FF - 30. kapitola

Překlad: Niki

Neustálé pípání byla první věc, které jsem si všimla, ne nahlas, ale jen tak hlasitě, aby to zachytilo mou pozornost. Cítila jsem, jako by moje víčka byla tuna závaží, když jsem zaregistrovala jiný zvuk - měkké chrápání. Polkla jsem a pak jsem si okamžitě přála, abych to neudělala, protože můj krk byl tak suchý, že to vlastně bolelo. Cítila jsem, že je můj jazyk v puse příliš velký, když jsem se snažila olíznout si suché, popraskané rty. Celé moje tělo bylo těžké, jak se moje končetiny náhle proměnily do kusů betonu. Když jsem otočila hlavu směrem ke zvuku chrápání, projela mnou bolest, jako blesk, přes rameno a hrudník.

Zasténala jsem a pevně zavřela oči, bojujíc proti nutkání brečet. Vybudoval se zmatek, jak jsem oči otevřela, mrkajíc proti zamlžení, které jako by se na mě usadilo. Nade mnou byl strop z pěnového obložení. Zamračila jsem se na něj a snažila jsem se zjistit, kde jsem. Moje ruka se přesunula, prsty nahmataly drsnou bavlněnou přikrývku přes mé tělo. Znovu jsem bolestně polkla a tentokrát jsem ignorovala bolest v krku, jak jsem otočila hlavu na stranu.

Můj pohled se ihned usadil na Alexovi. Byl nešikovně zhroucený na židli, hlavu měl opřenou o ruku, jak tiše chrápal. Vypadal být v nepořádku, oblečení měl pomačkané, vlasy mu trčely do všech úhlů a pod očima mu bydlely tmavé stíny. Odtrhla jsem pohled od mého dvojčete, máchajíc očima po místnosti, vstřebávala jsem bílé stěny a modrou oponu, která visela na držácích kolem mé postele, oddělujíc místnost. Najednou jsem měla pocit, že jsem v nemocnici, ale neměla jsem tušení proč. Zamořila jsem svou hlavu myšlenkami na to, co způsobilo ten pocit v mém těle, jako bych byla sražená vlakem.

Najednou se to ke mně vrátilo. Most, voda, chlad. Zalapala jsem po dechu a snažila jsem se posadit, jak se moje myšlenky obrátily k Lukovi. Zakňučení opustilo mé rty, když jsem bezmocně spadla zpátky do polštářů, jak mě bolest pálila v hrudi, zdálo se, jako by mi to svíralo plíce. Zaplavil mě pocit, jak se topím, když vize stoupající vody naplnila můj mozek. Hluboká hrůza se nastavila tak, jako bych prožívala noční můru, jak jsem bojovala proti sobě, abych dostala svoje dýchání pod kontrolu.

"Maisie?" Zachraptěl Alex ospale.

Oči jsem držela pevně zavřené, když moje plíce hořely vzpomínkou, jak jsou naplněné kalnou, ledovou vodou. Opět se to na mě řítilo, jako pohled do minulosti, malé kousky mě bodaly v mysli. Vize stoupající vody, světlo venku pomalu mizí, krev stékající po čele Luka, když se zhroutil na volant, jeho oblečení plovoucí kolem něj, jak voda stoupala tak vysoko, to všechno naplnilo mou mysl, skoro jsem kvůli tomu ztratila povědomí o realitě, jako bych byla znovu zpátky tam.

Nejasně jsem si byla vědoma hlasitého zvuku naříkání. Znělo to jako smrt, jako by někdo umíral pomalu a bolestivě. Byl tam tlak na mých ramenou, což způsobovalo, že mě bolel krk, když se mnou bylo mírně zatřeseno. Mé jméno se opakovalo znovu a znovu hlasem, který jsem poznala, ale byla jsem v pasti, pořád ještě uvězněná v tom autě s Lukem. Věděla jsem, že zvuk sténání přichází ode mě, ale prostě jsem to nemohla zastavit.

"Maisie, proboha uklidni se!" Přikázal Alex, přitáhl mě zhruba tak, že moje záda byla kousek od postele. Jeho paže se omotaly kolem mě, jak mě přimáčkl na jeho tělo. Jednou rukou mě uchopil vzadu na hlavě, když jsem se snažila bojovat proti té vzpomínce na to, jak jsem se topila. Bolest, která hořela v mých žebrech, jak jsem se pohnula stačila, abych se vytrhla z auta a spadla zpátky do nemocničního lůžka.

