FF - 31. kapitola

Překlad: Niki

Stála jsem uprostřed svého pokoje, rozhlížela jsem se tou prázdnotou. Nikdy předtím jsem to neviděla takhle holé. Byl to můj pokoj od doby, co jsem byla dítě, takže ho teď takhle vidět bylo trochu divný. Pokoj se zdál být jaksi menší bez mých věcí povalujících se kolem. Otočila jsem se v malém kruhu, dívajíc se na holá okna, protože byli sundány i moje závěsy. Stěny byly posety značkami tam, kde jsem měla plakáty a fotky. Rodiče budou muset vymalovat podle toho, jak to vypadá.

Šest týdnů uplynulo od incidentu s mostem. Ta doba trvala celou věčnost, než proběhla. Každý den, byl jako roky, malé věci mi dávali tolik zabrat, jak jsem se snažila nedostat do deprese. Lukův pohřeb mě prostě zabil uvnitř. Byla to ta nejtěžší věc, kterou  jsem kdy udělala - rozloučení s člověkem, o kterém jsem si myslela, že s ním budu navždy. Bohoslužba byla krásná, lidi o něm říkali krásné věci a jak moc jim bude chybět. Já jsem nemluvila. Prostě jsem tam seděla, umírající uvnitř, jak spouštěli jeho tělo do země. Potom jsem u jeho hrobu seděla skoro hodinu, procházela jsem znovu a znovu věci, vzpomínky, sliby, věci které mi říkal, plány, které jsme měli. To mě znovu roztrhalo uvnitř. Když se začalo stmívat, můj bratr to skončil tím, že mě od jeho hrobu odnesl, protože jsem nechtěla Luka nechat samotného.

Od té doby jsem u jeho hrobu byla jen jednou. Dala jsem mu spoustu sedmikrásek a sedla jsem si tam s ním a omlouvala jsem se znovu a znovu, že jsem si nevšimla, jak nejistý byl a jak byl hladový po pozornosti. Jeho citová vázanost na mě potom, co jsme se rozešli byl zoufalý čin, teď jsem to viděla a nenáviděla jsem, že jsem mu neodpustila dřív, takže by necítil potřebu uchýlit se k těm věcem. Možná, že kdybych mu odpustila dřív, pak by byl ještě teď naživu a odjížděli bychom spolu. Tyhle myšlenky mě pronásledovaly, když jsem byla vzhůru, i když jsem spala. Svým způsobem jsem ho tak nějak zabila tím, že jsem mu neodpustila dřív.

Samozřejmě potom, co se všechno tohle stalo, škola byla ta poslední věc v mé mysli, takže jsem se nesnažila v posledních třech týdnech. Sotva jsem prošla závěrečnými zkouškami a odmaturovala, ale nějak se mi to podařilo. Ten výkon byl převážně díky Zachovi, který odmítl nechat mě podlehnout depresi a nutil mě učit se s ním každý den. Tvrdil, že potřebuje pomoc odmaturovat, ale v hloubi duše jsem si myslela, že to bylo víc pro můj prospěch, než pro jeho.

Deprese mě málem dostala. Málem jsem se tomu poddala. Celá ta situace s Lukem a skutečnost, že jsem byla jediná, kdo to věděl, byla to na mě větší zátěž, než jsem si myslela, že je to možné. Policie pořád hledala člověka, který mi poslal všechny ty věci a vyšetřování vraždy Sandy bylo pořád otevřené, ale vůbec neměli podezření na Luka. Naprosto věřili mému příběhu o tom, co se stalo na mostě. Řekla jsem jim, že Luke a já jsme se dohadovali, že jsme zastavili a dostali se do hádky, ale když se znovu rozjel, ztratil kontrolu a najel do bariéry. Svědci potvrdili náš příběh. Pouze ti, kteří dávali výpověď, řekli, v co věřili, že byla pravda - že nás viděli zastavit auto, a když se auto znovu rozjelo, přejelo přes okraj. Nikdo kromě mě nevěděl, že to bylo úmyslné a ta znalost se mnou půjde do hrobu. Odmítla jsem dovolit, aby byl Lukův odkaz takhle snížen. Bylo by to k ničemu pro každého v dlouhodobém horizontu a jen by to způsobilo víc škod pro ostatní.

Volání a dary se samozřejmě zastavili, ale nikdo to správně nespojil. Slyšela jsem rodiče, jak o tom jednou spekulují, když si mysleli, že jsem v posteli. Měli dojem, že ten, kdo mi ty věci posílal si myslel, že už jsem si zažila dost a zastavil tu nenávistnou kampaň. Táta a brácha o mě pořád měli strach jak šílený. Teprve v poslední době mě nechali jít ven samotnou bez osobního strážce.

