Obsidian - 28. kapitola

Překlad: Tomash

Samozřejmě, že to neznamenalo, že byl na cestě přímo sem. Ale byla tu šance - velká šance - že ano. Dost na to, aby se Dee plížila po celý délce obýváku tam a zpátky jako tygr v kleci. Nebála se, byla připravená na bitvu.

„Jestli se tu Baruck ukáže, dokážeš s ním bojovat?“ Zeptala jsem se.

Dee, po mě hodila ocelový pohled. Byla jako úplně jinej člověk, transformovala se do krutopřísné princezny bojovnice. Jak to, že jsem nikdy tuhle její stránku neviděla? „Nejsem tak rychlá nebo silná jako Daemon, ale dokážu se udržet, dokud se sem Daemon nedostane.“ Stáhnul se mi žaludek. ‚Udržet se‘ nebylo dost. Co kdyby se sem Daemon nedostal včas?

Dee se zastavila u okna a její úzká ramena se napřímila. Všechno mi to najednou došlo. Všechno, čeho se Daemon bál se stávalo skutečností. Byla jsem slabej článek - přítěž pro Dee. Nemohla jsem to tak nechat. Nenechám to tak.

„Je moje stopa dostatečně silná, aby jí viděl uvnitř domu?“

Odmlčela se. „Ani ne.“

„A co třeba z hlavní silnice? Z lesa?“

Chvíli bylo ticho. „Já nevím Katy, ale zastavím ho dřív, než se k tobě dostane.“

„Ne, mám nápad.“ Vykročila jsem dopředu a málem skopla hromádku DVDček. „Je to trochu ujetý, ale mohlo by to vyjít.“

Přimhouřila na mně oči. „Co?“

„Kdyby si zesílila mojí stopu, tak ho odsud rozhodně dokážu odlákat. Pak by sem nešel a Daemon -“

„Ani náhodou,“ řekla a pobíhala kolem. „Zbláznila si se?“

„Možná,“ řekla jsem a kousla se do rtu. „Podivej, bude to lepší, než když tu s tebou budu sedět a nakrásně ho přilákám přímo do vašeho domu! A pak bude vědět, kdy bydlíte! Co pak? Nikdy už nebudete v bezpečí. Je potřeba ho odlákat pryč.“

„Ne.“ Dee zavrtěla hlavou. „Zvládnu to. Můžu bojovat-“

„Ale já nic nenadělám! Nedokážu s nim bojovat a co když uteče? Co když řekne ostatním, kde bydlíte?“

Vzpomněla jsem si na Daemonova slova. Budeš moje slabina. Až na to, že nebudu jeho slabina. Ale Deeina. Nemohla bych s tím žít. „A budu přítěž. Baruk si to uvědomí. Musíš tu zůstat. Jestli nás Baruck najde spolu, použije mě, aby tě zničil. Nejlepší plán je, že ho odlákám ke klukům do polí, kde ho společně sejmou.“

„Katy-“

„Neberu ‚ne‘ jako odpověď! Nemáme moc času.“

Přesunula jsem se ke dveřím a popadla klíče a mobil.

„Tak se rozsviť. Udělej tu potrhlou světelnou věc. Mam pocit, že to minule fungovalo. Vydám se… vydám se tam, kde byla ta párty na poli! Řekni Daemonovi kam mířím.“ Když jen tak stála a zírala na mě, zařvala jsem. „Udělej to!“

„Tohle je šílený.“ Dee zavrtěla hlavou, ale udělala krok dozadu a začala se ztrácet. O vteřinu později byla ve svojí přirozené formě, krásnej obrys světla. Tohle je šílený, šeptal mi v hlavě její hlas.

Myšlenky se mi zastavily. „Pospěš si.“

V jejích natažených rukách se zformovaly dvě koule prskající energie. Vystřelily po pokoji, odpálily všechna světla i televizi, ale pak se neškodně odrazily od stěn. Když statická elektřina prosytila vzduch, postavily se mi všechny jemné chlupy na těle.

„Tak už zase zářím?“ zeptala jsem se.

Jako slunce.

Prima, tohle zafungovalo. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. „Zavolej Daemonovi a řekni mu, kam jdu.“

Buď opatrná. Prosím. Její světlo začínalo slábnout.

„Ty taky.“ Otočila jsem se a běžela ke svýmu domu, ke svýmu autu, dřív, než bych mohla přehodnotit, co to vlastně dělám. Protože tohle bylo absolutně šílený - nejšílenější záležitost mýho života. Horší než jednohvězdičková recenze, děsivější než chtít interview s autorem, kterýmu bych za oběd s ním, porodila dítě, dokonce hloupější než líbat Daemona.