Neotevřela jsem oči i přes to, že teplo mého dvojčete zaplavilo můj systém, oteploval moje studené a šokované tělo. Jeho dech byl taky těžký, jako by se taky snažil zůstat pod kontrolou. Moje paže byli, jako by vážily tunu, ale nějak se mi podařilo dostat je nahoru a omotat mu je kolem ramen, jak se šok pomalu rozplýval a budovala se ve mně úleva. Nemyslela jsem si, že ho ještě někdy uvidím, ale byl tady, držel mě, jako by na tom závisel jeho život. Byla jsem naživu. Nějak jsem nezemřela v autě. Nikdy jsem nebyla víc vděčná za život, než v tuto chvíli. Nic jiného už nikdy nebudu brát jako samozřejmost, protože ta zkušenost mi právě dokázala, že vám může být všechno sebráno během několika vteřin.

Trochu jsem se odtáhla a dala jsem mu pusu na tvář, viděla jsem, že byl blízko k slzám, jak se zdálo, že si jeho modré oči chtějí zapamatovat každý centimetr mého obličeje. "Skoro jsem se podělal strachy. Už mi to nikdy znovu nedělej," zabručel, zavrtěl hlavou a jemně mě vzadu pohladil po vlasech.

Přikývla jsem, okamžitě jsem zasténala, protože mě bolelo pohnout se i jen o píď. "Co se stalo?" Zadusila jsem se, můj hlas byl ochraptělý a sotva šeptal.

"Tady, lehni si," zamumlal. Zamračené vrásky mu zakryly čelo a jemně mi pomohl položit se zpět do pevných polštářů. Když jsem se usadila, posadil se na okraj mé postele, vzal mě za ruku a držel jí příliš pevně na to, aby to bylo pohodlné, ale byla jsem až moc vděčná, že je tu, abych si stěžovala. Nedíval se na mě, když mluvil, "Lukovo auto přejelo přes okraj mostu. Málem jsi umřela. Vlastně si na chvíli zemřela, ale někteří lidé viděli, co se stalo, tak slezli dolů přes krajnici a skočili pro vás. Vytáhli vás a jeden naštěstí znal základní resuscitaci, takže tě znovu rozdýchal," řekl tiše. Hlasitě polkl, jak se jeho oči setkaly s mými. "Měla jsi štěstí. Doktoři řekli, že pokud bys byla bez kyslíku dýl, pak bys nemohla být oživena, nebo jestli by si oživená byla, pak by si měla poškození mozku." Jemně se posunul na posteli, takže bolest v mých žebrech byla víc výrazná, jak se matrace ponořila. Alex sebou omluvně trhl. "Máš zlomený žebra a podlitiny přes břicho od bezpečnostního pásu. Taky máš hyperflexi krku," vysvětlil.
Pozn. - hyperflexe krku - zranění z prudkého trhnutí hlavou

Moje zranění byla poslední věc, na kterou jsem myslela. Alexova slova pomalu pronikala do mého mozku. Někdo tam skočil a zachránil nás? Vděčnost způsobila, že mi mravenčily oči, jak jsem si uvědomila, že to nikdy nebudu moc splatit té osobě, která riskovala vlastní život tím, že se ponořila do hlubin špinavé vody, aby nás zachránila. Zdálo se, že slovo hrdina opravdu nestačilo k popisu té anonymní, bezejmenné osoby. Luke a já ten dluh nikdy nesplatíme.

Jakmile jsem myslela na Luka, moje oči těkaly stranou a rozhlížely se po místnosti, která byla kromě mě a mého bráchy prázdná. Luke musí mít svůj vlastní pokoj.

"Kde je Luke?"

Alex se opět posunul, vstal, jeho oči opustily ty moje. "Dojdu pro mámu a tátu a řeknu jim, že si vzhůru, šli si pro kafe," zamumlal.

Když se otočil k odchodu, chytila jsem ho za ruku, musela jsem to vědět. "Alexi, kde je Luke?" Zašeptala jsem. Strach se už usadil v jámě mého žaludku. Myslím, že v hlouby svojí duše jsem to už věděla, ale stejně jsem ta slova potřebovala slyšet.

Alexova tvář se zkřivila bolestí, když se otočil zpátky ke mně, jeho ruka se utáhla v té mé v takové míře, že jsem měla pocit, že mi prsty z toho tlaku prasknou. "Nedal to, Maze-daze," zachraptěl, zavrtěl hlavou, jeho hlas naplněný bolestí.

