Obsidian - 27. kapitola

Překlad: Tomash

Nenáviděla jsem Daemona Blacka - jestli to vůbec bylo jeho pravý jméno - tak mocně, že by se to vyrovnalo solární energii tisíce sluncí. Už skoro nezáříš. Po těch slovech se sebral, vzal si ze země triko a vypařil se z našeho domu.

Ten parchant mi odpálil notebook.

To je to, co kouřilo. Jeho mimozemský mojo má evidentně významný vliv na osvětlení a elektroniku. Teď, abych mohla aktualizovat svůj blog, jsem se musela spoléhat na školní počítače. Bleh. Potom, co jsem se odloupla ze sedačky, jsem strávila dobrou hodinu tím, že jsem po baráku měnila žárovky. Naštěstí televize usmažená nebyla.

Ale můj mozek byl. Co jsem si to myslela? Dělala? Muselo to bejt vším tím naším hádáním. To bylo jediný vysvětlení, proč to všechno explodovalo a proč jsme po sobě lezli. A on rozhodně nebyl tak neovlivněný, jak se tvářil. Tohle by nikdo předstírat nedokázal. Moje záře se ke všeobecnému údivu vytratila do slabý stopy. Zkoušela jsem si představit, jak to budu vysvětlovat. Jsem si jistá, že on se nemohl dočkat, až se o ty informace podělí.

Nenáviděla jsem ho.

Nejen proto, že mě usvědčil ze lži, nebo že musím na novej notebook počkat až do narozenin, nebo kvůli faktu, že Dee byla krajně podezřívavá, jak vlastně moje záře zeslábla, ale hlavně kvůli tomu, jak jsem se kvůli němu cítila a taky za to, že mě to donutil říct nahlas.

A jestli mě ještě jednou šťouchne do zad tou zatracenou propiskou, tak jsem ho hodlala předhodit nějakýmu Arumovi. Když jsem šla k autu, shrbená před nelítostným větrem z hor, zapípal mi v batohu mobil. Aniž bych se podívala, věděla jsem, že je to další textovka od Simona. Za poslední týden mi znova a znova posílal další svoje omluvy. Neodvážil se na mě promluvit ve třídě nebo na veřejnosti. Ne, když se nad jeho hlavou vznášela Daemonova hrozba. Nehodlala jsem mu odpustit nikterak brzy. Nalítej nebo ne - není to omluva pro to, bejt panovačnej debil, co nechápe slovo ‚ne‘.

„Katy!“

Při zvuku Deeina hlasu jsem nadskočila. Nadhodila jsem si batoh, otočila se a čekala. Jako vždy, vypadala Dee úchvatně. Dnes měla na sobě úzký tmavý džíny a lehký svetřík. S jejíma lesklýma, tmavýma vlasama a zářivýma očima byla ohromující. Úsměv měla široký a přátelský, ale jak se ke mně blížila, tak mizel.

„Hej, už jsem si myslela, že se nezastavíš,“ řekla.

„Promiň, byla jsem ztracená ve svejch myšlenkách.“ Znovu jsem vykročila a šilhala po svým autě. „O co jde?“

Dee si odkašlala. „Ty se mi vyhýbáš Katy?“

Vyhýbala jsem se jim všem, což bylo těžký. Bydleli vedle mě. Byli u mě ve třídě. Seděli se mnou u oběda. A Dee mi chyběla. „Ne.“

„Fakt? Protože od soboty jsi toho moc nenamluvila,“ poukázala. „V pondělí jsi s náma ani neseděla u oběda a tvrdila si, že se musíš učit na písemku. A včera jsi mi neřekla ani dvě slova.“ Vina mi kroutila vnitřnostmi. „No byla… jsem tak trochu mimo.“

„Nedá se to pobrat, co? Čím ve skutečnosti jsme?“ Její hlas byl zaražený, skoro dětský. „Bála jsem se, že se to stane. Jsme obrovští exoti -“

„Nejste exoti,“ řekla jsem a myslela to vážně. „Vy jste… víc lidský, než si sami myslíte.“

Dee vypadala, že se jí ulevilo. Objevila se přede mnou. „Kluci pořád pátrají po Baruckovi.“