Ale tohle bylo všechno, co jsem mohla udělat.

Když jsem strčila klíč do zapalování, třásly se mi ruce, vycouvala jsem z příjezdovky a těsně minula Deein Volkswagen. Dupla jsem na plyn a se zaječením pneumatik jsem vyrazila na hlavní silnici. Volant jsem svírala jako babka, ale řídila jsem, jako bych se chtěla kvalifikovat na rallye.

Řítila jsem se po dálnici a neustále jsem pokukovala do zpětného zrcátka. Čekala jsem, že tam zahlídnu Aruma, jak po mě půjde, ale pokaždý byla silnice prázdná.

Možná to nezafungovalo? Oh bože, co když Baruck pokračoval k domu a našel tam Dee? Srdce mi vyskočilo až do krku. Byl to hloupej, stupidní nápad. Noha se mi zabořila do plynového pedálu. Alespoň mě nebude moct využít, aby se dostal k Dee.

Na sedačce spolujezdce mi začal zvonit mobil. Neznámý číslo? Teď? Už jsem to chtěla ignorovat, ale pak jsem telefon stejně zvedla. „Haló?“

„Si se asi posrala ne? Daemon řval do telefonu. Zamračila jsem se. „Tohle musí bejt ten nejblbější -“

„Sklapni Daemone!“ Zaječela jsem. Kola mi lehce ujela do protisměru. „Už se stalo. Jasný? Je Dee v pořádku?“

„Jo, Dee je v pořádku. Ale ty nejsi! Ztratili jsme ho. A když mi Dee řekla, že záříš jako podělanej úplněk, vsadím se, že jde po tobě.“

Strachem mi povyskočil krevní tlak. „No, to bylo v plánu.“

„U všech hvězd na nebi přísahám, že až se mi dostaneš do rukou, tak tě uškrtím.“ Daemon se odmlčel a těžce oddychoval do telefonu. „Kde seš?“

Koukla jsem z okýnka. „Už jsem skoro u toho pole. Nikde ho nevidím.“

„Jistěže ho nevidíš.“ Zněl znechuceně. „Je stvořený ze stínů noci, Kat. Neuvidíš ho, dokud on sám nebude chtít, abys ho viděla.“

Nóó. Do. Prdele.

„Nechápu, že jsi to udělala,“ řekl.

Pod náporem strachu mi ujely nervy. „Hele neser mě! Řekls, že jsem slabej článek. A byla jsem přítěž pro Dee. Co kdyby tam přišel? Sám si říkal, že by mě použil proti ní. Tohle bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Tak se sakra přestaň chovat jako debil!“ Následovala tak dlouhá pauza, až jsem si myslela, že mi to položil. Ale když promluvil, jeho hlas byl napjatý. „Nikdy bych tohle po tobě nechtěl, Kat. Nikdy nic takového.“

Z jeho hlasu jsem se roztřásla. Moje oči přebíhaly po neostrých tvarech stromů. Zhluboka jsem se nadechla, ale zaskočilo mi. „Nenutil jsi mě k tomu.“

„No, spíš jo.“

„Daemone-“

„Promiň. Nechci, aby se ti něco stalo, Kat. Nemohl bych - nemohl bych s tím žít.“ Proběhla další natažená chvíle ticha a pak, „Zůstaň na telefonu. Musím najít místo, kde nechám auto a pak tě najdu. Nebude mi to trvat dýl, jak pár minut. Nevystupuj z auta ani nic jinýho.“ Přikývla jsem, zajela autem do pole a zastavila. Měsíc se schoval za mrak a všechno se proměnilo v černočernou tmu. Neviděla jsem absolutně nic. V žaludku se mi usídlil příšerný pocit na zvracení. Natáhla jsem se pro obsidiánskou čepel a svírala jí pevně v dlani. „Ok, tohle asi fakt nebyl nejlepší nápad.“ Daemon se krutě zasmál.

„Nepovídej!“

Rty mi zaškubaly při pohledu do zpětného zrcátka. „Takže, um - by si nedokázal žít s -“

Zjevil se stín, kterej vypadal… víc jednolitý než ostatní. Pohyboval se vzduchem jako hustej olej, klouzal přes stromy a rozpínal se po zemi. Jeho odnože dosáhly až ke kufru auta a pak se přes něj převalily. V hrdle mi vyschlo a rty se mi rozevřely.

Čepel v ruce se zahřála. „Daemone?“

„Co?“

Srdce mi bušilo. „Myslím, že-“

Centrál se odemknul a dveře na mojí straně se rozletěly. Vykřikla jsem. V jedný vteřině jsem měla v ruce telefon a v další jsem letěla k zemi. Málem jsem v prstech neudržela tu dýku.

