Obsidian - 29. kapitola

Překlad: Tomash

V hlavě se mi odrážel Baruckův posedlý smích. „Přišel jsi chcípnout s ní? Perfektní. Nebude to moc složitý, protože mám za to, že jsem jí už trochu rozbil.“

Daemon kopíroval Baruckovy divoký výpady a vzal na sebe svojí pravou podobu. Tu podobu, ve který může umřít.

„Docela mi chutnala. Bylo to něco jinýho,“ provokoval. „Ne jako Luxen, ale nakonec to i tak stálo za to.“

Daemon se vrhnul na Barucka. Jediným výbojem světla z natažený ruky ho odhodil o několik metrů dál. „Já tě zabiju!“

Baruck se otočil na záda a skoro se dusil smíchy. „Myslíš si, že na mě máš Luxane? Pozřel jsem už silnější jedince, než jsi ty.“

V Daemonově zlostném vytí se utopilo cokoliv dalšího, co Baruck mohl říct a poslal na něj další výboj světla. Cítila jsem, jak se chvěje zem, ale i přitom jsem se dokázala vytáhnout na lokty. Každej pohyb, nehledě na to, jak malej, mi způsoboval ostrý bodání v celém těle. Cítila jsem svůj tlukot srdce, jeho námahu.

Uvnitř Arumovy temnoty tančily záblesky světla. Aniž by se dotkli, vyměňovali si navzájem výpady energie. Na koncích Daemonových rukou se tvořily jasný oranžový koule ohně. Vystřelovaly kolem Barucka, ale stačily vyhořet dřív, než narazily do stromů. Svět změnil barvu do jantarový a zlatý. Cítila jsem žár těch výbuchů. Vzduchem lítaly jiskry, ale vyhasly dřív, než dopadly na zem. Každý výpad pohnul zemí a srazil mě zpátky dolů, tváří do vlhký lechtavý trávy. Znovu jsem se zkoušela vytáhnout na ruce a spatřila šmouhu světla, která se pohybovala nad polem. Vypadala skoro jako padající hvězda, jenže tahle se řítila závratnou rychlostí k zemi. Ta šmouha proletěla mezi Daemonem a Baruckem a zasyčela, když mě míjela. Pak mně vzaly za ramena teplé ruce a přizvedly mně ze země. „Katy, mluv na mě,“ prosila Dee. „Řekni něco, prosím!“

Když jsem se pokusila promluvit, nic se nestalo. Nevyšla ze mě žádná slova.

„Ježiš marja.“ Dee brečela, po její krásný tváři jí tekly slzy a dopadaly na můj téměř nehybný hrudník. Vzala mě do náruče a zakřičela na svoje dvojče.

Daemon se odvrátil od bitvy ve stejnou chvíli jako Baruck. V tu ránu k nám letěla střela temnoty a odhodila Dee na záda. Zakřičela bolestí a převrátila se na kolena. Pohlédla vzhůru a její oči žhnuly intenzivní bílou.

Vyšvihla se do dřepu a její lidská forma se změnila na praskající světlo.

Daemon tvrdě zaútočil a zem se zase otřásla. Baruck se jeho útoku vyhnul a šel po Dee. Zuřivě zařvala a spěchala mu naproti. Znovu jí dostal. Na vteřinu ji pohltila temnota a pak se už jen sesunula k zemi a trhala sebou.

Daemon vystartoval po Baruckovi a srazil ho na zem takovou silou, že to postihlo široké okolí. Větve na stromech se třásly a na zem padalo jako strašidelný déšť suchý listí. Vzduch sršel energií. Cítila jsem to až v kostech. Se zaúpěním jsem se vypotácela na nohy a opatrně se nadechla. Takhle nemůžu umřít. Moji přátelé takhle nemůžou umřít.

Dee byla zase na nohou a problikávala z jedné formy do druhé. Z nosu se jí řinula krev. Zavrtěla hlavou a klopýtala dopředu. Viděla jsem velice jasně, co se stane dál. Události jakoby se zpomalily. Spěchala jsem kupředu, Daemon se přes rameno ohlédl po svojí sestře. Baruck zvrátil ruku za sebe a připravoval si další temnou střelu. Hlavou mi bleskla vzpomínka na strom, který se při zásahu rozpůlil.

Spěchala jsem kupředu a srazila světlo, které bylo Dee. V té samé chvíli Baruck vypálil energii. Obklopila mě temnota a zaslechla jsem výkřik - pronikavý výkřik, který nebyl můj. A pak jsem letěla - opravdu letěla. Obloha se točila, hvězdy a temnota, pořád dokola. Celý svět se jen mihotal.

