Obsidian - 30. kapitola

Překlad: Nela

To, že jsem z domova nemohla aktualizovat svůj blog, mně doslova bolelo a do mejch narozenin pořád ještě zbývalo několik týdnů. Dee by mně určitě nechala použít její počítač, ale nechtěla jsem jí zneužívat. Podrážděně jsem z Deeiny ledničky popadla plechovku s pitím a vrátila se zpátky do obýváku.

Mimíci toho teda fakt dokážou spořádat hodně.

„Dáš si ještě pizzu?“ Nabízela mi Dee a přitom se na ten poslední kousek koukala s takovou touhou, že jsem si začínala myslet, že by měla svůj vztah s Adamem asi krapet přehodnotit. Zavrtěla jsem hlavou. Dee už toho snědla tolik, že by se tím najedla hladovějící vesnice a upřímně, vlastně jsem neměla vůbec hlad.

To, jak na mně Dee s Adamem pořád zírali, už začínalo bejt únavný a značně nepříjemný. Dee nevěděla, že jsem si toho všimla a Adam si dal momentálně pauzu v kladení otázek na téma, co se vlastně stalo tý noci s Baruckem.

Všichni si mysleli, že Barucka zabil Daemon a že já jsem nebyla zraněná tak vážně, jak si Dee myslela.

Daemonovi se nějak podařilo jí přesvědčit, že jsem byla jen omráčená.

Mrkla jsem jejich směrem.

Ale byla jsem to já - to já někoho zabila. Znovu.

Překvapivě, mně ta myšlenka nenaplnila takovým množstvím hrůzy a nevolnosti, jako když to bylo čerstvý. Za posledních pár dní, jsem dospěla k jistému porozumění - pochopení svýho jednání. Sice jsem se s tím nějakým chatrným způsobem dokázala smířit - nějak to strávit, ale nikdy na to nezapomenu.

Bylo to buď on, nebo já a mi přátelé.

Ten mimozemský psychopat prostě musel jít.

Už na mně zase oba zírali. Nádhera.

Dee si sedla vedle mně na sedačku a ucucla si z plechovky s pitím.

Přesvědčená nebo ne, Dee věděla, že se to ráno mezi mnou a Daemonem přihodilo něco divnýho… a byla to pravda.

Šťouchla do mně kolenem a upoutala tak mojí pozornost. „Cítíš se dobře?“

Pokud bych pokaždý, když se mně na to zeptala, dostala dolar, už bych si ten noťas dávno mohla koupit sama. Ne že bych si neuvědomovala, že mám kliku, že jsem vůbec naživu. Měla bych trpět posttraumatickým šokem, ale já se fakt cítila dobře. Upřímně, po fyzický stránce mi nikdy nebylo líp. Cítila jsem se schopná uběhnout maraton nebo třeba šplhat po horách, ale nechtěla jsem se pídit po důvodech, proč tomu tak bylo. Už dost věcí mně celkem úspěšně dokázalo poděsit.

Někdo si odkašlal a vytrhl mně tak z přemýšlení. Podívala jsem se nahoru a spatřila Dee s Adamem, jak na mně s očekáváním koukají. Jenže jsem si nemohla vzpomenout na otázku. „Co?“

Dee se, usmála až moc zářivě. „Zajímalo nás, jak to všechno zvládáš? Jestli třeba nemáš strach, že jsou v okolí další Arumové.“

„Hm, ty myslíš, že jsou?“ Zeptala jsem se okamžitě.

„Ne,“ ujistil mně Adam. Od tý bitky s Baruckem se mnou začal mluvit a to byla příjemná změna. Ash a Andrew, to bylo něco jinýho.

„Myslíme, že ne.“

Znepokojeně jsem se zavrtěla, kůže mně svrběla. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho tu ještě vydržím sedět, když na mně koukají, jak na nezdařený experiment.

„Myslela jsem, žes říkala, že se Daemon vrátí brzy.“

Adam se usadil do křesla a Deein pohled se přesunul od něj na mně. „Daemon by se měl, vrátil každou chvíli.“

Od toho rána, jsem ho neviděla. Několikrát jsem se Dee ptala, kde byl, ale nikdy mi na to neodpověděla. Nakonec jsem jí s tím přestala otravovat.