Obešla jsem jí a otevřela dveře od auta. V přihrádce dveří se zamlela obsidiánská čepel. Když jsem jí měla v batohu, tak jsem si připadala, jako bych měla pobodat nějakýho studenta nebo tak něco. A tak šla do auta. „To je dobře.“ Dee přikývla. „Kluci budou pokračovat v pátrání a o všechno se postarají. Ty a Simon na sobě už skoro žádnou stopu nemáte.“ Dee se odmlčela. „Pořád bych chtěla vědět, jak je možný, že se to stalo tak rychle.“ Žaludek se mi obrátil. „No umm, jednalo se o… spoustu fyzický aktivity.“

Vyklenula obočí. „Katy…“

„Nicméně,“ řekla jsem rychle. „Je moc dobře, že se ze Simona ta stopa vytrácí, zejména když nemá o ničem ani ponětí, takže jsem za něj ráda, když pominu tu jeho hnusnotu.“

„No, ty seš opravdu zmatená.“ Řekla s úsměvem.

„Jo, tak trochu.“

„Takže, co děláš zejtra?“ zeptala se s nadějí v hlase. „Bude sobota a Halloween. Napadlo mě, že by, jsme si půjčili mraky strašidelných filmů.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Slíbila jsem Lesy, že s ní budu rozdávat sladkosti. Bydlí v řadovce, takže…“ Přes tvář Dee přejela bolest. Co jsem to dělala? Kašlala jsem na kamarádku kvůli jejímu dementnímu bratrovi? To jsem vůbec nebyla já. „Ale můžu přijít potom a budem koukat na filmy, jestli chceš?“

„Jestli chceš ty?“ zašeptala.

Naklonila jsem se dopředu a objala jí kolem útlých ramen. „Samozřejmě že chci. Hlavně se ujisti, že budeš mít tuny popkornu a sladkostí. To jsou podmínky.“

Dee mě objala zpátky. „To dokážu zařídit.“

Odtáhla jsem se a usmála se. „Ok, takže se uvidíme zejtra večer?“

„Počkej.“ Chytla mě za ruku. Měla studený prsty. „Co se stalo mezi tebou a Daemonem?“

Přinutila jsem se tvářit neutrálně. „Nic se nestalo Dee.“

Přimhouřila na mně oči. „Myslím si svoje Katy. Musela by si krutě moc běhat, abys spálila většinu tý stopy za jedno odpoledne.

„Dee-“

„A Daemon je ještě mrzutější než obvykle. Něco se mezi vámi stalo.“ Odhrnula si vlasy z obličeje, ale kadeře se vypružily okamžitě zpátky. „Vim, že jsi mi už tenkrát říkala, že mezi vámi nic nebylo, ale…“

„Vážně, nic se nedělo. Přísahám.“ Vlezla jsem do auta a přinutila se usmát. „Uvidíme se zejtra večer.“

Nevěřila mi. Ani já bych si nevěřila, ale co jsem měla říct? Přiznat, co se dělo mezi mnou a Daemonem nebylo nic, co bych chtěla sdílet s jeho sestrou.

…

Každej Halloween mi chybělo bejt zase děckem. Oblíknout se do kostýmu a dlabat tuny sladkostí. Co jsem mohla teď, bylo… dlabat tuny sladkostí. Takže z poloviny dobrý.

Lesa se smála, když jsem vyhrabala další balení kyselých bonbonů. „Co?“ Šťouchla jsem do ní loktem. „Miluju tyhle věci.“

„A taky čokoládový tyčky, KitKaty, žvýkačky, karamelky -“

„No, ty máš co říkat!“ Poukázala jsem na hromadu papírků na schodu u její nohy. „Jseš normální cukrové monstrum.“

Když přišlo malé děcko a hrabalo se do schodů, tak jsme se odmlčely. Bylo oblečený jako člen Kiss. Divnej výběr kostýmu.

„Koleda, koleda!“ zařval ten klučina.

Lesa se k němu děsně lísala a dala mu několik kousků sladkostí. „Hele, ty tu rozhodně nejsi kvůli dětem,“ řekla a koukala, jak to děcko běželo zpátky k rodičům.

Hodila jsem si do pusy další karamelku. „Jak jsi na to přišla?“

„Myslíš si, že byl ten klučina roztomilej?“ Odtáhla ode mě mísu se sladkostmi.

Pokrčila jsem rameny. „Asi jo, teda mam na mysli, byl cejtit… no, jako děcko.

Lesa se rozesmála. „Máš vůbec ráda děti?“

„Děti mě děsí.“ Přistoupili k nám mumie a upír. Lesa kolem nich cukrovala, dokud neodhopkali pryč.