Dopadla jsem tvrdě na zem a už jsem věděla, že bylo příliš pozdě. Vedle mě dopadlo tělo. Končetina, útlá ruka dopadla přese mě. Dee. Nebyla jsem dost rychlá. Její paže byla teplá a tak nějak… prosvítala. Ozářilo mě její světlo. Jako tisíce oboustranných žiletek mnou projel žal. Nehýbala se, ale její hrudník se stále pomalu a povrchně nadzvedával.

Daemon se v rozrušení otočil, což byla zásadní chyba. Budeš jeho smrt, řekla mi tenkrát Ash.

Baruck znovu napřáhnul ruku a jeho střela zasáhla Daemona do zad. Vylétnul do vzduchu a ve spirálách dopadnul kousek od nás. Problikával mezi lidskou a svojí pravou formou.

Baruck se zasmál a proměnil se ve stín. Specialita - Tři v jednom.

V očích mě pálily slzy, hlavu jsem měla zabořenou do trávy. Daemon se pokusil vstát, ale sesunul se zpátky na záda a tvář měl zkřivenou bolestí.

Je po všem. Všichni zemřete. Předpověděl Baruck Daemon ke mně otočil hlavu. Naše pohledy se střetly. V tom jednom pohledu bylo tolik lítosti. Jeho tvář se začala vytrácet, rozmazala se, měnila se. Nedokázal udržet svojí lidskou podobu. O vteřinu později byl ve svojí přirozený formě - ve tvaru člověka obklopeného tím nejkrásnějším intenzivním světlem. Jedna paže se ke mně natáhla a objevili se prsty. Se zlomeným srdcem jsem se ho dotkla a moje prsty zmizeli v jeho světle. Mojí dlaň obklopilo teplo a Daemon mi stisknul ruku. Jakoby mě chtěl ujistit, že to bude všechno v pořádku. Z hrdla mi vyskočilo zavzlykání.

Daemonovo světlo poblikávalo, ale pokračovalo ve šplhání po mojí ruce, balilo mě do příjemného tepla. Jako ten den po prvním Arumově útoku, když mně to teplo probralo, se začalo moje tělo dávat dohromady.

Daemon používal poslední zbytky sil k tomu, aby mě zachránil.

„Ne!“ Vykřikla jsem, ale nevyšlo ze mě nic víc, než chraplavý šepot. Zkoušela jsem stáhnut svojí ruku, ale Daemon mě odmítal pustit. Nemohl vědět to, co jsem věděla já… byla jsem zraněná natolik, že mě nešlo zachránit. Měl použít zbytek sil, aby zachránil sebe. Nebo Dee.

Naléhavě jsem na něj hleděla, ale stisknul mně ještě pevněji.

Tohle nebylo fér. Nebylo to správný. Tohle si nezasloužili. Já si to nezasloužila. Prohlubovala se ve mně bolest a nenávist. Umřu, moji přátelé umřou, moje máma bude zdrcená a Daemon… Nedokázala jsem pochopit smysl toho všeho. Arumská nenasytnost po moci? Stály všechny ty životy za to? Veškerá ta nespravedlnost se mnou trhla a tělem mi proběhl nával vnitřní energie.

Takhle neumřu. Ani Deamon a Dee. Ne na nějakém poli, v zapadákově, uprostřed buranský Západní Virginie. Použila jsem sílu, kterou mi Daemon dal a posadila se. Vzala jsem Dee za rozehřátou ruku a tou druhou stále držela Daemona. Chtěla jsem jim pomoct vstát, pomoct bojovat. Baruck se přesunul k Daemonovi. Jasně, že se první pustí do něj - do nejsilnějšího. Já sem pro něj v tuhle chvíli byla jenom něco jako obtížná moucha. Jak se o Daemona otřel Baruckův stín, jeho ruka sebou cukla a jeho světlo zahořelo. A pak se stalo něco… něco neočekávaného. Projela jím vlna světla tak jasného, že jsem musela mhouřit oči. Světlo ve vzduchu vytvořilo oblouk, který sršel a praskal energií. Oblouk našel svojí druhou polovinu, rozeznal světelnou formu vedle mě. Přestože byla Dee v bezvědomí, s jejím světlem se dělo to samé. Její světlo zaplálo a spojilo se s obloukem.

Baruckův stín se zastavil.

Světelný oblouk nahoře zapulsoval a vystřelil dolů, doprostřed mojí hrudi. Ten náraz mi připadal, jako kdyby mě zatlačil hluboko do země, ale místo toho… jsem se vznášela nad zemí a moje vlasy se vlnily kolem mě. Mezi nám třemi narůstala sršící energie. Koutkem oka jsem zahlédla, že se oba dva vrátili do svojí lidské podoby. Dee slabě sténala na zemi a Daemon se drápal na kolena. Ale já… já se vznášela. Přinejmenším mi to tak připadalo. Nesoustředila jsem se na to. Nesoustředila jsem se ani na Daemona a na to, co dělal. Teď to bylo jen o mě a Baruckovi.