Ti dva se začali bavit spolu, dělali si plány na prázdniny o Díkuvzdání, který budou za pár týdnů. Přestala jsem je vnímat, stejně jako jsem to dělala poslední tři dny. Bylo to divný. Nemohla jsem se vůbec soustředit. Připadala jsem si, jako kdybych postrádala nějakou část sebe samotný.

Přes kůži se mi přehnala jako vánek vlna tepla. Objevilo se to z ničeho nic. Vzhlédla jsem, jestli si toho všimli i ti dva, ale oni si pořád povídali. Když ten zvláštní pocit začal narůstat, nervózně jsem si poposedla.

Pak se přední dveře domu otevřely a mně v krku zaskočil dech.

V tu chvíli vešel do místnosti Daemon. Vlasy měl rozcuchaný a pod očima měl šedý kruhy.

Aniž by řekl jediný slovo, dopadl na sedačku. Pohled mu sice stínily hustý řasy, ale i tak jsem cítila, že kouká na mně.

„Kde si byl?“ Zeptala jsem se, ale i mně samotný zněl můj hlas příliš ostře.

V tu chvíli se na mně upřely i další dva páry nádherných zvláštních očí a rozhostilo se ticho. Cítila jsem, že mi červenají tváře a opřela se do sedačky. Jo, to byl fakt dobrej způsob, jak k sobě připoutat veškerou pozornost.

„No ahoj zlato, byl jsem venku chlastat a honil se za děvkama. Je mi jasný, že mam krapet zpřeházený priority.“

Na jeho sarkastickou odpověď, jsem zvládla jen zatnout čelist a zamumlat „Kreténe.“

Dee zaúpěla. „Daemone, nechovej se jako vůl.“

„Ano, mami. Byl jsem s další skupinou, prohledávali jsme celej zatracenej stát, abychom se ujistili, že tu neni žádnej další Arum, o kterým jsme nevěděli,“ řekl Daemon.

Jeho hluboký hlas sice uklidňoval tajemnou bolest, která mně spalovala, ale stejně sem měla sto chutí vlepit mu pohlavek.

Adam se k němu otočil. „Žádní tu nejsou, že ne? Protože jsme zrovna říkali Katy, že se nemá čeho bát.“

Daemon ke mně zaletěl pohledem. „Neviděli jsme ani jednoho.“

Dee zavýskala a začala tleskat. Otočila se ke mně, tentokrát s upřímným úsměvem ve tváři. „Vidíš, není se čeho bát. Je po všem.“

Vrátila jsem jí úsměv. „To je úleva.“

Slyšela jsem Adama, jak mluví s Daemonem o jeho výletě, ale bylo těžký tomu věnovat pozornost. Zavřela jsem oči. Každá buňka mýho těla si uvědomovala jeho přítomnost, jako tenkrát u nás v obýváku, ale zároveň trochu jinak.

„Katy? Jseš vůbec duchem přítomná?“

„Myslím, že jsem.“ Přinutila jsem se udělat Dee radost a usmála se.

„Doufám, že z vás nezešílela.“ Podotkl Daemon s povzdechem.

„Že jste jí nebombardovali dalšíma tisíce otázkami?“

„Nikdy!“ Vykřikla Dee a pak se začala smát. „Dobře, možná že jo.“

„To jsem si myslel,“ zamumlal Daemon a protahoval si svoje dlouhý nohy.

Nemohla jsem si pomoct a otočila jsem se k němu. Naše pohledy se setkaly. Vzduch mezi námi se zdál teplejší a žhnul elektřinou. Naposledy, když jsem ho viděla, jsme se líbali. A já neměla ponětí, jak na tom teď jsme.

Dee se zavrtěla a odkašlala si. „Mám pořád hlad, Adame.“

Adam se začal smát. „Jseš horší jak já.“

„Pravda.“ Dee vyskočila na nohy. „Zajdeme do Smoky Hole. Myslím, že dneska maj domácí sekanou.“ Obešla mně, sklonila se a dala Daemonovi pusu na tvář. „Jsem ráda, že si zpátky. Chyběl si mi.“

Daemon se na sestru usmál. „Tys mi taky chyběla.“

Když se za Dee a Adamem zavřely dveře, vydechla jsem vzduch, kterej jsem zadržovala. „Je fakt všechno v pohodě?“ Zeptala jsem se.