„Speciálně, ty nejmenší,“ pokračovala jsem a zamračila se, když jsem zjistila, že došly kyselý bonbony. „Žvatlají a tak. Vůbec netuším, co říkají. Ale tvůj malej brácha je super sladkej.“

„Můj malej brácha se posírá.“

Zasmála jsem se. „No, možná proto, že je mu něco jako jeden rok?“

„Možná, ale i tak je to hnus.“ Podala nějaký sladkosti kovbojovi s šípem skrz hlavu. Pěkný. „Takže, co je s tebou?“

„Co by?“ Jako ninja - moje ruka se vymrštila a chmátla po balení lentilek. „Se mnou nic není.“

„Ty tak kecáš.“ Venku byla taková tma, že jsem jí neviděla do očí. Její sousedství nevěřilo v pouliční osvětlení.

„No, celej tejden seš tahle úzkostná teenagerka, jako kdyby si vypadla z knížky, kterou zrovna teď čtu.“ Protočila jsem oči. „No vůbec.“

Štouchla do mně kolenem. „S nikým nemluvíš, zejména ne s Dee. A to je divný, protože vy dvě jste si dost blízký.“

„No, to jsme furt.“ Povzdechla jsem si a mhouřila oči do rozrůstající se tmy. Podél stromů v ulici se pohybovaly obrysy rodičů a dětí. „Nejsem na ní naštvaná ani nic takovýho. Zajdu k ní domů až odsud odejdu.“ Lesa objala mísu. „Ale?“

„Ale něco se stalo s jejím bráchou,“ řekla jsem a zakopla tak o potřebu promluvit si s někým o tom, co se stalo.

„Já to věděla!“ zakřičela. „Můj bože. Musíš mi říct všechno! Líbali jste se? Počkat. Měli jste sex?“

Rodič víly po ní hodil zlostným pohledem a odváděl děcko pryč od Lesiny verandy.

„Leso, vážně - klídek.“

„Nech toho. Musíš mi to říct. Budu tě do smrti nenávidět, jestli to neuděláš. Jak voní?“

„Voní?“ Zkřivila jsem obličej.

„No víš jak, vypadá, že voní hezky.“

Lesa si zasněně povzdechla. „Detaily. Hned.“

„Nic zásadního.“ Zvedla jsem spadlý list a točila jím v prstech. Když jsem si vybavila ten polibek, rozbrněly mně rty. „Stavil se u mě minulou neděli a líbali jsme se.“

„A to je všechno?“ Zněla tak zklamaně.

„Nespala jsem s ním. Boha. Ale… bylo to pekelně hustý.“ Upustila jsem list, prohrábla si vlasy a stáhla je dozadu. „Pohádali jsme se a ani jsem se nenadála a - BUM. Byli jsme v sobě.“

„Jáj, to je… to je fakt žhavý.“

Povzdechla jsem si. „Jo, docela bylo. Ale pak z ničeho nic odešel.“

„No jasně, protože vy dva máte tak ostrou vášeň, že když explodovala, tak ten žár prostě neustál.“

Hodila jsem po ní mdlý pohled. „My dva nic takovýho nemáme.“

Lesa mě ignorovala. „Já jsem si říkala, jak dlouho vydržíte jeden druhému vzdorovat.“

„Já mu nevzdoruju.“ Zamumlala jsem.

„O čem jste se hádali?“

Jak jsem tohle mohla vysvětlit? Že jsme se jen provokovali a já řekla, že mě nepřitahuje a on potřeboval udusit mojí záři? Hmm - tak to asi těžko.

„Katy?“

„Myslím si, že mě nechtěl políbit,“ řekla jsem nakonec.

„Cože? To jako zakopl, uklouzlo mu to a spadnul ti na pusu? O takovejch událostech je známý, že se dějou.“

Zahihňala jsem se. „Ne, jenom se mi zdálo, že pak byl kvůli tomu naštvanej. Ne, on byl naštvanej.“

„To si ho jako kousla do jazyka nebo co?“ Lesa si stáhla vlasy a zamračila se. „Musí mít nějakej důvod, proč byl pak naštvanej.“

Jelikož už bylo docela pozdě a děcek bylo pořád míň, vzala jsem si mísu a začala se probírat zbytkami. „Já nevím. Chci říct - nemluvili jsme o tom. Doslova pak odešel a jediný, co od tý doby udělal, bylo, že do mě šťouchnul propiskou.“

„Možná proto, že by do tebe chtěl šťouchat něčím jiným,“ řekla suše.