Vzduch opustil mé tělo jedním velkým poryvem, jak se zdálo, že se mé srdce roztříštilo na milion kousků. Zemřel. Nechal mě tu posbírat střípky a žít bez něj. Svým způsobem jsem ho za to nenáviděla, ale další část mě ho milovala tak moc, že to bylo, jako by mě někdo bodl do břicha. Žal byl zdrcující, jak se Alex sklonil a nešikovně mi omotal ruku kolem ramen, přitáhl mě do dalšího objetí, když mi pevně sevřel rameno.

Nevěděla jsem, co na to říct, když jsem bezmocně brečela, držela jsem se Alexe, jako kdyby to mohl nějak udělat lepší a odnést bolest, zaplnit díru, která sídlila tam, kde bývalo moje srdce. Alex mumlal uklidňující slova a hladil mě po zádech a říkal mi, jak mu je ho líto, ale já ho sotva slyšela. Tep mi bušil v uších, sdílel to i s pronikavým pípáním stroje, na který jsem byla připojená.

Lukova tvář plavala přede mnou, pronásledovala mě, terorizovala, ale ze všeho nejvíc, roztrhávala mé srdce na milion kousků. Byl moje všechno a teď byl pryč. Raději bych ho prostě dostala zpátky, měli jsme naplánovanou naši společnou budoucnost a teď byl pryč. Opustil mě a teď budu muset být bez něj.

Sotva jsem se s tím vypořádávala, když jsem v zadní části své mysli registrovala, že jsem byla nucena vrátit se do polštářů, jak jsem mlátila a brečela, lapala po dechu, přála jsem si zemřít, protože ta emocionální bolest na mě byla až moc, abych se s tím vypořádala. Sotva jsem registrovala, že kolem mě byli lidé, křičeli na sebe slova, slova jako sedativa, intravenózně, kyslík a srdeční zástava.

Viděla jsem záblesk stříkačky předtím, než jí osoba vstříkla do kapačky, která visela vedle mě. Dusila jsem se svým vzlykáním, odstrkovala jsem pryč plastovou masku, kterou se mi někdo pokoušel dát přes obličej. Táta měl ustrašenou tvář, mamka plakala, Alex se na mě díval s širokýma zděšenýma očima, to byly věci, které jsem viděla, jak mi začínaly těžknout oči. Moje úsilí s nimi bojovat bylo pryč, bylo to méně a méně agresivní, jak moje tělo začínalo být těžké. Poddala jsem se tomu, v naději, že cokoli mi dávají, prostě mě to zabije, takže se nebudu muset vypořádat s tímto žalem.

Bohužel se zdálo, že sedativa vypnula moje tělo, ale ne můj mozek. Ochrnulo mě to, chytajíc mě do spánku, ve kterém jsem nechtěla být. Spánek, kde se přede mnou vznášel Luke, lapal po dechu a chytal se za krk, jak rána na jeho krku pomalu měnila vodu kolem mě na krev. Jeho oči byly vyděšené, vystrašené a bez naděje. Byly to ty oči, které jsem viděla těsně předtím, než mi řekl, že nemůže žít beze mě a pak nás zřítil dolů z mostu. V tom snu jsem křičela a křičela o pomoc, která nikdy nepřišla, takže jsem ho sledovala se utopit přede mnou, zatímco jsem chytila jeho ruku, plíce mě pálily, jak jsem se snažila se v krvi taky neutopit. Byla jsem v pasti v nikdy nekončící noční můře, přehrávajíc si celou tu věc znovu a znovu. Bylo to jako peklo a vlastně mě napadlo, pokud mě možná po tom všem ten cizinec nezachránil, možná jsem při té nehodě zemřela a tohle bylo peklo, byla jsem odsouzená ke sledování, jak můj přítel umírá znovu a znovu, zatímco jsem s tím nemohla nic dělat.

******

Příliš dlouho jsem se vznášela dovnitř a ven z mých nočních můr. Prostě jak se nějaké zdání světa vrátilo ke mně, zase jsem se stáhla zpátky, rozdrcená náporem vzpomínek a snů. V době, kdy jsem mohla plně otevřít oči a zamrkat, aniž bych se odtáhla zpět do spánku, byla venku tma. Záře halogenového pásu osvětlení byla moc jasná, jak jsem přimhouřila oči na strop. Celé tělo mě bolelo, ale hlavně můj hrudník, bylo to, jako by mě někdo vydlabal zrezivělým, tupým nástrojem a zanechal za sebou jen prázdnou skořápku. Zármutek jako by mě uvnitř roztrhal, vzal všechny moje naděje, sny a štěstí a oddělil je ode mě úplně tak, že jsem si mohla sotva vzpomenout, jaké to je necítit se, jako by mě srazil vlak v plné rychlosti.