Uplynulo mi šest týdnů smutku a doby, kdy jsem sotva spala. Všechno se od té doby změnilo, ale většina z těchto změn se stala uvnitř mě. Uvědomila jsem si, že život je krátký a neměla bych ho promarnit. Byla to vlastně Lukova máma, kdo mě přivedl na tohle zjevení. Přišla, aby mě viděla v předchozím týdnu a seděla tu hodinu a prostě jsme si povídali o všech špatných rozhodnutích, které v životě udělala. Její slova mě hluboce zasáhla a uvědomila jsem si, že jsem tady už nemohla být. Každý věděl, co se stalo, každý měl soucitný záblesk v oku, když se na mě podíval, všichni mě tu litovali, protože jsem ztratila svého přítele a málem sama zemřela. Všechen ten soucit sloužil jako připomínka toho, že se můj život obrátil vzhůru nohama a už to nikdy nebude zase stejné.

Tak jsem se rozhodla odejít. Luke a já jsme plánovali odejít na vysokou, takže by to bylo jen my dva, takže jsem si řekla, že se toho budu držet. Chtěla jsem se dostat do nového začátku s novými lidmi a nebýt na to upozorňována každý den a každou maličkostí, kterou jsem viděla. Potřebovala jsem nový začátek, potřebovala jsem to nechat jít a začít žít znovu.

Udělala jsem pár telefonátů, požádala jsem ředitelku Bennett o laskavost a tak nějak, navzdory tomu, že mé známky nebyly tak dokonalé, jak by měly být, podařilo se mi dostat práci asistentky učitele na letní škole. Práce byla asi deset minut od vysoký, na kterou jsem na podzim měla nastoupit, takže se tam přesunu dřív a budu pomáhat učit děti ze střední školy v letní škole. Znělo to pro mě jako velká příležitost, dostat se do učitelského žebříčku, což bylo vždycky mou zvolenou profesí. Ale znamenalo to odstěhovat se od mé rodiny o tři měsíce dřív, než bylo naplánováno. A dalo to sakra hodně přesvědčování z mojí strany, ale nakonec pochopili, že jsem se potřebovala dostat pryč a hodit minulost za sebe.

Sedla jsem si na okraj své postele - jediná věc, kterou jsem si nebrala sebou. Kousala jsem si ret, jak jsem si přehrávala některé ze skvělých časů, které jsem tu prožila, ponocování, filmové večery, smích s holkama, Lukovo plížení se do mojí postele, učení, tancování jak debil se svými sluchátky. Usmála jsem se, ale rychle jsem vstala, když jsem cítila, že mě oči píchají slzami. Nechtěla jsem brečet. To jsem v poslední době dělala až moc a odmítala jsem brečet víc.

Když jsem vyšla že svého pokoje, Chester nemotorně klusal ke mně, vrtěl ocasem, jak se na mě díval jeho velkýma hnědýma očima. Usmála jsem se a sklonila se, hladila jsem ho předtím, než jsem zabořila obličej ke straně toho jeho. Povzdechla jsem si, věděla jsem, že jsem musela jít. Už jsem měla hodinu zpoždění od času, kdy jsem řekla, že chci odjet. Měla jsem před sebou dlouhou cestu a jestli jsem tam chtěla být před setměním, musela jsem se vykroutit a vyrazit.

Letěla jsem dolů po schodech, záměrně jsem se snažila neposlouchat popotahování, které přicházelo z obýváku. Věděla jsem, že budu chybět. "Lidi, jsem připravená. Jen si teď vezmu ven poslední tašku, pokud chcete přijít a vidět mě," zavolala jsem, zvedajíc tašku, která byla plná sendvičů, pití a čokoládových tyčinek. Velký objemný nábytek už byl poslán dopředu a čekal na mě v mém studentském ubytování, které budu sdílet se třemi dalšími. Všechno, co jsem měla bylo moje oblečení a malý majetek, který se mnou odjede v autě.

Nečekala jsem, až mě budou následovat, otočila jsem se a zamířila ven ze dveří. Už jsem udělala moji poslední prohlídku domu, teď jsem se nemohla dočkat až odejdu a získám nový začátek.

Když jsem se dostala k máminu třešňově červenému Roveru otevřela jsem kufr, hodila jsem tam poslední tašku a pak jsem se ho snažila zase zavřít. Teď jsem si půjčovala mámy auto, dokud si nebudu moci dovolit koupit vlastní a pak si ho zřejmě vezmou zpátky.

Zach byl první, kdo ke mně dorazil, následován mými rodiči a bráchou. Už jsem se rozloučila s Charlotte a Beth včera večer, když jsme měli holčičí noc. Byla jsem tak trochu ráda, že tu nebyly, obě byli v noci v nepořádku, takže by dnes se svým pláčem pravděpodobně začaly znovu.