Rukou a celým bokem mi projela bolest, schovala jsem čepel za záda. Zvedla jsem oči. Můj pohled přecházel přes černý kalhoty a po záhybech kožený bundy. Vybledej obličej. Silná čelist a sluneční brejle. Zakrývaly jeho oči i přesto, že byla noc.

Baruck se usmál. „Znovu se potkáváme.“

„Do hajzlu,“ zašeptala jsem.

„Pověz mi,“ řekl, ohnul se dolů a zatáhl za pramen mých vlasů. Jeho hlava se nahnula do strany, a jak mluvil, tak se kýval dopředu a dozadu, jako nějakej pták. „Kdepak je?“

Těžce jsem polkla a snažila se odplazit se po zemi pryč.

„Kdo?“

„Tak ty na mě budeš hrát blbou?“ Udělal krok dopředu, sundal si brejle a schoval je do bundy. Jeho oči byly černý koule. „Nebo jsou úplně blbí všichni lidi?“

Zrychlil se mi dech. Čepel byla k něčemu, jen když byl ve svojí pravé podobě. Spalovala koženou střenku a začala mě štípat do ruky.

„Chci toho, kdo zabil moje bratry.“

Daemon. Celý moje tělo se třáslo. Otevřela jsem pusu, ale nic ze mě nevyšlo.

„A ty… ty jsi zabila jednoho z nich, abys ho ochránila.“ Přeskočil do stinný podoby. Tohle byla moje šance. Ale než jsem se stačila pohnout, už byl zhmotněný přede mnou. „Zaveď mě k němu, nebo tě donutím škemrat o smrt.“ Zavrtěla jsem hlavou a zpevnila stisk v ruce. „Di do hajzlu.“

Zmizel a stala se z něj hmota temných a zkroucených stínů. Vrhla jsem se vpřed, vydala jsem ze sebe bojový řev, švihla rukou a mířila do středu toho černého svinstva. Čepel jasně žhnula, jako žhavý uhlíky.

Moje bodnutí ale nikdy nenašlo svůj cíl.

Moje zápěstí zachytila ruka z kouře. Jeho dotek mrazil až do morku kostí. Jeho hlas zněl v mojí hlavě jako plazící se had, šepot mezi mými myšlenkami.

Myslela sis, že na to skočím? Ale prosím tě…

Zkroutil mi ruku. Dřív, než jsem ucítila bolest, jsem slyšela KŘUP. Moje prsty sebou trhly, čepel spadla na zem a roztříštila se na několik střepů, jako kdyby byla z křehkého skla. Zařvala jsem, protože mně ochromila vlna bolesti.

To bylo za mýho bratra.

Stínová ruka se mi obtočila kolem krku a zvedla mě do vzduchu.

A tohle je za to, že mi lezeš na nervy.

Baruck mě odhodil dozadu. Tvrdě jsem dopadla na zem a sklouzla se pár metrů po udupaný kukuřici. Ohromeně jsem zírala do černého nebe.

Řekni mi, kde je.

Zalapala jsem po dechu, vyšvihla se na nohy a vyrazila ke stromům. Běžela jsem. Ruce jsem si držela blízko u těla a běžela jsem, co mi síly stačily. Moje tenisky plácaly o udusanou zem a drtily trávu a spadaný listí. Neohlížela jsem se. Ohlížení by bylo špatný. Prodírala jsem se lesem a nízko položený větve mě fackovaly do tváře.

Jak jsem tak zakopávala o vylezlý kořeny a nerovnou zem, projel mnou pocit déjàvu.

Baruck se zjevil odnikud, proletěl kolem mě v mlze stínů a zhmotnil se přímo přede mnou. Smykem jsem se otočila. Hned byl tam, kam jsem chtěla zamířit, a srazil mě k zemi.

„Tak už jsi to ze sebe dostala?“ Na jeho bledých rtech se zjevil krutej úsměv. „Nebo si chceš ještě trochu zaběhat?“

Tápala jsem ve tmě a hltala každej doušek vzduchu, co jsem mohla. Hrůza a děs způsobily totální neschopnost získat jakejkoliv pocit kontroly. Docházel mi čas.