Oči se mi zakalily. „Nechápu, jak si to mohla říct.“

„No jo no.“ Zamávala rukama ve vzduchu. „Neni zpátky s Ash, že ne? Chci říct, ty dva…“

„Jsou chvíli spolu a chvíli zase ne - já vim. Nemyslím si. Nezáleží na tom.“ Hodila jsem si do pusy bonbon. Při tomhle množství, se budu z Lesiny verandy muset odvalit. „Já jenom že…“

„Líbí se ti.“ Dokončila za mě.

Pokrčila sem rameny a pustila se do Snickers ký. Líbil se mi? Možná. Přitahoval mě? Očividně. Do toho, abych před nim byla komplet nahá, zbývaly asi tak dvě vteřiny. „Je to ta nejzkurvenější záležitost všech dob. Nikdo na týhle planetě mě nesere víc než on, ale… uf, nechci to řešit.“ Popadla jsem balíček lentilek. „Jak ti to jde vůbec s Chadem?“

„Mě neoblbneš, měníš téma.“

Nepodívala jsem se na ní a pokračovala v probírání se mísou. „Včera jste měli rande, ne? Políbil tě? Voní hezky?“

„Chad vlastně voní docela hezky. Myslím, že měl na sobě novější verzi Old Spicu. Ne ten druh co má můj táta, protože to by bylo fakt hnusný.“

Zasmála jsem se. Chvíli jsme ještě kecaly a já pak odešla směrem domů.

Dee měla celej barák obložený vyřezávanými dýněmi, který tam nebyly, když jsem předtím odcházela. Vtáhla mě dovnitř a já ucítila divnou vůni.

„Co to je?“ nakrčila jsem nos.

„Peču dýňový semínka,“ zavolala. „Už jsi je zkoušela?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jak to chutná?“

„Jako dýně.“

Samozřejmě, že je doslova pekla. Na pečícím plechu byly bledý semena, ale místo trouby je opékala vlastní rukou. Dýňový vnitřnosti byly taky po celém, novinami pokrytém stole.

„Tvoje ruce si půjčím v zimě, až budu mít namrzlý skla u auta.“

Dee se zasmála. „S tím nemám problém.“

S úsměvem jsem se přesunula ke štosu filmů na kuchyňský desce. „Ježiš, Dee, tyhle filmy jsou boží.“

„Myslela jsem si, že se ti bude líbit kombinace Vřískotu a série Scary movie.“ Pohla rukou směrem nad plech. Semena praskala a poskakovala. Vzduch naplnila skořice.

„Halloweenský filmy si necháme na pozdějc.“ Mrkla jsem na dveře. „Um, je tu Daemon?“

„Ne.“ Popadla plech a vysypala semínka do kulatý mísy zdobený netopýřími a lebkami.

„Je s klukama venku, zkoušej, jestli by vylákali Barucka.“

Vzali jsme si pochoutky a filmy a vydali se do obýváku. Přemejšlela jsem o tom, co právě řekla. „Oni ho chtěj záměrně vylákat? Jakože s nim bojovat?“

DVD se vzneslo a přistálo Dee v ruce. Přikývla. „Neboj, Daemon a Adam hlídkuji ve městě. Matthew a Andrew jsou za městem. Budou v pohodě.“

Neklid mi obrátil žaludek. „Jseš si jistá?“

Dee se usmála. „Tohle není poprvé, co dělají něco takovýho. Vědí, co dělají. Bude to v klidu.“

Opřela jsem se do sedačky a zkoušela si s tím nedělat starost. Bylo to těžký, zvlášť když jsem viděla ten pohled v Baruckových očích. Dee se usadila vedle mně a já vyzkoušela pár dýňových semínek. Nebyly špatný.

Dokoukali jsme první Vřískot a Dee, zazvonil mobil. Zvedla ruku, telefon se otevřel a přistál jí v dlani. Odpověděla se zakoulením očí. „Hele Daemone, tohle by mělo stát za to, protože -“ Její oči se rozšířily. Vystřelila na nohy a její druhá ruka se zatnula. „Co tím myslíš?“ Když jsem jí viděla, jak se naklání přes konferenční stolek, můj žaludek se proměnil na tekutinu.

„Katy je se mnou, ale její stopa už je téměř neznatelná!“

Další pauza a její tvář zbledla.

„Ok. Buď opatrnej. Mám tě ráda.“

Jakmile hodila telefon do křesla, už jsem stála na nohou.

„Co se děje?“

Dee se na mě podívala. „Zahlídli Barucka. A míří sem.“