Znovu jsem zavřela oči, polykajíc, jak se přese mě přehnala další vlna smutku. Bolest byla tak hrozná, že jsem to chtěla zdvojnásobit, naříkat a křičet - ale nic z toho se nestalo. Místo toho mi po tváři stekla tichá slza, polechtala mě, jak spadla na polštář. Neměla jsem ani dost energie, abych ji otřela.

"Maisie? Zlatíčko, si teď skutečně vzhůru?"

Hlas mého táty pro mě býval tak uklidňující, samotná podstata domova, ale necítila jsem nic, když mluvil. Necitlivost a smutek byli jediné věci, které jsem registrovala. Zavřela jsem oči a doufala, že když budu předstírat spánek, všechno prostě zmizí. Nemohla jsem právě teď s nikým mluvit, kdybych to udělala, nebyla jsem si jistá, co by z mých úst vyšlo. Možná by to byl prostě jen výkřik, který by trval věčně.

Ruka mi odhrnula vlasy z čela. "Jsi okay?" Zeptal se táta a jeho hlas byl nakřápnutý a to kvůli emocím a starostem.

Devastace ze ztráty Luka, zjištění všech těch hrozných věcí o něm předtím, všechno to mě právě nechalo zlomenou. Moje vize plavala před mýma očima, jak se tam spojilo víc slz. Měla jsem pocit, jako bych se zasekla v nějaké sněhové bouři, neviděla jsem na konec této vřavy. Opět jsem měla tu představu volného pádu, jako bych se řítila k zemi, bez kontroly a ničeho, čeho se chytit. Luke byl moje věc, které jsem se mohla vždy držet, ale teď už byl pryč. Takže tentokrát jsem se chystala dopadnout na zem - ve skutečnosti to byl pocit, jako bych to už udělala. Bylo to, jako bych se zhroutila na zem v plné rychlosti, všechno se rozbilo s mým uvědoměním si, pád, který mě měl určitě zabít. Až na to, že nezabil. A nenáviděla jsem, že jsem naživu. Nenáviděla jsem, že Luke byl pryč a já se s tím budu muset vypořádat úplně sama. Tak dlouho jsem ho měla, abych se o něj opřela, nebyla jsem si jistá, jestli jsem to mohla zvládnout bez něj. Nenáviděla jsem, že se mě táta snažil uklidnit. Nenáviděla jsem, že všechno, co jsem chtěla dělat bylo křičet, ale zdálo se mi, že jsem ztratila schopnost to udělat.

"Máma je venku na vzduchu. Chceš mámu?" Zeptal se táta, znovu mě pohladil po vlasech. Otočila jsem hlavu, pořádně jsem se na něj poprvé podívala. Starosti lemovali jeho čelo a měl vrásky kolem jeho zelených očí majících starosti. Vypadal, jako by zestárl o deset let od té doby, co jsem ho naposled viděla. Soucitně se usmál, jak mě palcem rytmicky hladil přes čelo, jako to dělal vždycky, když se mě snažil uspat, když jsem byla malý dítě. "Co můžu dělat? Máš bolesti? Chceš doktora?" Zeptal se. Jeho hlas byl tak vystresovaný, že předtím, než se tohle stalo, bych se cítila hrozně za to, že tímhle prochází, ale teď, když byl Luke pryč jsem necítila nic.

Používajíc všechnu mou sílu jsem se přetočila, převrátila jsem se tak, že jsem k němu byla zády. Ignorovala jsem bolest v mých žebrech a pocit škubnutí vzadu v mojí ruce kvůli kapačce, na kterou jsem byla napojena. Upřímně, bylo mi úplně jedno, jestli se uvolnila nebo ne. Vytáhla jsem si přikrývky až k bradě a ležela jsem tam zírající na černou oblohu z okna, jak jsem tiše brečela, namáčejíc svůj polštář během několika vteřin.

Táta seděl na posteli za mnou, hladil mě po hlavě, držel mě za rameno moc tvrdě na to, aby to bylo pohodlné. "Je mi to moc líto, Maisie. Přál bych si, abych tohle mohl zastavit, abych ti mohl pomoci, ale prostě nevím jak," zamumlal. "Luke byl dobrej kluk. Vím, že jsi ho milovala. Mrzí mě, že zemřel, je mi to moc líto. Možná to teď tak necítíš, ale dostaneš se přes to, slibuju. Všichni jsme tu pro tebe."

