Layers - 42. kapitola

Překlad: Leona
Kor.: Evudar

Neuvěřitelné!

Těhotná. Zbouchnutá. Inseminována. Buchta v troubě. Fazole v pomalém hrnci. Chov. Dítě na palubě. Marinování. Sezení na vejci.

Jakýmkoli způsobem to řekneš - jakýmkoli způsobem to definuješ - je to děsivé hovno - šílený.

Čekám v neonově bílé vyšetřovací místnosti, oblečená v módním biologicky rozložitelným plastově - papírovém vyšetřovacím taláru - zatímco sedím na betonovém vyšetřovacím lůžku.

Dobře, jen jde cítit jako beton. Je to nějaký druh plastové blbosti. Je to pravděpodobně biologicky rozložitelný. Cokoliv.

Moje hlava cítí, jako že se chce sama rozdělit; moje srdce závodí dobře nad rychlostním limitem; a můj žaludek si pronajímá prostor v mém krku.

A pak je tu Babča - kdo je obvyklé sofistikovaná, kontrolovaná, náročná, šílená - prdel osobně. Já nenávidím ji.

Dobře, nemám ji nenávidět; ona prostě nevzala roha z těch sraček ode mě. Myslím, opravdu - jak může být někdo tak klidný - v době, jako je tato.

Chystám se porodit dítě, jedno vyskočí, dodávat svazek radosti-Svatá matko boží. Babča si stoupne a bere mě za ruku - mojí zpocenou ruku.

"Alexio vypadáš jako bys měla omdlít."

"Jo. Mám pocit, jako bych se měla spontánně vznítit."

"No, radši sakra ne, protože mám slabý žaludek." Směju se. Dobře, tak to vyšlo spíš jako velrybí píseň - cokoliv.

"Máš železný střeva. Nikdy jsem tě neviděla zvracet, jako nikdy."

"Jen proto, že jsi nikdy mě neviděla zvracet - pokud to znamená vrhnout - neznamená, že se nestalo. Udělala jsem mnoho věcí, kterých jsi nebyla svědkem."

"Jo? Jmenuj jednu."

"Nikdy jsi mě neviděla podvolit se, plazit se, srát nebo šukat." Dobře, dostala mě s prvními třemi babča, ale ta poslední… dělá si ze mě kurva prdel?

"No, dostala jsi mě tam, babčo."

Do pekla, babča a její milenec - chlapecký - hračky. Radši do toho nechoďme. Pokračovalo by to kapitolami a kapitolami mého příběhu - ne, celou knihou možná dvěmi.

"Když jsem byla těhotná s vaším otcem - zvracela jsem moje vnitřnosti po dny. Spala na podlaze v koupelně po dobu tří měsíců." Posadí se zpátky na její židli.

"Tato nesmírně doporučována lékařka… řekla jsi, že je z Bostonu?" Ptám se.

"Ano. Přišla na Harvard."

"Proč praktikuje v Londýně?"

"Vzala si Brita. Kardiologa." Babča se netrpělivě dívá na hodinky.

"Čekáme už šestnáct a půl minuty. Nesmírně doporučovaná, nebo ne, já netoleruji nedochvilnost."

Slyšíme tiché zaklepání na dveře. Nejlepší načasování. Vůbec.

"Ahoj, ahoj." Otevírá dveře. Vchází žena kolem mého věku a výšky - krátké chaotické zrzavé vlasy, robustní fialové brýle, a vysoce prvotřídně - podivínská. Miluji ji. Ona natáhne její ruku.

"Dobrý den, já jsem Katie Warrenová, a pokud nemám špatnou vyšetřovací místnost, předpokládám, že jste Alexia Grantová." Ona si potřese s mou rukou a pak ji natáhne směrem k Babče.

"A vy, Katie Warrenová, sedmnáct minut zpoždění" Babča říká, s jejím 'Nehrajte si se mnou, nebo vám nakopu prdel' postojem."

"Lizbet Grantová - potěšení. Omlouvám se ohledně sedmnácti minut - hovno se stane."

Dobře, ona mě vysoce převyšuje. Teď mě ona bláznivě vlastní.

Každá žena, která říká - 'hovno se staneʽ mý babičce je bohyně. Babča zvedá obočí a třese její ruku pevně. "Tak mi říkají, doktorko," nafoukne se.

"Je to skutečné potěšení, že vás poznávám," řekla jsem.

Dr. Warrenová mi dává vědoucí úsměv.

"Takže, jste obě Američanky."

"Ano. Napůl tak jako tak," odpověděla jsem.

"Díky bohu - tihle Britové mě šíleně řídí s jejich správnou angličtinou a celou jejich správností." Chichotám se.

Babča obrátí oči v sloup.

"No, je to váš šťastný den," vychrlím. "Nic správnýho ohledně nás." Dr. Warrenová přitáhne počítač, který sedí na pojíždějícím stole a zapisuje něco nepřetržitě několik vteřin.