Chtěla jsem, aby se ztratil, aby zmizel. Chtěla jsem, aby jeho samotná přítomnost navždy zmizela ze zemského povrchu. Přála jsem si to víc, než cokoliv, po čem jsem kdy toužila. Každá buňka mýho těla se soustředila jen na něj. Vytáhla jsem ze sebe úplně všechno: Každou obavu, každou slzu, kterou jsem prolila kvůli tátovi, každej okamžik ve svým životě, kdy jsem jen přihlížela.

Energie v mém nitru se napružila.

S divokým válečným výkřikem jsem ji vypustila. Zábrana praskla, zpětný ráz se děl mimo moje tělo.

Oblohu nad námi vyplnily bílé blesky. Cítila jsem, jak mně energie opouští, když se prohnala kolem nás, slyšela jsem vrzání stromů. Pod její nezměrnou silou se ohýbaly i statný duby. Záblesk světla následoval svůj cíl, prohnal se kolem Dee i Daemona a třísknul Baruckovi do hrudi.

Jeho stinná forma sebou trhla. Ozval se silný zvuk prásknutí, světlo explodovalo a kompletně zahalilo jeho stín.

Daemon klopýtnul dozadu a rukama si chránil obličej před explozí. Světlo zahořelo, pak rychle pohaslo a bez jediného slova - Baruck nebyl. Daemon pomalu svěsil ruku a tupě zíral na prázdný místo. Otočil se ke mně. Jeho hlas byl stěží šepot. „Kat?“

Dřív, než jsem si to stihla uvědomit, jsem dopadla na záda. Temné nebe nade mnou se začalo rozmazávat. Nevěděla jsem, co se stalo, nebo co jsem udělala, ale cítila jsem, že ta energie ze mě unikla ještě spolu s něčím dalším, něčím velmi důležitým. Už jsem necítila nic a jen jsem unaveně vydechla. Vydalo to ve mně podivnej rachotivý zvuk, kterej by mě měl dozajista znepokojovat, ale mě to bylo jedno. Znovu mě začala obklopovat temnota, ale byla jiná než ta Arumova. Tahle byla jemnější, otupující.

Daemon dopadl vedle mě na kolena a vytáhl si mě do svých silných rukou. „Kat, řekni něco urážlivého. No tak.“

Z povzdáli jsem zaslechla Dee, jak šustí v trávě a zvedá se na nohy. Její hlas vyplňovala panika. Daemon, aniž by se ohlédl, jemně pohyboval prsty po mojí tváři a řekl. „Dee, jdi zpátky do domu - hned. Sežeň Adama. Bude někde poblíž.“

Dee se objímala rukama a celá byla nahnutá na stranu, což naznačovalo, že bude mít zlomený žebro - možná dvě. „Nechci odejít. Ona krvácí! Musíme jí dostat do nemocnice.“

Já krvácela? Huh. To jsem netušila. Cítila jsem vlhko na obličeji: pod rty, pod nosem a taky podivnou vlhkost kolem očí, ale nebolelo to. Brečela jsem? Byla to krev? Cítila jsem jen Deamona, ale všechno se zdálo tak daleko.

„Jdi zpátky domu - HNED!“ Zařval Daemon. Chytil mně pevněji, ale hlas se mu zjemnil. „Prosím. Běž. Je v pohodě. Ona… jen potřebuje chviličku.“

Zatracenej lhář. Nebyla jsem v pohodě.

Daemon se k ní otočil zády a z obličeje mi odhrnul prameny zacuchaných vlasů. Teprve když odešla, tak na mě něžně promluvil. „Kat, ty neumřeš. Nehýbej se a nic nedělej. Prostě se uvolni a věř mi. Nezkoušej bojovat s tím, co se teď bude dít.“ Sledovala jsem Daemona, jak sklonil hlavu. Opřel si čelo o to moje. Jeho podoba vybledla a změnil se do svojí přirozené formy. Musela jsem před tím světlem zavřít oči. Ten žár byl téměř nesnesitelný. Byla jsem mu příliš blízko.

Vydrž. Nevzdávej se. Dostal se ke mně jeho hlas. Prostě vydrž.

Cítila jsem, jak se propadám. Moje hlava spočívala v jeho dlaních. Daemon dlouze a plynule vydechl do mých rtů. Vycházelo z něj do mě příjemné teplo, pomalu se mi pohybovalo hrdlem dolů do plic. Naplňovalo mě tak nádherným horkem, až jsem si uvědomila, že neexistuje lepší způsob, jak se od všeho oprostit, než tohle. Začala jsem se zvedat jako balón, který je plněn horkým vzduchem. Plíce se mi naplnily jeho žárem, rozléval se mi do žil a začaly mně brnět prsty. Tlak v hlavě polevil. Splývala jsem v opojném pocitu, který mě zaplavil. Moje smysly zase začaly vnímat věci kolem a konečně jsem vyplula z toho otupeného a rozmazaného světa. Pokračoval, dokud jsem nebyla schopná se pohnout v jeho náruči. Vzpamatovala jsem se, přitáhla se k jeho rukám a následovala ho z temný propasti. Slepě jsem se po něm natáhla. Moje rty se otřely o jeho a můj svět explodoval z náhlého návalu pocitů. Měnily se, dokud jsem je nedokázala pochopit a udělit alespoň některým z nich smysl. A nebyly moje, ne všechny.