Moje myšlenky putovaly k poslednímu rozhovoru, který jsem s Lukem měla. Moje vzpomínky na něj teď byly pošpiněné, teď trochu špinavé a zničené, protože jsem přišla na jeho skutečné já, to který udělalo všechny ty hrozný věci, to který se skutečně dopustilo vraždy. Zdálo se, že se bolest v mé hrudi zdvojnásobila, protože jsem nemohla ani pořádně truchlit pro mého přítele, protože všechno, na co jsem mohla myslet byla skutečnost, že nebyl člověkem, jakým jsem si myslela, že byl. Nenáviděla jsem ho za to, že zničil moje vzpomínky a natřel je něčím špinavým a nepředstavitelným. Ale přesto jím budu zarmoucená do budoucna, že jsem ho ztratila.

Někde vzadu v mé mysli jsem registrovala slova mého táty. Luke byl dobrej kluk? Opravdu to řekl? Copak neví, že nás Luke zřítil z mostu záměrně, že zabil Sandy, protože hrozila, že mi řekne, že Luke byl ten, co stál za všemi těmi divnými věcmi, které se staly?

Svým způsobem jsem mému tátovi záviděla. Přála jsem si, abych o téhle části Luka taky nevěděla. Přála jsem si, abych si pořád myslela, že to byl dobrej kluk, místo těch nových věcí, které jsem o něm zjistila. Každý se taky brzy dozví, co se stalo. A já jsem byla ta, kdo bude muset dát tu ránu. Byla jsem ta, kdo bude muset všem říct, jaký Luke opravdu byl. Byla jsem to já, kdo se chystal zničit jeho rodiče a přátele tím, že jim řeknu, že sladký a laskavý Luke ve skutečnosti neexistoval. Budu muset říct jeho mámě, že její syn byl vrah. Neměla jsem tušení, jak bych to měla udělat. Jak bych všem mohla rozbít iluze a způsobit, že by přemýšleli špatně o mrtvém?

Táta si povzdechl a sklonil se, dal mi jemně pusu na tvář předtím, než mi otřel slzy. "Je mi to moc líto," zachraptěl.

Hlasitě jsem polkla a zavřela oči. "Vědí jeho rodiče že....že...." Polkla jsem, neschopna říct ta slova. "Lukova hospodyně bude vědět, jak je sehnat v případě, že nejsou v téhle zemi," zamumlala jsem, nechtěla jsem mluvit, ale věděla jsem, že musím.

"Jo. Přiletěli včera ráno. Předtím tě přišli navštívit, ale byla si pořád v bezvědomí."

Přiletěli včera ráno? Nehoda se stala teprve včera večer. Nebo ne? "Jak dlouho jsem spala?" Zeptala jsem se zmateně.

"Dva a půl dne. Měli jsme strach, že se nikdy neprobudíš. Tvoje máma už je v nepořádku, přísahám, že jsem ji vůbec nikdy takhle neviděl. Ona je v nemocnicích obvykle tak silná, ale tentokrát ne. A Alex, ani sestry ho nemohly přimět odejít. Seděl u tvojí postele celou dobu, dokonce tu spal. Řekl, že to je věc loajality dvojčat." Jeho tón byl lehký, jak se snažil, abych se cítila líp. Ale nefungovalo to. "Paní Hannigan ti tu nechala nějaké věci až se probudíš." Posunul se na posteli a moje uši nad tím ožili. Otočila jsem hlavu, opatrně jsem se odtlačila, jak mi táta nabízel hrbolatou hnědou tašku.

Brada se mi třásla, jak jsem bojovala s nutkání zhroutit se. Nechtěla jsem být znovu pod sedativy v případě, že by znovu začaly noční můry. Podívala jsem se na to dolů, nebyla jsem si jistá, jestli jsem dost silná na to, abych viděla, co je uvnitř. Táta se posadil vedle mě a podpůrně mi přehodil ruku přes rameno, jak se naklonil a přitiskl čelo k mému spánku. "Nemusíš se dívat teď, pokud nechceš. Paní Hannigan jen chtěla, abys to měla, protože věděla, jak blízko jste si vy dva byli," řekl konejšivě.

Přikývla jsem a snažila jsem se dýchat normálně, jak se mé srdce stáhlo. Ruce se mi třásly, když jsem sáhla do tašky, vytahujíc tři věci. První byla jeho popsaná fotbalová bunda. Nenosil ji moc často, já jsem ji pravděpodobně měla víckrát než on, abych byla upřímná. Ještě voněla jako on a přiškrcené zakňučení opustilo mé rty, když jsem si přidržela měkký materiál u nosu a zhluboka jsem se nadechla. Tam jsem věděla, že se přes něj nikdy nedostanu. Uvnitř mě bude vždycky část chybět, zlomená část, která se nikdy nezahojí.

