jsem bradu. Mé oči se setkaly s jeho, a něco v těch jeho bylo špatně, způsobem, který byl trochu mimo a strašidelný, jako když se usmál a hodil mi nůž na hlavu. Ledový pocit stékal mými žílami. „Jo, chápu. To asi nebyla ani ona.“ Polkla jsem s nuceným úsměvem. „Blakeu, můžeš mi pustit ruku? Bolí to.“ Zamrkal a pak se zdálo, že si uvědomil, že mi drží ruku. Pustil ji a dusil se smíchem. „Promiň. Já jenom nechci, aby tvoje naděje vylítly nahoru a pak spadli dolů. Nebo si udělala něco bláznivého.“

„Ne, moje naděje nevylítli nahoru.“ Třela jsem si ruku a ustoupila. „A co bych vlastně mohla dělat? Nikdy bych to neřekla Daemonovi nebo Dee, kdybych si nebyla jistá.“ Uvolnil se a usmál se. „Dobře. Pojďme začít trénovat.“ Přikývla jsem, popadla předmět a doufala, že na to Blake zapomene. Náš trénink se skládal ze zmrazování věcí, a jakmile odešel, utíkala jsem pro mobil. Byla skoro půlnoc, ale stejně jsem napsala Daemonovi. Můžeš přijít? Čekala jsem deset minut předtím, než jsem napsala znova. Je to důležitý!!! Uplynulo dalších deset minut a já se začala cítit jako jedna z těch psychotických přítelkyň, které psaly klukům plno keců, dokud neodpověděli. K čertu s ním. S nadáváním, poslala jsem mu ještě jednu sms. Je to o Dawsonovi. Ani ne o minutu později, jsem ucítila nával tepla na krku. Žaludek se mi převracel a kroutil, dveře se otevřely. „Daemone…“ Moje slova mi na rtech zemřeli a mé oči se rozšířily. Musela jsem ho vzbudit, protože… Žádná košile. Zase. Muselo být méně než 30 stupňů pod nulou, ale on přede mnou stál ve flanelových, pyžamových kalhotách a v ničem jiném, ale skvěle, dokonale tvarovaná kůže se napínala přes jeho tvrdé svaly. Nezapomněla jsem, jak vypadal bez trička, ale moje paměť k němu nebyla spravedlivá. Daemon vstoupil dovnitř, oči měl vytřeštěné a zářící. „Co o Dawsonovi?“ Zavřela jsem dveře s bušícím srdcem. Co když, říct mu to, bude chyba? Co když je Dawson mrtvý? Jen bych podělala Daemonův život ještě víc. Možná bych měla poslechnout Blakea. „Kat –“ Daemon netrpělivě odsekl. „Promiň.“ Prošla jsem kolem něj, dávajíc pozor, abych se nedotkla žádného kousku jeho odhalené kůže a šla jsem do obýváku. Praskání přede mnou a on si položil ruce v bok. Zhluboka jsem se nadechla. „Viděla jsem dneska Bethany.“ Daemon trhnul hlavou na stranu a zamrkal jednou, pak podruhé. „Co?“

„Dawsonova přítelkyně –“

„Já vím, co jsi řekla,“ přerušil mě, přejíždějíc oběma rukama přes své rozcuchané vlasy. Na chvilku jsem byla rozptýlená způsobem, jak se jeho svaly na rukách a ramenech vlní. Soustředění. „Jak si můžeš být jistá, že to byla ona, Kat? Nikdy jsi ji neviděla.“

„Viděla jsem ji na letácích se ztracenými lidmi. Je to tvář, na kterou nezapomenu.“ Sedla jsem si a mnula si ruce na kolenou. „Byla to ona.“

„Sakra…“ Daemon si sedl vedle mě na gauč, pustil ruce mezi nohy. „Kde jsi ji viděla?“ Dívala jsem se na zmatek, lemující jeho tvář a nechtěla jsem nic víc, než ho nějak utěšit. „Na poště, po škole.“