Zach se zastavil u mého boku a kousal si ret. "Opravdu odjíždíš?" Kolem očí se mu objevily vrásky od zamračení.

Kývla jsem na potvrzení. "Jo."

Povzdechl si a zavrtěl hlavou. "Ale já jsem nedostal šanci, abych to na tebe zkusil. Upevňoval jsem důvěru a všechno. Člověk nikdy neví, ještě pár tejdnů a možná bych propracoval svoji odvahu až k pozvání tě na rande," řekl a škádlivě zvedl jedno obočí.

Zasmála jsem se, protože jsem věděla, že jen vtipkuje. "Měl by si začít randit, Zachu. Nedovoluj si myslet, že nejsi dost dobrej, kvůli tvému ADHD. Budeš pro někoho skvělý přítel," odpověděla jsem, plácajíc ho povzbudivě přes rameno.

Věnoval mi smutný úsměv. "To je všechno v pořádku a dobrý, ale ty se teď stěhuješ na půli cesty přes celou zemi na čtyři roky," odpověděl suverénně.

Nemohla jsem si pomoct, ale protočila jsem oči. Nikdy nevzdal to škádlení mě, ale vlastně jsem tomu přišla na chuť. Pravděpodobně mi jeho škádlení bude chybět, až budu sama bez přátel a nebudu mít s kým mluvit. "Buď zticha, Zachary," vykročila jsem vpřed, omotala jsem kolem něj ruce a pevně jsem ho objala. "Dej mi pozor na bráchu, jo? Bude hrát scénu velkýho drsnýho kickboxera, ale já vím, že mu budu chybět víc, než dá najevo," zašeptala jsem.

Přikývla, jeho ruka mě jemně hladila po zádech. "Dám. Slibuju." Něžně mě políbil na tvář předtím, než jsem se odtáhla a usmála se. "Budu ti chybět, malá rebelko. Budeme v kontaktu, ne?"

Zakřenila jsem se a přikývla. "Přesně tak," potvrdila jsem. Zhluboka jsem se nadechla, zocelovala jsem se na další sbohem, jak jsem se otočila k tátovi. Máma byla pořád ve vzlykající bouři, hlasitě smrkala do kapesníčků, takže jsem jí chtěla další minutu nechat, aby se dala do pořádku. "Ahoj, tati." Jeho paže se kolem mě pevně ovinuly, příliš těsně a na příliš dlouho. Bylo to skoro, jako by mě nemohl nechat jít, ale pak zasténal a držení se najednou uvolnilo, ustoupil, strčil si ruce do kapes a díval se na zem.

Obrátila jsem se k mámě a usmála jsem se, potlačujíc chichotání. "Přijedeš mě navštívit příští víkend," připomněla jsem jí, potřásajíc hlavou.

Zhluboka vydechla a podívala se na modrou oblohu. "Já vím, já vím. Jen se u mě najednou vyvinul syndrom prázdného hnízda. Možná jsem měla poslouchat, když se mě váš táta snažil přemluvit, abychom před několika lety měli víc dětí," odpověděla také se smíchem, jak si znovu otřela nos.

"Pořád jsem pro ten nápad," řekl táta za ní.

Přikrčila jsem se, stejně jako Alex. "Vážně. Ne," žádala jsem. "Nechte si tenhle rozhovor až odejdu, jo?" Vtipkovala jsem, omotávajíc ruku kolem ramen mámy a zasadila jsem ji pusu na její mokrou tvář.

"A jakmile odejdu z domu taky já. Nechci slyšet takový věci," přizvukoval Alex, výrazně se otřásajíc.

Zahihňala jsem se, uvolnila jsem se své sevření na mámě a ustoupila jsem zpět, takže byla ode mě na délku paže. Chytila jsem ji za ramena a dívala jsem se do jejích modrých očí, které jsem zdědila. "Uvidíme se za týden. Miluju tě," řekla jsem jí upřímně.

Hlasitě popotáhla a zvedla bradu. "Taky tě miluji."

A pak byl na řadě Alex, což bude pravděpodobně to nejtěžší ze všech. Nikdy předtím jsme nebyli od sebe. I když mě doháněl k šílenství, byli jsme si pořád velmi blízcí, takže bylo těžké vědět, že ho nějaký čas neuvidím.

Kopl do země, ramena shrbená, jak se zamračil na zem, jako by byl nějak uražený. "Budu ti chybět?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu, přála jsem si, abych byla silná a nebrečela. Nechtěla jsem mít ubrečené sbohem, takže jsem si slíbila, že na to budu silná.

"Ne," posmíval se, vrtíc odmítavě hlavou. "Budu ti chybět já?"

Úsměv mi zachvěl koutky úst. "Ne."