Třpyt světla zachytil můj pohled na mém klíně, takže jsem přesunula bundu a viděla jsem, že jedna z ostatních položek byl stříbrný rámeček na fotky, okamžitě jsem to poznala. Sotva jsem rozeznávala fotku přes to, jak jsem měla rozmazané vidění, když se mi oči zalily slzami, ale nemusela jsem se na to dívat, věděla jsem, že je to fotka nás při tanci. To byla Lukova oblíbená fotka a měl ji u postele. Dokonce měl menší verzi ve své peněžence.

Přitiskla jsem si fotku k hrudi, když jsem zvedla poslední položku. Byla to malá obálka s fialovými květy v jednom rohu. Mé jméno bylo napsané na přední straně rukopisem, který jsem neznala. Podívala jsem se na tátu, protože jsem to nechtěla otevřít před ním. Z nějakého důvodu jsem potřebovala soukromí, abych tohle udělala, ale ani jsem nemohla vysvětlit proč. Táta se ani nepohnul celou dobu, co jsem vyndávala ty věci. Teď se na mě dolů usmál, uhlazujíc mi rozcuchané vlasy přes rameno.

"Myslíš, že můžu mít trochu soukromí, abych to otevřela?" Zeptala jsem se, doufala jsem, že nepůjde do hádky. Neudělal to. Jen přikývl, dal mi pusu na čelo a vstal, vyšel z místnosti a nechal křídlo dveří, aby se za ním zavřelo.

Obrátila jsem svou pozornost zpátky k obálce. Písmo bylo krásné, vlnité a rozhodně ženské. Polkl jsem, jak jsem tam vklouzla jedním prstem, roztrhnutím jsem to otevřela a vytáhla jediný ladící list papíru. Zadržela jsem dech, jak jsem četla ta slova.

Maisie,

Doufám, že tě tento dopis zastihne dobře. Snažili jsme se o návštěvu, ale spala jsi.

Dala jsem ti pár Lukových věcí. Miloval tě tak moc a já vím, že by chtěl, aby jsi je měla.

Stýskalo se mi tolik po Lukově životě, byla jsem sotva kolem něj a dokonce i když jsem tady byla, byla jsem příliš zaneprázdněná, abych s ním trávila čas. Dokonce jsem sotva znala jeho a co měl rád a neměl. Kdybych věděla, že je čas s mým synem omezený, udělala bych věci jinak a trávila bych víc času s ním. Ale na to je už příliš pozdě.

Nikdy jsem nedostala šanci, abych mu řekla, jak jsem na něj hrdá. Nikdy jsem nesledovala, jak hraje fotbal a nikdy jsem ho neviděla oblečeného do smokingu, když tě bral tancovat, jako na té fotografii. Byla jsem příliš zaneprázdněná na tyto věci a nikdy si to neodpustím. Byla jsem mu hroznou matkou, jak sis pravděpodobně všimla, ale velice jsem ho milovala.

Chtěla jsem ti poděkovat za to, že si dělala Luka šťastným. Pokud je tu jedna věc, se kterou jsem si byla u Luka jistá, bylo to, že tě zoufale miluje. Řekl mi několikrát, že jsi jediná a že spolu vy dva budete navždy. Kdyby se ta hrozná nehoda nestala, nemám ve své mysli pochyb o tom, že by byl dobrý muž, vy dva byste šli na vysokou školu, vzali byste se a pak byste mě udělali několikanásobnou babičkou. Přeji ti z celého srdce, aby se ti to mohlo ještě stát.

Vím, že jsem tu pro Lukovo život nebyla, ale jestli mě necháš, velmi ráda bych tu byla pro tebe. Vím, že právě teď musíš být v agónii, takže pokud si budeš potřebovat promluvit, nebo přijít a probrat Lukovo věci, pak jsi srdečně zvána, aby jsi do domu kdykoliv přišla. Možná, v tom případě, bych mohla svého syna poznat přes tebe a tvoje vzpomínky na něj. Vím, že je tohle hodně tě o to žádat a nezasloužím si to, ale pokud bys to mohla ve svém srdci najít, byla bych velmi vděčná.