„A ty jsi čekala až do teď, než si mi to řekla?“ Než jsem stačila odpovědět, rozesmál se potichu. „Protože jsi měla trénink s Bilbo Pytlíkem a musela jsi počkat, než odejde, aby sis se mnou mohla promluvit?“ Mačkajíc si kolena, jsem trhla bradou. Daemon měl být první člověk, za kterým jsem měla jít. Byla jsem šokovaná tím, co jsem viděla a trénink nebyl zdaleka tak důležitý nebo dobrou výmluvou. „Je mi to líto, ale říkám ti to teď.“ Přikývl a vrátil se pohledem na vánoční stromeček. Zdálo se to jako věčnost, co jsme ho zdobili. „Sakra, já ne… já ani nevím, co na to říct. Beth je naživu?“ Přikývla jsem se stisknutými rty. „Daemone, viděla jsem ji s Brianem Vaughnem. Je s DOD. Zajeli na krajnici a dveře auta se otevřeli. To je to, jak jsem je viděla. Zavřel dveře a rozzlobeně se podíval.“ Daemon pomalu otočil hlavu směrem ke mně a naše pohledy se do sebe uzamkly. Čas se táhnul. Množství emocí procházelo jeho očima, měnící je od jasně zelené do tmavé bouřlivé barvy. Viděla jsem ten moment, kdy pochopil, co říkám a v té sekundě se jeho celý svět začal rozpadat a přestavěl se během několika vteřin. Podezření, že Dawson uzdravil Bethany a potom skok k Dawsonovu a Bethanynu zmizení kvůli DOD ne Arumů, nebyl těžko udělatelný skok. Ne potom, co zjistil, že mým uzdravením, mě Daemon také změnil. Pak do mixu hodil Blakea, plus všechno to, co nám řekl o DOD a jejich hledání zmutovaných lidí. Daemon byl chytrý. Vyskočil na nohy a během několika vteřin byl venku ze své lidské podoby a oslepoval mne. Jeho světlo vzplanulo do odstínu červeno-bílé, když se ostrý kovový zvuk nesl po místnosti. Zvedl se vítr, žárovky na vánočním stromečku blikaly. Byla s DOD? Pošeptal mi jeho hlas, napjatý vztekem. DOD je za to zodpovědné? Vždycky mi trvalo chvilku, si zvyknout, že slyším Daemonův hlas v mé hlavě a ze zvyku jsem odpověděla ústně. „Já nevím, Daemone, ale to není ta nejhorší část všeho. Jak by DOD mohlo vědět, co se stalo mezi Dawsonem a Bethany, pokud…“ Pokud jim to někdo neřekl? Jeho pulsující světlo a výbuchy naplňovalo místnost teplem. Ale Dawson neřekl ani mě, že ji uzdravil nebo, že se něco stalo. Jak by to někdo mohl vědět? Pokud ještě někdo kromě mě měl podezření, co se stalo, a nezradil nás… Přikývla jsem, aniž bych si byla jistá, jestli se na mě dívá nebo ne. Všechno, co jsem viděla, byla jeho forma, žádné rysy, žádné oči. „To je to, co si myslím. Musel tu být někdo, kdo to věděl, a to nás opravdu omezuje na zásobu podezřelých.“ Uplynulo několik chvil a teplo v místnosti i nadále stoupalo. Potřebuji vědět, kdo nás zradil. A pak se postarám o to, aby si přáli, aby nikdy nepřistáli na téhle planetě. S očima dokořán jsem stála a stahovala jsem si rukávy svetru. S polknutím jsem vzala šanci. Daemone? Jeho světlo zablikalo. Slyšel jsem Tě. Další důkaz toho, že naše spojení nikam nezmizelo. Vím, že jsi celý žhavý na pomstu, ale co je důležitější… co když je Dawson ještě naživu? Daemon se přesunul ke mně a drobné kapičky potu vyrazily na mém čele. Pak nevím, jestli bych měl být šťastný nebo smutný. Byl by naživu, ale kde? DOD by ho mělo a pokud by to tak bylo, jaký by měl život? Po dobu dvou let? Jeho další slova zněly přiškrceně a to i v mé hlavě. Co by s ním dělali? Slzy naplnily mé oči, rozmazávaly jeho světlo. Je mi to líto, Daemone. Je mi to opravdu líto. Ale jestli je naživu, potom je naživu. Natáhla jsem se, protahovala ruku skrz světlo a dotkla jsem se jeho hrudi. Světlo chaoticky pulzovalo a pak se uklidnilo. Moje prsty hučely. To něco musí znamenat, ne? Ano, ano to znamená. Pak ustoupil a o vteřinu později byl ve své lidské podobě. „Musím zjistit, jestli je můj bratr naživu-a pokud není…“ Podíval se stranou, čelist mu pracovala. „Musím vědět proč, a jak zemřel. Je jasné, proč by chtěli Beth, ale mého bratra?“ Posadila jsem se zpátky a dlaní si otřela čelo. „Já nevím –“ Daemon vzal moji ruku tak rychle, že jsem zalapala po dechu. „Co to děláš?“ Otočil mi ruku a svraštil čelo. „Co to je?“