"Dobře Alexio. Já budu klást otázky a vy mi na ně budete odpovídat."

"Dobře."

"Kdy byla vaše poslední perioda?" Minutu přemýšlím. "Sedm měsíců, čtyři dny."

"Dobře, vy jste ji neměla celou tu dobu sedm měsíců a čtyři dny, takže předpokládám, že váš cyklus je nepravidelný?"

"Ano, velmi. Pokud nejsem na práškách."

"Kdy jste si naposledy vzala pilulku?"

"Osm měsíců, dva týdny."

"Žádný dny?"

"Tři." Usmívá se. "Tak jo, já jen tady potřebuji přibližné datum. Jak daleko byste mohla být?"

"Přibližně - dvanáctý týden."

"Poslední otázka. Můžete nám dát jakékoliv důležité informace o otci?"

"Můžu, ale raději bych to nedělala."

"Tak, on pak bude v obraze?"

"Doufám, že ano." Víc než doufám. Já se dostanu dolů na kolena a budu se modlit za to.

"Dobře vypadá stejně získaný technický vzorek krve a životně důležité orgány a pozadí, takže se pojďme podívat."

Ona zatlačí zpět počítač, pak vytáhne nahoru, co předpokládám, že je ultrazvuk. Ona mě nasměruje, abych si lehla, a dá mi nohy do třmenů.

"Cowboyi nahoru," říká. Babča má vše kromě aneurisma. Zasmála jsem se. Ona sonduje mojí pochvu a žaludek. Není nad to být sondován tvým lékařem - miluju to.

"Všechno je to dobré. Myslím si, že jste blízko k dvanáctému týdnu, Alexio. Pojďme se podívat."

Stočí svojí vyšetřovací židli k ultrazvukovému přístroji. Pak dává nějaký sliz na mé břicho a klouže nad tím něčím, co vypadá jako počítačová myš.

"Tohle je vysoce rozlišující ultra zvuk. To nám poskytne detailní pohled. Takže pokud nechcete vědět pohlaví, řekněte nahlas."

"Chci vědět," řekla jsem bez váhání.

"Nemyslím si, že můžu vydržet nějaké další překvapení." Ona zadává něco na klávesnici, a pak posune tou myší věcí nad mým břichem. Pak jsme slyšeli, co by mohlo být rychlým tlukoucím srdcem.

"Tlukot srdce," říká. "To zní dobře." Díky bohu, protože na mě to zní příliš rychle. Co mám k čertu vědět? Nic.

"Já nevím, nic ohledně narození žádných dětí!"

"Ach můj…" říká, "velmi zajímavé."

"Zajímavě dobré nebo špatné?" Ptám se při pohledu na monitor. Vše, co mohu vidět, je… nic moc.

"Dobré, doufám," odpoví. Babča se nakloní nade mnou směrem k monitoru.

"Doufáte?" Ptá se.

"Dobře Alexio, pojďme se podívat blíže," říká, zatímco mi klouže po břiše. "Hlava, srdce, ruce a nohy."

"Ach můj bože," vychrlím - brečím. Můžu to teď vidět. Úžasný. Pohybuje myší - pádluje věcí kolem trochu víc.

"Hlava, srdce, ruce, nohy, a penis."

"Jste si jistá, že je to penis?" Ptá se babča. "Vypadá to jako noha." Doktorka se vřele usměje. "Jsem si jistá, že je to penis."

"Je to kluk?" Vypísknu. Usmívá se a pohybuje myší doleva. "A penis číslo dvě."

Babča chytne mou ruku do smrtícího sevření.

"Dítě má… dva… dva penisy?" Doktorka Warrenová se směje. Mám na mysli, doopravdy směje. Kymácí se v uličce smíchem. Slzy se jí smíchem valí dolů z tváří.

"Nemyslím si, že to je k smíchu," Babča koktá. A vyhlaste poplach médiím - protože souhlasím s babičkou.

"Myslím, že budu zvracet," špulím pusu - kňučím. "Svatý peklo, má dvojitého šulina."

Dobře (možná špatně, a ne tak vtipně) lékařčin smích se vyžene o stupeň - k hysterii.

Cítím příval slz z očí, a ne šťastné slzy.

Co je to s ní děje? Mít dva penisy není dobrá věc. Je to špatné - velmi, velmi špatné.

Dr. Warrenová si utírá její slzy smíchu kapesníkem. Ona mě pak obdaruje velkým zasraným - oslovským úsměvem a poukazuje na monitor.

"Jeden malý kluk s jedním penisem." Pohybuje myší doprava.

"Další malý kluk s jedním penisem. Dvojčata. Alexio, máte dvojčata."

"To mě poser," říkám, těsně předtím, než jsem si vyzvracela své vnitřnosti.