Zvláštním způsobem mi tohle všechno dalo cennou lekci, na všechno je příliš pozdě. Slova rad od hloupé staré dámy, Maisie, nikdy neber svou rodinu za samozřejmost. Využij každý den s nimi a nikdy nebuď příliš zaneprázdněná na trávení času s milovanou osobou, protože jednoho dne všechno, co zůstane jsou tvoje vzpomínky a někdy, jako mně, dokonce ani ty.

Opatruj se,
Judith Hannigan

Četla jsem ten dopis dvakrát se srdcem v krku. Ačkoli byl dopis docela formální, cítila jsem za těmi slovy její vinu a bolest. Sotva znala svého syna a teď byl pryč, takže už nikdy nebude mít šanci. Opět jsem ho nenáviděla za to, co udělal a za to, že jeho máma zjistí všechny ty hrozný věci o něm. Jak se pak bude cítit? Jak se vypořádá s tím zděšením na vrcholu svého žalu a viny za to, že tu nebyla?

Zavřela jsem oči a naklonila hlavu dozadu. "Nenávidím tě, Luku," zašeptal jsem. I když to tak nebylo, nebyla to pravda. Nemyslím si, že bych ho mohla někdy opravdu nenávidět, jen jsem ho nenáviděla v téhle situaci a on byl ten, který mě sem dostal.

Najednou mě to napadlo. Opravdu jsem musela říct pravdu? Nikdo jiný než já a Luke nevěděl, že to byl on. Policejní vyšetřování nepřineslo nic přesvědčivého. Nebylo tam nikdy nic, co by Luka spojovalo s těmi věcmi, které mi posílal, nebo s vraždou Sandy. Opravdu bych měla zlomit srdce tolika lidem? Přemýšlela jsem o svých vzpomínkách na Luka. Každou částí svojí bytosti jsem si přála, abych neznala tuhle informaci. Bylo tak těžké se dohromady vyrovnat s tou ztrátou a tím věděním. Pokud bych to poznání mohla ze své paměti vymazat, udělala bych to okamžitě. Tak proč bych měla ostatním lidem tolik ublížit? Proč jsem plánovala vyprávět jeho mámě o všech těchto věcech, když už tu s tím vlastně nemohli nic dělat? Co dobrýho by mi mohlo přinést, říct lidem pravdu? Už jsem v ničem neviděla nic dobrýho a čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc zmatená jsem byla.

Četla jsem dopis Lukovo mámy ještě jednou, ale tentokrát s novou perspektivou. Byla na něj tak hrdá, sama to řekla, ale kdyby věděla, jaká byla pravda, vzalo by to její hrdost? Luke byl mrtvý, už byl potrestán a nic jiného by přijít nemohlo od lidí, co by věděli, že je za tím vším. Nicméně, v hloubi duše jsem věděla, že v případě, že myšlenky, které se formulovaly v mé mysli by se proměnily do praxe, musela bych lhát každému člověku, kterého jsem milovala, jen abych zachránila památku muže, kterého jsem milovala. Nebyla jsem si jistá, co je nejlepší udělat.

"Ťuk, ťuk?"

Rychle jsem vzhlédla, viděla jsem Alexe, jak vykukuje ve dveřích, zřejmě čekal na povolení ke vstupu.

Zdálo se, že vidět jeho tvář mě dostalo z mojí vlastní soucitné hrůzy, do které jsem unikala. Úsměv se mu zachvěl v koutcích úst, jak jsem mávla, aby vešel. Když otevřel dveře, viděla jsem mámu vzlykat v plném režimu za ním. Prakticky odtlačila moje dvojče z cesty, jak běžela k posteli, pohlcujíc mě do objetí, které jsem tak zoufale potřebovala. Omotala jsem kolem ní ruce, dala jsem jí hlavu do ohbí krku a cítila jsem, jak jsem se u ní uvolnila, když mi začaly padat čerstvé slzy.

******

Lékaři přicházeli a odcházeli docela pravidelně. Nikdo ve skutečnosti o Lukovi nemluvil, nebo o autě. Většinou Alex blábolil o náhodných věcech, dělal vtipy o nemocničním jídle a jak krásné a klidné to doma beze mě je. Málem jsem mu věřila, když řekl, že mě doma nechce, dokud jsem si neuvědomila, že téměř hodinu nepustil mou ruku.

Když jsem začínala být unavená, ozvalo se zaklepání na dveře a doktor nahlédl dovnitř. Všichni vzhlédli, ale on zachytil pozornost táty a pokynul mu hlavou, aby šel ven. Táta vstal. "Možná mám zaplatit účet?" Zažertoval, pokrčil rameny a mrkl na mě, jak vyšel ze dveří.