Co to dělám? Co když přijdou na to, co jsem udělal… ale já jí nemůžu ztratit. Nedokážu to.

Zalapala jsem po dechu, uzemněná vědomím, že slyším jeho myšlenky. Mluvil ke mně - ne jako předtím, když byl ve svojí pravé formě. Tohle bylo něco jinýho, jako kdyby jeho myšlenky a pocity tančily mezi těmi mými. Pocítila jsem jeho strach a s ním ještě něco jinýho. Něco mnohem silnějšího než strach.

Prosím. Prosím. Nemůžu tě ztratit. Prosím, otevři oči. Prosím, neopouštěj mě.

Jsem tady. Otevřela jsem oči. Jsem tady.

Daemon ucuknul, jeho světlo pomalu bledlo, vyklouzlo ze mě, přejelo mi po kůži a vrátilo se do něj.

„Kat,“ zašeptal a já se zachvěla. Zaklonil se, pořád jsem byla v jeho náruči, opřená o jeho hrudník. Slyšela jsem divoce tlouct jeho srdce, bilo ve stejném rytmu jako to moje, perfektně sladěné.

Všechno kolem se zdálo být… jasnější. „Daemone, co jsi to udělal?“

„Potřebuješ odpočívat.“ Hlas měl zastřený.

„Ještě nejsi ve stoprocentní kondici. Zabere to pár minut. Myslím. Nikdy dřív jsem neléčil nic na tomhle levelu.“

„Ale jo, u knihovny,“ zamumlala jsem „A u auta…“

Sehnul ke mně hlavu. „To byla jen výpomoc s odřeninou a modřinami. To nebylo nic jako tohle.“

Když jsem zvedla tu zlomenou ruku, tak ani nebolela. Otočila jsem k němu hlavu a moje tvář se otřela o tu jeho. Nevěřícně jsem koukala na stromy, které byly kolem nás zohýbané do perfektního kruhu. Pohled mi spadnul k zemi, na místo, kde předtím stál Baruck. Vypálený místo v trávě bylo to jediný, co po něm zbylo.

„Jak jsem to udělala?“ zašeptala jsem. „Nerozumím tomu.“

Zabořil mi hlavu do krku a zhluboka se nadechl. „Musel jsem něco udělat, když jsem tě léčil. Nevím co. Nedává to smysl, ale něco se stalo, když se naše energie propojily. Nemělo tě to nijak postihnout. Jsi člověk.“ Začala jsem o tom pochybovat.

„Jak se cejtíš?“ zeptal se.

„Dobrý, ospale. Ty?“

„Stejně.“

Tiše jsem sledovala, jak jeho zvláštní oči sledujou vlastní palec, kterým mi jezdil po tváři, po mém spodním rtu.

„Myslím si, že prozatím by, jsme si tu záležitost s léčením a to, co jsi tu udělala, měli nechat pro sebe. Ok?“

Přikývla jsem, a pak zase ztuhla, protože mi jeho prsty stále jezdily po obličeji. Odstraňoval ze mě šmouhy, které na mě zanechala dnešní bitva.

Přes čelo se mu převalil pramen černých vlasů a na obličeji se mu objevil úsměv, který se odrazil i v jeho úchvatně zelených, hlubokých očích.

Roztáhl mi prsty po tváři a sklonil ke mně hlavu. Když se jeho rty otřely o ty moje, nemohla jsem si pomoct a pořád myslela na to, co jsem zaslechla. V jeho polibku se odrážela nekonečná něžnost. Zasáhlo mně to plnou silou a srdce se mi rozbušilo na plný obrátky. Když mi zaklonil hlavu a prozkoumával moje rty, jako by to bylo poprvé, co jsme se políbili - bylo to nevinný a zároveň intimní, duši spalující. A možná že ano - první opravdovej polibek.

Když se odtáhnul, nejistě se zasmál. „Bál jsem se, že ti tím léčením ublížím.“

„Neublížil.“ Zkoumala jsem každej centimetr jeho unavený tváře. „Neublížil si sobě?“

Uchechtnul se. „Skoro.“

Nadechla jsem se, trochu se mi motala hlava. „Co teď?“

Na rtech se mu pomalu objevil unavenej úsměv. „Půjdeme domů.“