Kousal se do rtu a kopl do země ještě párkrát, než se na mě podíval smutnýma očima. "Ujisti se, že všem řekneš, že máš bráchu, kterej je mistr kickboxu a s radostí zmlátí každýho jednotlivýho chlapa, kterej se podívá tvým směrem." Jeho tón nebyl ani trochu takový, že by si dělal srandu, což mě rozesmálo.

"To udělám, neboj," přejela jsem si jedním prstem přes srdce, usmívajíc se na něj.

Povzdechl si a natáhl ruku, trhnutím pro mě otevřel dveře řidiče. "Jeď opatrně. Drž bradu vzhůru. A nenech ty děti z letní školy, aby po tobě šlapaly," nařídil. "Jsem na konci telefonu a můžu tam být za šest hodin, pokud mě budeš potřebovat."

"Je to devět hodin jízdy," škádlila jsem ho samolibě.

Pokrčil rameny. "Mohl bych to dát za šest, kdybych potřeboval," zavtipkoval. Najednou si povzdechl, podíval se pryč ode mě a nahoru na obzor. "Nechci říct sbohem, tak prostě jdi. Brzy se uvidíme." Zuřivě si kousal do rtu a byla jsem si jistá, že si tím brzy ublíží, ale byl to jeho způsob, jak se s tím vyrovnat. Opravdu nerad ukazoval slabost. To bylo pravděpodobně z jeho tréninků na boje, vždycky se učil nedat najevo slabost, protože to může být tak snadno použito proti vám.

"Brzy se uvidíme," odpověděla jsem. Ohlédla jsem se a viděla, že táta objímá mamku, která teď úplně naříkala a určitě si zanechávala velkou stopu po celé košili, ale nevypadala, že by jí na tom záleželo. Jeho oči se setkaly s mými a za těch pár vteřin mi jeho oči řekly všechno, co jsem potřebovala vědět. Nemusel mi říkat slova, abych pochopila, jak moc mu budu chybět a jak měl strach, že jsem jela pryč sama po tom všem, čím jsem si v poslední době prošla.

Povzbudivě jsem se usmála předtím, než jsem zachytila Zachův pohled a věnovala jsem mu malé zamávání. Nechtěla jsem čekat na další sbohem, prostě jsem vlezla do auta a zapnula jsem si bezpečnostní pás, nechala jsem Alexe zabouchnout za mnou dveře. Jeho ruka sevřela rám otevřeného okna, jeho klouby bílé, než se pustil, otočil se a odkráčel zpátky do domu, bez dalšího slova.

Spolkl jsem knedlík v krku, ale nepochybovala jsem, že pro sebe dělám správnou věc tím, že odcházím. Potřebovala jsem to. Dusila jsem se tu a potřebovala jsem se vyhnout vzpomínkám, jejich posmívání se mi bylo na denní bázi. Když jsem nastartovala všimla jsem si, že Zach následoval Alexe do domu. Usmála jsem se pro sebe, protože jsem věděla, že splní svůj slib a ujistí se, že můj brácha bude okay.

Vyjela jsem na silnici, rozhodnutá se neohlédnout. Auto jelo po silnici a když jsem se dostala asi o tři domy dál, najednou jsem začala panikařit. Moje noha sjela z plynu a vznášela se nad brzdou. Vteřinu jsem váhala, dívajíc se do zpětného zrcátka, když jsem viděla, že moji rodiče tam pořád stojí, pozorují mě. Moje odhodlání zaváhalo, moje odvaha v okamžiku zmizela a najednou jsem pochybovala, jestli jsem dost silná být sama a začít znovu.

Jak jsem se chystala sešlápnout brzdu a otočit se, abych mohla zůstat, táta zvedl ruku a zamával na rozloučenou předtím, než otočil mámu a vedl ji dovnitř.

Oči se mi zamlžily, jak jsem obrátila svou pozornost zpátky na silnici před sebou. Ten jeden malý pohyb od něj mi vrátil mou důvěru. Nestál tam očekávajíc můj návrat, zamával mi na rozloučenou a pak se vrátil dovnitř. Měl ve mně větší důvěru než já a ve své mysli nepochyboval o tom, že odjíždím a tak to bylo. Jasně neviděl moji vznášející se nohu, jak se moje mysl zachvěla. Malým zamáváním na rozloučenou mi dal táta poslední podporu důvěry, takže jsem přitiskla nohu na plyn a zase jsem mířila dolů silnicí.

Jak ulice mizela za mnou, tak i moje nervy. Chystala jsem se to udělat, věděla jsem to. Jasně, bude to těžký, ale dostanu se tam, nakonec. Možná jednoho dne, mé srdce přestane bolet a já budu schopna myslet na Luka, aniž by mě to uvnitř drtilo. Možná budu jednoho dne zase šťastná. Kdo ví.