"O co de?" Zeptal se Alex, dívajíc se přes rameno, jako by ten rozhovor mohl nějak slyšet, pokud by se dost soustředil.

Máma pokrčila rameny. "Pravděpodobně domlouvají čas, kdy budeme moci vzít tvoji sestru domů. Možná, že potřebují postel pro někoho jiného?" Navrhla.

O minutu později se dveře znovu otevřely. Táta vstoupil, zavírajíc za sebou dveře. Vypadal, že má trochu obavy, v jeho očích bylo napjetí. Nevypadal moc nadšený, s čímkoli přišel. "Maisie, je tady policie, aby ti položili pár otázek ohledně nehody. Cítíš se na to, nebo je mám požádat, aby se vrátili zítra?" Zeptal se táta, naklonil hlavu na stranu a ustaraně si mě prohlížel.

Polkla jsem. To bylo ono. Teď jsem se musela rozhodnout a pořád jsem si nebyla jistá, co mám dělat.

"Ehm....jsem v pohodě," odpověděla jsem. Téměř okamžitě se mi začaly potit dlaně, takže jsem pustila ruku Alexe a otřela jsem si je o přikrývky, když jsem se nemotorně posunula na posteli a snažila jsem se dostat více pohodlí.

Táta přikývl a otočil se zpátky ke dveřím, otevřel je a pokynul někomu, ať jde dovnitř. DI Neeson vstoupila do místnosti a moje záda se okamžitě napřímila ze šoku, že jsem ji viděla, což způsobilo, že přes moje rány projela bolest. Nechala jsem uniknout malé nedobrovolné vyjeknutí a zaťala jsem zuby, jak mamka vyskočila ze svého místa a s vykulenýma očima mi sevřela ruku.

"Jsem v pořádku. Jen jsem se pohnula moc rychle," zachraptěla jsem skrz zaťaté zuby. Bolest pomalu opět ustupovala a já vydechla úlevou. Máma přikývla, pořád mě sledovala vyděšenýma očima, jak pustila mou ruku a odstoupila od postele. Podívala jsem se na DI Neeson, nevěděla jsem, proč jsem byla tak v šoku, když jsem ji viděla. Nejspíš jí byl tento případ přidělen, protože byla vedoucí vyšetřování případu obtěžování a vraždy a tady jsem byla já, zase, kdo se do něčeho zapletl. "Ahoj," zamumlala jsem.

Smutně se usmála. "Ahoj, Maisie, jak se máš?"

Pokrčila jsem rameny, ale pak jsem si přála, abych to neudělala, protože další vlna bolesti rychle následovala ten pohyb. "Okay myslím." To bylo to nejlepší, s čím jsem mohla přijít.

Přikývla, přišla k boku postele a vytáhla její poznámkový blok a pero. "Musím dostat tvé prohlášení o tom, co se stalo v den nehody." Dívala se skoro omluvně, jako by tu ve skutečnosti nechtěla být, aby mě tu obtěžovala po tom všem, čím jsem si prošla. "Vím, že je pro tebe pravděpodobně těžké o tom mluvit, ale musím dostat tvoji výpověď."

Polkla jsem, rozhlížejíc se po tvářích mé rodiny. Všichni tam stáli, dívali se na mě, čekali až řeknu ta slova. To bylo ono. Čas na pravdu nebo lež. Pravda a já neodvolatelně rozdrtím vzpomínky lidí, lež a lidé si nechají svoje mínění o Lukovi nenarušené.

Podívala jsem se na DI Neeson. "Co se stalo?" Zeptala se, její pero připravené nad čistým listem papíru v jejím zápisníku.

Podívala jsem se do jejích zvídavých očí a bojovala jsem sama se sebou. Měla jsem na výběr, musí to někdo opravdu vědět? Co to teď změní, když je mrtvý? Jaký byl důvod nechávat lidi s zahořklými city k Lukovi? Jak by jeho rodiče truchlili? Obviňovali by se z jeho odchodu tak moc? Určitě by z vyřknutí pravdy nepřišlo nic dobrého.

"Maisie, můžeš mi říct, co se stalo na mostě?" Opakovala DI Neeson její otázku a já jsem to ve své mysli smyslela.

"Luke ztratil kontrolu nad autem. Byla to nehoda." Jakmile jsem ta slova řekla, věděla jsem, že jsem se rozhodla správně. Nebudu se muset dívat jeho rodičům a přátelům do očí a vidět tam tu bolest a zkázu. Tahle znalost a bolest byl jen můj kříž, který si budu muset nést, nikoho jiného.