„Hm?“ Podívala jsem se dolů a mé srdce se zadrhlo. Hluboká, purpurová modřina se stáčela na mém zápěstí, přesně tam, kde mě dřív popadl Blake. „To nic není,“ řekla jsem rychle. „Bouchla jsem se předtím o pult.“ Jeho oči se zvedly a propichovaly ty mé. „Jsi si jistá, že se stalo tohle, protože přísahám, pokud ne, řekni mi to a ten problém bude vyřešen.“ Přinutila jsem se zasmát a protočit oči extra navíc. V mé mysli nebylo pochyb o tom, že by Daemon udělal Blakeovi něco strašného, i když to byla nehoda. Pro něj neexistovaly žádné odstíny šedé. „Ano, Daemone, to je všechno co se stalo. Bože.“ Studoval mě, couvl a posadil se na pohovku. Uplynula nějaká chvíle. „Neříkej o tom Dee, jo? Ne, dokud nezískáme nějaké vodítko nebo něco. Nechci, aby něco věděla, dokud si nebudeme jistí.“ Skvělý. Další lhaní, ale chápala jsem proč. „Jak získáš nějaké vodítko?“

„Říkala jsi, že jsi viděla Bethany s Vaughnem, ne?“ Přikývla jsem. „No, já náhodou vím, kde bydlí. A nejspíš ví, kde Beth je a co se stalo s Dawsonem.“

„Jak víš, kde bydlí?“ Usmál se, trochu zle. „Mám své způsoby.“ Nová panika omotávala své ledové prsty. „Počkej. Oh ne, nemůžeš po něm jít. To je šílený a nebezpečný!“ Daemon vyklenul své uhlově černé obočí. „Jako kdyby ses starala o to, co se se mnou stane, Kotě.“ Moje pusa se otevřela. „Já se starám, pitomče! Slib mi, že nebudeš dělat nic hloupého.“ Pár vteřin na mě koukal, jeho úsměv přešel ve smutný. „Nebudu slibovat něco, co vím, že nedodržím.“

„Argh! Ty jsi tak podělaně frustrující. Neřekla jsem ti to proto, aby si šel ven a udělal něco hloupého.“

„Neudělám nic hloupého. I když to, co mám v plánu, je riskantní a šílený, ale je to dobře promyšlená úroveň hlouposti.“ Protočila jsem oči. „To je uklidňující. Mimochodem, jak víš, kde bydlí?“

„Vzhledem k tomu, že jsme obklopeni lidmi, kteří potencionálně chtějí škodit mé rodině, mám tendenci držet si o nich přehled, jako oni si udržují přehled o mě.“ Naklonil se dozadu, protáhl si ruce, dokud se jeho záda neohnula. Dobrý Bože, musela jsem se podívat jinam. Ale ne dřív, než jsem zachytila záblesk uspokojení v jeho očích. „Bydlí v podnájmu v Moorefield, ale nejsem si jistý, který z nich to je.“ Posunula jsem se na gauči a zívla jsem. „Co budeš dělat? Sledovat jeho blok?“

„Ano.“

„Co? Máš James Bond fetiš?“

„Možná,“ odpověděl. „Potřebuju jenom auto, které není snadno rozpoznatelné. Má tvoje máma zítra práci?“ Pozvedla jsem obočí. „Ne, je zítra večer pryč a bude tam pravděpodobně spát, ale –“

„Její auto by bylo ideální.“ Přesunul svojí váhu na gauči a byl teď tak blízko, že jeho holá ramena se tlačila na moje. „I když Vaughn viděl její auto, nebude tušit, že patří jí.“ Posunula jsem se. „Nenechám tě půjčit si mámino auto.“

„Proč ne?“ Pomalu se posouval, usmívající se. Okouzlující úsměv-ten stejný, který použil na mámu, když se poprvé setkali. „Jsem dobrý řidič.“

„O to nejde.“ Přesunula jsem se na rameno gauče. „Nemůžu tě jen tak nechat, vzít si její auto beze mne.“ Zamračil se. „Nejseš do toho zapojená.“ Ale chtěla jsem do toho být zapojená, protože to šlo přese mě. Zavrtěla jsem hlavou. „Chceš auto mojí mámy, pak dostaneš mě, spolu s ním. Je to „dva v jednom“ speciál.“ Daemon nyní sklonil bradu, díval se přes husté řasy. „Dostat tě? Teď to zní jako mnohem zajímavější dohoda.“ Moje tváře zrudly. Daemon už mě měl, ale ještě to nevěděl. „Jako v partnerství, Daemone.“

„Hmm.“ Daemon zablikal u dveří. „Buď připravená zítra po škole. Odkopni Bartoloměje všemi nezbytnými prostředky. A neříkej mu o tom ani slovo. Ty a já si budeme hrát na špiony sami.“