„Více méně.“ Natáhl ke mně ruku a prsty mně pohladil po tváři, pak se zostra nadechnul. „Sakra.“

„Co?“

Posunul se ke mně blíž a nohu si přitiskl k té mojí. „Něco pro tebe mám.“

No, čekala jsem něco jinýho. „Vybouchne mi to do obličeje?“

Zachechtal se a sáhl do přední kapsy džínů. Vytáhl malý kožený pytlík a podal mi ho. Zvědavě jsem zatáhla za úzkou šňůrku a opatrně si vysypala jeho obsah do dlaně. Vzhlédla jsem k němu, a když se usmál, poskočilo mi z toho srdce. Byl to kousek obsidiánu, asi deset centimetrů dlouhý, broušený a vytvarovaný do přívěsku. Byl krásně leskle černý a zdálo se mi, že mi v dlani bzučí. Byl chladný na dotek. Stříbrný řetízek, na kterým byl zavěšený, byl droboučký, obtáčel se kolem vrchní části přívěsku. Druhý konec byl vybroušen do hrotu.

„Věř tomu, nebo ne,“ řekl Daemon, „i něco takhle malýho může Aruma skutečně propíchnout a zabít. Když se rozžhaví, poznáš tak, že je poblíž Arum, i kdybys žádnýho neviděla.“ Opatrně vzal řetízek do rukou a držel ho za zapínání. „Trvalo mi věčnost, než jsem našel tenhle kousek. Nechci, abys to sundávala, jo? Nebo alespoň… ne, pokud to nebude nutný.“ Byla jsem šokovaná, odhrnula jsem si vlasy a otočila se, aby mi mohl ten řetízek zapnout kolem krku. Když zapínání cvaklo, otočila jsem se zpátky k němu. „Děkuju. Myslím to vážně, děkuju za všechno.“

„O nic nejde. Ptal se tě někdo na stopu?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že počítali s tím, že bude takhle výrazná, vzhledem ke všemu, co se stalo.“

Daemon přikývl. „Sakra, zrovna teď záříš jak kometa. Musí to vyblednout nebo budem zase zpátky na začátku.“

Začínalo se to ve mně vařit. A ne v tom dobrým slova smyslu. „A co přesně znamená na začátku?“

„Dyť víš, my dva… zbyli spolu, než ta zatracená stopa zmizí.“ Podíval se pryč.

Zbyli spolu? Prsty se mi zaťaly do sedačky. „Po tom všem, co jsem udělala, to pořád bereš tak, že jsme si spolu zbyli?“

Daemon pokrčil rameny.

„Víš co? Polib si prdel, hochu. Díky mně Baruck nenašel tvojí sestru. Díky tomu, co jsem udělala, jsem skoro umřela. Tys mě uzdravil. A proto mam zase tu stopu. Ale nic z toho neni moje chyba.“

„A je to snad moje chyba? To jsem tě měl nechat umřít?“ Jeho oči žhnuly jako smaragdový bazény. „To by si chtěla?“

„To je fakt pitomá otázka! Nelituju toho, že si mně uzdravil, ale už nehodlám poslouchat ty tvoje přiblblé kecy.“

„Zdálo se mi, že si až moc protestovala při tý záležitosti, jestli mně máš ráda.“ Rty mu zkroutil jízlivý úšklebek. „Znělo to jako by si hlavně chtěla přesvědčit sama sebe.“

Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu vydechla. Přestože jsem to vůbec říct nechtěla, protože část mně ho chtěla, udělala jsem to. „Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby ses, ode mně držel dál.“

„To nemůžu.“

„Dohlížet na mně může jakejkoliv jinej Luxen,“ protestovala jsem. „Nemusíš to bejt zrovna ty.“

Podíval se mi do očí. „Ty jseš ale moje zodpovědnost.“

„Nejsem pro tebe vůbec nic.“

„Rozhodně pro mně něco jsi.“

Svrběly mně ruce, protože se chtěly setkat s jeho tváří - fackově setkat. „Fakt tě hodně, hodně moc nemám ráda.“

„To není pravda.“

„Tak dost. Potřebujeme mně tý stopy zbavit. A to hned.“

Přes rty se mu přehnal ten jeho pokřivený úsměv. „Možná bysme mohli zkusit další líbačku. Uvidíme, co to udělá s touhle stopou. Minule to celkem fungovalo.“

Mýmu tělu se ta představa líbila. Mně ale ne. „Jo, tak to se znova nestane.“

„Byl to jenom návrh.“

„Takovej. Kterej. Se. Znovu. Nestane,“ zdůraznila jsem každý slovo. „Nikdy.“

„Nedělej, že ses nebavila stejně dobře -“

Praštila jsem ho. Pořádně. Jenom se mi smál a já ho chtěla odstrčit pryč, ale… počkat. Přitiskla jsem mu ruku na hrudník a zírala na něj.