Baruck sebou švihnul. Jeho ruka mě nezasáhla, ale najednou jsem letěla vzduchem a dopadla s tupým úderem na zem. Vyrazilo mi to dech. Malý kamínky mě ostře bodly přes džíny. Sáhnul po mně, ponořil svojí ruku do mejch vlasů a obtočil si je kolem pěsti. Kousla jsem se do rtu, abych neřvala, když mě za sebou táhnul. Látka na kolenou se roztrhala. Projížděla mnou nesnesitelná bolest, která hrozila, že mě pohltí. Byla jsem si jistá, že mi vyrve všechny vlasy, a k tomu si ještě sedřu kůži na kolenou. Znovu se mnou trhnul a já vyjekla bolestí. „Ups.“ Zastavil se. „Vždycky zapomenu, jak příšerně křehký je váš druh. Nerad bych ti omylem utrhl hlavu.“ Pak se svojí poznámce zasmál. „Přinejmenším ne hned.“ Popadla jsem jeho předloktí svojí zdravou rukou a zkoušela tím zmírnit tahání za vlasy, ale moc to nepomohlo. Zatáhnul mě mezi větve, kořeny a kameny. Moje svaly křičely nesouhlasem a já se skrčila. Začala jsem se cejtit malátně a byla jen kousek od podlehnutí té bolesti.

„Jak se vede tam dole?“ zeptal se konverzačním tónem. Baruck mě z nenadání vytáhnul za hlavu nahoru. Ostrá bolest mi projela krkem až do zad. „Vede se dobře, koukám.“ Zastavil a já spadla tu malou vzdálenost na zem. Byli jsme zase na okraji lesa. Nahnul se nade mnou. „Řekni mi kde je.“ Těžce jsem oddechovala a položila jsem si sedřenou ruku na zem. „Ne.“

Jeho noha v těžký botě vystřelila a narazila do mýho boku. Věděla jsem, že se něco zlomilo. Asi dost ošklivě, protože jsem ucítila, že mi pod tričkem proudí mokrý teplo.

Řekni mi to.

S bolestným šklebem jsem se schoulila na zemi. Chlad jeho přirozený podoby mě mrazil přímo na duši.

Přistoupil blíž.

Jsou horší věci, než to, co je fyzický. Možná tě to přesvědčí.

Baruck mě znovu vzal za hrdlo a vytáhnul mě až na špičky prstů u nohou. Naklonil se a hrubě se mnou trhnul. Jeho tvář byla jen centimetry od mojí, pohltil celý svět.

Mohl bych si vzít tvojí esenci. Vysát tě, dokud se ti nezastaví srdce. Mě to nic nedá, ale představ si tu pomalou, nekonečnou bolest. Řekni mi kde je.

Nebyla jsem statečná, ale nehodlala jsem mu Daemona předhodit. Kdyby ho Baruck porazil, jako další by šel po Dee. Nikdy bych s tím nemohla žít. Nebyla jsem tak slabá osoba. Tady jsem nebyla přítěž.

Nic jsem neřekla.

Odtáhnul se a vrazil mi ruku do břicha. Cejtila jsem jí - jeho stinnou ruku uvnitř sebe, mrazila každou mojí buňku. V bolestném spěchu ze mě vyšel veškerý vzduch. A najednou jsem nemohla dejchat.

Pokračoval, dál mi odebíral vzduch a moje plíce byly v agónii. Pak mi projela do všech končetin ostrá bolest a pálení v krku a plicích se rychle zvrhlo v běsnící žár. Každá buňka v těle protestovala, křičela a žadonila o pomoc. Moje srdce tlouklo nepravidelně. Nebyl to drahocenný kyslík, co mi kradl, ale byla to přímo životní energie. Rychle jsem ztrácela sílu a panika, která mě pohlcovala, moc nepomáhala. Ruce jsem necítila a ta zdravá mi jen tak visela podél těla.

Pak se všechno zpomalilo a bolest trochu otupěla. Matně jsem cítila, že mi pustil krk, ale stejně jsem se nemohla pohnout. Přidržoval si mně svýma schopnostma a pořád se ze mě sytil. Něco řekl, ale já už jsem nebyla schopná rozeznat slova. Byla jsem tak unavená, tak ztěžklá a jen planoucí bolest v břiše mi nedovolovala omdlít. Oči se mi samovolně zavřely a ucítila jsem, že se znovu zhluboka nadechnul a ve mně se zase rozhořela bolest. Něco uvnitř mě prasklo. Jako přetažená guma. Roztrhlo se to.

Za mýma zavřenýma vlčkama explodoval záblesk jasného bleděmodrého světla a na okamžik jsem byla oslepená. Do uší se mi prodral hřmící zvuk. Přišla si pro mě smrt.

Smrt zněla bolestně, ošklivě a zoufale. Nikoliv pokojně. Napadlo mě, že to není fér. Po tom všem co se stalo, nemohla mě smrt uvítat teplou náručí a vizí mýho táty, jak na mě čeká?

Bez varování do nás narazila postava a já padala ve spirálách k zemi. S vypětím všech sil jsem pootevřela oči. Daemon se přede mnou hrbil jako zvíře.

Zuřivě vrčel, a když se narovnal, stál nade mnou jako anděl pomsty obklopený světlem.