Daemon pozvedl obočí. „Chceš mně snad rozehřát? Líbí se mi, kam to směřuje.“

Měl - hezkej hrudník i všechno ostatní - ale o to právě teď nešlo. Jeho srdce pulsovalo proti mojí dlani v pravidelném rytmu, který bylo trochu zrychlený. Buch, buch. Buch, buch.

Přiložila jsem si druhou ruku na svůj vlastní hrudník. Buch, buch. Buch, buch.

Začínala jsem cítit závrať. „Naše srdce… bijou stejně.“

Obě naše srdce najednou měli závodní tempo, kompletně synchronizované. „Pane Bože, jak je tohle možný?“

Daemonovi se začala vytrácet barva z obličeje. „A sakra.“

Zvedla jsem pohled a naše oči se setkaly. Vzduch kolem nás vypadal, jakoby jiskřil, byl naplněn napětím. A sakra, to souhlasí.

Vzal mě za ruku a stisknul ji. „Neni to tak špatný. Chci říct - nějak jsem tě změnil a celá tahle záležitost se srdcem potvrzuje, že máme bejt nějak propojeni.“ Usmál se. „Mohlo bejt hůř.“

„Co přesně mohlo bejt horší?“ Zeptala jsem se ohromeně.

Z části jsem si nebyla jistá, že jsem slyšela dobře. „Tak moment. Ty si myslíš, že by, jsme měli bejt spolu jenom proto, že nás spojilo nějaký mimozemský cosi? A přitom si před dvěma minutama nadával, že zase si zbudem spolu?“

„Noo, já jsem nenadával. Jen jsem podotknul, že spolu zase budeme. To je něco jinýho… navíc tě přitahuju.“

Moje oči se zúžily. „K tý poslední hlášce se za moment vrátím, ale ty teď chceš bejt se mnou protože… tě k tomu něco nutí?“

„Neřekl bych přímo, že mně něco nutí, ale… ale proto, že se mi líbíš.“

Zírala jsem na něj. Bylo příliš snadné vybavit si, co jsem zaslechla, když mě léčil. Z části jsem si myslela, že jeho city jsou snad opravdový, ale možná to byl jen vedlejší produkt toho, co mi ksakru udělal, ať už to bylo cokoli. Což dávalo smysl, vzhledem k tomu co právě říkal.

Daemon se zamračil. „Ale ne, tenhle pohled znám. Na co myslíš?“

„No, že tohle je to nejsměšnější vyjádření přitažlivosti všech dob,“ řekla jsem a postavila se. „Tohle je tak ubohý Daemone. Chceš bejt se mnou jenom kvůli těm šílenostem, které se staly?“ Postavil se a protočil oči. „Máme se rádi. Rozhodně. Je hloupý to neustále popírat.“

„Ahá, tohle říká týpek, co mě nechal polonahou na sedačce?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nemáme se rádi.“

„Ok, za to bych se měl patrně omluvit. Promiň mi to.“

Daemon postoupil o krok dopředu. „Přitahovali jsme se vzájemně ještě před tím, než jsem tě poprvé léčil. To nemůžeš popřít, protože ty… ty si mě přitahovala vždycky.“ Ustoupila jsem o krok zpátky. „To, že tě přitahuju je naprosto ubohej důvod k tomu, bejt spolu. Stejně tak, jako že jsme k tomu něčím nucený.“

„Ale vždyť víš, že je za tím víc než to.“ Odmlčel se. „Od začátku jsem věděl, že s tebou budou trable, od chvíle, co jsi mi zaklepala na dveře.“

Suše jsem se zasmála. „Ten pocit je vzájemný, ale to neomlouvá tu tvojí rozdvojenost.“

„Noo, tak nějak jsem doufal, že jo, ale očividně ne.“ Hodil po mě úsměvem.

„Kat, já vim, že tě přitahuju. Vim, že se ti líbí -“

„To, že mně přitahuješ, ale nestačí,“ řekla jsem.

„Vycházíme spolu.“

Mdle jsem se na něj koukla.

Jeho rty se rozestoupily a opět na mě blýsknul zuby. „Někdy spolu vycházíme.“

„Nemáme nic společnýho,“ protestovala jsem.

„Máme společnýho víc, než si uvědomuješ.“

„Dej mi pokoj.“

Daemon zachytil pramen mých vlasů a točil si s nimi na prstě. „Ty víš, že to chceš.“

Vzpomínka na sladký polibek v poli se vrátila. Frustrovaně jsem mu odtrhla svoje vlasy a soustředila se. „Nevíš, co chci. Nemáš ponětí. Chci bejt s klukem, kterej chce bejt se mnou, protože skutečně chce. Ne protože je nucený nějakým zvráceným pocitem odpovědnosti.“

„Kat -“

„NE!“ Přerušila jsem ho a sbalila ruce do pěstí. No tak Kotě, nebuď pouhej divák. Už jsem nehodlala bejt pouhej divák, což znamenalo přestat rýt do Daemona. Zvlášť když jeho důvody pro ‚bejt se mnou‘ byly tak ubohý, že dosáhly top 10. „Ne. Sorry. Měsíce si strávil tím, že jsi se ke mně choval jako hajzl. Nemůžeš se z ničeho nic rozhodnout, že mě máš rád a že já na to všechno mám zapomenout. Chci někoho, komu na mě bude záležet - jako tátovi na mámě. A ty to nejseš.“

„Jak to můžeš vědět?“ Jeho oči se zaleskly a proměnily se v klenoty.

Zavrtěla jsem hlavou a otočila se ke dveřím. Daemon se před nimi zjevil a blokoval je. „Bože, nesnáším, když tohle děláš!“

Nesmál se, ani se neusmíval, jak to obvykle dělal. Oči měl doširoka otevřené a jasné, pohlcující. „Nemůžeš pořád předstírat, že se mnou nechceš bejt.“

Můžu - budu to zkoušet, přestože jsem hluboko v sobě cítila, že s ním chci být. Ale chtěla jsem, aby to chtěl taky a nejen kvůli tomu, že jsme spolu zbyli nebo kvůli nějakýmu spojení. Vždycky jsem měla ráda ty záblesky jeho pravýho já. Toho Daemona, se kterým bych mohla být, kterýho bych mohla milovat. Ale tenhle Daemon se nikdy příliš nezdržel. Vždycky byl vytlačený nekončící povinností vůči svojí rodině a druhu. Rozesmutnělo mě to a sevřela jsem rty.

„Já nepředstírám,“ řekla jsem.

Jeho oči hledaly ty moje. „Lžeš.“

„Daemone.“

Položil ruce na moje boky a přitáhl si mě opatrně blíž. Jeho dech čechral moje vlasy u spánku. „Kdybych s tebou…“ začal a chytil mně pevněji. „Kdybych s tebou chtěl bejt, tak mi to neulehčíš, že ne?“ Zvedla jsem hlavu. „Ty se mnou nechceš bejt.“

Jeho rty se zkroutily do úsměvu. „Myslím si, že tak trochu jo.“

Částem mýho těla se to líbilo. Hrudník se mi nadmul. Žaludek stáhnul. „Myslet si a ‚tak trochu‘ není to samý jako vědět.“

„No to není, ale je to aspoň něco.“ Jeho řasy poklesly a zastínily jeho pohled. „Nebo ne?“

Vzpomněla jsem si znovu na lásku mezi mojí mámou a tátou. Odtáhla jsem se a zavrtěla hlavou. „Není to dost.“

Daemonův pohled se střetnul s mým a povzdechnul si. „Takže to uděláš složitý.“

Nic jsem neřekla. Srdce mi bušilo, obešla jsem ho a mířila k hlavním dveřím.

„Kat?“

Zhluboka jsem se nadechla a obrátila se k němu. „Co?“

Na tváři se mu objevil úsměv. „Uvědomuješ si, že miluju výzvy?“

Zasmála jsem se pro sebe a otočila se ke dveřím. Rozloučila jsem se zdviženým prostředníčkem. „To já taky, Daemone. To já taky.“